Tak tohle vám musím vyprávět sám – na paničku bych se radši nespoléhal. Ona by vám to určitě vysvětlovala a vysvětlovala… a přitom to bylo tak jednoduché.

Že bude ten den nějaká psina, jsme s Daníkem pochopili brzo. Když jsme popoháněli paničku při snídani, tak nás s pusou plnou ovesných vloček škádlila: jen počkejte, pojedeme autíčkem, autíčkem… Málem si prozpěvovala, a tak jsme se pilně ometali kolem, aby se někde nezačetla a nezapomněla, co vlastně chce dělat. Ona už je taková. Ale tentokrát nezapomněla a hned po snídani nám dala místo obojků postroje, takže bylo jasné, že vyrážíme do lesa.

Potom začala strojit sebe. Té to trvalo! To bylo pořád zkoušení, jedna mikina, jiná mikina, jedna její bunda, druhá bunda, ale pořád jí to nebylo správné. Jednou je to prý teplé, podruhé promokavé, po třetí pánečkovo… Ta s tím nadělá! My už jsme jí kolikrát říkali, pořiď si kožich, ten se nikdy neonosí, ale kdepak ona, musí bejt furt nahatá a tak si potom stěžuje, že nemá co na sebe. 

Nakonec sebrala větrovku Markovi a když jsme si mysleli, že snad už konečně jdeme, tak začala hledat boty. Významně jsme s Daníkem zírali na její zimní boty, vždyť je měla, u všech chlupatých psů, pod nosem! Ale ne! Stejně, jako si prostě nevzala normální zimní bundu, nevzala si ani ty normální boty, a místo nich se hrabala v přístěnku až vytáhla nějaké jiné. To už jsme se pořádně motali kolem a Daník začal působivě kňučet.

Když ovšem vylovila s botama ještě i lyže, měl jsem chuť začít výt. Na co lyže??? Buď se chodí s náma, nebo na lyže – copak to nechápe? Asi jsme zanedbali výchovu. Pochopila, co se jí snažíme vysvětlit, a tak vysvětlovala sama. Že prý je tam už tolik sněhu, že pěšky se chodit nedá, a tak dnes budeme my běhat a ona bude jezdit. Ha! To chci vidět!

A viděl jsem. Nejeli jsme tentokrát k jezeru, ale jinam – do Vestmarky. Sněhu bylo všude plno, panička se ke konci ploužila s autem tak pomalu, že jsem si říkal, že mu taky asi obuje lyže, nebo tam nikdy nedojedeme. Ale dojeli jsme. Na parkovišti jsme byli sami, takže nás panička neprudila s nějakými příkazy a my se mohli do syta vy… no víte co, taky vyválet ve sněhu a připravit se na tu švandu. Panička si vzala pás, omotala se vodítkama, nazula si běžky, vzala hůlky, zamkla auto a vyrazili jsme.

Tady ve Vestmarce je to hodně odlehlé, hlavně ráno v pracovní dny tu jsou jen ty kopce, skály, lesy a zvířata. To nám vyhovuje a paničce taky. Lyžařská stopa vedla přímo od parkoviště, pozvolně pořád do kopce. Mezi válením se ve sněhu a čucháním jsme s Daníkem paničku ostře sledovali – jak jí to jde a jestli po nás bude něco chtít. No byla rychlejší než obvykle, nebořila se, jen nám připadalo, že si občas není jistá, kolik má vlastně nohou.

Za chvíli už jsme byli na odbočce k běžeckému okruhu. Tam to začalo to být napínavé, jelikož pro začátek je třeba seběhnout prudký kopeček, pěkně do zatáčky. Na nohách je to snadné, na lyžích potom psina. Aspoň v podání naší paničky. Její styl je… no řekněme zábavný. Řítí se z kopečka, v očích smrt a pořád vykřikuje.

Běželi jsme těsně vedle ní a moc jsme neposlouchali – ona rychle jezdící panička je unikát, který je třeba si užít. Takže vůbec nechápu, proč nám nakonec pod kopcem tak lála. Prý jsme zatracení pitomci a máme uhnout! Prý řvala uhněte, a my jsme neuhnuli! To teda od ní fakt nebylo spravedlivé, takhle nám nadávat. My jsme mysleli, že si prostě výská radostí! Však jsem na ni taky štěkal!

Potom byl chvilku klid. Cesta vedla rovně, jen sem tam maličko do kopečka a pak zase maličko z kopečka. Panička se uklidnila a vesele si svištěla. To my jsme tak nadšení nebyli, protože stačilo se někde začuchat a zdvihnout nohu, a už jsme viděli jen její záda a abychom už honem běželi. Tak jsem aspoň běhal těsně za ní a šlapal jí na lyže – taky dobrá zábava!

K našemu milému překvapení jsme nebyli v celém lese sami – za zatáčkou se ve stopě objevila jiná paní na lyžích, a za ní běžela úžasná mrňavá fenečka. Měla kudrnaté dlouhé uši a byla doslova k sežrání. No její panička si to asi myslela taky, ale nějak to dobře nepochopila, protože začala volat na tu naši a chytala fenku do náruče. Sice jsme se k ní rozběhli, ale panička pánovitě zapískala, tak jsme se rozhodli vrátit.

O žádnou legraci jsme ale nepřišli. Byli jsme zvědaví, jak nás panička bude chytat a uvazovat, když má ty lyže a ruce plné hůlek. Lidi, to byla psina! Co všechno jí v tu chvíli stačilo spadnout! A jak hezky nadávala! Ale zase nebyla spravedlivá, protože jsme byli od ní jen tak daleko, aby nás nemohla chytit – rozhodně jsme neutíkali, tak co.

Nakonec nás uvázala, tamta paní pustila tu feňuli a minuli jsme se. Bóže, to bylo cirátů pro jedno čuchnutí! Jenže panička dostala nový nápad. Že prý ji budeme táhnout. Daník trouba poslechl, opřel se do postroje a klusal stopou jako nějaký pitomý saňový pes. To já jsem se tedy takhle předvádět nehodlal. Nakonec mám bolavou nohu – neměla by vlastně táhnout panička mě??

Prý hou a jdi a utíkej… tak jsem teda běžel. Ale já věděl jak na to. Víte, co se stane, když běžíte uvázaní na dlouhém vodítku, vedoucím k paniččině pásu, místo před ní běžíte hezky po jejím boku? Ne? Tak já vám to povím – stačí pár metrů a vodítko se začne paničce namotávat na hůlku. Stačí jedna dvě otáčky a nevěřili byste, jaký z toho vznikne zamotanec! Smál jsem se, až mi jazyk plandal do sněhu!

Panička nás tedy zase pustila na volno a nějakou dobu jsme běželi v klidu. Pravda, z kopečka panička vždycky ujížděla s křikem, ale já jsem jí do toho štěkal, takže nám to hezky ladilo. Musím uznat Daníkovi, že se vůbec nebojí lyží ani hůlek a umí paničce skvěle křižovat dráhu. Někdy mu šlo málem o tlapky! No jo, je nadanej.

Nakonec jsme zase přijeli k tomu kopci, kde okruh ústí zpět na cestu k parkovišti. Panička zavrčela, že do toho kopce sama nepoleze a zavelela „vodítko“. Tak jsme se nechali uvázat a tentokrát jsem se zapojil i já a do kopce jsme jí pomohli. Stejně to byla legrace, protože aby nás motivovala, tak pořád vykřikovala: „Pejsci, autíčko! Mistička!“ Ještěže jí tu nikdo nerozumí, vždyť jinak by to byla ostuda. Mezinárodní!

Potom to bylo chvilku jen maličko z kopce, takže Daník běžel jako saňovej, panička se vezla a libovala si. Já jsem jí zkusil zamotat hůlky, ale nepovedlo se mi to. Už jsem si myslel, že tak dojedeme až k autu, ale nakonec měl Daník geniální nápad. Z plného běhu sebou plácnul na zem, aby si vykousal led ze zadní tlapky. Víte, jak vypadá panička jedoucí na lyžích, když ji zprudka najednou zastavíte? Tak si to zkuste představit!

Výsledek byl ovšem zřetelně pozitivní – panička si mumlala nevlídná slova, ale definitivně nás pustila a omotala se zase vodítkama. Bylo jasné, že k autu už doběhneme volně, a tak jsem si myslel, že je pro dnešek po legraci. Ale kdepak.

Panička se namlsala jízdy v upravené stopě, takže nás vyhnala z cesty a lehkomyslně se rozjela z kopce dolů. Musím říct, že jí to svištělo pěkně – málem jsme jí nestačili! Hnali jsme se za ní a já jsem se ji snažil jako chytit za lýtko, to je taková naše soukromá legrace. A trochu jsem štěkal. Možná v tom to bylo… nebo to bylo tím, jak panička vykvikla??

On se totiž proti nám, v té samé stopě, objevil nějaký starší pán. Jeden by čekal, že uhne, když se na něj řítí naše panička, ale on byl odvážnej – nebo tak koste… konsternovanej? Zůstal stát a nevěřícně zíral. Tentokrát panička vykvíkla doopravdy a mně bylo jasné proč. Nebyla si jistá, jestli v té rychlosti vyskočí ze stopy a toho chlapa mine, nebo jestli při té příležitosti sletí a chlapa smete jako lavina. Jó naše panička, ta umí jednoho smést! Chtěli jsme ji s Daníkem podpořit, a tak jsme ještě zrychlili, abychom se dostali těsně za ni. Když nás totiž vidí zblízka, uskakuje mnohem čileji!

Juch, to byla krásná akce! Panička nakonec vykřikla, uhnula, na jedné noze to vybalancovala! Chlap zíral dost vyděšeně – oni Norové si jaksi neumějí představit, že by někdo mohl mít na lyžích nějaký problém (no jo, neznal naši paničku), a tak si asi myslel, že ona je vyděšená z nás! Ještě když se paničce podařilo zastavit, tak tam stál, otočený k nám a koukal. My jsme taky koukali a smáli jsme se po psím a panička říkala, že jsme bestie šeredný, ale to nemůžete tak brát, to ona říká pořád.

K autu jsme už dojeli úplně spořádaně a nakonec se ukázalo, že s lyžema to venku není tak špatné. Sice se jeden naběhá, ale té legrace co se užije!

Tak se mějte všichni pěkně a od ve sněhu úplně utopených lišejníků vás zdraví

Kazan

 PS od paničky: Jsou to bestie šeredný a do dokonalých tahounů, jaké nám tu obvykle inzeruje Ap, mají opravdu hodně daleko! Je jasné, že je lepší vycházku se psy a vyjížďku na běžkách oddělit, ale v lesích je teď nejméně metr sněhu a boří se to i na upravených cestách. Takže dokud neroztaje, budeme muset do lesa s běžkami. Chudák já! :))

  (Březen 2009)

PPS: Dnes už nic z toho není pravda – Daník není, Kazan toho se svojí artrózou moc nenaběhá a Berry zatím tahat nesmí, jen běhat. Ale už jsme spolu na horách běhaly a nebýt mé mizerné kondice, užily bychom si víc 🙂  Ale přijde jaro a natrénujeme… Tady jsou fotky z Černé hory – cesta směrem na Kolínskou boudu