Těžko říct, kdy se od sebe oddělí schopnost dívat se a schopnost vidět. Myslím, že je to hodně brzo; některé věci malý človíček prostě vidí zřetelně, a ačkoli nad tím nijak nebádá, tak se podle viděného chová.
Asi až se slovy přichází schopnost nové poznatky pojmenovat a vyvodit z nich nějaké závěry. Nepamatuji si, kdy se to stalo poprvé mně, ovšem prozření mého bratrance je v naší širší rodině legendární. To mi bylo asi devět a jemu něco přes dva roky, jako vždy jsme se spolu koupali, když bratránek spustil povyk – mami mami mami! Moje krásná teta Jůlie přiběhla okamžitě do koupelny a bratránek ji zpola vyděšeně, zpola hrdě objevitelsky oznámil: Mami, Alena nemá drabec!
Ne vždy je prozření tak dramatické, ale rozhodně je často překvapivé a pokaždé obohacující. Tisíckrát procházíme kolem něčeho, a najednou to vidíme jinak, tisíckrát prožíváme stejnou situaci, a najednou jako bychom se na ni dívali odjinud. Možná jinýma očima. Možná svýma, ale odněkud seshora z galerie. Někdy se můžeme vidět v temném lese, jindy seznáme, že jsme nedobrovolnými aktéry ve špatně režírované frašce, občas vidíme cestu ke slunci. A často se naše vidění proměňuje s časem; potom se může stát, že dětský křik je nejdřív projevem naší radosti ze života, později jím dáváme najevo, že jsme to my a svět s námi musí počítat, a nakonec se stává hlukem, který nás obtěžuje.
Umět vidět je dar. Občas je to dar, za který se hodně platí. Ale kdyby se člověk mohl jen dívat, byl by velmi chudý. A na spoustu věcí by nepřišel. Třeba ani na ten drabec.
Přináším OT, malininkého Kiburka v óbr hnízdě:
http://nero89gorilky.rajce.idnes.cz/Kiburiho_obrhnizdo_a_ostatni_video-foto_10.3.2011/?p=pomahamegorilam.cz#Kibu_ve_svem_obrhnizde_podv_11003_2011.jpg
Co níže zmiňovala ioannina, to bych raději častěji nezažívala. Viděla jsem předem, nebo současně, úmrtí mámy i táty, dřív, než jiní (bylo složité vysvětlovat sourozencům, proč jsem se v pátek večer futrovala do nemocnice) a vloni jsem si uřízla úžasnou ostudu, když jsem ve dvě v noci volala jedné sestře o telefony na druhou sestru /přitom jsem ty telefony měla v mobilu/ a budila druhou sestru, protože se mi zdálo, že něco vybouchne: hnala jsem ji kontrolovat kotel. Nakonec a naštěstí to ségry vzaly spíš kladně a mne pobraly za jen menšího blázna. 🙂
Kiburek si polebedil a hurá zase lumpačit! (inlove) 🙂 (inlove)
Vave, dík za další pěknou stopětku. Minulé jsem nestihla pochválit, tak aspoň takhle zpětně dík za ně. A za Tebe, že jsi a že tak pěkně píšeš.
Moc krasna stopetka a k zamysleni Z detskeho udivu je v nasi rodine legendarni muj – kdyz prinesli domu bratra, byly mi necele 3 roky. A jasala jsem nad bratrikem a tleskala ruckama jake ma male nozicky a rucicky, az jsem se najednou zamracila, vykulila oci a oznamila rodicum, ze ho musi jit vratit, protoze ma pokrcenou prcinku. 🙂
🙂
Milá Vave, o tom,že se někdo dívá a nevidí (tmi) ,narozdíl od tebe,která vidí nevšední krásu i ve všedních věcech (f) tu psát nechci. Ale proč drabec ? Pro to,co ti chybí 😉 ,jsem už slyšela různé názvy,ale tohle tedy ještě ne (chuckle) …No,bratránek asi ještě šišlal,byl malý,ale velmi všímavý 😀 (wasntme) (wave)
Chichi – možná, chtěl říct dravec … ovšem ve dvou letech?! (chuckle) (chuckle)
Hihi, dravec asi ne, ale ono i to drabec je podezřelé, když ve stejné době říkal pinceha. (chuckle) Tak asi hlásil „dlabec“, ale na mou duši, rodinná paměť praví jednoznačně „drabec“. (chuckle)
A možná mu nebyly dva, ale tři. (chuckle) Všechno ostatní je ale prauda praudocí. (nod)
Ještě jednou všem děkuju za příspěvky. (h)
Možná měl na mysli „vrabec“. Tam už by ta souvislost byla…. 😀
To si takhle na písečku hrají holčička s chlapečkem. Najednou se chlapeček pátravě podívá na holčičku a ptá se jí: To uz tak byjo, nebo se ujomilo?
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.*) Honore De Balzac byl známý tím, že ho ustavičně pronásledovali věřitelé. Jednou ráno se k němu kdosi dobýval.
Na neodbytné bouchání se Balzac ozval:
„Nejsem doma!“
„Jste! Vidím, že máte boty před dveřmi!“
„Já jsem odešel v papučích!“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny, pěkně se vyspinkejte
a hlavně se dívejte kolem sebe, určitě něco uvidíte. ~o)
🙂 (y) Jovásku, ten je parádní! (clap) A ze života – kolikrát se mi chce přesně takhle reagovat na některé lidi. (blush)
A to opisoval od toho známého logografa, Isokrata nejspíš. Za ním chodil strašně neodbytný klient, jenže Isokratés mu prostě tu obhajobu nechtěl napsat za žádné peníze na světě, protože mu bylo jasné, že je ta pře prohraná. A tak se nechával zapírat. Jeho otrok vždycky smutně zavrtěl hlavou a povídá: „Pán není doma, je mi líto.“ A klient se vždycky naštvaně sebral a odešel.
Jenomže jednou poslal Isokratés otroka na trh pro nějaké ryby a čerstvou zeleninu. A jak na potvoru, kdo si to kráčí k domu, no klient. Isokratés se vyklonil z okna.
„Nejsem doma!“
„Jak to, že nejsi doma, vždyť tě vidím!“
„Ty mizero, když ti můj otrok říkal, že nejsem doma, jemu jsi věřil, a mně, svobodnému athénskému občanovi, nevěříš?!“
Jj, vidění. Taky případy, kdy několik lidí kouká na stejnou událost a každý vidí něco jiného. Ne ve zlém, ale z hlediska vlastních zážitků a názorů a zkušeností…
Vždycky si vzpomenu na teorii, že vlastně okolní svět vůbec neexistuje, to jen naše smysly si s námi hrají (whew)
Vavísku, Ty neumíš jen vidět ale i báječně psát (sun)
Ano, Vave, vidět není totéž, co vidět. To, co vidí jedni, nemusí vidět druzí. Ty dar vidění máš. (inlove)
Pardon, to OT jsem dala bůhvíkam, tak znovu sem. 🙂
OT – jaro musí být, protože Anka je ostříhaná. A jak jsem tak s ní šla domů, tak jsem si uvědomila, že i když máme každá jinou frekvenci, stříhání za rok nás vyjde nachlup stejně. Tak nevím, jestli já mám kadeřnici levnou, nebo Anka drahou? (chuckle)
Jinak vám moc děkuju za palce (h) , tchán jde zítra z nemocnice domů. Otázka operace srdce ale zatím není dořešená.
To je fajn (inlove) . Z domova se mu to bude řešit líp.
Do třčtice: Teď jsem si teprve přečetla ranní diskusi k takychovatelům, kteří nedají štěňátku pořádně najíst, aby bylo co nejmenší (čti „dle standartu“ (headbang)
U nás máme v okolí tři yorky, kterým páníci dopřávali ad libitum a jsou z nich krásní a NEUŇAFANÍ
teriéři, kteří neječí na každého a všechno, co uvidí, ale naopak jsou velmi družní i k ostatním pesům v sídlišti. Zatímco přímo na poschodí máme yorka, kterého není téměř vidět, ale slyšet ho je i přes dva byty – o venku nemluvě……
Krásná stopětka pro vidoucí Zvířetníky – stačilo uvidět Karolinu na mostě a co se hnedka strhlo…tady je to prostě neuvěřitelný spolek a Vave jest básníkem, mimochodem řečeno.
A ještě mě napadlo, že dar dívat se mají lidé, kteří jsou silně empatičtí, protože takoví si všimnou a podají pomocnou ruku či „tlapku“ v ten pravý čas (h)
Ano, ano, tleskám, přesný postřeh, dobře řečeno.
A právě lidé, kteří umějí vidět, tak mají zároveň ten úžasný dar krásně psát, čehož jsi ty, Vave, jasným dokladem. Já jsem kdysi zjistila, že moje dítě a jeho dvě kamarádky „vidí“, když začali coby čtyřletí caparti sbírat po dešti u nás v sídlišti na chodnících dešťovky a odnášet je do trávy, aby je nikdo nerozšlapal. A vydrželo jim to pěkných pár let, takže mi jednou naše paní sousedka poděkovala za pěkné ráno, které jí zkrášlil můj synek přenášející cestou do školy dešťovky zpátky do trávy…..
Děkuju vám všem za milé příspěvky. 🙂 Přiznám, že jsem očekávala i pár rozkošných hlášek, jako nám nabídl Pavel Ž., abych v tom nelítala sama. (chuckle) No neva, do večera je ještě daleko a třeba si někdo na něco ještě vzpomene. 🙂
Vave, jak ty to děláš? Já si vždycky po přečtení 105 říká, že máš pravdu a mám o čem přemýšlet. Díky za tvoje dívání a shrnutí do vět. (sun) (inlove)
Sice opožděně, ale velmi ráda se sem přidám.
Oslí můstek k diskusi: (party)
VIDÍM psa, je to známý, tahám z kapsy JÁTROVÍ…
anebo:
pes VIDÍ mně – ne, nevidí MNĚ, vidí MOU KAPSU a v ní vidí JÁTROVÍ
1/2 kg jater drůbež (i trochu víc), 1/2 kg vloček, 3 vejce, stroužek česneku, malá cibule, lžíce majoránky. Usekat, smíchat, natřít na pečicí papír a péci na plechu – pak nakrájet cca na 6 kusů a přechovávat v mrazáku. když večer vyndáš 1 díl a necháš ho v ledničce, je to ráno akorát.
že bych to někdy zkusil? Samozřejmě jakožto bezpsí bych to sežral sám … za odměnu …
Jen nevím … vločky zrovna neoblibuju.
Ty vločky jsou rozšmrdlaný… nepoznáte na chuti…
jedna naše kamarádka tvrdí, že TOHLE pekla babička jako přílohu k polévce – ono to taky náramně voní…
Jen doporučuji pro lidi OSOLIT, chichi…
Milá Vave, ty zkrátka umíš! Umíš se dívat, vidíš a moc krásně o tom umíš psát! (h)
A vzpomněla jsem si na slova své babičky, když jednou táta něco nemohl najít ve skříni: ,,Jaroušku, to musíš v té skříni hledat, ne do ní jenom čumět!“ 🙂
Babička to pojmenovala přesně. 😀 😀 😀
Lucko! (h) (y) Tak tohle je nejlepší ne 105, ale spíš 20 x 10. 🙂 je v tom všechno – Tvoje babička byla moudrá žena. (nod)
Četla jsem včerejší hlášení i Kimince. Chovatel není chovatel, ale podnikatel ve zvířatech, což je prostě hrozné. Kimi měla štěstí, že skončila u vás. A hihi, žíněnka pro ptáka, tak o tom jsem ještě nikdá neslyšela. (chuckle) (y)
Bábinka byla úžasná, v životě to taky neměla jednoduché, ale zvládala vše s nadhledem!
No a k tomu papoušímu chovateli: Taky mě jeho jednání naštvalo, na druhou stranu měl svůj díl pravdy, což jsem si přiznala až později. Pokud má ptáky ve voliéře a má jich víc, Kimi by se do hejna nedokázala se svým handicapem začlenit. Musel by ji mít zvlášt, což by ovšem zase znamenalo se jí hodně věnovat, Amazoňan nedokáže být sám. Já to řeším tak, že okamžitě po příchodu domů ji beru k sobě a domácí činnosti vykonávám s papouchy na rameni. Dráček se samozřejmě věnuje i ostatním členům rodiny včetně ušatejch dlouhejch, ale Kimi je na mě zatím hodně vázaná. V podstatě se jí věnuju aspoň tak tři hodiny denně. Ono to vlastně tak náročné není, stačí jí být se mnou a občas si něco půjčit na hraní, ale každý na to asi nemá… Ovšem na místě chovatele bych se hodně starala, aby byla v dobrých rukou a aby nijak nestrádala, jeho nezájem mě fakt naštval. A ještě něco – pokud je chovatel zodpovědný, nevadí mi, že si chovem papoušků vydělává. Tím, že jsou k dostání odchovy, se docela účinně brání drancování populací v přírodě. Takže opět – nic není černobílé 🙂
já jen nechápu, jak můžeš být klidná s papouchem na rameni. Mně šlo vždy o uši a vlasy. Vlasy bych přežila, ale i dobrácký štípanec do ucha pěkně bolí. Nehledě na to, že jsem jak T. Brodská v Básnících, nesnesu foukuití nebo po šimrání na krku kolem uší…brrrr Nemohla bych mít ptáka na rameni. Kdekoli jinde, třeba na hlavě (ale to pěkně škrábou) (chuckle)
Úplně klidná nejsem, Kimi si totiž osvojila úžasný zvyk – pokud má pocit, že ztrácí rovnováhu, chytne se ucha. Taky od čeho jiného ty uši mám, že? Připadá mi, že je považuje za úchyty jako na horolezecké stěně. Ovšem když vyjeknu, okamžitě mě pustí a jde mě pusinkovat (inlove) Vlasy mi oba jenom jemně probírají, ale Dráček má taky bezvadnou zábavu – když má pocit, že se mu dost nevěnuju, vyšplhá mi na hlavu a klepe mi do ní zobákem – prý to hezky duní 😛
Když jsem měla andulku Robíčka, imrvére mi visel na řetízku u krku, na náušnicích, nebo mne chytal za ret, když jsem mluvila. Andulka je ovšem proti amazoňance lehká váha, takže oždibování uší a rtů a nosu bylo spíš příjemné… Navíc jak viděl cokoli kulatého, oválného, skleněného a pokud možno žlutého, tak makal mazlit se s tím, tak stačilo nalít sklenku nebo položit na stolek tenisák a chlapec byl v rauši.
mívala jsem anduláka Lojzíka a v optice na mě věčně řvali,co to s těma brejlema-obroučkama dělám… já nic, ale on střídavě seděl na bočnicích a brousil si zobák o ty obruby a to měl svoji sépiovku a spoustu jinejch hraček ,a několik bidýlek…. (angel)
Ty to eště neznáš, už jsem to tu kdysi vyprávěla. Přijel v pravěku na návštěvu manželův spolužák s překrásnou ženou a načančaným dítětem, do bytečku plného akvárií, strašilek a – Robíčka. Pro obveselení společnosti, když řeč vázla, postavila jsem na stolek Robíčka. Robíček hbitě proběhl mezi obloženými talíři a skopnul špičku (ŽLUTÉHO!!) rohlíku omylem ze stolku, zastavil se na okraji a volal na zem: „Robíčkůůů. Robíííčkůůů!!“ (On totiž uměl říkat jen své jméno.)
Spolužák se příšerně podivil: „Ježiš, to je ale chytrej pták, dokonce pozná rohlík od chleba, ale kdo ho naučil skloňovat? Že volá ´Rohlíčku?´
OT – jaro musí být, protože Anka je ostříhaná. 🙂 A jak jsem tak s ní šla domů, tak jsem si uvědomila, že i když máme každá jinou frekvenci, stříhání za rok nás vyjde nachlup stejně. Tak nevím, jestli já mám kadeřnici levnou, nebo Anka drahou? (chuckle)
Jinak vám moc děkuju za palce (h) , tchán jde zítra z nemocnice domů. Otázka operace srdce ale zatím není dořešená.
Sharko, andulák Pepíček mojí kamarádky dělával to samé a o mě se vždycky pokoušely mdloby,
když jsem ji viděla, jak se s Pepíkem balancujícím na obrubě jejích brejlí ohýbá na kastrolem polívky nebo nad pekáčem v troubě – fakt jsem se bála, že ho budou mít jednou k obědu, ale on se kupodivu v poho dožil cca devíti let ]:)
když jsem čistila volieru našemu kakaďákovi Kryšpíonvi. Tak okamžitě mi vlezl na hlavu nebo ramena, přeštípniul gumičku nebo rozebral sponku, okousal jmenovku a jal se mi za krkem vykusovat ty pěkný oříšky (znamínka a papilomy). To byla bolest. nakonec jsem k němu lezla s vyhrnutým limcem. Největší masáž byla, když mi přistál na hlavě, ty drápy, byly skvělý 😀
Lucko (inlove) , asi jsem se špatně vyjádřila. Mně vůbec nevadí, když je někdo chovatel s výdělkem, to je v pořádku. Mně vadí, když někdo chová jen pro peníze. A podle zájmu pana „chovatele“ bych ho tipla spíš do té druhé skupiny. I s přihlédnutím k tomu, co říkáš o zvláštním zacházení s hendikepovaným papouškem.
Ano,taky tak…. (y)
(wave) Lucko V., babička byla moudrá žena. (clap)
Lucko, děsně ráda tě čtu (inlove) .
Vave (h) , stopětka povedená, jako ostatně vždy… ano, je velký rozíl dívat se a vidět, stejně jako poslouchat a slyšet… i já sama jsem párkrát měla v životě věci přímo „před nosem“, ale neviděla jsem je třeba i řadu let… myslím, že mi to většinou život dost zkomplikovalo (i když na kdyby se v životě nehraje a vlastně nelze říct, jak by věci byly, kdybych byla viděla)… když na to dnes zpětně pohlížím, jsem rozpolcená – byla ta začasté chyba, ale na druhou stranu nejsem člověk, který by chtěl mazat části svého života… taková jsem prostě byla
no, a zas mám o čem přemýšlet – díky (h) (h) (h)
OT od sloníků. Né, mimi eště není, ale když jsme u toho vidění, nabízím fotogalerii ze včerejšího koupání a cvičení Johti. Kdybyste se divili, jak kolem ní ošetřovatelé klidně pochodují, tak ona strávila 15 let v cirkuse, tak je zvyklá na člověky.
http://www.zoo-ostrava.cz/cz/sloni-denik/18-9-3-2011-cviceni-a-koupani-johti/
Já jen ještě – ke sloníkům. Co jsem se dočetla o Johti (v překladu Záře). Byla odchycena ve volné přírodě někdy v 70. letech a patnáct let strávila ve švýcarském cirkusu. Její věk je odhadován, ale poměrně přesně.
Je nejstarší březí slonicí na světě, s tím přibližně prokazatelným věkem.
Měla tři mláďata, první dvě zemřela za záhadných okolností ve stádech, už v zoologických zahradách, ony se děti často ušlapou a často je ušlape matka hned po porodu. Zřejmě přežila jen Visvesh (Výjimečná).
Holky se přistěhovaly z Belfastu, stejně jako Bikirka.
Od vánoc drží zaměstnanci ZOO Ostrava ve výběhu noční služby, páč co kdyby to přišlo. Kdyby to přišlo, je nejlepší na první minutu odtáhnout mládě od mámy… U Johti, která je zvyklá na lidi a učená na přivázání, by to snad prošlo. Co se stane u mladičké Vishesh, která na lidi zvyklá není a bude rodit sama, je ve hvězdách. Bude u ní ale téměř padesátiletá slonice Zuzanka (ona se správně jmenuje jinak, ale teď přesně nevím jak: Suseen?, tak ňák), tak ta by snad mohla a uměla pomoci.
Nikdy se ještě u nás slon nenarodil, jen jednou přišlo v Ústí nad Labem na svět mrtvé mládě. Byl by to obrovský úspěch.
Tak ve chvílích volna držte palce: ať Záře nešlápne, kam nemá, ať Výjimečná pochopí, že je matkou…
Toho ústeckého sloníčka mi bylo moc líto, držím palce, aby to teď dopadlo dobře. (y) (h) (y)
No je to o nervy, tolikrát to nevyjde… v tom jsou sloníci záhadní, proč mají takovej pech na miminka. (sweat)
Přidávám ještě videjko od gorilků (krátké, dycky Vám vybírám krátké, abyste vydrželi). Po dnešním obědě Kičinka s Tatunkem snad půlhodiny usilovně blbli v dřevítce u výloh: škrtili se, kočkovali, lechtali… a pak přešli k parkosům a to přikládám. Kička je možná hysterka a nervóza, ale jako máma je úžasná:
http://jimik222.rajce.idnes.cz/Tatu_ma_skvelou_mamu_-_-_video_z_kamer_10.3.2011/?p=pomahamegorilam.cz#Tatu_a_mama.jpg
Jsou tak neuvěřitelně lidský (inlove)
milá vave, stopětky vždycky moc ráda čtu, ale přišla jsem se zeptat jestli jste to vy kdo dělá psí sušenky z jater? já jsem se konečně rozhodla to zkusit, a nemůžu najít recept.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/mlsotnik-psi-cukrovi-tedy-vlastne-jatrovi-f2z-/p_zviretnik.asp?c=A070111_171321_p_zviretnik_dru
S játrovím nás seznámila PetraK, která to vyčetla v knize pí Sehnerové – tady je odkaz (anebo Hadopasi a oddíl Poradna)
http://neviditelnypes.lidovky.cz/mlsotnik-psi-cukrovi-tedy-vlastne-jatrovi-f2z-/p_zviretnik.asp?c=A070111_171321_p_zviretnik_dru
My ho s Terkou dělaly nedávno – je to rychlé a jednoduché a fakt to mají pejsci moc rádi
Já občas psům upeču v pekárně játrový chleba – místo vody dám rozmixovaná játra, přidám česnek, po upečení nakrájím na kostičky a usuším. Psiska a nejen naše se po tom můžou utlouct.
díky moc sharko a ygo a ivo, teď si to ještě musím přeložit do angličtiny ať je i pro kamarádku. doufám, že to dobře dopadne a mrně nepohrdne
Naše Anka je snad jediný pes, který o játroví nestojí. Nadšeně jsem jí ho upekla – a po několika dnech jsem ho vyhodila do popelnice. Ale pevně věřím, že kdyby si ho na někom vyžebrala, je by ho slupla jako malinu.
naše mrně je taky dost mlsne, vždycky dostává dobrůtku když se ráno hemžíme v kuchyni a děláme čaj atd, a to samé při odpoledním čaji, tak si vždycky sedne na zem ke svému kyblíčku s dobrůtkama, začne do něj hrabkat, aby nám to došlo, že čeká, a když mu člověk dobrůtku vydá, tak s ní běží do obýváku pod stůl, pokud se mu zda poživatelná tak si sní, pokud ne, tak si ji pečlivě schová, a běží si vyžebrat další, pro případ, že to bude tentokrát bude něco nejedovatého. když byl ještě malý a žili dohromady s bélou, tak jedl i čerstvou zeleninu a ovoce, což nenávidí, jenom proto aby béla nehodou neměl něco víc.
Co máte doma za mrně? 🙂 Měl by tu být portrét! (wait) (nod)
mrni mame porad to stejne, tady je http://smg.photobucket.com/albums/v487/wendulka/billy/
Přesně náš Don, játroví jsem upekla kdysi podle paní Sehnerové a náš Don to ani neochutnal. Asi teď by to možná i sežral pokud by to jedl Luxík. Dneska ráno s nimi byla legrace, nejdřív nejedl ani jeden a pak si střídavě chodili ochutnávat z misky až to jeden druhému vyjedli, nebyl žádný boj.
a malé OT – tohle bych podpořila – teda ten trest. Aby to zavedli i u nás….
http://relax.lidovky.cz/newyorska-teenagerka-zabila-krecka-hrozi-ji-dva-roky-vezeni-pqt-/ln-zajimavosti.asp?c=A110310_073403_ln-zajimavosti_pks
Sharko, že Tě tu vidím. Tys mi včera opět doporučovala kapsy a paštiky z DM. Tos mi doporučovala už před svátky a o svátcích jsem teda donutila kočičího strejdu zajet tamtéž a zásobila jsem se.
Zbytečně.
Holky se na to ksichtily všechny tři a jen tak vošušňaly a větší půlku všeho jsem nakonec vyhodila.
Nedá se svítit: musím hledat iné papu. Zatím zaplaťpámbu mi projdou některé whiskasky, whiskasí velkou paštiku hovězí dlabou všechny tři!, whiskasí rybí miluje Pusa, kapsičky od Schleckerů ujdou a ten Opticat asi taky; a dál musím hledat a zkoušet novoty. Ostatní běžně i cenově dostupné mé slečinky halt nepapů… (rofl)
Bodejť by papů nějaký grilovaný Friskies, když vědí, že navečer bude vařená rybka nebo kuře nebo syrové hovězí, žáno… a navrch talířek smetany, žáno…
Běta by měla zhubnout, za chvíli jdeme na očkování a zas mi bude vyláno, že kočka macatá, ách jo.
Co máte furt s těmi kapsičkami, konzervičkami a paštikami? Naši kocouři to jakživi neviděli, baští granule a syrové maso a jsou jak ze žurnálu.
U nás se momentálně papinká pouze občas něco z whiskasích supremů – ujde kuře, sardinky, snad tuňák. Kdysi se z těch levnějších papinkalo telecí v krémové omáčce, ale to už je dávno. Whiskasí konzervy jak kdy, hovězí jde někdy postupně celá do záchodu (to se potkani mají dobře), jindy je jedlá. Rybí dtto. Maso – kuřecí někdy se papá, někdy ne, hovězí – tuhle nesežral ani hovězí zadní! Grrrrrr Evidentně chutné jsou konzervičky Gimpetky, ale to je drahá zábava. Dvě stojí tak okolo 50,- Kč. Ale na druhou stranu mu je dávám po půlkách. Jedlá je také šunka a jiné lidské poživatiny 🙂 . Tož tak snaším zmlsancem. Jinak patří do kategorie „bezžeberných“ koček, tak by mu trochu hladu možná neuškodilo, ale nějak nemáme sílu.
Diky Vave je to krasny
Vave, zase jedna povedená stopětka.
Máš pravdu, je rozdíl koukat a vidět. Podobně slyšet a poslouchat.
Děkuju Vave, máš velký dar, jsi bohatá osoba…. i když „nemáš drabec“ (chuckle)
Sem se přilípnu, pěkně a výstižně jsi tu 105 i Vave okomentovala. Díky za pěkný článeček nutící k zamyšlení.
Jsou lidé, kteří vidí, i když to není k vidění (vědění?) příjemné. A druzí, kteří nevidí (spíše nechtějí) vidět, (vědět). Pštrosí pohled na svět je jednodušší, než se potýkat s nepříjemnou pravdou. Ale konce takového pštrosího pohledu na situaci, jsou někdy fatální.
Nejen pštrosí pohled je nebezpečný. Nebezpeční jsou také lidé, kteří vidí svět takový jaky by (podle nich) měl být a ne takový jaký je … pokud se nedejbože dostanou k moci mají tendenci osekávat přečuhující kousky.
(y) (y) !
Držím Karolíně palce (y) (y) (y) ať dojede v poho
malé OT: píše Karolína:
Stojím už hodinu na dálnici těsně před sjezdem do Lipska.Uhasili přede mnou 2 auta a kamion. hromadná havárka a smrťák. jsem zvědavá,jak tu dlouho ještě budu. Nic moc zážitek na to koukat.
———–
Tak na ní se mnou myslete. (rose1)
(h)
(y) (h) (y)
Chudák holka; jak je do čeho šlápnout, tak je v tom. 🙁
Karolínko, myslím na Tebe! (h) (y) (h)
Schůzky na určenou hodinu nebudou,v autě nemá jídlo ani pití, jen cibulky od kytiček a stojí na dálničním mostě a chce se jí čůrat. Je v pasti. Chudák ségra!!!! ;(
ted to ctu o Karoline ze je tu nekde pobliz Lipska ? muzu ji zavolat? Kam jede? Jsem v Lipsku
777552633
Ona jede do Lipska na nějaký seminář a jednání….
Vítře, posílám Ti na Karolínku číslo do emilka. (nod)
super, diky , uz jsme se domluvili uz ma schuzky, pokud bude mit cas tak se ozve
číslo jsem jí přeposlala. Š.
(sun) (h)
Karolíno, šťastnou cestu ! (y)
Na Karolinku myslím od rána, podej hlásání jak dojela alespoň do Lipska, pak se snad ozve sama (h) (h) (h)
ROZJELO SE TO,POLICIE FUNGUJE, TAKŽE KAROLINA JE NA MÍSTĚ!!!! (clap)
A snad i zdárně vyčuraná (dance) Já se teda nesměju, to bývají tragické situace (sweat)
(y) (h)
Mizerná situace, snad se to brzo rozjede (y)
tak čtu, že Karolína už dojela – držím ale palce na ta jednání (y) (y) (y) (h) (h) (h)
Ráda bych přidala ještě jeden úplně obyčejný způsob nevidění – a to nevidění v novém prostředí. Některé dojmy a postřehy jsou správné, obvykle ty, na které se vědomě zaměříme, ale hodně nám jich uteče. A pokud si to dokážeme přiznat, tak stejnou skutečnost s odstupem vidíme jinak – resp. uvědomíme si, kolik nám toho ušlo. S vědomím této skutečnosti a tréninkem lze tuto dobu hodně zkrátit, ale nemyslím si, že by šla úplně vynulovat. Ověřila jsem si to na pobytech v cizině, když jsem se musela rychle udomácnit a nepomáhaly mi stereotypy vlastního, důvěrně známého prostředí. Ale platí to všude – i na kolektivy lidí. Potenciální průšvih samozřejmě může nastat v situaci, když musíme učinit zásadní rozhodnutí – třeba o budoucnosti – ve chvíli, kdy ještě nevidíme správně…
Ještě jedno OT k včerejší diskusi. Souhlasím na 100% s Ivou. Štěně se do půl roku musí krmit, co se do něj vejde (tedy ne doslova, masa by sežralo 2x více, dělám to tak, že je naláduju masem a pak dám granule, pokud mají hlad, tak si dají, pokud ne, jejich problém). Po půl roce používám „žebrovou metodu“. Pokud jsou dobře cítit (nedejbože vidět) žebra, přidám, pokud cítím na žebrech vrstvu špeku, uberu. Kila jsou blbost – to jako by měli všichni lidi vážit stejně… Každý má jinou konstituci. Honit mladého psa u kola je zločin. Nejdřív od roku a půl a ještě jen vysloveně běhací plemena (viděla jsem za kolem i baseta!!!). Do té doby lze pomalu učit štěně, aby umělo jít u kola. Chvíli a pomalu.
Včera jsme byli tahat stehy, Ronánek je krásně zahojený a přibral za 10 dní 2 kg. Tam jsem také slyšela historku, jak tam přišla slečna s maličkým krysaříkem a pravila, že jí chovatelka!!! říkala, že když ho nebude moc krmit, že jí moc nevyroste. No nevyroste, bude to chudinka podvyživená. Chovatelku navrhuji zavřít tak na 3 neděle do hladomorny o malém krajíčku chleba a vodě (týden možná i jen o vodě… nejsem nelida, vody bych jí nechala do syta). Aby si to zkusila. Sice se už nesmrskne do výšky, ale určitě do šířky 😛 Je to děs s tím ideálem štíhlosti. Pes má být osvalený, dobře živený, osrstěný. Ne podvyživená chudinka (aby splnil jakási kila). I klouby drží lépe u svalnatých než podvyživených. My máme psy zdravé, se zdravými klouby, na horní hranici výšky i váhy, ale s výdrží, svaly a výbornou kondicí (i po štěňatech jsou holky v kondici). Se žrádlem nešetřím (Ája se teď poněkud obalila a včera si vzala jen půlku večeře, sama si to reguluje). To spíš přidám na pohybu.
Ach Evo, kolikrát já jsem tenhle nesmysl slyšela! A když se snažíš vést myšlenky onoho majitele psa směrem – geny, dědičností daná velikost, hlad, slabá kostra a podobně, tak se kolikrát dozvíš, že mu to řekl chovatel! Tedy „chovatel“, že. Průšvih je to u těch tak oblíbených trpasličích plemen, jako jsou třeba poslední dobou yorkové. Tady si dovolím vlastní úvahu – nechápu, proč někdo šlechtí psa, kterého zašlápne kočka. York je malý teriér a podle mě mu sluší váha někde kolem pěti až řekněme sedmi kilo (takové jsem potkávala v Anglii, jestli byli čistokrevní, to netuším – oni Angličané si hodně věcí v oblasti šlěchtění psů dělají po svém – viz Berry) – tehdy je to malý, ale přiměřeně silný pes schopný své původní práce. Jenže móda dvoukilových psů spojená s hrůzou „aby nepřerostl“ v případě, že příroda hodlá upravit jeho podobu do pro účelné přežití přijatelné velikosti, to vede k týrání hlady. Podobné je to třeba s toy pudlíky… Dobře osvalený, zdravý mrňavý pes mi nevadí, ale udýchané kostřičky ano.
Dedééé: ty vrahúúúúú. Prej: , proč někdo šlechtí psa, kterého zašlápne kočka. (rofl)
Náš 6kilový kocour by 2kilového yorka zašlápl s přehledem, kdy by chtěl. (rofl) (rofl) (rofl) . Už kolikrát jsem si říkala, že je větší než leckterý pes 😉 .Jenže jak ho znám, tak by z toho vyžlete stejně cítil psa a utekl by. No, já bych musela mít psa tak alespoň 10kilového. Prostě, aby to byl vůbec pes. Sendviče, co vložím mezi dva chleby, opravdu za psa nepovažuji.
dede to máte úplně pravdu, my jsme vždycky měli velké knírače, a potom kerryblue terriery, žádné menší psy jsme nikdy nechtěli protože všude kolem nás byli malí neduživí pudlíci a mezi nima občas ještě neduživější yorkshire; a kolikrát jsme slyšeli jejich majitele tvrdit, že se ‚nesmí moc krmit aby moc nevyrostli‘ a domluvit se jim nedalo, protože jim to přece řekl i chovatel. potom když nám bela začal stárnout a mamka se rozhodla, že na stará kolena dalšího kerryka nechce, tak si pořídila naše mrně, a když je čerstvě ostříhaný, tak je vidět jak je svalnatý.
No, popravdě nazapomenu, jak nám na Zvířetník psala panička od Ramba, yorka, že mu tak hlídají krmnou dávku, aby nepřerostl. Když nenakrmíš velkýho knírače, budeš mít malýho? Když nenakrmíš královskýho pudla budeš mít toye?Tahle pověra mě strašně rozčiluje a já bych hlasovala proto, že kdo odchovává štěňata měl by mít nějaké zkoušky ze základních znalostí a povinně předávat písemnou know-how majitelům při prodeji.
Dede! (y) (rofl) Přesně! nechci pejska, který bude menší než moje kočeny. Třeba takový 5-7 york by se mi líbil, mám pocit, že to je pes, kterého dokážu obstarat i za 15 let. Ale takové u nás vlastně vůbec nevidím, všude je to samý mrník, kterého by snad i Rózinka rozsedla. (chuckle)
Ale to co se děje u výstavních labroušů je taky děs – pokud pes není bečka, nemá šanci. Pes má být jak píšeš – dobře osvalený, ne vychrtlý, ale ani ne s přebytečným tukem.
S těmi labrouši… oni už někteří rozhodří preferují osvalené netučné psy. Takže s tou bečkou to není tak jednoznačné. „Štíhlí“ labrouši jsou tzv. trialový typ a jsou nestandardní. Labrador má být mohutný. Ale statný, dobře osvalený pes bez nadbytečného tuku už na výstavách vidět je. A na klubovkách angličtí nebo severští rozhodčí bečku do umístění nedají (vzhledem k tomu, že často dělám v kruhu, tak s těmi rozhodčími jsem v úzkém kontaktu a vím, co majitelům vytýkají).
A k jorkšírům… Oni jsou už i do kila :O . Bývají natolik zdegenerovaní, že jsou často nemocní s vývojovými vadami. Pěkný, svalnatý jork je hezké zvíře. Vždyť byl původně určen k lovu krys a ne aby ho zašlápla kočka 😀
Móda je v oblékání víceméně neškodná, ale pokus začne zasahovat do živých tvorů :@
Jojo, jako majitelka papírové, leč nechovné labrouší čuby mohu posloužit vyjádřením veterináře a chovatele a laika, to vše o jedné čubě:
chovatel – jaká je chudinka hubená, kdybyste chodili na výstavy, museli byste ji pořádně vykrmit
laik, co nezná labradory – šmarjá, ten pes je šíleně tlustej
veterinář – je ve výborné výživové kondici, statná, ale svalnatá, žádné zbytečné faldy a leskne se, až skoro hází prasátka, vy ji tedy nešidíte
Vykrmovat ji nebudu, má svých 33-35kg, je na horní hranici výšky, je fakt statná, jako selská holka, má páru, žebra najdu, ale musím přitlačit, rozhodně nejsou vidět, má hluboký hrudník, vtažené bříško…. Až začne hubnout, budu si dělat starosti.
Jakmile se začne „šlechtit“ rasa podle módy, je to na prd. Šlechtit se má podle jiných kriterií – zdraví, povaha, vlohy,….
Já netvrdím, že někteří chovatelé nenahrazují svaly sádlem. Vidíš na výstavě i vysloveně tlusté labradory. Ale už se stává, že dá rozhodčí přednost svalnatému zvířeti.
Jo a tvoje pořadí podepisuji 100x Zdraví, povaha, vlohy, teprve pak exteriér (i když ono zdravé zvíře je většinou pěkné).
To je fakt, zdravé zvíře s jasným pohledem není ošklivé.
Před 30ti lety jsem byla na návštěvě u spolužáka jehož tatínek měl chovnou stanici yorků. Byl podzim, všude plno listí a kudlibabek a podobnéhio a v tom bojovali dva jeho pejsci s obrovským krocanem a jak mu dali na frak. To byli teriéři. To co mají naši mladí je muška, kterou já neumím vodit na vodítku, protože mám ruku trénovanou na metrákové Mimi, eventuelně na Mařenu která vyletí jako magor a člověku div ruku neutrhne
Máme tu jednu, co má jorka-čubinu. A ona se diví, že jí čuba rozkousala kabel od notebooku, když se doma nudila. Na procházku chodí jen na vodítku, co kdyby si nalepila na kožušek listí a jehličí. A, nedej bože, bláto!
Že jorkšír je v prvé řadě teriér a tedy aktivní temperamentní pes asi nikdy neslyšela. Navíc potřebuje výchovu, to že ho v případě nutnosti snadno přeperu, když má 2 kila a ne 35 jako Bára, přece není důvod, aby rostl jako dříví v lese. (headbang)
já se těmto stvořením obloukem vyhýbám, taková antipatie…ale jednou jsem se přemohla a takovýho skřeta malýho poplácala, bohužel jsem zapomněla,že to není Šarik a tak jsem do něj bušil ajak hluchej do vrat…se mi do dneška vyhejbá,když mě vidí…a přitom to bylo takové přátelské poplácání – no,asi jsem mu trochu narazila žebra (angel)
to nejsou jen labroušové. U skotů se dodnes říká, že mají být širší než delší. Že se tím opticky zkrátí hřbet(skot ho má mít co nejkratší) a chovaelé to připomínají majitelům při předání štěnda
Tenhle nesmysl máme na očích když přijedeme k Janě do baráku. Její sousedi mají krásnou malamutku a loni si pořídili štěňítko retrívra – holku. Paní sousedka se ptala čím krmíme my a pak řekla, že nesmí holku moc krmit aby nepřerostla. Že jí nesmí dávat tvaroh a pod. že pí.vet říkala, že tvaroh není na nic a že je to všechno v granulích. A tak na půlroční holce jsou žebra vidět. Já si myslím, že zrovna štěňátka zlatých retrívrů bývají kulatá jako méďové. Oni jsou asi hodně žraví ale taky krásní a když nenakrmí, tak nebude mít hezkého osrstěného pejska a někde se to později projeví na zdravotním stavu a neušetří.
Zrovna u retrívrů pojem „přerostlý“ neexistuje. Je doporučená „ideální“ výška, která je ve standardu a má rozpětí kolem 5-6 cm. Ale pak je ještě dost velká tolerance, aby se tam vešel skoro každý. Extrémy ne, ale ty nejsou způsobené potravou, tam musí být porucha. Daleko větší riziko je, že bude mít problémy s klouby, pokud nemá dost kvalitní stravu.
Jo a dorostenci už jako méďové nejsou, to už se protáhnou a mohou být někteří až hubení. Ale přitom pevní, ne aby jim byla vidět žebra. Hubení bývají nežravci (i u goldenů jsou takoví), rozhodně ne štěňata „na dietě“. To je děs.
„I klouby drží lépe u svalnatých než podvyživených.“ Což platí nejen u psů. Ony podvýživené chudinky druhu Homo Sapiens vypadají taky děsně, zato takové dobře osvalené, … ;-)))
Když anorektička mučí hlady sebe, tak je to její věc, ale blbnout takhle i u psa …
Jendo, bohužel takhle pitomých anorektiček je spousta. Znám i takové, které dají najíst málo i kočkám. Pod heslem já jím málo, tak ony budou jíst také málo a kastrovat kocoura neee, byl by tlustý!
A občas i trocha toho tuku na správných místech dělá věci, že? 😉
Tak tak 😉
Ono to mozna ode me zni divne … vzhledem k tomu, ze ta nejuzasnejsi a nejdokonalejsi a tak vubec osoba co znam vazi tak ctyricet i s posteli, ale on je strasny rozdil, jestli to je ctyricet kilo svalů, nebo kostra obalená trochou rosolu a kůží.
Pro Ivku:
Ivko, je to bezpapírák po papírovejch rodičích. Ne, nemlať mě, já švagrovou přemlouvala, vysvětlovala, co se může stát. Ne, peníze byly důležitější. Takže jsme si vezli domů zablešeného jedináčka. S fenou prý údajně nechtěli chodit po výstavách a otec „o pár cm přerostl“. Už u nich jsem mu nemohla najít kuličky. Ale protože sama jsem si vždy brala fenku, myslela jsem, že ta dělová koule je prostě u mně vždy zatáhne. Nezatáhla. Takže máme oboustranného kryptorchida. Navíc má asi 5 cm podkus. Teď ta noha. Stačí mu málo a kulhá. Ten poslední incident se konal po té, co se asi 2 minuty honil s erdelem. Jen po silnici, žádné terréní nerovnosti. Kulhal 14 dní. Teď nekulhá, ale občas ho vidím, že si párkrát s nohou uleví po té, co vstane z pelechu. Já je donutila jet k vetovi.Jezdí sice na slušnou kliniku, ale u ortopeda ai nebyli. No, pes už je moc nebere, byl to vyprosený dárek pro 11 letýho kluka. Ten má stejně radši PC. Ae já s tím počítala, takže mu ho nahrazuju. Teď ho učím aport a denně se nou chodí na procházky. takže tak bídně se nemá. Jenže je to tele, co si neumí moc hrát, jak vyrostl jako jedináček. Takže na moje malé psy naskočí na záda a zakousne se do krku zhora. To moje holky neberou, ale patří do smečky, tak ho nenapadají, jen občas vyjedou a zbytek musím ošéfovat já. Jinak je ale hrozně hodnej a dobráckej. Povahu má úžasnou. Nejvíc ho miluje můj devítiletej Vojtík, češe ho, hraje si s ním, má ho rád. Říkáme mu Tele nebo Mozkožrout :-d Jo, taky měl v uších svrab§ To jsme u psů ještě neviiděla
Grrrr. Ještě že měli jen jedno štěně. Blechy a svrab :@ Blechy může chytit i slušný pes, ale chovatel na to přijde a odbleší (případně upozorní.) Nevím, jak u choďáků, ale s výstavami není problém, obvykle stačí 2, nemusí „chodit po výstavách“. Člověk, který je líný uchovnit by nikdy neměl chovat. S odchovem je nesrovnatelně víc práce, než s uchovněním.
Díky, že ses ho ujala. Jo a to „ušetření“ je bude stát na léčbě kloubů několikanásobek kupní ceny za papíráka. Papírák není záruka, ale pravděpodobnost, že to bude zdravý pes. Ale to ty dobře víš (h)
Do lidí můžeš mluvit, jak chceš a stejně si vyberou „bezpapíráka“. Partnerka mého bratra přišla o fr. buldočka, takže si opatřili nového. Našla jsem jim na webu asi 3 chovné stanice, kde zrovna měli štěňata (pravda po celé ČR). Oni měli samozřejmě svou hlavu, našli štěně někde u Písku, historka klasická. Paní měla fenečku s PP, ale údajně nechtěli uchovňovat kvůli tomu, že jí jednou! dopřejí štěňata. Navíc jim štěně vydala někdy v 6 týdnech. Pes je sice fyzicky zdravý, pravda výstavní typ by nebyl, protože pár chyb mimo standard vidím i já, ale hlavně trpí strašlivou alergií na všechno, na co si vzpomeneš. Smůla je, že má alergii na trávu, takže pro něho je nejlepší venčení na betonu. U nás v domečku na zahradě mu hned červená břicho. Potom je alergický vlastně i sám na sebe, protože trpí alergií na roztoče, kteří se živí jeho odumřelou kůží. Což obnáší zvýšenou nutnost čistoty, praní pelechů atd. A při velmi drahém vyšetření mu našli i další alergie. Pes má při své smůle vlastně kliku, protože už vydali desetitisíce za jeho vyšetření i léčení. Pojímají to naštěstí tak, že je jako další dítě, které má holt alergii. Takže štěně z množírny nakonec přišlo do správných rukou. Někde jinde by ten servis třeba nemělo. I tak si nemohou dovolit léčbu, která by možná byla účinná, ale vyšla by na 20 tis. měsíčně, tak museli zvolit levnější alternativu. I tak už utratili mnohem a mnohem více, než kdyby si vzali čistokrevné štěně a v běžném termínu odstavu. Hloupé je, že prakticky od útlého mládí pes musí brát prednison, který alergické projevy tlumí. Co to s ním provede v budoucnu, nevím.
Ať zkusí přejít na přirozenou stravu – BARF – zázraky to neumí, ale spoustě alergiků tahle změna pomohla. Prednison je strašné svinstvo
Ne ten svrab jsem přišla úplně náhodou. Skládala jsem vyprané prádlo a on najednou přišel a jako vždy mi položil hlavu na klín, tak jsem ho drbala a hladila a druhou rukou dávala dohromady ponožky. Kouknu do ucha a zavolala kluky, ať mi přenesou vatičky do uší. Vybagrovala jsem asi půl kila bordelu. To znám od koček,ale u psů má být svrab v uších výjimečný.. No, tak jsem myslela, že to bude zánět. Ale po vyčištění i ty uši šíleně drbal a tak jsem švagrovou hnala v k vetovi. Když tam ani po dvou dnech nebyli a já šla zrovna s Kačkou k vetovi, tak jsem ho vzala s sebou a měl tam ten svrab. A samořejmě, že hned Advocate a bylo to za 700, plus kapky a další kontroly, pětikilo. To ho čeká samozřejmě ta kastrace, kvůli tomu kryptorchismu. A nevím, co bude mít s těma nohama. Je ho moc škoda, je to taková čistá duše, Takovej blbeček velkej pitomej. Furt by si hrál a je to děsněj dobrák, neublížil by dětem ani kdyby ho vraždily. Bohužel jak byl z počátku v péčitoho mýho synovce, tak mi uteklo období snadného učení ateď je to o to horší. ale poslouchá perfektně na přvolání. Dá se odvolat i od psů, umí sedni a lehni, aport je poloviční, protože se ho nechce vzdát… no, je to prostě trdlík. Když už jse i o té podivné péči, tak nám ho předali s tím, že jsou mu dva měsíce. bylo mu ale už deset týdnů a očkovanej byl teprve týden před tím, takže asi taky dlouho váhali
Nejjednodušší pouštěčky jsou přes mňamky – pusť, piškot, vrátit aport, pohrát si. Pusť, piškot, vrátit… Je riziko že pes naopak začne aport plivat dřív, ale to se dá lehce doladit.
Evo, nám stačí absolvovat jen jednu klubovou výstavu alespoň ve třídě mladých s výsledkem D pro fenu a VD pro psa. K uchovnění je třeba jen absolvovat svod, výstavu, mít RTG kyčelních kloubů s výsledkem do 2/2 a pak bonitaci, kde se hodnotí exterier a povaha. Nemusí se absolvovat žádné zkoušky a závody. Takže ty řeči, že se jim nechtělo chodit po výstavách jsou jen výmluva. Občas je na svodech k vidění věcí – na podzim jsme viděli psíka – hubený, nohatý, bojázlivý, víc žlutý než černý, chyběly mu dva zuby, podkus…,takže s ním už k bonitaci nemohou, ale majitelé můžou hrdě prohlašovat, že jejich pes je s PP, ale jim se nechtělo absolvovat celou proceduru uchovnění (envy) .
No a s tím zdravím – všem zájemcům, kteří chtěli ušetřit a koupit psa bez PP jsem to vysvětlovala taky tak, že jim nemůžu zaručit na 100%, že bude jejich pejsek zdravý, a to, že rodiče nejsou uchovněni může mít spoustu příčin – od pohodlnosti majitelů až po vady exterieru a zdravotních problémů.
To máte mírné. My máme 2x VD z toho jednou z vyšší výstavy, kyčle do 2/2 a bonitaci (ověření vlohových vlastností, což chce aspoň minimální poslušnost a pak ty vlohy včetně ochoty plavat a aportovat, na perfektní provedení se nehraje). Nejčastěji jsou nechovní kvůli kyčlím (i když u fletů ne). Vzácněji zuby nebo nějaká jiná exteriérová vada. Ale nejhorší je, že u „bezpapíráka“ můžeš mít blízkou příbuzenskou plemenitbu, aniž bys to tušila. A to se pak ty vady množí… Zvlášť u málopočetných plemen, nebo u „mladých“ plemen jako jsou choďáci. Já řeším rodiče do třetího nebo čtvrtého kolene, vybírám (měla jsem v prvním vrhu pnutí, že prabába z otcovy strany měla kyčle 2/2 , ostatní byli 0/0, tak jsem to riskla – ti, co jsou osnímkovaní jsou negativní) koukám, jaké potomky chovný pes má, sleduji svoje odchovy (exteriér, povaha)… Ale u jakýchkoliv papíráků poradce chovu neodsouhlasí úplně blbé krytí, je to určitá pojistka proti blbosti i když jak píšeš, záruku dát nelze (znám chovatele, který píše, že jsou jediná stanice, která dává záruku… buď jsou naivkové nebo je to špinavý trik)
Jó výběr ženicha…to sedím u počítadla, naštěstí má náš klub perfektně zpracovanou databázi (u krycích psů i u chovných fen je mapa, takže aspoň přibližně člověk ví, odkud pes je) a vybírám – nejdřív nahrubo podle dosažitelnosti, od nás z Přerova je to bohužel daleko všude. Dalším sítem je DKK, a už se to VELMI zužuje, pak kouknu na příbuznost a vypadnou další (=většina) kandidáti. Pak se přebírá ten zbytek – o tomto se ví, že např. dává bezkulkáčky, byli po něm epileptici, štěňata s vysokým stupněm DKK, má blbou povahu….Když už se něco vybere vyhovujícího co se týče zdraví, výšky a příbuznosti, tak je majitelka s prominutím kráva, která nechce nechat psa krýt, nebo se jede za nezkušeným mlaďochem, který i při veškeré snaze a nadšení je nešikovný a nenakryje…a za půl roku nanovo. Když to tak po sobě čtu, není ono opravdu jednodušší množit bezpapíráky? Zajede se do sousední dědiny, co na tom, že mají stejného otce/matku, však to nikdo nepozná…
U matky jsem pp viděla, měla DKK 0/0, otce nám sice taky řekli,ale když člověk neni u připouštění (a pár dní před i po), tak víš prd.
Jinak u skoťáků stačí projít svodem a testem na scotish cram a pak výstavu do VD a mít relativně slušný zuby. Jenže třeba pšeničných, když já začínala, bylo asi deset na světě. Takže když se dostali k nám, uchovňovali se na výjimky, i když jim chyběla polovina zubů. Teď bych si ho nelajzla pořídit domů
Vidění, vidění…
Každý vidí, CO CHCE a co MUSÍ, obávám se, že náš mozek je tak nastaven – včetně schopnosti NEVIDĚT, co si nechci připustit. Nebo naopak VIDĚT, co jiný nevidí.
Párkrát se mi – bohužel – stalo, že jsem „viděla, slyšela“, co jiný ne. Není to, vážení, vůbec nic, o co byste měli stát. Předpokládám, že se vám to taky někdy stalo…
Můj manžel, má-li se setkat s něčím MIMO, tomu uvěří, až když dostane vizitku a to MIMO mu sdělí Ič a DIČ, chichi… zažil se mnou klasickou situaci, kdy jí VIDĚLA a on ne a pak jsem měla pravdu. Vraceli jsme se cca ve 3 ráno, v únoru, od známých, podél Vltavy směrem k Davli. Naklózáno, mrzlavo, mlhavo… Já řídila, a docela svižně, jezdím dost rychle. Najednou jsem v zrcátku VIDĚLA světlo a ve světle POSTAVU, ta stála na silnici a mávala rukama… jela jsem, zpomalovala, zpomalovala… Manžel: „Co děláš?“ Já: „No podívej se do zrcátka, mává na nás…“ V zrcátku tma, za námi tma – tedy pro manžela. pro mne světlo v zrcátku a postava. Skoro jsem zastavila, když v zatáčce před námi na silnici hromada nasypaného kamení… Zrcátko zhaslo, já to objela a svižně pokračovala domů, pohoda. Manžel? Ten do rána nemluvil, chichi…
No zkrátka buď nám to zachránilo autíčko přede poškrábáním nebo nám to zachránilo život, kdybych do toho vlítla v noci, v devadesátce, na kluzné silnici, tak jsme ve Vranovské přehradě, no.
Mně se někdy stává, že „vím“, jak věci dopadnou (ale to můžu vyčíst i z reakcí okolí – ale pak proč to nevyčtu vždycky?), a taky že bez důvodu jdu někam, kam jsem neměla namířeno, a proč jsem tam šla, se dozvím, až tam jsem.
Třeba jsem takhle jednou došla k pohotovosti, zrovna když k ní mířila moje máti s rozseklou rukou. Bylo to v předmobilové době, máti na chatě, já doma. Neměla jsem žádnej racionální důvod tam jít, prostě mě najednou napadlo „nejezdi domů mhdčkem, vezmi to pěšky – a běž kolem tam toho parku – a vezmi to spodem…“ Na to, že zrovna po tom parku tradičně pobíhají úchylové, jsem se cukala drahýmu vnitřnímu hlasu pozoruhodně málo, respektive vůbec. A to nemluvím o tom, že to byla prodlužka po cestě domů asi o tři, čtyři kilometry, zdánlivě úplně nesmyslná zacházka do části města, kam téměř nezabrousím…
Naučila jsem se tomu důvěřovat. Nechápu, jak to funguje, ale nevrtám do toho – a tak potkávám správný lidi ve správnej čas.
Někdy je to divný. Po tý ulici, kde byla pokousaná Penny, taky obvykle nechodím. Co jsem tam dělala, to fakt nevím. Je to alternativní cesta domů, kterou používám tak jednou ve dvaceti, možná padesáti případech…
Ale zjistím to, to je mi jasný. 🙂 Zatím bylo i všechno zlý k něčemu dobrý.
Světelnou postavu jsem ovšem neviděla nikdy – leda tenkrát, když jsem jim nechala na operačním stole tělo a odešla si pokecat nahoru. 🙂
Ioannino, ted jsi mi dala. Cely den jsem tu a tam spekulovala, jak bych to podala, ze nekdy vidim veci dopredu nebo proste, ze vim, ze se neco stane. Casto i veci zcela nepodstatne, ale vim, ze se stanou a fakt to tak pak dopadne. Proste jako bych si uvedomila neco hodne let dopredu. A to uz vubec nemluvim o predtuchach, co se vyplni a o vidinach neceho, co se prave deje na opacnem konci sveta. Moc se o tom na verejnosti nesirim, protoze takhle receno to vypada, ze jsem na hlavu. Ale moje rodina uz mi dlouha leta veri. Jsem na odchodu z prace a tak jsem v te fazi, kdy ze sebu sypu vety suche a prakticke (za to mne plati), tak mi to nejak nejde napsat tak dobre jako Io. Ale moc mne to zajima.
Vyprávěl kdysi jeden známý:
Byl doma sám s tříletou dcerkou a měli jít na jakousi oslavu. Tatík se rozhodl že se ještě vykoupe. Napustil si plnou vanu a lebedil si. Vtom přišla do koupelny holčička. Tatíkovi bylo žinantní se před ní utírat a oblékat a tak se ji snažil z koupelny slovně vystrnadit. Marně. Čas ubíhal a voda chladla a nezbylo než vylézt z vany a začít se utírat a oblékat. Tatínek nonšalantně vylezl, holčička vytřeštila oči, ukázala rukou a pronesla památná slova:
„Táta – petužel!“
Zažila jsem lidi, co koukali a neviděli. Prostě měli věc před očima a přesvědčovali, že tam není.
Zažila jsem lidi, zabývající se texty, co nebyli schopní porozumět textu. Prostě tam četli to, co čekali, že tam bude, a ne to, co tam reálně bylo.
Šla mi z nich hlava kolem.
A občas člověku zatemní oči emoce. Jakákoli. Pak se po nějaký době dívá na totéž a říká si, že já vůl…!
A úplně nejdivnější prohlídnutí je, když člověku malinkýmu dlouho říkali, že takhle je to správně, on měl celou dobu pocit, že něco dobře není, ale nemohl/nechtěl vidět, co… a pak to najednou uviděl. To je smutný prohlídnutí.
Ale pak jsou hezký prohlídnutí, třeba když se najednou z ničeho nic zastaví čas a člověk, kterej se ještě před vteřinkou unaveně táhl z/do… kamkoliv, třeba práce, se najednou zastaví na ulici a jenom nadšeně kouká. Jako když byl dítě a celej svět byl zázračnej.
Možná je potřeba tím projít celým – od zázračnýho světa, kterej nemá logiku, přes logiku a posuzování zpátky k zázračnýmu světu…
Hezky shrnuto, milá Ioannino (inlove)
Já si myslím, že se nutně logika a schopnost dětského údivu nevylučují. Jen si musím připustit, ža jsou věci, na které logika nestačí a na ty koukat očima dítěte. Naučila jsem se, že někdy je lepší déle koukat a teprve pak na zjištěné pustit logiku. A pokud si s tím neporadí, tak jsem buď málo a krátce koukala, nebo to patří do kategorie „mezi nebem a zemí aneb nemůžu rozumět všemu“.
Myslím, že se ani vylučovat nemůžou, protože jakmile něco poznáš, tak už to s tebou prostě je – když pochopíš, že ta cizí holčička v zrcadle jsi ty, už se vždycky budeš dívat na sebe, ne na cizí holčičku. Takže si můžeš říkat: nasněžilo, sníh se na větvích drží proto a proto, bude na jaře dost vody, to je dobře – a zároveň tou ulicí jdeš a to dítě uvnitř poskakuje a křičí: Jé, podívej, stromy jsou krajky a září, to je krása! 🙂
Vave, jak to děláš, že vždycky objevíš pravdu? Asi se umíš správně dívat. 🙂 Myslím, že někdo to nedokáže nikdy, nedokáže ani vidět, ani slyšet, jsou to velice chudí lidé.
A u nás je dnes konečně ve vzduchu cítit jaro, včera i přes všechno sluníčko to tady bylo ještě zimní.
Tady od rána padá zmrzlý déšť, jestli už jaro nakukovalo, tak dneska honem zalezlo zpátky do peřin… nebo šlo k vám 🙂
Ne, ne, jde od nás k vám!
Takhle to včera vypadalo na kopci za vesnicí Hodkov, kde jsme s Maxem hledali menhir. Je to jenom dokumentární foto pro milovníky kamenů obecně, pro Vave obzvlášť.
Ještě musím doplnit, že včerejšího Piškotka jsem četla před spaním třikrát a dnes ráno znovu. Dobrá nálada mi vydrží spolehlivě celý den. Pane profesore, díky a bádejte dál!
Ale kruci, (headbang)
http://aledet.rajce.idnes.cz/Hodkov/
Ali, děkuju moc! (inlove) (f) Už se těším, až se ještě trochu oteplí a pojedeme na výpravu – dokud budou kameny lépe vidět.
Přeju všem krásný den! (h)
Umět se dívat je kumšt a člověk k tomu musí dozrát, což zhusta nebývá jednoduché ….. (sun)
OT pro Ioaninu a Penny
Je ještě jedna možnost, jak zabránit infekci z kousnutí. Obyčejný 3% peroxid vodíku (kysličník). Do stříkačky a proudem vyplachovat (tahle psina se asi nechá…) Bublinky kyslíku jednak hubí bakterie a jednak mechanicky uvolňují poškozenou odumřelou tkáň. Klidně lze kombinovat i s jodovým preparátem (nejdřív opláchnout peroxidem, pak jód v jakémkoliv preparátu). Metoda vyzkoušená a osvědčená. Mikroby z psí tlamy nesnášejí kyslík.
Jinak držím palce, aby se to nezkomplikovalo. Je pozoruhodné, jak psi poznají, kdy jim člověk pomáhá a co všechno od nás vydrží. Peny je zlatíčko.
Já jsem dostávala pro psa i kočky takovou antibiotikovou mast, která se tak dvakrát denně nacpala do té díry, byla nažloutlá a balení mělo tvar unjekční stříkačky (bez jehly), takže se to dobře aplikovalo. Název ovšem samozřejmě nevím. Ale volně prodejná asi nebude, my ji měli vždycky od veterináře.
Zásada je „na mokré mokré“. Proto mast do mokré rány není ono. Lepší je vyplachování. Lze i antibiotiky, ale i v lidské medicíně se u otevřených ran (nebo vydrénovaných dutin) často radši sáhne pro desinfekční roztoky, místo pro ATB. S ATB se nemusíš trefit, s jódem nebo peroxidem se trefíš (skoro) vždy. U jódu je jediný problém případná alergie. U peroxidu, že je to třeba častěji opakovat. Ještě lze použít persteril (kyselina peroctová) v velkém ředění (0,5%), ale ta není běžně k sehnání. A musí být opravdu správně naředěná, jinak hrozí poleptání. Proto pro laika je nejlepší peroxid. Vyléčili jsme takhle kdysi dávno Korině zhnisanou ránu po operaci dělohy (pyometra), Nickovi prokousnutý krk z rvačky. U žádného nebyl naštěstí problém s poměrně nepříjemným ošetřováním. To u Penny také není.
Ono je to tekutý, nevím, proč jsem napsala mast. Ten název ale fakt nevím. Ale měli jsme to pokaždé, dokonce od dvou různých vetů.
Tak tekutý jo. Ale stejně mám radši ten peroxid 😉 a není to kvůli ceně. Ale je fakt, že jak pění a štípe, tak musíš mít spolupracujícího psa.
tak si říkám zda to nebyl lék na mastitidu u krav. Už jsem několikrát viděla venkovské vety tímle léčit třeba abcesy, nebo hlubší rány
žlutý a tekutý mohl být taky Rivanol, ten jsme v útulku u koček požívali na otevřené rány… akorát nevím jak je balený (v malém), my jsme odebírali celou tuším litrovou lahev
Díky! To je moc důležitá informace!
Jinak to odhadl vet dobře, hojí se moc rychle. Šťourám a šťourám. Už ani varovně nekvičí, jen dělá ksichty. 🙂
Souhlasím – touto zázračnou kombinací jsem si před dvěma týdny vyléčila ruku 😛 Jen jsem si nebyla jistá, jestli peroxid patří i do hlubokých ran, jaké asi Penny má. Tak holky bublejte ke zdraví (inlove)
Klidně i do hlubokých ran, pokud je to tam kudy nalít. Chirurgové tím proplachují i břicho, tedy břišní dutinu (jedním drénem tam, druhým ven nebo týmž ven, podle situace). Nadělá to míň škody, než hnis. Odumřelé části to vyplaví a zdravým to neublíží.
Ano – vidět je umění. Stejné je slyšet a poslouchat.
Jako obvykle, Vave, trefilas to hřebíčkem na hlavičku. (h)
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Pohledy na stejnou věc se liší… A to jak „opticky“, tak hlavně „srdcem“. Je dobře, když se lidi dokáží koukat kolem sebe (inlove)
Maminka mi vyprávěla, že když jsem byla malá, našla jsem v koši její podprsenku, vyndala jsem jí, přiběhla za maminkou a vážně se jí dotázala „ty už nenosíš ty bucláky?“ Prostě jsem maminku vídala doma občas v negližé a „bucláky“ k ní prostě patřily. Maminka už si nepamatovala, co prý mi tenkrát na uklidnění polekané dušičky odpověděla. 🙂
Jinak máš Vave pravdu v tom, že „často se naše vidění proměňuje s časem..“, možná až o hodně let později si teprve uvědomíme a pochopíme, co naše dětské oči viděly. A s přibývajícími léty mají takové obrazy sytější barvy, než ty skutečné. Ale jsem za všechny vzpomínky a dětské dotazy vděčná.
S dovolením jedno O.T. Dneska v půl druhé ráno mě Trixie vzbudila štěkotem z vedlejší zahrady. Už vím, že signalizuje „vetřelce“. Budí mě tak poslední týden téměř ob den. A protože já opravdu nechci provokovat soused. Nikdo si zatím sice nepřišel stěžovat, ale mě to dělá nervózní, protože Trixie je jinak v noci tichá jako pěna. Tak jsem pro ní zase s baterkou šla, aby dospala u nás na verandě. Nemá tu takové pohodlí jako v prostorné a vypolstrované kleci, ale je už na zbytek noci zticha. Tentokrát, když jsem na její zahradě vykoukla z vrat, k mé radosti v nastražené kleci seděl pásovec. Tomu se v naší čtvrti zalíbilo asi před dvěma týdny. Hned když Trixie jeho přítomnost prvně ohlásila štěkáním, tušila jsem, že jde o pásovce – Trixie štěkala „do ohrady“ a ne na strom, jako v případě vačice. A když jsem baterkou prosvítila trávník, také jsem ho tam viděla. Pásovec je tu považovaný za škodnou, „navrtává“ a ničí trávník, pole a záhony asi jako v Evropě kanci. Je téměř slepý, loví podle vynikajícího čichu. A není snadné ho lapit do klece. Já jí měla nastraženou celou tu dobu každý večer a jednou se do ní omylem chytla i bílá kočka Indy, když jsem klec po ránu nestačila včas „zavřít“. Indy se mohla uvrnět, když jsem jí vysvododila. Vstávala jsem ob den v nekřesťanskou dobu, abych Trixie převedla k nám, protože ona by jinak byla schopná štěkat asi až do rána. No a dneska se konečně nežádoucí návštěvník chytil. Ráno jsme ho s manželem odvezli do volné divočiny, ať si tam rýpe jak chce. Když jsem ho chtěla vypustit, trouba se držel klece jak přikovaný a až teprve, když jsem ho chtěla vytáhnout za ocas, otočil se a utekl. Tak doufám, že teď zase bude chvíli klid, už mám toho nočního trajdání právě dost.
http://marickac.rajce.idnes.cz/Armadillo_-_pasovec/
Jinak jsme tu měli celý den bouřku, obloha zčernala a pak až skoro do poledne padaly z nebe provazy, hřmělo, blejskalo se, houkala varovná siréna. Silný vítr na některých místech polámal stromy a el. vedení, naštěstí bez velkých škod. Pak vichr povolil, ale lilo až do čtyř odpoledne, takže celý trávník se změnil v mělké jezero.
Maričko, má pásovec vůbec nějaké přirozené nepřátele? Já si představuju, že se v ohrožení stočí do opancéřované koule a všichni si můžou jít pískat 🙂
Renáto, americký „devítipásový“ pásovec (Nine-banded Armadillo) se do klubíčka stočit nedokáže. Na to má příliš mnoho pásů, do klubíčka se stočí myslím pouze jihoamerický třípasový pásovec. Ten náš se umí jen tak trochu schoulit, jinak raději uteče (a že umí pelášit) Nebezpečí mu hrozí od psů, kojotů a podobných zvířat. Hloubí si nory, které mívají několik východů (asi jako jezevec) a i proto není snadné ho chyti (postavit klec k noře). Co je u pásovce ale velmi zajímavé je to, že samice rodí vždy 4 mláďata a vždycky mají všechna stejné pohlaví. Bohužel až moc je jich tady mrtvých při silnici, někteří rozdrcení pod koly, ale převážně leží při kraji. To proto, že auto pásovce v noci oslní, on se lekne, vyskočí kolmo nahoru a auto ho odpálí do strany jako míč. Takže, i když je škodná, v domkových čvrtích dokáží nadělat neplechu (kdysi známému do jedné nory zapadl sekací traktůrek a málem se převalil na něho) a někteří na ně v noci číhají a střílí je, já bych ho zabít nedovedla – patří do této krajiny a má zde na život větší právo, než my přistěhovalci. Jeho maso prý chutná jako vepřové a patřilo k jížanskému jídelníčku stejně jako veverky a želvy (a vysoká zvěř). Zda ještě někteří pásovce jedí nevím, osobně nikoho takového neznám.
A O.T. pro Janu (z CA). Když už jsem u klecí. Podařilo se ti chytit nemocného kocourka? Jak se mu daří?
maričko, je to krásné zvíře! jak z ciíhoho světa. Fakt podivné. Já je samozejmě znám z televize. Ale neumím si představit, že bych je nacházela na zahradě. Žiješ tak daleko.. :O
V té kráse se asi neshodneme, ale v tom, že si neumím představit,že bych se s ním potkala na zahradě, v tom ano. Já vím, že žádný zviřátko není vošklivý, ale tenhle si pro krásu,když ji rozdávali asi nešel…. (tmi)
Maričko (inlove) , je úžasné, kolik toho víš o ptácích a zvířatek, kteří u vás žijí. Děkuju za fotky pásovce – moc velký krasavec to není, zato je velmi zajímavý. 🙂