Když byste se někdo náhodou potuloval tropickou krajinou severozápadního Queenslandu, tak by se mohlo stát, že narazíte i na národní park Lawn Hill. Celkem fádní okolní krajina vůbec nenapovídá, jaká nádhera je zde ukryta.

Na cestu do tohoto NP je nejlepší se vydat v zimě v dobře připraveném terénním vozidle. Cesty nejsou zrovna vhodné pro konvenční automobil, pokud ho nemíníte po výletě odepsat nebo chytře prodat. Příjezdové cesty jsou pochopitelně prašné a navíc oplývající všude přítomnou roletou, která se postará o to, že se vám ve vozu otevírají konzervy samy od sebe a ze zubů vypadávají plomby. Nejbližší civilizovaná osada je Bourketown, 220 km vzdálená. Město Mount Isa je už 340 km daleko.

My jsme však přijeli směrem od Doomadgee, domorodé osady, která tehdy čítala 1200 černých duší a přílišnou civilizací neoplývala. Byli jsme moc rádi, že jsme si tam mohli doplnit naše zásoby nafty. Moc přátelsky se na nás zrovna nedívali a byli jsme rádi, že jsme v pořádku odjeli. Odtud, po velice špatné cestě s četnými brody přes čiperně proudící říčky jsme si to namířili do národního parku Lawn Hill.

Nejdříve se zastavujeme nedaleko za Doomadgee u malé přehrady nebo většího jezu, který vytváří menší jezero, zásobárnu vody pro osadu v období sucha. Cestou, připomínající velice špatně udržovanou polňačku, potkáváme často brumbies, což je zdejší obdoba severoamerického mustanga, zdivočelé koně. Tito žijí v malých stádech, vždy hřebec, několik klisen a hříbata. Svoje teritorium si značkují a proti vetřelcům hromádkami koblih a také si je brání. Jinak jsou dost plaší a přiblížit se k nim dá nejlépe v autě.

Kolem poledne zastavujeme u potoka Elizabeth a posilňujeme se ve stínu stromů pandana na břehu bystře proudícího toku, který pak musíme přebrodit. Dojel nás prázdný silniční vlak, přebrodil široký potok, kde bylo asi 75cm vody a zmizel směrem tam, kam jsme měli namířeno i my. Cestou připomínající více necestu jsme po dalších brodech a 75 km dojeli k farmě, které se tu říká stanice, jménem Lawn Hill station. Tam už stál zaparkovaný prázdný silniční vlak a čekal na naložení dobytka, pro který si sem přijel. Na jeho tři dvoupatrové valníky se vejde 300 krav, 50 na každé patro. Jízda zpět s plně naloženým vlakem, terénem přes brody, musí být docela zajímavá. Celá naložená souprava má kolem 250 tun.

Odtud to je už jen asi 25 km do národního parku stejného jména. Národní park Lawn Hill býval obýván po nesčetné generace domorodci kmene Waanyi, kteří mu říkají Boodjamulla, vyslov Bůdžamalá, s přízvukem na poslední slabice. Srdce tohoto území je stále jejich posvátné místo kde potok Lawn Hill protéká rozeklanými skalními kaňony. Tvoří zde kaskády smaragdově zbarvených jezer. Něco jako Plitvice v Chorvatsku, akorát že zde je ten vápenec skrytý a na povrchu máme velmi starý pískovec. A kde je v této krajině voda, tam je i život a břehy těchto jezer a potoků oplývají bujnou vegetací, ptactvem a zvířectvem, včetně ještěrů, hadů a malých klokánků wallaby. Ve vodě jsou želvy a přes 20 druhů ryb.

Tábořiště v tomto národním parku je pěkné ve stínu eukalyptů nedaleko břehu potoka Lawn Hill tvořícího zde velkou tůň. Camp je plně vybaven, záchody, sprchy, prádelna, kuchyně tu neschází. Dokonce se zde dají půjčit i kanoe k výletu po vodě. My se však zabydlujeme a ještě k večeru se vydáváme skalnatým terénem na nejbližší kopec, spíš skalní vyvýšeninu, odkud je pěkný výhled do okolní krajiny.

Už za tmy si vaříme večeři, pak popíjíme červené vínko a kecáme pod hvězdičkami. Při této činnosti nás přišel navštívit oprsklý klokánek wallaby a začal somrovat. Vínko z plechového hrnku mu v horkém tropickém večeru docela jelo a pak ještě víc keksy v tom vínku máčené. To si vždy vzal namočený keks do předních praciček a pak ho s chutí uždiboval. Vůbec jsme netušili, že klokani mají také rádi červené. Zde jsme pak poprvé v životě viděli ožralého klokana. Ke konci se už klátil, i když seděl a opíral se o ocas a vůbec neregistroval, že ho drbeme a hladíme. Skákat mu pak nešlo, a když chtěl jen odejít, tak furt padal na pravou stranu. Tuším, že druhý den měl dosud nepoznaný bolehlav.

Druhý den, ještě před východem slunka se vydáváme na okružní vycházku po okolí. Nejdříve pozvolna stoupáme otevřenou krajinou savanovitého charakteru na skalní hřeben. Odtud se nám otevírají pohledy na nádhernou kaskádu jezer ve skalnatém kaňonu. Cestou jsou v hnědém a tvrdém pískovci patrny vlnky, jak byl písek vodou uložen před 1 560 miliony lety, kdy zde bylo mělké moře. Dobu, kdy se usazovaly vlnky tohoto zajímavého pískovce, nazýváme Proterozoic. Tehdy na Zemi žily pouze kyanobakterie, a stromatolity,  které za miliony let vyrobily kyslík, díky jehož prostředí vznikl život tak jak ho známe nyní. Zajímavé snad je i to, že stromatolity dosud žijí v Klokánii na několika izolovaných lokalitách, kde vládnou extrémně nehostinné podmínky.

O trochu později, asi před 530 miliony lety, tedy zhruba o miliardu let později, bylo v těchto místech jiné mělké moře, které na ten miliardu let starý pískovec dopravilo vápencové sedimenty se zbytky mořských hub a trilobitů. Ryby tehdy ještě nevznikly. Tak byly vytvořeny vrstvy šedého vápence v horních částech kaňonu a potom v nedalekém národním parku. Tento národní park se nazývá Riversleigh a představuje ráj geologů a paleontologů.

Po miliony let byly pískovce a vápence v této krajině podrobeny erozi. Pohoří Constance je pískovcový val který je postupně erodován horními toky okolních potoků. Samotný Lawn Hill creek, zrovna jako i jiné, byl původně výše, ale zařízl se do vápence a pískovce podél geologických prasklin a vytvořil stávající kaňony.

Vody těchto potoků tak mají vysoký obsah vápna. Kde jejich voda teče přes překážky, jako skalní prahy nebo zbytky vegetace, tam se po odpaření vody vytváří tufa, něco jako vřídelní kámen. Je to porézní uhličitan vápenatý, který tak tvoří křehké, delikátní přehrady a jezera tak kaskádovitě přetékají jedno do druhého.

Pěšina nás vede s vyhlídky dolů do kaňonu a zadní části horního jezera. Noříme se do bujné tropické vegetace, co roste na březích jezer. Voda je průzračná, čistá, barvy smaragdové. Občas jsou vidět i ryby a želvy. Nedaleko skalního prahu mezi jezery začíná chodník zase stoupat do skal a otevírají se tak nádherné výhledy na tuto nevšední krajinu. A tak kolem jedenácté hodiny docházíme do campu, posilňujeme se, balíme a jedeme do nedalekého národního parku Riversleigh.

Zde je u cesty prostranství na parkování, četné informační tabule, umělá jeskyně s více informacemi a perfektním záchodem s tekoucí vodou a toaletním papírem. To vše uprostřed ničeho a my jsme byli po celou dobu návštěvy, asi tři hodiny, jediní lidé v okolí.

Nacházíme se na místě světového významu. Proto bylo prohlášeno místem světového dědictví. Po přečtení nabízených informací se vydáváme po chodníku na naučnou stezku, která nás vede od jedné zkameněliny ke druhé. U každého exempláře je informační tabule vysvětlující na co zrovna zíráme. Cesta se vine pomalu útesem nahoru, aby se pak po obejití vrcholu vrátila zpět tam, kde začínala. Tříhodinová vycházka pod pečícím tropickým sluníčkem těsně po poledni nám dala „pokóřit“. Jsme rádi, že se můžeme před žhnoucím pecnem schovat do umělé jeskyně, umně vyvedené z betonu. Při zběžném pohledu by to jeden ani neřekl.

Světe šedý vápenec v Riversleigh NP je však ještě daleko mladšího data. Vznikl mezi 25 – 15 miliony roky v době třetihorní. V mnoha lokalitách překrývá starší, šedivý vápenec Kambrijský, co zde vznikl před 530 miliony lety. Předpokládá se, že tento mladší vápenec vznikl jako sediment v malých sladkovodních jezerech deštného pralesa, ve vlhkém klimatu té doby. Tento vápenec je známý tím, že obsahuje nesčetné zlomky zkamenělých obratlovců. Předkové dnešní fauny spadli a nebo byli doneseni vodními toky do těchto jezer a v nich byli zakonzervováni vápennými sedimenty až do našich časů.

V roce 1994 byla místa Riversleigh a Naracoorte v Jižní Austrálii prohlášena za světové dědictví, se jménem Australská místa fosilizovaných savců. (The Australian Fossil Mammal Sites) Přesto že jsou od sebe vzdáleny 2000 km, obě místa dosvědčují klíčové etapy vývoje australských savců. Obě místa jsou výjimečná jak do vysoké rozmanitosti, tak do zachovalosti a kvality těchto fosílií.

Nálezy fosílií v Riversleigh patří mezi ty nejbohatší a nejrozsáhlejší na světě. 25 – 15 milionů let staré zkameněliny jsou skvěle uchovány ve vápencových útesech. Nalezneme zde zbytky megafauny, co už dávno vyhynula. Vačnaté lvy, dravé klokany, diprotodony,  obrovské hady a ještěrky, vačnaté krtky, koaly, wombaty, ptakopysky, mega krokodýly, 40 druhů netopýrů, mega ptáky podobné pštrosu, předky tasmánského tygra a řadu různých brouků.

Domorodci prokazatelně žijí v této krajině 17 000 let. Ojedinělé nálezy však naznačují, že se tu pohybovali už před 30 000 lety. Lidé kmene Waanyi dali tomuto kraji jméno Boodjamulla (vyslov Bůdžamalá) což v jejich jazyku znamená „krajina duhového hada“. Podle jejich mythologie duhový had vytvořil kaňony a jezera potoka Lawn Hill a vytvořil i nedaleký stálý pramen vody. Pro domorodce jsou tyto kaňony posvátným místem, užívaným pouze k ceremoniím a oslavám. Věří, že když se někdo nebude chovat k vodě v jezerech uctivě, nebo ji bude znečisťovat či ji považovat za samozřejmou, tak duhový had se odplazí a veškerou vodu odnese. Mytologický Duhový had figuruje snad ve všech domorodých mýtech jako strážce vody a života. http://en.wikipedia.org/wiki/Rainbow_Serpent

Lidé kmene Waanyi se od nepaměti živili sběrem a lovem. V době dešťů se uchylovali pod převisy a do jeskyní, aby v suchém období žili pod přístřešky z kůry stromů melaleuca. Jejich jídelníček představovaly ryby ((wirigatyigatyi), želvy (wabungara), klokani (mailadyi), varani (dyambapna), škeble nebo mlži (mulla mulla), plody pandany (bulalula), dřeň z divokých banánů a z cabbage palm (wodidy). http://en.wikipedia.org/wiki/Livistona_australis Na drcení semen z lilií používali kameny a z této „mouky“ si v hliněných pecích (dundee) pekli jakýsi chleba.

Oproti historii domorodců, začíná historie bílého muže v této oblasti až v polovině let 1800. Tehdy se zde poprvé začal pást dobytek. V druhé polovině let 1970 známý „dobytčí král“ Sebastiao Maia z Brazílie skoupil všechny pozemky v okolí a vytvořil tak pastvinářskou farmu o rozloze 11 000 km čtverečních. V roce 1984 Maia postoupil 12 200 hektarů ke zřízení národního parku. Nyní, polovinu této dobytčí farmy vlastní domorodci kmene Waanyi, tradiční vlastníci této krajiny.

Další fotky najdete zde  

Pokud by vás zajímalo podívat se na tuto krajinu očima mladých cestovatelů z Česka, tak to je tady.