Tentokrát mě zaskočila. Pánčička. Dycky snáší a teď nic. Zato celej tejden furt fňukala, ležela a dělala nemocnou. To mě neba, když je nemocná. Jen leží a nic nedělá a jen cípá. Tetkon taky cípala. Pak přišla celá nažhavená a vařila si lektvar. A jedla cibul a česnek. A zas si vařila lektvar. A pak začla zničehož nic juchat a snášet.

A pánik vytáhnul prkna. Karty byly rozdaný, je to jasný, zas bude jezdit na tyči nahoru a na prknech dolu. Pánčička vytáhla můj postroj, jo karty byly rozdaný, budem chodit po horách. A to sem ešče nevěděl, že nejen to!! Že pánčička pro mě chystá překvápko zasejc.

V sobotu ráno jsme vyrazili. No ráno… berte to s rezervou, vona pánčička má divnej pojem vo čase. Pak jsme zastavili zas u toho domku, co tam maj moc psůch a pánčička tahala zase tašky a tašky a tašky dovnitř. A pak šla za těma psama. A rozhazovala tam zase MOJE piškoty!!! Nemoch sem to vidět a šel s pánikem korzovat, když jsme se vrátili, jeden z těch psůch udělal hopiky a byl přes plot u mě. To sem teda ešče neviděl. Prostě udělal hup a byl u mě. Ta pani co tam tomu velí, zavolala: „Pajdo! Mazej domů!“ a von hópnul zasejc zpátky. Tam se to hemžilo a hemžilo, pánčička volala jen:“Počkejte, počkejte, já musim ešče zvostat civilizovaná ! Fíku neeee! Pajdíku počkej!“a rozhazovala ty piškoty. Taky nápad, jít za psékama v civilu. Jak jí to mohlo vůbec napadnout, ne?

No pak jsme zajeli do hospůdky na jídlo a potom už šup, šup do našeho známýho domečku. Tam to už znám, rovnou mažu k našemu pokoji. Vyhodili jsme věci a já už mazal do restauračky za panem a paní Rohlikovejma. Byl sem u dveří první a stepoval nedočkavě u nich, až mi otevřou. A! Jo byli tam voba! A aji Kuba tam byl a fšicí měli rohlíky!!! A já jim vokázal jak umim udělat zajíce. A mrtvýho. A veverku a zajíce a zajíce… a zajíce… a sežral sem spoustu rohliků. Dobrý to bylo.

A ráno to bylo ešče lepčí. Páč když jsme se najedli a rozkoukali, tak pak jsme šli ven a…  to neuhodnete!! Za chvíli přijela FAJFKA! Průůůhatá Fajfka moje! Byl sem nevýslovně ščasten. Vůbec sem netušil, že ta pánčička na mě takhle myslí. Radostně jsem se vrhl vpřed a pánčička taky. Zatimco já sem se zastavil jako civilizovanej tvor, tak vona se vrhla na Fajkatý pániky a málem je voba porazila na zem. A hrozně u toho hulákala. Já sem Fajfku porazit nemoch! To je zajímavý! Já ne. A tak sem aspoň juchal teda. Fajfka mě sprdla, ať nejuchám a šlo se. A šlo se a běhalo se. A běhalo se. Teda my s Fajfkou, voni čtyry jen šli.

U Královky jsme s Fajfkou běhali za zmrazkama. To je dobrá zábava. To se vyhodí zmrazek do vzduchu a vy ho letíte chytit. A lítáte jako magor doleva a dopravááá a dolevááá a dopraváá. Dobrý je to. Fajfku to taky bavilo, je zdatnej chytač. Pak sem ofšem objevil poklad. Vopravdickej poklad. Obří větev. To je věc!!! Když se s tím řítíte prostorem a usilovně třepete, věřte, že okamžitě vyklidíte prostor!! A co teprv, když se s tim roztočíte dokola!! To se rozestupujou davy. To by se rozestoupilo i moře. Takhle jsme tam lítali úplně hrozně moc dlouho. Já s klackem, Fajfka za mnou. Nebo já s klackem a všichni přede mnou. Pánčička zlobila Fajfku svojí rukavicí a schovávala jí ju, až musela Fajfka běhat kolem pánčičky.

Pak jsme šli do hospody. To je taky dobrej program, zvlášť když tam mají ty tatranky. Jeden si trochek odpočine… i když odpočívejte, když máte Fajfku nadosah, tak sem se aspoň ale vtíral jejímu páníčkovi… posílí se tatrankou a pak může hbitě zas vyrazit na zasněžené pláně. Větev tam na mě čekala, tak jsem si pro ni došel a předvedl Jizerkám a přilehlýmu okolí, co všechno se dá s takovou větví dělat. Třebas skákat o tyči jako jakejsi Sergej Bupka, či jak to ty čtyři vykřikovali, nebo s tím třískat pánčičku po hlavě – sem nevěděl, že vona taky umí lehni. Nebylo to teda předpisově s hlavou mezi packama, ale zas byla celkem dost rychlá.

Pak jsme to otočili zpátky a já jsem trochu zazlobil. A naštval sem pánčičku. A nejen jí teda. Sem se trochek zamyslel a přeslechnul sem, že na mě volá. No. Tak podruhý už nevolala, ale to už jako zařvala, aby mi profoukla bubny, jak vona říká. No a znáte ženský, dycky si myslej, že musej držet při sobě!! A tak si Fajfka jako myslela, že vona musí podpořit tu mojí pánčičku, když sem jí naštval a šla mi politicky vysvětlit, že přijít se má jako hned z první. Chytrá ňáká!!

To zas naštvalo jako ale mě, páč co se cpe do cizejch trepek! Profesorka jedna! Tak sem jí to řek. Normálně sem jí to řek! Takovej sem já frajer, že sem si nebral servítky a jasně jí řek, co si vo tom myslim. A! Ha! Baba stála jako vopařená a málem si tu svou roztomilou makovici ukroutila, jak s ní v údivu kroutila. Tse, nejsem žádnej podpantoflák, frajerko! To teda zase ne. Fajfky pánčička se jí ešče smála (to sem Fajfce strouhal posměšně mrkvičku), že todle vona nezná, aby jí někdo řek, co si vo ní myslí.

A měli sme pořešeno a mohlo se jít dál. Když jsme došli domů, ještě se nám nechtělo se rozejít, tak jsme šli na kopeček a!!! Já sem dostal dáárek, dáááárek , pánčička taky, ale já dostal lepčí. Vona růžovou kytku, ale já dostal PÍSKACÍ KOST!! PRUHATOU, jak jinak, když je od Fajfky. A pánik mi ju začal házet a já zas lítal a lítal. Takovýho prostoru, takovýho sněhu a kostéčka!!! Proudil sem prostorem jak atom a nešlo mě zastavit.

Až když už všem byla zima – aby ne, když stáli!! Maj lítat, pak jim nebude zima!! No prostě, páč vostatnim byla zima, tak se šlo domů už. Já bych klidně ešče proudil, ale voni to rozpustili. No ale než to rozpustili, stihli se ještě domluvit, že ve středu, když je to ten kritickej den, že půjdem společně dobýt Černou Studnici. Než bude středa, šel sem se dobít do pelíšku a na večeři. S mezizastáfkou u paní a pána Rohlikovejch, pochopitelně.

Ráno jsme s pánikem došli pro snídaňku, vyrobili snídaňku a čekali až se pánčička probere z mrákot. Probrala se, uďála snídaňku mně, nacpala si břůch, dala kafe a vytáhla zas prkna. My jsme jí je donesli k tyči, vona si zas přilepila prkna a vodfičela na tyčy hore. Nesmyslný konání, takže my jsme s pánikem vyrazili do lesůch a pak k prezidentům na jídlo a tatranku, ať si tam jezdí, jak dlouho chce. Pánik čutal tenisáka a já lítal. Naprostej ideál. Pak jsme si došli k tyči pro pánčičku a šli si hovět a posléze, jak velí tradice k Rohlikovejm na večeři.

Jo, ráno zase klasika. Dojít pro snídaňku, vyrobit snídaňku, počkat až pánčička procitne, vyrobí snídaňku mně… šak taky pánik dycky říká: „Ashi, Snídaně ti fstala!“… nacpání břůcha, kafe, s prknama k tyči… no, jdem se radši projít. Vzali jsme to na Šámalku, zas tam bylo plno lidí s dlouhejma prknama, stejně jako loni, takže jsme to – stejně jako loni – votočili a že půjdem jinam. No šli jsme. Ale zpátky k tyči. Páč prej pánčička se vysekala.

Nevim vodkud, nevim čim se vysekala, nevim jak, ale prej vysekala. Ale prej dobrý. Tak jsme si pro ní šli. Neměla prkna, nebyla u tyče. Seděla dole u budky (taky tam maj rohlíky a tatranky), haxny měla natažený, byla kapek bílá a pila teplou gryjótku, či jak tomu říká. Tvářila se divně a řikala, že dneska už k tyči teda rozhodně nepude. Chodila divně, pánik jí řikal Žofré Bejrák. Vypadala jako sníh – taky napadala. Dovlekli jsme se dom, vona shodila celou tu srandu co k prknům patří a nohu si vomotala. Já sem se smotal do pelíšku a pánik vzal pánčičku někam do Mexika. Jako že prej bolestný. Že mě bolí od běhání celý tělo, bylo každýmu fuk. No ale co už, upadnul sem do bezvědomí a spal celou dobu, co jeli do toho Mexika a zpátky.

Večeře, další bezvědomí a už tu máme ráno. A pánik na pánčičku, prej esli to půjde. Co jako půjde? Co by to nešlo!! Musí to jít!! Dneska je přece ten výlet s Fajfkovejma!!! Přece kvůli tomu, že pánčička napadá, nezrušíme vejlet!! To by jako nešlo!! Naštěstí to šlo, takže jsme vyrazili. U Fajfkovejch pánčička objevila, že tam je někde kozí farma a byla z toho celá hyn. Prej že kozí mlíko, kozí sejry – sama je koza.

Hlavně ať nezdržuje a deme už! Vyzvedli jsme Fajfkatý a už se mazalo, pánčička chvíli zjišťovala, jak to bude s tou belhací nohou, ale dobrý, takže jsme mohli jít lesem a ne nepohodlně po silnici. Vzal sem si s sebou svojí dárkovou kostéčku od Fajfky a řítil sem se za doprovodu šílenýho ječení milé kostéčky prostorem. Fajfka koukala – asi jak sem dobrej, ostatní tvrdili, že sem idiot. Nevědi vůbec nic.

Hrozně se vlekli!! Pak jsme ale došli na takovou pěknou velkou louku. Vypadalo to tam dobře, jenže asi se to nelíbilo jen nám!! Přišla tam krom nás i stodola!! Velká chlupatá bílo flekatá stodola!! Podle mě si dělala zálusk nejen na louku, ale hlavně na MOJÍ Fajfku! To mi jako dost naštvalo. A nejen mě teda! První naštvanej byla Fajfka. Ohókla ho hned. Já sem tvrdil basu a fšicí čtyry pánící taky. Houkli na stodolu ať de dom! Stodola se odpolouhala a loučka byla enem naše.

Já sem začal proudit s kostéčkou prostorem a pánčička, že budou házet Fajfce tenisáka. Tak jsme s Fajfkou proudili voba. Pánik vod Fajfky vzal ten svůj přístroj a cvakal a cvakal a cvakal. A točil se podle toho, jak sme s Fajfkou proudili. Byli sme jak slavný filmový hvjézdy, furt v záběru. Pak sem si někde utrch kus nohy. Jako malinko jenom. Ani sem si toho nevšim, to jen pánčička, jak byl trochek červenej sníh. Proudil sem v pohodě dál. Pak si utrhla kus nohy – ale větčí – i Fajfka.

Ten zmrzlej sníh byl prostě jako břitva. No ani Fajfka to neřešila, je to tvrdá holčina. Ale krve bylo dost, páč si uřízla bříško. Řikaly pánčičky. Nevim jaký, nevypadalo to, že by měla uříznutý břicho. Hopikala za tenisákem, kdyby měla uříznutý břicho, ležely by někde střeva. Neleželo tam nic, jen já, jak sem se válel po kostéčce.

Pak jsme vyrazili dál, voni povídali, my si pobíhali. Při pobíhání sem opustil kostéčku. Nikdo nic nezaznamenal, až po delší době pánčička. Jo! Tak prej ať mažu zpátky pro kostéčku. Hah, jenže vona byla dost jako daleko. Tak mi teda voba pánici dělali společnost a šli jsme hledat kostéčku. Voni ji nenašli, ale já jo. A pak šupem za pánčičkama a Fajfkou. Ta stála na stráži a koukala.

Tak sem na ní dělal pližmoně. To jako dete a zároveň se tak jako plížíte. Jenže sem si nakonec nebyl jistej, jak vona to vyhodnotí, esli sem jako nepřestřelil, tak sem toho radši nechal. A už jsme ve studni! Teda na Studnici, na Černý Studnici. Hospoda!! To je moje! A Fajfka má stejný názor, takže se tam rveme jako první. Nasomrujem se ke stolu, uléhneme. Teda… Fajfka uléhne, já se kapek hlemejždim, protože.. prostě… KDE JE TA TATRANKA? Nebo aspoň rohlík? Pak nevim, pak sem usnul, páč voni furt povidali nesmysle nějaký. A smáli se. Pak nám konečně koupili něco na psí zub a vyrazili sme zas ven.

No jo, jenže… tam stála zas ta flekatá stodola!!! Kde se tam jako vzal??? A já měl na starosti nejen Fajfku, ale taky hlavně… kostéčku!!! A stodola tam stál a… čuměl. Sem šel kousek… no kousíček teda… k němu a řek mu: „Huu!“ a ať de pryč.

Nešel a stál tam a koukal. Co sem jako asi tak moch dělat??? No!! Tak jsem prošel kolem a dělal, že tam žádnej stodola není. A… vono to prošlo. No, prošlo tooo!! Tak sem měl radost a hopikal sem si. A pánčička se mi smála, že jsem jeliman. To mi říká furt, že sem jeliman. Pak už se nedělo nic zvláštního. Jen jsme si tak šli. Až k zpátky k Fajfkovejm domů. Tam ještě páníčci teoretizovali nad prořezáváním nějakejch stromů, až to moje pánčička rozpustila s tím, že zmrzne. No a bylo. Jeli jsme do pelechu a na večeři.

A ráno pánčička skučela jak meluzína. Že na prkna se teda nepostaví. Že prej haxna bolí. Takže k tyči nejela. A byla trošánek smutná, ale jen trošánek. Pak místo toho po snídaňce šla s náma na výlet!!! Juchééééééééé. Lítali sme lííítali, honili kostéčku a lítali a honili. Nechybělo nám nic. Sníh byl zmrzlej, takže jsme se mohli pohybovat naprosto svobodně i tam, kde by jindy v tuhle dobu člověk i pes zapadnul po pás do závějí. Prostě pláně byly na celej den naše. Hlavně teda moje.

Lítal sem zleva doprava s kostéčkou. Či za kostéčkou, to když mi jí ukradli a zahodili. Voni se řehtali a já sem hopikoval. Mám rád, když se řehtaji, páč to vim, že je všecko v cajku. Došli sme do nějakých Hrábí, či Hrábětic, otočili to a šli zpátky. Na kus cesty jsme vlezli do lesa a to bylo fajn dobrodrůžo. Vylezli jsme zas u prezidentů a pánčička juchala, že si dá to její oblíbený jídlo. Já sem byl uložen pod stůl.

Tam už o kousek dál bivakovaly dvě černý blabladorky. Než sem zistil, že sou to baby, tak sem protestoval, jenže pánčička mi zas řekla, že sem idiot, ať se uklidnim, že sou to báby. Tak sem se uklidnil. Natolik, že sem zcela uklidněnej usnul a prošvihnul, kdy báby vodešly. Místo nich tam pak seděla paní s malou holčičkou.

Holčička si dala polifku, ale nechtěla jíst šunku, která v tej polifce byla. A tak se její maminka voptala, esli mi jako tu hromadu šunky můžou dát. Můůůžou, můůůůůůůůůůůůůžou, co by nemohly!!! Šunky není nikdá dost. Jenže pánčička byla jinýho názoru a řikala, že když už, že tak už. A že bych měl teda na oplátku holčičce něco vokázat. No dobře. Byl zajíc, bylo Pápáá, byl mrtvej péf, veverka taky byla… co by jeden neudělal kvůlivá šunce.

Ono jak často se asi tak jedinec dostane k šunce, že? Tak co bych si nestřihnul nějakou tu produkci. Když to sekám za rohlík, tak aby ne za šunku.Pak jsme se rozloučili a vraceli se dom, mám rád hospody, takže když to neprošlo prve při cestě tam, zkusil jsem znovu zaplout do hospody u rozhledny Královka. Neprošlo to ani napodruhý. Tak snad jindy.

Ráno jsem zjistil hroznou věc, ten příšernej bombardýn Emír je tady furt!! Může mi někdo říct, proč na horách produkujou místo psů stodoly?? To už je druhá stodola co sem tady potkal. Emíra znám od minule, ale tiše sem doufal, že třebas přes rok se něco změní a von tady nebude. A nebo se scvrkne. Ale ne, byl tu a je. A furt stejně obří. A chce se družit.

Nechci se družit a se stodolama už vůbec ne, nechci, fakt že ne!! No jenže pánik byl dost odlišných názorů, takže sem dostal sedni a drž kušnu a ten blbej Emirát si mě šel vočuchat!!! Nesežral mě. To sem jako koukal. Vypadalo to, že sem mu dost ukradenej. To by šlo. Tak jsme se nějakou dobu přepodepisová-vali jeden přes druhýho a když jsme se pak potkali další dny, už mi ani nevadilo, že de proti mně stodola.

Po snídaňce sme se nalodili do auta a že podle propozic od Fajfkatý pánčičky pojedem na Jizerku. Pánčička se smála, že nás tam posílaj umrznout, páč tam zrovna prej trhli rekord v mínusu nějakým. Ale prej na ní si nepřídou. No a na mě taky ne. Mně teda umrznutí nehrozilol, páč z auta jsem se vyřítil rovnou s kostéčkou a dal se do proudění. Když proudíte, zmrznout prostě nemůžete.

Po nějaký době jsme zjistili, že cesta vede pořád a pořád buď po běžecký trati nějaký, a nebo po silnici. Po silnici nás to neba a po běžecký trati to vzhledem k tomu, že se tam posléze objevilo hodně lidí byla nuda. Nehrozilo sice, že trať zničíme, protože bylo fest umrznuto, ale pořád jsme se stahovali stranou a to nás nebavilo.

Tak jsme to otočili, nalodili se do auta, a že vyrazíme Špičák nějakej. Někomu asi. Nebo že pudem na Špičák? To už nevim přesně. Ale to je vedlejší, důležitý bylo, že se dalo proudit. Někdy i celkem nebezpečně, páč cesta je trochu víc do kopce a byla pěkně ledovatá. Dobrý bylo, když mi pánik hodil kostéčku do stromu a já tam za ní musel skákat. Blbý bylo, když mi to nevyšlo a já sebou řachnul na záda, všechny štyry kopyta ve vzduchu a voni se smáli jako pitomý.

Ve finiši už cesta nebyla ledovatá, už to bylo jedno zrcadlo. Jedinej, komu to neklouzalo úplně, jsem byl já. Vysápali jsme se nahoru a co nevidim! Hospoda! Šup do ní a objednat si tatranku. A taky nějaký jídlo pro ostatní. Pánčička dostala střelenej nápad. Že když jsme kousek od těch Fajfkovejch, napíšem ji pohled. No napíšem, napíšem, ale… kam? Když vlastně ani neví jméno a pořádně adresu? No? A tak že prej to není tak podstatný.

Napsali tam Fajfkovi, jméno vesničky, jméno vesnice o kousek dál, kde zahlídli poštu a hodili to do krabice a prej, tetkon se vokáže. A jako že se prej teda vokázalo, páč o pár dní později prý milý pohled dorazil. Měl na sobě asi tisíc razítek, ale dorazil. Vypadá to, že Česká pošta funguje stejně dobře jako ta naše psí. My taky přesně víme, kde kdo bydlí.

Dosytili jsme se, doodpočívali a jali se sestupovati zpět. Spíš seskluzovati, by se dalo trefněji popsat. Ale zase – mě se to moc netejkalo, jen když jsem potřeboval zastavit z rozběhu, potřeboval jsem větší dojezd. Zatím co ti dva umělci se šourali jak staříci. Pak to pánčička napálila do lesa. Jednak že tam se půjde rozhodně líp a druhak, prej že si to rovnou i zkrátíme. Hahahááááááá, hahaháááááá. Líp se šlo, to zas jako jo, ale na zkracování v tomdle případku můžete hned na začátku zapomenout. Ale pánik to řikal.

Po nějaký době usoudil, že tento způsob směrování jest poněkud neščastný a převzal vedení výpravy do svých rukou. Naštěstí pro nás všechny. Jinak jsme možná nocovali v nejbližším krmelci. Anebo hledali auto místo v Albrechticích až někde v Tanvaldu. Takhle jsme se hezky vrátili na cestu a došli na takovou krásnou louku. Prostornou, útulnou, na kraji lesa. To bylo místo pro proudění s kostéčkou!!! Zdupal sem to tam jak stádo divočáků a lítal jak urvanej vagón po nádraží. Voni mě honili a snažili se sebrat kostéčku. Heh, kudy na mě!! Každýmu jsem teda dvakrát jako přibrzdil, abych jim uďál radost, ale víc ne. Chtěl sem si pořádně zaběhat.

Což sem učinil a pak jsme mohli pokračovat plynule do auta, posléze do pelíšku a ještě poslézeji k Rohlikovejm. Abych se spořádaně rozloučil. Pan Rohlik mě nutil vobjednávat rum. Tak jednou sem ho vobjednal. Vypít ho ale musela pánčička prej. Nikdo jinej v naší rodině to nepije. Další už mi pánčička striktně zakázala vobjednávat, naopak objednala štamprdle vona panu Rohlikovi. Fernet sem se ešče řikat nenaučil, tak musela sama. Pak sem si šel já vobjednat ten Rohlik.

Na párky tentokrát, ku potěše pánčičky a ku smutku mému, nedošlo. Místo toho byl Medovnik od pana Rohlika, ale půlku mi ho pánčička vyrvala. Sobec, teda sobkyně. Pravila, že zas za mnou nebude lítat s miskou po pokoji, až budu blít jako Amina a nebude mě podpírat, až mě slabostí nožky neunesou. Tak sem Rohlikovejm zlikvidoval zásoby pečiva a pak se šel spokojeně nadlábnout masénka s mrkví. Ulehl jsem a nocoval až do rána.

A dobře sem udělal. Víte proč??? Páč pánčička je šibalka, nic mi neřekla, ale… cestou domů… sme se stavili u Fajfkovejch! Nejdřív šla teda k těm kozám a přivlíkla si tašku čehosi a pak jsme jeli k Fajfkovejm. Fajfka pruhatá nás radostně přivítala a že se ešče chvilinku projdeme společně.. Bylo moc krásně, všade kolem louky a prostor vhodný k proudění, takže jsme tu chvilinku dost protáhli. Ale divte se, v tak příjemný společnosti to hrozně utiká.

Já sem lítal za kostéčkou, Fajka lítala občas za mnou, občas za myšima. Jo víte, že vona je hrozně šikovná? Já na něj jenom řvu, když dlouho nejdou z díry ven, ale vona je z tej díry dostane!! Nevim, jak to dělá, ale najedou šup a má myš. Nestačil sem ten grif vočíhnout, takže musim zvostat jen u toho řvaní u díry. Pánčičky taky. Zvostanou u toho řvaní u díry. Páč jak Fajfka uďála ten grif a měla myš, tak pánčičky vobě hrozně řvaly. Neměly řvát, měly se dívat, takhle nic nezistíme!! A jen řvaní je dost neproduktivní… ačkoliv… jako voni zařvaly, tak Fajfka myš vydala, takže myš mohla bejt jejich. A tady to nechápu, páč myš byla volná, ale voni jí nechtěly. Proč teda tak řvaly??? Inu ženský no. Copak do nich jeden vidí? A chudák Fajfka tam stála tak posmutnělá nad myší, co už nebyla její.

Tak abychom si to vynahradili, jali jsme se prouditi. A moje pánčička s piškotem v ruce se jí jala hladiti. A vykřikovala, že esli hodí Fajfka rychle tim košikem na kušně, že se asi v úleku možná znečistí, páč měla hlavu vedle tý její obří makovice. No jo, je na sebe vopatrná, pánčička naše. A já to mám po ní. Nicméně posléze byla pánčička hrdopych, že se Fajkýška od ní nechala podrbat. A juchala, jak je to zvíře plyšové.

Při zpáteční cestě našla v dáli Fajfka běžící igelitovej pytlik. Zahleděla se, zaměřila se a páč je ten kůrsingovej běžec, co chytá igelitový střapce, běžela ten igelit chytit. Vyrazila parádně, odpich z nuly na sto ve vteřině. Sem nevěděl, že to až takhle umí. A že její pánčička to taky umí. Nevěděl sem, že lidi uměj lítat. Myslel sem, že to uměj jen ptáčci. No v horách se asi neroděj jen psí stodoly, ale taky evidentně lidi letci kosmonauti. Páč hópla do vzduchu, letěla jak stihačka a plop, čistý zadržení, zadržela Fajfku.

Chudák holka pruhatá psí. Žádnou radost jí nedopřejou, myšu nesmí mít, igeliťák nesmí mít a kostéčku taky nesmí mít, páč ta je moje, to sem jí zas nedovolil já. Ale vona je statečná. Hupsala vesele k domovu. Tam zatímco páníci debatovali nad technickými záležitostmi, pánčičky probraly zahradu a tisíc dalších věcí. Pak už jsme se museli rozloučit, páč čas dosti pokročil. Škoda, škoda, škoda, že to dycky tak uteče. Upadnul sem v kufru do pelechu a probudil se až doma. Tam jsem přerazítkoval pár vzkazů a mastil uléhnouti bych dal svým unaveným oudům v teple domova spočinouti. Nedivte se, měl sem za sebou náročný týden.

A když budete chtít vidět víc, jak to v těch Jizerkách jako bylo, tak číhněte sem (a nelekněte se, pánčička tam toho narvala moc hodně, páč prej fotky jsou luxusní – aby ne, aby ne, když je taky dělal páník od Fajfky, kterej je profík – a některé jsou v sekvencích, takže je možno nás, při rychlém posunutí, s Fajfkou v pohybu viděti :

http://zrzavec.rajce.idnes.cz/ProfiFajfkate_fotky_Bedrichov_2011_-_iV._cast_-_Sobota/

http://zrzavec.rajce.idnes.cz/ProfiFajfkaty_fotky_-_streda_-_Bedrichov/

http://zrzavec.rajce.idnes.cz/ProfiFajfkate_fotky_z_Bedricha_II._cast/

http://zrzavec.rajce.idnes.cz/ProfFajfkaty_fotky_z_Bedricha_2011-I_cast/