Milí příznivci z řad Zvířetníků, jsem zase tu, abych něco mňouknul o tom, jak žijeme. Zrzínek, neboli Barbarosa II. Ostatní tituly nebudu zmiňovat, my šlechtici jsme skromní. Mnoho se toho sice u nás neudálo, ale i tak je o co se z naší domácnosti podělit.

Ale hlavní věc je: mamča se konečně naučila tu zeleninu. Takže už se můžete podívat na mé nádherné portréty, no a taky na fotky těch dvou, co se mnou bydlí. Jen mamča tam chybí. No, my fotit neumíme!!! Jo, vlastně nechybí, má tam nohy. Prý si toho všimla, až když byly fotky staženy do počítače a nechtělo se jí je mazat, protože v pozadí těch jejích prstů jsem totiž já, překrásný zrzavý kocourek-méďa. Ale nezlobte se na ni, ona jí ta zraněná noha teď v poslední době moc bolí.

Jsem tu přes 9 měsíců, to už bude skoro rok. Neuvěřitelné, co? 10. března to bylo přesně 9 měsíců. No, musím mňouknout, teda písknout, protože já nemňoukám, ale pískám, že jsem se stál závislým na hlazení a drbkání bříška, že bezmezně mamču miluju a dávám jí to celým kocourem najevo. Tuhle jsem se rozhodl, že když se může chovat ten proužkovanej mrňous a Melíšek taky, že bych to teda zkusil. Moc jsem se bál, takže po pár minutkách jsem drápnul, o něco se odrazil a běžel si do bydlíku. Pak jsem jen pozoroval úpění a vysávání krvavého šrámu, chudák máma, to jsem nechtěl. (Ten hromotluk se trefil zadní nohou do mé levé ženské chlouby a poněkud ji pochroumal. Krve jak z vola, ale zlobit se na něj nemůžu, já to chtěla vyzkoušet, ne on!)

A že jsme od 27. 12. už 3, to víte. Že bych z toho zpočátku byl nějak úplně odvázanej, to teda jsem nebyl, ale zvykl jsem si rychle a na druhé straně pozorovat ty dva cvoky jak si spolu hrají je někdy docela sranda. A když mně naštvou, tak jednu jim fláknout tlapkou, to taky umím. Já jsem „starosta“, jak říká teta drbací JiLe, když se přijde na nás podívat. Tu miluju! Od ní se nechám drbat na pupíčku až do bezvědomí.

Vždycky se těším, že bude ta hodina, kdy se staví ze své recepce na pár minut a to už se pěkně smotám na své křesílko, aby mně hned měla po ruce a když začne drbání, tak se různě hlemejzním, hledám tu správnou polohu, když jí najdu, tak jsem prostě blaženej kocourek. Máma říká, že jsem „stepní kocour“, co si udupává pelíšek. Nevím, to jsem nikdy neslyšel.

Teta Jiřinka – teta drbací je úžasná. Drbe mi bříško, já vystrčím fifína a slast ze mě přímo sálá. Melíškovi říká „zdobítko“, Ríša je prostě Ríšánek. (Jo, Ríša je mazel a zlatíčko, už se naučil nevytahovat drápky, když ho muckám. Jen ty moje brýle, ve kterých se vidí, ty ho stále zajímají. Párkrát už jsem o ně málem přišla. Jeho ručičky jsou hodně rychlé! Naštěstí to nejsou žádní „výškoví“ kocouři, jen Melda občas zkouší pevnost police a svoji zdatnost. Už jsem ho jednou sundavala.)

Mám se? Díky za optání! Skvěle. Jako tlustej kocour. Teda to říká mamča, JÁ si osobně myslím, že jsem prostorově výrazný, nádherný, ušlechtilý a moudrý kocourek, také náležitě skromný, který si užívá klidu domácnosti, dobré bašty a nijak se nežene do nějakých dobrodružství. Jo, mám své zkušenosti a ne, že by byly zrovna příjemné. Tak si teď užívám pohodičky. Když Melda stojí na čekačce u dveří a Ríša hned v tandemu za ním, tak já tedy vyčkám, kdo vejde dovnitř a pak se teprve rozhodnu, co budu dělat.

Když je to mamča, písknu – já totiž nemňoukám, ale pískám a jdu si k ní pro pohlazení. Když je to někdo jiný, třeba chůvička, raději obezřetně zalezu za žebříček v bydlíku a vyčkám věcí příštích. Co kdyby náhodou! Lézt úplně až nahoru na vysokou polici jako Melíšek a pak přemýšlet, jak se dostanu dolů? No to by mně teda vůbec nenapadlo. Já jsem kocour přízemní, nikam se necpu do výšin, proč taky? A když vyhodnotím nebezpečí, mám své jisté za postelí a všichni mi můžou tak akorát… víte co!

A když se mi dotyčná osoba náhodou líbí, tak jakoby nic projdu kolem, aby viděla, co bude drbat, když budu chtít a pak se usadím na křesílko. Když se mi dotyčná osoba náhodou nelíbí, tak jakoby nic projdu kolem, aby viděla, co drbat nebude, protože nechci a zalezu si za postel, v lepším případě za žebříček bydlíku. (Do dveří se vsune hadice vysavače a Zrzek vyhodnotí nebezpečnost situace a mizí, i když jsem to já. Nenávidí ten hluk, a když spojím páru s klasickým vysavačem kvůli desinfekci, tak to už je nezvěstný hodně dlouho. Někteří jedinci mu nevadí, to zůstane v místnosti a nechá se hladit. Některým tak moc nevěří a tak se raději ztratí).

Snažím se mamču trochu vycvičit v poslušnosti, ale někdy to halt nejde, když je v práci. Miluju čerstvou vodičku v mističkách. Studenou, prostě čerstvou. Takže když přijde, jsem u těch mističek ztělesněná výčitka. Jo, nacvičil jsem si to. Já se teda umím koukat vyčítavě. A hladově. To když jsou granulky staršího data a já miluju ty čerstvé. No, sním i ty starší, ale čerstvé zboží je čerstvé zboží. Hele, vy taky nebaštíte večeři, co na talíři nebo v misce straší 5 dnů, ne? (Je děsnej! Sedí u misek a vypadá jako týraný otrok Říše Římské, který týden nejedl, chleba plesnivý a voda v miskách je shnilá, ale pracovat ho nutí. Ovšem ten jeho pupík tomu strádání vůbec nenasvědčuje!)

Když se podává těm dvěma raubířům konzervička nebo kapsička, taky si zanořím čumáček, abych ochutnal. Ovšem, vybírám si. Všechno mi přes ty fousky prostě nejede. A ty dobré granulky jsou zkrátka pro mě pořád jednička. No, taky tabletky s droždím, tyčinky a další mlsky.

Zkouším mamču přesvědčit, že ten vysavač je naprostá zbytečnost a nejútulněji je v dobře zabydlené a zachlupené domácnosti. Je tu aspoň tepleji, když máme chlupatou podestýlku. Zatím se nepovedlo a čas od času sem dotáhne takové 2 obludy, to už ode dveří, kam jdu vítat, vidím to uřvané nebezpečí. No, pomstím se jí tím, že půl dne až celý den prostě nevylezu. Ať si tam na mně vrňouká jak chce, nezájem, nenaláká mně ani na tyčinky. Ty já jinak docela rád. (Taky když jsem při úklidu sundala přenosku, abych ji otřela od prachu, vyhodnotil situaci jako výrazně nebezpečnou, že by se jako mohlo někam cestovat a zmizel).

Soužití s Melíškem a Ríšou je v pohodě. Někdy mi ujedou nervy a udělám si doma pořádek. Jsem přece starosta, ne? Takže tuhle si ustlal Melda na MÉM křesílku a já seskočil z parapetu si přestlat na noc jinam, protože mi od okna táhlo na zádíčka a zhaslo se a tudíž byl dán signál ke spaní. No, a na co neskočím? Na Meldu. Tak jsem ho trochu srovnal do latě, aby věděl, že teda KŘESÍLKO JE MOJE! Trochu lítaly chlupy, mamča nezasahovala, bodejť taky jo, věděla, že jsem v právu.

(Nepletla jsem se jim do toho, ať si to vyřídí sami, ale bylo mi Meldy líto, chudínek byl celý vystrašený, když prchal z toho křesla. Ale dramatické to nebylo, jen pár chlupů a zkrátka Zrzín měl pocit, že mu někdo bere to „jeho jisté“. Spíš to byly takové temné vrčivé výhrůžky, chytil Meldu kolem krku a „zakousl“ se mu do ucha. Ten kničel, ale spíš jen aby mu dal najevo, že se ho bojí. Samo, že jsem hned svého miláčka Melíška zkontrolovala, ale žádné rány neměl, spíš Zrzík jen straší, neublížil by ani jednomu. Chvíli se pak obcházeli, ale ráno už spolu spokojeně snídali.)

K těm mým dvěma kolegům:

Ríša. Ríša je ukecaný proužkovaný tvor, který mi jde z cesty, protože má své zkušenosti. Nepřekáží. Sneseme se spolu na jednom parapetu docela bez problémů. A neleze mi na křesílko. Když na mně vyzkoušel vystartovat, jako že si budeme hrát, dal jsem mu jasně najevo, že vůdčí osobnosti si nehrajou, že budou prostě vůdčí osobnosti a hotovo. Někteří jedinci jsou zkrátka k tomu předurčeni a to jsem já. Stoik, kliďas, hrát si budu až JÁ uznám za vhodné. A nezkoušejte to na mně, jinak budu zlej.

Ale abych to trochu zjemnil – taky si občas pohraju. To kvůli mamče. Ona vždycky nyje, když mě vidí, jak se honím za míčkem nebo myškou. Proč bych jí, jednou za čas, ten zážitek nedopřál, když celkem dobře slouží. Ať má taky nějakou tu radost, ne? (Vidět toho hromotluka, jak svižně vyskakuje za vyhozenou myškou je zážitek. Vypadá totiž jako chlupatý vycpaný plyšák, pro kterého rychlejší krok je smrtelně nebezpečný a kterému někdo dal do motorku silnější baterky. A když se do hry pustí, neví, kdy přestat.)

Melíšek. Melda je prostě Melda. Co mám o něm mňouknout? I když ví, že jsem vůdčí osobnost a moc si hrát nechci, tak to pořád zkouší. Číhá na mně, když jdu od mističek nebo ze šatnového záchůdku a myslí si, že mě rychlým startem překvapí a přinutí ke hrátkám. Tak to ne. Buď uhnu, nebo ji chytne tlapkou. Nenechám se k něčemu nutit. Ale on je prostě takový ňuňánek, maminčin mazlíček, takže mu nemůžu moc ublížit, to bych si to u ní asi rozlil. Nechci vyvolávat konflikty, jen chci svůj klid.

A Melda je živý a družný, tak ať si to řeší s Ríšou. Co já bych se namáhal. Ještě bych si zvýšenou aktivitou způsobil rychlejší trávení, to bych pak musel víc jíst a trvat na tom, aby ty granule byly opravdu doplňovány denně… Ne, nebudu tu mamču trápit víc, než je zdrávo, její služby jsou docela v pořádku.

(Pořád se Melíška zastávám, je to prostě moje první miminko kocouří, je to pořád můj malý rozmazleneček. Ale pozoruju, že občas konflikt vyvolá právě on. Sedí přikrčený v záloze a čeká, až Zrzín odněkud vyleze a hned do něj rýpne tlapkou. Ten se někdy ožene a někdy mu to za to nestojí, takže důstojně odkráčí s výrazem „hele, ty mně nemůžeš rozhodit“. Ale když nemá náladu, tak to chlupy jsou až na lustru.)

Takže celkově shrnu: jsme dobrá trojka, teda my kocouři. S mamčou dobrá čtverka. Myslím, že to s Ríšou byl docela príma tah, jak mně vyřadit z Melíškovy pozornosti a jak se postarat o to, aby nebyl tak sám, když chce dovádět. Když si JÁ chci hrát, tak si hraju, ale to je jen občas. Mám svůj klid, plné mističky, dobré mlsání, mazlíkování a jsem dokonale spokojený kocourek. Taky je to na mně vidět, ne? Mamča se konečně naučila to Rajče, už jsem si na tu zeleninu vzpomněl. Takže si můžete prohlédnout, jak nám to všem sluší. No, skromně musím podotknout, že já jsem nejkrásnější.

Konečně se dostávám ke slovu i já.

Zrzínek je vypravěč po svém, ale má v mnohém pravdu. Pořídila jsem ho k Melíškovi proto, aby Meldovi nebylo smutno, když je tu přes den sám. Myslela jsem, že si budou hrát a dovádět, spinkat spolu v poloze Jing-Jang a bude to taková příjemná kocouří dvojka. No, nepovedlo se, Zrzínek je těžký introvert, moc si s Melíškem nikdy nehrál a že by vytvořili dvoubarevné klubíčko v pelíšku, jako má např. Sharka, to tedy nikdy nehrozilo. Takže Melda byl vlastně zase sám. Ríša skupinku dotvořil. Hraje si s Melíškem, olizují se, spinkají spolu, baští spolu a nikdy se nijak neservali ani si nevadili. Melíšek žárlí, pochopitelně, když vezmu Ríšu do náručí, tak zahlíží, ale já se snažím dávat všem stejnou měrou pozornost, lásku i mlsání. A Zrzek na to dohlíží jako ten opravdový „starosta“.

Po mém zásahu furminátorem do Ríšova kožíšku, kdy jsem z původně obrovského huňatého kocoura vyčesala materiál na svetr, a zbyl mi maličký opelichaný proužkovaný chudinka, je dneska všechno jinak. Ríša se leskne jako Melíšek, srst mu sice nedorostla do toho kožuchu, co měl, ale není divu, už ho nepotřebuje. Mrazy v krabici na terase už nezažije, doufám! Ale je zdravý, žravý a hravý, pečuje o sebe a je na něm změna znát. Dneska, když ho přejedu furminátorem, maximálně vypadne pár chloupků.

Akorát přišel o dolní přední zub špičák. Nevím, jak se to stalo, jestli měl nějaký problém už předtím a zoubek jen prostě vypadl nebo si ho při hrách s Melíškem vyrazil, to se mi zdá méně pravděpodobné. Vůbec s těmi zoubky bude mít asi problém, je to znát i na způsobu kousání tyčinek a tvrdších pamlsků. Ale co, kamarádka má téměř bezzubou kočičku, která díky paradentóze přišla o chrup skoro celý a baští a prosperuje docela normálně. To je u Ríši následek špatné stravy, nežli přišel k Markétě na terasu, kdoví, co si prožil za utrpení.

Začíná jaro. Pro všechny kolem krásné roční období, pro mne, jako alergika, trochu obtíže, ale hlavně jsem zvědavá, jak budeme zvládat přesuny do Krkonoš. Snad to Zrzínek zvládne a zvykne si na časté cestování, jinak nevím. Nerada bych ho nechávala v Praze a jezdila jen s Meldou a Ríšou. Uvidíme, jak to všechno bude dál.

Každopádně soužití s těmi třemi mně nabíjí a dává mi energii do dalšího boje o přežití. Jsem veskrze člověk kočičí, i když psy mám ráda. Kdybych měla víc času a ne nárazové akce typu: ráno někdo zavolá a za pár minut vyrážím do terénu s návratem nejistým, takže kdo vyvenčí, kdo se postará… a kdybych žila v domku se zahrádkou, pak bude kámošem irský vlkodav, doga, ovčák… a spousta koček. Nejsem majitelem domku se zahradou, nemám čas, takže to vyhrávají plyšáci-kočičáci.

Strašně dlouho jsem po kocourkovi toužila, to tu ví každý. Splnil se mi sen-touha rovnou 3x. Moc si toho vážím a moc si to užívám. Proto jsem taky ten „plašan“, co pořád řeší pčíkání, průjmíčky a další problémy a škemrá tu o rady. Sebevíc načtené literatury nenahradí praxi. Každý milovník a majitel koček mi potvrdí, jak krásné a uklidňující je mít kočku na klíně, v náručí, v posteli stočenou v nohách nebo u hlavy, vrnící hebké klubíčko, ze kterého sálá teplo, klid a pohoda, velké oči upřené na živitele – dej mi něco dobrého, pohlaď mně, podrbej, ale také – nech mně, teď se mi to zrovna nehodí!

Kočky jsou osobnosti a každým chloupkem to dávají najevo. Hebké tlapky, kterými pohladí, ducnutí hlavičkou, když dávají najevo, že mají toho svého dvounožce rádi, vrnění, ranní budíček, kdy mi Melíšek tlapkami masíruje tvář a vrní až okna drnčí i ta bezbřehá důvěra, když půjčí Zrzínek bříško k podrbání i přesto, že si prožil venku něco hodně nedobrého, to prostě zavazuje a já jsem dojatá pokaždé, když se mi to stane.

Když prožívám něco hodně zlého (v poslední době je to spíš setrvalý stav), tak oni mi vždy dodají sílu k dalšímu bytí a vím, že přijdu domů a čekají na mně 3 čumáčkové, kteří mi věří, a já je nesmím zradit. Vycítí, že se něco děje, každou změnu nálady, jsou nesví, ale snaží se mi svojí přítulností a láskou dát najevo, že vše pomine a zase bude dobře.

„Kočky jsou smradlavá, špinavá zvířata, doma nemají co dělat…“ Ano. V tom případě ovšem je jejich majitel rovněž smradlavý a špinavý! Kdokoliv přijde do mého pidiprostoru a netuší, že jsou tu, kromě mé maličkosti, ještě 3 kocouři, tak tomu nevěří. Za předpokladu, že se o zvířátka dobře starám, nejenže nesmrdí, ale voní krásnou čisťounkou srstí a čistotou. To, že se stále sami myjí, je známo. Jsou neuvěřitelně čistotní, používají své záchůdky, které 3-5x denně čistím, nikde by nic neprovedli, takže v tom problém není.

Stelivo je dokonale absorbční, zápach žádný! Ostatně – když jdeme my, dvounožci, vykonat svojí potřebu, VONÍME???? Jsem celý den nebo přes noc pryč? Není problém. Mají chůvičku, která se o ně 3-4x denně postará. Ano, jsou z nich chlupy, ale výkonný vysavač si s nimi hravě poradí a tak zlé to zase není. To, co člověku dávají zpátky, to prostě nelze vyvážit ničím a jejich vyzařování pohody je nakažlivé, ale také dobře vycítí lidský smutek, nemoc, trápení.

Chápu, že ne všichni lidé kočky musí, jsou lidé, kteří nechtějí v domácnosti žádné zvíře, ani na obrázku, jsou tací, kteří nesnesou doma ani lísteček, natož celou květinu, kterým se prostě nechce o nic navíc starat. Netuší, o co se připravují, nepoznali nikdy ty krásné chvíle při hlazení toho heboučkého vrnícího tvorečka, který svému člověku bezmezně důvěřuje, kterému je dobře v lidské společnosti a který vrací vše, co do něj člověk investoval měrou vrchovatou zpět.

Jsem šťastná, že je mám a moc mi dávají, moc mi pomáhají a věřím, že s nimi ještě prožiju dlouhý a krásný život.

***

Howgh, mami, už toho nech. Kočky nebrečej! Ale mně se chce, Melíšek má taky slzičku a Ríša mi přišel říct, že je dojat a jde si dloubnout do mých granulí, protože nejlépe se dojetí zahání dobrým jídlem!

Tak máváme tlapičkami všem Zvířetníkům. Zrzínek v.p. (s odbornými poradci Melíškem a Ríšou).

Další fotky najdete zde http://kmz.rajce.idnes.cz/Posledni_kocouri_fotky/

Karolína