Mimo kytiček v zahrádkách, rukavic v kapsách a důlků na kuličky, vytočených patou v měkké a sluncem prohřáté půdě, byly za mého dětství neklamným znamením jara houpačky, kolotoče a střelnice, které se náhle objevily v proluce na náměstí.
A později, když se tam začalo stavět nákupní středisko a hotel, konala se „pouť“ pod náměstím, na place u sokolovny. Píši pouť v uvozovkách proto, že ve městě na kříži vlastně o žádnou pouť spojenou s oslavou nějakého svatého patrona vůbec nešlo, ale vždycky se tomu tak říkalo.
V šedivosti všedních dnů a tesilových sukní byla pouť gejzírem barev a hudby a také závanem neznámého a tajemného světa. Lidé z maringotek vypadali jinak a mluvili jinak. Peníze za houpačky a kolotoče často vybíraly děti jen o málo starší než my, byly opálené, vždycky měly v ústech žvýkačku a na sobě nevídaná barevná trička s obrázky. Ženy ve střelnicích měly hluboké výstřihy a v ústech nebo v dlani diabolky; dětem nabíjely vzduchovky samy, mládencům a mužům pečlivě odpočítané broky přisunuly spolu se vzduchovkou. U střelnic jsem dokázala stát celé hodiny, až nakonec jsem se taky odhodlala.
Většinou jsem střílela jen na růže nebo na opičku na gumičce, a jen málokdy jsem měla tolik peněz, abych si mohla zkusit střelbu na válečky nebo se dokonce pokusit o panenku Twigy na dvanácti špejlích. Vždyť mi musely zbýt nějaké peníze na houpačky – na kolotoč ne, a už vůbec ne na řetízák! Ale houpačky a cukrová vata, žlutá nebo červená, a štěstí v papírovém sáčku a prstýnek s kamínkem a prohlídka strašidelného zámku, na to všechno mi muselo zbýt, a na zítřejší den také.
Přijela pouť a s ní jaro a zvláštní radost a neklid, který si i po těch letech dokážu dobře vybavit. A nejen to, můžu si ty pocity znovu prožít, když se zase opřu o pult v maringotce a budu si dlouze vybírat růži, kterou vystřelím Tádovi, aby ji mohl dát mamince. Nebo když si budu hlídat to nejlepší autíčko na autodromu, a když zastaví, honem k němu budu utíkat, aby mi ho někdo nesebral.
Už se moc těším na Tádu a na víkend – na place u naší pošty je totiž pouť, a já už zase na ni můžu chodit.
Poutě mám taky moc ráda, ale jen ty malé. Matějskou na Výstavišti nesnáším. Cukrová vata, žužu, turecký med…. A nejradši střelnice. A úplně nejradši, když mi tu růži někdo vystřelí, proto jest Hřívnatec trénován od chvíle, kdy tu vzduchovku udržel nad pultem 🙂
OT: Právě podnikám pokus s domácí výrobou jogurtu. Doufejme, že to bude pokus a ne omyl (rofl)
Jo, jo. Jenže před čtyřiceti lety byla matějská v „julděfuldě“ něco úplně jiného. Po houpačkách, labutích, řetízkáči, elektrických autíčkách s gumovým okrajem, co do sebe narážela, a po žužu, tureckém medu a cukrové vatě se šlo ještě do dolní poloviny na Maroldovo panoráma a pak ještě dál dolů, kde bývaly výstavy stanů a karavanů, ale v létě taky módní přehlídky a hudba, sedělo se na sluníčku na trávníku, půjčovala se tam dětská kola. Bylo to fajn. Pak jsme jeli domů plošinovou tramvají, bydleli jsme v Holešovicích v pavlačáku, bylo to jen kousek. To bylo ještě předtím, než jsme se přestěhovali na sídliště. Možná to ještě někdo pamatuje.
Pouť. K nám do malé vesničky jezdila až začátkem září (Loretanská, t.j na svátek sv. Marie). Přijely houpačky, střelnice a samozdřejmě maringotka majitelů. K nám jezdila rodina L…… Z houpaček mám spoutu dobrých zážitků
(3 krát houpačky za sebou) i těch méně dobrých (v jedném lodičce s mladším bratrancem, který neuměl houpat), kdy jsem při vystupování málem přišla k úrazu- naštěstí jen málem. Jako malá jsem ze střelnice dárky spíše dostávala –
růže a míčky na gumičce. Jako -náctiletá jsem se pokoušela o vlastní střelbu – celkem úspěšně vezmeme-li v úvahu přesnot vzduchovek. A z maringotek k nám občas do školy zavítali děti na 2 – 3 dny. Pak povyrotli a já také a pouti přestaly jezdit.
Taky mne 105 vratila do detstvi. Poute jsou proste fajn. Kazdej si tam najde neco pro sebe. Velkych retizkacu jsem se bala, a to jeste nebylo nic proti pozdejsim centrifugam, horsky draham a podobnejma vecma. Tak tomu se vyhejbam. Ano, priznam to, pratele, na tohle jsem posera. Kdysi davno, jeste kdyz jsem zila v Michiganu, tak jsme s kamaradkou na neco takoveho vlezly a naraz v puli jizdy mela jsem mela zvlastni pocit, ze kdyby se s tim zarizenim neco stalo a ja se zabila, co to bude za ostudu, ze ta Hanci hrdinne odjela do Ameriky a pak se zahlusila na poutove atrakci. Prastene? Ano, ale proste na tom nejezdim.
A preju Vave krasny vikend s Tadoskem na pouti. (h)
Mily JoVo Rozvernicku, vcera jsem zapomnela poprat k narozewninam a to by byl hrich, zejmena kvuliva tomu, ze JoVo nam posila krasne kyticky k narozeninam. Taze opozdene, ale prece – hodne zdravi a usmevu! (y) (h) (f) (d)
OT pro kočkáky.
Mne z těch koček klepne. Respektive dnes jen ze dvou. Z Babetky mne klepne proto, že imrvére KVIČENÍM vyžaduje mávání mávátkem. Nemá hlad, netrpí, není opuštěná, prostě řve, páč si chce HRÁT! Chce být BAVENA!!
Nejenže mávátkem musím mávat shrbená, aby patřičně chrastilo o koberec (proto často mávám o křeslo, gauč, stolek či postel), ale gumička se nepatřičně zužuje na obou koncích: u tyčky i u myšky. Až se gumička přetrhne, tak se nám zhroutí svět. Píšu si: okamžitě pořídit náhradní mávátko. Nebo aspoň gumičku.
Převčírem jsem Babetce našla otok na dásni. To má po mamince Pusince, ty špatné zoubky. A taky to má z toho, že je vymazlená příšera a nikdy se nenaučila jíst granule, dycky si vyječela paštiku nebo maso. (Na radu veterinářky jí aspoň krájím tak velké kusy masa, aby musela pořádně žvýkat…)
Hbitě jsem začala mazat Orozymem a připravila si mořské řasy na vmíchání do jídel. Pomazala jsem všechny tři holky. Včera jsem pomazala znovu všechny. Dnes ráno jsem pomazala jen dvě, jak Běta viděla, že držím v ruce pastu, vzala kramle. V poledne jsem pomazala Babetku, že ona je ta nemocná.
Teď jsem mázla Babet na koberci, Pusinku v křesle, Bětuška dřepěla na kuchyňském stole u květníku s trávou. ZÁDY k ní jsem POTICHOUČKU nabrala na prst a poklidně se obrátila k Bětě, kterou běžně z kuchyňského stolu beru do náruče… Běta ani NEZAHLÍDLA pomazanej prst, kterej jsem měla nenápadně spuštěnej podle boku, a v nanosekundě zmizela.
Asi se nám hned tak nepodaří pomazat Bětě dásně. (rofl) Ale kurňa, JAK TO VÍ? Zrovna tak jsem jí mohla nést na prstě, jako jindy, hrudku sýra nebo másla? Navíc ta pasta kočkám, tedy jiným kočkám, nevadí! Voní jim, klidně ji pečlivě slížou…
Halt Bětule je větší chytrák, než já, musim se s tím smířit…
Jsou desne chytry a vedi vsechno!! Nenechte se ukolebat, kocicaci maji vrch! Muj kocour vidi jen koutkem oka vatovou tycinku nebo klesticky na drapky a bere kramle. Resp. je drzim presne jako Betulaskova licila, za zady nebo nekde nenapadne, nic naplat. Usi se cistit nebudou a drapky strihat taky ne. Takova drzost! Nenechte si licit nasi anabazi s polykanim spacich pilulek pred cestou. A to prosim nic hrozneho nezazil a vazne nemocny nikdy nebyl. Proste to nechce a basta!!!
A MLP mi tuhle ublizene licil, ze „ten kocour snad vi, ze jsi ve vytahu“, neb leti ke dverim v dostatecnem predstihu..no, to zase potesi. Milankove (cat) (h)
Penny je schopná mi hlásit, kterej kamarád je cca 50 metrů od domu (musí ještě vejít do domu, vyjet výtahem a zazvonit na chodbě, než o něm vím já) a dokonce si vypěstovala drobný specifický odlišnosti v hlášení podle toho, o kterýho člověka jde (u těch, co chodí dost pravidelně, aby jí to stálo za to. )
Pokud jde o léky, jak zjistí, že jí to pomáhá, dělá ksichty jenom pro formu. Ty antialergika před očkováním žere ochotně. Asi je lepší sežrat dobrovolně čtvrtku pilulky, než otéct a dusit se. 🙂 U těch antibiotik teď nespolupracovala až tak ochotně, v podstatě jenom ty tři dny, co jí bylo fakt tak blbě, že jsem ji nosila vyčurat. Asi měly nějaký vedlejší účinky, nám po antibiotikách taky nebejvá zrovna do skoku, nebo je prostě jenom nechtěla.
Zato můj první pes vzdoroval jakémukoli ošetření s nasazením naprosto hrdinským. 😀
Babetka je jako naše Pidikočka Bonsajka, ve 3 ráno se ozývá srdceryvný nářek, že si s ní nikdo nechce hrát a netahá se s ní o peříčka na gumičce ano o strunku a vůbec, ona je malá,maličká a chce si hrát,tak mamíííí vstávej a miglej mi tou tyčkou a já budu lovec….přemýšlela sem, co by řekla tomu,kdybych tou tyčkou migla jednu jí, ale asi mi leze do hlavy a čte myšlenky (angel)
Sharko, po tejto tvojej poznamke som tu prave skoro padla pod stol aj s kavou, vrahyna jedna.
Este k tomu ze JAK TO VEDIA. Jediny chlpatec, ktoreho mam (k vlastnej smole, ale nejde to inak) momentalne len tak dialkovo na starosti, je morca menom Nufak, uz senior ale od mala mrzutec, pohladkanie a poskrabkanie znasa len presne vymedzenu dobu, potom potriasa hlavou a nahlas protestuje. Okrem toho, ze mu sponzorujem zradlo a piliny, mu chodim obcas strihat drapky, lebo nasi si netrufnu. A tento zevraj hlupy hlodavec presne VIE, kedy sa k nemu blizim s tymi kliestikmi – neukazujem, nevydavam pri tom ziadny nezvykly zvuk (aspon podla mna) – a v tu ranu zacne behat dokola po akvarku a pistat na ratu. Celu proceduru narieka akoby ho na noze brali, nikdy som mu nezastrihla do krvi a ani ziadnu bolest nesposobila, proste to len NECHCE, pacos jeden krpaty :^)
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) V malém městečku se objevila oznámení, že v pět hodin odpoledne prvního června přejde přes řeku na napjatém laně „Veliký Izidor Bloomgarten, světově proslulý ekvilibrista“. Vstupné: 25 kopějek. Přišlo celé městečko.Uviděli provaz uvázaný ke stromu, natažený přes řeku a pevně napjatý a ukotvený ke stromu na protějším břehu. Objevil se Veliký Bloomgarten, avšak ve starém obleku a odřených botách. Vylezl na strom, opatrně položil na lano jednu nohu, pak se ale otočil a promluvil k publiku: „Dámy a pánové, dobří Židé, musím se vám k něčemu přiznat. Nejsem žádný ekvilibrista. Jsem jen chudák, který se pokouší vydělávat si na živobytí. Kdybych se pustil do něčeho tak potřeštěného, jako třeba lézt po tom laně přes řeku, spadl bych, zlomil bych si vaz a před vašimi zraky bych utonul. Inu, pokud vám vyhovuje, aby si chudák Žid za mizerných pětadvacet kopějek protrpěl něco takového, pak to udělám. Víte co, budeme hlasovat. Kdo je pro, abych šel dál?“
Jako provazochodec nebyl Bloomgarten žádný šikula, ale jako obchodník…! .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny
a pěkně se vyspinkejte. ~o)
(y) (rofl) Děkuju a dobrou noc, milý rozverníčku. :*
Jó, ten je do-ko-na-lej! (rofl)
Jako obchodnik taky nestoji za mnoho. To by mu klidne odhlasovali … a jeste trvali na tom, ze ty penize dostane az tu reku prejde.
Děkuju vám. (f) Jsem tuze ráda, že kolotočování se vám líbilo. (h)
Samozrejme, že sa páčilo. Tvoje 105-ky sú osviežením 🙂
Líbilo a to hodně moc. Jen Tě obdivuji kam chodíš na nápady a jak to umíš prezentovat (h) (f)
OT z Gorilkova: jaro je tady, i to astronomické, a Bikirka netušila, že z obýváčku se chodí na zahrádku. Že bude mít stromečky, travičku, potůček… My to tušili, protože od pondělí se prořezávaly stromy a opravovalo oplocení. Vycházka dopadla výborně, celá rodinka byla potěšená.
Překvapená Biki tady:
http://fananek.rajce.idnes.cz/24.3.2011_-_VIDEA_-_Vyjimecny_den/#24.3.2011_-_A_jde_se_ven_00_00_00-00_01_18.jpg
Taky jedna, co ty dramata musí vysedět 😀 (inlove)
Foto Bikirky venku:
http://www.facebook.com/pomahamegorilam?sk=wall&filter=1#!/photo.php?fbid=196892750351182&set=a.196892610351196.44994.108269669213491&theater
Prý by si asi potřebovala očuchat si venek sama, tak když bude zítra pěkně, pustí ji na procházku samotnou.
To je ale statečná holka (h) – a Ty jsi zlatá holka, milá Lásková. (h) Díky Tobě mám přehled o všem zajímavém (nejen) v našich ZOO. (nod) (f)
Já taky moc děkuji za gorilkové hlasání. Kdyby se tu neobjevovaly odkazy na vybrané obrázky, tak bych ani nevěděla, kam je chodit hledat. A Rysíkovi se taky moc líbí, ale ten v poslední době vyžaduje pouze videa. Dneska se za gorilková videa nechal obléknout do pyžamka, měl totiž vzdorovečer a nechtěl se převlékat, ale pak najednou začal žadonit „opičky“ a už byl chycený. Takže moc děkuji za dodání pozitivní motivace pro prcka ;).
To mne moc těší, rysí rodinko – když dám odkaz na nějaké vídejko nebo foto, tak obvykle je okolo celé album, stačí klepnout na „celé album…“
Sem dávám co možná nejkratší videa, je mi jasný, že nikdo nebude čekat šest minut, než si Mojka posadí na hlavu červenou přepravku.
Viděla jsi tu fotku karakalátka, co jsem dávala tuhle, tuším včera? To je ale krásné žvižátko! (rose1)
Však mi pak prolejzáme i ty okolo, to zase jo. Akorát že si ty adresy nikde neschovávám a na té jediné, ze které si pamatuju začátek (zbytek doplní chytrák prohlížeč) jsou zrovna jen fotečky. Moc krásný, ale holt Rysík chce vidět opičky v pohybu.
A karakalátko jsem viděla. Já je moc miluju, jsou takový pěkně malovaný v obličeji. Však to naše rysátko taky mělo hned černý linky kolem očí jako správnej karakal, proto je tak okatý ;). On má totiž Rysík naprosto nepopsatelnou a nevýraznou barvu očí, jenže ty černý rámečky kolem z toho nadělají hluboký studny :). Jsem zvědavá, jakou barvu očí mu jednou nějakej úředník napíše do dokladů. Píše se to ještě do pasu? Já totiž nevím, jakou barvu očí má moje dítě! A není to tím, že bych mu do nich málo koukala, nebo byla barvoslepá.
Adresa, kde VŽDYCKY najdeš videa, je tahle:
http://hobby.idnes.cz/gorily-v-zoo.asp?typ=rajce
Tak já, než si počtu o poutích a poutičkách (v rodném městečku či sousední vsi u tety musely všem stačit jedna dvě střelnice a 4 – 5 atrakciček), zaO.Téuju:
Videjko z dnešní návštěvy autorky u ostravského sloníka – mamča dlabe a malej Punťa se jí poměrně spokojeně hrabe v seně:
http://jirinao.rajce.idnes.cz/ZOO_OSTRAVA_24.3.2011/#ZOO_OSTRAVA_24.3.2011_013.jpg
V obavách o ostravské slůně jsme úplně přehlídli extra drámo v Sydney, kde slůně oplakali už před porodem. Podle ultrazvuku si byli jisti, že slůně zemřelo ještě v děloze. Když vydržíte, než se natáhne videjko, uvidíte skupinu totálně šťastných ošetřovatelů, kteří drželi slůňátko ve vzpřímené poloze, dokud se neudrželo na nožkách samo. Jejich sloní máma je na lidi zvyklá a tak mohli pomáhat přímo v „porodnici.“ Možná prý srdíčko nastartoval pád slůněte na zem z dvoumetrové výšky při porodu.
http://www.novinky.cz/koktejl/194453-sydney-sokovalo-narozeni-ziveho-slunete-ktere-melo-byt-mrtve.html
… a ještě čerstvé zprávy z Ostravy – tak pečlivě se starají, že už kvůli ošetřovatelům bych si přála, aby sloník v pohodě přežil kritické dny. Které bohužel stále trvají a tak ještě jásat nemůžeme…
http://www.zoo-ostrava.cz/cz/sloni-denik/29-zpravy-o-sluneti-z-24-3-2011/
My se s kamarádama jednou zničehonic rozhodli, že děti můžou mít přece jakoukoli velikost a jakejkoli věk – a bylo to stejně fajn jako kdysi, možná ještě víc. 🙂
Teda, Vave, ešte že máš Tádu, ináč by si si musela niečo vymyslieť (chuckle) 😀 😀 Ale návraty do detstva sú fajn, ako ináč si tak ľahko udržať mladého ducha 🙂
Jj, taky si vzpomínám. Ale v našem městě byly poutě nemastné a neslané. Pouťaři se totiž dohodli a s plnou silou se ukázali až v Toušeni 2. květnovou neděli. Jóó v dětství pamatuju, že stánky byly od cedula k ceduli. A na návsi přímo velkopouť. Jako malá jsem se nejvíc těšila na jeden stánek, kde měli v krásných krabičkách cukrové lahvičky a v nich úžasné OVOCNÉ náplně. Opravdu jsem to nikde nepotkala. A pak řetízák. Střelnici jsem si vychutnala až jako máma. S princeznou jsme se dohodly, co mám skolit a maličká mi stála za zády a komandovala příchozí:“Nedupejte a nekřičte! Nebo se máma netrefí!“ 😀 No, pokud nebylo šlápnuto na hlaveň, tak jsem bývala i úspěšná. Byl to jeden z mých oblíbených sportů. (sun) Achjo, to už je dávno. (tmi)
(call) POZOR, POZOR HLÁSÁNÍ. (call)
😡 Dnes má narozeniny „webmajster“ MAREK. Přejeme mu všechno nej, nej
a posíláme kytičku. 😡
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_10_2011/#Mareknar_2011.jpg (f)
A to jsem si ráno říkala, že Gabriela znám jen archanděla, tak je dnes bez gratulace 🙂 Bane. Ještě že je JoVásek bdělý a ostražitý.
Milý Marku, tak velikou gratulaci a ať se daří (inlove) (^) (d) (rose1) (beer)
To jsem si říkala Zdeni dneska taky, tak se lípnu a přeji Markovi hodně zdraví aúspěchu v životě a zkrátka všechno nej… nej… ať se mu daří na co sáhne. (h) (f) (f)
Všetko najlepšie (rose1) (d) (^)
taky přeju všechno nejlepší (^) (rose1)
A ještě jsem z minulých dní spoustě oslavenců nepopřála, tak dodatečně aspoň (f)
Na Marka bych měla dotaz – proč mám dneska všechny součty se sedmičkou? Ty mi jdou zrovna nejhůř (chuckle)
To je vyšší režie (chuckle) Aby sis to procvičila (sun)
Tak všecko nejkrásnější, nejpohodovější a moc a moc zdraví a štěstí… a… a… a… (tam si dosaď to, co si sám přeješ 🙂 ) Moc blahopřeju.
Posílám fotku ze seriálu snímků toho minulého úplňku:
http://www.astro.cz/apod/ap110324.html
A ještě jednou, všechno nejlepší!
(rose1) (rose1) (h) (rose1) (rose1)
Drahý náš pane webmajstře (h) (h) (h) , přeju Ti všechno nejlepší, hlavně hodně zdraví, lásky a radostí nejen se slečnou Vuvu. :* (chuckle) (sun)
Všechno nej Markovi i ostatním, kteří mi utekli. (f)
Milý Marku, všechno nejlepší, hodně zdraví, sil, štěstí a úspěchů 🙂 (y) (h) (d) (*)
Mily marku, at se ti dari!!! Sky is the limit! (y)
Milý Marku, přejeme ti od žabek všechno nejlepší a splnění tajných přání (h) (sun) (^) (d)
Marku, všechno nejlepší a díky za tohle místečko.
Protože tady chybí rozverníček tak trocha .
Místo děje břeh Mrtvého moře.
Čas děje cca 03 LP
Šábes, pohoda, šplouchání, na molu sedí Josef s Marií a cachtají si nohy kolem výskot dětí na mělčině. A najednou za nima ťap ťap dětské nožičky.
Marie se otočí „Copak je Ježíšku?“
Klučina natahuje moldánky „Já bych se chtěl taky koupat.“
(chuckle) 😀 😀 😀
(chuckle) (clap) (chuckle)
(chuckle) (clap) (inlove)
Já ho znám kreslenej,z nějakýho slovenskýho časáku…stál tam,tryskaly mu voidopády slz a řval:
Mama,mama,ja sa chcem tiež okúpať !!!
Ach, Vave, krááása! To je nádherné vzpomínání. Také jsem ráda houpačky-lodičky a velký řetízkáč-točení odstrkávání a zase chytání, už je to hodně hodně let ;( . Cukrová vata, jak se rychle rozplývá… Tou jsem se naposledy upatlala loni v létě, nemohla jsem odolat a byla výborná!
Milá Alex (inlove) , jsem velice ráda, že Tě tu vidím – musím Ti poděkovat nejen za vzpomínku, ale hlavně a především za tip na sirup na klouby. Nejenže je moc dobrý 😛 , ale hlavně mi zázračně pomohl od bolestí kyčlí. Po viróze jsem chodila jako pos*aná kachna (to pravila kolegyně), ale teď už chodím jako vždycky – jako čisťoučká kachna. (chuckle) Děkuju Ti! :* (f) (sun)
tak pro ty nostalgické pamětníky: http://www.youtube.com/watch?v=g7hIbdoyr5s&feature=related
Sharko, DÍKY MOC!!! (f) Já se tady od rána morduju s nějakými příšernými tabulkami (stokrát upravované plány na příštích pět let… grrrr) a k tomu taková krásná stopětka a ještě s muzikou – tomu říkám full servis (happy)
Proboha Laďko, já myslela, že pětiletky už zanikly se zánikem bolševika?!!! A ono asi ne! No, ani by mne to nepřekvapilo. EU dělá tolik hovadin, že plánování na 5 let dopředu je asi jedna z nejmenších. Oni to totiž tuhle po mně chtěli z Německa od jednoho výrobce. Jakože kolik prodám od roku 2011 přístrojů do roku 2015. Tak jsem jim nic neodpověděla, maily přibývaly, už byly dotazy důraznější a důraznější, pak mně to naštvalo a odpověděla jsem, jestli by mi mohli napsat, kolikrát se u nás změní ministr zdravotnictví, kolikrát se změní sazba DPH, kolikrát se změní předpisy, limitující nemocnicím nákupy, kolikrát se změní další věci, mající vliv na prodej jejich specializovaných přístrojů a v neposlední řadě – dožiju se já a moje firma vůbec roku 2015? A bylo mezi náma jasno!
Co já se navytvářela před rokem 1989 přesných součtů nepřesných čísel, aby byla čísla pro pětiletý plán RVHP hotová.
No, Karolínko, to jsem si po listopadu taky naivně myslela, než jsem se nechala zaměstnat u nadnárodního koncernu (kam se hrabe EU) a už v tom jedu dvacet let… roční plány, dvouleté plány, pětileté plány a dokonce dlouhodobé výhledy. Ale ve finále musím přiznat, že to přece jen k něčemu je, protože tyhle hóódně velké firmy stanovují své strategie zcela v souladu s krátkodobým (a bohužel i tím dlouhodobým) vývojem trhu …. a ten se jen u nás v ČR v oblasti zemědělství, kde naše firma působí, opravdu důkladně změnil a stále mění
Dovolím si přidat skromně jednu osobní vzpomínku: ještě než jsem byl postižen za neposlušnost, měl jsem jakousi technickou funkci, k níž patřilo odpovídat ministerstvu na zbytečné dotazníky a sestavovat výhledové tabulky. Jednu takovou tabulku o plánech výstavby jsem odeslal a ministerský úředník se na mne velice rozhněval. To, že všechna čísla v tabulce byla vycucaná z palce a spolehlivě nesmyslná, nevadilo, ale udělal jsem v jednom sloupci z chvilkové nepozornosti chybu v součtu. Naštěstí postih, navrhovaný ministerstvem, mně můj přímý nadřízený velkoryse odpustil…(call)
Děkuju vám všem za vzpomínky – jsou i mými. 🙂 (h)
Ještě jsem zažila pouť u babičky přeslicové, tam jsem dokonce vlezla na řetízák (no jasně, kvůli NĚMU (inlove) ) a odtočila jsem asi tři jízdy, abych pak skoro po čtyřech odlezla za roh a zvracela a zvracela … špatně mi bylo nejmíň dva dny, a ON už se mi pak nelíbil. (shake) (chuckle)
Houpačky-lodičky jsem ale milovala, a snesla jsem i takovou pomalejší lochnesku s házecím míčem. Jo, ty houpačky byly malé a velké; když jsem poprvé vlezla do velké lodičky, to bylo něco! A když jsem byla starší, houpala jsem se až do nebe – ale úplně se přetočit, to jsem se nikdy neodvážila.
Jé, to mi připomnělo, jak mě kdysi vzala teta na kolotoč. Bylo to ve Vlašimi. Koupila mi na té pouti balíček takovejch těch barevnejch bononů. Jak jsou různobarevné plátky lékořice na sobě a nakrájený na čtverečky. Ani nevím, jestli se to ještě dneska prodává. A já snědla celý balíček a pak šla na ten kolotoč. Ten se točil a točil,…. a já blinkala a blinkala…od té doby tyhle sladkosti a pendreky nemůžu ani vidět 😀
prodává,jen chuť je jiná..mívala jsem je moc ráda….
Vave díky za krásnou stopětku – odstartovala krásnou řádku vzpomínek.
Já musím říct, že jsem nikdy moc pouťová nebyla – na mne to bylo vždycky moc lidí – ale jednou někde na dovolený (v Pasohlávkách?) nás s bráchou jako malý špunťata nechali naši jednou střelit na střelnici do takovýho barevnýho točícího kola a já jsem si „vystřelila“ panenku, co se mi hrozně moc líbila (a taky jsem to před tou střelnicí komentovala, že je krásná) a pak jsem se hrozně divila, že jsem se trefila zrovna do tý barvy, ke který patřila tahle panenka (dneska je mi to jasný – paní ze střelnice mě slyšela povídat a tak pak věděla, co mi má vybrat), ale to jsem tenkrát byla celá šťastná 🙂
Tak ať se vám s Tádoškem pěkně vydaří pouťování 🙂
Ach poutě! Houpačky – lodičky, na kterých jsem se dokázala houpat snad hodinu. Kolotoč s dřevěnými koníky, kteří se při jízdě zvedali a klesali. Řetízáky, kde jsme se s holkama vzájemně držely za sedačky a zamotávaly si řetízky do sebe. Cukrová vata, žužu a lepivá limonáda. Papírové růže navoněné levnou voňavkou. Strašidelný hrad. A poníci, chudáci, kteří celé dny chodili v kruhu a vozili na zádech malé děti. Malá pouť přijížděla několikrát do roka i na sídliště, kde jsem bydlela. Ale těšila jsem se vždycky hlavně na tu velikou, přece na MATĚJSKOU!
Ach jo, to byla krása!
ach ano, poníci!!!!!! vždyť já do svého příspěvku zapomněla napsat poníky
naposled jsem se se vozila asi před 5lety dole na Václaváku (chuckle) , kde postavili pár atrakcí (blush) (blush) (blush) , asi byly nějaké trhy
Bedo, nahoře na Petříně, u výstupu z lanovky, jsou furt 😉
zano, i tam už jsem se vozila (blush) (blush) (blush) (blush) 😀
Tak já dám vědět, až zase nějaký uvidím (clap) .
Jééé, to je krásná 105! Vavísku, díky.
Poutě jsem jako malý navštěvoval jen vyjímečně – mí rodiče je považovali za nudné, takže se na ně nechodilo. A na kolotoči mi bylo zle. Jenže pak jsme odrostl a najedou jsem slýchal kolikže oni těch poutí a akcí a fórů zažili… než jsem byl já… Takže s MLP jsme nevynechali jedinou pouť u nás ani u švagrů – tam je na zmrzlé, u nás na Annu. Vlastně vynechali jednou u nich – byl Zvířetník a jednou u nás – byla dovolená. Ale vždycky se děti potočí (s maminkou) a já střílím růže – musím jich vystřelit tak 4-5. No, už většinou vím, jak vybírat vzduchovku a je fakt, že jsem jednou od střelnice odešel velmi hlučně se slovy že i krást se musí umět inteligentně a na protější střelnici co rána to zásah. Ta bába vypadala, že ji budou omývat.
Vítek už chce střílet taky. Zatím jen kolo štěstí, ale ono to přijde. Na pohyblivé terče jsem ještě nenarazil (přávidím welmi), na malované jsem střílel z předovek, to bylo něco jiného.
Krásný den všem.
Vavísku, tvoje dnešní stopětka krásně voní jarem, ale taky cukrovou vatou a opečenými buřty… a zní zvukem halasných písní, výkřiků a cinkánía rozfoukává vítr ve vlasech při jízdě na různých atrakcích
milovala jsem je všechny a jedinou pouť jsem si nenechala uniknout postupně ve všech městech jak jsem se posouvala po republice – Brno, Bystřice n.P., Bratislava, Hradec Králové, Praha… už od úplného malička mi byl malý řetízák malý, musela jsem na ten velký a tam jsme se po dvou zamotávali a potom rychle odtáčeli a odstrkávali se, abychom se pak s nataženýma rukama zase chytali… taky houpačky lodičky, co se ve dvou vestoje daly rozhoupat do ohromné výšky (ó jak jsem záviděla ty lákavé klece, ale tam se mi nikdy nepodařilo, proniknout, nikdo nechtěl)…. taky lochneska, které jsme ale říkali housenková dráha – odstředivou silou dokola a ve vlnách nahoru a dolů, a zkoušet se míčem trfit do koše či dračí tlamy… ale taky strašidelný zámek a samozřejmě střelniceeeeeee – vystřelit pugét růží a taky milovaný míček na gumičce, takový už jsem později nikdy nikde nevídala… no a autíčka i s tou strkanicí, kterak jedno ulovit, a potom pýchou, když se mi dařilo bravurně se vyhýbat kolizím a jezdit a jezdit… a taky horská dráha a… a… a všechno
ale můžu i dnes třeba centrifugu, i když u některých už teda i já váhám – ale jo, i tam mě to láká převelice, jen si přec nejsem jistá, jak bych to zvládla… třeba okšírovaná se nechat na gumách vystřelit do závratné výšky a cirkulovat volně vzduchem…. aaaaaach to musí být krása… a pssssst, na Matejskou chodím i se stejně „bláznivou“ dcerou dodnes, akorát už se moc nerozšoupnu, protože je to všechno hrozně drahý
Vavísku, úplně jsem se zasnila, děkuji (h) (h) (h) (h)
Vave, samým nadšením a omládlá vzpomínkama jsem ti zapomněla poděkovat. (inlove)
Bedo, jsme jedné krve – ty i já 😀
míček z celofánu,uvnitř piliny a na gumičce, jednou jsem s ním málem přizabila tatíka…míček stál dle velikosti od 2 do 5 kaček…taky pamatujuuuuuu (clap)
Moje vzpomínka, to je pouť na Čeladné a housenková dráha, kterou kolotočář v pozdnějších večerních hodinách pouštěl pozpátku 😀 a spousta cukrové vaty a prstýnky za korunu. Můj syn poutě nesnášel neb se mu dělalo nanic už ze samotného pohledu na kolotoče (sweat) .
Tak tohle asi byla a je oblíbená zábava většiny kolotočářů, protože to se dělalo a dělá dodnes – zřejmě proto, aby se už konečně „zbavili“ těch, co se pouťového třeštění nemohli nabažit… Já jsem jednou tímhle způsobem ztratila snubní prsten, protoře uprostřed té horské dráhy byly přivázané míče, které se za jízdy přehazovaly z jedné strany na druhou. No a já se tak rozmáchla, že potom ráno MLP společně s kolotočáři pod tou dráhou hledali a hledali – a opravdu našli (h) Taky ho od té doby nenosím a mám schovaný v krabičce doma (devil) …. tedy, myslím ten prsten (rofl)
A ještě jsem zapomněla, že tu atmosféru poutí u nás na vesnici přesně vystihoval dětský film Přijela k nám pouť vč. těch šťouchanic mezi kluky a holkami a i krátkých kamarádství s dětmi od kolotočů (h)
Tak ten film jsem měl moc rád, ale dlouho už jsme ho neviděl. Ty písničky byly nakažlivé.
vyšel na levným DVD a nedávno byl v TV 😉 a dá se stáhnout na netu….
S „nakažlivostí“ těch písniček naprostý souhlas! V naší širší rodině si je postupně zpívaly děti, které od sebe byly pěkných pár let vzdálené, ale jak se film postupně znovu promítal v TV, tak je ti mladší objevovali a ti starší se na rodinných sedánkách jen rádi přidávali 😉
Vave, zase trefa přímo do černého!! Tedy mé vzpomínky – s výjimkou toho řetízáku (chuckle) zcela identické. A protože jsem z vesnice, kde byla pouť jarní i podzimní a podobně i v okolních vesnicích, tak jsem s kámoškami od jara po podizimu pěší prochajdou obrazila všechny poutě v okolí. A taky jsem ten týden, kdy měla být pouť, byla víc než hodná, takže jsem si vydyndala pár drobňásků nejen od rodičů, ale i od obou babiček a dědů a to pak bylo něco!
Mmch, když jsem potom coby dospělá přivedla na pouť svého synečka, tak mě místní kolotočáři z rodiny Lagronů kočujících po celé generace náš region, srdečně zdravili a říkali mi, že si mě pamatují, už když jsem byla tááákhle malinká, protože jsem byla z jejich nejčastějších zákazníků (rofl) No a navíc řada z nich s námi strávila vždycky 2 týdny na jaře a 2 týdny na podzim v lavicích místní školy. A my všichni jsme jim z duše záviděli, protože se vždycky mohli krásně vymluvit, že tohle v předchozí škole ještě nebrali a ani sešity vlastně nedostali (nebo jim je při opravě úkolů zapomněli učitelé na min. štaci vrátit). Prostě byli to pro nás skutečně exotické děti (flex)
Lagronovic i u nás a do školy taky .-)
Mlaďasky, pamatuji, že Lagronovy děti už chodili i s námi do školy ten týden co byla pouť. A kluci byli velmi hezcí, opálení, no prostě něco jiného. S námi chodil do školy, dodneška si pamatuji , že se jmenoval Hugo Lagron a je to už pořádná řádka let ale pro nás to bylo zvláštní jméno, na vsi trochu neobvyklé.
Dnešní 105 se opět velmi povedla, díky Vave (*)
Lagronovi jsou skutečně velmi rozsáhlá a stará kočovnická dynastice, co se pouťových atrakcí týká. A co se týká těch jejich pěkných opálených chlapců, tak jen na naší dědině, pokud vím, zlomili nejedno dívčí srdéčko (chuckle) Ale v ročnících, které chodily se mnou do třídy (byli jsme na prvním stupni dvojtřídky…), byly jen samé holky… ale moc príma!!!
U nas kocovali Kockovi. V 6. a 7. tride jsem na 14 dni mela jako spoluzaka Vaclava Kocku. Jinak moje vzpominky na poute jsou jako vsech ostatnich, ale pouze na poute u babicky a tety. Jsem z mesta, ktere naprosto zabilo svoji historii a tzv. hody (ja tomu rikam karikatura hodu) od valky poradaji mistni hasici, az do dnesnich dob mistni pelech komunistu, pujcuji si na to kyjovske kroje (jsme temer na Vysocine :D) atd.
u nás zase Janečkovi a Wertheimovi, ti měli kolotoče a střelnici…Vendulu Janečkovou učila moje maminka asi ve 4. třídě 🙂 krásné časy, romantika největší…i když kolotočům jsem vlastně přišla na chuť až jako mnohem starší 🙂 díky, Vavísku!!!
Zdravím a mávám na všechny strany. (h) Omlouvám se, že nereaguju; teď jsem přiběhla od doktorůch, a už tu mám auditora. 🙁 Ke čtení apsaní se dostanu asi až odpoledne.
Přeju všem krásný a sluníčkový den. (h) (sun) (h)
Když bylo mému staršímu synovi asi 10let, útrpně se mi u nás o pouti (Sv.Petra a Pavla)zeptal – ty se mnou na řetízák nepudeš, co? Aby ti nebylo špatně… Chlapeček nešťastnej, netušil, že jsem na tomtéž řetízáku prožila dětství. Sebe zatočit, jeho zatočit, dohromady zatočit, rozhoupat, vodkopávat … už néé mamíí, už néé… A vrchol byl, že mě přišel rozepnout sedačku sám velitel kolotoče pan Wertheim se slovy- jé, Alenko, to sem tě dlouho neviděl. Dost jsem si tehdá upevnila autoritu. 🙂
(y) 😀 (f)
Abyt – sebe zatočit, jeho zatočit, dohromady zatočit, a pak se odkopávat a natahovat po sobě ruce a „Chyť mě, chýýýýť mě“ – jéžiš, já se chci vrátit o pětatřicet roků zpátky!
Vůbec se nedivím, že jsi byla pro synka tenkrát jednička!
YGo a vůbec nejlepší bylo, jak to po tom odkopnutí vynášelo do strany, že jo!
Já mám vnučku, tak bych si to mohla zase procvičit. Ale nevím, jestli ji její otec po tom svém hrůzném zážitku z dětství se mnou pustí! 😀
Holkýýýý, já to chci taky vrátit, protože vnoučat se asi hned tak nedočkám a tím pádem tam sama nemůžu a moc, moc bysem si to chtěla zopáknout – ten prudký vítr, který mi trhal slova od pusy, když jsme na sebe z kolotoče volali…. (u)
a proč bys tam sama nemohla? myslíš jako bez nějakého dítka, které by „omlouvalo“ tvou účast????
Samotná to není ono. Ale mohly bychom se dohodnout, ne? I když ti Matějskou, tu už taky nemusím.
Tak víte co? Já prověřím, jestli v okolí Zvířetnického setkání plánovaného na srpen nebude nějaká místní pouť s atrakcemi a mohly bychom si v rámci účasti na setkání udělat na tu pouť malý výlet!!!!!
Ano! (clap) Zvířetnická pouť na pouť by se mi moc líbila. 🙂 (h)
jeeeeendže – já nepojedu ;( … a ciiiiii se houpat, točit a lítat (h)
abyt, to jo, to bysme se domluvit mohly…. ale je v Praze i nějaká jiná než Matějská?????
Jasně, teď u nás v Bohnicích třeba 😉
Bedo bacha! (wait)
Ano, prosím, přesně tak to myslím – na rodné vesnici si to fakt netroufnu (chuckle) Ještě před pár lety byla ochotná se mnou jít na řetízkáč jedna z mých mladších švagrových, ale teď po padesátce už by si prý připadala divně :^)
Tohle jsem ukazoval Vítkovi – je po mně, zezelenal, ale byl geroj, vydržel. Příští rok šel raději s maminkou – ona ho netočila, tak už jim to zůstalo, já jsem na to střílení a kdysi na autíčka – teď už se vozí sami.
Abyt ! To je hezkýýý. (h)
Pro mě je pouť spojená s Velkou cestou. Bydleli jsme tenkrát na Hájích a pro mě to byla jediná možnost, jak se vypravit naž na Výstaviště. Pamatuju se, jak jsem se jednou z tátou vsadila, že vydržím jezdit na horské dráze do večera a nebude mi špatně. Po šestnácté jízdě to táta vzdal. Poníků mi ale už tenkrát bylo líto, takže jsem je nechtěla trápit a dětem, co na ně nasedali jsme to také pěkně vysvětlovala 😀
U nás je Pouť na Markétu, takže už moc jarní není, často na ni i zapomínáme (musí se o pár vesnic vedle). Na Výstaviště kluky neberu, protože je to finanční luxus, zatím o ní nevědí, tak ani neškemrají, ale když jedeme kolem nějaké menší, jako je třeba teď u Mořanské polikliniky, tak se nechám uprosit 🙂
mě to prostě nedalo: http://www.youtube.com/watch?v=KQ8uiC_SHXc&feature=related
Vave, to je krásné a pro mne sladkobolné vzpomínání na časy malin nezralých. Tahle dobrodružství mám pevně spojena jen s posvícením v Pekle o němž už jsem na Zvířetníku někdy dávno psala. Milovala jsem houpačky a dokázala jsem se vyhoupnout velmi vysoko a až do bodu, kdy se žaludek krásně zhoupl a jakoby zastavil a ztuhl v okamžiku beztížného(?) stavu. Jeden můj zážitek z řetízáku stál taky zato. Můj stejně starý kamarád, který měl vrozenou těžkou srdeční vadu, a proto s námi dětmi ( ale ani s jinými dospělými) vůbec nikam nesmělo chodit, byl jedinkrát (a po nekonečně dlouhém úpěnlivém přemlouvání jeho rodičů mnou i mou zlatou bábrlínkou ) vypuštěn na pouťové atrakce, které každoročně koncem strpna dorážely do Vamberka.Mými favority byly sice houpačky, ale velký řetízák jsem zkoušela taky. tehdy jsme s nemocným, ale tehdy velice šťastným a nadšeným Jiříkem uprosili bábrlínku, aby i jiřík mohl okusit slasti řetízáku. Musím pro ilustraci podotknout, že tehdy bylo posvícení , tudíž k a k slavnostnímu posvícenskému obědu se srvírovala dozlatova vypečená husička s knedlíky a zelím. Oběd se ještě zajídal skvělými kynutými posvícenskými koláčky s nejrůznějšími náplněmi. Co všechny tyhle dobrůtky a lahůdky dokázaly udělat při točení na velkém řetízáku s Jiříkovým žaludkem … j UŽ Jen při TÉ vzpomínce se moje čelo I DNESKA orosilo tehdy prožitou hrůzou. Jakmile kolotoč započal otáčení , Jiřík neskutečně zbledl a vzápětí doslova mrtvolně zesinal. A vtom to nastalo. Z jeho úst se řinuly nekonečné proudy dobrot, které kropily všechny točwení chtivé děti i s jejich rodiči. v tom okamžení nastal bleskový úprk z dosahu „voňavého deště“. Lidi se rozprchli jako vrabci po výstřelu ze vzduchovky. Nešťastná a vyděšená babička sice okamžitě běžela za koločotářem, ale marné byly její úpěnlivé prosby. Kolotočář trval neochvějně ne svém: lidi si zaplatili, takže se musejí točit po celou dobu.Nekonečné kamarádovo utrpení skončilo za cca 5 minut, kdy už on jen bezvládně a vyčerpaně visel ze sedačky. Babička se ihned po zastavení mučícího nástroje vrhla k Jiříkovi, vzala tu ztýranou postavičku ho do náručí a běžela s ním k nedaleké kašně . Tam Jiříčka omyla studenou vodou, hodila si jeho tělíčko na záda, mne popadla za ruku a raději jsme bleskově opouštěli náměstí. cestou domů se jiřík trošku zmátožil. Babičce jsme pak oba svatosvatě slíbili, že jeho maminka se vůbec o ničem nedozví . A věřte, že jsme svůj slib opravdu dodrželi. O celém dobrodružství se jiříkova maminkla dozvěděla teprve tehdy, až byl Jiřík po 1. náročné operaci srdíčka . Ale nedozvěděla se to od nás. Doneslo se toék ní od návštěvníků pouti , kteří vše vylíčili jako neskutečně legrační příhodu. Jinak na Matějskou do Prahy jsme nejezdily jako děti nikdy. Naši ji nepovažovali za smysluplnou investici a raději se s námi dětmi potulovali po přírodě.
U nas pute ani hody nebyvaju, my sme starobyle mesto a preto mame co – no jarmok! Takze kolotoce, husenkova, strelnice a stanky so sladkostami sa aj mne ako Yge spajaju s jesenou, nas jarmok je tradicne druhy septembrovy vikend. A kedze som zravka zrava, tak jarmok su pre mna hlavne dobroty – husacina, lokse, ciganska, burciak, zrele zlatiste a sladucke hrozno, pernik (aj jedly, nielen ozdobny) a hlavne a to si musim dodnes na kazdom jarmoku kupit, take tie farebne kokosove tycinky … co tam po kolotococh (hlavne ked sa mi robi zle uz aj ked pozeram film natoceny rucnou videokamerou). Som si zase vyborne zacala – kazdu chvilu tu padnem k zemi od hladuuuuu …
Slovenský Grob…husacina, lokše…ježkovy zraky, já tam byla nejmíň před i čtyřiceti, pětačtyřiceti roky…Mě tečou sliny, že se v nich snad utopím…
Tam se docela zkazili. My jsme asi před 4 lety byli jinde, taky kousek za Bratislavou, ale na jméno si teď nevzpomenu, kouknu někde do archívu. A bylo to úžasné! Přežr…… jsme se k prasknutí a rovnou z této akce jsme jeli do vedlejší vesnice na soutěž huspenin. Naší, českou, delegaci vítali nadšeně a soutěž se rázem posunula na úroveň mezinárodní. Fór byl v tom, že huspeninu vařili muži a my měli za úkol posoudit konzistenci, vůni, chuť, pestrost, kyselost a já nevím, co tam ještě bylo za kritéria. Všem se nám dělalo špatně při pohledu na ty stoly, prohýbající se huspeninovými koláči, protože husacina, lokše a další dobroty jasně v žaludku vedly a my měli mozek vypnutý a vše se soustředilo pouze na trávení. Vůbec jsem si ty huspeniny neužila, což je škoda, některé byly opravdu vynikající.
Nieee, Karolino, nezacinaj s huspeninou! To sa robi toto? Uz vidim jak to dopadne – budem si ju musiet cez vikend uvarit, aby som od samej pazravosti neumrela, no!
Někde ve starším MLSOTNÍKu jsem psala recept na mooooc dobrou huspeninu! Taky bych si dala, domácí……….. 😛
kouzlo nechtěného: stávala cedule Vítá vás JRD Nový život v Grobe
My jsme byli ve Slovenském Grobu před třemi lety a husička i lokše byly ňam, ňam. Ale my máme svatov v Bojniciach, takže oni mi jak lokše, tak i husičku nebo kačenku udělají, kdykoliv k nim zavítáme na návštěvu, no a k tomu dobré (beer) A pak už mi nezbývá než slzet nad tím, kolik jsem to zase přibrala¨ ;(
Domaca je veru domaca, ver mi, ze sa to s tymi podnikovymi neda porovnavat. A v Grobe z tej husaciny uz vznikol akysi svojhodruhu priemysel a uz teda naozaj nevedia, kolko tych euracov za to pytat, hrabivci (fubar) .
Tohle bude asi všude stejné – je zajímavé jak za to, co člověk prožene žaludkem, je ochoten utratit skutečně až nekřesťanský peníz ]:)
Já někde dohledám tu restauraci, ve které jsme byli, byla fantastická a majitel velmi příjemný, léčil naše přežrání domácí kořaličkou, ta tedy také neměla chybu! To jediné nás tehdy zachránilo před úmrtím dobrým jídlem! A vůbec to nebylo takové komerční, jako v Grobu, tam jsem byla rok předtím, vůbec se mi to tam nelíbilo.
Souhlas, taková „kapůrková“ borovička ta fakt nemá chybu, i když tohle vím jen z doslechu, protože já jsem jen na víno a to pííívo… ostatní nějak nemůžu bez problémů (rofl) konzumovat
Vave, ano – teď už zase můžeš na pouť, aniž bys nutně za svými zády tušila ostatní spoluobčany, jak si klepou na čelo. Dospělá ženská na řetízáku? ]:) Takhle si tátové pořizují kvůli dětem vláčky a autíčka na dálkové ovládání… stavebnici Merkur jsem ostatně neunikl ani já, ale je pravda, že trosky původního modelu, které nám doma zbyly, vzbudily Domčinu zvědavost, takže si toho Merkura vlastně přála…
Ale zpátky ke tvému nostalgickému povídání a poutím: u nás bývala pouť ve vrcholícím létě (sv. Petr a Pavel), a já jsem si ji nikdy moc neužil, protože patřím k jedincům, kterým se dělá na kolotoči velmi, ale opravdu velmi zle a vůbec mě tyhle atrakce nijak moc nebraly. Radši jsem chodil s dědou na fotbal, tam se dalo houpat taky a v místní dřevěné hospodě mi děda kupoval limonádu a dělil se se mnou o párek a hořčici… (táta se potil na place 😀 ) Na jaře jsem si docela užíval cirkus, který k nám jezdil a jezdí dodnes (jen má míň zvířat, zato víc klaunů a akrobatů a dva kouzelníky!) a léto pro mě uzavíralo a dodnes uzavírá Havelské posvícení (16. října). Mí rodiče se na Havla brali v místním kostele, takže se u nás tenhle den docela slavil, a to i když se „oficiální“ posvícení drželo spíš za domácími zdmi… V devadesátých letech z těch zdí postupně vylezlo, a dneska je to spolu s obecním bálem největší atrakce roku – program na dva dny, a nevíte, kam dřív. Divadlo, muzika, šermíři, výstavy šikovných amatérů, řemesla, bašta všeho druhu, a jistě – curková vata a houpačky a kolotoče na velkém prostranství u řeky…
Časy se mění, ale některé věci jsou věčné, jak se zdá. A to je dobře. A je dobře, že nám to tu vave zase jednou připomněla svou stopětkou (inlove)
Tak se mi pozdává terro, podle těch kostelů, že budeš z mé takřka rodné lokality. Respektive, rodné pro mé přeslicové příbuzenstvo. (wave)
Abyt, to by byla dost náhoda – mečová část rodiny byla z Ústecka, přeslicová z oblasti Pskovské lávry (pomezí Ruska a Estonska) 😀 Ale děda zůstal po válce v Praze a rodina MLP je pražská do několikátého kolene. Poutní kostel sv. Havla je na kopci Havlín na soutoku Berounky s Vltavou a já už jsem takový ten „venkovský pražák“ od narození…
Měla jsem na mysli tu vaši současnou. Nejspolehlivěji se „dobří rodáci“ poznají podle názvů hospod. Takže heslo zní U Portlandu?
Ano, abyt. Tady mýdlo, tady mýdlo… A taky Portland. 😀 A Šemík s Horymírem tudy opravdu jen proběhli… 😀
Tak bing ho! Dost často tam naproti čekávám na autobus, to přeslicové hnízdo (a příslušný hřbitov) je až nad kopcem (pouť mají na Annu) a také syn tam chodíval na gympl, tudíž i do Portlandu.
Ale s tím Šemíkem to pro mě byla převratná informace, už proto, že to býval oblíbený hrdina mého dětství, a to že po svém výkonu zemřel, mi pro jistotu odtajnili až mnohem později. 😀 No to kdybych věděla, že tamtudy běžel!!!
O.T. Ondymo jsem se tu zmiňovala o utajené promoci-bude zítra a drahé rodiče jsem pozvala na kulturně společenskou akci s překvapením. Dostali instrukce ohledně slušného oděvu, mámě jsem povolila klobouk, zajistila jsem jim dopravu tam i zpět. A taky jsem vysvětlila, že o svatbu ani nic podobnýho se fakt nejedná.
Ovšem ty kecy okolo 😀 – tatík: tak mi to řekni né? já jí to neřeknu (jako mámě) . -máma: tak jako co mi to neřekneš? jak mám vědět, co si mám oblíknout? já mu to neřeknu, kdy mi to řekneš.
Řekla jsem to jen bábince, protože pro ni by byla cesta na otočku do Prahy asi už trochu neschůdná (koneckonců, je jí skoro 90 ). A bábinka na to řekla- tý vole :O ! (rofl) . Naše bábinka, která je jemná a slušná dáma a řekla totok (chuckle) . A slíbila, že to nepráskne
A k tématu-velikej řetízák byl mým favoritem. A furt je, když na něj někde narazím, neodolám. Ale Ferda nerad, musím sama. To akorát, když mě uháněl, tak se obětoval a párkrát se mnou jel. Ale stával se bledším a zelenějším a vůbec se mnou nemluvil za jízdy, nechtěl se zamotávat a točit a odstrkovat. Doufám, že holky po něm tuto nechuť ke kolotočům nezdědily a na moje starý kolena se mnou budou chodit lítat 😉
Teda Tyno, ja ziram, toto ani nevymyslis! Gratulujem (party) a este ustraz, aby seniorov nekleplo (chuckle) !
Týno, ty jsi (*) ! Fakt. A bábinka, která tvou promoci okomentuje slovy „tý vole“ to na tebe rozhodně nenapráská, je zřejmě ducha daleko mladšího než těch 90 a nepozbyla věkem smysl pro humor. Takže ti přeju, aby se tvůj slavný akademický den vydařil podle představ, zasloužíš si to.
A Ferdu tedy obdivuju – to musela být láska jako trám, já bych na kolotoč nevlezl asi ani ve stadiu nejvyšší zamilovanosti, ono totiž na bledě zeleném, rozklepaném klukovi, který ze všeho nejvíc potřebuje soukromí, aby mohl v klidu potupně vrhnout, není opravdu nic k milování – snad až na tu obětavost. A já bych tak určitě dopadl, znám své vnitřnosti…
terro, ale v některých ženách a dívkách je spousta takové samaritánskosti,takže bys byl opečováván,litován,hýčkán…. (chuckle) bohužel já patřím do té kategorie,co opečovává a zachraňuje spíš zviřátka než lidi (angel) ,tudíž bych tě nazvala blbem, protože normální chlap,kterej ví,že mu to nedělá dobře, by tam snad nelez a nedělal hrdinu. Já bych ocenila pravdu – nepůjdu, mě se na tom dělá zle. (puke)
Ale rozbor jsi podal excelentní…pozdravuj MLP a košišky!!! (wave)
Ano, sharko, tak jest: i já bych se nazval blbem, protože si myslím, že dobrotivosti samaritánek se nemá zneužívat, a dost na tom, že jsem ji někdy opravdu potřeboval (a většinou i dostal). Pozdravy rád vyřídím, košišky za ušima podrbu…
Terro, Ty jsi (*)
Odposlechnuto na pouti: na velkém řetězáku jede chlapeček a nadšeně volá „Tatínku toje dobře že nejedeš ty bys tak pěkně blinkal“
Týno, ty jsi neskutečný číslo. Klobouk dolů za to, co všechno zvládneš. Jáju, dvě robátka, studim na Vš a promoci a neříct o tom rodičům a ještě ukout na ně překvápko. Fakt se klaním a prosila bych nejlépe článeček, ja to probíhalo!
p.s.: fakty nechápu lidi, co studujou jakoby nic, jen tak mimochodem. Moje nervy mě donutily VŠ opustit a ten stes si vybral daň, že jsem za toho půl roku přibrala 20 kg. Pro mě je to jako Jiříkov vidění :O (sweat)
Štětí, z toho si nic nedělej, ono to chce i jisté předpoklady, které s inteligencí, chytrostí nebo schopností učit se nemají vůbec nic společného. Studijní stres zvládají tzv. studijní typy, někdo víc, někdo míň, u mne měla dávka předzkouškového stresu ten vliv, že jsem si u zkoušky vzpomněl i na věci, o kterých jsem nevěděl, že je vím… Tedy – pokud jsem ke zkoušce šel klidný, hrozilo fiasko… Dá se to, podobně jako tréma, ovládnout cíleným cvikem, ale zlividovat nebo „odnaučit“ rozhodně ne. A rozhodně nemá smysl se kvůli tomu hroutit.
je to strašný. protože třeba vím, že ych v tom oboru byla dobrá. ale prostě nedokážu se porvat se studiem.
Pro mě je proto Týna jako mimozemšťan! Já sotva udýchala mateřskou a ona si klíďo píďo ještě k tomu studuje! Přitom je to taková malinká nenápadná bytůstka :O
Asi to docela chápu, Štětí… měl jsem spolužáka, který snil o medicíně, byl by nejspíš dobrý, měl skvělý vztah k lidem… ale měl přesně stejný problém – nezvladatelnou zkouškovou trému. Zkusil to zlomit, ale nedopadl dobře – školu opustil ve třeťáku jako totální duševní troska a aby se z toho dostal, pásl pár let kdesi u Vimperka dobytek… za tohle nestojí žádný diplom, i když rozumím tomu, že to mrzí a naštve.
No, já to mám s veterinou. Od malička cítím já i mé okolí, že na to mám buňky, nějakej šestej smysl vycítit, kde je problém. Moc mě to baví, mám doma spoustu knih o veterině, neustále se laicky učím v naučné a i odborné literatuře. Ale vyplněnou přihlášku jsem tenkrát ani neodeslala. Skončila jsem na ČZU a i odtud jsem utekla. Známky sice dobrý, jedničky – dvojky, některé zkoušky dokonce stačily jen písemně, ústní už mi pro dobrý výsledek odpustili. Ale bylo pořád hůř a hůř, strach a nekonečná fobie ze zkoušek. Nesnáším ten pocit a pokud mám dnska noční můra, a mám je nkolikrát týdně, tak je to o tom, že jsme se nepřipravila k maturitě.. 😀
Rozumím tvému kamarádovi (y)
Taky chápu, nikdy jsem za studia neměla nijak zvlášť dobrý známky, právě kvůli tomu, že mi ty zkoušky nedělaly dobře (ale nějak jsem to doklepala), mám tu teď v práci /na jiné klinice/ na očích kolegu bejvalýho spolužáka s červeným diplomem a žádnýho známýho bych k němu neposlala – prostě to není o těch známkách. A musí hodně zamrzet, když se to prostě nedá probojovat a člověk tý školy musí nechat (a v našich silnejch ročníkách to bylo daleko těžší se udržet na škole než to mají současní studenti).
Mimochodem jsem zjistila (u Georgova krásného článku a rozchechtané diskuse), že jsme byly (i s Janou Peškovou) všechny v 89 v sedmé třídě 🙂
týno, to je rozkošný!!!!!!!!! tak ať vám to co nejlíp vyjde (h) (h) (h)
Týno, ta tvá bábinka je ale MILÁK! (t.j. velký miláček)
A dej hned vědět, prosím, jak to probihovalo, dočkat se nemůžu. 🙂
týno, to je rozkošný!!!!!!!! tak ať vám to co nejlíp vyjde (h) (h) (h)
Týno to je skvělé, jak jsi to všechno zvládla. (clap)
Už se těším na barvitě vylíčené překvapení rodičů. (chuckle)
Holka, před tebou smekám! A před tvou babičkou dvojnásob! (y)
Gratuluju (rose1)
Paráda 😀 (y)
Nejsi ty trošinku drobátku po bábince 😉 ?
Užijte si to moc a moc (rose1) (rose1) (rose1)
Milá Týno (inlove) , blahopřeju Ti k promoci (y) a přeju Ti, abyste si to všichni báječně užili. 🙂 Musíš pak pořádně poreferovat, co na to překvápko vaši!
Moje poutě byly dlouhá léta kvůli mé koňské mánii ve znamení „hledání koně“. Tedy první jsem hledala živé poníky, potom dřevěné koně na kolotočích, potom případné koně mezi hračkami na střelnicích. Ráda jsem střílela (ostrostřelec jsem tedy nebyla, ale růže se obvykle povedla 🙂 ) a jezdila na autíčkách – podobně jako Karolína jsem nechtěla narážet, ale jezdit nerušeně. Tak jsem se naučila dobře kličkovat 😀 A houpačky! Milovala jsem pouťové houpačky, které se houpaly mnohem výš a líp, než vetšina těch celoročně přístupných. V Praze jsme chodili na Matějskou, ale asi nejvíc jsem měla ráda pouť v Poniklé (V Krkonoších, kousek od Jilemnice) – právě pro tu atmosféru letní vesnické pouti, kam se chodilo přes les a louky hezky pěšky. Jo a měla jsem prosím moc ráda turecký med! Sice teď moc nechápu proč, ale bez medu to nebyla pouť (blush) A žužu bylo přesně na rozhraní blaha a ošklivosti – nikdy jsem ho nechtěla jindy, než na pouti – narozdíl od tureckého medu, který jsem chtěla pořád, ale mimo dobu pouti se špatně sháněl.
Jinak letos v zimě jsem byla na pouti v Hyde Parku a přestože to mělo plno nectností moderních poutí, zase jsem tam po letech našla aspoň něco z té atmosféry, kterou jsem kdysi měla ráda. Možná proto, že s námi byla kamarádčina devítiletá dvojčata… bez dětí nějak pouť není to pravé 🙂
Vavísku krásné povídání.
Díky mému dětství na samotě v horách v Krkonoších jsem se k poutím příliš často nedostala. Do Maršova nejezdily, do Trutnova jsme to měli daleko.
V Praze poté už jako žákyně 1. třídy jsem na poutě nesměla. Přísný otcův zákaz. Jednak jsme neměli peníze na zbytečnosti, což pouť zcela nepochybně byla a také tatínek se bál, že bych mohla přijít snadno k úrazu. Cukrovou vatu jsem milovala, takže občas jsem na kraj pouti zabrousila, abych si jednu špejli zakoupila, ale jinak jsem respektovala zákaz. A mně ty atrakce ani nic neříkaly. Řetízkáče, lochnesky, vše, co se nějak točilo – toho všeho jsem se bála, střílení mi vadilo vždycky a vadí dodnes, takže vlastně nebylo proč. Ráda jsem měla autíčka, ale nesnášela jsem, když do mně někdo schválně vrážel, chtěla jsem kroužit kolem té plochy nerušeně. A dnešní Matějská mi připadá strašná! Předražené atrakce, ze kterých se točí hlava i žaludek, nevím, nic pro mně.
Karolíno, s tou dnešní Matějskou bohužel souhlas… a navíc mi některé atrakce připadají docela o zdraví a ne právě bezpečné (např. centrifugy). Jediné, co bych si s chutí vyzkoušel je nějaká pořádně velká a krkolomná horská dráha a třeba i s loopingem a pěkně hlavou dolů. I když tuším, že by se mi místy obracel žaludek, tohle bych podniknout chtěl.
A strašně se mi líbí pomalu se otáčející, starosvětská „ruská kola“ – čim větší, tím lepší, třeba jako v Prátru… gondoly pro čtyři, stoleček, na něm kafíčko a krásný výhled na všechno to hemžení dole. Narozdíl od otáčení a víření mi výšky nevadí. Ani ty hodně velké…
Centrifugu jsem milovala, dokázala jsem na ní projezdit celé kapesné. A kdyby mi to nebylo blbé, svezla bych se s chutí i teď. A čím větší šílenost, tím větší nadšení. A máme to v rodině – starší brácha se v pondělí vrátil z Thajska, kde si vyzkoušel skok z 56. patra a podobné ptákoviny – měsíc u moře mu fakt nezávidím, ale ten skok, ten bych si dala…
Terro, neobracel, na to je to příliš tychlý a strašný (chuckle) . Pražskou horskou dráhu, tu starou, jsem vždycky oblibovala, ta je tak akorát.
Pak mě synek vytáh na „pořádnou“. To byl destilovanej děs (rofl) . Pěkný bylo, že když jsme vylezli, byli jsme (oba) tak vyřvaný, že jsme jen sípali.
Vlastně jsem ráda, že jsem to zkusila, ale jednou stačilo (nod)
je jaro !! (sun) Sice je na Ještědu i v Jizerkách spousta sněhu (a v sobotu má připadnout… ) , ale u Nisy kvetou první devětsily (f) . Sasanky ani nic dalšího ještě neraší, ani keře a stromy zelené prstíčky neukazují, ale ptáci šílí. Hrdly hrdlej, strakapoudí mají obsazené všechny staré duby a klepou a mlátí jeden přes druhého, sýkorky, brhlíci a střízlíci zpívaj, přiletěly kvíčaly a vržou a kosáci nadělají u přehrabávání listí snad větší rachot, než divočák… A na rybníčku už se nebruslí, ale plave tam kačer s kačenou (nod) . A nad kostelní věží pískají a honí se poštolky.
Betka si to užila, zkontrolovala, jestli srnky nemají nic lepšího v jesličkách než seno, probrodila potok, napásla se rašící trávy, okousala spoustu keřů (na jaře je vždycky koza) … Pak jí vyděsili dva rvoucí se kosáci – nejprve je chtěla jít vyplašit, ale když zjistila, že si jí vůbec nevšímají a mlátí se hlavanehlava bez ohledu na ni a křídla jí tlučou kolem hlavy a peří lítá, tak zacouvala (rofl)
Závěr byl trošku o nervy. Už byla na vodítku (blížila se silnice), když se k nám řítila obrovská trojbarevná koule načesaných chlupů – soused Cézar. Betku jsem pustila, ta nadšeně vyrazila, dali tryskem první okruh a mně došlo, že za a) páníci se snaží Cézara odvolat (což bylo divné – on je zcela nekonfliktní a miluje všechny psy i fenky a je to fajn kámoš) a za b) že Cézar má jednu nohu víc bílou než jindy… (je po operaci bulky na předloktí a měl povolenou první větší procházku (tmi) ) . Naštěstí se nic nestalo, noha vydržela, psiska jsem uklidnili a společně šli domů. Po týdnu klidu si chlapec konečně vyrazil z kopýtka…
Beta vypila spoustu leknínové limonády a padla. Prý můžu jít na ta okna.
Xerxová, já tvůj způsob života a zprávy o něm prostě miluju (rofl) Betka má maximální štěstí na paničku – jen podívej: teprve když ona šťastně padne, ty se jdeš ničit na ta okna 😛 Jen hlídej průvany, aby ti tvoje holčička obrovská neofoukla (inlove)
Jindry jsem se ptala hned ráno, jestli už je zase čtvrtek když bude čistit okna. Ona přece loni psala, že čistí každý ,,čtvrtek 😉 „
nenene to je pomluva (rofl) To je vytrhávání částí vět z kontextu (chuckle) Okna čistím tak čtyřikrát do roka (a navíc Betky oblíbená skla výrazně častěji). Nepoužívám záclony – koukáme do zarostlé zahrady a tak mi vadí, když mám okna špinavá a nevidím ven.
Ale zase to nějak nehrotím – dneska jen vrchní patro, zítra spodek a v sobotu ráno douklidím zbytky… Odpoledne v sobotu dojede Vilém s doprovodem, tak až do pondělního rána (kdy vypadnou) už nic neudělám (inlove) .
Mně se ten způsob života nejen strašně líbí a moc ho obdivuju, ale občas z toho mám „malilinkatou“ depku, co ta Xerxová v pohodě všechno stihne a ještě si přitom užívá (dance)
Asi si dnes stojim na kabli, lebo som tu hodnu chvilu rozmyslala nad tou lekninovou limonadou … navela mi doslo, ze asi jazierko s leknami, som to ale tuponko, no (wasntme) A Betka je bez debaty najstastnejsia doga v Strednej Europe (clap) !
„staří“ zvířetníci vědí, že Xerxes Bonoda byl zmetek, který doma nepil. Uznával jen leknínovou limonádu…
http://neviditelnypes.lidovky.cz/psi-pitny-rezim-0iy-/p_zviretnik.asp?c=A060301_173552_p_zviretnik_dru
Betka se dost poxerxesovala… leknínovku vyhledává taky…
Zakial jej to ide k duhu, tak nic proti gustu … A na okna sa uz tesim aj ja, pretoze to znamena jednak volny vikend a jednak viditelny vysledok mojho snazenia. Niezeby som zas bola nejaky oknovy fanatik, ale mam rada ten pocit dobre vykonanej prace, ked je dokonane. Ale tento vikend to este nebude … 🙁
Souhlasím, jaro je tady. Začíná sezóna terénních prací, a docela se na ni těším. Včera jsem měl to potěšení potřást jednou z deseti noh prvnímu letošnímu klíštěti (bug) (pravda, to potřesení nepřežilo)… ale to už tak nějak patří k věci. V pražské kavárně o klíště nezavadíte, no.
Není sporu o tom, že Xerxová a Betka jsou akční a skvělá dvojička, a že všechno, co v životě potkají, si dovedou jak náleží užít. Přeju vám, to, dámy. Tu leknínovou limonádu, a konec konců… ehm… i ta okna (au!)
Jejda – houpačky a kolotoče a střelnice a cukrová vata! Na Vrbici teda žádná púť nebyla, ale za to hody k slávě patrona našeho kostelíčku, svatého Jiljí. A tak ty hody byly pro mne sladkobolné, protože hned po nich se nastupovalo do školy. Vlastně mi ten neodvratný konec prázdnin trošičku pocukrovaly (ano – já nepatřila mezi dítka, která se už v červenci těší do školičky (shake) ).
Vzpomínám si, jak dostat se na lodičku (houpačku) byl boj téměř s větrnými mlýny – to víte, takový malý prcek se musel prodrat hradbou rodičů, kteří chtěli pohoupat ještě menší prcky. ALE POTOM – ten neskutečný pocit volnosti, když se houpačka konečně rozhoupala a lehounce se vznášela nad prostorem – to jsem si sedla na sedátko, zavřela oči a připadala si jako pták.
A co potom velký řetízkáč! Stála jsem na plošině a dívala se, která kamarádka má to štěstí, že se točí a pak na ni volala „Drž mi místo!“ a ona odpovídala „Jedu ještě jednou.“ a já „Tak potom mi to místo drž!“ Velký řetízkáč byl něco jiného než houpačky, protože tam jsem musela překonat strach z výšek – a když to bylo už večer, za přimhouřenýma očima se míhala kolem dokola světla, to byl zážitek na celý další rok.
Střelnice mě tak neoslovaly – ze vzduchovky jsme doma stříleli na vrabce (prosím nebít, tenkrát byl vrabec škodná a já se stejnak nikdy netrefila) a taky těch peněz jsem neměla nazbyt (pamatuju se, že jsem dostala celých DVACET korun na den!). Ale postávala jsem na zvýšené podlážce a dívala se na cvrkot kolem – to mě bavilo.
Z atrakcí si ještě pamatuju na malý kolotoč, malý řetízkáč, káča (jo -to bylo taky dobrý, když jsme ten koš sami roztáčeli kolem osy) a klasická lochneska (večer se konaly zvláštní prodloužené jízdy a pozadu). A víte co, rok co rok k nám jezdila stejná komediantská rodina – Kučerovi.
Vaví, tak tu sedím, koukám do minulosti a vidím před sebou staré poutě, z dob před 40ti lety se spoustou starých i nových, dnes již zastaralých atrakcí a ještě starší dřevěné maringotky tažené koňmi nebo velkým traktorem. Vzpomínám na zvířátkový kolotoč, kde jsem za kačku a později za dvě, okupovala pouze koníka , co se vzpínal na zadních a byla pyšná na to,že se na něm udržím. Jak já se nabrečela, když odjeli na další štaci…a čekala jsem celej rok na naše setkání. A vždycky jsem se moc bála, že můj kolotoč nepřijede. Nemusela jsem na houpačky, neřvala jsem, že chci na řetízák .. další atrakcí,kterou jsem nevynechala-jednu jízdu, to byla stará lochneska – zvonková dráha, kde se sedělo buď na drakovi a drželo se madla před sebou a sbíraly se za jízdy míče, co se mu házely do tlamy nebo ta moderní,s kejvacíma sedadlama, kde se do zavěšených míčů muselo strčit rukou,aby se roztočily a trefily zvonkohru…pak jsem přežila autíčka,kvůli tátovi,co na ně rád chodil..za bůra. kde jsou ty časy…ani nevím, kolik se platí teď. No a zbytek mých peněz, skončilo na střelnici. krepovou růži,navoněnou lacinou voňavkou,posypanou skleněným práškem jsem měla až do další pouti vždy přidělanou u zrcadla svojí toaletky a bránila ji vlastním tělem, když ji máma chtěla vyhodit,že je celá zaprášená..a panenku,malou plastovou,co dolepením barevného vatového odličovacího tamponu na holou hlavinku a několika flitry, zvýrazněním očí a oblečením do krajkové nabírané kolové sukně získala vzhled princezny, tu mi jednou na Matějský vystřelil táta. No řekněte,mít princeznu,co má vyčesanej modrej,růžovej,žlutej,zelenej drdol a lokny ( jak to z tý vaty udělaly??) – já měla tu se žlutým,byla jsem konzervativec, kterou ostatní holky nemaj..nebraly byste to?
Až jednou, to už mi bylo víc, jsem objevila mechanickou střelnici…a nechala tam kousek svýho srdce. Copak trefit se diabolkou do figurky, ale co to spustí..tamhle se rozhejbe voda,tuhle zase spadne opilec do příkopu,vyběhne pes a povalí selku..a když trefíš kyvadlo,zahraje ti orchestrion a všechny figurky se pohnou…ta práce,tohle sestavit..nojo, technik ve mě se probudil už tady…
chrudimský pouti,nádherný vokurkový pouti..kde je vám konec? V Chrudimi se na pouti prodávaly močáky-okurky rychlokvašené, bejvalo tam sudů a fronty se táhly, křupaly,skvěle chutnaly a lidi si je domů nosili po kilech. teď tam najdete jednoho prodejce a močáky nemají tu křupku ani chuť. Zvířátkovej kolotoč už tam dávno nejezdí,starý lochnesky taky ne, jen mechanická střelnice tam, loni byla a já u ní stála snad hodinu a kochala se, u střelnice seděl otrávenej světskej, protože nikdo nechodil – od tý doby co nejsou ZVS – vojáčkové,tak nikdo nestřílí…všichni jsou u těch blikavejch technologicky vymakanejch atrakcí…ale starou poctivou práci ocenit nedovedou..tak jsem si vzala starou vzduchovku, vyklopila drobný a figurky ožily a mě bylo rázem o dvacet míň, vedle mne si stoupnul starší pán, taky vysypal drobný a oběma nám zase bylo dvacet. Na týhle střelnici mají vzduchovky vždycky dobrý mířidla…nevystřelíte si růži, ale to Vám vůbec nevadí….
a tak tu pořád sedím a před očima mi jede Přijela k nám pouť a slyším přeřvávající se ampliony a zvaní ke svezení…na řetízáku stojí malej kluk a křičí: Nááááhoru nahoru nahoru,,Nááááhoru nahoru,nahoru…a do toho okolo proudí spousta svátečně oblečených lidiček a děti foukají do trumpet s třásněmi a jsou upatlané od cukrové vaty…
Bejt na chvíli malou holkou,zase bych se vyšvihla do sedla vzpínajícího se koně, vložila do dlaně výrazně namalované a oblečené paní horkou korunu….
dík Vavísku…dík. (h) (y) (hug) (rose1)
Mechanická střelnice moje moje láska, většina peněz u ní skončila. Bylo mi asi 11 když jsem dělala u střelnice volavku.Paní Černá už věděla že peníze nemám ale střílím ráda a dobře tak když se okolo vyskytovali vojáci záklaďáci nebo mladí kluci po vojně dala mi pět diabolek a pustila zrdcátka. Pak už jen říkala vždyť to zvládne malá holka a vy si netroufáte? Hrdost pánům nedala a já za odpoledne prostřílela snad stovku diabolek a bavila jsem se dobře já i paní od střelnice
ach, sklíčko – bohapustě závidím 😀 😀 😀 😀 😀 😀
Mám slabost pro staré malované terče, mechanické střelnice, orchestriony… Ještě že nemám dost peněz ani místa, jinak bych asi tyhle věci cíleně sbíral. Tak jsem alespoň občasným sběratelem starých všelijak malovaných a smaltovaných plechovek na cikorku, kávu, čaje a sušenky… 🙂 Některé jsou vážně skoro umělecké dílo… Tak nějak si představuju ty kuchyně a příborníky, ve kterých stávaly, domácí paní, které z nich braly kávu a na stůl nesly nedělní bábovku.
malovaný terče mám na několika fotkách tady – proklikej se,jestli chceš..
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/Sovinec_a_taboreni_na_Dolni_Moravici_kveten_08/
a tady: http://sharka-68.rajce.idnes.cz/Beroun-_Hrncirske_trhy_kveten_2010/#DSCF5934.JPG
Pěkné, sharko, pěkné – obojí… A dobře vám tam bylo, jak se zdá 🙂 Ale nejvíc se mi líbil ten terč, jak na něm všichni odprošují lišku a přicházející zděšený občan praví v latině: běda! Co to vidím? 🙂
Pouť…
Houpačky a kolotoč mi tolik neříkaly. Ještě tak později autíčka. Ale skoro všechny peníze jsem utratila na ponících a také na střelnici. Na obojím jsem časem měla „svého“ koně a „svou“ vzduchovku. Kolotoč (řetízák) jsem snášela jako malá, později se mi dělalo blbě. Občas lochnesku. Na horské dráze jsem byla asi 2x a celkem mi to stačilo. Aby mi bylo blbě za peníze…
Včera jsem tu nebyla, abych pochválila drsňačky a Sosáčky. Už jsem o nich věděla, heč! Jsou naprosto úžasní, taky má Blanka Mastodonta… 😉 (h)
A jak je to se zklidněním vůdčí feny nevím. Asi individuálně. Ája se jako vůdčí fena chová (vychovává, urovnává konflikty, hlídá), ale prdlá je furt stejně a občas lítá a blbne jako za mlada (je jí 6). Tak nevím, jestli v rámci plemene už rozum dostala, nebo ho dostat nemůže? Moc se to nepozná. Důstojná není, ale od mladých nepřístojnosti netrpí, to je hned usměrní. A to i cizí, jak to běhá s naší smečkou, JE to smečka a ONA tomu šéfuje. Jen ještě uznává (někdy nerada) nadpsy – tedy nás.
Včera už jsem tu pozdě odpoledne ani večer nebyla, takže na dotaz „Domažlice“ sděluji: dnes je poslední kontrolní den, na kterém se to bude řešit. Včera jsem ještě dodělávala narychlo nějaké drobnosti, aby měli všechny podklady na 101%. Do konce března se to všechno musí objednat a tudíž moc času jim nezbývá. Takže ještě trochu ty palečky potřebuju, pořád nevím, na čem jsem. :S
Karolínko – moc moc moc ti přeju, ať ti to vyjde. (y) (h)
držíme…. (y) (h) (y) (h) (hug)
(y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (h)
Sem sa vlepim najprv – pridrzujem! (y) (y) (y) (y)
Karolínko moc (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y)
Karolínkoooooo, držím až mi modraj (y) (y) (y) (y) (y) (y) (h) (h) (h)
Jsme tu a držíme (y) (y) (y)
Taky držíííím za celou smečku (y) (y) (y) (y) (y) (y)
(y) (y) (y)
(y)
Vave, promiň, já jen rychlé OT:
Dostala jsem odkaz na tento pořad, týká se množíren psů, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Částečně vysvětluje i požadavky, zmíněné v petici, o které jsem se tu nedávno zmiňovala. Paní Bočková je, tuším, jednou ze spoluautorek.
http://prima.stream.cz/soukroma-dramata/571775-soukroma-dramata-2011-12
Kdyby měl někdo čas, je to prvních cca 14 minut.
Hm, atmosféra poutí – do desíti včera vyhrávali, je u nás právě tento týden pouť. A v sobotu se nebude dát projet po náměstí kvůli stánkům s děsnejma brakama, jenom pan farář ani těm svým čtyřem ovečkám kostel neotevře. To Matějská pouť mého dětství – kdo pamatujete dřevěný tobogan, na kterém se jezdilo na rohožích?
Na starém koberci!
Člověče já si pamatuju takové hrubší rohože, úplně to vidím před sebou. Taky mám krásné fotky – tatínek u svého prvního dítěte byl jako utržený ze řetězu
No jasně. Nevím přesně, jestli to byly rohože nebo koberce, ale jezdilo to skvěle!
V Brně to s poutěmi za moc nestálo, bylo to velké město. Ale v městečku vedle chalupy to bylo něco jiného. Tam to dokonce bylo spojené i s tou poutí, jen se nesměla ukazovat moc veřejně. A vždycky tam byl velký řetízkáč, který jsem nezřízeně milovala, houpačky, kolotoček pro prťata a otáčecí klece a taky střelnice! Táta mi vystřelil růži a mamce taky- něteré byly z krepáku, jiné z posprejovaného tenkého molitanu. Ve střelnici se daly koupit nevídané hračky. V době puberty jsem z rodičů vydolovala mončičáka, nezbytné příšerky pro všechny slečny. Ale celé dětství mě fascinovaly Barbíny. Nikdy jsem ji nedostala, protože i na té střelnici byla ukrutně drahá, ale toužila jsem po ní. Moc.
Dneska by mi stačil ten řetízkáč, růže z papíru a vůně tureckého medu. Ovšem když přijede pouť- u nás bývá na hody v srpnu- málokdy má všechny tyhle součásti. Všimli jste si, že často chybí střelnice? Jestli to není tím, že ta lákadla ve formě jinak nedostupných hraček jsou dnes běžným sortimentem v obchodech.
Hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Jééééé – řetízák a houpačky (nod) hned bych šla (nod) Užij si to s Tádíkem, já si budu muset ještě nějaký čas počkat (wave)
Mám oknomycí dovolenou (likviduju zbytky staré) , tak ji zahájím dlouhou procházkou. Okna počkaj (chuckle)
Přeji všem krásný den. Máš oknomycí dovolenou- to už je zase čtvrtek?
Přijela pouť, no a já bloud…..
Jj – když ještě bývala Matějská na Kulaťáku a kolotoč byl za korunu a na něm můj oblíbený černý koníček…..
A pamatujete na klece, co v nich „silní mladí muži“ zkoušeli, jestli dokáží protočit celé kolo? A lochneska ….
Děti jsou výborná výmluva…. 😉
http://www.youtube.com/watch?v=pWw2RcqGtsA&feature=related
Jojo, máma často vzpomíná, jak chodili do školy a ze školy přes matějskou ….
Namám kolotoče a houpačky spojené s jarem, ale taky jsem je jako holka měla ráda. Byla to příjemná atrakce a vybočení z obvyklého.
Nejradši jsem taky měla houpačky a autčka. A pak jsem jednou celých svých 30 korun utratila na řetízáku. Co na tom děcka mají?! A pak jsem cestou domů poblila třdní učitelce barák.
Tím jsem s řetízákem skončila jednou pro vždy.
Děda vzpomíná, jak na našem baráku měl přivázaný lano provazochodec a ta pouť se táhla opravdu až nahoru k Matěji. jo o, robátka jsou v neděli s tan¨¨tínkem na „Matěje“ 😀
Matějská na Kulaťáku (inlove) byla pouť mýho dětství 🙂 . Já už ji teda pamatuju spíš v tý proluce proti poliklinice, ale pořád to byla „naše“ pouť. Na Výstavišti už to nebylo ono.
Milovala jsem lochnesku a zvonkovou dráhu, o něco později mechanickou střelnici – to bylo panečku něco, všichni ti strejcové řezající dříví a tetky točící se v kuchyni (inlove) . A měli tam vzduchovky, co střílely přesně!
Asi úplně nejvíc jsem ale měla ráda historickej kolotoč na Letný, byl to svátek, když byl otevřenej a já mohla na drobet olysalýho koně, už tehdy jsem vnímala, že to je zašlá sláva, něco, co už dneska nepotkám… A tehdy k tomu hrál orchestrion, dneska už tam není – že by ho někdo opravoval tak usilovně, až se nějak dolevitoval k němu na chalupu (envy) ?
Včera jsem šla domů a na tom plácku, co vždycky, stál kolotoč, houpačky a autíčka (f) (sun) .
Díky, Vave.
Ano,pouť na Kulaťáku byla i mé dětství – většina atrakcí stála korunu,autíčka pět korun,ruské kolo tři kačky.Táta mně a bráchu tam vzal vždycky jednu neděli a maminka si mohla od nás odpočinout,nebo něco udělat v klidu.Se synáčky jsem chodila na Výstaviště – tam se už platilo vstupné do areálu . Na nynější atrakce bych nešla ani náhodou – kde jsou ty časy,když jsem si z Matěje nesla opičku na gumičce a mamince papírovou růži…
Ano pouť na Kulaťáku to byla Pouť na Výstavišti to už není ono (party) 😡 (party)
Kam jste zmizely dny mého dětství a mládí, kdy každý rok byla první srpnovou neděli pouť ve Vysokém n. Jiz.? Ty jsi tam také byla, viď, Vave? Jinak bys přece nemohla tak dobře znát atmosféru poutí. Díky.
A poslední červnovou byla u nás v Jesenném a 1. červencovou v Bozkově, ta byla jako opravdová pouť i s tím kostelem a svatými obrázky, i když ty poměrně brzy zmizely, asi jim to bolševik značně znepříjemňoval.
Starodávná pouť ve Bzí a pouť u kostelíčka na Poušti v Žel. Brodě mají trochu jiné kouzlo, než kolotoče a střelnice, ale jsou tak milé a takové útulné. A středobodem je tam vždycky kostel. Desenská se sice slaví na Nanebevstoupení Páně podle zasvěcení starokatolického kostela, ale je to čistá komerce.