Předem, hluboká omluva všem Zvířetníkům za opravdu dlouhou absenci… měla své opodstatněné důvody… Ale příchod jara nás konečně probudil z letargie a panička se zase jednou rozhoupala vám sepsat co jí nadiktuji…

Takže HALÓ HALÓ! Hlásí se vám fousaté jezevčice Béďa a Kadlik!

S nastávajícím jarem, počátkem všeho nového a krásného, i do našeho bydlíku vtrhlo cosi „fresh“. Po dvou letech jsem se opět stala hrdou matkou. Je to až s podivem jak ten čas letí, moje Kája už je velká slečna, v dubnu to bude dva roky co je na světě…to že se tak tenkrát stalo přesně v den narození jistého Adolfa, je věc čistě náhodná a Kadlik, ke svému štěstí, nemá snahu ovládat naši smečku a vůdcovství stále přenechává mě… a já přenechávám paničce ten pocit, že to tam řídí ona… Ale víme svoje!

Ale zpět k jarnímu nadělení… 5. ledna jsme vyrazily s paničkou na výlet. Počasí zimní, dálnice kupodivu sjízdná… směr Plzeň jezdí panička ráda. Na konci cesty, hluboko v lesích, na hájence zapadané sněhem na mě čekal ženich, už ho dobře znám, je to i Kájův táta. Takže ačkoliv jsem ho minule chtěla sežrat, tentokrát jsem jej viděla ráda a dokonce jsem byla svolná si s ním i hrát! Páníčci nás vzali do tepla, do „šmajchlkabinetu“ na zahradě asi po půlhodince jsme zase mohly jet domů. Jakýpak copak s tím! A pak už se jen čekalo, jestli mi začne růst bříško…

Začátkem února už začínalo být jasné, že se výlet povedl. Kdybych mohla, sežeru snad i Káju, takový hlad jsem pořád měla… S Kadlikem už jsem si nechtěla hrát, nejoblíbenější skrýší bylo místečko pod gaučem a s paničkou jsem se chodila muchlovat, jen když mě se zachtělo. Koncem února už jsem byla jak koule a panička nás začala počátkem března brát do práce každý den… Jezdily jsme s ní i na výlety po Praze, v práci jsme žebraly svačiny a já si občas i vybufetila odpadkové koše…

První březnový víkend toho se mnou panička moc nenaspala, v pátek sotva pár hodin, navíc pěkně rozkouskovaně a když se v sobotu ve dvě ráno chystala na kutě, já se začala chystat k porodu, takže ze spaní nebylo nic až do nedělního podvečera… V pět ráno přišla na svět první holčička…v devět ráno poslední chlapeček… No a jestli se ptáte kolik jich je tentokrát, musím se pochlubit, zase šest! Tentokrát pěkně spravedlivě rozděleno, tři holky, tři kluci!

Ovšem bohužel, sotva hodinu a půl po tom co přišel Prcek na svět, nás všechny panička naložila do auta a musela jsem na veterinu. Chtěla jsem si schovat dvě placenty na horší časy, ale paničce to nepřišlo jako dobrej nápad… Jeli jsme tedy k našemu oblíbenému panu veterináři. Já si vysloužila oholené bříško a tou děsivě studenou věcí pomatlané bříško. Načež se proti mně spikli ještě víc a dostala jsem do zadku pěkně štípavou injekci Oxytocinu.

Celou neděli jsem byla jako pod drobnohledem, panička mě pořád kontrolovala… musel ohlídat, jestli placenty vyjdou… a hlídala tak poctivě, až z toho na pár hodin usnula na podlaze u porodnice… Druhý den ráno opět následoval motorizovaný přesun na veterinu, opět ten studený gel na bříško a světe div se! Já jsem paničku ošidila a už jsem tam měla „jen“ něco třícentimetrového… Panička ani nezaregistrovala kdy a že vůbec jsem se jedné placenty už zbavila. Pan doktor se tvářil méně vážně a panička už neměla tolik na krajíčku. Bříško se prý zdálo být daleko lepší.

Ale přeci jen jsem si tam ještě něco malého pro jistotu nechala… (Panička dodává: Snad to nezačne zlobit a Béďa nebude muset jít akutně na operaci. I pokud bude vše v pořádku, bude muset Béďa po štěnících na kontrolní sono, teprve pak se rozhodne, zda bude muset „všechno ven“ – to v případě, že by se ten zbytek lůžka zapouzdřil, nebo jestli je Béďa opravdu bojovnice a operace nebude nutná – v případě, že se zbytek lůžka vstřebá…ovšem vyhráno ještě není… Béďa je pod drobnohledem, a ačkoliv se chová jako vzorná a zdravá mamina, mám o ni stále strach…)

Panička měla naplánovanou týdenní mateřskou a díky tomu jsme se i s Kájou měli jako v bavlnce. Panička byla pořád doma a já se mohla jít na zahradu vyvenčit kdykoliv se mi zachtělo, nejvíc se mi chtělo třeba ve dvě v noci…a úplně neakutnější to bylo v pět nad ránem… Po dvou dnech jsem zjistila, že kňourání u dveří je zbytečně zdlouhavé a rozhodla jsem se paničku budit tím, že jí začnu skákat po hlavě. Zdálo se to být jako velmi dobrý nápad! Nejen že mě panička okamžitě vyvenčila, ale ještě si se mnou pěkně popovídala! Miminka vesele sosala a rostla, já byla pod drobnohledem a Kája jen velice opatrně začala nakukovat co se to v té ohrádce, v porodní bedýnce děje.

Teď už Sosáčkům „táhne na třetí týden“. O víkendu se jim otevřela očička, rozlepila ouška a včera se pustila do velice opatrného průzkumu světa mimo bednu. Když jsem jim utekla z důvodu „chlazení reaktoru“ (ožužlané cecíky je třeba někdy ochladit na dlažbě…) začala vystrkovat své zvědavé čumáčky z bedny a náležitě si při tom užívat těch úžasných zvuků, které se začínají podobat štěkání!

To nejlepší nás všechny teprve čeká, už teď se těším, až Sosáčci začnou sami chodit ven z bedýnky a paničce demolovat byt, to si trochu odpočinu… Svěřím je s radostí do péče jak Kájovi, tak i paničce… ještě že na to mám své lidi… a svůj gauč! Budu to brát pěkně s nadhledem! 😉

Krásné jaro všem!

Vaše hrdá matka Béďa, chůvička Kadlik a Sosáčci II. 🙂