5. 10. 2007  Tak nevim. Asi seberu své sebrané spisy a myš Evelínu a provedu autoevakuaci. Jsem chytrej kocour a vím, že v případě přírodních katastrof je třeba spasit holý… totiž, chlupatý život. Obávám se však, že před touto kalamitou není úniku.

Velká, prostřední a nejmladší holka ráno zmizely. Tvářily se natěšeně tajemně. Vrátily se pozdě odpoledne. Velká holka postavila doprostřed obýváku přepravku. Řekla, že je v ní naše nová kamarádka. Že se máme seznámit. Že je malinká a máme na ní být hodní. Blbý postup. Měla tomu tečkovanému prskadlu, co se vymetelilo z přepravky, říct, že je ještě malinká a má tedy být hodná.

Holka to prskadlu zjevně neřekla. Prskadlo se rozhlédlo, naježením se nám pokusilo nakecat, že je velké. Holka se pokusila nás seznámit. Prskadlo třeštilo baterky. Když jsem k němu společensky čuchnul, nezdvořile se na mne osopilo. Prý se s moučníkama nebaví. TSSS! TSS! Myslím, že budu muset prskadlu plesknout jednu výchovnou.

První setkání - prskadlo a moučník

6. 10. 2007
Čekám, kdy se sousedi přijdou zeptat, jestli máme nový papiňák a co v něm tak dlouho vaříme, že pořád syčí.

7. 10. 2007
Čekám, kdy začnou uvadat kytky. Je tu horko a dusno. Prskadlo pořád syčením vypouští teplý vzduch.

8. 10. 2007
Čekám, kdy dojde k vraždě. Tsunamissy rozčiluje, že kam se koukne, tam se vidí. Nejvíc jí vytáčí, že se vidí zmenšeně.

9. 10. 2007 15.10
Pokusil jsem se s prskadlem vlídně pohovořit. Rozprskalo se tak, že Bubu vyletěl z křesla, kde spal, v domnění, že jsou vánoce, na stromečku už prskají prskavky a on zaspal večeři. Zklamání, že žádný kapr nebude, ho odrovnalo. Práskl sebou doprostřed obýváku a usnul. Prskadlo ho šlo prozkoumat. Nedivím se. Tam, kde bydlelo předtím, určitě hroši nebyli.

Prskadlo se pokusilo ulovit hrochův ocas. Když ho zakouslo po osmé, Bubu se znechuceně odebral na křeslo. Ocas si vzal s sebou. Prskadlo dlouho zkoumavě hledělo na můj chvost. Velmi jasně jsem prskadlu sdělil, že jestli to zkusí, spočítám mu tečky. Mám bohatou praxi ze sčítání teček Tsunamissy.

15.35
Nevim, kolik má prskadlo teček. Já mám šest škrábanců, tři kousance a 326 vyrvaných chlupů.

12. 10. 2007
Jsem mírumilovnej kocour. Nemám rád konflikty. Nemám rád hádky. Nemám rád prskadlo, protože všechny tři holky se kvůli němu hádají. Vedou boj o to, jak pojmenovat prskadlo. Prý to měla být Laskonka. Prostřední holka řekla, že Laskonka je něžné a sladké a k prskadlu se nehodí. Souhlasím. Navrhuji jméno Cholerika, Soptička nebo Tečkovanázkázamourovanýchocasů.

Malá Lassy - první setkání s Missy aneb prskadlo a Tsunamissy

15. 10. 2007
Je dobojováno. Prskadlo bude Alasca. Lassy. Považuji to za formalitu. Stejně bude slyšet jedině na Tosnadnenimožnýcostozasprovedla?? Já jsem prskadlo nazval Kalassymitou. No. Takže stejně žádné jednotné jméno nemáme. Ale aspoň už se holky nehádají.

16. 10. 2007
Už hodinu se hádají. Malá holka tvrdí, že ona tu šunku na lince nezapomněla. Prostřední holka řekla, že ani neví, že tu nějaká šunka byla. Mohu potvrdit. Byla. Škoda, že už není. Udělil bych jí vyznamenání Za zásluhy. Díky ní jsme totiž s Kalassymitou zjistili, že máme společné zájmy a cíle. Spolupráce na řešení logistiky – přesun šunky z linky a konzumace, skrytá očím holky – nás sblížila.

17. 10. 2007
Kalassymita oznámila, že teď tady šéfuje ona. Jestli nebudeme klást odpor, možná nás tu nechá i bydlet dál. Nevim, jestli říkala ještě něco. Musel jsem honem letět do kočičárny. Do kadibudky. Nehodí se, aby se kocour mého věku, zásluh a postavení počůral. Smíchy. Nemít to pár teček, tak je to sotva vidět, ještě to neumí ani pořádně hrát fotbálek a chtělo by to šéfovat?? Chachacha. Válel jsem se smíchy a bušil tlapkami do kadibudky. Holka přilítla. Řekla, že snad nemusím mít hned amok, když si udělala radost a pořídila si dárek. Jakej amok? Nepozná, že řvu smíchy??

16.10
A kruci. Mám křeč. Smích mi zamrznul na čumáku. Došlo mi totiž, že za rok bude mít holka zas narozeniny. Kruci. Kruci. KRUCI!! Přežil jsem Tsunamissy. Snad přežiju Kalassymitu. Třetí bengálskou apokalypsu už bych asi nepřežil…

Piškot Pišutka v. t.

Blízké setkání kočičího druhu

 Čaumňau, milé dvounožkyně a milí dvounožci, povidala moje dvounožkyně, kterou už nějaký čas vlastním, že bych se vám měla představit. Tssss…vona si snad představuje, že jako budu dělat, co vona řekne, jo?? Nebudu. Nebudu, protože jsem hrdá, nezávislá, svobodomyslná šelma. Ovšem představa, že bych mohla být někde představena, není zas tak úplně špatná…mňaufix, tak já se vám asi představim.

 Jmenuji se Alasca Arien. To ale jen oficiálně v různých dokumentech. Jinak mi říkají Lassy, Lasynko, Lasalko, Costozasevyvedla, Neškubejsedačku a Cojsemřeklaneleztam! Nechápu, to nejsou schopné si zapamatovat jedno jméno? Asi ne. Jinak, narodila jsem se v Plzni, bydlela jsem tam s mojí maminou (měla kromě mne ještě 5 kluků a jednu holku) a její dvounožkyní. Bylo mi tam fajn, ale jsem docela ráda, že si pro mě jednoho dne současná dvounožkyně přijela, protože tam jsem měla jen maminu, která citýrovala mě, kdežto tady mám další koucouře, které mohu citýrovat já. Klidně mi říkejte šéfe, miluju výstižná oslovení!

Malá Lassyčka - velký Mňaunitou, sleduj mne a opatruj

 Cestu sem do svého nového území raději vynechám, protože dodnes – a už uplynuly 4 roky! – nejsem smířená s některými výroky dvounožce, který řídil tu protivnou, hlučnou krabici, ve které mně vezli. Poznámky „Myslel jsem, že jedeme pro kotě, a on je to zatím pavián“, „Ještě nejsme tak daleko, vážně se nechceš vrátit a TO vrátit?“, „Netušil jsem, že kočka může mít víc decibelů než start letadla,“ a podobné, rádoby duchaplné komentáře, mne hluboce urazily.

V pauzách, kdy jsem se nadechovala k dalšímu pokřiku, jsem občas zaslechla, jak mi dvounožkyně maluje zářivou budoucnost a vykládá, že na mne čeká krásný pelíšek, plno dobrot a hlavně tři noví, báječní kámoši. Má vrozená nedůvěra mi napovídala, že to nebude zdaleka tak růžové… a taky nebylo. Pelíšek byl v zelené barvě, která se mi absolutně nehodí ke kožichu. Dobroty v lesklých obalech vypadaly pěkně, než se ukázalo, že v nich nejsou ani granule, ani šunka, ani jemně nakrájené kuřecí maso, což je jediné jídlo, které jsem ochotná sníst.

A kámoši? Noví, báječní kámoši? Pche! Dvounožkyně si vzala do hlavy, že nás představí postupně.
Nejdřív mne přinesla před jakousi velkou, černou hromadu, na které se po chvíli udělala žlutá škvíra… a hele, hromada má oko! Hromada měla také čenich, a když jím zjistila, že nejsem k jídlu, takže není důvod se vzrušovat, zas oko zavřela. Dvounožkyně si hrála na strašidlo, povídala Bubu… Tebe se tak leknu, myslela jsem si.

Pak mě postavila před chlupatého manekýna… měl frajersky bílou náprsenku a asi si o sobě dost myslel. Hned ke mně šel drze přivonět, tak jsem poodstoupila a zasyčela, že k princeznám se nečuchá! Dvounožkyně vrkala, něco jako Piškotku, to je naše nová kočička, Lasynko, podívej, to je Piškotek! Dala jsem najevo, že s moučníkama se nebavim a že ty báječné kámoše jsem si představovala jinak.

Další tečkatka, to bude prima bengál

Dvounožkyně kupodivu pochopila a nesla mě zas jinam, že prý snad aspoň Misynka se mi bude líbit. Páááni kocouřové, já najednou koukala na sebe… jenže na sebe po roce… byla jsem zmatená jak lesní včela. Stejná barva, tečky, pruhovaný ocas… jenže všechno větší… a ještě jsem k sobě najednou čuchla a olízla se… no moment, na hlavě mezi ušima se přece nemůžu olíznout… aha, tak to je asi další kámoška.

Tak to ne, mě nikdo cizí olizovat nebude. Naježila jsem se, nahrbila a syčením oznámila, že s kámošením ať nikdo nepočítá. Jak jsem byla rozčilená, tak jsem trochu kousla dvounožkyni, která mě chtěla uklidnit. Rafla jsem a zatěšila se, že se naštve a odveze mě domů k mamce. Jenže ona mě začla hladit a říkala, ať se nebojím, že se mi tady bude líbit. No. V zájmu objektivity musím uznat, že v tom měla náhodou pravdu.

Začlo se mi líbit asi po týdnu, kdy jsem pochopila, že setrvávat v opozici asi nepůjde, protože z neustálého syčení a prskání mě škrábe v krku. Takže došlo k přátelskému vyjednávání a následně jsme vytvořili koalici, jejíž jednotné působení pod mým vedením nejlépe vystihuje zoufalé zvolání dvounožkyně: „Nechám se zapsat do Červené knihy jako kočkami ohrožený druh!“

 Na to se jí dostalo hlasité oponentury mourovaného moučníku, který jí oznámil, že má smůlu, protože o zapsání a hlavně zachránění už požádal on a očekává, že záchranná mise dorazí co nevidět. To dvounožkyni dorazilo, zmlkla a o další protestní akce se již nepokoušela. Pouze slabým hlasem prohlásila, že doufá, že příští dny, týdny a roky přežije v relativním zdraví, zejména duševním.

Chi chi…doufat může….

S radostným pozdravem „Kočkám zdar, tečkovaným zvlášť“

Lassy