Občas fotografuji na soutěžích a různých setkáních, určených pro nevidomé a jejich vodící, či asistenční psy. Několikrát jsem byl překvapen a trochu i zaskočen prosbou nevidomých o CD se snímky. Vždy jsem samozřejmě rád vyhověl, ale ostýchal jsem se pozeptat, k čemu jim takové CD plné obrázků, vlastně bude sloužit.

Na akcích jsem se několikrát setkal se sympatickým mladým mužem a jeho nepříliš obvyklým vodícím psem. Nevidomý Radek Primák projevil nesmírnou ochotu a otevřenost vyprávět svůj životní příběh, ve kterém hrají vodící psi velmi významnou roli. Brzy jsem zjistil, že ostych, či obavy z trapné situace, mohu směle odložit a tak jsem se Radka zeptal, proč mne nikdy neopomene požádat o fotografie ze všech setkání:

„Snímky jsou nám popisovány. Když je prohlížím s někým vidícím, vybavím si vzpomínky. Říkám si, ano, tohle byla příjemná akce, byli tam moji známí a přátelé. Na internetu sice snímky bývají ke stažení, ale v horší kvalitě, než na CD. Někteří nevidomí si chtějí na internetu udělat své album, svoji prezentaci a z CD se to dělá lépe a snadněji. I to je jeden z důvodů, proč o fotky na CD požádám. Jsem rád, že zatím mi nikdo z fotografujících neodmítnul snímky poskytnout.“

Je to váš první vodící pes?

„Ne, je to již můj třetí vodící pes. Jako prvního jsem měl fenku černého labradora. V krátké době po sobě mi zemřela matka a babička, což jsem tehdy psychicky nezvládnul a tak se fenka vrátila zpět do výcvikového střediska. Organizace se tehdy písemně vyjádřila tak, že žádného psa již mít nemohu a že se ze zdravotních problémů nedostanu. Díky lékařům se ale můj stav zlepšil natolik, že jsem si požádal o dalšího psa. Dostal jsem bílého labradora, který se ovšem po půlroce, laicky řečeno, „zbláznil.“ Při pohybu ve městě začal z ničeho nic napadat kolemjdoucí lidi. Tohoto psa jsem byl nucen vrátit.

Pes byl po té vyřazen a cvičen ve Švédsku. Odtud se vrátil zpět a byl vycvičen na hledání výbušnin. Ten samý den, kdy jsem vracel bílého labradora, mi přivezli psa, kterého mám až do dneška. Chesapeake Bay retrívr je plemeno, které pochází ze Severní Ameriky. Kudrnatý pes, netradiční rasa. K vodění nevidomých se zatím příliš nepoužívá, ale myslím si, že i tahle rasa je na vodění nevidomých vhodná. S Endym jsme si hned první den padli do oka, tak že již první den jsme šli spolu do města. Pes pracoval skutečně bez problémů. Jsme spolu s Endym již tři a půl roku.“

Návrat vašeho prvního psa zpět do výcvikové organizace – to asi není příliš obvyklá praxe?

„Nemám problém o tom hovořit. Byl jsem na tom psychicky tak, že jsem si nepamatoval. Nevzpomenul jsem si například, zda pes dostal krmení. Během měsíce jsem přišel o dva členy rodiny, mámu i babičku a prostě jsem to psychicky neunesl.“

Je Endy ve větší míře kamarád, společník, nebo spíš kompenzační pomůcka?

„Úředně je pes skutečně veden jako kompenzační pomůcka, ale pro mě je to hodně veliký kamarád. Když mi není dobře a necítím se být v pořádku, vím, že je Endy u mě. Pomůže mi. Podpoří mě. Když žiji sám a zrovna nemám nikoho, tak je skutečně můj nejbližší a nejvěrnější přítel. Pro mě je Endy určitě víc kamarád a potom teprve pomůcka.“

Jak jsem dnes ale viděl, jako pomůcka Endy funguje více než dobře…

„Ano. Pes ale není robot. Také má své dny, kdy se nechce nikam jít. To ale stejné, jako u člověka.“

Jako dva majitelé psů samozřejmě hovoříme především o našich psech. Jak by jste čtenářům představil sám sebe?

„Už můj příchod na svět byl komplikovaný a nepříliš šťastný. Nedlouho po mém narození odešel dobrovolně z tohoto světa můj otec. Ve čtyřech letech mi lékaři diagnostikovali degenerativní onemocnění sítnice v obou očích. Nosil jsem brýle, ale to nepomáhalo. Nejprve jsem přestal vidět za šera. Po té jsem začal vidět pouze do blízka. Prognózy byly špatné. Do třiceti let jsem neměl vidět vůbec. Zatím ještě ale vidím nepatrné obrysy, pouze přes den, mohu však přijít o zrak úplně.

Dříve jsem byl odkázán jen na bílou hůl. Možnost mít psa je vynikající. Rozšiřují se tím moje možnosti, nejsem odkázán na pomoc cizích a nebo rodičů. A jak jsem se nakonec přesvědčil, rodiče tu nejsou věčně. Je nutné se osamostatnit. To se mi nakonec podařilo a jsem tomu rád. Samozřejmě se lépe pohybuji ve známém prostředí, se psem však mohu chodit i do neznámého prostředí. Jedu kamkoliv, i když to tam neznám.“

Jak vlastně vypadá taková cesta k samostatnosti? Pomáhala rodina a okolí?

„V době před patnácti lety jsem byl závislý na mamince a babičce. Obě měly pocit, že když mám tak špatný zrak, musí mě všude vodit. Vše za mě musí udělat. V zimě nemám raději nikam chodit. Nemám nikam cestovat sám. Nakonec jsem si ale samostatnost prosadil. Přátelé a kamarádi mi pomáhají, ale přistupují ke mně jako k sobě rovnému. Neberou mě jako nějakého „postiženého“ a já to ani nechci.“

Jak se žije se psem ve velkoměstě a jaké jsou reakce okolí?

„Ve větším městě se člověk se psem ztratí v davu. Na malém městě, či vesnici, je více sledován. Někdy stačí na psa, který je označen jako vodící, zvýšit hlas, nebo o něj zakopnout. Všímaví spoluobčané si na postroji psa přečtou kontakt na organizaci a již hlásí, že je psu ubližováno.“

Něco jako tradiční malé udavačství? Potřeba něco oznámit?

„Ano, stalo se mi to. Někteří lidé se starají o druhého až příliš. Majitelé psů ale tohle pochopí. Ví, že když něco pes udělá špatně, je třeba přiměřeně zvednout hlas… Setkávám se ale i s lidmi, kteří vodícího psa litují tak, že musí udělat právě tohle.“

Mnoho lidí má ale pocit, že musí vyjádřit vůči vodícímu psu kladnou emoci…

„Ano, je to různé mlaskání, hlazení. Bohužel, ti lidé si neuvědomují, že vodící pes zrovna pracuje. Na některých postrojích je výrazně napsáno, že pes se nemá hladit a rušit. Někteří lidé si toho ale nevšimnou, nebo upozornění ignorují. Nejhorší je, že mi lidé občas krmí psa uzeninou zakoupenou kdesi u stánku.“

Urazí se někdy nakonec takoví lidé?

„Ano, i když vše řeknu slušně a zdvořile. Lidé se naštvou, mají pocit, že psu zřejmě nedávám krmení. Při tom pes je potom schopen konzumovat cokoliv a kdekoliv. Hrozí, že se mi přiotráví a veterinární péče je velmi nákladná. To jsem zjistil i díky incidentu, kdy mi Endyho napadl uprostřed náměstí československý vlčák v rukou mladičké dívky. Jakási kolemjdoucí paní mě upozornila, že mi krvácí pes. Naštěstí to bylo jen natržené ucho. Následoval převoz policejním vozem na veterinu. Také nepříjemná zkušenost.“

Jaké jsou vaše představy budoucnosti? Mám na mysli vývoj techniky…

„Myslím si, že technika časem umožní třeba i nevidomému řídit auto. Slibné jsou pokusy v zahraničí s mikročipem, implantovaným místo sítnice. Vše bude zatím ale narážet na nedostatek peněz a konzervativních přístupů některých lékařů.“

Nedávno jsem viděl v prodeji robotického psa, vyrobeného v Japonsku. Nebylo by jednodušší místo shánění granulí připojit takového psa přes noc do elektrické zásuvky?

„Tak tohle bych pořídil leda dětem jako hračku. Něco jako tamagoči, které tlačítkem nenakrmím a ono mi zemře. Ale jako bezchybného vodícího psa, kterému dojdou baterky? To ne. To by byla nuda. Živé zvíře je radost. Občas udělá něco, co nečekáte. Robot udělá jen to, co má naprogramované. Někteří lidé si pořídí psa a mají pocit, že bude na vykázaném místě. Na svém pelíšku. Endy svůj pelíšek má, ale stejně je stále se mnou. Samozřejmě se mnou spí v posteli. Ale že bych měl v posteli robota?“

Endy spí v posteli?

„Myslím si, že to je běžné u většiny majitelů psů a jedno, jestli mají, či nemají psa vodícího. Když Endymu sundám postroj, tak je to pes, jako každý jiný. A vodící pes je s pánem 24 hodin denně, tak že se do té postele dostane tak jako tak… Myslím si, že naprostá většina psů spí v posteli, jen někteří majitelů psů to nepřiznají. Hodně lidí také navíc vychovává svého psa jako své dítě.“

Samozřejmě. Může ale pes nahrazovat vedle dítěte i třeba absentujícího životního partnera? Funguje pes jako lék na samotu?

„Ano. Musím říci, že z mého hlediska ano. Partner, i lidé kolem, vám někdy odmlouvají, dávají najevo nelibost. Pes je ale stále na vaší straně. Je věrný svému pánovi. A lék proti samotě? Velice silný. Když je člověk sám, tak má najednou náplň dne a důvod něco dělat. Nerezignovat. Komunikovat třeba s ostatními majiteli psů. Navíc, jakmile si jednou pořídíte psa, budete mít nějakého vždycky. Nedovedu si představit můj život bez psa.“

 Text a foto Jan Šimeček