Lidi, mám příšerný pocit, teď se tu mihnul brácha, tlemil se jak na slunce, nechtěl ani kafe ani jídlo ani nic a po pár minutách zas šel. Takže proč tu vůbec byl?

Mám příšerné tušení, že byl trochu zfetovanej – a že šel někam, odkud se vrátit nemusí, ale je to jen tušení. Na marjánku a kokíky je fakt dost starej.
Netuším, co dělat. Jeho syn daleko, nikoho jiného nemá, třeba jsem nevychytala nějaké sebevražedné myšlenky? Jenže se tvářil tak spokojeně a vyprávěl mi o přítelkyni. Až kecal.
NO jsem úplně zmatená – cejtím tragédii – cejtím blbě? Co bych tak mohla dělat, když přítelkyně leží v nemocce na kapačkách?
Nelíbí se mi to, mám mrazení.

Zavolala jsem mu, dovolala jsem se, optala jsem se, jestli si nic neudělá, tvrdil, že ne, a smál se, ale byl to divný rozhovor. Fakt se mi to nelíbí.

Milá Vave – musím tě pochválit, dneska zase a opět krásná stopětka, která nutí k zamyšlení.

Chválit se musí – my doma byly opravdu hodně chváleny a já se snažím v této dráze chváliče pokračovat – myslím, že taková chvála může jenom povzbudit. Škoda škoda, že ve společnosti se víc haní než chválí – nevěřím, že všecko je tak špatné a nic dobré.

Jo – ještě jsem chtěla říct, že chválit a přijímat pochvalu se musí člověk učit už od malička (jeden z mých švagrů – velice zručný – vyloženě nesnáší, když projevuju nadšení nad jeho prací (a on nedává znát, že se mu něco líbí – nenaučili ho to, když byl malý a teď to už asi ani nedožene).

A tak – když nás nikdo nepochválí, pochvalme se sami (clap) , stojíme za to.

Včera jsem tu už nebyla, vypadl tady signál po prudké bouřce a slejváku, takže až dneska.
Pokud budeš LENKOS číst, tak moc na Tebe i na dceru myslím a moc držím palce, aby se vše v dobré obrátilo. Pomohla bych, ale nevím jak!
Držím palce i všem ostatním, co to potřebují, ať již mají dvě nebo více nožiček.
Co se sportu týče, tak já osobně mám k němu v poslední době dost negativní vztah a je jedno, jaký sport to je, snad kromě Sáblíkové v rychlobruslení, která mi je sympatická svou tvrdohlavostí a tím, že začínala z ničeho a dneska dobývá svět, ale zůstala pořád stejně skromná. Asi je takových sportovců u nás více, nerada bych někomu ublížila, ale sport nesleduji, protože mám jiné zájmy. Mně osobně vadí to, že se dneska sport nedělá pro sport, ale pro peníze, že se kolem točí miliony a mnohdy miliony špinavých peněz a fotbalisté, hokejisté, tenisté a další jsou ikony, modly a zhýčkané primadony, které si myslí, že si mohou dovolit vše. A většinou taky, bohužel, mohou. Také brutalita diváků fotbalových zápasů mně děsí a připadá mi, že se právě kolem tohoto sportu sdružují jedinci, kteří nejdou na sport pro zábavu a pocit soudržnosti se svým klubem, ale proto, aby se porvali s protivníkem. Nechápu to a je mi z toho dost smutno. Nadšení pro sport vymizelo, je to z mého pohledu jen a jen byznys.

Vave, jen z toho jeho střídání modelek a mamánkovství, by si příklad tedy brát mládežníci nemuseli. A než mě Jardovi příznivci začnou kamenovat, myslím si,že člověk takhle na očích, by měl mít uspořádaný i život… (mm)

HankoW – moc děkuji za zmínku o našem počasí. Ano celý den se nám tu sice honily mraky a foukal silný horký vítr, takže z borovic šišky doslova pršely a budeme mít co sbírat. Ale zatím to na nic zlého nevypadá. Ovšem to co ukazovali v TV se severní AL – ach jo, ti chudáci tam. K nám možná kolem půlnoci dorazí cíp té vlny (ne tornáda), ale i to jen asi na 15%. Přesto jsme venku zajistili vše, co by se mohlo vznésti.

No a Vave, k tvé větě „chválit a oceňovat dobré není obvyklé nejen ve sportu“ mám vzpomínku.

Na amerických silnicích je už dost let možno vidět menší či větší náklaďáky, dodávky apod, které mají vzadu ceduli „How is my driving?“ (jak se vám líbí moje jízda) a pod tím číslo, kam s názorem volat. Ovšem někteří dálkový řidiči jakoby o té ceduli na voze už ani nevěděli – mívají naspěch, když je jich za sebou více, stále se předjíždějí, takže vlastně ucpávají provoz a blokují osobní auta za nimi. Nejsou přímo hazardéři, ale jet za nimi rozhodně není med. A když jedete uprostřed tříproudové dálnice, kde vás po obou stranách „šrotují“ tyhle kolosy, není to příjemný pocit. No a jednou jsme jeli po dost plné silnici právě za jedním takovým „TIRákem“ (ale rozměrů podstatně větších). Ovšem tenhle řidič se svým vozem i přívěsem bravůrně manévroval, předjížděl co nejrychleji a hned zase „ustoupil“ do pravého pruhu, aby neblokoval, dodržoval rychlost – prostě výborný řidič, že i nám dlouhá cesta po jeho boku radostně odsejpala. Manžel řidičovu jízdu natolik ocenil, že jsem opsala číslo pod zmíněnou cedulí a on se rozhodl jim zavolat. Ženskému hlasu na druhém konci vylíčil odkud a kam jsme jeli a vychválil schopnosti jejich řidiče. Na druhém konci bylo moment hrobové ticho. A manžel se ptá „Vy asi moc takových telefonátů nedostáváte, že?“ Načež paní prý odpověděla, že tohle je úplně první pochvalný, který ona kdy přijala. A moc za něj děkovala s tím, že ho přetlumočí jak řidič, tak i jeho nadřízenému. No a my jsme jen dodatečně dumali nad tím, jestli ta cedule svádí spíše ke kritice (třeba i jako zlomyslný šprým), ať už si jí dotyčný řidič zaslouží, nebo ne. Zkritizovat někoho je přeci tááák snadné. Nebo zda se do pochvalného telefonátu (zdarma číslo) už nikdo nehrne, nestojí jim to za to, nebo to považují za zbytečnou hloupost. Vždyť každému z nás přece udělá dobře, když jsme pochváleni. Hned neseme hlavu výš a je nám veseleji.

A Jágra mám také ráda a cenu mu přeji.