Pastor ThDr. Jan Schwarz je charismatický moudrý muž nevšedního osudu a nádherného smyslu pro humor. Ministrant v kapucínském klášteře a skaut nemohl v době nesvobody předpokládat, že mu budou otevřeny dveře škol a univerzit dokořán. Vyučen tedy instalatérem pracoval jako dělník, topič, údržbář. Třináct let bydlel v maringotce jako měřič vodních pramenů. Mezi tím vším ale intenzivně studoval.

Poznával také Bibli i další duchovní směry. Z vlastní zkušenosti zjistil, jak chutná život politického vězně v komunistickém kriminále. Později pracoval jako redaktor několika deníků i jako poradce poslance Parlamentu. Po vysvěcení na kněze působil jako farář v rodné Třebíči. V roce 2001 byl zvolen patriarchou Československé církve husitské. Dnes působí v Náboženské společnosti českých unitářů. Jeho myšlenky i úvahy promlouvají k čtenářům, rozhlasovým posluchačům a všem citlivým lidem, ochotným se na okamžik zastavit a zamyslet… Byla to právě jedna z jeho nadšených posluchaček, která mi napsala o tom, že pastor Schwarz si pořídil psa a že jako majitele naháče by mě to prý mělo zajímat…

Čínský naháč je plemeno překvapivě prastaré, některé dokumenty o jeho chovu v Asii se datují do doby několik set let před narozením Krista. Dnes je toto psí plemeno označováno jako výstřední, extravagantní. Jak se pes takového plemene stane členem domácnosti pastora?

Íťa se objevila v televizním pořadu. Tvářila se vyplašeně a má přítelkyně Jolana, která v pořadu pracuje jako redaktorka, ji druhý den přivedla k nám. A já spráskl ruce. Ten pejsek byl nejen nahatý od hlavy až po paty, ale vděčně olizoval ruce své nové paní a mé stokilové maličkosti si ostentativně nevšímal! No, nemůže tohle přezírání nabourat mužskou ješitnost? Nakonec jsme se rozjeli vypátrat důvody takového chování do bývalého bydliště malé Ity. Bývalí majitelé nám vyprávěli, jak Itinku hýčkali v době, kdy ještě neměli rodinu. Ale pak přišly konečně děti a Itinka to snášela… čínsky? Maminka třeba domlouvala dcerušce nevhodné chování a Itinka hned šla a přes punčocháče tu neposlušnou holčičku výstražně kousla. A tak to pokračovalo. Teď se k něčemu přiznám. Od té doby, co jsem slyšel o rodinném přírůstku, který zavdal trápení malé Itince, mám ji ještě raději. I když je to dnes devítiletá dáma a střeží svou nezávislost, máme doma z její suverénnosti radost. Je to prostě naše Íťa a proto ji někdy i posloucháme.

Nápadně mnoho mých ateisticky založených přátel s jistotou tvrdí, že se někdy někde ještě se svými pejsky setkají. Z čeho pramení tento pocit, či útěcha?

Každý, kdo hleděl svému pejskovi do očí, poznal, co to je ušlechtilý cit a přátelství. Dodnes vzpomínám na své psí kamarády a taky věřím, že se ještě jednou setkáme, tam, u nebeské brány. Stejně a užasle jsem někdy přijímal laskavosti našeho nového huňatého kocourka Tygra, který se objevil na dvorku husitské fary a při volání – Tygře! – se tvářil potměšile, ale blahosklonně všechno přijímal. A za týden se kocourek okotil, v ošatce olizoval pečlivě svá koťátka a z Tygra se stala tímto mateřským důkazem kočička. Na jméno už slyšela, a tak jsme ji začali říkat Tygr – Bára. A Tygr – Bára pobaveně mhouřila oči a slyšela na Báru i na Tygra, a tak to zůstalo.

Jako starozákonní teolog jsem poznal osudy koček i při své návštěvě v dnešním Izraeli, kde je kočka vnímána často jako nečisté zvíře a kočky tulačky v noci okupují parky a lavičky na sídlišti.

Při procházkách jedním z rozlehlých pražských parků jsem občas narazil na malé hroby. V rozporu s platnými předpisy zde lidé občas tajně ukládají do země své uhynulé zvířecí kamarády. Překvapilo mne, jak často jsou tato místa označena znamením kříže… jak dalece je toto jednání odsouzeníhodné, nebo dokonce urážlivé?

Není urážlivé, možná jen touha vyjádřit bolest v srdci a smutek symbolem oběti na kříži je nemístná. Já na faře přinášel Tygra – Báru a potom i své psí kamarády k dětem na biblickou hodinu a součástí výuky byla otázka – Víte, proč jsou zvířátka němá? – A děti mi pak už sborem odpovídaly – Protože vědí o Pánu Bohu víc než náš farář. – A já se usmíval a říkal – Výborně, děti. – a za odměnu se Tygr – Bára a všichni pejsci nechali rádi pohladit.

Někdy si povzdechnu a říkám, že „čím jsem kdy v životě byl, tím jsem byl nerad a z donucení“ … Na tento bonmot jsem si vzpomenul, když jsem si přečetl v kolika a v jakých profesích jste kdy pracoval. Z četby vašich textů se mi ale zdá, jakoby vás na cestě vždy radostně doprovázela nějaká zvířata, většinou psi? Mimochodem, vaši knihu jsem otevřel a náhodně, kdesi uprostřed jsem se dočetl že „Marie Terezie hárá…“

Vše začalo v dětství, když bábi Baštová přišla z Poušovského dvora k nám a vedla německého ovčáka Binga. Rozlícený majitel ho chtěl utratit, ale bábi si stoupla před pána, který hodlal svého psa zastřelit za to, že mu trhal slepice. Bábi věděla, že Bingo slepice trhá z hladu a byla by ochotná se nechat zastřelit. Majiteli nezbylo, než se uklidnit a psa ji vydat. A statný německý ovčák jedl z misky u nás, cizích lidí, v neznámém bytě, koblihy s marmeládou. Tak mě tou hltavostí a neklidem z právě prožité události dojímal, že jsem vyskočil ze židle a zezadu psa objal. Vylekaný Bingo se lekl, zavrčel, ohnal se po mně, a já měl na čele šrámy. A tekla krev. Maminka mě vezla do nemocnice a její verdikt byl jasný. Pes, který kouše děti, je zkažený a musí se utratit. Plakal jsem srdceryvně a tak dlouho, dokud nebyla vyhlášena psí amnestie a Bingo se stal mým věrným kamarádem.

Dodnes vzpomínám na společné procházky. Budily obdiv našich sousedů. Malý školáček vedl na vodítku ovčáka, hlavy jsme měli stejně vysoko a Bingo mi hleděl do tváře a když jsem ho pustil a zavelel – Volno – vděčně mi olízl nos a vyběhl. Léta předchozího strádání, nucený pobyt o hladu v ledové boudě a prochlazené ledviny však vykonaly své dílo. Ani dnes nedokážu bez pohnutí vyprávět o posledních událostech a našem přátelství. Nemoc, otékání zadních běhů, bolesti, a pak, jednou, poslední pozdrav a poděkování. Později jsem měl foxteriérku Zorinu, po Zorce bílého špice Montyho, pak bernardýna, fenku Gábinu z Jizerských hor, po ní se objevila důstojná trpasličí jezevčice Marie Terezie a nyní máme Íťu, čínskou chocholatou psici a učíme se spolu žít a vycházet si vstříc. Přátelství psa a člověka vydá na román, ale to už věděl Jack London, když psal Bílého Tesáka.

Prosím o vysvětlení myšlenky, kde říkáte: „Jen tři jsou vždycky vidět na první pohled – pes mezi savci, kohout mezi ptáky a Izrael mezi národy…“

Ta myšlenka je citát z hebrejského talmudu a prastará moudrost rabínů svědčí o poznání podobnosti osudu ušlechtilých tvorů na světě, lidí i zvířat. Někdy jde krásný pes po ulici a najde se člověk, že zvedne kámen nebo hůl. A pak se objeví třeba slabé dítě a vznikne přátelství. Bella a Sebastián, to bylo pokračování mé dětské biblické čítanky.

„V politice nevěřte nikomu, ani psům svých stranických protivníků.“ Docela zajímavé poučení. Není toto vaše tvrzení ale přeci jen k zmiňovaným psům trochu nespravedlivé?

Politika myslí ve válečných termínech: žádné slovo se neopakuje tak často jako slovo boj. Ať je to boj na frontě, na barikádách, nebo jen volební boj mezi stranami, politika touží udělat z člověka výhradně vojáka v tomto boji, nástroj v zápase o moc, schvaluje na člověku jen ty vlastnosti, které to usnadňují, na ostatních nemá zájem nebo je přímo dává do klatby – to napsal kdysi Ferdinand Peroutka, znalec politiky. Poměr obětavosti a ušlechtilosti, vztah mezi psem a člověkem, to se zdá politicky neupotřebitelné. Proto děkuji Londonovi za Bílého Tesáka a Karlu Čapkovi za Dášeňku, čili život štěněte. Takové knihy by měly děti dostávat zdarma do výbavy, a možná by na světě ubylo v budoucnosti krutosti a hlouposti. Lavina blbosti se dá jen těžko zastavit bez bolavých následků. V Alpách stále stojí pomník bernardýna Barryho, který 40 lidí zachránil z lavin a 41. člověk se ho ve sněhu lekl a svého zachránce bodl dýkou. A zabil. Každý dobrý pán na konci dnů staví pomník svému psovi. Kolik je v srdcích lidí takových pomníků?  

Proč je pohled na psa tak diametrálně odlišný v různých světových náboženských směrech?

Islám i judaismus hovoří o nečisté psí duši… na druhé straně na televizních záběrech vidíme kněze, jak žehná v kostele domácím zvířatům. Těm „užitečným“ i lenošným mazlíčkům…

Islám i judaismus řeší vztah ke zvířatům a současně je to i náboženský zákon do jídelníčku. U nás je pejsek kamarád a u sousedů skončí na talíři. Je to složité, jako všecko, i náboženství. Z Bible se učíme poznávat duchovní zákon, že neviditelný Bůh se ve světě projevuje… láskou. Je to příměr, symbol, tajemství víry. A psi by si zasloužili své vlastní oltáře a kostely. Naštěstí je nepotřebují a dál hledají ve světě dvounohého tvora, svého hodného pána, člověka.

Míru bolesti trápení se zatím naštěstí nezdařilo změřit, či zvážit. Je cosi nesprávného na tom, pokud jeden z mých přátel porovnává bolest nad ztrátou životní partnerky a později ztrátou milovaného psa? Přítel ostýchavě popisuje obě traumata jako srovnatelná… (což kdekoho pohoršilo…).

Naučil jsem se přijímat od svých psů důvěrné signály o tajnosnubných povahách blízkých lidí. A musím dnes konstatovat, že já se pletl v lidech kolem sebe často a někdy i bolestně, ale můj pejsek kupodivu ne. Nikdo o člověku neřekne tolik jako psí řeč. Jde jen o to naučit se rozumět slovům, jaká říkají naši čtyřnozí přátelé pokrčením čenichu, staženým slechem, přátelským pozorováním, dechem, úsměvem, a tak dál,. Mimochodem, žádný člověk se nedokáže tak upřímně smát jako pes, který je fanda do každé legrace a má člověka rád, zvyká si na povahové vlastnosti svého pána a dokáže mu taky nejvíc odpustit.

Setkal jsem se nedávno s názorem, že i zvířata („tvorstvo“) dojde spasení. Na podporu tohoto tvrzení mi byl předložen tento biblický text:

V Novém Zákoně v listu Římanům (psal apoštol Pavel), je v 8. kapitole:
18 Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
19 Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.
20 Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje,
21 že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.
 

Stav lidského srdce může přivést celý svět k bráně nebeské, anebo do pekel. Člověk panuje světu a jeho vláda může přivést zemi do zkázy. To víme. Ale člověk, který o Bohu nejen mluví, ale který miluje svého Průvodce na cestách ducha, nemůže při modlitbě trápit zvíře nebo dokonce zabít svého psa.

„Pro každého pejskaře je vůbec nejlepší, když svého prvního psa dostane ve věku, kdy se ještě učí malou násobilku“ Toto vaše tvrzení mi je velmi sympatické. Často ale vidím, jak v tomto věku školák raději pečuje o virtuálního Tamagočiho kdesi v kyberprostoru přikován klávesnicí k monitoru…

Dětské přátelství ke zvířatům je školou života. Tamagoči je náhražka, jakási zvláštní škola, není zlá, ale míjí se účinkem sounáležitosti s životem živých tvorů.

Od manželky, či partnerky stojící u šatníku často slýcháváme okřídlenou větu „nemám co na sebe!“ Přeci jen mne ale překvapilo, když jsem doma z vedlejší místnosti zaslechl manželčino zoufalé povzdechnutí: „Naši pejsci nemají co na sebe!“ Naháč, ale i třeba starší pes oblečení potřebuje. Ptám se tedy, má Iťa co na sebe?

Íťa má doma své oblečky, ale protože je nervózní a nesnáší oblékání, naříká při navlékání kalhot, jako dítě. Ale pak si hrdě vykračuje, flirtuje po cestě, pózuje při nastupování do auta, snad mi to dámy prominou, chová se prostě jako správná ženská.

Nedávno jsem viděl v TV jakousi českou pseudocelebritu okresního formátu, kterak věšela na svoji čivavu drahé kameny od slavného klenotníka. Jde s prominutím o výron bezbřehé blbosti, nebo cílenou provokaci, která má naštvat rodiny zdejších sklářů?

To je různé. Často se stane to, co říkáte, bohatá paní chce zvýšit svou prestiž, posadit se na piedestal úspěchu a dát všem těm neúspěšným zevlounům na ulici najevo, jak má být pejsánek honorované dámy nastrojený a vyšperkovaný. Ale může nastat i jiná situace. Paní, která těžce snáší nějakou tajnou bolest a její pejsek je jediný kamarád, který to poznal a ví. A paní u klenotníka vyjádří svou vděčnost. A postaví ze zlatých klenotů pomník svému nejlepšímu příteli a od nás je neprozřetelné to šmahem odsoudit. Vždyť i ten pejsek si třeba myslí své, ten vzácný klenot na obojku by vyměnil za obyčejný škvarek, ale nic nenamítá, nosí svůj těžký obojek a svou paní dál miluje. Víc k tomu říct neumím. Leda, abyste zkusil naší Itince nabídnout dobrotu a třeba ji vymění za svůj obleček. Kdo ví?

Etologie jako by ustoupila kamsi na okraj. Jedinečnost člověka tkví třeba v tom, že si například uvědomuje vesmír. Hledí do minulosti miliardy světelných let, zatímco pro psa je a patrně vždy bude Měsíc pouhým světlým bodem, o který netřeba mít zájem, protože nevoní… Také se vám ale stává, že stále častěji jednáte se psem, jakoby měl většinu lidských vlastností?

Jsou psi, kteří v noci zoufale vyjí na měsíc v úplňku. Co o tom vlastně víme? Zvíře a hlas přírody. Námět na román. Má trpasličí jezevčice Marie Terezie nesnášela zajíce a někdy je honila kilometry a vracela se uřícená z vedlejšího polesí a provinile klopila oči, když jsem jí za ty úprky peskoval. Jednou v zimě se potkala na lesní cestě se zajícem, který neutíkal. Neměl sílu do běhu. Jen seděl na bobku, chroptěl a sípal. Marie Terezie se zastavila metr od svého úhlavního nepřítele. Neštěkala. Neútočila. Hleděli jsme dlouho na sebe. Já, zachumlaný v kabátu, u mých nohou nakrmený pes, kterému se ještě pářilo z teplé srsti a vyhladovělé, prochladlé zvíře. To setkání proběhlo beze slova a trvalo snad věčnost. Zákony přírody, člověk a zvěř. Bůh stál nad námi jak Zákon Všehomíra. Pak jsme šli dál. Hudebník by řekl, že uslyšel píseň, farář se zmíní o modlitbě, básník o verši svého srdce. Kdo ví, co a kdy je víc? Zeptejme se svého psa. Třeba nám to prozradí.

Více informací na http://www.pastorschwarz.cz

Text a foto Jan Šimeček