ČLOVĚČINY: Internet budiž pochválen

S počítači jsem začal poprvé pracovat v konstrukci, kde se navrhovaly vlaky a lokomotivy, v druhé polovině let sedmdesátých minulého století, zde v Klokánii v Sydney. Takový počítač byla tehdy mnohamilionová investice ustájená ve speciální místnosti, kde byla kontrolovaná atmosféra co do znečištění, teploty i vlhkosti.

Stejnou místnost jako velká skříň počítače sdílel dot matrix printer, čili tiskárna a pak velký flat bed plotter, tedy v podstatě kreslící prkno na kterém se daly vyrobit výkresy velikosti až A0. Toto zařízení musel někdo obsluhovat, umisťovat do správné pozice kreslící papír, obligátní „pauzák“ byl už tehdy plastová folie a hlavně měnit kreslící pera s tuší v hlavě co na povel počítače kreslila. Také měnit kotouče s magnetickými páskami, na které se každý den zálohovala práce, jinak ukládaná na pevné disky, které byly v šuplíku počítače a měly 12 palců, tedy přes 30 cm v průměru.

Byly tak viditelné a bylo docela fascinující pozorovat magnetické hlavy, jak se míhají při zápisu a čtení informací. Jinak, už v kanceláři s normální atmosférou bylo umístěno 5 pracovních stanic s monochromatickými monitory, klávesnicí a trackball, který byl místo myši. Zelené linky toho, co jsme tvořili, blikaly na nás z monitorů do pološera místnosti a my jsme si připadali jako v science fiction a strašně důležitě.

V roce 1983 jsem si pořídil svůj první soukromý PC, tehdy ještě bez pevného disku a ovládaný operačním systémem DOS 1. Měl celých 128kb paměti a disketovou jednotku na 5 a čtvrt palcové „floppy“ diskety o kapacitě 360kb. Na dnešní poměry směšná záležitost, ale i tento primitivní počítač měl větší kapacitu a rychlost než ten co měli v Apollu na cestě na Měsíc a zpět koncem let šedesátých. Dalo se na něm psát, počítat a pořádat databáze. Takže něco jako nynější MS Word, Excel a Accsess, ovšem vše v operačním systému DOS 1, který ještě neznal myš a kde se vše muselo vyťukat na klávesnici.

S internetem už žiju od počátku let devadesátých minulého století. Tehdy to byl takový ten „předpotopní“ kdy jsme se v operačním systému DOS 5 napojovali na různé „bulletin boards“ tedy nástěnky. Na těchto „nástěnkách“ byly umístěny povětšině různé jednoduché programy ke stažení, nebo jste mohli vy na tuto nástěnku něco umístit. Takže to byl v podstatě takový server.

V roce 1990 Mrkvosoft sice už přišel s Windows 3, ale tehdy této společnosti internet nic moc neříkal. Připojení modemem přes telefonní linku bylo drahé, pomalé a v době používání internetu se nedal používat telefon. Fotky, natož videa se neposílaly nebo nestahovaly, trvalo by to věčnost. Jen jednoduchý text. Takže i majlíky byly stručné a bez příloh. Na dnešní podmínky byl tehdejší internet zoufale pomalý. Dosahoval závratných rychlostí 1,5 Kb za vteřinu. Když se pak rychlost zdvojnásobila, tak jsme už začínali uvažovat o posílání jednoduchých, mnohdy oplzlých obrázků.

Internet podobný tomu co je dnes se začal rozjíždět kolem roku 1995, zároveň když Mrkvosoft přišel s Woknama 95. Tím ovšem nemyslím dnešní rychlost, připojení ADSL a nebo kabelové. Ne, stále fungovalo na telefonní lince a jelo buď modem nebo telefon. Přesto v té době vznikl Neviditelný Pes, u jehož zrodu jsem byl a do něj několikrát do týdne přispíval. A nebyl jsem z Klokánie sám. Jenže časem dostal Neviditelný Pes trochu jiný charakter a internet jak by smet.

Soužití s internetem je tak trochu schizofrenické. I přes veškeré jeho výhody ho jeden někdy nenávidí jako zloděje času. Jenže to už je pak jen otázka toho co si v životě ten nebo ta upřednostní. Nechci do toho plést mladou generaci, co s internetem vlastně vyrostla. Mnozí z nich by si život bez denního styku s virtuálními přáteli nedovedli představit. http://www.internetworldstats.com/stats.htm http://www.internetworldstats.com/stats3.htm

Tak třeba v Jižní Koreji, která má podle statistik jedno z nejhustějších napojení na internet na světě, řeší problémy už i u předškolních dětí s adikcí, či závislostí na internetu. Tito mrňaví človíčci dovedou strávit na internetu až 18 hodin denně. Rodičovskou zodpovědnost zde řešit nebudu, ale globálně se tak mění to, jak lidé myslí a jak se učí.

Tradiční lineární myšlení zaniká a je nahrazováno myšlením asociativním. To ještě neznamená, že lidstvo blbne. Byly provedeny testy řešení problémů na různých věkových skupinách, až po ty dříve narozené, tedy 70 let a výše. Jednoznačně vyhráli mladší, u kterých se projevilo asociativní myšlení. Tito zběžně přelétnou informaci a hned přejdou na jinou, kterou vyvolala ta předchozí.

Tito jedinci stráví s informací k danému problému podstatně kratší čas než ti co myslí lineárně a každou informaci prostudují do detailu, než přikročí k dalšímu kroku. Není bez zajímavosti, že asociativně myslící skupina řešila dané úkoly podstatně rychleji, ale také přesněji než skupina s myšlením lineárním. Něco k zamyšlení i pro nás, co jsme lineárně myslící dinosauři.

Ke konci mého profesního života, než jsem pověsil řemeslo na hřebík, by moje práce byla bez internetu nemyslitelná. Po většinu času jsem pracoval z domu a díky internetu jsem byl ve spojení s klienty. Osobní návštěvy byly sporadické a byly omezeny jen na to nejnutnější. Byl to vlastně neproduktivní čas. Jak zakázky, tak výsledky práce putovaly internetem. Ostatně i nějaké ty pracovní porady probíhaly jako video konference přes internet.

Od té doby internet opět trochu více dospěl, už to je skoro 5 let. Vytvořily se společenské sítě Twitter, Facebook a podobné. Zdomácnělo ukládání informací, ať už fotek, videí nebo textu na serverech jako třeba Rajče či You Tube, kam může každý nebo jen ten co zná heslo. Většina uživatelů internetu by si už bez dobrého vyhledávače typu Google a nebo Yahoo nedovedla život představit. O Wikipedii mám však smíšené pocity, často se na ní objevují neověřené informace a obsah závisí na správcích a jejich integritě. A právě o té se dá v mnoha případech úspěšně pochybovat, zvláště co se týče české verze Wikipedie. Stačí si porovnat stejné heslo na anglické a pak české verzi.

Internet je i zde v horách, kde jsme stále připojeni jen telefonními dráty, kábel nět, máme možnost získat na internetu informace a zábavu dříve netušenou. Ještě v letech šedesátých a počátkem let sedmdesátých minulého století jsme byli zde, v Klokánii, od Evropy a zbytku světa značně izolovaní. Zprávy nás sice dostihly, ale se zpožděním a jen některé, záviseli jsme na sdělovacích prostředcích. Takže třeba o aktuálním dění v tehdejší české kotlince a na slovenských horách jsme nevěděli skoro nic. Ještě události roku 1989 jsme chytali na rozhlasových krátkých vlnách z éteru.

Dnes to je úplně o něčem jiném. Stačí kliknout myší, a víme, jestli v rodném hnízdě prší nebo svítí sluníčko. Anebo se projít po ulici, po které jsme se před šedesáti lety také procházeli. Můžeme vidět fotky a videa pár vteřin po jejich vytvoření na druhém konci světa. A tak se nám ta zeměkulička jaksi smrskla.

Takže internet je nyní důležitým pojítkem mezi blízkými i velice vzdálenými přáteli a rodinou. Ať už to je formou e-majlíků s různými přílohami, tak třeba pomocí Skype, který by ještě před 10 lety vypadal jako něco ze sci fi. Videotelefon býval přece výhradou vědecko-fantastických románů.

S přibývajícími lety nám mnohým dříve narozeným ubývá mobilita a internet se tak stává vítanou branou do světa poznání a zábavy. Před nedávnem jsem narazil na český server, ze kterého se dají zadarmo stahovat české filmy. I ty historické z doby mezi válkami a pak i po té druhé světové. Zábava to je náramná, když si jeden pustí film z let padesátých, točený pod přísnou cenzurou.

Tehdy nám to nepřišlo, ale nyní i docela vážný námět působí jako černá veselohra, nebo naopak, tehdejší veselohra je k pláči. Vše bylo tendenčně zbarveno do ruda. No zkuste se podívat na filmy typu Anděl na Horách, Florenc 13,30 a nebo Akce B. A co pak takový sovětský velkofilm Pád Berlína, na kterém jsme kdysi byli se školou povinně. To je naprostá lahůdka.

Aktualizováno: 21.3.2011 — 19:52

216 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já bych se jen připomenula ,že jsem už Matyldě přála, tak týden to bude (handshake) No prej to nebyla Matylda,ale Nick (headbang) tak ještě jednou, všechno dobré (wave)

  2. Teprve ted jsem se dpstala k diskusi, a tak aspon preju Stetince a Pu vsechno nejlepsi k narozeninam a Matylde k svatku. (h) (rose1) (sun) (^)

  3. Krásné téma, škoda, že se nedostanu dřív než takhle pozdě, hlásím se taky k pamětníkům, Algol, Fortran, děrné pásky … a pár děrnejch štítků bych doma ještě nešla a taky pamatuju EC1025, 7, řetězové tiskárny a velký disky, ty byly na stěhování a vyměňování prostě parádní 😀
    A všem oslavencům přeju aspoň dodatečně štěstí a zdraví, co se do nich vejde! (clap)

  4. Díky Jiří, vzpomínala jsem. Sice v jiné dimenzi, ale byl to opravdu nehynoucí zážitek. Jen mám problém s časovým zařazením 🙂 Prostě šedesátá léta. Exkurse v Praze Holešovice, Dělnická ul. Veliký sál v 1. patře a v něm jeden počítač. Minsk 22. Na děrné štítky. Díky těm papírovým štítkům tam rozhodně nebylo bezprašno, ani bezhlučno. Ale dojem to udělalo. Bylo to BOLŠOJE 😀

  5. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) Na hot-line zavolala čerstvá uživatelka počítače: „Haló, včera jsem si u vaší firmy koupila počítač a myslím, že je rozbitý…“ „A jak se ta závada projevuje?“ zeptal se servisní technik. „Počítač neustále píská,“ odpověděla nervózně uživatelka a přiložila sluchátko telefonu k počítači. „Hmm, slyším to,“ potvrdil technik a chytl se za ohluchlé ucho. Vysoké trrrrr se mu dravě zakouslo do bubínku. „Je to nepříjemné! Já počítačům moc nerozumím; mám ho doma první den, ale že s tím budou takové problémy, jsem nečekala,“ zdůraznila naštvaně uživatelka. „Chápu vás. Můžete mi říci, kdy to pískání začalo?“ „Ihned, když jsem podruhé zapnula počítač. Na obrazovce se objevilo nějaké hlášení o tom, že mám invalidní disk a ještě ‚press any key‘. Anglicky trochu
    rozumím, tak jsem zmáčkla klávesu…“ „Nemáte v mechanice zasunutou disketu?“ „Myslíte takové to hranaté, placaté v té malé škvírce?“ zeptala se opatrně uživatelka. „Ano, přesně to mám na mysli.“ „Tak to tam mám.“
    „Tak ji vysuňte … použijte k tomu ten čudlík, co máte u té škvírky,“ snažil se srozumitelně popsat postup.
    „Hotovo, vysunuto, zajásala vítězoslavně uživatelka. Stále to ovšem píská,“ odvětila zklamaně a přiložila sluchátko k počítači. „Ano, ano, slyším to! Zkuste teď vypnout a znovu zapnout počítač,“ poradil slyšitelně nervózní technik a chytl se za druhé ohluchlé ucho. Bylo slyšet jen zvuky startujícího počítače a po chvilce se znovu začalo ozývat vysoké trrrr. „Už to zase píská, řekla rezignovaně uživatelka.“ „To po telefonu asi nevyřešíme. Za chvíli přijedu k vám a zkusím se na to podívat na místě.“ „To je fajn, budu vás čekat. A teď už můžu tu klávesu pustit?“ „Jakou klávesu?“ zeptal se zmatený technik. „No, teď už tam žádné hlášení ‚press any key‘ nebylo…“
    „Ano … už … tu … klávesu … pusťte,“ procedil mezi zuby technik.
    „Jéé, už to nepíská …“ .(*)

    ~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer u PC, hezké sny a pěkně se vyspinkejte. ~o)

    (headbang) Jó, doktorka mi předepsala beta caroten, ale já jí nato kašlu, počkám až vyjde plná verze…“ (headbang)

    1. A: „A už mám bezdrátovou myš.“
      B: „Kolik jsi za ni dal?“
      A: „Nic. Řezal jsem žiletkou papír, a ufik jsem si kábl.“

      1. (rofl) (clap) (rofl)
        A totéž i těm veselým příhodám z (natáčení) (tištění) (honění hada) /nehodící se škrťte tam dole… (rofl)

      2. Pche – čučkaři – my máme už dvě bezdrátovky a taky sluchátka – a stačilo, že do naší domácnosti přispěchala Brůčka – ona je totiž děsně moderní (chuckle)

      3. Muhehe fšici! (y) (rofl)
        YGO (inlove) , vidíš, ještě že Brůčku máte, jináč byste byli sto let za vopicema. (chuckle)

    2. Tsss, my měli bezdrátové repráky u PC a to už je drahně 10 let.Pravda , po bytě nám tenkrát pobíhal pidikrálík 😉

    3. Baví se dva admini:
      Kámoš včera během 5 minut shodil hlavní server.
      On je hacker?
      Ne, debil.

    4. jo a ještě tam chybí… disketa? to je na disketu? já myslela, že je to držák na kafe…. odposloucháno ze života 😀

  6. Dnes jsem tu nebyla a hned je tu tolik věcí! Povídání o internetu a svátky a narozky mnoha milých lidiček!
    Tak všecko nejlepší, radost, pohodu, spokojenost a pokud to jde, tak zdraví, zdraví, zdraví.
    Třeba vám udělá radost bílá duha:
    http://www.astro.cz/apod/ap080529.html

    1. Veram, k Tvému přání se lípnu (h) (sun) (rose1) . O bílé duze jsem nikdy ani neslyšela.

  7. Stav pana Zkumavky. Tlak už má dobrej,ale stavy pokračují. Vyšetření probíhají. Jsme z toho dost jeleni

  8. Já se s počítačem potkala až někdy v devadesátým, nastoupila jsem na nový místo, v kanceláři jsme byli čtyři lidi a dva počítače (a já to neuměla ani pustit). Ještě kombinace DOS + T602.
    Mně by Word až tak nevadil, jen nechápu, proč každá nová verze musí vypadat tak naprosto jinak, než ta předchozí. Člověk si to časem najde, ale – prostě věřím hluboce, že to dělaj schválně :@
    Synkovi jsme pecko koupili, když mu bylo (teda klukovi) asi deset. To ho ještě neměli doma všichni (však taky jsem málem omdlela, když nám spočítali cenu). Od tý doby u nás věčně trčeli různý jeho kamarádi, co mu dělali společnost u obrazovky (chuckle) .
    No, občas k ní pustil i mne.
    Pak jsme mu koupili druhej (byla jsem hořce zklamaná tím, že pecko nevydrží tak dlouho jako třeba kuchyň, když už je tak drahý (devil) ). No, ale toho už mu upgradoval kamarád. A třetí už si postavil sám a já dostala trochu oprášený druhý (clap) .
    A od tý doby to u nás takhle chodí. Jo, a synek bude ve čtvrtek promovat :*
    Tak to nakonec byly dobře investovaný peníze 🙂

  9. U nás je hic, tak jsem si přišla z venku oddechnout.
    Prohlédla jsem diskusi, sice jsem spoustě těch popisovaných technických názvů nerozuměla, ale to nevadí, i tak to bylo výživné. Ale při slově „formátování“ mi stále naskakují pupínky a než jsem „zkrotila“ počíatčovou myš, myslela jsem, že se zblázním. Nejprve po monitoru lítala jak splašená, pak se mi zase furt někam schovávala, ta „čárka“ se měnila na šipku, nebo ruku a já z toho byla jelen. Chvíli mi také trvalo zvyknout si na to, že když mi cursor zmizí z monitoru, stačí myš zvednout a postavit znovu o kus výše. No byla to doba, když bych byla nejraději na obrazovku hodila cihlu.

    Ale k počítači patří i Word, který mi také velice rozšířil obzory. Já píši všemi deseti a myslím, že docela rychle. Než manžel v r.96 pořídil domů počítač, psávala jsem domů dopisy na elektrickém stroji, kde se chyby buď zamázly, nebo „vyťukly“ přes bílý proužek, první měl dvojbarevnou pásku, druhý „páskovou kazetu“. Manželovu přesvědčování, že Word si zamiluji, že bude mnohem lepší jsem odmítala věřit. Už jsem se viděla, jak tajně dále používám svůj milovaný stroj. No moje paličatost vzala za své hned po prvním použití. Nejenže se chyby daly okamžitě vymazat, mohla jsem přesunovat celé odstavce, změnit druh písma, jeho velikost, sílu a barvu, zarovnat okraje a další podobná kouzla. Od toho dne leží můj stroj na půdě a jeho skřínka obrůstá pavučinami.

    A email byl snad ještě větší zázrak. Já napsala dopis do Prahy, odklikla a když byl příjemce u počítače, nestačila jsem ani poposednout na židli a přiletěla odpověď. To bylo něco neuvěřitelného. Dříve šel dopis leteckou poštou z Ameriky do Evropy pět až deset dnů, teď jsem měla odpověď za minutu. Pošťák jezdil jednou denně a když žádný dopis nepřinesl, čeklo se na další den. Internetová pošta „roznáší“ 24 hodin denně. V současné době Americká pošta finančně velice strádá (a propouští lidi), právě kvůli e-mailování, protože do schránek během roku už moc papírových dopisů nechodí. Vždycky je lépe zvyká na změnu k lepšímu, obráceně už by to dalo trochu práce.

    Posílám opožděná přání a gratulace všem svátko-narozeninovým oslavencům (f) (^)

  10. Jen nakukuju, nějak nestíhám. Téma je moc pěkné, diskuse taky!
    A všem dnešním oslavencům přeju jen to nejlepší!

  11. Článek o internetu – a pamětníci zamačkávají slzu v oku? Taky zamačkávám, při vzpomínkách na sovětský počítač EC1033 s disky 29 MB a na kreslicí zařízení digigraf… Do toho se zaváděly děrné pásky, kreslicí papír se často kousnul nebo zvlnil a musel se „popohnat“, pera s tuží se ucpávala…
    A z místnosti, kde „digigrafoval“ šéf s operátorkou, se ozývalo: „Mám to dobře zavedený?“ „Mně to stojí!“ „Tak si to pohoňte!“ „Umyju si péro a končím!“

    1. Ještě, že jsem teď nepila kafe. Málem jsem zahynula smíchy To snad není možné (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)

  12. Jo, jo, to je dnes výživné téma. Jak si dnes neumíme představit život bez počítačů, přitom ještě před 20 lety to pro nás byla velká neznámá. Pamatuji, jak jsme na VŠ programovali ve Fortranu IV – ne na počítači, ale pěkně na papíře tužkou 😀 S prvním stolním počítačem jsem se potkala někdy v roce 1987, kdy to byla ohromná novinka – neměl hard disk, mluvil pouze anglicky, ale už se na něm dalo psát. Jen nepsal zeleně, ale oranžově :O S druhým počítačem o pár let později jsem zkoušela statistiky – také neměl hard disk a jednotlivé diskety (floppy disky) se musely měnit podle toho, o co si program řekl. To bylo doslova každých pár minut. A na druhý flopáč se zaznamenávaly výsledky. S Woknama 3.1 jsem se potkala až v Itálii někdy v roce 1993 a nikoho nezajímalo, že na to koukám jako vrána. Tady máš a napiš tohle a tohle, tady je statistika, spočti tohle….. Jo a internet tam byl tenkrát ještě prakticky neznámý. Jen jsem tak začínala tušit, že tam existují kancly, které mají počítače nějak připojené na něco naprosto neznámého, co umělo komunikovat se světem. A ti lidé v těch kanclech, to byly tajemné bytosti. To už je vážně historie.

    1. Mé podnikání se datuje od roku 1990. Tehdy jsem začínala s tlumočením a překlady. Počítač tehdy? Co to je?
      Tak jsem měla psací stroj. Nezapomenu na chvilku štěstí, když mi přednosta donesl dárek – kufříkový psací stroj. Oranžový! Ještě ho mám schovaný. Moc jsem ho chtěla, abych si ho mohla vozit s sebou na chalupu a pracovat. Datlovala jsem na něm první smlouvy i za dost peněz, když jsem v roce 1994 založila svoji firmu. Nedávno jsem našla nějakou korespondenci a nostalgicky jsem si na „Pomerančíka“ vzpomněla.
      Pak jsem se „pochlapila“ a kufříkového „Pomerančíka“ jsem vyměnila za elektrický stroj s pamětí, displejem, disketami, možnostmi úpravy textu atd., dokonalá věc. Jen jeden problém to mělo: když člověk nezálohoval napsaný text na disketu a náhodou vypli proud, bylo všechno v háji. To se mi stalo na chalupě. Týden jsem cosi překládala, blik, vteřina vypnuté elektřiny a mohla jsem začít znovu. Tehdy jsem zlikvidovala flašku rumu ze žalu nad zbytečnou prací.
      První počítač byl malý, přenosný, absolutně jsem netušila, co s tím mám dělat. Postupně, metodou „pokus-omyl“, jsem se učila, představa, že půjdu na nějaké školení, mně doháněla k šílenství.
      Dnešní stav je takový, že se vzájemně respektujeme. Já tomu krámu nerozumím a on to ví. Takže se snažíme najít nějaký kompromis. Co jsem se stihla naučit, to umím a nezapomenu. V ostatním – např. Rajče, využiju zkušeností těch, co vědí a jsou ochotní se podělit (díky Zdeno b.p. a Bedo!!!!), když se to naučím, taky nezapomenu. Věk je věk, počítačový génius ze mne už nikdy nebude, ale na druhé straně – když jsem se naučila udělat vlastní prospekty pomocí programu Corell a tvořit webové stránky, tak snad zase nejsem až tak úplně blbá.

  13. Zlatej DOS, zlatá T602! Nekecalo to člověku do toho, co člověk chce. Nesnáším, když se se mnou počítač hádá.
    A my kolektivně pařili Legendu o Kyrandii. (Tmavá, tajemná jeskyně…) Přednášející taky, akorát to studenti před přednášejícíma a naopak tajili. 😀
    OT: zpráva o dírách v Penny: byl vyndán dren a máme povoleno zarůst. 🙂 Penny k sobě nechá své oblíbence čuchnout a chová se, že se vlastně nic nestalo, takže následky celkem žádný. Včera už na jednoho zamilovanýho generálovala. Chudák kolem ní chodil celou tu dobu jak kolem broušený vázy, včera jsme ho pustili, on si nadšeně poskakoval a kvíkal, a byl hned zvrčen a seštěkán na místo… 😀

    1. Legendu o Kyrandii jsme s Davidem (třetím ze čtyř) (vnuků) dohráli včera večer, já jsem ani nemohla spočítat, kolikrát jsem ji musela s vnuky hrát a ještě mě to čeká s tím nejmladším. Jo a vzpomínky na různé mašinky… Asi první rozumné spojení mezi vzdálenými počitači (samozřejmě to všecko byly sáloví obříci) byl Usenet, to byla, myslím, americká armádní síť. To přístupné nebylo. Zato BITNET, (údajne BEcause is Time to conNEcT 🙂 ), to už jsem na našem sáláku zažila. To ale ještě propojení nebylo „do sítě“, což je základním rysem internetu, ale pěkně „do řetízku“, jeden počitač napojen za druhým a existovalo jen pár uzlů, ve kterých se „řetízky“ napojovaly. A tak, když vylítla elektrika třeba na technice v Bruselu, byla odřízlá jedna německá větev a celé Česko. Každý měsíc, deset minut po půlnoci, se rozesílal systém adres a to se muselo do počitače zavést, aby se propojily cesty. Když se chtěl nějaký další počitač připojit, musel požádat o zařazení a do sítě se dostal až těch prvních deset minut po půlnoci 🙂 Později se zavedly „paralelní“ linky, v některých místech propojené, ale pořád vypnutí jednoho počitače odřezalo celou skupinu dalších. A internet byl pro nás zázrak, jednak běžel i na stolních počitačích, ale hlavně propojení bylo síťové (copak vy víte, kudy všudy jde vaše zpráva třeba i z jedné ulice do sousední). Důsledkem je to, že internet by se zatraceně těžko vypínal. (Na štěstí 😉 )

      1. Legenda o Kyrandii má už i zvuk! jsem zjistila…
        Možná si ji z čiré nostalgie stáhnu…
        Jo, naštěstí že se net vypnout skoro nedá. (Pravda, celosvětová katastrofa by to jistila… ) Co mi ale dělá starosti je, že se v opojení netem zapomíná ukládat informace i na nějaké antiblbé médium, třeba papír. Po pár staletích bude lidstvo rádo, když bude znát písmo a současné jazyky; současnou techniku znát rozhodně nebude. Už teď nejsou přístupné věci na mikrofilmech… a to je jen pár desetiletí. Co práce je v digitalizaci starých tisků – ano, velice užitečné a tisky se používáním tohohle neopořebovávají, všechno pravda – ale… Zachovat informace na médiu, které ke čtení potřebuje jen lidské oči a žádnou další techniku, po tom volá klasický filolog se zkušeností s dochováním dva a víc tisíc let starých textů. Ono se toho poztrácí i tak dost. Měli bychom tomu dát co největší šance…

        1. Mám všecky tři díly. Veliká legrace byla, když jsem dvojku našla jen v ruštině. Když se Zantia ptá Fauna čto slučilos a on odpovídá Ničevó, ně bojsa (to vše azbukou), to se mi moc líbilo.

  14. Jo, počítače! Pamatuju si, že jsme měli na SEŠ-ZO maďarský výdobytek HUNOR. Pak tam bylo pár nějakých divných exemplářů, už ani nevím, jak se to všechno jmenovalo. Byli jsme experimentální třída se zaměřením na výpočetní techniku a zahraniční obchod. Když jsem absolvovala praxi v podniku TESLA Hloubětín, kam jsem taky na krátký čas nastoupila do zaměstnání, tak jsem byla přidělena do mzdové účtárny. „Počítače“ ASCOT byly obrovské a příšerně hlučné. Do nich se vkládaly velikánské archy, ručně se zadávalo vše, co jsme měli v podkladech stovek zaměstnanců. Vylezla z toho pak ohromná plachta, rozdělená na dlouhé tenoučké proužečky – cca půl cm a ty se pak stříhaly a skládaly do pytlíčků s výplatou. Plachta byla z tenkého papíru a s průhledným papírem navrch, takže stříhání byl docela problém. Kroutilo se to a nedalo se nastříhat obojí stejně v narýsovaných čárkách. Stříhání bylo vždycky za trest! Půl měsíce jsme připravovali podklady, půl měsíce jsme to zpracovávali a stříhání jsme losovali! Hlavně po dokončení výplat jsme týden na sebe řvali, protože nikdo nic neslyšel.

    1. Když si vezmu, že ještě byly zálohy a teprve potom výplaty, tak to jste na sebe museli řvát pořád. (chuckle) . Ještě si něco podobného pamatuji, ale nejhorší bylo, že v den výplaty stál člověk frontu na peníze a potom se musel podepsat na plachtu společnou pro celé oddělení, takže každý přesně věděl, kolik bere druhý a běda, když měl o 50 Kčs více než ten druhý. Svého času jsem si nechala část výplaty posílat na sporožiro a měla zvýšenou zálohu. K tomu přišly odměny a dostaly se zrovna do zálohy, já měla možná o 200 Kčs více než soudružka, které se podařilo částečně promarodit, částečně ošetřovat děti asi tak 8 měsíců za rok. Dlouho mi nemohla odpustit, že jsem ten jeden měsíc měla vyšší zálohu než ona. Od té doby jsem na sporožiro měla celou výplatu neb a protože mě to namíchlo. A to bylo ještě hodně málo bankomatů!

      1. Jo, to je přesně ono! Výdejní okénko pokladny, u něj fronta, pytlíček, podpis na tom dlouhém archu, okolo spousta dalších lidí, kteří měli možnost nahlédnout ……… Šílené, už si to promítám jen jako špatný sen.
        Jinak my jsme na tom byli ještě trochu hůř, protože když od pokladny odešel rozzuřený spoluobčan národnosti romské, že má minimální výplatu (to, že nechodil do práce a má různé srážky, to neřešil), tak si šel stěžovat kam? No, do mzdové účtárny! Kolikrát jich tam za dveřmi byl prvomájový průvod! Černo na chodbě, řev jak na fotbalu a dusno. Marné bylo vysvětlování, že my jen „vyrábíme“ ty proužky, ale za to, co na nich je, za to fakt nemůžeme. I strach jsem měla jít domů večer, na autobus, skrz celou fabriku.
        Jo, máš pravdu, úplně jsem zapomněla, že se braly i zálohy, takže se to vlastně opakovalo do měsíce 2x. Už je to nějak dávno a člověk na to horší spíš zapomene než aby si to v mozku uchovával.

        1. No, romští spoluobčané, které máme v domě, kromě jiných věcí jako jsou například vícekrát vykradené sklepy, neustálý randál, nemožnost používat společnou sušárnu, protože ji obydleli, neidentifikovatelný počet osob u nich v bytě a tak dále, postupně odmontovali madla u vnitřních lítaček v našem domě (krásné dlouhé tyče přes půl dveří až k zemi), teď u vchodových dveří očesali vnitřní madla s žebrováním přes celou šíři dveří. Částečně odmontovali a připravili o odnesení i vnější madla. Ta náš soused policajt naštěstí přišrouboval včas zpátky. Tak chytil jednoho z těch tmavých spoluobčanů a vysvětlil mu, že jestli zmizí i tato madla, že je zbije. Načež tmavý spoluobčan mu řekl: „Tak já jim řeknu ať už nekradou!“ Tak laskavé máme naše sousedy, možná, že už ani nebudou krást. :@

  15. Tak to já jsem mladá, já pamatuji až T602 a všudypřítomné lístečky s návodem. Tisk na jehličkové tiskárně, kde se vybíralo z několika druhů písma, ale ne každý typ písma tiskl všechny písmena. Když jsem tiskla domácí úlohu v cizojazyčném textu, tak bylo nutné najít systémem pokus-omyl písmo, které mi u speciálních znaků nedělalo stromeček. Pak jednou v létě na brigádě přišel Word, to jsem dostala asi 5 min zaučení, jak se na tom píše. To bylo naposled, co mi někdo vysvětlil zacházení s nějakým programem. Ostatní programy jsem se postupem let musela naučit sama – tíhnu k obrázkům.
    Dále přišlo AmiPro. Na tom byl takový obdelníček (např. na adresu v dopise) s kulatými rohy. V žádném jiném programu se mi ho nepodařilo vytvořit a dokonce jsem si ho pak po pár letech kopírovala do Wordu, kde jsem jich potřebovala desítky. A existovala k tomu taková přehledná tabulka kódů pro symboly.
    Taky jsem zažila období s množením výkresů. To vedení rozhodlo, že výkresy se nebudou vozit do copy centra a přitáhlo velký scanner (vypadal trochu jako pletací stroj) a plotter. Jenže nepřijali žádnou sílu na obsluhu, místo toho určili z každého oddělení jednoho člověka (padlo to na mne), který dostal školení. Vysvětloval nám to nějaký Němec, takže to muselo jít přes tlumočníka. Program také nebyl v češtině, před zahájením skenování bylo nutné ten výkres změřit metrem, každou chvíli to padalo, tisklo to jen po jednom výkresu (tzn. nešlo naskenovat všechny, zadat jejich tisk a jít si po své práci) a navíc to některé větší výkresy usekávalo. Vytisklo to nějakou plachtu, kterou bylo nutné zastříhnout a složit. Tohle všechno jsme měli dělat navíc při své běžné práci. Samozřejmě, že s tím byli problémy – někdy byl čas, ale někdy se nestíhalo. Pak konečně přijali člověka na obsluhu těch ďáblových vynálezů, ale pořád zůstalo to zastřihávání a skládání, nemluvě o rychlosti tisku. Tak se koupil nový plotter, který si vybral patřičnou šířku papíru a sám to složil.
    Jenže vedení nemohlo nechat to, co jakž takž funguje, beze změny dlouho. Dotyčný výkresy jen naskenoval a pověsil na firemní síť s tím, že si každý vytiskne ty svoje v potřebném počtu. Výkresy nebyly nijak uloženy do adresářů po jednotlivých stavbách, takže brzy nešel v tom množství patřičný výkres vůbec najít. Plotter tiskl v pořadí, v jakém to bylo zadáno, takže když tam v jednu chvíli poslalo tisk víc lidí (stávalo se často), vytiskl hromadu výkresů, ze které si člověk musel vytřídit ty svoje. Nehledě na neúplatný zákon schválnosti, že někdo poslal větší množství nespěchajících výkresů a během několika minut někdo jiný (objektivně) zjistil, že potřebuje urychleně několik výkresů. (headbang)
    V roce 2001 jsem se seznámila s programem Aspe (tehdy 6). To je program, který ospravedlňuje použití sekery ve výpočetní technice. :@ Na rozpočty je to sice lepší než Excel, ale jinak to je velmi svérázný program. Navíc má takovou nevýhodu, že sotva se v nějaké verzi vychytají ty největší mouchy, přechází se na vyšší verzi, která má sice pár zlepšení oproti té předchozí, ale zároveň i velké množství much. Takhle jsem přežila přechod z 6 na 7, teď ze 7 na 8 (serverová verze) a už se mluví i o 9 (ta má prý běhat po internetu, tak už vím předem její největší problém). Navíc jsem na školení ani nevyhrála lízátko. ;(

  16. Trochu OT: před nějakou dobou jsem slíbila dát sem odkaz na tu čistící pastu (u příležitosti vedené diskuse AMWAY ano, AMWAY ne!) Takže ji mám před sebou a mohu se s Vámi podělit:
    jmenuje se to UNIVERSAL-STEIN, velké balení, – 800 gr které mám já, stálo 22,- EUR (ovšem to už je dost let, co jsem si ten zázrak pořídila).
    Prodávají to všude v Německu na výstavách a veletrzích, viděla jsem to prodávat i tady, ale v sobotu jsem byla na těch spojených výstavách v Letňanech a tam to nebylo.
    Navzdory tomu, že tu pikslu mám hodně let, stále nic neubylo, pár milimetrů! Čistí to vše a velmi dobře. Můžete se podívat na webové stránky: http://www.universalstein.com
    Pokud bych to někde v ČR viděla, dám vědět, kde se to dá pořídit, ale možná, že i na internetu to vyslídíte.
    Já jsem tím nadšená, čistím s tou pastou vše a naprosto mi to vyhovuje.
    Nerezové rošty z grilu, napečené a připálené, nešly vyčistit fakt ničím, ale tohle zabralo. Použití jednoduché – vezme se obyčejná houbička, navlhčí se a nanese se na ní slabá vrstvička této pasty. Tou se pak čistí předmět až do úplného vyčištění. Opláchne se vlažnou vodou a osuší nějakým savým hadříčkem.

  17. K počítači jsem čuchla koncem 80. let u zaměstnavatele. Pravda, množit 10 paré několikastránkového rozpočtu na cyklostylu (předtím to uklepat na starým stroji) – a množit totéž vytištěné a předopravené z počítače, byť na notně kulhající Sharpce nebo takovým slonovi ze Slovače, jak vono se to jmenovalo (COSTAR se to menovalo!!) – no rozjelo se to nejlépe pořádným kopnutím do boku – to už tehdy pro mne byl výlet na měsíc.
    Po ormigu či cyklostylu s evidencí blán a pláštěm, rukama, nosem i čelem černým, šmouhami a ujetými a ztracenými řádky, když se blána pohnula…

    S tím opravářem, co nám načerno během opravy Sharpky nebo SLONA připsal dycky stovku dvě kopií, abychom mohli množit různé Lidovky a další záludné materiály, jsem se o pár let později potkala v politice. 🙂

    Jinak jsem se k jedinému (střeženému) počítači v podniku občas vloudila načerno a hrála toho hada, jak požírá hvězdičky. Naštěstí jsem pro sebe, coby hráče, zvolila záhadný akronym; ředitelem počínaje přes několik vedoucích si tam „mydlit hada“ chodilo víc osob a dlouho hledali, kdo to nahrál těch 50 tisíc bodů a furt krucipísek vede… 😉

    Dál se občas pyšním touto historkou. V dřevních dobách počítačového věku v ČR, báj vočko rok 92, kdy jsme mívali v kanclech tak 286, lepší lidi 486 (čti dvaosmšestky), a to eště ňáký použitý vodněkad z Asie, jsme měli škondělí. Počítací. /Škondělí – školení v pondělí./
    Tehdy jsme se v podstatě učili základy typu vystoupit-nastoupit a kudy vede kabel do elektriky a dokonce jsme úspěšně poslali z počítače fax do faxu. Bylo nás tak 60, ze tří krajů.
    I v kuřácké pauze těsně před koncem poměrně úspěšného dne (lektorku z nás nekleplo, nikdo nepřevrhnul colu do klávesnice, zkušebním testem nás skoro polovina prošla až do konce a podobně) postáváme s bolehlavem způsobeným nově nabytými informacemi kolem popelníku, když se ozvala jedna kolegyně, tuším z Prahy 2.
    „Prosím Vás, a jak jste mluvila o tom formátování disket…“ „Ááno?“ hřejivým tónem reagovala lektorka. „… „To si je jako nastříháme?“
    – Hluboké ticho, několik z nás se pokusilo neudusit kouřem nebo rovnou nespolknout vajgla, lektorce se zhroutil svět ideálů a zas musela do praxe.
    Ta ženská si zřejmě představovala, že obdrží roli něčeho jako asfaltová lepenka a z toho bude stříhat nůžkama čtverečky 11 na 11. Zřejmě – nikdo z nás se jí neodvážil otázat. (rofl)

    Gratulace oslavencům (rose1) a palce potřebným (maminka kamarádky jde ve čtvrtek na závažnou operaci), osobně nestíhám přehmatávat z reálna do virtuálna a zpět.

    Co bych tak pro potěchu oka? Možná mládě karakala, narozené vloni v Ostravě? (Pro Moučníka, že jsou i jiné tečkatky, Karakal a další potřebné?)
    http://ostrava.idnes.cz/ostravska-zoo-laka-na-mladata-rysu-karakalu-a-kocky-divoke-p38-/foto.aspx?foto1=JAB36a2e3_karakal_foto_P.Vlcek.JPG

    1. Když se ještě psalo na speciální blány, kde se písmenka proťukávala bez pásky a pak se do nich na válci dostala černá barva a tím vznikal tisk (opravy se dělaly takovou oranžovou vodičkou), tak jsme měli na SEŠce hodinu psaní strojem, při které jsme se toto umění učili. Hned po jejím začátku se ozvalo zaklepání na dveře a vešla dívčina s ruměncem na líčkách a pronesla tiše směrem ke katedře, kde byl náš oblíbený profesor, zvaný „Průklepák“: „Dobrý den, pane profesore, promiňte, že vyrušuju, ale já jsem si v zadní lavici zapomněla blánu“! Třída zařvala jak na povel a z hodiny už nic nebylo.

    2. Milá Bětulásková – náhodou, ta ženská, co se ptala na formátování, by zasloužila metál. Nemysli si, dobrá polovina z vás si tím formátováním nebyla jistá, ale bylo jim to blbé se zeptat … aby se ta vaše druhá (možná chytřejší, možná jen poučenější) polovina nedusila vajglama! Jestli to pro ni byla novinka, nebyla zrovna v dobrém rozmaru a na její hlavu se vysypala hromada nových informací … nene, já bych se jí nesmála. (shake)

      1. Nene, tentokrát nesouhlasím, to bylo už asi třetí školení a už jsme opravdu uměli formátovat a posílat týdenní svodky na fungl zformátovanejch disketách (a to jsem technickej alík, a když už se něco přeci jen naučím, tak to obvykle zapomenu hned, jak to přestanu provozovat), a navíc jsem tuto paní znala: na úplně prvním našem společném školení mi bohužel abecedně připadla na pokoj (léto, Sázava, my ostatní celý noci chlastali a brodili se naproti areálu do hospody, utíkali ze školení kouřit a do vesnice pro buřty k táboráku…) a půjčila jsem si od ní dvě stovky. Byla moc hodná, to jo, půjčila mi je – ale jakej prováděla úřad kolem tohoto aktu, bylo mi posléze k neuvěření. Myslím, že jsem jí v průběhu září asi třikrát volala, jen abych se ujistila, že složenka ode mne opravdu došla a že opravdu nepodává podání na Policii. (whew)
        Obvykle jsem děsně tolerantní, ale todle byla kravka podivná, nevyzpytatelná, a za tím si stojím. I s těma nůžkama! 😀

          1. Ale brdlajz, byla šedotmavá, byla v důchodovém věku, a také proto odmítala zřídit kancelář s telefonem, faxem a nedejpámbu počítačem (kancelářila z domu – no jakej dělala tehdy v účetnictví hokej, marno popisova!), prostě strašně zvláštní ženština. Zejména nepoužitelná. Vůbec jsem nechápala lidi z Prahy 2, proč ji tam drží, ale třeba byla něčí matinka nebo tetinka… mno… už je to dávno.

            1. Znala jsem jednu, která zakládala zastoupení jedné zahraniční nejmenované firmy. Mezi první věci zakoupené do kanclu patřil křišťálový lustr a kožená sedačka. Na takové blb/os/ti jako je psací stůl, skříň na šanony nebo nedej bože počítač samozřejmě nikdy nedošlo. No, firma to zabalila po jedné kontrole, vyhodila viceprezidentku, která tuto paní podporovala a paní úspěšně odešla do důchodu. Ještě si odkoupila služební auto – Renaulta. Zajímavé je, že tato paní a bývalá viceprezidentka zůstaly kamarádkami.

      2. Házím sem voko, abych si odpočinula, a musím přihodit jednu formátovací historku.
        I měli jsme školení a kolegyně si zapsala do notysku: 1. nejdřív disketu naformátujeme, a k tomu si napsala vzorně postup, a takhle systematicky si zapsala celé školení.
        No, a potom dostala od vedoucího disketu s nějakými podklady, dovezenými z ředitelství, bystře našla v PC štěrbinu, vsunula disketu, v notysku nalistovala návod a začala pracovat od bodu 1. (whew) (rofl) (rofl) (rofl)

            1. K tomu formátování – jedna kolegyně měla za úkol formátovat diskety po zpracování. Neprozřetelně na chvíli ke svému PC pustila kolegu, který jí přejmenoval disky, takže disketa byla c: (což je normálně pevný disk). I zadala formátování a objevilo se „format c:“ (tedy vymazání pevného disku se všemi daty a programy). Kolegyně vytrhla šňůru ze zásuvky, vyndala disketu, restartovala počítač, vložila disketu spustila formátování a vše se opakovalo. Když se to stalo po třetí, konečně si všimla kolegy dusícího se v koutě smíchy. Málem jsme mu museli poskytnout první pomoc…

        1. Počej, bod 1) Vložím disketu do PC. Kolegyně provedla 2x za sebou – bez vynětí té předchozí. (rofl)

          1. No – jak vás tady čtu, tak dycky se to stalo tomu druhému, protože já bych takovou blbost neudělal (pchchchch – rvát disketu tam, kde už jedna je, tak to u nás už udělal každý, nemluvě o tom, že někdo cpal CD do škvíry od diskety a divil se, že to neide (chuckle) – a NEBYLA to ženská, o blondu nemluvě). Zkrátka, když je něco tak nového, jako byl pro mou a starší generaci počítač, tak se stane, že člověk udělá ale takovou krávovinu, že se pak diví, jak ho toto mohlo napadnout.

            To je jak s tou ČERNOVLÁSKOU, které kdosi radil po telefonu, že má zajet myší do dolního levého rohu a ona plakala „No jo, ale když ji tam přiložím, tak nepřečtu, co je pod ní schované!“

            1. Milá YGO (inlove) , samozřejmě jsem taky cpala disketu na disketu a taky zformátovala, co neměla – ale samozřejmě jen proto, že počítač položil otázku tak debilně, že jsem vůbec nepochopila, proč se na takovou blbost ptá, a tak jsem dle selského rozumu zmáčkla Yes. (chuckle)

              1. Ježišmarjá, to je jak můj kolega, co si na dovolenou do cudziny odvezl fungl nový foťák. Celou dobu pilně fotil a vpředvečer odjezdu zmáčkl nějaký čudlík, tam se ho to optalo, jestli Yes, a on že fakt Jéz, a ono ještě jednou jestli fakt Yes, a on si taky stál na svém … no a měl pokluzené. Aspoň po dovolené neopruzoval okolí snímkama ála „žena před hotelem“,“žena za hotelem“, „žena v hotelu“, „žena v moři“ atd. apod.

                1. Fotky typu „žena a/v/u/před/na …“ mi ani nepřipomínej. To kdysi kolega byl s přítulkyní (mezitím ho stihla uhnat, udelat si s nim dite a rozvest se … neprekvapive … alimenty jsou potreba, chlap ne) na dovolene a všechny, ale úplně všechny, fotky byly typu „v popředí dotyčná a kdesi za ní cosi nepodstatného. Pyramidy, chrám, nebo tak …“ Děs.

            2. Pokud si pamatuju, tak jsem jen chvíli rval disketu do mechaniky opačně, ale naštěstí jsem neohnul vidličky, které otvíraly to okénko. Jo a pak jsem se divil, že mi to nečte CD. Bodejť by četlo, bylo tam vzhůru nohama. (rofl)

              1. Jo a jednou nás volali k PC, že prej zchlamstlo disketu a nechce ji vydat (pětipalcovou disketu). Kolega oteřel PC a hle disketa! Ta paní ji vecpala do mezírečky nad mechanikou.
                Že prej jí přišlo divné, že ta klička, kterou se mechanika „zavírala“, je ňák moc dóle…..

              2. Jo a jednou nás volali k PC, že prej zchlamstlo disketu a nechce ji vydat (pětipalcovou disketu). Kolega oteřel PC a hle disketa! Ta paní ji vecpala do mezírečky nad mechanikou.
                Že prej jí přišlo divné, že ta klička, kterou se mechanika „zavírala“, je ňák moc dóle…..

        2. Taky mám jednu formátovací historku…..
          To jsem takhle naváděla kolegyni přes veeelikou kancelář. Nařídila jsem: napiš format a: …. no a co ti to píše? píše čeking (checking existing format), tak čekám. :O

        3. uuuuuuuuuáááááááááááááááááááááááá (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) A pochválili ji?????? 😀 😀 😀

    3. AD “ … ředitelem počínaje přes několik vedoucích si tam „mydlit hada“ chodilo víc osob a dlouho hledali, kdo to nahrál těch 50 tisíc bodů a furt krucipísek vede … “

      No tak to se už vůbec nedivím, že s takovýma jsme ten socijálizmus nevybudovali (rofl) (rofl) (rofl) . Ředitel si mydlil hada v pracovní době (blush) – ani si to nechcu představovat. No ale, jestli vypadal jako můj první šéf, tak se nedivím, že si sám …. fuj, ve dvě odpoledne jsou to hnusné přestavy, to až po desáté večer (rofl)

      1. Nekteri riditele by si meli mydlit hada (libovolneho typu) povinne … napachaji tak min skody.

      2. Mydlit hada! (rofl) (rofl) (rofl) (whew) YGO, já Tě přetrhnu … jako hada! Víš, jak vypadá strouhaný mrkvový salát na monitoru, klábosnici a přilehlém okolí? (whew)

      3. Ježííííš! Tak tohle už jsem fakt nedala, ještě že tu není šéf (rofl)
        Ale hada jsme honili taky… ještě na tmavě-zeleno – světle-zelených obrazovkách. A matně si vzpomínám i na nějakou hru s chodícím medvídkem. Pak u mamky v práci na šestnácti barvách potají tetris a první autíčka a pak Prince of Persia, Golden Axe… všechny Commander Keeny..
        První PC domů naši koupili za peníze z kupónové knížky, supermoderní 486tka, s úžasným 40MB HD a tuším 8 MB RAM! Na té pak jel hlavně Doom2, Dune2, později skvělé Warcrafty, následované Wormsy a Transport Tycoonem. A legendární Agent Mlíčňák 😀
        Ještě si vzpomínám na vynikající textový editor Klasik. Nebyl vůbec rozšířený, ale byl to v podstatě Word tak jak ho známe dnes (a měl integrované Solitaire 😉 ). V době kdy pomalu začínal existovat Windows 3.0 a všechno se psalo v T602! (v té jsem psala jen ve škole, doma jsme měli o něco lepší MAT)

        1. pamatuju na hru, na počítači IQ151, kovový rám klávesnice, místo obrazovky televizor Merkur -přenosný, program se nahrával z audiokazety a ty zvuky byly strašidelné..hra se jmenovaa Bombardování Rumburku…létalo letadlo a házelo bomby na domy\ a nebo ustřelovalo věžičky…hrávali jsme to s velkým zaujetím, hra končila, když bylo město srovnáno se zemí nebo letadlo narazilo do věžičky…a to bylo v roce 1988.

          1. A Karla, pamatuješ program Karel? My se na tom učili chápat, že stroj jest debil, kterému co neřekneš, to neudělá.
            To a algoritmy – to byla aspoň dobrá výuka základů. Jak program používat se naučím sama, věci typu „najeďte myší na ikonku, klikněte“ zvládnu v nejhorším systémem pokus-omyl, ale chápat jak to kruci funguje… a hádej, učí se to dnes? Ani prdlajz. Učí se „najeďte myší“ .
            Bombardovací letadlo a Tetris, má záchrana. Úžasný antidepresivum. Jo a ještě starej dobrej had, upgradovanej o to, že mohl žrát různý věci a dělaly s ním různý blbosti, třeba zrychlily, zpomalily, běhal naopak, otrávily…
            A starej dobrej Unix místo mejlu… a my tam vervali hlášky z prvních Pratchettů, což neobyčejně přispělo k oblibě Unixu…
            Jé… (inlove)

  18. Ano, budiž pochválen.
    Taky patřím k těm, co pamatují dřevní doby počítačů. Na gymplu nic, na VŠ jsme měli v prváku programování na úžasných slušovických strojích IQ151 (víc topily než počítaly). Pak jejich TNS (s disketami 17,5″ – pamatuju si to dobře? děsná plachta). Mezitím jsme ladili program ve Fortranu na sálovém počítači a děrovali si program na štítky. Až v posledních dvou letech jsme se dostali k PC – nějaká XT a AT. Končila jsem v roce 1989.
    V práci jsem začínala na bývalém serveru, jmenoval se Hugo a byla to 286 s 40MB hard diskem. O internetu tehdy ani zdání.

    1. Tak ne že by to bylo podstatné, jen si prostě nemohu odpustit upřesnění – ze Slušovic byly počítače TNS ( neboli Ten Náš Systém 😉 ), zatímco IQ 151 se vyráběly v ZPA Nový Bor – a krom toho, že se přehřívaly, byly i dost pomalé (v tom si kluci konstruktérský s tím názvem poněkud naběhli 🙂 ). Coby výrobci jsme je používali i ve firmě a ty prostoje byly rozčilující, s holkama v účtárně jsme říkaly, jak krásně by šlo při práci na PC třeba vyšívat. Bez ohledu na to jsem teď zamáčkla slzu, strávila jsem tam víc jak 10 asi nejkrásnějších pracovních let.

      1. Máš pravdu, žluťoučké IQ151 vyrábělo ZPA. To víš, už je to pár let.
        Íkvéčka jsme měli v učebně, co byla původně snad ateliér nebo zimní zahrada. Prostě měla jednu stěnu obloukovou a byla celá skleněná. I část stropu byla prosklená. V zimě to byl naprosto nevytopitelný prostor. Takže jsme při příchodu do místnosti zapínali íkvéčka, i když jsme na nich nepracovali a hřáli si na nich ruce. Na nich by se snad i vajíčka usmažila.

  19. A internet budiž opravdu pochválen, jak píše Marička, vždyť díky němu máme Zvířetník!

  20. Všem, co dnes něco slaví, přeji vše nejlepší, hodně lásky zdraví a všeho, co si račte přát, všem nemocným přeji brzké uzdravení a žádné další problémy.
    S počítačem jsem se seznámila už na ZŠ (byla jsem v 7. třídě v roce 1989). Na základce jsme měli počítačovou učebnu, kterou jsme několikrát navštívili a podívali se na počítače, jinak byla zamčená, aby se počítačům něco nestalo… Blíž jsem se s touto technikou seznámila na zemědělce, pamatuji si ty velké diskety, a pak když přišly menší tak jsem měla pocit, že držím v ruce něco úžasného  byly menší a vešlo se tam víc věcí! Začínala jsem v DOSu, *.* – někdy si vzpomenu, jak se nás učitelka snažila ve třeťáku naučit programovat (tužkou a na papír) – ve třídě jsem měly (třída holek – experiment, který se neosvědčil, učitelé se k nám báli chodit učit, taková jsme byly zvěř) domácí úlohy 2 – moje spolužačka, co měla bratra na vysoké a já, protože jsem už v té době chodila s mým současným manželem (a ten má na rozdíl od mě technické myšlení). Od nás to opsal zbytek…
    Manžel po škole nastoupil do tehdejšího PVT – podniku výpočetní techniky, na děrných štítcích se tam zpracovávaly výplaty snad celé Jihlavy. Taky pamatuje mašinu přes celou místnost. A vzpomíná na školní léta, když v počítačové učebně zakrývaly větráky PC sešity, když ji potřebovali vyhřát… Taky patřil k prvním čtenářům Neviditelného psa a zakládal si e-mail někde v cizině. Já se k NP a internetu dostala díky němu. Je strašně fajn mít doma někoho, kdo Vás pravidelně informuje o technologických novinkách a vy pak můžete ve společnosti perlit  .

    1. To jste měli nějakou bohatou a pokrokovou základku. Já si pamatuji, že k nám přišli občas nějací pánové a ukazovali nám, jak počítač dovede počítat. Jestli uměl i něco jiného nevím, pamatuji si jen to počítání. Připojovali ho tenkrát na normální televizi. Skutečná počítačová učebna byla až na tom gymplu. A jde o stejné časové období.

      1. Bohatou a pokrokovou – ani ne. Já byla v 7. třídě, když přišel listopad. A první počítače se objevily v osmičce, ale fakt jen na podívání.

    2. Jani, já byla taky v 89 v sedmý třídě! (y)
      p.s. už před delší dobou (tak měsíc?) jsem ti psala emil, nebyla by odpověď? děkuji

      1. Šmarjá Štětí emil?! Jdu se mrknout, že bych ho zašantročila? Můžeš mi ho pro jistotu poslat znovu?

  21. Našemu milému Pú, milé Štětince a milé Matyldě Borůvkové-Polárkové všechno nejlepší k narozeninám a svátku (h) (h) (h) (rose1) (rose1) (rose1) (^) (^) (^) (d) (d) (d) (dog) (dog) (cat) (dog)

    1. Milý Pů, tobě přeji především zdraví, Štětince lásku a Matyldě od všeho kousek! Krásný den, oslavenci! (h) (rose1) (d) (^) (cash)

      1. Honzo, napsal jsi to tak hezky, že nezbývá, než se k tomu připojit. Milí oslavenci – všecko nejlepší (h) (rose1) (h) (rose1) (h) (rose1)

    2. Děkuju. Láska by byla třešínka na dortu…i když momentálně bych spíš potřebovala výkladovej slovník na Vojtíka. jak je možný, že nechápu své devítileté dítě? Puberta snad ještě ne,ale jeho chování nerozumím (sweat)

      1. Paradoxně Vítkovi teď v pubertě rozumím víc než tak před 2 lety. Akorát mám dojem, že má plný nos. Nemá. Mutuje! (rofl)

      2. A proč ho potřebuješ chápat?
        Samozřejmě provokuju, ale jen trochu. Vpodstatě myslím, že stačí mít ráda.

    3. No jo, je oslavenců ještě víc! Tak se přidávám s přáním všeho nejlepšího Štětince a Matyldě (rose1) (rose1) (rose1) (rose1)

    4. Milý Georgi (inlove) , to je bezvadné téma. (y) Vychutnám si ho bohužel až večer. 🙁 Jen v letu – těsně mě ve firmě minula T602 a začínala jsem se učit na AmiPro. A můj první PC byla 286 🙂 , a pak dlouhé roky měl kdekdo ve firmě různě starý počítač po mně. Kvůli účetnictví jsem dostávala vždy ten nejlepší já a ty starší se posouvaly po různých lidech. 🙂 Vlastně se to dělá stále stejně, jen už nestačím všechny ve firmě zásobovat sama. 🙂

      Přeju všem krásný den. (h)

    5. Matylda Borůvková-Polárková – to je k sežrání. (inlove) Normálně mi hned vystoupaly sliny a eštěže mám na mrazáku zbytek kakaového dortu a je mi jedno, že od vánoc dvakrát rozmrznul a třikrát zamrznul…
      Sámo gratuluju i Matyldě, která je pochopitelně tady vedlejší, to takový borůvečky a polárečky… mňam!! (^)

  22. Všechno nejlepší dnesšním oslavencům (h) (inlove) (h) a marodům držím palce, ať je brzy líp (sun)
    My jsme se k internetu dostali mezi roky 1992-3, když jsme byli na Taiwanu, doma jsme ho měli hodně brzy po tom, co jsme se vrátili. Většina mé kariéry v softwarové firmě se odehrávala v době stále ještě vévodícího DOSu a prvních Windows, na škole jsem děrovala štíty a programovala ve Fortranu 😀 Prostě doby, kdy bylo kolo ještě hranaté 😉
    Profesionálně jsem na netu od roku 1997, kdy jsem začínala v tehdejší Trafice psát ekonomické zpravodajství – to byla prosím doba, kdy noviny ještě vycházely jen na papíře (chuckle) Pamatuju si, když jsme v rámci IT vydavatelství IDG vedli debaty, s jakým I/i psát internet a dohodli jsme se na malém i s tím, že je to stejná „utilita“ jako třeba elektřina a tu s velkým E taky nepíšeme, přestože už bez ní vlastně nemůžeme být 🙂 Od té doby jsem už bez netu nebyla a jsem za to vděčná 🙂

    1. Já taky začínal Fortranem a štítky. Tak někdy kolem ´85. Pak Basic a terminály. Pamatuju na první ?386? a Prince z Persie, kterého jsme v pracovní době pařili na střídačku – dělali jsme si pořadník kdo kdy. (chuckle) T602 a její lahůdky s formátováním… A o něco později Wordperfect – jestli někde Mrkvosoft zaspal, tak tady – postupy WP měli převzít. Když jsem dělal na první 486, disk závratných 20 MB, Win 3.11 – první sítě, to už je jako pravěk. (chuckle)

      1. Souhlas, dodnes se mi stýská po wordperfectím způsobu psaní klasický řečtiny. Tak pohodlně už to pak nešlo nikde. Sice trvalo 14 dní, než si člověk zapamatoval všechny ty mrtvý klávesy na všechny ty nabadeníčka, ale pak se prostě psalo všemi 10 a basta, žádný lovení z mapy znaků v jednom jediným konkrétním písmu jako teď… :@

        1. Τακ ξσεμ σι πριδαλ ρεψτινθ α θζ το πατλαμ. Νε ζε βυψη το δοκαζαλ πρεψιστ.
          Tak jsem si pridal rectinu a uz to patlam. Ne ze bych to dokazal precist.
          Staci pridat reckou klavesnici a je to.

          1. Ó, není! Nová řečtina má jenom jeden přízvuk. Stará má tři a kombinuje je ještě s přídechem (čudlík nad písmenkem) a iotou subscriptum (čudlík pod písmenkem), čili na jednom písmenku můžeš mít v nejhorším případě tři různý čudlíky. Přízvuk se píše v každým slově.
            Pche, obyčejný neočudlíkovaný písmenka umím taky, to není žádnej kumšt.
            Γουνοῦμαί σε, ἄνασσα∙ θεός νύ τις ἦ βροτός ἐσσι;
            εἰ μέν τις θεός ἐσσι, τοι οὐρανὸν εὐρὺν ἔχουσιν,
            Ἀρτέμιδί σε ἐγώ γε, Διὸς κούρῃ μεγάλοιο,
            εῖδός τε μέγεθός τε φυήν τ᾽ ἄγχιστα ἐΐσκω.
            A i tam je jedna chyba, protože iotu s cirkumflexem a měkkým přídechem to prostě nezná.

        1. Myslím, že na něj hned tak někdo nezapomeneme 🙂 .
          A později ještě připomínám Settlers, ta mě taky dlouho bavila 😉 . Akorát já nikdy nehrála v práci, to nešlo. Já musela vyheverovat od pecka synka (whew)

  23. Ještě k tomu Apollu…kosmické lodě byly i dlouho po Apollu co se týče palubních počítačů paradoxně „pozadu“. Je to schválně. On totiž i procesor prastaré řady 286 zvládne to co je na lodi potřeba zvládnout a jeho spotřeba elektriky je oproti moderním žroutům zanedbatelná. A to není na kosmické lodi právě bezvýznamný faktor.

    1. Myslim, ze o tu elektriku az tak nejde … spis nez to vsechno projde testy … tady dole kdyz padne pocitac tak se celkem nic nedeje … kdyz jim neco klekne tam nebo kdyz to nepocita presne co ma, tak je to v … špatné.

      1. Tehdy jim šlo hlavně o to, že polovodiče jsou háklivé na radiaci a oni si nebyli jistí, že by počítače dokázali dostatečně odstínit. Ze stejného důvodu používali elektronky a analogy rusi v radarech a řízení raket až někdy do konce 80. let. Aby je mohli použít i po atomovém výbuchu.

  24. Tohle je moc hezké vzpomínání. MLP po škole začínal na tzv. Minsku, který se vešel „jenom“ do tří velkých sálů a domů jsme
    si pak pořídili v r. 1989 Sharpa MZ 800, který měl audio kazetku a náš tehdy devitiletý syneček ho nadevše miloval, protože na něm hrával „hry“, které nám ale vypálily do obrazovky domácího televizoru „čtverec o velikosti 2O x 2O cm“ v jinobarevném odstínu než zbytek obrazovky… no prostě „bolšája těchníka“, jak se pravilo v jednom prastarém vtipu. Mě pak MLP musel naučit v r. 1990 naučit pracovat na tzv. XTéčku v DOSu – Tšestsetdvojce a strašně mě urazil, když mi řekl, že teď už je schopen to naučit i medvěda, když jsem to konečně pochopila (devil) No a pak přišel internet atd. atd. a dnes si doma bez Skypu nedovedeme představit život, protože jak jinak bychom kontrolovali, jestli se naši mladí dobře starají o jejich útulkového kočkounka a na oplátku oni zase slibují našim pesům, že už brzy přijedou je poškrabkat osobně za ušiskama (happy) Takže Georgi díky moc!!!

  25. Jooo internet … Vlastně jsem se s internetem setkala až na vejšce, protože na střední jsme ještě připojení neměli. Ale počítače jo a učili jsme se klasické příkazy v MS DOS a psát v T602. Tatínek si pak pořídil počítač domu, ale stále bez připojení. Zato po nástupu na VŠ byla mailová adresa jedna z prvních věcí, co nám vytvářeli, hned se zakládáním osobního účtu pro přístup do školní sítě. Ale pořád mi počítače sloužily v podstatě jen k práci/studiu a mailování. Až mnohem později jsem začala brouzdat po internetu. I když první hry samozřejmě byly už i na tom tatínkovu prvním počítači i na počítačích na gymplu.
    Měla jsem krátké období, kdy mi lidé platili za tvorbu webových stránek. Zvlášť v době bez práce to bylo důležité přilepšení. Je mi líto, že se teď nepovedl můj původní záměr, přilešovat si na počítači k mateřské.
    A teď musím jít „dělat písy písy“ = kreslit, tak pokračování později.

    1. Tak na chvíli zase klid.
      Internet pro mne hodně znamená, on totiž docela významně ovlivnil můj reálný život. Na internetu jsem poznala svého manžela (a nemyslím tím seznamku) a internet mi pomohl překonat několik delších období, kdy jsem byla dlouhodobě nemocná a v podstatě jsem ani nevycházela ven. Internet pak bylo mé jediné spojení se světem, stejně jako teď na mateřské. Vlastně ne, tenkrát to bylo mnohem důležitější a měla jsem tam mnohem víc přátel. Teď chodím v podstatě jen sem, na maily a na pokec s pár přáteli na IRC. Rysík mne vytěžuje dostatečně. Ale tenkrát to bylo velmi důležité stéblo pro tonoucího, ze kterého se postupně stalo záchranné lano, co mi pomohlo se vyškrabat zpět na pevnou půdu. Ona možnost navázat přátelství bez přímého kontaktu může být v některých chvílích dost důležitá.

    2. A ještě k české Wikipedii. Je to možná jen výmluva, ale problém je, že ji píše málo lidí. A ještě méně lidí hlídá, aby tam nebyly pitomosti. A protože těch hlídačů je fakt málo (pamatuji si období, kdy jsme ji opravdu intenzivně hlídali dva, ale to by dnes už nešlo, tenkrát to za cenu značného úsilí ještě šlo), tak se v podstatě každý po čase unaví a přestane to dělat. Přijdou noví hlídači a zase je jich málo a zase se unaví … A protože množství přidaných pitomostí neustále stoupá, tak prostě není síla to zvládnout. Na en verzi je lidí výrazně více, prostě díky tomu, že angličtina je světový jazyk. Dokonce existují Češi, kteří píší jen na en, protože na cs „to nemá cenu“. Tak to je pak těžké. Ale ono se to stále zlepšuje. Přibývají nejen články o kreslených seriálech, ale třeba i o fyzice, o různých osobnostech. Sdružení Wikimedia se snaží a vypisuje soutěže o nejkvalitnější články. Sice je efekt menší, než bych čekala, ale nějaký je. Navíc vždycky jde ten kvalitní článek z en, nebo de přeložit do češtiny ;). Stačí mít volný čas a chuť do práce. Jo a trochu hroší kůži, protože někdo může vaše úžasné dílo „pokazit“.

  26. Koukám, že dnes se nám tu s oslavneci roztrhnul pytel, tak jim všem přeji vše nejlepší k narozeninám i k svátku a posílám kytici (rose1) (rose1) (rose1) (f)

    (To je druhý pokus, při prvním mi to tu udělalo takový kotrmelec, že sem to ještě neviděla. Tak snad to teď vyjde.)

    1. Sem se přílípnu, protože jsem až teď přečetla všechny příspěvky – oslavenci, užijte si to dnes con nejvíc (f) (^) (d)

    1. Milý náš Pů – krásný narozeninový den a hodně štěstí, ZDRAVÍ a spokojenosti a splnění jednoho tajného přáníčka ti přeju. A ještě plný hrnec medu a ŽÁDNÝ ČESNEK! (f) (f) (f)

  27. Dnes má narozeniny Medvídek Pů! Přeju ti všechno nejvíc nejlepší a úplně nejvíc pevné zdraví!!! (h) (inlove) (rose1) (sun) (f) (d) (^) 🙂

  28. Jo a ten obří plotter jsme měli taky, Digigraf.
    Taky když někdo prohlásí o nějakém zařízení, že je hlučné, tak si vzpomenu na velké řádkové tiskárny a jejich kulometný rachot….ony i vypadaly jako malé pevnosti….

  29. Ty vzpomínky na staré časy mně dostaly. 😀 Začínal jsem ve výpočetním středisku…velká klimatizovaná hala v ní dvé ohromých bělomodrých kvádrů. Podivný slepenec sovětského systému Jedinstvennaja Systěma Vyčislitělnych Mašin s americkým operačním systémem Virtual Machine/370. Ten dokázal udělat s každého terminálu s jedovatě zeleně svítící monochromatickou obrazovkou (dodnes nechápu že jsme nepřišli o oči) samostatný počítač, pod kterým mohl běžet další operační systém, třeba i ten DOS. Disky si ale pamatuju větší. Jejich výměnu v diskové jednotce, která byla zvlášť, museli dělat většinou chlapi, vyžadovalo to dost síly, je z jednotky vyrvat. Kromě diskových jednotek Winchester, ty byly neměnitelné – kdo četl Pole šťastných náhod od Ondřeje Neffa, ví oč jde – ten zlopověstný řadič jsme tam měli taky. Když se na takovém sále zhaslo, fakticky to vypadalo jak v kosmické lodi Nostromo z filmu Vetřelec. 😀
    Termín zloděj času taky nemám rád, to záleží na každém jaké má priority a čemu podlehne. Ale zamýšlel jsem se velmi podobně když jsem sledoval on-line záchranu chilských horníků nedávno. Říkal jsem si, kde by mně před ještě několika málo lety napadlo, že se na monitoru svého počítače, z křesla v obýváku budu dívat do prostor kdesi hluboko pod zemí na druhém konci zeměkoule. V přímém přenosu.
    Jinak, že jsou všechny staré filmy tendenčně zbarveny do ruda je poněkud přehnané, ale pokud chcete starší kuriozitu, tak doporučuju třeba Vzdušné torpédo 47, český meziválečný pokus o špionážní drama. Ten film je z dnešního pohledu neskutečně naivní, ale to byly v té době i ty „západní“ filmy.

  30. A Štětinko, všechno nej k narozeninám! (rose1) (^) (d) (dance) Ať tio když ne zmizí, tak aspoň ubydou starosti. A mám pocit, že slavíte nějak s rodinou (kluci?), tak přání platí pro všechny.

      1. Také přeji všechno dobré a lepší a lepší (f) (sun) (f) k narozkám Štětince i panu Pú. Hlavně aby ubylo starostí (h) a přibylo zdraví.

    1. Milá Štětinko – tobě přeju obvzlášť krásný slavící den – především pohodu na duši, spokojenost, zdraví a splnění jednoho tajného práníčka – a nebo třebas aj třech! (f) (f) (f)

    1. Milá Matyldo – krásný sváteční den ti přeju, hezky si ho užij a splň si jedno tajné přáníčko – a ještě jarní kytičky (f) (f) (f)

  31. Tak já jsem začínala v roce 1992, znalost práce s počítačem byla podmínka pro jeden kšeftík. Operační systém MS DOS, windows tuším 3,0, a stará dobrá T602. V roce 94 už jsem si koupila počítač svůj, stál tehdy s monitorem a tiskárnou skoro tolik, co nové auto. A práce byla občas taky pěkný nervák, protože najít ajťáka, když se cokoliv zadrhlo, bylo jako hledat jehlu v kupce sena. A měl čas tak nejdřív za týden, zatímco práce měla být hotová pokud možno včera. A párkrát mi špatným ťuknutím zmizela hotová práce někde v hlubinách počítače, to byly chvíle, kdy jsem zestárla během okamžiku o několik let.
    A tiskárna se musela nějak nastavit, už si nevzpomínám jak, zato si dobře pamatuju na chvíle, kdy jsem stála v kabátě u počítače, nachystaná k odjezdu a tiskárna pořád tiskla kolečka a čtverečky.
    Teda, já už toho taky pamatuju!

    1. Jo jo, my byli tehdy nedostatkovým a ceněným „zbožím“. 😀 😀 Jinak jo, tiskárny a jejich drivery byla tehdy poněkud chaotická problematika a sehnat ten správný bez internetu byl někdy docela kumšt.

      1. Pamatuju jak jsme kdysi driver na tiskarnu (jednojehlickovou, mam pocit SPC-210 nebo tak neco) k PMD-85 prepisovali z nejakeho casopisu. A samozrejme byla ve strojaku, takze rada hexadecimalnich cislic … to byla zabavicka. Jeste vetsi nez pak neco tisknout.

        1. Znám, opisoval jsem takhle downloadový driver pro tiskárnu Samsung nevím_kolik. Ona tiskla i bez něho, ale ne českou diakritiku a to byl pro uživatele ukrutný problém. Nevzpomínám si jakým zázrakem jsem ten opis vůbec sehnal.

          1. Víš, že vzpomínám s nostalgií? Tehdy se nemohlo stát, že nastavím něco a spadne celý systém, protože to zrušilo něco jiného. Prostě stačilo správně nastavit autoexec.bat a comand.com a bylo vymalováno. Totéž spoštění souborů – stačilo nastavit parametr a všechno běhalo. Prostě v DOSu člověk viděl, jak co funguje a ovlivňoval to přímo a ne jako dnes, kdy tě prostě systém něco nastavit nepustí a hotovo.

    2. To jsou všechno už novodobé záležitosti. ŠKoda že už není nikde k vidění původní verze XEDITu pro sálové počítače. Ten jeho systém jakýchsi povelových prefixů, to byl vpravdě masakr. Wikipedie už o něm ví jen to,že existoval.

      1. To je tym, ze som vsetkymi skolami presla pocitacmi nedotknuta – ani na VS sa mi k nim nepodarilo fyzicky dostat. Vypocty a grafy do diplomky mi robil kamarat z matfyzu, diplomka sa klepala na elektrickom pisacom stroji, obrazky a fotky sa vlepili. A zrazu hups do vody rovnymi nohami, hned po nastupe do prace sa po mne chceli taketo veci!

  32. Jo, vzpomínám si, jak jsem se v roce 1994 učila psát na počítači- a pořád měla strach, že někde něco smažu a celé to zhavaruje. Jak jsem nosila překlady do nakladatelství na disketách, jak jednu pan nakladatel položil na bednu počítače a nechal tam týden a záznam se poškodili…. Jak brácha toužil snad v pravěku po počítači tuším Amiga- a dneska je z něj IT odborník.
    A kde by byl Zvířetník bez internetu, to by tahle hospůdka neexistovala- přitom je dneska pro nás samozřejmým místem každodenních setkání (inlove)

  33. Hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Taky pamatuji sálový velepočítač, děrné štítky, pásky na zálohy… Zapisování se na volný operační čas, kdy počítač ve dne v noci pomalu chroupal naše úlohy… A první PC ze Slušovic (wait) to bylo něco.
    Jak to jen trošku šlo, tak počítač doma byl a pak přišlo i připojení. Pomalé, ale toho prvního Psa to zvládlo (wave)

    1. Dobrý den, jo, jo my jsme taky jezdili do výpočetky do Liberce. To byly stroječky do celého sálu. Dnes Tam je Forum obchoďák.

      1. Já tedy jsem asi tady nejstarší pamětník děrných šítků. Xerxová ta už není pamětník, to je mladá holka. Ta už pamatuje modernější výpočetní středisko v Liberci, já pamatuju ještě ty dřevní doby, kdy jsme výplaty děrovaly do šítků a pak vozily do Liberce a zpět jsme vezli tzv. sestavy.

        1. Já to náhodou pamatuju taky a to hlavně proto, že MLP v téhle stanici, tzv. PORS Brno pracoval hnedle po škole a půlka mé rodiny mu po vzoru tehdy populárního seriálu Taková normální rodinka říkala „dírkovanej inžinýr“ (rofl)

        2. Děrné štítky? Ty jsem měl ještě nedávno ve sklepě. Neproděrované, psaly se na ně výborně poznámky. 😀

          1. znám jednoho pana docenta, který stále chodí a v kapse u košile má barevnou škálu propisek a štos děrných štítků… byl mi hned sympatickej, protože ve mě vyvolal vzpomínky… na jednu letní brigádu v třídírně děrných štítků 😎
            pamatuje tady někdo předchůdce internetu akademickou síť earn? někdo tady vzpomínal na sovětské mašiny jedínaja sisťéma ec1036, ec1046 – zelený kurzor na černé obrazovce, zapínaly se klíčkem a když se otočilo, bylo to, jako by startovalo letadélko… měly tam, co je enter, klávesu na odřádkování, zato program se spouštěl myslím klávesou f3, run. kolikrát jsem odřádkovala a pak se divila, že se mi nic nepočítá, neformátuje…

            1. To jsem vzpomínal já. EARN neznám, mezi obecným publikem tvořil předchůdce internetu (morálního, ne technického) spíš systém BBS.

  34. je ze mne formátovací mistr (toivo) dokonce jsem přišla na chybu v číslování stránek, zmrazila se funkce „propojit na předchozí“, proto mne to zmátlo (fubar) Zlatá nápověda v Officech.
    tak ještě dopilovat závěr, předělat anotaci a úvod, opravit obsah, očíslovat obrázky a přílohy, vytvořit jejich seznam, seřadit použitou literaturu, přeformátovat poznámky pod čarou a můžeme tisknout :* no nic no, jdu na to

    1. Hodně štěstí a nespolíhej na tiskárnu, ony mají tendenci se bouřit v nejblbější možnej okamžik, já to tehdy tiskla slovy osm hodin (a málem vyletěla z kůže, protože jsem to dělala na poslední chvíli, klasika, ve vazárně čekali s hotovejma deskama a podobný vtipy) … (y)

        1. chtěla jsem se jen zeptat – jak udělám v dokumentu jednu stránku naležato, a poté zase všechny rovně? chjo (think)

            1. Heduš – předpokládám, žes už v cíli a jsi pro nás absolutní vítěz (clap) (clap) (clap) ! Ty a Týna a Epulka a Zuzka jste naše (*) a jsme na vás moc pyšní.

              1. děkuji moc za veškerou podporu, je to moc moc moc fajn (f)
                hlásím, že práce byla krásně svázána, s veškermými náležitostmi odevzdána a teď už se budu jen tiše modlit (tmi)

        2. Jestli 8 hodin to nevim, ale kdysi jsem v praci cosi pomahal tisknout asi do pul druhy v noci. To byl teprve porod.
          Ne kvuli tomu tisku, sice tiskarna stavkovala a muselo se ji to posilat po troskach a jeste se to cely rozsypalo, jak mela ta vetsi tiskarna jinou velikost okraju (zabit Majkrosofty!) … ne ne, tohle vsechno bylo v pohode. Problem byl uuuuuplne jinde. … … … Ta uz ma nejspis tri deti 🙁

          1. Ono to bylo hlavně tím, že počítač, ke kterýmu byla ta tiskárna normálně připojená, měl jinou verzi Wordu než ten můj (čertsvej jetej noťas, taky jsem ho tou diplomkou odvařila, chudáček moje 386ka, ať je jí v počítačovým nebi dobře). No a já tam měla tabulky a grafy, což prostě novej Word neuměl sežrat. Takže jsem vzala káblík, strčila do chudáčka 386ky… a ejhle, nedorozumění, tiskárna byla inteligentnější než noťas… (rofl)
            120+ stránek ve třech kopiích rychlostí… já už nevím, ale snad několik minut na stránku, než se stroje vždycky domluvily…
            Chudák Penny čekala nejdřív před školou, pak na vrátnici…

      1. Jinak jeste s tim spolehanim na tiskarnu … kdyz jsem kdysi delal v jedne nejmenovane reklamce tak se tam komusi povedl uzasny vtip. Meli nejaky straaaasne dulezity meeting (nebo breeeeefing nebo co … tam tyhle termity litaly) u klienta, takze jeste pres noc pracovali na prezentaci. Uzasne, skvele, barevne … a pak ji tak pet minut predtim nez museli vyjet aby to stihli poslali na tiskarnu. Obrovskou DTPackou barevnou tiskarnu s cenou stranky cca 20 Kč. Na tiskarnu ktere jedna stranka trvala tak tri minuty a ta prezentace jich mela asi sedesat…

  35. Ano, Jirko internet budiž pochválen (party) (clap) (party)

    Dříve (manžel ještě chodil do práce), když jsem něco hladala (o zvířatech, rostlinách..) vytahala jsem z knihovny několik „chytrých knih“ a šla jsem si sednout ven do chládku s ranní kávou. Nohy jsem natáhla na protější židli, na klín naskládala knihy a na stolek vedle jsem postavila hrnek s kafem. Listovala jsem v knihách, upíjela kávu a poslouchala zahradní cvrkot, občas lelkovala a kočky mi dělaly společnost. Dokázala jsem tak prosedět klidně dvě hodiny, na všechno ostatní, co nehořelo jsem kašlala a byly to blahé chvíle. Teď když něco hladám, jednoduše zadám mozku internetu a brouzdám – uvnitř domu, na židli, asi nezdravě předkloněná vejrám do ostrého monitoru, který mi většinou v krátké době zjeví, co jsem hladala. Na levém lokti mám už zřejmě trvalý mozol od podpírání brady. První idylka byla jistě příjemnější ALE kdybych se k tomu měla vrátit za cenu kontaktu přes internet – neměnila bych. Je to úžasný vynález, který má jistě spoustu záporů, ale podle mého kladů vždy bude mnohem více. Pro nás v daleké cizině je to spoj s domovinou a když si vzpomenu, že dříve jsem si musela hovor do Prahy objednávat přes centrálu a každá minuta stála nekřesťanské peníze a „neviděli jsme se při hovoru“ – zdá se mi to už tááák hodně dávno.

    (wait) Vždyď bez internetu by nebyl ani Zvířetník. (inlove)

Napsat komentář: Emteska Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN