Moje člověka má dva druhy doupat. To jedno je plné papírů a kytek a bydlíme tam většinu času. Patří k němu cosi, co moje člověka nazývá Klíče Od Ledničky, je to kovové, cinká to a dlouho, dlouho jsem to neuměla zvedat a podávat, protože to chutná opravdu odporně.

K tomuhle doupěti taky patří spousta Nesmíš. (Třeba Nesmíš Kousat Kytičky! — nojo, já vím… ale vždyť ty se přece hrabeš v hlíně ráda, ne? Nebo Nesmíš Kousat Dráty, Chceš Být Na Uhel?! — ale to byla opravdu vyděšená, ne jenom naštvaná, takže toho se už nikdy nedotknu.)

To druhé doupě je kdekoli, kde si roztáhne spacák, a nepatří k němu skoro žádné Nesmíš.

I když, s mojí člověkou to není nikdy jednoduché. Takže k těm dvěma druhům doupat patří ještě jedno, co není tak úplně doupě, protože já tam sice spím, ale moje člověka ne, a když někde nespíte, tak to doupě být nemůže, to dá psovi rozum. Tomu doupěti nedoupěti se říká Škola (někdy taky Knihovna, to je právě to místo, kde já spím a moje člověka ne). V doupěti nedoupěti není moc Nesmíš, zato je tam spousta Nelez Tam a občas taky Tvař Se, Že Tu Nejsi.

No a ke každému tomu doupěti patří jeho smečka. Někteří jedinci se přelívají z jedné smečky do druhé, ale to neznamená, že je to jedna smečka ve třech doupatech. Je to trochu složité, jak to vysvětlit člověkům, co nemají pořádný čenich? Prostě ti jedinci, co patří všude, nejsou Hlavními Psy všech těch smeček, takže to musí být tři zvláštní smečky. Tak.

První smečka, kterou jsem poznala, si říkala Básníci (někdy taky Filozofové a občas i Cvoci). Ta patřila k doupěti plnému knih a kytiček, k tomu, od kterého jsou Klíče. Scházeli se tam, vždycky přinesli spoustu papírů, občas udělali společně nějaké žrádlo (a jednou se o ty bramboráky servali, to byla psina), přenášeli ty papíry z jedné hromádky na druhou, moc kolem nich mluvili, pouštěli muziku, čmárali do těch papírů a tak.

Já jsem jim samozřejmě pomáhala ze všech sil. Po papírech jsem ťapala a snažila jsem se mít něčím zamatlané tlapky, abych taky zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách literatury. Nejlepší byl inkoust, ale k tomu jsem se dostala jenom jednou. Obyčejně mi muselo stačit bláto. Moje člověka mi to pořád hatila: vždycky, když se mi povedlo si venku pořídit dobré bláto, hnala mě do koupelny Umýt Nožičky.

A co mi řekla na ten inkoust, to radši nechcete slyšet. A abych nezapomněla, plnoprávným členem smečky jsem se stala ten den, co jsem rozkousala kalkulačku a flétnu a pak usnula na řecké gramatice. Moje člověka sice řvala, ale polovinu času smíchy, a smečka se shodla, že jsem jednoznačně pythagorejec, když mě zajímá vztah mezi čísly a tóny. Moje člověka se od té doby vytahuje, že jsem se propracovala až k odmocninám.

Tahle smečka taky byla první, se kterou jsem šla do nějaké Velké Akce.

Všechno to povstalo z těch jejich papírů. Prostě je napadlo, že z nich budou číst před moc a moc lidmi. Asi si mysleli, že je v doupěti málo knížek. (Moje člověka vypadá, že si to myslí dodnes, ale od té doby, co vím, že jsem pythagorejec, mě většina z nich nezajímá a mám spadeno jenom na řeckou gramatiku a počítání balonků. Jo a ještě vyju, když moje člověka hraje na flétnu. Ale to sem teď nepatří.)

Nevím, jestli tušíte, co ta smečka vymyslela: že z těch papírů udělají opravdovou knížku. A kolem toho museli tropit spoustu Velké Ostudy. Byla jsem u toho skoro od začátku, takže to moc dobře vím.

První Velká Ostuda měla být to čtení před těmi lidmi. Moje člověka hrozně nerada čte vlastní texty a říkala, že ji budou muset ožrat, aby si vůbec troufla. Oni jí říkali, že ji právě opít nesmějí, protože by tam pak prý žvanila moc. No domlouvali se kolem toho pořád dokola a dokola – ale já už věděla, že tohle je přesně práce pro mě. Nač by taky měli lidi psy, když ne aby jim psi pomáhali, no řekněte?

Přišli jsme tam. Byli jsme schovaní za dveřmi za závěsem a dovnitř do místnosti zatím chodili lidi. Spousta lidí. Pak jsme teda zpoza toho závěsu vylezli, smečka si sedla na pódium do křesel a já si lehla mojí člověce k nohám.

Prozatím.

Začali číst. Moc dobře jsem už věděla, kdo bude kdy mluvit, protože to v doupěti nacvičovali aspoň pětkrát. A tak těsně předtím, než měla otevřít pusu moje člověka, jsem se já zvedla, ladně přeťapala celé pódium, pořádně se odrazila z kraje a skočila až do třetí řady. No a pak už jsem chodila mezi těmi lidmi, nechávala jsem se obdivovat a hladit, čas od času jsem vykoukla do uličky, aby moje člověka věděla, že tam pořád jsem a že pilně pracuju…

Byl to prý veliký úspěch. Sklidili jsme obrovský potlesk a moje člověka byla spokojená. A když měla z těch papírů číst příště, už o žádném opíjení nemluvila, ale zato prohlásila, že Penny, jako já, půjde s sebou, protože hlavní maskot a hvězda večera se vynechat nesmí.

Druhé smečce moje člověka říká Má Drahá Rodinka. Vídají se hlavně na Chatě, což je takové přechodné doupě mezi doupětem, od kterého jsou Klíče, a doupětem pod stromy. Já jsem nikdy nepochopila, jestli je Chata jenom jedno z doupat pod stromy, nebo něco zvláštního, ale to bude tím, že moje člověka do doupat pod stromy jezdí nejraději sama, jenom se mnou.

Má Drahá Rodinka se prý mojí člověky ptala, jak to je s tím jejím novým psem. Proto mě tam moje člověka vzala, abych se představila.

Jenže. Já zjistila, že kromě lesa jsou tam i pole – a lidi, po polích se tak božsky běhá! No vy to nemůžete znát, vy běháte strašně nešikovně, ale my, co máme čtyři nohy, nám se po takovém zvlněném poli pobíhá a skáče jedna radost! A aby moje člověka věděla, jak moc jsem šťastná, vždycky jsem se vracela zpátky s myší. Tu jsem položila ke svojí misce a honem zase pádila pryč, protože – no protože taková šíře a volnost a nádhera jako pole, toho se jeden nemůže nabažit!

Moje člověka zatím seděla s Mojí Drahou Rodinkou v lehátkách pod slunečníkem, pili kafe a mluvili. (Nesmím Kafe. To jsem si řekla sama, když jsem jednou vypila zbyteček zapomenutý na stole a pak neusnula den a půl. Moje člověka tvrdí, že jsem tehdy dokonce běhala po stěnách, ale moje člověka občas strašně přehání.) Dobře, takže pili kafe a mluvili a já jsem vždycky přiběhla, šťouchla jsem moji člověku do ruky a zase jsem zmizela pryč. Já teda nechápu, jaktože mě neviděli. Moje člověka o mně věděla celou dobu!

A jak tak mluvili, začali se taky zajímat, kde že je ten nový pes. (Řeknu vám, trvalo jim dost dlouho, než se k tomu propracovali – kdybych se uměla urážet, asi bych měla být uražená. Naštěstí to neumím. Měla jsem na práci mnohem důležitější věci, třeba běhat kolem, hlodat klacky, lítat po poli a lovit myši.)

Když se ptali, já zrovna probíhala kolem. No vážně, jak mě mohli nevidět? Řekla jsem si, že to bude chtít solidnější Akci než jenom každou chvilku proletět mojí člověce pod rukou nebo za lehátkem. Když jsou tak nevšímaví. Významně jsem na moji člověku střihla uchem a už jsem pádila nahoru na pole.

Moje člověka umí báječně držet partu. Řekla: Penny je přece celou dobu tady. Dávejte dobrý pozor, já vám ji ukážu. Já mezitím doběhla až nahoru k cestičce, otočila se a chystala se k Akci. A moje člověka zavolala: Peeennyyy!!!

Já vystartovala. Po poli jsem běžela co skok, to pět metrů. On je tam docela svah, takže jsem nabírala rychlost, jen to svištělo. Pak přišla první mez. Tu jsem přeskočila na jeden ráz. Pak tráva. Moje člověka mě slyšela a říká: Už je tu. Pak druhá mez, vysoká na dvě chaty. Já se nahoře odrazila a hooop! přeletěla jsem mez, trávník pod ní, slunečník i všechna lehátka a už jsem mizela v lese.

A moje člověka povídá: To, co jste právě viděli letět kolem, je můj pes. Má Drahá Rodinka od té doby spekuluje, že jsem křížená se srnkou. Ale to já nejsem. Já vím, co jsem. Jsem pythagorejec, praktický filozof! A skládám si trojúhelníky z trávy, mě a ožužlaných klacků.

A jako každý správný filozof chodím do Knihovny.

Tam se schází třetí smečka. A musí se tam být Ticho, protože všichni hrozně pracují. Moje člověka mi vždycky dá na zem svůj batoh a já se na něm schoulím do klubíčka, přivřu oči a poslouchám. Moudrost do mě proudí ze všech stran.

Moje člověka tvrdí, že jsem jediný pes, který smí studovat na vejšce, aniž by měl maturitu. Nevím, co je maturita, takže to musí být pravda. Moje člověka taky říká, že jsem toho na jejích skriptech naspala pětkrát víc než ona, takže bych prý podle zákona o migraci informací měla být pětkrát vzdělanější a chytřejší. To já samozřejmě jsem, jenom se tím moc nevytahuju. Mám moji člověku ráda a nechci ji shazovat.

Tam jsem se taky dozvěděla, co znamená moje celé jméno: Penelopka. To byla Odysseova věrná žena, abyste věděli. Moje člověka říká, že za to nemůže, a má pravdu, protože mě tak pojmenovaly ty děti, co jsem se k nim přidala, jestli se pamatujete. Asi to byly klasicky vzdělané děti.

Moje člověka mi občas říká Penušatá Penuška, protože mám jedno ucho nahoru a druhé dolů. Ještě tvrdí, že pejsci s jedním uchem nahoru a druhým dolů jsou kouzelní, a to má, prosím, taky pravdu. A když zlobím, tak mi říká Penušatice. Moje člověka umí nadávat docela dost, ale mně nenadává, to si všechno nechává pro ty krabičky, co u nich sedává a ťuká do nich prsty. Těm říká Zatracenej Krám Pomalej, Blbej.

Abych byla spravedlivá (my filozofové musíme dbát na etiku), Zatracenej Krám Pomalej se jmenují skoro všechny bručivé krabice v Knihovně. Kromě dvou. Jedna z těch zbylých se jmenuje Křáp Jeden Předpotopní a druhá To Si Radši Zajdu Na Kafe (někdy Na Oběd). Říkají jim tak všichni ze smečky, takže to jasně musí být jména.

Když přijdeme do Knihovny, moje člověka zazvoní u dveří, ony zabzučí, moje člověka je otevře, já vběhnu dovnitř, pozdravím nejbližších pár členů smečky, moje člověka taky, pak si sedne k některému Zatracenému Krámu (když je volno jenom u To Si Radši Zajdu, zapne ho, dá k němu batoh a cedulku, že tam je ona, a jdeme pro to kafe), pak si tam rozloží svoje papíry, mně rozprostře batoh pod stolem a pracujeme.

Místnosti jsou tam malé, v každé je čtyři nebo pět stolů a dva nebo tři Krámy, takže se tam lidi moc nepohybují, jenom občas někdo přijde, já ho jdu prověřit, jestli tam patří, on mě podrbe za ušima a já si jdu zase lehnout na batoh a pokračovat v pilné práci.

Když dveře nezabzučí, moje člověka vyhrabe Klíče. Potom bzučívá sama, když chce dovnitř někdo další. Bzučela bych místo ní, já jsem ráda užitečná, ale ona mi Bzučivou Krabičku nechce půjčit, že bych ji prý zdemolovala. Nevím, jak ji přesvědčit, že ne. Telefon jí taky nosím a nikdy jsem ho nezdemolovala! Používám výhradně vlastní kalkukačku, když potřebuju, a i tu už moc ne. Zvlášť co jsem se zdokonalila a umím počítat z hlavy.

Vidím, že mi to nechcete věřit?

Ale to byste měli! Umím mojí člověce najít a donést její Telefonek a když se spletu a není to ten její (nebo je to ovladač), donesu jí Druhej Telefonek, a když to pořád není ono, nosím jí Druhý Telefonky, dokud není spokojená! A s balónky je to taky tak.

Zpátky do Knihovny. Občas se stane, že jsou dveře otevřené. To pak běžím dovnitř sama, protože na chodbě musím Dělat, Že Tu Nejsem, a to mě nebaví.

A jednou byly takhle dveře otevřené. Já vběhla dovnitř. V první místnosti nikdo nebyl. Tak jsem nakoukla do druhé. Tam taky nikdo. Až ve třetí byl jeden z Velkých Psů. Seděl u stolu a já měla takovou radost, že tam přece jenom někdo je, že jsem udělala hop a skok – a už jsem mu seděla na klíně!

Samozřejmě mě hned začal hladit, jak se patří. A když dorazila moje člověka, řekl jí: Paní kolegyně, to je váš pes? A ona, že jo. A on na to jenom: Aha. A moje člověka se tak zmateně koukla a povídá: Ona Penelopka něco provedla?

A on se tak divně usmál, jako by se už už měl rozesmát, ale před smečkou tam nechtěl. Já mu samozřejmě na klíně dávno neseděla, to dá rozum, seskočila jsem hned, jak jsem slyšela moji člověku vcházet. Dávejte si na… Penelopku… větší pozor, povídá on, a moje člověka se omluvila a nevěděla pořádně zač.

A teprve když po pár hodinách odešel, přehráli jí ostatní ze smečky, co se stalo. Mohli se u toho umlátit smíchy všichni včetně mojí člověky. Ale byl to takový ten smích, jako když seberete Velkému Psovi kost a jste děsně nervózní, že vás za to kousne.

Ale nekousl. Naopak jsem už od té doby nemusela na chodbě Dělat, Že Tam Nejsem. A chodila jsem se s ním zdravit pravidelně, jenom jsem si už vždycky dala pozor, aby ho u toho nikdo neviděl.

Ani moje člověka ne.

Ale ta to poznala. Ona pozná všechno. Občas si myslím, že má psí čenich.

Nebo to snad bylo těmi chlupy na kalhotech…?

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)