Čtvrtý den, 23. srpna 1961 vstáváme až v 7 hodin. Kazimír je marod, má skoro 39°C horečku, zůstává ve spacáku a cpe se aspirinem a panadolem. Já mu řekl, že to má za ten jeho včerejší kanadský žertík na můj účet.

Jinak ranní rutina probíhá zdárně, k snídani si dáváme Kalorku s mlékem a chleba, a pak vycházíme pod vedením Edity, směr Baraní sedlo. Asi na půl cestě do Velké Zmrzlé doliny nás dostihl vydatný liják. V nedaleké skalní stěně objevujeme asi 10 metrů nad zemí jeskyňku, do které se před přívaly deště uchylujeme. Nevychutnáváme si pohostinnosti tohoto místa dlouho a přicházejí domácí páni. Pár mokrých kamzíků se na návštěvu netváří ale vůbec přátelsky a po krátké výměně názorů nás ze svého příbytku drsně vypudí zpět do deště.

Nám nezbývá než se vydat zpět na chatu. Vracíme se kolem poledne. Děláme si ze Žďáráků jakési, před deštěm chráněné, místo u balvanu a tam si vaříme oběd. Pak si prozpěvujeme při kytaře, ubíjíme čas a z dlouhé chvíle si opékáme salám s cibulkou, děláme si vaječné topinky se sýrem a podobné laskominy. Nakonec hrajeme „člověče nezlob se“. Venku je zima, mlha a stále hustě prší. A tak za zvuku deště jdeme spát kolem 21 hodiny, světlo, mimo našich baterek, v našem příbytku není.

Pátý den 24. srpna 1961 vstáváme v 7 hodin a snídáme Kalorku, čaj a topinky. Venku je snad ještě hůř než včera odpoledne, tedy zima, mlha a padá sníh s vodou. Přes noc přikryl sníh krajinu nad 2000 metrů vysoko svojí peřinou. Tam je více jak 10 cm letošního prvního sněhu. Shledáváme, že jít na horolezeckou tůru by byl pustý masochismus a tak se vydáváme pouze na pěší výlet.

Jdeme po magistrále na Kežmarskou chatu. Zde je k mání sotva čaj, je to chata ČSTV a tak nic moc. Jdeme dál kolem Trojrohého plesa a prudce vystupujeme do Kopského sedla. Toto tvoří přirozenou hranici mezi Vysokými a Belanskými Tatrami. Ze sedla do doliny vede vodou vybraný žlab a zde je v jeho dně jasně vidět na západ žula Vysokých Tater a na východ vápenec Belanek. Z Kopského sedla jdeme stále sněhem po červené značce, která vede po hřebeni Belanek přes Predné a Zadné Jatka až ke Skalním vratům.

Cestou přestalo pršet a sněžit, ale je stále chladno a zataženo. Mlha za ztratila, než jsme se vyškrábali do Kopského sedla. Po hřebeni jdeme čerstvým sněhem. Procházíme Skalními Vraty, tvořenými bílými vápencovými útesy a dáváme se zpět po cestě vedoucí pod nimi. Pochopitelně ignorujeme velkou ceduli hlásající: „cesta zatvorená padajúce kamene“. Kolem této cesty, co vede po úbočí, vykukují ze sněhu tisíce květů. Neschází zde protěže, sasanky, divoké karafiáty, hořce, devětsil, hvozdík ledovcový, netřesk horský, prvosenky, prasetník jednokvětý, kamzičník a desítky jiných. Než dojdeme zpět do doliny, tak nám pro změnu začíná opět vydatně pršet a tak za deště docházíme ke Kežmarské chatě a pak „domů“ na Brnčálku. K večeři si ohříváme vepřovou konzervu a pak pějeme a hrajeme opět „člověče nezlob se“. Za rachotu deště na plechové střeše v 21 hodin usínáme.

Šestý den 25. srpna 1961 se budíme do bubnování deště do plechové střechy našeho „hotelu“. Tak nikam nespěcháme, snídáme a balíme se s úmyslem jet domů. Kazimír se mezitím trochu vykurýroval a je schopen pohybu. Odcházíme se vším, co máme, dolů na turistickou základnu Spoje Brno u Šalvějových pramenů. Zde se ale počasí umoudřuje a dokonce vykukuje sluníčko. A tak většinu věcí necháváme na základně, balíme si jen to nejnutnější do kletráků a v 19 hodin jsme opět zpět na Brnčálce, kde přespáváme v našem „hotelu“.

Za večerního šera jsme svědky vzácné podívané. Jak tak sedíme na svahu u přístavku a za rozpravy civíme na majestátní severní stěnu Malého Kežmarského štítu, tak z ničeho nic se až skoro u vrcholu vyloupl ze stěny skalní blok, bratru tak 25x5metrů a jak si to tak těch 900 metrů hulákal dolů, tak občas zavadil o stěnu, aby dopadl na rampu Německého Žebříku, kde explodoval a roztříštil se na tisíce kusů. V šeru večera bylo vidět záblesky, jak se o sebe žulové balvany křesaly a prvně jsme po dopadu pocítili něco jako mini zemětřesení, aby záhy dorazila i rána a hukot. Celé toto velkolepé divadlo nemohlo trvat déle než 20 – 30 vteřin, ale nám vše probíhalo jako ve zpomaleném filmu a zdálo se nám, že to trvá věčnost. Navíc, místem dopadu, na Německém Žebříku, jsme chtěli další den lézt na vrchol tohoto štítu. Večerka je ve 23 hodin a s napětím čekáme, jaké bude ráno.

Sedmý den 26. srpna 1961 je budíček v 5:30 ráno. Je azuro a klid. A tak se rychle chystáme na tůru. Čeká nás dlouhý den a ještě delší noc, večer odjíždíme zpět domů. Náš dnešní cíl je vrchol malého Kežmarského štítu. Nastupujeme Německým žebříkem. Tato skalní rampa diagonálně protínající severní stěnu Malého Kežmarského štítu je tvořena balvany zvíci osobního automobilu, autobusu, nebo i menšího domečku. Všechny jsou pěkně usazeny a obrostlé lišejníky.

To ovšem do té doby než dolezeme k místu včerejšího dopadu skalního bloku. Zde jsou balvany na sobě stále se kývající a někdy i nechutně uhýbající. Vše ještě pokrývá žulový prach a tento úsek je psychologicky velice nepříjemný, takový „živý“, stále se ještě pohybující. Když jeden vykročí po balvanu zvíci autobusu a tento se od ním začne kývat, tak dotyčný pak má smíšené pocity. Počasí je teplé, až horké, je kolem 25°C.

Dále ale Německý žebřík nabývá na strmosti, jdeme místy až po kolena v těžkém sněhu a tak dosahujeme Ušatého sedla, odkud chceme po trojkové hraně vylézt na vrchol. Zde se však náhle, jak už je v horách zvykem, zatáhlo, začal fučet silný vítr, či spíše vichřice která sebou nesla sníh a teplota spadla náhle na -5°C. Na skalní hraně, ničím pořádně nechráněné před řádícími živly se lehké trojkové lezení mění v náročný výstup. Vzpřímit se je nemožné vichr by jednoho odnesl do doliny. S obličejem proti větru se ani nedá dýchat a jsme rádi, že jsme navázaní a zajištění.

Je nám také v propocených košilích pekelná zima, i když jsme si navlekli svetry a větrovky. A tak velice obezřetně a pomalu vystupujeme po severozápadní hraně až na vrchol Malého Kežmarského štítu, kde hledáme závětří za skalními bloky. Zde odpočíváme a posilňujeme se a počasí se začíná lepšit, dokonce se nám mezi mračny ukáže vrchol nedalekého Lomnického štítu. Po krátkém odpočinku se dáváme na sestup jednoduchou jedničkovou cestou po severo-východním hřebenu na Kežmarskou kopu a dále do sedla pod Svišťovkou.

Cestou se ještě zastavujeme u pěkných, asi 30 metrů vysokých, zhruba pětkových skalních ploten a ty si pro zahřátí vylezeme a slaníme. Pak už šupajdíme na Brnčálku, kde jsme si nechali nafukovací matračky a spacáky. Po sbalení zrychlený přesun do nížin k Šalvějovým pramenům na turistickou základnu kde máme většinu našich věcí. Po sbalení je už tma a tak potmě s plným nákladem jdeme do Tatarnské Lomnice, kde jsme si v hospodě dali večeři. Pak už jen chytit električku do Popradu a tam rychlík do Brna, abychom byli další den ráno doma.

Další fotky najdete zde

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Nas_prvni_vysokohorsky_horolezecky_vycvik_-_Brncalka_srpen_1961/