Dnešní vyprávění by se mělo vlastně jmenovat „Na návštěvě v ordinaci MVDr. Lubomíra Palkoviče“, kde jsem se již poněkolikáté setkal s hercem Janem Potměšilem. Měl bych varovat před čtením následujících řádků příznivce čisté rasy a také zapálené bojovníky proti tzv.“bezpapírovému chovu.“
Toto povídání není o slavných psích šampiónech a jejich pozoruhodných rodokmenech, ale bude především o lásce mezi báječným člověkem a jeho psem. O vztahu, který není svazován a omezován nějakými stanovami a směrnicemi. Text není určen příznivcům kontrol, žádostí, potvrzení, dokladů a jediného správného pořádku. „Přátelé čisté krve, víte, u jak směšně malého segmentu zdejší psí populace lze doložit její rasově čistý původ?“
Herec Jan Potměšil se také nevědomky stal spolupachatelem mého kanadského žertíku, který bylo možné vidět na stánkách jistého psího časopisu. V takovém opravdu odborném měsíčníku čtenář nacházel téměř výhradně snímky rasově čistých psů, vítězů všech možných i nemožných tříd a mnohonásobných šampionů bůhvíčeho… Před několika lety tedy v takovém časopisu vyšel plakát, na jehož popisce stálo: „štěně labradorského retrívra.“
Na záběru byla naštěstí vidět jen roztomilá černá hlava štěněte, vykukující ze žluté tašky. On to totiž ve skutečnosti až tak úplně labrador nebyl. Štěně mělo veselé bílé ponožky. A také hezký bílý flek na bradě…to vše po tatínkovi zářivě bílé barvy a velmi neurčité rasy. Nejen o této chovatelské nehodě jsme s Janem Potměšilem toho dne žertovali. Zajímal jsem se tentokrát o celou historii psího rodu v domácnosti tohoto oblíbeného herce. 
„Jako malý chlapec jsem nikdy psa neměl. Je to zvláštní, že pejsci ke mně přišli až začátkem devadesátých let po mém úrazu. Tedy v době, kdy jsem se vrátil z nemocnice a postupně se navracel do života. Moje tehdejší přítelkyně byla u porodu štěňátek v Suchdole. V domku Petra a Matěje Formanových se narodilo fence Fanyně devět malých černých labradorů. Jedno z těch štěňat mělo bílou tlapičku. To, že bylo takhle odlišné a výjimečné, ji velice zaujalo.
Já jsem přijel na propustku z nemocnice a doma mě vítalo dvouměsíční štěně labradora. Byla naprosto úžasná, celá roztřesená z nového prostředí. Velmi jsme si ji zamilovali. Nakonec jsme s touto fenkou strávili skoro sedmnáct společných let. Fanka byla opravdová osobnost. Říkali jsme jí „Děvče.“ Za svůj dlouhý život měla tato fenka třicet sedm štěňat. Tedy čtyři vrhy. Všechna štěňata byla zdravá a v pořádku. Mám pocit, že máme příbuzné labradory v celé Praze.
Snažili jsme se, aby se štěňata dostala do dobrých rukou. Věřím a pevně doufám, že se to podařilo. Řadu majitelů našich štěňat dobře znám, jsou to kamarádi. Tady možná začíná historie s bílou tlapkou. Děvče byl vlastně první pejsek, který přišel k nám do rodiny. Učili jsme se spolu žít a komunikovat. Nejprve mělo Děvče pocit, že může být všude, tedy i v posteli. Z té mě ale v zápětí shodila a tak jsem musel stanovit pevné hranice.
Nejprve měla své místo na chodbě a potom v pokoji. Nakonec jsem zjistil, že nejšťastnější je ale venku na zahradě. V jejích šesti letech měla druhý vrh dvanácti štěňat a mezi nimi byla „Trnka“, která je tu dnes se mnou. Mimochodem, brácha Trnky – Šťáhlav, je v Connecticutu na farmě u Miloše Formana. Říkal jsem si tehdy, že by bylo dobré, aby Děvče mělo parťačku. Zdálo se mi, že fenka tehdy nebyla tak úplně „ve své kůži.“
Situace se radikálně změnila od okamžiku, kdy Trnka s Děvčetem zůstaly na zahradě spolu. Štěně probudilo v Děvčeti energii, chuť si hrát. Stále provokovalo. Starší fena nabyla životní sílu a vitalitu. Takhle spolu žily dalších skoro jedenáct let. Byly úžasný tandem. Děvče učilo Trnku stále nové a nové věci a vychovávala ji. Mladá Trnečka ji podporovala svojí vitalitou.
Ještě před narozením Trnky se ale v naší rodině objevil šarpej Jonatán, který byl ohromně milý a něžný. Ovšem pouze k lidem. Na ostatní psy byl zlý. Ve svých dvou letech položil sousedovic ovčáka na lopatky. Tehdy jsme pochopili, že je to bojovník. Byl ovšem obtížněji zvládnutelný. Ta první štěňata děvčete byla s ním. Nepodařilo se nám je uhlídat. (smích)
A štěňata s bílými tlapičkami?
To byl čtvrtý vrh. Tatínek štěňat se jmenoval Tomík a velmi vzdáleně, alespoň velikostí, by se dal přirovnat k foxteriérovi. Prostě pejsek-směska ze sousedství. Štěňata, která se narodila Děvčeti s Jonatánem, byla velice krásná. Všichni se nejprve smáli, ale vše se nakombinovalo velice šťastně. Vrh byl půl na půl. Čtyři světlá a čtyři tmavá štěňata. O ty pejsky byl nakonec ale veliký zájem. Půl vrhu bylo do strany labradora a dalším štěňatům zůstala malá ouška, sražený čumák a stočený ocásek.
Jonatán byl velice dobře osvalený a mohutný, tak že štěňata byla veliká a silná. Donedávna jsem některá štěňata potkával u mých příbuzných a jsou z nich velice krásní psi. Druhý vrh dvanácti štěňat byl s opravdovým labradorem – černým psem, šampionem. Třetí vrh – to jsme jeli na „svatbu“ s Děvčetem až do Domažlic. Byla tehdy třeskutá zima. Vstával jsem v půl šesté ráno, abychom byli u psa včas. Když jsem šel pro Děvče, našel jsem otevřené dveře a fenka byla pryč. 
Znejistěl jsem, zda bude nakonec tatínek štěňat labrador, nebo zda to stihne nějaký zdejší pes dřív… Děvče se ale v zápětí vrátilo, sedli jsme do auta a jeli jsme na krytí. Nakonec se narodili skutečně nádherní labradoři. Další vrh byl s pejskem, kterého jsme potkali ve Stromovce a s jehož majitelem jsem se dohodnul. Poslední vrh, se kterým jsme už nějak nepočítali, nastal v době, kdy jsem zkoušel roli Richarda III. a kdy jsem s tím měl v divadle hodně starostí. Měl jsem málo času a hlavu plnou zkoušení.
Když tenhle divadelní shon skončil, zdálo se mi, že Děvče nějak ztloustlo. MVDr. Palkovič mě ubezpečil, že fenka je březí, s čímž jsem naprosto nepočítal. Dopátral jsem se nakonec bílého Tomíka, který znal v každé zahradě nějakou skulinu. A když jsem utěsnil všechny skuliny, Tomík vyskočil na neuvěřitelně vysokou zídku. Prostě si poradil a Děvče si to dopřálo. Fenky z tohoto vrhu byly naprostou kopií Děvčete, akorát byly poloviční. Jakési labradoří bonsaje… kluci byli labradoři, akorát měli ty bílé tlapičky. U všech štěňat ale bylo poznat, že tatínek je odjinud…
Jaký význam připisuješ psímu rodokmenu?
Chápu, že to nějaký smyl má, pokud se chce někdo chovu intenzivně věnovat, držet čistou rasu a znaky. Já jsem se ale se psy osudově potkal, nesmírně mě to podpořilo, cítil jsem obrovskou empatii u štěňátka a později i u dospělého psa. Pes cítí, když mi není dobře. Při procházce lesem fenka každou chvíli zastaví, aby zjistila, zda se za ní dostanu, zda není na cestě příliš mnoho kořenů. Nemám srovnání, ale to spojení mi připadá mimořádné.
Společně jsme zažili jednu cestu do Jeseníku, kam jsem z čirého nadšení vzal Děvče sebou. Na místě jsem ale zjistil, že do lázeňského objektu psi nesmí. Paní primářka byla sice velmi ochotná a laskavá, ale psa do objektu pustit nemohla. Druhý den by totiž měla zdravotnické zařízení plné psů, koček, morčat a papoušků. Mě se ale nechtělo jet ten den zpátky 350 km do Prahy. Vyřešili jsme to tak, že jsem z auta, ve kterém se Děvče velice rádo vozilo, udělal psí boudu.
Já jsem byl každou chvíli u ní a byl jsem s ní vlastně častěji, než kdyby byla v Praze na zahradě. Každé ráno jsme šli ven. Krmení, venčení, vše před procedurou. Nakonec jsem zjistil, že nedaleko bydlela kamarádka, která ráda běhala po horách, tak Děvče občas vzala na desetikilometrový výběh. Chodili jsme spolu i na hypoterapii. Byli jsme spolu skutečně velmi intenzivně. Ani jednou za ten měsíc fenka nedala najevo, že by třeba nechtěla do auta skočit. Vždy měla pootevřená okénka, misku s vodou.
Po tomto jakoby extrémním zážitku jsem cítil další sblížení. Byla to nová zkušenost. Věděl jsem, že otec i matka Děvčete má rodokmen a je to dobrý pes. Oba ale neměli lovecké zkoušky. Petr s Matějem neměli tyto ambice a nešli tímto směrem. Já to neřešil, protože vztah a možnost být se psem společně, byly silnou záležitostí, která vše přebila. Když se nám začaly stávat ty různé chovatelské nehody, tak jsem neměl potřebu vše řešit a nějak dramatizovat. Jsem rád, že je tady se mnou teď Trnka, která je vlastně přímým potomkem Děvčete. V loňském roce nás Děvče opustilo.
Rodina se ti poněkud rozrostla. Spolu s manželkou Radkou se staráš o dva kluky. Soužití psů a dětí někdy mívá různá úskalí…
Šimonovi bude letos osm, Janíčkovi je nyní 16 měsíců. Oba vychází s pejsky naprosto báječně. Když jsme se s Radkou potkali, měla fenku s úžasnou povahou – šarpejku Sáru. Radka i Sára mají společně laskavé srdce. Řešili jsme ale najednou složitou přepravu autem na chalupu. Tři feny v domě, to ještě šlo. Ale v autě?
Vyrazili jsme tehdy s autem do centra, kde Radka bydlela. To bylo teritorium všech. Tam jsme fenky nechaly běhat. Vše bylo v pohodě. Druhý den jsme vše opakovali. V Rytířské ulici jsem otevřel kufr a obě labradorky tam skočily. Sára skočila za nimi, ale v zápětí vyskočila ven. Radka mi šeptala, že Sára je zvyklá jezdit vepředu. Otevřel jsem jí dveře a Sára skočila dopředu. Najednou byly všechny společně na jedné palubě.
Kousek jsem popojel, aby fenky zažily společnou jízdu v jednom prostoru. Radka se Šimonem za námi utíkali s vozíkem a já popojel asi 300 metrů. Od toho dne byly fenka jedna parta. V té době byly labradorky venku v zateplené boudě, na což ale šarpejka není vybavena a tak byla uvnitř. Toto privilegium jsme vyvažovali tím, že třeba dostávala misku se žrádlem jako poslední. Fenky spolu vycházely bezvadně, což považuji za takový malý kynologický úspěch.
V loňském roce jsme ale měli těžké psí období… začátkem prázdnin nám odešla Sára, čtyři dny po té nás opustilo Děvče… vše jsme ale nějak nakonec zvládli. Trnka navíc teď vzala malého Janíčka také do smečky a kočárek s ním hájí srdnatě před celým světem…
Díky za rozhovor!
Text a foto
Tak já patřím k filmovým fanynkám pana Potměšila, z prostého důvodu, že se mi fyzicky jako holce líbil. Třeba zrovna ševce jsem snesla právě kvůli němu i když mi tam z křiku a hekání p. Kuklový slejzaly vlasy 😀 . A jeho ztvárnění role v Růži pro Algernon jsem musela vidět víckrát. Skvělá. Tolik k JMÉNU a herci. Jeho pozitivní vztah k psům mu moc přeju. A k tomu měsíci v útulku mezi nechtěňátkama bych mu navíc naordinovala aspoň 2 špatně udatelný – trochu charakterově poškozený pejsky špatnou výchovou ( útěkáře nebo bázlivce, agresora atd) do domácnosti, ale tak aby se jich nemohl zbavit přenesením zodpovědnosti na jiného člověka. Prostě aby se o ně den co den musel starat a nebo aby je sám musel uspat. Ono je strašný sledovat ty usoužený a toužící tvory v útulku a není míň těžký přizpůsobit jim třeba na 12 let život, rozhodneš-li se jim jejich existenci dopřát i přes jejich „hendikep“. A kolik lidí nakonec umí psa převychovat, že jo. Takovej domácí tulílek, co v uzavřeným prostoru poslechne na slovo, ale venku je lovec Pampaliny a škodič veliký to je škola pro množitele jaksepatří. Jen kdyby se zajímal skutečně o všech 37 štěňat od Děvčete a o všechny jejich potomky kolik by asi nešťastnejch nechtěnců měl na svědomí. Asi prostě není schopný se tímhle směrem kouknout. Škoda. Velká.
Huuuuuuu tohle je ale nosne a kontroverzni tema… (dog)
Ac jsem mela pesany vzdycky nepapirove (a nejsem na to uplne nejpysnejsi…), nelibi se mi pristup Honzy Potmesila jako panicka a majitele Devcete a ted i Trnky. Asi fajn clovek, urcite silny a odvazny, ne uplne spatny herec, zvlast s jeho postizenim klobouk dolu, spousta lidi to na jeho miste zabali… Ale – 4 vrhy?? 37 stenatek???
Co by delal, kdyby se nedejboze neudaly??? Neresim ted papiry nepapiry, protoze mraky chovatelu stenat s prukazy taky nevi co s nimi, i kdyz maji rodokmen az k Cyrilu a Metodejovi 🙁 ! V dnesni dobe udat pejska nejni zadna sranda, a tady se to prezentuje jako „jejda, holce ujely nohy, rozdame 10 stenat a popojedem…“ a „jejda, podruhy, ups (chuckle) , no co…“
Kdyz se nejaky chovatel, a ted PP priznivci prominou – at uz cistokrevnych nebo bezpapirovych psu, rozhodne mnozit, tak s plnym vedomim odpovednosti za ty prcky, od toho jsme svepravni jedinci, ne?
Poslala bych autora clanku i Honzu Potmesila na brigadu do utulku, stacil by tyden… a vypraveni utulkovych lidi o smutnych osudech dospelych i stenecich obyvatel by jejich zkusenost urcite ucinne dokreslilo (y)
Neuhlidane byly jen dva ze ctyr vrhu. Z clanku neni jasne jestli si vybehali papiry na uchovneni, spis ne, ale prostredni dva vrhy byly zcela jednoznacne planovane a rasove ciste.
jelikož fena nebyla s PP, nemohli si nic vyběhat…
No, a nebylo by to – u těch plánovanejch vrhů myslím – dost jedno? Jakože znám fenu, znám i psa… a proto chci jejich štěně? K tomu věru „papírů“ netřeba… Nebo jo?
Tady nejde jen o rodiče. Tady jde o to, že pokud jsou rodiče uchovnění, nemají závažné povahové a exteriérové vady a pokud je spojení schváleno klubem, nemají společné předky (nebo jen malinko) a nesou kompatibilní genofond (třeba že oba rodiče nemají společný sklon k agresivitě nebo třeba k displazii).
No vždyť říkám: pokud znám oba rodiče! …takže vím, jestli nejsou nemocní, vzteklí, případně příbuzní atd. – co potom záleží na tom, jestli jsou uchovnění nebo ne?
To bys musela být alespoň poradce chovu abys věděla kdo měl jaké předky, jaké vlastnosti či nectnosti kdo z nic nese a jak se navzájem kombinují. A takovou dispazii (pokud jsou to mladá zvířata) ani nepoznáš bez rtg. Takže klidně, ale té práce s hledáním budeš mít stejně jkou toho papírového.
Ale ne… vždyť stačí, když známe někoho dvacet-třicet let, a víme, jaký měl v průběhu tý doby psy (a jejich mladý atd.), na to nemusím být detektiv a poradce. Tak bych tak nějak čekala, že to mohlo být u Potměšila (a jeho okruhu zájemců, u těch uhlídanejch vrhů) podobný.
Ale samozřejmě, i profesionální chovatelé můžou lobbovat – není tam trošku taky problém (kromě narvaných útulků)? Že je menší zájem o jejich drahé psy poněkud…mrzí?
I když, samozřejmě, 37 kousků je docela dost…to už je mi docela líto tý feny 🙁
Asi mate pravdu. Na vybehavani potvrzeni o cistote rasy a pripustnosti rozmnozovani se vykaslali uz majitele Fancinych rodicu.
Jak znamo, Grizzlinka byla vorisek z utulku a Jakey se s maminou a 4 sourozencema potuloval a schovaval v prikopu v mene zadouci ctvrti. Nemohla jsem mit lepsiho psa nez byla Grizzly. Jakey ma jiste problemy, hlavne je to plasmuska. Coz muze byt steneci vychovou – stenata byla naucena se schovat – proto je taky bylo tezke odchytit. I kdyz Jackman ma pelisek a obcas se na nem slastne povaluje, nej… misto je pod posteli. A taky tim, ze jsem ho malo socializovala. Kdo ale mohl tusit, ze to, co se melo vyspravit mensi operaci v Nashvillu se protahne na vic jak 4 roky. Ale je to hodny pes a myslim, ze i spokojeny. A jako stene by ani v utulku nemel sanci, protoze byl az chorobne plachy. Brala jsem tyhle psy ne proto, ze bych chtela usetrit, ale proste mne to osobne prislo jako spravne rozhodnuti. Cimz v zadnem pripade nepovazuju lidi s papirovejma psama za snoby a nevylucuju, ze bych mela papiroveho. Takze je mi celkem suma fuk, jake psy pan Potmesil ma. Ovsem pres 40 stenat od jedne fenky, a podano jakoby humorne, to je dost sila. Ono uz tak je kolem nas dost takovych Grizzlinek a Jackmanu, kdy prirode se dal volny prubeh.
Hanči, my jsme v tomhle názoru hodně spřízněny. Já jsem kdysi měla amer. kokříky s průkazem původu a dokonce i chovnou stanici, ale nějak ve mně převládl názor, že se líp realizuju u těch útulkáčků, protože mám nějak „geneticky“ dáno, že se prakticky s každým hafušákem dokážu domluvit, a tudíž si mohu pořídit i nalezenečka, protože se na něj dokážu naladit. A i když jeho socializace probíhá určitě daleko déle než u pejsků šlechtěných, tak tomu ráda ten čas věnuju, protože si myslím, že i takových lidí bude stále potřeba, pokud budou existovat nezodpovědní množitelé. Z mého pohledu není totiž moc lidské zabíjet tvory, kteří mají tu smůlu, že byl někdo bohužel absolutně bezstarostný a včas nekastroval, protože chtěl „dopřát“ těm svým psím klukům a holkám něco zábavy…. škoda že mi nefungují smajlíky, moje naladění by ten headbang víc než vystihoval….
Jsem snob, podle pana Šimečka jsem snob na druhou. Nejen mám psy s papíry, ale dokonce je chovám.
Myslíte, že by pan Šimeček stejně dobře „prodal“ článek, kdyby děla rozhovor s Tondou Novákem z Dlouhé Vsi? Nebo by si všichni řekli, že je Tonda nezodpovědný a produkuje podvraťáky, protože není schopen svoji fenu uhlídat? Proč musí být rozdíl mezi „Tondou Novákem“ a Janem Potměšilem? Jak dobře udá „Tonda Novák“ svoje podvraťáky? O panu Potměšilovi v tomto případě nemluvím, ten neudává své psy, ale jméno. A poněkud sebestředný přístup k životu.
Pokud by to byl článek o vztahu mezi člověkem a psem, byl by to krásný příklad, jak dokáže pes pomoci člověku, jak nádherný může vztah být. Ale proč je tam ten prvek pohrdání s chovateli? Vždyť i rodiče Děvčete se někde v chovatelské stanici narodili a bez nich by Děvče nebylo. (A mimochodem, není vůbec pravda, že by labradoři museli mít kvůli chovnosti lovecké zkoušky – pouze se ověřují vlohy a povaha – právě proto, aby se neztrácely ty skvělé vlastnosti).
Rozumějte, nemám nic proti proti křížencům. Jenže… Ne každý se povahově povede. Jedné paní v sousedství se moc líbily moje holky. Tak si z útulku vzala fenku křížence fleta. Fenu, která má sice víceméně fletí exteriér, ale nesnášenlivou agresivní povahu. Už párkrát platila roztrhané kalhoty, ostatní pejskaři se jí vyhýbají. Netroufla jsem se zeptat, zda lituje. Ale je nesmírně hodná, fenu si nechala. Je dobře, že si matka problémového psa „užila“? Co s ním dalších 10-15 let? Ne každý má šanci najít hodnou paní.
Abych to shrnula. Povídání o tom, jak někdo našel krásný vztah se svým psem čtu velmi ráda. Ale nechápu, proč k tomu musí autor napadat chovatele čistokrevných psů jako „milovníky předpisů“. Jsme civilizace, vyrostlá na dodržování pravidel. Takže existují pravidla chovu psů, stejně jako pravidla např silničního provozu. Jen jejich nedodržení má trochu jiné následky…
Opět máš pravdu a ráda se k ttvému názoru, s dovolením, přidám. Pokud jde o křížence – i nám se povedla pěkná parta, když kamarádka Xenu neuhlídala a já jsem u ní následně odmítla umělé přerušení… Pravda, o vzniklou smečku jsme se spravedlivě podělily. Nelituju toho, Buffinka je naprosto úžasná hafuška stejně jako její máma . Prostě občas se zadaří… Ale rozhodně považuji za špatné nechávat těmto věcem volný průběh, vznikají pak nechtění chudáci často s velmi smutným osudem. Navíc jednotlivá plemena jsou šlechtěna s určitým cílem a u kříženců je povaha i vzhled jen sázkou do loterie.
Evi, ja sa s dovolenim prilepim. Nie je ziadne tajomstvo, ze si tu pre nas viacerych velkym vzorom a keby som na tom nebola tak ako som (sam clovek denne 12 hodin prec z domu), tak u teba pre domom stojim v rade na tvoje nadherne a vyrovnane steniatka. Cely zivot som bohuzial len teoretik, neviem ci sa mi este niekedy podari psika mat, ale o psy sa zaujimam od decka, uz ako mala spuntka som poznala 90% psich plemien a mala nastudovany kopec kniziek (co keby raz). Kazde plemeno je jedinecne a ponuka nieco pre konkretny typ ludi a ich zalub, plni nejaky ucel. A keby sme to vsetci brali tak, ze cistokrvni su snobstvo a ked sa „to prihodi“ tak ich teda rozdame (a to je ten lepsi pripad) a nikto by sa nesnazil chovat zodpovedne, tak by psie plemena ako take zanikli. A to by bola skoda. (som sa tiez nejako rozbehla, ospravedlnte verbalnu inkontinenciu (wasntme) )
Ale kdepak, mas pravdu. A preju, at se ti pes jednou splni. 🙂
Sis, moc dakujeeeem (blush) !!!
Spolu s Evou perfektní shrnutí! (y)
A přeju ti, abys toho pejska měla! Máš pro něj všechny předpoklady. (h)
Tak za prvé – článek je moc hezký (ale mám pocit, že jsem to už četla v nějakém psím časopise?). Myslím, že panu Potměšilovi pejsci velice pomohli a pomáhají v jeho nelehkém životě a on jim to vrací svou láskou.
Za druhé – čistokrevní versus podvraťáci. Abych řekla pravdu, nemám vůbec nic proti voříškům – jsoo mezi nimi nádherní pejsci s úžasným srdcem. Ale opravdu mi vadí lidi, kteří nakrytí své fenky kdejakým pejskem berou na lehkou váhu „aspoň si užila“. Proboha, kde je zodpovědnost?!
Tak si říkám, proč pan Potměšil nepřemýšlí o kastraci – myslím, že zrovna v jeho situaci by to bylo dobré řešení.
Ygo, podepíšu se pod tebe, protože se vším souhlasím a líp bych to nenapsala…
pan Potměšil říká, že se čtvrtým vrhem „naprosto nepočítal“ – jakpak to teď bude s Trnkou? bude také rodit třicet sedm štěňat? 🙁
Naprostý souhlas vámi dvěma, děvčata – chtěla jsem původně psát samostatný příspěvek, ale neřekla bych to líp, snad jen na doplnění, že díky nezodpovědným množitelům pak takoví jako já si zoufají, když chtějí doplnit svou smečku, protože nevědí, kterého z neuvěřitelného množství nabízených útulkových pejsků si vzít dřív, protože pánečky zoufale potřebují všichni!!!!!
Souhlas prakticky se všemi… a jak jsem velký odpůrce psích kastrací, tak v takovýchto případech by skutečně kastrace byla tím menším zlem. Ideální by samozřejmě bylo zaměstnat páníka aspoň na měsíc v psím útulku – ono by ho to množení rychle přešlo (snad).
Zajímavý rozhovor, který ukazuje, jak moc je psí láska a oddanost léčivá a naplňující. (inlove) A skutečně nezáleží na to, jaký pes vám tu lásku dává – čistokrevný nebo voříšek. Na čem ale záleží, je zodpovědné chování majitele. Chápu, že Jan Potměšil se nepohybuje v oblasti chovu psů, nejspíš ani neřeší problematiku psů problémových a plných útulků. Jako laik samozřejmě vůbec nemusí vidět přínos čistokrevného chovu. Nechápu však úvod článku, který vypadá, jako by se čistokrevnému chovu vysmíval a chovatele označoval za snoby – vždyť sám autor, pokud vím, čistokrevné psy chová, takže musí vědět, jak se věci doopravdy mají? Nějak to nechápu – vypadá to, jako by chtěl chování svého partnera v rozhovoru předem omluvit. Přitom přece stačilo říct, že Janu Potměšilovi přinášejí radost a lásku kříženci – co na tom je špatného? Vždyť i mezi námi je spousta lidí, kteří křížence či spíš voříšky přímo vyhledávají a jsou s nimi naprosto spokojeni. Potíž je v tom, že herec natolik známý a obdivovaný, jakým Jan Potměšil bezesporu je, se – ať chce nebo nechce – stává vzorem. A v případě popsaného chovu psů je špatným vzorem. A pokud je článek napsán byť jen s lehkým akcentem pohrdání ke snaze lidí chovat psy tak, jak by se mělo, tak podporuje chování, kterému se naprostá většina lidí, zaangažovaných v řešení neutěšené situace se psy v naší zemi, snaží ze všech sil předcházet.
milá Dede, dovolím si říct, že jsem JP nemusela ani v dobách,kdy byl fit…už jako malej mi vadil v těch dětskejch rolích (syn Anny Holubové-prodavačky z Ženy za pultem, v Tajemství Ocelového města jako Vítěnka mi taky lezl na nerv, v Bonech a klidu jsem ho přežila, protože tam hrál Hanák a sledovala jsem tehdy Hanáka, jako fanouška Sparty, nosícího buřinku v PROČ a vrcholem roku 1987 byla pohádka, kde hrál létajícího ševce Jíru) jak já trpěla…nepřesvědčil mne ani v seriálu,kde hrál veterináře na vozíku – O zvířatech a lidech. Dorazil to všechno rolí v pohádce Tři srdce, kde hrál vladaře. Dovolím si citaci z komentářů, se kterou souhlasím: „Něco naprosto příšerného – král na vozíčkovém křesle, naprosto příšerní herci, dementní režie a scénář – to pro nás ČT připravila na první hod vánoční. Strachovy Tři životy mne pouze nudily – ale toto mne definitivně nasralo. Tři srdce nejsou ani amatérským filmem – takto si představuju film, který by zrežíroval a napsal náš soused hasič. “
A po přečtení tohoto Povídání se na něj můj názor nějak nezměnil…spíš jen utvrdil v tom,že v Apatyce se fakt nakoupit všechno nedá. (a teď myslím rozum)
Vozíčkářů po autonehodách je hodně a mnozí dokázali víc jak on. Jen se o nich nepíše.
Sakra už to zase píšu potřetí! Vždycky mi to sežere obsah a vrátí prázdný rámeček!
Šárko musím s Tebou ve všem opět souhlasit, potažmo s ostatními – Dede, Vave, EvaŽ, Xerxová….
Co se týče rolí pana Potměšila, viděla jsem ho v tom seriálu, kde hrál veterináře na vozíčku, pak v Létajícím ševci. Ani jeden z pořadů ve mně příjemné vzpomínky nezanechal. Ženu za pultem jsem neviděla nikdy a nelituju! Mezi námi je spousta skromných vozíčkářů, kteří nejsou vidět, ale dokázali obrovské věci – http://www.vozickari-ostrava.cz. V jejich magazínu najdete příběhy lidí, kteří náhle na vozíčku skončili nebo jsou od narození postižení, ale žijí přesto plnohodnotným životem a snaží se pomáhat ostatním a jsou přitom neznámí, ale pro mně mají větší cenu, nežli jeden herec, slavný hlavně díky svému postižení.
Hezky ses nám Šárko rozjela (devil)
Sharko?!Tohle není k tématu článku, ale nedá mi, abych nezareagovala. Jestliže člověk nevládne nohama, neznamená to, že nevládne hlavou. Myslela jsem, že doba, kdy se zdravotně postižení kvůli narušování obrazu štastného, zdravého, socialistického žlověka museli ukrývat v ústavech, je za námi. A proto nechápu, proč by někdo nemohl hrát na kolečkovém křesle jenom proto, že pohled na jeho handikap nějakého hlupáka uráží. Dvacet let, dvacet let!, a stejně je to málo!
Jano, v tomhle se musím Sharky zastat. Ona nemá námitky PROTo, že je pan Potměšil na vozíčku, ale PŘESTO. Většina jmenovaných filmů je ještě v předvozíčkářském období. Tato kritika se může někomu zdát přehnaná nebo neoprávněná, ale není míněná proti hendikepu. Spíš proti osobě.
Nemám ráda argumenty ad hominem, myslím, že by se v diskusi mělo mluvit k tématu (čili ne jaký je kdo herec, ale co píše nebo říká v článku), ale obvinění, že je zaujatá kvůli vozíčku je v tomto případě nepochopením podstaty kritiky.
Můj názor je, že lidem s hendikepem je třeba pomáhat jen natolik, aby se vyrovnal hendikep. Možná je to proto, že jich dost znám a stýkám se s nimi (dcera s nimi profesionálně pracuje). Nejsou nedotknutelní, nejsou ani lepší, ani horší než ostatní. Ošklíbat se nad nimi je projev primitivizmu, ale není nutné dělat z jejich choroby tabu. Jsou stejně zodpovědní za své činy, jako lidé bez hendikepu.
JanoBa, pochopila mne EvaŽ správně, nemám nic proti vozíčkářům, ale Potměšil mi prostě neseděl ani jako zdravej…a tady se mi to jen potvrdilo…vadil mi rolemi,které hrál, ale ty měl předepsané nebo pro ty role byl vybrán, možná režiséři taky vidí za zrcadlo….tady v článku se projevil svým charakterem a osobitostí, nesedlo mi to stejně jako ty jeho role…s tím, že je na vozejku,to nemá fakt co dělat…
Co se týká JP jako herce, tak asi proto, že televizi moc nesleduju, tak s tebou Sharko tentokrát nemohu příliš souhlasit. Viděla jsem ho několikrát přímo na divadle, když hrál s divadelním spolkem Kašpar a např. v takové Růži pro Algernon byl absolutně úžasný. Ale faktem je, že tyhle divadelní hry jsou úplně jiné zaměření a tedy i jiné kafe, než filmy a seriály, které ty popisuješ…..
Mi se moc líbil jako ten invalidní detektiv (netuším, jak se seriál jmenoval).
Já tedy naprosto souhlasím se Sharkou. JanoBa, myslím, že jsi se rozhorlila na nepravém místě. Jde o to, že na každý tělesně postižený člověk musí být všem automaticky sympatický jen proto, že má nějaký handicap. Jsou to lidé jako každý jiný, tudíž někomu sympatičtí a jinému zase ne.
Pan Potměšil mi shodou okolností taky sympatický není, ale jeho vozíček s tím nemá nic do činění. Pak jsem taky kdysi měla souseda – protivného a nesympatického dědka, kterého jsem taky neměla ráda, byť byl invalidní. A pak znám zase jiné, kteří jsou fajn.
Já bych řekla, že tím automatickým „zbožňováním“ postižených jim vlastně ubližujeme. Oni obvykle nechtějí nijak vyčnívat, chtějí být normální, a k tomu patří i to, že jsou někomu nesympatičtí.
TO pro Dana: jak se dostanu k fotečkám zahrady a kocourků? V příspěvku bylo Ryba42, ale pro mne je to spíš španělská vesnice hodně vysoko v horách.
Díky za radu
OT pro Dana, ne TO!
Já si zrovna včera pár alb uložila, že budu prohlížet u kafe 🙂
http://ryba42.rajce.idnes.cz/
To bude na hodně kafí.
Díky za odkaz.
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem zjistil, že TO není jen zkratka pro trampskou osadu a OT nemusí být pouze obrněný transportér. Jo jo, člověk se učí celej život. 😉 😀
Hlavně, že jsi na to přišel!
Já se s maminkou domluvím na nějaké návštěvě kvůli kvítíčku a dovezla bych jí při té příležitosti ty granule. Alespoň se použijí.
Karolínko, a podrbeš za mne Žandičku a Amišku? (h) (h)
sharko – nesměj se!!!!!! 😀
Tomu podrbání teda moc šancí nadávám, pochybuju, že by se zrovna dvě největší plašanky nechaly. Sharka by mohla vyprávět. 😀
já se nesměju,já si to představuju… (clap)
Podrbala bych, podrbala, ale uvidíme.
Jestli to nebude stejné, jako dneska u nás doma: technik mi montoval novou židli, ze staré vypadly v sedáku šroubky a do těch vykloktaných děr už se nedaly dát nové, celá byla taková napůl rozpadlá (po 10 letech se nelze moc divit) a tak jsme ji tam odnesli v dílech, že se to provede na místě. On sám má vztah ke zvířatům prostě úžasný, doma mají kdeco čtvernohého, ale Ríša usoudil, že je nebezpečný a zalezl pod postel. Melíšek celou dobu trucoval v krabici a Zrzínek chvíli seděl pod bydlíkem, pak vyhodnotil situaci a preventivně zalezl za postel. Nevím, chovali jsme se tiše, nijak jsme nehlučili………… přesto zmizeli a prostě nebyli.
Tady bude rozdíl v tom, že ani nebudeš vědět,kde ty dvě budou…… (chuckle)
a CD taky není to, co bys myslel, ale Centrální Distribuce – prostě to, co přiděluje lidem zviřátka 😀
Dane, včera mi nešla odeslat reakce na likvidaci zahrádky.
Je mi to moc líto. Ale myslím, že máš pravdu, pro maminku to bude snadnější, a hlavně se tam už nebudou kočenky množit. Ovšem 13 (nebo kolik přesně) koček v bytě je taky hrozně moc. Možná bys mohl zkusit udělat na rajčeti galerii kočenek, které jsou k osvojení.
Vave, když ony jsou na sebe fixované, jak 3 Šmihuláci černí ptáci -kocourci (bratři Bonsajky), tak ta trojka Činda,Číla,Pacík. Rozdělit je, tak to by bylo pro ně zlý….tohle je na Věrušce, je to na byt moc, ale kdybys k nim přišla,tak ani nepoznáš,že jich je tam tolik….
Pochopitelně kromě doby krmení, to se seběhnou všichni a máme pocit že je jich tady nejmíň padesát. Ale jinak jsou tu různě poházený samý chlupatý polštáře a živý zvíře ani jedno. 😉
Jo, tak o chlupatých polštářích bych něco věděla. (nod)
Jednou jsem tu psala, že jsem byla s Bedou u Evy ve Svitavách, kde pro kočku nebylo v tom pidibytě kam šlápnout, ale když jsem vešla, tak kdybych je neviděla na vlastní oči, nebudu tomu věřit! Absolutní absence jakéhokoliv zápachu, jako kdyby tam žádná kočka nebyla. A to jich tam bylo snad 30.
Je to veliká starost a péče, to vidím u svých tří, ale když ke mně někdo přijde, kdo to neví, tak jen zírá a nevěří, že jsou v pidibytě 3 kocouři. Byl u nás pán od UPC, který zaklepal, vešel a polkl, když viděl Melíška v mém náručí, za ním vykukoval Ríša a Zrzínek zdobil parapet. První co bylo, když se nadechl, že řekl, že by v životě nevěřil, že jsou na prostoru 31 m2 3 kocouři, protože to vůbec není cítit. No, proč by taky mělo, ne?
Pár chloupků, teď už nelínají, ale jinak žádný puch, jsou čisťouncí a čistotní, takže nikdo nepozná, že jdu z kocouřího domova.
Když člověk sám není čuně, tak mu zvíře ani nesmrdí, ani smrdět nemusí. Naopak, mně kočičí srst děsně voní. Ráda je mazlím a očmuchávám si je, krásně mi voní.
já jim očichávám i pusinky, když zívnou – voní m jejich dech (blush) (chuckle)
Jen před tím nesmějí pozřít uzenáče!
A když kočka začne ucházet tím druhým koncem, to je snad horší než velký pes. Někdy ani nechápu, kde se v tom malém tělíčku bere tak obrovský smrad. (rofl) (rofl) (rofl)
Jo, tak tohle taky znám. Nejhorší je, když se kočka mazlí, chová, přede jako o život a najednou si samou radostí upšoukne. Kam se hrabou bojový plyny z první války, tohle je strašný.
Nám tohle dělá Cvrček alias Pijavec, naštěstí už ne tak často. Asi už mu došlo, že z důvodu otravy ovzduší se mazlení přerušuje.
😉
Bedo, jakou ústní vodu používají? Já jen že když se Mates mazlí a přitom si zívne, je to jako dívat se do Macochy, ve který před měsícem chcíplo celý stádo mamutů a pořád tam leží… 😀
Já mám přesně tu samou zkušenost z kočičího útulku v Poličce, kde je dům rozdělen do dvou byt. jednotek a v každé je cca 40 koček (každý byt má jeden pokoj zabydlené jen a jen kočičími „sloupy s prolézačkami, spadly atd.“ a samozřejmě křeslem a pohovkou pro paničku). A já, kterou MLP doporučuje celníkům jako náhradu za psa hledajícího dle pachu drogy apod., jsem tam necítila vážně vůbec žádný zápach. Kočiček jsem si během návštěvy pomuchlala pěknou řádku a přitom měla pocit, že jsou v místnosti tak max. tři – ony se snad nějakým způsobem z těch prolézaček a pelíšků zhmotňovaly!!!
Laďko já mám čich opravdu dobře nastavený a celá řada pachů mi neskutečně vadí! Nenávidím smrad nemytých lidí v MHD, nenávidím spoustu pachů, způsobených uzavřenými prostorami – tam, kde se nevětrá, tam já nemůžu být. Když Melíšek začal značkovat, bylo to hrozné, i když mně kocouří „vůně“ až zase tolik nevadí. Ale v bytě to nesnesu. Tak šel na kastraci. Zrzínek i Ríša kastrovaní jsou a opravdu nikdo netuší, že v tomhle prostoru žijí 3 kocouři. A o tom to celé je – o čistotě zvířátek samotných i jejich „domácího“.
Kdyby nebylo chovatelů, kteří chovají to nádherné – povahově – plemeno tak, aby se předávaly jeho dobré vlastnosti a ten horší tón se potlačil, neměl by Honza Potměšil svoje Děvče, tak obrovsky vnímavé jak labradoři umí. Takže asi tak.
A k tomu autu – jsou psi, kteří budou se svým přítelem přes nepohodlí. Kubova Lin s ním jezdí a když je Kuba na střeše nebo ve stěně, tak je v autě. Jezdí s ním na jachtě, chodí s ním prakticky kam to jde. Náš Bohoušek věděl, že když jedeme na loděnici, musí být na řetězu. Raději než být doma sám na zahradě navolno si přinesl ten řetěz.
Milá Inko, když je pejsek v autě po dobu, kdy je páník na stěně nebo na prohlídce hradu, je to v pořádku. Nebo když je s ním na jachtě – my jsme se psem jezdili i na vodu, dokud to Píďa snášela. Pak už ne.
Když ale Jan Potměšil s pejskem vyrazí do lázní, aniž by si zjistil, zda tam jeho pes smí, je to naprostá nezodpovědnost. Buď herec spoléhal na jméno nebo to vůbec neřešil. A to je zlé.
Když vybírám někde dovolenkový pobyt, do podmínek zadávám samozřejmě psa. Nebo stačí se vrátit ke včerejšímu článku od Xerxové, co píše v úvodu. Vybírala pro Betynku dokonce domek, a to ne poprvé.
Jan Potměšil je člověk, který má zvířata rád. To já jsem byla taky. Ale po letech na Zvířetníku vím, že jen tohle je sakra málo.
Sežralo mi to příspěvek, ale nechť, napíši znovu. Já vím, že je to nezodpovědné, asi bych ho omluvila tím, že an na vozíčku předpokládal možnou přítomnost asistenčních psů.
Myslím, že číslo počtu štěňat bylo 48, nebo tak nějak. Tak přesně tolik bezdomovců by možná našlo nový domov, pokud by je udával JP. Howg
Moje maminka říkala, že vzdělání zavazuje. Takže já si myslím, že i všeobecná známost herců, zpěváků a jiných je zavazuje k tomu se chovat tak, aby byli příkladem. Tož i v této situaci. A i v jiných – třeba když nedejbůh zemře partner někomu takhle hodně na očích tak není zrovna etické nedodržet slušnou dobu k následnému sňatku.
Nechci být ani protivná, ani za chytrou, milá Inko, ale se psem se přece nedá hrát na nějaké předpoklady. Jistě Jan Potměšil dostal nějaké instrukce. Stačilo si je přečíst nebo se zeptat. Mimo to nevím, zda jeho pes byl veden jako asistenční, řekla bych, že spíš ne. Asi jsem jiná, ale já bych psa na několik týdnů v autě prostě neubytovala. Resp. udělat mu v autě „boudu“, když jsme v kempu ve stanu vedle, to ano, ale ne aby pes byl někde na parkovišti nebo na ulici a já v budově někde jinde.
Co to je slusna doba? Mesic? Rok? Deset let? Dokud archivar Blesku nezasantroci fotky byvale manzelky respektive manzela?
Milý Jendo, rok bývala ve slušné společnosti taková akorát doba. Dneska bych viděla tak asi půl roku, to je tak běžný standard. Nechť to není jako u těch zvířátek, tam spěcháme aby prázdná náruč byla naplněna
Jeden můj skautík právě maturující byl před rokem rozezlen na svoji maminku že tři měsíce po odchodu jejich opravdu starého pejska pořídila štěndo.
A co je na tom špatnýho?! Znám lidi, co měli druhýho psa do týdne… to měli sedět doma, v třesoucích se rukou svírat fotku domácího mazlíčka a skrápět ji horkýma slzama – třeba půl roku? Čemu by to pomohlo? Stejně na prvního nezapomněli…
barbucho velmi s Tebou souhlasím. Když my jsme přišli o Fanfána /prvnho koliáka kterému bylo 13 a půl/ tak ten den jsem se zařekla, že už žádného psa nechci, ale doma bylo tak prázdno ! Kamarád moc chyběl. Tak jsem hned začala shánět jiného koliáčka a do měsíce jsme si přivezli Doníka. Na žádného pejska stejně nezapomeneš i když je za Duhou. CD nám přidělila, protože zůstal jako jediné štěňátko z vrhu a bez mámy. Asi pro něj vyhlídla dobrý domov.
Pani moralka kraci mestem.
Neodvazil bych se nekoho soudit na zaklade dvou datumu, bez znalosti okolnosti.
Jendo – někdy jsi na hraně … ale tentokrát s tebou souhlasím. Neboť – jaká jsou pravidla žalu? Můžeš truchlit rok nebo celý život … nebo tři měsíce. To neznamená, že ten, který odešel, je zapomenut, či že nebyl za života milován.
Ba ne – v určitých věcech není čas tím správným měřítkem.
A okázalý žal už vůbec ne.
Tak nějak. Ať jsem či nejsem za snoba, vždycky už si budu pořizovat psa s PP, právě kvůli povaze. Nemám dost důslednosti na výchovu problematičtějšího plemene a tudíž to bude vždycky nějaká programově hodná, klidná a snadno vychovatelná rasa. U voříška je to vždycky sázka do loterie.
Takže ač je mi Jan Potměšil velmi sympatický a obdivuju, jak se pere se životem, s jeho postojem k chovu psů souhlasit nemůžu. Prostě zodpovědnost zodpovědnost a zase zodpovědnost.
Jan Potměšil mě fascinuje tím, jak se rve se svým osudem po úrazu i svým hereckým uměním. Ale s jeho názorem na chov psů nesouhlasím. Samozřejmě že každý nemusí mít psa s PP, on své kříženečky nejspíš dal do dobrých rukou díky svému jménu, ale… mockrát se mi stalo, že jsem vedla diskuzi a dotyčný/á mi řekl/a : Ale ten slavnej herec to dělá taky tak. Je jedno, oč šlo a kdo byl míněn tou slavnou osobou, omlouvalo se tím kde co. Děsí mě útulky plné nechtěných kříženců (a argument, že tam jsou i psi čisté rasy, případně s PP, je zcestný- kolik jich tam je na počet kříženců?), nemám ráda uštěkané bázlivé křížence bůhvíčeho- a že jich na venkově jsou plné dvorky. Na venkově mi taky vysvětlovali, proč každý má psa a ne fenu- k feně na dvoře se při hárání vždycky nějaký pes podhrabe, pak se štěňata nějak ztratí… Taková nezodpovědnost vůči zvířatům je mi proti srsti.
Jsou psi chtění ale taky nechtění a těch druhých jsou přeplněné útulky. Je hezké, že někdo se o štěňata svých psů umí postarat a s láskou o nich píše.
Bohužel náš obecní nalezenec co je v olomouckém útulku takové štěstí nemá, u mně doma je plno a já špatně spím, myslím na toho co je v Olomouci. Dali mu tam jméno CID a zatím ho nikdo nechce a tak prosím pisatele, který má tolik štěstí s umisťováním nechtěňátek, zda by nemohl pomoci a toho krásného a hodného psa někomu nabídnout.
Jana Potměšila mám ráda a fandím mu. O svých psech mluví krásně, ale přece jen …. dlouhodobější bydlení v autě se mi ani trochu nezdá. Vzít psa někam z „čistého nadšení“ je prostě nezodpovědné. Stejně tak je nezodpovědné nechat fenu v podstatě volně krýt.
Rovněž informace o loveckých zkouškách rodičů Děvčete, která ona neměla, mě dostala – co to je za nesmysl? Jan Potměšil je inteligentní člověk a za tu dobu soužití se psy by už o nich měl něco vědět.
Přesto, že herec mluví o svých psech s láskou, ten rozhovor mě spíš zabolel. Vztah ke psům je totiž skutečně především o odpovědnosti … jsi odpovědný za to, co k sobě připoutáš.
Přeju všem krásný den. (h)
…. jsi navždy zodpovědný za svou růži. Ano, Vave. Ano, pane de Saint Exupéry.
Anebo taky za ochočenou lišku (nod) .
Jasně že článek zvedne vlnu vášní… Já klidně napíšu, že lidsky a umělecky si můžu toho člověka mocmoc vážit (nod) ale jako chovatele si ho tedy nevážím vůbec (shake) . Podívejte se do útulků – kolik kříženců i nekříženců se tam nabízí… Ano – on má výhodu – jeho štěňata prodává jeho jméno. Určitě se mají dobře a mají fajnové smečky. Kdyby se ale stejně chovali majitelé jeho štěníků a taky vyprodukovaly desítky kříženců… Prodají je taky ?? a dobře ?? nebo je nakonec darují na maso (to se fakt děje) ??
A znovu opakuji – klidně jsem za snoba, ale kupuju si vždy kvalitní štěně s výborným PP po prověřených rodičích. Kupodivu vůbec ne na chov, ale pro radost. A přestože nekastruju, nemám problém uhlídat neštěníkovský stav naší smečky.
Ono je to totiž taky o pohodlnosti a neomezování chudinky fenečky… proto nejen štěňata chtěná, ale i zcela nečekaná. A to nesvědčí zrovna o rozumné péči… Znám několik kříženců retrívrů, kteří jsou agresivní a jejich pracovitost a aktivita se spojila s nezávislostí, ostrostí… Hodně blbá kombinace. Takže alespoň znát otce i u voříšků se vyplatí…
No, a i tak máte dožku křivonožku. 🙁 Bohužel ani štěně s PP není 100% zárukou, že bude zcela v pořádku.
Já mám taky papírovou kavalírku s mírným předkusem. Ale já jsme chtěla štěně s PP kvůli povaze, přece jen tam je určitá záruka. Zrovna u kavalírů do chovu bázlivého jedince nevezmou, přátelská povaha je jeden z hlavních předpokladů.
To není. Taky mám papírovou čubu s epilepsií. Ale zodpovědnost mi velí (tak jako Xerxové) ji neuchovňovat a nemnožit. A o tom to je.
Takže je sice ta moje labruška nemocná, ale povahou naprosto beze zbytku taková, jaká má být. Empatická, klidná dobračka. A chytrá jak hejno opic. Poté, co jsem natrefili na labrušku bez PP, co šla naprosto natvrdo po drůbeži, bych už štěně bez PP nechtěla.
jasně – a netajím se tím. Ale přesto v pohybu je zcela bezchybná a elegantní a poprvé zakulhala při svých obtížích a hodně těžké postavě až na pěti letech po velmi vysoké dovolenkové zátěži…
PP není záruční list, rozhodně ho za něj nepovažuju. Přesto moji eventuální další psíci budou opět s kvalitním PP po rodičích, kteří mi nejsou zcela cizí. Pravděpodobnost fyzických a hlavně psychických odchylek od standardu je přeci jen podstatně nižší (a statistiku myslím umím dost dobře) , než u „chovu“ bezpapírového (wasntme)
O tom taky něco vím – z mých papírových psů by byl výstavní jen Daník, ve svém roce byl nejlepší mladý pes na svodu. Kazan je přerostlý a chybí mu dva zuby, Berry má plandavé ucho – CD nejspíš ví, že na výstavy prostě nemám povahu 🙂 (i když pro nadějného psa bych to udělala). ALE – všichni psi měli resp. mají skvělé povahy, jen Daníkova lovecká vášeň byla silně nadstandardní, proto jsem s ním do chovu nešla. Rozhodně ale investice do štěňat po dobrých rodičích nelituju (inlove)
No a nebo já – Toya papírová, ale moc velká a navíc ty její uši (dávám jí tak rok a bude je mít předpisově postavené jako vlčák – ještě budeš Dede závidět, že je Berruška takové nemá (chuckle) ). Ovšem povahu ani zlatem nevyvážím – dobrý chov se pozná. Škoda, že její chovná stanice už neprodukuje štěníky 😉 – tam by byl předpoklad výborné povahy. Až příjde čas (za hóódně dlouho!), budu nějakou takovou podobnou zase hledat.
Ale já zas nejsem tak a priori proti vetajkům či mětajkům … kdo ví, co pro mě CD chystá, tak se dopředu neošklíbám.
Já vím, že tento článek zase asi zvedne diskusi na téma „čistý chov“. Ale čistě lidsky a psovsky…… nádherný článek. Jan Potměšil byl vždycky sympaťák a po tom jak zvládal svůj život po úrazu, si mě získal ještě víc a jeho zvířátka si ho zaslouží . (dog) Nebo se zaslouží navzájem ? (nod) 🙂
Moc pěkné. Spojení zvířete s člověkěm je neuvěřitelné, ale to tady nemusím vykládat….rozhovor je velmi lidsko zvířecí…ve tom nejlepším smyslu.