VZPOMÍNKY STARÉHO ZBROJNOŠE: Dětství v pravěku (3)

Po druhé světové válce mě bylo 5 let a začal jsem chodit do školky, společně s mými kamarády z okolí. Naše školka byla tehdy na Francindě, tedy Francouzské ulici, kde bylo hodně neudržovaných barabizen obývaných cigány. A tak již jako předškolní dítka jsme dostali názornou výuku, kterak se toto etnikum od nás odlišuje. Cestou do školky a zpět domů jsme chodili sami a bývali jsme svědky rodinných scén, o kterých jsme do té doby neměli ani potuchu.

Jen v „našem“ činžáku bylo nás kluků ve zhruba stejném věku jako smetí. Děvčat taky, ale tehdy jsme je jaksi na vědomí nebrali, spíš nám byly občas na obtíž. O 10 let později to ovšem bylo jiné kafe, když jsme začali projevovat veliký zájem o jejich pučící fyzickou odlišnost. Když vezmu ty kluky odspodu baráku, tak v přízemí to byl Jarek Fadrný, pak brášci Zlámalovi, Bohuš a Jenda, Milan Kos, Zdeněk Elfenbain, Mirek Kerbuda, Toník Kučera, tři sourozenci Tauberovi, Jirka, Tonička a Jarek. Ano byli spřízněni s operní zpěvačkou Marií Tauberovou.

O patro výš pak bydlel Franta Fišer a pak o trochu starší Pepek Dvořák a Olda Černý. Ve vedlejším činžáku na Slepé ulici to Byl Laďa Novák, Jirka Vízner a Břeťa. Také tam přibyla nová rodinka Krutišova. Pan Krutiš se vrátil z Anglie, kde mimo bojování se stačil i oženit s Angličankou a pořídit si synka Viktora a dcerku Elišku. Paní Krutišová byla jistě velice neohrožená žena, když se rozhodla jet s rodinou do země svého muže. Měla pro nás tak srandovně znějící češtinu a nikdy se ji dobře nenaučila. Až velice později jsem ocenil její odvahu, nasazení a oběť.

Ve vedlejším činžáku na Merhautce bydlel jakýsi óbrgrázl blízkého okolí, Lefla. Tedy Laďa Leflík. To když se stalo něco opravdu vážného, tedy průser nad průsery, tak se šlo rovnou k nim. Také na Merhautce, ale v čísle 5 bydlel stejně starý Zdeněk Pernica, který se pak jmenoval Vaníček, když se jeho maminka provdala. Tento má o pár let mladší sestru Růženku a bratra Jarka, kterého jsme vozívali v kočárku na vycházky po černopolních uličkách mezi vilkami. V tomto stejném domě bydleli tři brášci Procházkovi. Staňa, Ivan a Laďa. Všichni později dělali docela úspěšně sportovní gymnastiku v bývalém Sokole Brno 1 na „Lenince“. Takže jak patrno, husté zabydlení v nájemních domech mělo svoje výhody. O kamarády nikdy nouze nebyla a později o děvčata také ne.

Ale zpět, abych neodbočoval. Nedaleko školky, také na Francouzské ulici, byla i sokolovna Sokola Brno 2. Této jsme si moc neužili. Rudoši sokolovnu brzo zavřeli, včetně našich bratrů cvičitelů. Ale to jsme už byli školáci. Navštěvovali jsme chlapeckou obecnou školu na Vranovské ulici.

***

První třída proběhla ještě tradičně, byl to školní rok 1947 – 48. Měli jsme i výuku náboženství kde z nás byla slečna katechetka Velebová nešťastná. Přesto nás dovedla k prvnímu svatému přijímání v zábrdovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie. My jsme z toho měli pochopitelně velkou srandu. Načančaným holčičkám jsme tahali za kraječky na šatech, a když jsme, kluci od dívek odděleně, klečeli před oltářem, tak jsme tajně soutěžili kdo tu ozdobenou svíčku více udlachní a ohne. Od pana faráře, tak jen jako mimochodem, mlasklo pár pohlavků i před svátostí a zraky Páně.

Měli jsme moc hodnou třídní učitelku, mladou slečnu Josefu Bartlovou z Komína. My jsme se jí za to vše, co nám dávala, odměňovali až neskutečnými lotrovinami. Když mě jednou o přestávce na školní chodbě při jedné nepravosti přistihla tak mě chytila a odváděla do ředitelny k panu řediteli Rybovi. Nedovedla. Já jsem vyřešil krizovou situaci tak, že jsem jí prokousl ruku. Byl jsem okamžitě puštěn a utekl jsem zbaběle do sklepa školy, kde jsem se schoval.

Slečna učitelka byla ošetřena, já byl odchycen, rodiče povoláni a pan ředitel Ryba jen práskal svými bohatýrskými kníry, co že to dnes chodí do jeho školy za grázle. Po návratu domů byly náležité dozvuky a pak jsem si pár dnů nemohl dobře sednout. Touto příhodou jsme se s třídní učitelkou slečnou Josefou Bartlovou neobyčejně sblížili a to tak, že jsem ji jezdil navštěvovat u ní v Komíně, když se pak vdala a ze školy odešla. První třídu jsme ukončili s novou třídní učitelkou Věru Augustovou.

Druhá třída nám začínala jako v nové škole. Ve školním roce 1948 – 49 se z chlapecké a dívčí školy stala škola koedukační a tak jsme měli ve třídě i holky. Ze školy zmizel pan ředitel Ryba a s ním několik učitelů a přibyli noví. Náš nový třídní učitel, Vladimír Svoboda, byl ještě ze staré školy a byl z té naší hordy grázlů nešťastný. Navíc, našli jsme si spoustu nových kratochvil, různě jsme znepříjemňovali život holkám ve třídě. Vítaná to změna ve třídě dříve složené jen z kluků.

Pomalu a nenápadně začínalo přituhovat jak ve škole, tak i ve veřejném životě. Nová ředitelka školy, Vítkovičová, byla sice bývalá sokolka, ale dovedla si rychle převléct kabát a tak se na škole ještě 2 roky udržela, než i na ni došla řada. Soudruzi sice důvěřovali, ale také prověřovali a ta léta v Sokole jí pak zatraceně spočítali. Společnost se začínala polarizovat a začali se objevovat ti, kteří měli žaludek na to, aby novému režimu sloužili a tím si sobě zřizovali různá privilegia.

A byli takoví už i ve škole mezi žáčky, i když se to zdá nepravděpodobné. Tito pocházeli z rodin, kde se toto dělo, a tak byli mravně narušení už v útlém věku. I když většina učitelů byla ještě ze staré školy, tak se báli něco nevhodného říct nebo vykonat, aby je nějaký takový výtečník mezi žáčky neudal a oni neskončili v kriminále, nebo v lepším případě někde ve fabrice zametající špóny, či u lopaty ve výkopu.

Třetí třída, školní rok 1949 – 50, už byla ve znamení plného rozmachu budování jasných socialistických zítřků. Hlavně těmi, co za války ochotně sloužili okupantům. Třídní nám dělala ředitelka Vítkovičová. Jak společnost, tak i my ve škole jsme byli oblbovaní stupidními hesly. Budovala se JZD a rodinám sedláků se kradla půda, která jim patřila po generace.

Vypukly stavby mládeže a z části tehdejší lidově demokratické armády se stalo trestné, tehdy nazývané „nápravné“ zařízení. Útvary PTP prošly tisíce mladých mužů a poznamenalo je to na celý život. Ano to byli ti praví černí baroni, nosili černé výložky. Náboženství se už ve škole neučilo, ale zato se vytvářely příšerné nástěnky oslavující výdobytky socialistického zřízení jak v naší republice, tak i v celém tehdejším „táboře socialismu“.

Blblo se tak mezinárodně a blblo se na kvadrát a my, i když nám bylo jen 9 let, jsme vycítili, že to je v podstatě přetvářka. Šlo jen o moc, výhody a majetky. Těch komunistických idealistů bylo zatraceně málo a partaj, tedy ti co v té partaji byli z prospěchu, se jich velice brzo zbavila, protože nezapadali do schématu věcí.

***

Čtvrtá třída, školní rok 1950 – 51, nám jen potvrdila, co jsme ve třetí jen tušili. Zmizela ředitelka školy Vítkovičová a pár starších učitelů. Na post ředitele školy dosedl typický politický kariérista a samozřejmě „kovaný“ komunista, relativně mladý, Vladimír Štefl. Tento se později, pokud vím, stal inspektorem. Dál jsem kariéru tohoto odstrašujícího případu nesledoval. Museli jsme zapomenout na oslovení pane, paní a slečno učitelko a zvyknout si na nové, soudruhu a soudružko učitelko.

Naše třída dostala jako třídního nového učitele, pro kterého bylo učitelování životním posláním. Ladislav Lamař byl téměř padesátiletý robustní muž a zapřisáhlý komunista – idealista. Za války byl na gestapu vyslýchán a mučen, měl z toho podlomené zdraví, ale jak jsme se později dověděli, dostal naši třídu na vlastní přání, protože v ní byli ti nejhorší darebáci ze školy. A tento idealista z nich chtěl vychovat předně slušné občany a pak také komunisty. Svým přístupem a chováním si získal respekt nás všech, i těch největších sígrů, akorát ti, co už byli ze svých rodin morálně narušení, ho nerespektovali. Takže nás dokonce i něco naučil.

Koncem školního roku, tuším, že to byl červen, jsme celá škola absolvovali měsíční „školu v přírodě“. To nás všechny spakovali a odvezli do Jablunkova, kde byl nedaleko městečka lágr po Němcích, a tam nás v chatách všechny ubytovali. Byl to úctyhodný komplex se vším všudy. Nechyběla hřiště, tělocvična, společenská hala, jídelna, kuchyně a marodka.

Zde vládla tvrdá segregace a kluci spali v chatách klučičích a holky v holčičích. Ložnice byly velikánské šalandy, kde bylo postelí, že celá třída spala v jedné místnosti. A tam s námi tuto nocležnu sdílel náš třídní učitel Lamař. To aby nás měl furt pod kontrolou. Měl svoji postel v koutě a vždycky večer se zhaslo, jen u jeho postele bylo světlo na čtení a on nám na pokračování předčítal Příběh Opravdového Člověka od Borise Polevého.

Uměl to s námi, poslouchali jsme a ani jsme nedutali, někteří za odměnu si mohli dokonce k němu lehnout do postele. Ne, pedofil nebyl a navíc jsme s ním o knize i debatovali. Po táboře chodil v jakési staré vojenské rubášce přepásané širokým vojenským řemenem. Ten neměl jen na ozdobu. Jednou, jeden z těch morálně narušených, utekl z tábora a vrátil se až za tmy až dostal hlad. Tak připravil našemu třídnímu horkou chvilku a ten po jeho návratu nás všechny postavil v nocležně do latě, abychom na vše dobře viděli a pak chlapečka seřval.

Potom si odepjal ten široký vojenský řemen, darebáka si přehnul přes koleno a vysázel mu příslovečných 25 na prdel. Nešetřil ho, byly to pořádné šlehy, nic symbolického, kluk řval jako by ho čtvrtili a my jsme měli husí kůži. Spát musel jít bez večeře. Pak až do konce školy v přírodě byla naše světnice tou nejhodnější z celé školy. Makarenko zapracoval.

Pátá třída, školní rok 1951 – 52, nám začínala tím, že náš třídní, soudruh učitel Lamař, odešel ze školy ze zdravotních důvodů a naším třídním se stal ředitel školy soudruh Vladimír Štefl, prototyp komunisty let budoucích. Proslýchalo se , že ještě než soudruh učitel Lamař odešel, tak na nějaké učitelské schůzi řekl bez servítků řediteli Šteflovi, co si o něm myslí a prorokoval, že pokud bude v partaji takových hajzlů více, že dovedou celou partaj a republiku do záhuby. To netušil, že to bude trvat skoro 40 let, než se jeho slova naplní.

První starostí našeho nového třídního bylo, aby byli ve třídě pionýři a začal na nás a hlavně rodiče náležitě tlačit. Používal k tomu všech prostředků vlastních jemu podobných. Potřeboval soudruhům nahoře vykázat činnost a sebe ukázat jako „schopného“. Já bych řekl spíš všehoschopného. Nepamatuji si, že by nás něco naučil, ale koncem roku bylo už ve třídě 7 pionýrek, kluci ani jeden. Tak jsme zdárně dokončili pět tříd základní školy a po prázdninách jsme šli na měšťanku. Budova naší nové školy je jen kousek nad tou základní.

***

Ve školním roku 1952 – 53 byla měšťanská škola na Merhautově ulici ještě rozdělena na chlapeckou a dívčí, a třídy od první do čtvrté. Byli jsme už studenti a ne žáčci, jinak ale jedenácti až dvanáctiletí dacani, co prováděli alotria a přidávali tak úspěšně vrásky jak učitelům, tak i rodičům. Z učitelů byli ještě někteří zapomenutí z dob minulých. Tito jistě věděli, že to mají spočítané a tak nás učili jak byli zvyklí, a nebo i tak, jak zvyklí nebyli. Škole řediteloval Dr. Kohoutek a snažil se školu kočírovat úskalími doby. Také nás učil přírodovědě. Botanice, zoologii a biologii. Byl přece doktorem přírodních věd, že ano.

Největší dojem na nás učinily učitelky ze staré školy, Michlová a Chudárková, kterou jsme zvali Chudina. Obě byly svobodné, dříve se učitelky nemohly vdát, aby se mohly plně věnovat svému poslání učitelky. Učitelka Michlová nás učila zeměpis. Dovedla nám poutavě vyprávět o krajinách, o kterých jsme se učili, zvláště o Francii a Paříži, kde jako studentka nějakou dobu žila. Podařilo se jí do našich zpustlých myslí zasít semínko touhy poznávat daleké kraje. Zeměpis pro mnohé z nás býval zlatým hřebem vyučování, avšak až po češtině, které nás učila učitelka Chudárková. Ta byla mezi studenty bezkonkurenčně nejoblíbenější pedagog na škole.

Té bylo šumafuk co se kolem dělo, věděla, že je to jen otázka času kdy doučiteluje a tak nebazírovala na oslovování soudružko učitelko a někteří jsme jí s gustem věci zapovězené říkali paní učitelko, což kvitovala s úsměvem. Co ji ale dělalo mezi námi studenty tak populární byl její originální přístup k výuce mateřského jazyka. Do hodiny češtiny přišla s kabelou, po pár slovech úvodem z ní vytáhla ohmataný Rodokaps a z něj se jala předčítat žáčkům měšťanky lidově demokratické republiky dobrodružství drsných mužů amerického západu.

Třídou vládlo ticho jako v márnici a my jsme jí viseli na rtech. Ke konci hodiny jsme si o ději napínavého příběhu v této úpadkové tiskovině ještě povyprávěli. Mimo povinné četby knih typu „Timur a jeho parta“ nebo „Na obzoru plachta bílá“ od spisovatelů ze země kde zítra znamená už včera, nám doporučovala číst knihy od Zane Greye, Karla Maye a podobné. Velice nás zaujalo pět dílů knihy „Tarzan z říše opů“ od Edgara Rice Burroughse, ilustrované Zdeňkem Burianem. Tyto knihy jsme si tajně půjčovali a hltali jako ovoce zapovězené. Prostě Chudina byla pro nás naše „babička Méry, s kolťáky za pasem“. Je zajímavé, že to na ni nikdo nelátl, tedy neprozradil a na škole vydržela až do konce školního roku.

Významnými událostmi tohoto roku byla pro nás dvě úmrtí. Počátkem března 1953 se odebral báťuška Stalin tam, kam zasloužil, aby pak za podivných okolností ho do deseti dnů následoval Klement Gottwald, tehdejší prezident Československé republiky. Věřím, že Stalin ho vítal ve společném kotli. Pro nás to mělo tu výhodu, že každý den veřejného „smutku a truchlení“ byla velká tryzna. Takže odpadlo vyučování, my jsme z tryzny utekli a toulali se po štatlu.

Tehdy, ještě před koncem školního roku, se udála první velkolepá loupež komunistů v české kotlině a na slovenských horách. Komunistická vláda okradla obyvatelstvo o to málo, co po válce mělo a 1. června provedla měnovou reformu.

Sice v tu dobu zrušili přídělový systém kupování na lístky, ale 8 let po válce to bylo už asi načase. Navíc tak ožebračili většinu obyvatelstva a celostátní životní úroveň se propadla do hlubin socializmu. Po této reformě měl můj taťka, jako dělník v bývalé ZKL Líšeň, nynějším Zetoru, plat 1 100 Kčs hrubého měsíčně. Domů donesl něco přes 9 stovek a ceny byly takové, že jsme z toho téměř nevyžili. Konečně tabulka cen některých potravin je na odkazu. Poplatky za nájem, energii (elektřina a plyn), voda a uhlí na otop, spolkly více jak polovinu platu. Na oblečení nezbývalo a mamina přešívala staré. Takže pochod k jasným zítřkům pod vedením Sovětského svazu pokračoval kroky jarými.

Druhý rok na měšťance, školní rok 1953 – 54 byl podobný jako druhý rok na škole obecné. Měšťanka už nebyla a začali jsme chodit do sedmé třídy koedukační osmiletky. Pro ty, co skončili minulý školní rok ve třetí měšťance, vyrobili soudruzi jakýsi kurz, aby dokončili vzdělání podle starých osnov. Pochopitelně v tomto věku, kdy nám bylo 12 – 13 let, byla pro nás koedukační změna velice vítaná. Nemuseli jsme se na holky čumět někde přes plot, ale měli jsme je hned vedle sebe ve třídě. Toto uspořádání přinášelo zcela nové situace, zvláště tam, kde se začali studenti a studentky párovat.

Pochopitelně s námi „naše“ holky nechtěly mít nic společného, ale studenti z vyšších ročníků byli už jiný kafe. Škola dostala silný politický nádech. Lví podíl na tom měla naše třídní učitelka Anna Svobodová, které jsme říkali Anča z lidu. Tato zanícená komunistka z Rosic u Brna se z nás snažila ze všech nadělat svazáky, tedy členy tehdejšího ČSM, modrokošiláče. A tak jsme úspěšně propluli úskalími sedmé třídy a počínající puberty, abychom v roce 1954 začali poslední rok osmiletky.

Poslední rok na osmiletce, 1954 – 55 byl poznamenán přípravou na závěrečné zkoušky a na „výběr“ dalšího studia nebo zaměstnání. Anči z lidu se podařilo navléci většinu třídy do modrých košil, ale to ještě nezaručovalo, že se tito dostanou tam, kam by chtěli.

Pro ilustraci uvedu vlastní případ. Býval bych si přál jít dál na bývalou jedenáctiletku, tedy gympl, a pak dál na lékařskou fakultu. Ovšem jako syn nespolehlivého otce, který si troufl říct co si o komunistech myslí a odmítnout nabízené členství v partaji, jsem byl rád, že jsem se dostal do učení v té stejné fabrice, kde můj taťka makal za trest jako dělňas. A tak po závěrečných zkouškách v osmé třídě jsem po prázdninách nastoupil do učení do ZKL Líšeň. Tehdy také prakticky skončilo moje dětství a začala další fáze života.

První díl najdete zde a druhý tady. Fotky potom opět zde.

Aktualizováno: 11.4.2011 — 20:49

191 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jiří, díky za vzpomínky,musím si písání přečíst zítra ještě jednou.Dnes na to už nemám nervy neb jsem s jednou naší místní paní farmářkou vzpomínaly na tu dobu a slzeli jsme obě. (h) Nevesly , truchlivy jsou ty vzpomínky některé. (wave)

  2. Georgi, díky za vzpomínky, musím říci, že jsou půvabné ostatně jak by měly vzpomínky z dětství být, ale zároveň mě toho mrazí. Doba byla opravdu zlá a popsal jsi ji plasticky.

  3. Jiri, ja jsem tak moc rada, ze to pises. Pripomene mi to mnohe. I kdyz ja jako rocnik 1952 si jeste dost pamatuju z dob vskutku temnych. A zde jedna k pobaveni – uz jsem to sem kdysi jednou psala, ale necht: Rikala maminka, ze jednou jela rychlikem z Prahy do Olomouce a vracel se take zajezd nejakeho hanackeho JZD. A tetiny se bavily, kde ktera byla a prisla rec na Vitkov. Jedna pani povidala, ze tam byla, kdyz tam jeste meli pana prezidenta(nerekla pry soudruh) a takhle nejak to pry popsala (prominte, hanactina mi uz unika). A takove pekne byli pan prezident. Fajnove prozkovane oblek a velko vlno na hlave. Ale pak se jim zacali kazit toz ho moseli vyhodit.

    Jeste k tomu, co ta mladez zna nebo nezna. Muj bratr neni v tomto smeru zrovna sdilny a tak co jeho detem nerekne moja mama, tak to nevi. jeste tak ten nejstarsi, to jo. Tak jim ted zacinam spisovat dilko o historii rodiny – zejmena te prazske po meci, protoze tam to teda opravdu neznaji. Tu a tam poslu vsem trem mladochum skupinoveho mejlika a neco jim snad tak utkvi.

    1. No jo, oni z pana prezidenta tenkrát včas nevypumpovali krev, protože museli počkat na sovětské soudruhy, kteří s tím měli „zkušenosti“. Jenže tu krev je nutné nahradit začerstva, později už nejde z těla dobře dostat. Tož jim pan prezident časem shnil.

      Mimochodem četla jsem soukromý deník prof. Josefa Charváta, který byl vynikající odborník, takže se ho ani komunisti neodvážili poslat někam k ledu. Oni ho totiž potřebovali. Ten deník začíná právě nemocí K.G. Pan profesor byl u poslední fáze nemoci pana prezidenta K.G. Přijeli pro něho vládním autem a rovnou na Hrad. Tam všichni potentočkovaní, protože už viděli, že to bude zlé. Linky s Moskvou byly nažhavené a oni – prvotřídní odborníci (ona tam byla celá pražská lékařská špička) – museli čekat, až přiletí sovětští doktoři z Moskvy. Od začátku měli podezření na prasklou aortu – ta prasklina ovšem nebyla příliš velká, jinak by zemřel mnohem dříve ne někdy za týden. Nakonec se K.G. dožil alespoň příletu sovětských lékařů, kteří z toho byli úplně mimo. To byli totiž různí protekční doktoři a věděli mnohem méně než naši špičkoví lékaři. K pitvě K.G. naše odborníky nepustili, to dělali pouze sovětští lékaři – prof. Charvát hodně s despektem mluví o nějaké sovětské bábušce. Tudíž tito patologové provedli pitvu tak, že už ani nešlo pořádně napojit zbývjící žíly a tepny na hadičky, aby se ten roztok mohl vyměnit – s počátečním zpožděním to pak dopadlo tak, jak dopadlo. Mimochodem, naši lékaři viděli alespoň srdce K.G. , kde byl koneček aorty, který jim potvrdil, že K.G. měl syfilis v pokročilém stádiu, což ovšem tenkrát nikdo nezveřejnil. Prof. Charvát ovšem dodává, že on by to nezveřejnil také, ovšem z etických důvodů. A mimochodem, cestu letadlem prof. Charvát K.G. nedoporučil a dokonce podezříval sověty, že o syfilis u K.G. dobře věděli z jeho moskevského pobytu a dokonce mu během posledního pobytu v Moskvě naordinovali silná antibiotika (prokázáno z lékařské zprávy). Prof. Charvát měl dokonce podezření, že to udělali naschvál tak, aby největší reakce (vyplavování toxinů z mrtvých bakterií) přišla běhemjeho předpokládaného pobytu v letadle, to totiž mohlo způsobit přesně podobné potíže, jaké K.G. nakonec postihly.

      1. Takže to co se říkalo , že ho odkrouhli rusáci, je v podstatě pravda. Asi už jim taky nevoněl. (bat)

        1. Oni sověti o tom jeho syflu určitě věděli už od jeho pobytu za války. Což vysvětluje mnohé – hlavně to jeho patolízalství a evidentní strach z nich. Je jen otázka, zda mu ta antibiotika při Stalinově pohřbu naordinovali z blbosti nebo naschvál. To už nikdo nikdy nezjistí. Prof. Charvát i v tom svém velmi soukromém deníku, který se neměl dostat a veřejnost, se o tom zmínil pouze jednou větou a napsal to pouze jako úvahu. Nicméně z té věty je jasné, co si o tom myslel. Je dobře, že ten deník nakonec vyšel, protože to osvětluje mnohé.
          Kromě toho deníku je tam i jeho vlastnoručně psaný životopis a vzpomínky na některé své slavné pacienty. Byl to neuvěřitelně bohatý člověk – ani ne tak majetkově (i když za první republiky se měl dobře), ale duševně. Znal kdekoho, pomohlo mu angažování ve skautu – z německého koncentráku ho totiž dostal švédský král, který znal prof. Charvát z mezinárodního Jamboree.

          Mimochodem tento pan profesor Charvát už jako starý pán zachránil život mé babičce, protože při jejích potížích přiměl doktory, aby ji dál vyšetřovali (chtěli ji pustit z nemocnice domů) a ona to nakonec byla rakovina tlustého střeva. Odoperovali ji a bez jakékoli další chemoterapie žila dalších 20 let.

    1. Krásný vídejko, mrněnka šmatlavá eště neovládá nožky.
      Jen bych se ohradila (se dnes furt ohrazuji) proti tvrzení, že Johti svá dvě první mláďata zabila – to totiž nikdo neví, rodila tehdy ve stádě a mohli zabíjet ostatní sloni.

      1. JO. On dycky, když si hraje s dětmi, se u toho fakt chechtá. Už asi nenajdu staré videjko, kde držel Tatunka na lopatkách a dělal mu na bříško takový ty budliki budliky, co dělají lidé dětem – ale bylo to to samý… Richard je úžasný táta (když chce). Tatunek, odchovaný (krom mámy i tetou a babí Kambou), ségrou Mojkou, a nyní odchovávající i brášku, bude NEJúžasnější táta, jednou… (inlove)

        1. Já to mám sice bez zvuku, ale od pohledu mi to přijde jen trošku drsnější forma toho, když si hraje Rysík se svým taťkou. Akorát mu na závěr kluk nepadá z postele :). Já to Rysíkovi pustím, až se vrátí od babičky, to se mu bude líbit.
          A Tatunek bude určitě jednou manžel a táta k pohledání. Jak to vlastně měl Richard? Já jsem to dřív nesledovala, tak vůbec nevím, z jakého prostředí pochází on.

          1. Richardovi bude letos dvacet. Furt je to mladík. Velmi krásný mladík. Než přišel v roce 2003 k nám, žil v zoo v Anglii, kde vyrůstal s dalšími mladíky – taková školka pro puberťáky. 🙂
            Tam byl z asi pěti goriláků tak třetí v hierarchii.
            Dřív byl prý hodně kontaktní (s lidmi), ale jak tady dostal na starost rodinu, stal se z něj trochu nervák a když mu lidi vadí (blesky fotografů například), hned vyjede. Co se začaly rodit děti, zas se značně změnil – na děti je nebývale něžný.
            A to je. A má proč. Má nejkrásnější rodinu široko daleko. 🙂

  4. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) Moric už je týden na návštěvě u svého bratrance a nehýbe se. Konečně bratranec, chtěje se ho zbýt, řekne: „Poslyš, Moric, nemyslíš, že se Sáře a dětem po tobě už stýská?“ „Ale to víš, jistě! Ani jsem na ně nevzpomněl, ale já jim zatelegrafuji, aby sem hned za mnou přijeli!“ .(*)

    ~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny, pěkně se vyspinkejte
    a dávejte si pozor na návštěvníky. ~o)

    1. „Tatínku, říká se pět procent, nebo pět percent?“
      „Pamatuj si, Moricku, dycinky sedm procent.“
      😀

  5. Velice obdivuji, jak dokážeš s lehkostí iluzionysty dát do rajčete školkové a školní fotky. A to jsi na druhém konci světa. Jiří, díky. Jen se obávám, že zkušenosti jsou nepřenosné. Když jsem dospělým vnukům povídala něco z mého živůtku, tak jsem zachytila důvěrně známé pohledy. Kdy jsem jen ty pohledy…. Aha, už si vzpomínám. Když vyprávěl můj děda. Chjo.

  6. Slyšeli jste ve zprávách, že sloníci na sebe troubí a že už se i oňuchávali chobotky? 🙂 (h) 🙂
    Mně se malá chlupatá slůňata tááááák líbí! (h) Nevědí si rady s chobotkem, všelijako se jim bimbá, jsou vykulení, udivení, štětinatí a k zulíbání … a i jako miminečka váží víc než já. (chuckle)

    1. Mám z nich velikou radost a hluboko se klaním ošetřovatelům. Ti už několik týdnů pořádně nespali. A myslím, že ještě nebudou. Riziko je veliké.

      1. Strašně potřebujou naše palečky ještě aspoň 3 měsíce. I sloníčci, i ošetřovatelé.
        Kéž by to dopadlo (ale vypadá to FAKT dobře!!)! Ostravo, klaním se k zemi, já medvěd hloupý… (y)

        1. Držím palce „mrňouskům“, maminám i ošetřovatelům. (h)
          Ostravaci jsou šikulkové. 🙂 (y) (h)

  7. OT-hlásání z marodky 🙂 Z Berry už naštěstí v noci nic neteklo, takže zoufale hladová pejska dostala zkušební snídani – pár lžic dietní konzervy. Sice koukala nešťastně (že je toho tak málo), ale byla jsem neoblomná. V poledne dostala další dávku (to už měla hliněnej čumák, páč se rozhodla pro samozásobitelství, když panička s lovem trpce zklamala – čekala jsem, kdy mi taky nabídne kořínek, abych nehladověla 😛 ) a odpoledne další injekci a tabletky pro dny příští. Vet konstatoval, že ta infekce způsobila zánět střev (proto ta krev), ale kde se vzala ta infekce, to těžko zjistíme. Děkujeme za palečky (inlove) , určitě pomohly – Berry je mnohem líp a doufám, že teď už bude uzdravování rychlé. (Ehm, na zahradě přibyla nová jáma – Vuvu zase nachází své norovací já (tmi) )

        1. Kazan je v pohodě, jen žárlí, když Berry jede autem k veterináři – chtěl by taky na výlet! 😛

    1. Kořínek? Tsss! Jsem si skoro jistá, že nebohá týraná Vuvu hledala v zemi žížaly a mravenčí larvy, aby neumřela hlady. (wasntme) (chuckle)

    2. Dobrá zpráva! (dance)
      A já se přidám: Vojtík je doma (y)
      Takže mi to ani nekazí fakt, že si kocour Oříšek pořídil abces přes půl hlavy

      1. Ójé, Oříšek dostal kocouřího facana. To hnisá opravdu zákeřně. Pozdravuj Vojtína. 6e na něj pořád a furt myslíme, aby se mu tlapka brzy uzdravila. (sun)

      2. Skvěle, výborně, to jsem ráda, že aspoň v něčem máš klid. Bětuška své bývalé tetě mává! (Nemohla jsem dostat „lepší“ kočku!) (cat) Ať už je jen líp! (f)

    3. Teď jsem přijela dom a čtu to jako první – chuderka tejraná Vuvuzelka, to už bude jen líp a líp. Jen si pořádně zanoruj, Berruško, Jesi Ti to pomáhá… ! (chuckle) (h)

    4. Ha, konečně jsem se dočkala hlásání z marodky. Já na Vás holky myslela i v noci, když jsem nemohla spát, jestli jsi, Dede, škytala tak to jsem byla já. Promiň.

  8. Ano, tohle by se mělo číst ve třídách. I když…zkušenosti si bohužel asi musí odžít každej vlastní, bojím se, že jsou nesdělitelný. My, co jsme to – třeba jen částečně – zažili, si umíme představit. Ale generace dnešních dvacítek asi těžko pochopí…

    Jediný, čeho lituju, jsou tělesný tresty 😀 . Ale vážně – samozřejmě přiměřeně, ale některý dětičky by to bolestně potřebovaly. Dnešní zážitek z metra: maminka s holčičkou, malý bylo tak 4-5 let, čekaly na metro. Maminka žmoulala v ruce průkaz ZTP. V metru ještě jedno místo bylo, tak k němu paní zamířila a sedla si. V tu ránu začala holka vřeštět, že máma nemá sedět, že chce sedět ona. Ta ženská fakt vstala… Holčička si to užila a pak ji obdobnou scénkou hnala, aby si zase sedla. Pak už jsem naštěstí vystupovala :@

  9. Naši Šmihuláci byli dnes na kastraci (já jsem úplnej básník 😀 ), chtěl jsem po mámě aby je vyfotila, ale nějak se nezadařilo, všichni se probudili hrozně brzo. Naši hyperaktivní kocouři prostě odmítali spinkat. 😀

      1. To oni budou, ale já si myslel, že se budou pomalu probírat celej den, stejně jako Krtek s Kadlem. A ono nic, nazrzlý černoušci jsou prostě jiní. Největší sranda je, že až přivezeme ze zahrady ještě ty zbylý, převaha mourků skončí a bude to u nás vypadat spíš jako v Chánově, černý budou v převaze. Mates, Krtek, tři Šmihuláci, Činda, Číla a Pacík. A čtyři mouři, jedna želva a jeden králík budou v menšině. (rofl)

  10. Tímto povídáním potvrzujete to, co říkám už několik let a sice, že není komunista jako komunista! Byli a mezi nimi i solidní a slušní lidé. Poznáte je podle toho, že ti solidní zůstali v KSČM a ten nechutný zbytek založil ,,pravicové“ strany.

    1. No Krakonoši – to nemyslíte zcela vážně, že ne?! Jako provokace dobrý, ale na jiné fórum.

    2. Jako zakládající a doživotní člen ODS se ohrazuji. Nikdy jsme neměli v členstvu víc jak 3 % bejvalejch komoušů, a z valné většiny (takovejch 80 %- z těch 3 %) to byli „osmašedesátníci,“ vyhození či vystoupení. Dokonce jsem se pyšnila členkou, která vstoupila do KSČ v únoru 1947 a v únoru 1948 vystoupila a hádejte, jaký měla život!

      Nechtěl byste chodit pokládat moudra někam jinam? Já jen že Vy mi tu vadíte…

      1. V tom rozpálení jsem nenapsala o pánovi, našem členovi, MÉM členovi, již bohužel zesnulém, který jako mladý a perspektivní právník, s rodinou a malinkým synkem, vystoupil v roce asi 1952 z KSČ (asi ve dvaatřiceti letech jeho věku), pod vlivem probíhajících procesů s imperialistickými záškodníky, na nichž se nechtěl jakkoli podílet. Kupodivu neskončil v lochu, akorát po zbytek života vyvolával fotky v Oposu.
        Že jsem před chvílí potkala jeho prasynovce a povrkali jsme spolu…

        Tady a jen tady zaslouží chvíle smeknout. Vše ostatní jsou kecy, balast, hrdění se ničím. A už Vás mám dost a jdu pečovat o chlupatice.

        Aspoň jsem konečně vydodala příspěvek k tématu, že? Pane Jiří? 🙂

    3. Když se jednou pokřivil a vstoupil (jiná možnost je, že zblbnul), výstupem se těžko srovnal.

  11. Právě se vracím ne z hradu, ale z Hradce. Sharka vás všechny moc pozdravuje a děkuje za podporu. Není jí kdovíjak, ale snad by ve čvrtek nebo v pátek už mohla jít domů.

    1. Jejda, díky za zprávu, to by bylo skvělé – doma je doma: obloží se chlupatejma holčičkama a není lepší rekonvalescence! (y)

    2. Dík za dobrou zprávu, Dane. 🙂 y) Pozdravuj Šárku (f) , určitě jí ještě dneska není do zpěvu, ale s každým dnem to bude lepší a lepší. (nod) Určitě jí brzo pustí a (cat) (cat) (cat) (cat) přestanou být neklidné.

    3. dík za hlášení, Dane, palečky držím dál, že jí není úplně ejchuchu – ona narkoza vyprchává nejmíň 24hodin, ale i dýl, no a potom, díra do břicha není nic moc (doufám, že byla jen ta malá), to se člověk ani nezasměje, ani nezakašle

      pro sharku (y) (y) (y) (y) (h) (h) (h) (h) (f) (f) (f) (f)

  12. Zdraví všechny, Sharce držím palečky ostatním marůdkům taky.

    K diskusi: Oblbování jest projev jakékoliv doby. Otázka je, jak a v čem se oblbovati nechám, no a jak už tady někdo řekl, dnes se můžu k magořině vetšinou alespoň i vyjádřit či bránit.

    Jitčo, mimísek je nádhernej u videa jsem málem smíchy upadla (nod) (nod)

  13. Milý pane Jiří, díky Vám za to, že jste připomněl školní léta a dobu dávno minulou /pro naše mladší Zvířetníky/. Já jsem se sice dostala na tu jedenáctiletku, ale na vejšku už ne. Můj otec byl živnostník až do 59 roku, pak mu dílnu sebrali, dostal infarkt z toho jak ho hrubě napadali tehdejší soudruzi a za 300 Kčs důchodu a maminčiných 700 Kčs se opravdu moc vyskakovat nedalo. A potom u přijímaček otázka jak bych založila JZD v naší horské vesničce? Já jsem odpověděla, že bych ho nezakládala a bylo vymalováno a byla jsem ráda, že jsem mohla nastoupit do zaměstnání. Jo byla všelijaká doba. A mohla bych pokračovat o manželově rodině a to by bylo na delší povídání a ani bych to neuměla. Ještě jednou díky, že jste to tak dokonale vystihl.

    1. Mně se jednou vrhly na šnytlík mšice – což mi přijde ještě nepochopitelnější. A jak byly nacucané! Kočenám přeji dobrou chuť a vonný dech 😉

      1. Já píšu a říkám ŠNYTLIK od 4. třídy – když jsme dnes ve školních letech – kdy jsme měli namalovat a popsat pět druhů zeleniny a já premiantka a výborná malířka (tedy v dětství) dokonale ztvárnila mrkev a další druhy a pažitku a k ní napsala ŠNYTLIK a dostala jsem dvojku. A eště se mi celá rodina smála. Kdybych bejvala napsala mrkeF, prosím, ale dvojka za šnytlik?? (wasntme)

        1. Jasně, že je to ŠNYTLIK! (nod) Co jiného? 🙂 Tvoje kočenky jsou správně mlsné hubinky; šnytlik je delikatesa nad delikatesy … takhle na měkkém chlebíčku se sádlem a škvarečky. (y)

          1. Tak tohle můžu taky. Hned, jak mi na chatě šnytlík vyrazí, zakoupím v tamější samce domácí sádlo, škvarky, v Globusu domácí chleba a… A zkusím nabnídnout i kocourkovi. když mu zničehož nic zachutnala i suchá houska, co bude říkat na tohle.

        2. Tak s tečkou mě tu nutí říkat, slyšet i psát ŠNYTLYK (chuckle)

          U babičky se zase říkalo (možná i psalo (rofl) ) mrkFa, tFaroch a tak, kdybych tam trávila ještě víc času, nejspíš bych to začala i psát 🙂

      2. Náš Ferdík dnes vyloudil a spapal polovičku úplně suché housky! Kam na ty chutě ta naše zvířátka chodí…

      1. Viďžejo? Tak krásná, velikánská a okatá holka! To je fakt klika (snad se, proboha, nic nesemele, když už bez problémů pije a máma je v klidu), se sloními porody a odchovy je všude po světě strašná potíž a stovky komplikací a nemocí. Před Ostravaky fakt smeknout, že zatím vše tak skvěle zvládají. (f)

        1. Je to úžasný (inlove) . Už jsem z různejch malérů tak vycvičená, že automaticky čekám, že věci nedopadnou. Tady to vypadá dobře (y) (h) (y)

  14. OT: Kolega mě volal, prý hlásili v rádiu, že v ostravské ZOO už je na světě i druhý prcek. Prý snad holka.

    1. Jééé – tak ať má start do života lepší než jeji malý předchůdce a ať se oběma daří (y) (h)

    2. Jéžiši, tak honem palečky!! Ať máma Johti nejančí. Škoda, že ještě nikde nic nepíšou… 🙁

      (clap) (d) (dance)

        1. Mně se dokonce podařilo naladit ostravský rádio a čakám, až dokvílí to, co právě pěje. (whew) (rofl)

          1. Tak jsem si to poslechla přímo z Ostravy a kratky zobak řykal, že holčička je přesmetráček. To je větší, než k dnešku její o měsíc starší incestní synoveček. (rofl)

    3. Tak to je po dlouhé době z médií obecně druhá milá zpráva. Ta první byla, když se narodil sloník první. 🙂

  15. Jirko, tohle je třeba připomínat pořád dokola. I když dnešní děti nechápou. Rodiče zapomněli a kantoři neučí. Není divu, že pak mladí skočí na špek krásným řečičkám o světlých zítřcích. (puke)
    Jen doma to máme těžké, já se názorem na soudruhy nikdy netajil, klidně si povídám e o tom, co se dělo a nedělo, jenže pak chtějí potomci komouše zavírat a já je musím decentně upozornit, že by museli zavřít svého dědu… (angel)

    1. Nojo, rodiče musí říci a vysvětlit a furt dokolečka. Ono jim to nakonec dojde. I pro Terra- san : děti nejdřív nevěří, pak se diví. Záleží na věku, jednu chvíli je to nezajímá, pak zdvořile poslouchají, nakonec jim třeba cosi uvízne. Ale vcelku je lidstvo nepoučitelné. Nezopakujeme si sice (pravděpodobně) výjezdní doložky, ale zase do něčeho vlezem. Obecně má dav schopnost si zvolit blbé řešení, slyší na populizmus a jde snadno za uřvanými (a špatnými) vůdci. Pak dojde k prů.. švihu, který se nějakou dobu záplatuje, pak spravuje. Pak lidem otrne – a jsou v tom znovu. Stačí se podívat do historie (téměř jakékoliv země). Historie nekráčí, historie se potácí ode zdi ke zdi, jen výjimečně jde rovně. Ale opět volně cituji: Souboj s blbostí nelze vyhrát, ale nelze v něm přestat. Takže, Donové Quichoti, vzhůru na větrné mlýny 😉 O to cennější jsou takovéhle vzpomínky, to je pane kopí!

      1. Evi (inlove) , jako vždy jsi výstižně shrnula to nejpodstatnější v pár větách. Tleskám a děkuju! (clap) (y) (f)

    2. Kdyby se měli zavírat jen ksindlové, musela by jít do lochu celá česká pravice bez výjimky!

  16. Díky, pane Jiří, tohle si člověk potřebuje přečíst (nebo to slyšet) – i když tu dobu nepamatuje, nebo tím spíš. Jen mám trochu obavu, že další generaci se některé věci budou hodně špatně vysvětlovat. Zkusila jsem si to s výjezdní doložkou, vtipem na „šedý pas“ potřebný k cestě do Titovy Jugoslávie a pár dalších drobnostech… moc to nešlo. Myslím, že mě ti kluci podezřívali, že si kdoví proč vymýšlím. Bojim,bojim, abychom si kvůli tomu období výjezdních doložek a zadrátovanýc hranic nemuseli jednou zopakovat…

  17. OT pro EvuB.

    „někdo“ tu u vedlejšího článku sliboval nějako strory – tak čekám, koukám, a ono nic :O

    1. mno tak joooo: před dvěma lety, odečítání tepla. i dostavili se dva pánové a hrnuli se vesele k radiátorům. plynulým postupem se dobrali pokoje našeho juniora a tam spatřili na skříních a posteli vyřádkované airsoftové vybavení v plném lesku… AK-47, helmu, hadry, batoh, US pouštní boty, rezervní berettu…. velice rychle odečetli a bleskově vycouvali. i slyším na chodbě jejich hlasy: ty vole, viděls to? viděls to? pojď dem vocud, tady nebudem!!! načež přišli do vedlejšího bytu, tam bydlel v tu dobu mladý pár s kočičkou Matyldou… a za dveřmi stál opřený obouruční meč a válečná sekyra, neb soused dělá historický šerm. odečítání dovršili v bytě naproti a tam na ně vypochodoval načuřený kocour. nemá rád cizí lidi, přepravky a veta a protože každý cizi člověk může být potenciálně veterinář, šel jim to vysvětlit. jeli po schodech takovým tempem, že málem ubrousili hrany. no a na tuhle historku mi sharka odpověděla, že její Dan dělá tutéž práci atd 😀

      1. Tutéž ne, já odečítám plyn a elektřinu. Ale zbraní se nebojím, sám jich mám plnej byt. 😉

            1. Juj! Tak to je opravdu o strach. (jinak se mi povedl pěkný překlep, měla jsem samozřejmě na mysli bojové.)

                1. Umiii. !!! Vystrelilo se z Charlestonu na Fort Sumter. Ovsem jaksi mi neni tak zcela jasne, co tak moc na tom slavit. Dusledky byly tragicke a Jizni Karolina zchudla na generace. Cimz to Dane neber kriticky. Jo, a ja jsem myslela, ze vase skupina je federalni.

                  1. Jezdíme jako modří, to jo, ale většina z nás začala jako šedáci. To byl spíš takovej sňatek z rozumu. Východní Německo-šedé, Rakousko-šedé, my jsme defacto jediní modří ve střední Evropě.

      2. Hlídací kocour? V Tibetu v chrámech je jich plno, u nás je to vzácná výjimka. Většinou je to o: Rychle pryč, tohohle dvounožce neznám, nebo: Mňau, podrbej mne! A jestli máš něco dobrého, tak dej! Mňau! podívej, jak se ti hezky otírám o nohy.

  18. (OT) – z Hospodarek: Starobylý narský chrám Tódadži, kde den co den davy turistů a poutníků obdivují sochu buddhy Vairóčany, se rozhodl věnovat obětem tsunami 100 miliónů jenů. Peníze poskytne prostřednictvím Červeného kříže, ale dar by měl putovat zejména do městečka Wakuja v prefektuře Mijagi. Jak uvedli představitelé chrámu, pojí je k tomuto kraji více jak 1300 let stará vazba. Když v éře Tempjó v osmém století stavěli sochu Velkého buddhy, příspělo městečko Wakuja a z jeho darů byla část sochy pozlacena. Vše je zaznamenáno v chrámových spisech a je nyní na čase tehdejším dárcům jejich dobrý skutek oplatit. Po více jak tisíci letech.

    1. Páni – tak tomu říkám vědomí o kontinuitě vlastní kultury… Kruci, kdepak jsme ji pozapomínali my sami?

      1. Od Bílé hory už je to opravdu dost dávno. A od té doby jsme v podstatě neměli šanci být sami sebou. (protireformace, doba temna, Rakousko-Uhersko, krátká epizoda s názvem První republika, Hitler, Stalin, a teď Klausistán)… Dokud se nestaneme neutrálním a neangažovaným státem, nemáme šanci.

        1. Neutralita je pitomost! Neutralni muze byt pouze stat dostatecne mocny a dostatecne velky aby se ho ostatni neodvazili napadnout (nejake to more okolo neskodi) nebo takovy, ktery se vsem stranam hodi na zabezpeceni klidneho stari, kdyby se neco nepovedlo. A i ten je neutralni jen do te doby dokud jedna z valcicich stran nezvitezi a neprestane tak zajisteni potrebovat.
          Cokoli jineho je lhani si do vlastni kapsy a alibismus. Vzpomente si na „neutralni“ Beligii … jakpak ta dlouho vydrzela neutralni, kdyz se Hitlerovi hodilo obejit pres jeji uzemi francouzske opevneni? Opevneni, ktere kvuli hrani si na neutralitu na hranicich s Belgii nebylo!
          Na to prvni jsme a vzdycky budeme prilis mali (i EU je na to v soucasnem svete prilis male), ta druha pozice byla dlouho obsazena Svycarskem a v pristi valce uz stejne fungovat nebude.

  19. Hm, zrovna včera jsem měla nepříjemného manžela…Prý můžu z to, že není práce, nejsou peníze, ať se kouknu, koho jsme volila. Pracujou mu nervy, protože se pod jeho podnikáním začíná houpat větev. Už nikdy mu neřeknu, co do té urny házím 😡

    1. Neříkej a házej! Sice jsem v poslední době za bukem, ale sleduji a držím! (y) (h)

    2. Mám roztomilého nevlastního bratra o 24 let staršího. V roce 1990 byly první svobodné volby. Mně bylo sedmnáct a chtěla jsem vědět, koho volil. Dozvěděla jsem se, že mi to neřekne. Že to je jeho soukromé rozhodnutí a že to neřekl ani vlastní paní. Na oplátku totéž nechce po ní.
      Tak jsem tento přístup založila do svých.
      Nevím, koho volí můj muž. Tušila jsem, koho volívala moje maminka.
      Štětinko, volby jsou tajné. Jeden hlas nikdy nemůže stačit. 🙂

    3. Nojo, pravda vítězí, ale někdy to dá fušku. A že většina z nás volila napravo, čili špatně, už je teď naprosto jasné. Měli jsme dvě ,,pravicové“ vlády a obě nadělaly víc škody, než užitku. inteligentní člověk by usoudil, že napravo v našich podmínkách cesta nevede a zařídil se podle toho. Blbec ochotně skočí na špek dalšímu klonu ODS a pak se diví a diví a diví!

      1. A proto je treba dat duveru tem, kteri pod heslem „kdo nic nedela, nic nezkazi“ s cistym stitem prochazeji poslednimi dvema desetiletimi. Po ctyricetiletem experimentu jehoz vysledky jsou stale jeste pro nektere evidentni. Ale ja bych se toho nebal, teticka zavist je vecna a vhodna zaminka pro okradeni souseda, ktery si vic nahospodaril, se vzdycky hodi.

  20. Z vlastní zkušenosti už jsem toho moc nepobrala, jen to hlídání pomníčků a občas nějakého uvědomělého pitomce. Co v naší rodině vypadá naprosto nepochopitelně, je fakt, že OBA mí rodiče mají vysokou školu. Máma sice chtěla být archeolog a ne stavař, ale přesto. Považte: můj otec syn carského důstojníka a matka dcera politického vězně!!! Pravda, dědu přeslicového propustili nakonec s rozsudkem nevinen, ale to neznamenalo, že ho režim za nevinného považoval. Máma ale měla štěstí na odvážné učitele (dva naprosto odlišné posudky, jeden oficiální a druhý s doporučením, na kterou školu ho poslat) a ředitele střední školy a táta … Ten měl smůlu, že mu (postarší, ale velmi milovaný) tatínek brzo umřel, ale mrtvý tatínek mu tolik nekazil kádrový profil. No a na vysokou se dostali díky zlatým šedesátým. Odpromovat stihli ještě včas, nejsem si jistá, jestli v 68. nebo 67.
    Ale i když si přičtete ty polehčující okolnosti, museli mít strašné štěstí. Mojí mámě dost pomohlo to, že žila v Praze – velké anonymní město se spoustou škol a veeeelmi běžné jméno. Než uliční výbor zjistil, kam ta holka jezdí na školu, tak už ředitel gymnázia věděl, že tuhle holku nevyhodí ;). Byl to skvělej ředitel a moje máma mnohem lepší studentka, než já.
    Já už na střední školu šla po pádu režimu, ale ani mí starší sourozenci potíže neměli. 80. léta prostě byla o něčem jiném. Moje rodina mi nedává zapomenout, že přes všechny současné levoty a politické kotrmelce je nám vlastně báječně.

    1. Zajímavé je, že já v polovině sedmdesátých let jsem to díky učňáku a poté tatínkovým žákům nakonec zvládla lépe než ségra o osm let později. Já jsem jen musela dobře odmaturovat a dobře složit zkoušky. Ségra tohle absolvovala čtyřikrát a počtvrté jim řekla, že pokud jim to není trapné tak ona tam klidně bude chodit každý rok a by jí řekli že pro velký zájem nemají místo. Jo a hlásila se na speciální pedagogiku, která v té době fakt nebyla takový hit

    2. K těm 80. letům – moje budoucí kolegyně měla v 80. letech veliké potíže dostat se na vysokou školu, a to kvůli posudku z místa bydliště kvůli rodičům (neprojevovali v 68. roce dostatečně nadšené nadšení). Ovšem uznávám, že jí rodiče nepopravili, což byl oproti padesátým velký skok pro lidstvo.

    3. Dostat se na vysokou jsem dva roky marně zkoušela, pak jsem si halt udělala ekonomku při práci.

  21. Díky Georgi! Tohle by měli číst všichni, kdo se slzou v oku vzpomínají na „světlé zítřky“ minulosti. Pro běžného člověka nikdy nebylo nic zadarmo. Ale to, že zmizela ideologická přetvářka a kádrování, to je pro mě velmi důležité. Není svět ideální, nikdy nebyl a nikdy nebude. Jsou země civilizovanější, než naše, jsou větší „kocourkovy“ , než ten náš, i když někdo chce mít pocit, že u nás je nejhůř. Ale jako jediné pozitivum minulosti vidím, že jsme byli mladí.

    1. „ideologická přetvářka a kádrování“
      A mnozí dnešní mladí nedovedou pochopit, že něco takového tady bylo a co to vlastně bylo. Čéče, nedovedu se nějak usnést, jestli je tohle špatné, nebo nakonec plusovka…

        1. Jendo, je možné, že se teď dětičkám vymývají hlavičky. Ale jejich tátům nehrozí, že půjdou sloužit do dolů s poznámkou „návrat nežádoucí“, a že budou zařazeni do transportu na Sibiř. Sorry, více o tom už diskutovat nebudu.

          1. když bylo mé polovičce 8 měsíců, zavřeli mu tátu (byl za znárodňování přece už mladistvej, tak za to taky mohl), dědu, babičku a spoustu dalšího příbuzenstva v posledních procesech na úplném konci padesátých let. Nesmírně obdivuji svoji tchýni, která se dvěma maličkýma dětma ty čtyři roky bez manžela ve zdraví přežila a všechno zvládla. Mimochodem tchán vysoudil rehabilitaci sobě a svým rodičům ještě za totáče !! ale k čemu jim to bylo…

        2. Jendo, nesrovnávej nesrovnatelné. Taky mě spousta věcí štve, s mnohým nesouhlasím, ale rozdíl je v tom, že dnes mohu dětem nejen na rovinu předávat své názory a životní postoje (to dělal můj otec stejně), ale že je nemusím důrazně nabádat, aby to někde mimo rodinu neříkaly, a hlavně ne ve škole. Dnes, když děti mají jiný názor, než učitel, klidně se s ním přou. A nikdo je za to nevyloučí za školy, nezakáže vysokou, nevyhodí rodiče z práce. A v tom je ten zásadní rozdíl. To, že společnost je různorodá, je dáno, s tím nic nenaděláme, to, že má vždy nějaká názorová skupina navrch, je také asi nevyhnutelné, ale podstatné je, zda s tímto „většinovým“ názorem můžeš bez obav z pomsty diskutovat, zda tě někdo za odlišný názor nebude pronásledovat, a to teď už naštěstí nehrozí. Uf, jak já jsem ráda, že už není před 20 lety (clap) .

        3. Jendo, zatím k tomu mají ještě dost daleko, naštěstí! Podruhé už to zažít nechci!
          6 + 9 není 17? 8-|

        4. Jendo, je veliký rozdíl mezi běžným oblbováním (ať už bereš běžné reklamní kampaně nebo propagandu čehokoli – vezmi si jakékoliv období dějin, vždy se našel někdo, kdo měl potřebu druhé oblbovat) a vymýváním mozku po hrozbou trestu nijak bezvýznamného (v padesátých šlo o život, pak už „jen“ třeba o zaměstnání, možnost studovat…) Ano oblbuje se furt. Ale ani odpírači ani propagátoři např. toho globálního oteplení nic neriskují. Nejvýš ostudu, pokud se jim přijde na zásadní lapsus.
          Kromě toho teď si můžeš najít na webu několik odlišných názorů, polemik. Tehdy se nežádoucí názory zaíraly alikvidovaly (někdy i s jejich nositeli). Najít třeba ještě začátkem 60. let knihu o genetice bylo nemožné, kybernetika byla buržoazní pavěda a tudíž nežádoucí. První změny byly až v půlce 60. let. Pak přituhlo politicky, ale aspoň ty „pavědy“ byly tolerovány. Nesrovnávej, prosím, nesrovnatelné. Je dobře, že vy, kteří jste to nezažili (i já byla v 50. mimino nebo malá holka) máte pocit, že je hrozné současné vymývání mozků. Protože ani to není správné. Ale srovnat to nejde, asi jako nejde srovnat pokutu za přestupek versus lágr za něco podobně „závažného“. I pokuta může nechat pocit nespravedlnosti, ale když nejde o život…

          1. „… ale když nejde o život“ … znate tu bajku o varene zabe? Az o ten zivot pujde, tak uz bude pozde.

        5. Jéžiš, to PDFko je ale sra.ka! (puke) Jen ať kupují jen elektřinu z odnovitelných zdrojů, jsem zvědav, jak dlouho vydrží neustálé vypínání tv, pc, ale třeba i mrazáku. (chuckle) A to nevětrání při topení, to je taky moc dobrý nápad! (rofl)

          1. Me na tom desi dve veci. Zaprve to ze autorum nedochazi, ze je to uplne to same jako neblahe pameti americky brouk (jestli se nepletu tak tu pred nedavnem byl odkaz) a ze by to tim padem mohlo lidem neco pripominat … a za druhe to ze to vetsine lidi nepripomina vubec nic 🙁

            Na druhou stranu … ona je tu moznost, ze ani autori toho PDFka neveri tomu co hlasaji a tak se nad tim nezamýšleli a proste cosi nacmarali aby dostali zaplaceno.

            1. Ti, co ho vymýšleli amerického brouka neznají – to až překladatelé, ale myslím, že ti jsou na to zas moc mladí.
              Navíc sy myslím, že b je správně.

    2. Omyl, madam! Ono je to tu pořád, jen mnohem lépe maskované, což poznáte v okamžiku, kdy se budete ucházet o nějaké lukrativnější zaměstnání (v Praze). nebo vůbec o nějaké zaměstnání (tam, kde je nezaměstnanost od 9% výš).

      1. Jasně, raději si plivnu než bych přiznal, že jsem dvojka máslo, viď krakonoši – takových pokřivených chudáků znám kolem docela dost.

  22. Tak nevím, jestli se tohle opravdu stalo, nebo je to jen anekdota:
    Prvomájový průvod. ZA MÍR DÁME VŠE – 12 holčiček, každá z nich nesla tyčku s jedním písmenem. A holčička nesoucí písmeno „Í“ se po chvíli někam ztratila…

    1. Rádio Jerevan
      Ten slogan zněl: VŠE CO MÁME PRO MÍR DÁME, nenesly jej holčičky, ale soudružky z továrny na jisté dámské zboží a ty, co nesly M a R chytly tu s Í mezi sebe se slovy: A ne, že zase zmizíš z průvodu jako vloni!

      1. Lidíí, takové rozveselení pro probdělé noci se střevní chřipkou…. (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)
        Děkuji

      2. Díky za upřesnění!

        Tazatel: „Je pravda, že dnes je v Leningradě maso?“
        Rádio Jerevan: „Ano, dnes je v Leningradě maso.“
        Druhý tazatel: „A je pravda, že zítra bude maso v Moskvě?“
        Rádio Jerevan: „Ano, to můžeme potvrdit, zítra bude maso v Moskvě.“
        Třetí tazatel: „A je pravda, že pozítří bude maso v Oděse?“
        Rádio Jerevan: „Jistě, pozítří bude maso v Oděse. Říkali jsme hned na začátku našeho pořadu, že výstava je putovní!“

        1. Rádio Jerevan: Letošní sklizeň bude díky úsilí našich soudruhů zemědělců opět nadstandardní. V Jerevaně roste obilí jak telegrafní sloupy… a místy i hustěji.

    1. Krásná fotka.
      Chudák Gagarin. Byl ikona, nemohl vůbec nic a když chtěl zase létat, tak ho ten typický sovětský šlendrián zahubil. Stará mašina, mizerné počasí, on pilot bez erudice, jinak to asi skončit nemohlo…

  23. Milý Georgi, ani nevíš, jak jsem ráda, že ses pustil do tohoto „dějepisu na vlastní kůži“. V oficiální historii se obrázek doby vždy zploští a vymizí ten osobní prvek – tedy to, co láká lidi vědět, sdílet a přemýšlet o tom, jak by se asi oni v té či oné situaci zachovali a obstáli. A díky tomu mohou lépe vidět a posoudit svoji dnešní realitu. Jak s tebou moc ráda trajdám světem, tak tvoje výlety do historie mám ještě radší (inlove)

  24. Jj – darmo vzpomínat 🙂

    Bylo mi asi 9, když v pionýru pověsili mi na krk bubínek, neb jsem byla dítko mírné a nehrozilo nebezpečí, že s tím vyrobím víc randálu, než bylo nutné.
    I bylo mi bubnovati do kroku a taktéž při projevech soušky úči a soudruha ředitele. Vše probíhalo uspokojivě až do okamžiku, kdy k nám chtěl souch ředitel nabádavě promluvit o socialisticky mravném chování soudruhů žáků.
    Já zavířila paličkami intrádu pro tak zásadní prohlášení a souch ředitel se nadechl. I chtěla jsem již nepotřebný buben odložit, když v tom spolužák neposeda do mně strčil, buben padl na podlahu, zaduněl, souch ředitel se lekl, nadskočil a dopadl nohou přímo do bubnu, jenž zaklínil se mu následně okolo kotníku.
    I vrhla se k němu souška úča a několik ideově kovaných žáků, že aby sňali potupný předmět z vznešeného nártu soucha ředitele. A okamžitě vypukla vřava, neb polekaný souch se zřejmě domníval, že jedná se o atentát.
    „Nesahejte na mne,“ vřeštěl na soušku a odkopával od sebe snaživé žactvo, které z jeho potupy mělo pochopitelně náležitou jundu.
    Posléze se souchovi podařilo vztyčit. „Vyvodím důsledky“ zasípěl výhrůžně a energicky odkráčel klapaje bubínkem….
    Důsledků jsme se nedočkali, neb souch ředitel měl asi potíž vysvětlit prošlápnutí bubnu ideologickou diverzí….
    😉

    1. Rputi! Ty bys dokázala najít taškařici snad v jakékoliv situaci (ty to snad přitahuješ, nebo co (nod) ) a tahle je opět kouzelně rputní! (rofl)

      1. No jo, to je ten úhel pohledu. Souch ředitel např. tvrdil, že jsme banda uličníků a neměl naši třídu rád 🙂

        On už byl taky gag sám o sobě pověsit mi na krk buben. Fotku bohužel nemám, ale když si představím sebe samu, co mravné dítko z ofinou, pidlonýrským šátkem a paličkama, tak to byl asi pohled pro bohy 😀

        1. Na fotky tohoto druhu také pamatuji, i když už žádnou, díky povdním v r. 2002, nemám. A jako pionýr jsem byl dokonale vzorný, od začátku až do konce 9. třídy ZDŠ jsem byl na celkem čtyřech oddílových schůzkách a elkem dvou skupinových shromážděních! (angel)

    2. „energicky odkráčel klapaje bubínkem“

      já nemůůůůůůůůžu (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) … jak to ta naše Rpuť dělá nevím, ale spolehlivě mě vždy odstřelí (inlove)

    3. Rputíííííííí! (y) (rofl) (rofl) (rofl) (whew)

      Už navždy se mi popěvek „Tluče bubeníček, tluče na buben …“ bude spojovat jen a výhradně s Tebou a soudruhem ředitelem. (rofl)

    4. Tedy Rputi, kdybys mě hledala, jsem pod stolem (rofl) – tebe s bubínkem si ještě jakeš-takeš představit dovedu, ale sucha ředitele, jak vysvětluje prokopnutý buben ideologickou diverzí… no, dobře mi tak, nemám mít tak bujnou představivost… (rofl)

    5. Rputi!!! ty zvíííře!!! letos už určitě přijedeme! ]:) (party) (f) podrbáníčko Blesínovi a kočkám 🙂

  25. Georgi, pro mě je celé to povídání o to poutavější, že naše rodina léta žila v Husovicích kousek od vašeho a na Vranovskou chodil pár let i můj táta, pak chodil na náměstí Republiky- nebo opačně? ono se to tam nějak střídalo… A Francouzskou bys poznal, kromě pár nových fasád se tam nezměnilo vůbec nic, včetně toho života na ulici, křiku a podobných specifických projevů. Jenže navečer se mi děti bály chodit i po Vranovské a kvalit Francouzské výrazně nabyla Mostecká. To už bylo u nás za rohem. Sokol na Francouzské má dneska krásně spravenou tělocvičnu, protože tam zafungoval kterýsi politik, zato můj bývalý Sokol na Dukelské skomírá na finanční úbytě. Na Dukelské zase cvičila moje rodina, členem byl i můj pradědeček- král železa, jak se psalo na plakátcích, když vystupoval na lidových veselicích a v arénách… 🙂

    1. Pradědeček, král železa! :O Matyldo, a tys o něm ještě nenapsala??? Nemusí to být zrovna kronika, ale něco bys mohla… určitě by se mu to líbilo a nám taky (inlove)

  26. Jo, já jsem o dvacet let mladší a naše zážitky nejsou tak výživné, ale mají svou sílu. Hlavně nejsou pochopitelné – moje holky nikdy nepochopily, proč jsem nemohla studovat to, co jsem chtěla. To že jsme byly se ségrou rády, že vůbec smíme dostudovat, to nechápaly též. Byly narozené okolo roku 1980 a tak všechnu tu srandu znají jen z vyprávění a hlavně z domova. No a tam záleží na tom, kdo byli rodiče těch mladých. Zda skauti a sokolové – to v mém případě a proto bylo naše studium nežádoucí ( to jsem měla napsané v papírech a abych mohla studovat musela jsem se jít nejdřív učit dojičkou )- nebo náměstek z velkého pražského podniku jako v případě mého spolužáka ze střední i vysoké, který sotva prolezl maturitou se čtyřkami aby ho na další studium vzali bez zkoušek….

    1. To znám, také jsem to měl v papírech. Takže jsem šel do učení, potom na rok do práce a pak mne, jakožto dělnického kádra bez problémů přijali mezi o pět let mladší spolužáky na průmku, kterou jsem, díky vyučení a praxi v provozu absolvoval levou zadní a s výtečným (až na tělocvik) prospěchem. Takže všechno zlé je k něčemu dobré a kombinace středoškolské teorie, podložená bohatou praxí (montáže) a vyučením, mi následně umožnila klidný a lehký profesní život s výsadami, o kterých se mým kolegům, byť straníkům, mohlo v 70. a 80. letech leda zdát. Oni chodili do práce pracovat a plnit plány a soc. závazky, já se chodil do zaměstnání bavit (až to bude, tak podám hlášení a bude to, až to dodělám. Kdy? No až to dodělám!) Pracoval jsem jen tak, abych se neunavil a když došlo na lámání chleba, t. j. kdekoli jinde se vyskytl problém, se kterým si borci nedovedli poradit, byl jsem ředitelskou Volhou dopraven na místo činu, na nářek: ,,vono nám to nejde“ jsem zeragoval slovy: ,,tak tomu trochu domluvíme“ a nejpozději po hodině jsem odjížděl od umravněného zařízení zpět. Na montáže jsem nastoupil jako (slovy kádrového dotazníku) ,,zarputilý a nebezpečný kontrarevolucionář“ v r. 1974 s platem 4. třída TKK. O dva roky později už jsem měl osmičku s osobním ohodnocením, kádrové materiály z předchozího zaměstnání se jaksi ,,ztratily“ a nikdo, včetně generálního ředitele si nedovolil říci mi soudruhu. A jestli dodnes někým upřímně pohrdám, tak jsou to tzv. disidenti, čili obě ruce levé a v hlavách duto, kteří tahle léta strávili v klidu a pohodlí plynových kotelen. (A teď se, komunistobijci třeba… )(flex)

    1. Vavísku, kluci jsou kouzelní – Táda se mi líbil vždycky, chytrost mu kouká z očí 🙂 , ale sama nevím proč mě Matýsek tak bere za srdce (inlove) Máš nádherné vnuky a lze jen pokynout – jen tak dál! 😀

    2. Vaví – pečlivě jsem si prohlédla fotky a mám pár poznatků:
      Zatímco Táda byl smíšek už téměř od narození (už v tom koupacím kýblíku se smál), tak Máťa od narození aspiruje na pana starostu – tak vážně a ustaraně se tváří.
      Další poznatek – Tadeáš ve čtyřech měsících si už byl neskutečně podobný.
      Matyášek od narození preferuje pruhy (chuckle) – asi z něj vyroste námořník
      Při oslavě prvních narozenin je vidět, že Táda je prvorozený vnouček – těch darů!, a Máťa je druhorozený – však on po Tádovi toho hodně zdědil, tak nač si do domku tahat další krámy! Já to znám – já dědila i kapesníky (chuckle) !
      A v poslední řadě je vidět, že kluci jsou milovaní ze všech stran a že máš krásnou rodinu.
      P.s.: za ty nahaté fotky ti budou jednou vééééélice vděční (wasntme) – hlavně, pokud je budete ukazovat potencionálním manželkám (rofl) (rofl) (rofl)

      1. Musím se přidat pod Ygu, protože máme společný postřeh. Táda byl veselejší miminko, nebo mu míň vadil foťák ;). Pak další postřeh, kromě tmavých očí, má Matýsek mnohem víc vlasů. Jo a pruhovaných trik jsem si taky všimla :). Milovaní teda kluci opravdu jsou. Z těch fotek čiší pohoda.
        A k těm dárkům. Já pevně doufám, že se příbuzní uklidní a našemu druhému mrňouskovi nebudou dávat tolik dárečků. My hračky skoro nekupujeme a Rysík má příliš mnoho hraček, dokonce jsme jich část rovnou poslali dál (byly to hračky děděné, ne ty nové, to bych si nedovolila). Teď tak nějak hračky protáčíme, část jich občas někam zandáme a třeba měsíc si na ně nikdo nevzpomene. Jestli se (hlavně teda rodina MLP) neumoudří, začnem rozdávat i ty nové dárečky, protože nebude kam šlápnout. A vyhlásili jsme přísný zákaz kupování plyšáků.

      2. Také jdu pod YGU, nesouhlasím jenom v jedom -nastávajícím manželkám nebudou pohledy na inkriminované fotky tak neznámé (chuckle) .

        1. Těm děvám to vadit možná tak moc nebude (i když, pokud je bude ukazovat potencionální tchyně, nedejbože babička …. (blush) ), ale hošíci se budou ošívat … (chuckle)

      3. Yvetko (inlove) , Matýsek měl oslavu z technických důvodů na dvakrát. Dárky dostal, jen je při společných akcích nějak větší chaos či čo, takže jsme je nevyfotili. I když, ehmmm, máš pravdu – dostal jen jednu dvě hračky a nějaký hadřík a …. a k tomu bednu jídla. 😛 To chtěla Lucka a myslím, že Máťa z toho měl větší radost, než z nějakých kostiček. (chuckle)

        1. Bodejť by měl radost z kostiček, vždyť by mu je Anka snědla! (wait) A co vlastně mladý pán ráčí žvýkat, kostičky nemaje??? 😛

      4. Taky se sem přidám – kluci jsou úžasní oba, i když každý jinak… (h)
        a pokud jde o ty oči, tak u nás je to naopak: starší dcerenka je hnědoočka tmavá, mladší má oči zelené a je rusovláska… myslím, že to bude ona, kvůli komu si terra bude pořizovat zbrojní pas… (rofl)

    3. já jsem teda věrně Tádíková, já su na modré oči… ale vaví, je to jak u nás: prvorozený modroočko a druhorozený hnědooký 😉 (y)

    4. Vavísku, to je nádhera (clap) (h)

      já bych řekla, že podoba tam je a podle mě se prohlubuje s přibývajícím věkem Matýska – myslím tím, že Máťa se začíná podobat dnešnímu Tádovi, toho jsem si všimla už na těch posledních albech co jsi teď přidala před pár dny… a Táda je podobný mamince (a babičce 😉 ), zatímco Máťa je víc podobný tatínkovi… jinak já mám taky slabost pro Tádu jako Štětinka (blush)

      ovšem nejnápadnější rozdíl je asi fakt vysmátý Táďa a zadumaný Máťa (y) (rofl)

      a je tam i moje oblíbená fotka http://img8.rajce.idnes.cz/d0802/4/4699/4699192_93a7b07f9bfde38c732c5977b8f74c1f/images/09_Tada_4_mesice_5_.jpg … vůbec fotky s Ankou (s kočišáky tam nejsou) jsou skvělý – no, co byste ostatně ode mne čekali (chuckle)

          1. ach, to je kouzelné celé album (h) … ach, to je kouzelný malilinkatý Mikešek proužkatý (h) (h)

            náš pravdu, na seznamování Tády s Mikeškem si pamatuju – děkuju za připomenutí (f)

  27. Milý Georgi (inlove) , je to porce, ale nedalo se nedočíst. 🙂
    Je moc dobře, že ses pustil do vzpomínání – některé věci by se opravdu zapomínat neměly.
    Přeju všem krásný den! (h)

    1. Milý Georgi, ještě jsem chtěla upřesnit jednu drobnost. Učitelky se nesměly vdávat jen za Rakouska-Uherska, i když i později musely mít souhlas ke sňatku od okresní školní rady. Ale v zásadě od roku 1919 mohla ve škole zůstat i provdaná učitelka.
      Celibát mnohých učitelek v pozdějších letech byl dobrovolný, jejich povolání bylo jejich posláním a vlastní děti si odepřely, aby mohly mít za své děti své žáky.
      Vice zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Celib%C3%A1t#Celib.C3.A1t_.C4.8Desk.C3.BDch_u.C4.8Ditelek

      1. No ony obcas zvyky mivaji urcitou setrvacnost.
        A kdyz si predstavite sborovnu plnou tech co se vdat nesmely a uz to ani nestoji za to a mezi nimi jednu co uz by se vdat smela …

  28. Hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    George, tohle je takový pěkně podaný dějepis nedávné minulosti. Učitelé to neradi učí a často tyto úseky raději přeskakují…

Napsat komentář: jenny Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN