Po válce se do uprázdněných bytů, domků a vilek po vyhnaných Němcích, nastěhovali noví nájemníci. My jsme tak získali nové kamarády. Němčina z našeho slovníku zmizela. Z našeho čtvrtého patra zmizela moje oblíbená „tante Jóži“ i se svojí andulkou „Beschissen“, která všude nechávala svoje navštívenky. Ve známém bytě a jeho zařízení se objevili noví lidé a hlavně nový kamarád! Mirek, stejně starý jako já a tak jsme začali vyvádět lotroviny dohromady. Doteď si posíláme majlíky a jsme v kontaktu.

Středem naší pozornosti byly tehdy vzrušující hry v okolí, které bylo plné válečného materiálu, tak vhodného k dětským hrám. Rozdělat si ohníček na nedalekém smetišti a do něj hodit pás plný nábojů do kulometu patřil k těm méně nebezpečným. To odpalování panzerfaustů našimi staršími kamarády na „Plandě“, čili Planýrce, prostoru dnešní Ponavy, Bobby centra a kopce za stadiony až k bývalé cihelně za kopcem, už bylo zajímavější, zrovna jako střelba z různých zbraní různého kalibru. Dodnes se s kamarády, kteří zbyli, divíme, že jsme to ve zdraví přežili.

Ještě než spadla klec v r. 1948, jsem stihl zacvičit si v Sokole a hlavně jako vlče místního Skautu nádherný prázdninový měsíční tábor ve Vysokých Tatrách v Tatranské Lomnici. Poté se život jaksi pozměnil. Od nových pánů jsme se dověděli, že vedoucí v těchto organizacích byli naši úhlavní a hlavně zakuklení nepřátelé. Zavřeli je i Skaut a Sokol. Nás učili milovat a provolávat slávu SSSR. Byli ale špatní učitelé a nezadařilo se. Jak by mohlo, když jsme skoro všichni v rodinách slyšeli pravý opak.

V této době jsme přímo zbožňovali jednoho správnýho chlapa, co bydel se svojí rodinou ve vilce kousek výše na Slepé ulici. Byl to takový prototyp úspěšného muže a sportovce. Chlapi mu mezi sebou říkali Tunal. Jinak pro nás to byl pan Karel Divíšek. http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2843 Mimo toho, že provozoval svoji autoškolu, tak se ještě potápěl v Moravském Krasu v Punkvě za účelem jejího průzkumu a závodil na lyžích. Že měl v garáži mimo červené Aerovky také motorku, na které jezdil, že skákal na lyžích i padákem, a že také létal v letadle jaksi už se rozumělo samo sebou. Prostě pro nás kluky superman. Co jsme ale oceňovali nejvíce, že vlastnil Jeep, co zbyl z války.

5. obecná (1951/52)

Do tohoto nás vždycky, smečku kluků, naložil a pak vyjížděl a sjížděl s námi „smrtelňák“ jinak prudký svah na konci ulice Kladivové. Někdy s námi dokonce jel i na „Plandu“, čili Planýrku, kde se jezdilo terénem křížem krážem k radosti všech zúčastněných. Opět, v otevřeném Jeepu nás bylo nejméně 10, žádné pásy a nikomu se nepodařilo vypadnout. Prostě pan Divíšek to s námi kluky uměl. Možná proto, že doma měl samý ženský, manželku a dvě dcery. Starší Tamaru a mladší Ninu, která je dodnes známá herečka. Jejich maminka, Elmarita učila okolní dívenky kterak se graciézně pohybovat a dávala jim hodiny rytmiky. Měla kde, v posledním patře jejich vilky byla taková malá tělocvična.

Mimo podobných radovánek, bylo v těchto i následujících letech spousta vážných starostí. Soudruzi neupustili od válečného hospodářství a tak bylo vše na příděl, na lístky. Jídlo, oblečení, boty, uhlí na otop a i když jeden lístky měl, tak kvelby zely prázdnotou.

Kdo měl nějaké příbuzné na vesnici, tak se mu občas podařilo získat skutečnou stravu. Jinak mléko byla namodralá tekutina, maso a uzeniny jsme znali tak jednou za 14 dnů, zelenina a ovoce skoro nic, a když tak unavená a ovoce zkažené. Pečivo, výrobek velkopekáren „Dělpe“ (zkratka pro Dělnické pekárny) po pozavírání malých pekařství, ať bílé nebo chleba bylo konzistence kvalitní gumy. Dalo se žvýkat jako žvýkačka. Tedy to za předpokladu, že jste nějaké dostali. Doma jsme od rodičů slyšeli pohádky o čokoládě, pomerančích, banánech, rýži a jiných laskominách, které jsme si nedovedli představit. Místo rýže se jedly kroupy, pak hodně knedlíky a brambory, pokud tedy byly nezkažené, neshnilé, nebo i někdy nezmrzlé.

Vše se tehdy nakupovalo tak, že před předpokládanou dobou dovozu zboží do obchodu se u tohoto vytvořila óóbrovská fronta přes stovku lidí. Takže kdo se do fronty zařadil pozdě a byl někde za polovinou, tak se na něj už nedostalo. Skutečný čaj byl luxus. Většinou jsme popíjeli bylinky. A když se uvařil skutečný čaj, tak jen malá špetka na velký hrnec a pak se z toho dělal ještě druhák a třeťák. A to byl pouze jeden druh, ruský – gruzínský. Čaj v sáčku byl pojmem neznámým. Káva? Tak o té se jen hovořilo. Co jsme pili jako kávu byl vývar z praženého žita, obarvený cikorkou. Obvykle neslazený, cukr byl vzácnost na lístky a obvykle k nesehnání. Pixle s Nescafé co nám zanechala tetička UNRRA, byla už dávno prázdná. http://encyclopedia2.thefreedictionary.com/Unra http://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Relief_and_Rehabilitation_Administration

Polotovary ještě tehdy nebyly, a co se mohlo to se dělalo doma. Nudle, knedlíky, různé buchty a podobně. Ale tak jednoduché to také nebylo, protože máslo, cukr a vajíčka byla také na lístky a ne vždy k dostání. A že toto se netýkalo jen jídla, ale také oblečení a bot to snad nemusím dodávat.

Většina mamin byla tehdy ještě doma a tak čarovaly v kuchyních a u šicích strojů, aby rodinka nehladověla, nebo nechodila s holým pozadím. Do práce začaly hromadně chodit až tak kolem roku 1953, kdy také začaly ve školách družiny, kde se dítka po skončení výuky denně pod dozorem „vyžívala“.

Pohled z bytu na zapad do zahrad

My jsme se s kamarády z domu a blízkého okolí vyžívali raději po našem. Sice z toho mohl někdy dlouholetou domovnici Kvardovou trefit šlak, ale to jaksi patřilo k věci. Stejně pak byli Kvardovi vystěhováni a místo domovnice začala zastávat zasloužilá soudružka Nevrlová, které jsme pak vyváděli takové lumpárny, že se o tom ani psát nesluší.

To jsme se jednou octli s mým novým kamarádem Mirkem v jejich bytě sami, jeho mamina někam odkvačila. Nás napadlo, že bychom si rádi zajezdili na lodičkách. Mělo to však zádrhel. Nebylo jezero, řeka a ani lodičky. To nám, klukům s fantazií zjevně vůbec nevadilo. Jezero jsme si vytvořili v kuchyni, když jsme z dřezu lili vodu na dlaždičky na zemi a lodičky zastoupily stoličky obrácené nožkama vzhůru. Voda se v kuchyni dobře držela, mezi předsíní a kuchyní byl vysoký práh a podlaha kuchyně byla o pár centimetrů níže než ta v předsíni. Moc jsme se ale na těchto lodičkách nenajezdili. Mirkova maminka se vrátila a při pohledu na vlnící se hladinu v kuchyni málem upadla do mdlob.

Byla to však silná a hlavně praktická žena z lidu. Okamžitě se vzpamatovala, čapla nejbližší mokrý hadr a tím nás oba spráskala jako psy. Mě vyhodila na chodbu s poznámkou, že jestli mě ještě někdy načapá u nich v bytě, že mě roztrhne jako hada. V tuto pohnutou chvíli vyšla do našeho patra nájemnice z bytu, co byl pod tou kuchyní proměněnou v rybník. Hlasitě lamentovala, že jim prší ze stropu a že je všecko promáčené, zařízení zničené. Pro jistou nám jich taky pár vlepila, věděla o nás svoje, protože její synek Zdeněk, jen o rok starší než my, byl z naší party.

V tu dobu ještě dožívaly obchody a hospody, které pamatovaly lepší časy. A tak v přízemí „našeho“ činžáku bylo obuvnictví pana Lauše, ke kterému si celý barák a blízké okolí dával podrazit boty a kterému jsme s kamarády prováděli lotroviny. Vedle bylo krejčovství pána, jehož jméno jsem už zapomněl a pak tu byl koloniál pana Čeňka Pražáka, kde bylo kdysi mimo jídla k dostání skoro fšecko co domácnost potřebovala. Z jeho exoticky voňavého koloniálu udělali rudoši nejdříve „Včelu“, tedy družstevní prodejnu a pak pan Čeněk Pražák raději umřel, aby se na tu spoušť nemusel dívat.

Jen přes ulici byla na rohu ulice Slepé a Merhautky hospoda, kam jsme s kamarády chodili našim tatíkům se džbánkem pro točené pivo, které jsme cestou zpět tajně upíjeli. To prosím jako šesti až devítiletí hošíci. Když jsme byli venku na ulici uřícení naší bohulibou zábavou, tak jsme chodili k šenku a hospodský nám natočil půllitr vody k uhašení žízně a zchlazení vášní. Vychovával si tak budoucí štámgasty. Jenže jako tehdy mnozí netušil, co budoucnost chystá. Později komanči tuto hospodu zavřeli a z prostorů udělali agitační středisko.

Hned vedle hospody bylo rodinné zelenářství pana Lauterbacha, kde se svou ženou prodával ovoce a zeleninu. Tedy pokud mu nějakou přivezli, že ano. Oba byli vyhublí, pobledlí a vypadali neduživě. Vedle tohoto zelenářství, ani ne dva tucty kroků daleko, byla mlékárna paní Cecílie Sumové. Byla to statná žena středních let. Mléko nalévala z velkých dvacetilitrových aluminiových konví odměrkou do přinesených konviček na mléko. Jak v létě, tak i v zimě, kdy v tom jejím kvelbu bylo zima jako za polárním kruhem.

Ona stála na dlaždičkách v jakýchsi válenkách, byla navlečená do jakéhosi prošívaného mundůru, co možná byl s Wehrmachtem u Stalingradu a na rukou měla tlusté, doma pletené bezprsté rukavice. Její bohaté, stříbrem protkané vlasy, kryla prozaická ušanka. Jinak by ten mráz a jinovatku co ve kšeftě v zimě byla, nepřečkala. Další a poslední v řadě obchodů na této straně ulice bylo řeznictví pana Májka. Tento na řezníka vůbec nevypadal, byl drobný, hubený třasořitka, s knírkem pod nosem. Velice úslužný a k mladým paničkám obzvlášť. Povídalo se o něm, že neprodává pouze maso a uzeniny, ale že poskytuje i útěchu některým osamělým paničkám v okolí. No co měl chudák dělat, když po většinu času zel jeho kvelb prázdnotou.

Ve všech těchto kšeftech, mimo hospodu, obuvnictví a koloniál se nakupovalo tak, že se jeden postavil ráno do fronty, když na něj došla řada, koupil, co ještě zbývalo, pak šel s kořistí domů a nezřídka s prázdnou. Frontové bojovnictví jsme měli vymakané. Třeba mléko, které se kupovalo denně. Už jako žáček třetí obecné jsem byl ráno o půl čtvrté vzbuzen, abych ještě potmě ve čtyři mazal do tvořící se fronty. V zimě to byla obzvlášť lahůdka. O půl páté vstal taťka, aby vypil kafe a chytil autobus do Zetoru, tehdejší ZKL – Líšeň, kde mu v 6 ráno začínala šichta. Byl tam jako nežádoucí elelment přeřazen z místa úředníka v pojišťovně do výroby kde pomáhal budovat jasné zítřky socialismu.

Kolem páté ranní dovezli k mlékárně z Lacrumu mléko, ve dvacetilitrových aluminiových konvích, se kterými si statná mlékařka hravě poradila. V 6 hodin otevřela mlékárnu a v 7 hodin měla vyprodáno. Kdo přišel do fronty pozdě, ten byl bez mléka. Se zeleninou a masem to byla podobná historie, jen se však nekupovalo každý den, ale jen tehdy, když něco přivezli, což bylo tak jednou za týden, nebo 14 dnů. Tyto fronty však bývaly větší a dlouhodobější než ta na mléko a tak se v nich rodinní příslušníci střídali na směny. Nezřídka nastávaly krizové situace, kdy vznikla fáma, že třeba v pátek ve tři odpoledne dovezou maso. Fronta se vytvořila už časně zrána, ještě za tmy, někdy už předešlý večer a pak nakonec žádné maso nedovezli a lidem nezbylo než jít domů s prázdnou, ubrblaní a naštvaní. Po 24 hodinách stání ve frontě se není čemu divit, že ano.

Fotky najdete zde

První díl najdete tady