V poslední době jsem si přečetl zajímavou knihu. „Vyhnání Gerty Schnirch“ od mladé autorky Kateřiny Tučkové, jinak historičky umění. Tato se svého úkolu zhostila nadmíru dobře. Téma tohoto poutavého románu muselo čekat na své literární zpracování více jak 55 let.
Asi muselo patřičně dozrát v podvědomí lidí a hlavně počkat na novou generaci co už vidí svět trochu jinak než prehistoričtí ještěři našich ročníků. Objektivně popisuje život v Brně za druhé světové války, divoké vyhnání občanů německé národnosti bezprostředně po válce a pak osudy některých z nich až do plyšáku v roce 1989 a krátce po něm.
První část knihy se tak zaobírá životem v letech válečných a letech těsně po válce, počátkem zlatých let padesátých, jak se jim říká v prohnilém kapitalizmu v USA a jiných vyvinutých zemích. V tehdejším Československu měla tato léta od zlatých asi tak daleko jako Země od středu naší galaxie. A tak není divu, že se do jinak výborného textu vloudilo mladičké autorce pár chyb. Právě toto mě inspirovalo k myšlence pokusit se nastínit, jak tehdejší časy utkvěly v mé děravé škopovici.
Narodil jsem se v Brně. Dávno, velmi dávno. Tehdy si lidi kolem zrovna zvykali na fungl nové název krajiny, kde žili. Protektorát Boehmen und Mahren. Tak zcela evidentně válečné materiál. To zrovna prokopali spojku ulic Merhautovy a Milady Horákové. To je ten svah před nynější dětskou nemocnicí, kudy jezdí šalina ze štatlu do Černých Polí. Na slavnostní otevření prodloužené Husovy ulice jsem už zíral z kočárku, spolu s velkým portrétem tehdejšího vůdce, Adolfa Hitlera, co visel na nedalekém baráku.
Slavnostní otevření prodloužené Husovy ulice s vůdcem v r. 1941
V mým předškolním věku byla válka součástí našeho života jako jaro, léto, podzim, zima. Vyrůstal jsem v Brně na „Merhautce“, tedy Merhautově ulici, v činžáku o sedmi patrech a osmatřiceti partajích, v chumlu kamarádů a kamarádek. V době války jsme mívali největší radost z leteckých náletů. To se při poplachu celé barák nahrnul do sklepa, dospěláci seděli zarytě v kótě a my jsme se společně dosyta vyblbli bez napomínání a jiných nežádoucích zásahů. Jak to bylo tehdy zvykem, byli jsme parta dvoujazyčná, česko – německá. Vůbec jsme neregistrovali jestli mluvíme česky nebo německy, obě řeči nám připadaly stejně dobré a samozřejmé, zrovna jako našim rodičům.
Válečnou frontu, tedy osvobozování Brna, jsme prožili ve sklepě, kde jsme i spali. Strávili jsme tam nezapomenutelné tři dny a noci. Pro nás to bylo úžasné dobrodružství, už jen proto, že nás dospěláci příliš neomezovali v našich kratochvílích a navíc se to také nepřehánělo s hygienou, což se líbilo obzvlášť nám klukům. Jedlo se jako na výletu, studená strava a ti co museli něco vařit, tak to konali na Primusech na petrolej. Po třech dnech jsme všichni vyšli ven před dům na ulici, kde jsme vítali projíždějící Rudou Armádu. Kozáci na koních na nás udělali největší dojem, pak pěšáci v řadách, kanóny tažené koníky i auty, raketomety „Kaťuše“ a hřmotící tanky. Byla to pro nás podívaná nebývalá.
Však hned druhý den jsme byli s taťkou v horní části Erbenovy ulice a dívali se jak Kaťuše pálí salvy směrem na Soběšice, kde se ještě urputně bránili Němci. Bylo nás tam několik zvědavců, Kaťuše, asi 40 kusů, byly v palebném postavení ve výkopu na budoucí stadion na Ponavě a my jsme je měli jako na dlani. Tehdy tam v okolí byly jen zahrádky a volné pláně.
Podívaná a zvukové efekty lepší než v moderním akčním filmu. Vždycky na několik minut klid, to když se osádky hemžily kolem Kaťuší a ládovaly do raketometu nové rakety. Potom se osádky stáhly do ústraní a do kabin těchto náklaďáků zasedli ti, co pak rachejtle odpalovali. Napřed ale spustili jakési ochranné žaluzie přes přední okna a pak už jenom v kabině mačkali knoflíky. Co čudl, to odpálená rachejtle a možná smrt lidí tam kde dopadla a explodovala. Každá raketa vydávala po odpálení silný kvílivý zvuk, doprovázený náležitým světelným a kouřovým efektem a to i přesto, že byl den. Ten nezapomenutelný kvílivý zvuk dal Kaťuším i druhé jméno: „Stalinovy varhany“.
Od té doby jsme si hráli volně na ulici před domem a také na zahradě, kde jsme si z cihel stavěli „bunkry“, to tehdy mezi námi, dětmi války, letělo. Hrabali jsme se v jílu, dříve zde bývala cihelna, hloubili kaverny a chodili domů neuvěřitelně zaprasení. Z toho jílu se ale daly dělat výborně kuličky zvíci golfového míčku a těmito po sobě házet. Tuto kratochvíli jsme dovedli k dokonalosti, když jsme začali kuličky napichovat na pružné pruty z okolních keřů a jejích pomocí jsme kuličky metali do neuvěřitelných dálek a výšek. Ovšem největší výhodou tohoto „střeliva“ bylo, že se s ním nedalo tak lehce rozbít okno nebo hlava jako s šutrákem.
Mateřská školka 1945/47
Okolí domu bylo válkou dosti poničené, omítka domů nesla stopy po střelách a pletivo plotů bylo v mnoha místech protržené granáty a dráty z něj čněly do ulice. To se mně jednou nevyplatilo. Jak jsme se s kamarády požduchovali, tak jsem na jednu takovou nádheru upadl ksichtem. Čnící drát mě roztrhl kůži u kořene nosu a krve bylo jako by čuníka podřezal. Vyděšená maminka mě okamžitě odvedla do nedaleké dětské nemocnice. Té staré, která už nestojí, a tam bylo rozhodnuto, že se to musí zaštupovat.
Tam jsem se vyznamenal tak, že maminka musela studem z nemocnice utéct. Personálu jsem se snažil zmizet, a když mě odchytili, tak mě museli k operačnímu stolu přivázat, jak jsem sebou casnoval. Řval jsem jako tur a nadával hůř než příslovečný dlaždič, výrazy které jsem pochytil na ulici. Ztichl jsem až po tom když mě dali masku na ksicht a uspali. Potom si o mně ještě dlouho vyprávěli. Evidentně jsem na zdravotní personál udělal dojem. Jaký, to tady řešit nebudu.
Z této doby je pro mě také jedna další nezapomenutelná příhoda. Jezdil jsem po chodníku kolem domu na takové té maličké dřevěné koloběžce, co měla vzadu dvě kolečka vedle sebe a krk s řidítky a předním kolečkem se dal lehce oddělat, držela jej jen závlačka. Milá závlačka vypadla, koloběžka byla v tu ránu nepoužitelná, a já se rozeřval. V tu dobu před domem přes ulici parkoval ruský tank T34. Jeden voják z osádky slyšel, jak řvu, vylezl z tanku ven, podíval se „vo co de“ a nabídl se, že mi koloběžku opraví.
To všecko pochopitelně rusky a já už tehdy rusky samo sebou rozuměl. Po vzájemné dohodě jsem mu vydal koloběžku k opravě a za pár minut mi ji předal v perfektně použitelným stavu.
Asi jsem na toho chlapíka udělal dojem, jistým šarmem ostatně oplývám dofčíl, a ten mě nabídl prohlídku tanku. S tímto jsem okamžitě souhlasil a společně jsme se pohroužili do šerých a smradlavých útrob té ocelové obludy, jen koloběžka zůstala venku opřená o blízký kandelábr. V tanku se mi neobyčejně líbilo a osádka byla zjevně potěšena mým zájmem. Prolezl jsem kde co, vlezl jsem i tam kam se dospělý člověk nedostane a tak jsem poznal tank T34 téměř intimně.
To jsme už spolu konverzovali v plynné ruštině a velitel byl mnou tak unesen, že mě nabídl tankovou projížďku. S tímto jsem okamžitě a bez rozmyšlení souhlasil. Koloběžka byla uložena do tanku, já dostal na hlavu tankánskou přílbu a v tu ránu jsem byl celý oblečený. Vlezl jsem se do ní skoro celý. Motor byl nastartován a za neskutečného rachotu jsme vyrazili na vyjížďku. Já čuměl ven průzorem pro řidiče, pak jsem si vylezl do věže a z té vykukoval společně s velitelem, kudy vlastně jedeme. No, savětskye soldaty nebyli žádní troškaři a domů jsme se vrátili po skoro dvou nádherných hodinách. To už moji maminu křísili a sousedky ji ujišťovaly: „Paní Švehlová z teho si nic neděléte, teho vašeho grázla každé brzo vrátí.“ Tak se i stalo.
Po válce se mnohé změnilo. Naši němečtí kamarádi a celé jejich rodiny zmizely. Stalo se tak kvůli divokému a nesmírně brutálnímu vyhnání našich spoluobčanů německé národnosti směrem na Vídeň, do Rakouska. Já tak přišel o půl rodiny z matčiny strany. Dědečka a babičku, dvě tety, strýce a bratránka. A nebyl jsem sám, hodně rodin bylo tehdy v Brně smíšených, česko-německých.
Naši němečtí spoluobčané žili v Brně po staletí a hlavně jim město vděčí za to, že je takové, jaké je. Patřili do té „lepší” společenské vrstvy, která měla na vývoj města velký vliv. Řemeslníci, obchodníci, umělci, učitelé, profesoři, lékaři a tak dále, včetně městské správy. To vše i přes to, že co do počtu, byli v menšině. Tito všichni byli po válce okradeni o všechen majetek a zhruba 25 000 převážně starších občanů, žen a dětí bylo jako nežádoucí zvěř hnáno z Brna směrem na Pohořelice. Tento pochod smrti mnozí nepřežili, včetně mojí babičky.
Fotky najdete zde
Mily Jiri, cetla jsem jednim dechem, ale nejak mi dnesni den nepovolil, abych neco s rozmyslem pridala. Pekne vzpominky – tank mne pobavil. Ohledne vseho ostatniho – snad bych jen dodala, ze historie pro mne jsou prevazne fakta – tehdy a tehdy to a to se stalo. To, jestli to (cokoliv) bylo dobre nebo spatne nebo kdo vi, by si snad uz lidi mohli prebrat v hlave sami. Nejhorsi je, kdyz se zamlcuji fakta. Dekuji za clanek, nad kterym dnes cely den premyslim a jeste asi nejakou dobu budu.
Georgi, díky za vzpomínky! Pohled dětských očí je velmi působivý.
Hmm. O Sudetech už byla kolikrát řeč, i dnes. Stejně zopakuji, že krajina se z tragédií dodnes nevzpamatovala. Jako by byla prokletá. Netroufám si odhadovat kolik generací ještě potrvá, než se rány zahojí…
Milý Jiří – moc děkuju za článek. Já vím, tady se hlavně probírá poslední odstavec (a že je o čem přemýšlet!), ale já jsem ráda za ta dětská válečná léta. Uvědomila jsem si totiž, že ty lumpárny, které taťka prováděl a o kterých nám vykládává, se staly za rajchu! Taťka je dobré předválečné zboží ročník 36 (chuckle) !
Ještě můj názor na pogrom Němců v Brně – nemám proto omluvu! Ale přece jenom podotknu – v Brně žila veliká komunita Židů, která se též zasloužila o jeho rozkvět – a kolik z nich se na konci války dívalo na odsun Němců?
Někdy je mi z celého lidstva zle a nedobře. Člověk člověku vlkem – kéž by to tak bylo!
Milá Ygo, taky se mi moc líbila věta „Paní Švehlová z teho si nic neděléte, teho vašeho grázla každé brzo vrátí.“ (rofl) Copak náš George byl dobrodruh už od školky 🙂
Jinak si ani nenaříkej nad lidstvem, ono to s ním není úplně zlé. 🙂
Ostatně proč srovnávat a přepočítávat, kde bylo víc viny a mrtvých? Je třeba hovořit o krutostech, kterých se někteří Němci (dosaď jakýkoliv národ) dopouštěli, ale stejně je třeba hovořit o krutostech, které byly páchány na nich. Princip je jednoduchý – nezamlčovat, nepřekrucovat. A vždy to byli jednotlivé lidé – kdo páchal krutosti, stejně jako byli týráni. Proto nevidím důvod, proč zamlčovat a omlouvat masakry, které spáchali naši lidé – když po právu odsuzujeme masakry, které spáchali jiní. Připadá mi to jako velmi jednoduché a logické pravidlo, ale zdá se, že stále s ním jsou problémy.
A dobrých lidí na obou stranách, těch, co neztratili srdce a soucit, bylo také dost. Jen se o nich mluví ještě míň, než o těch zločinných. (inlove)
Takhle nějak to taky cítím.
Georgi, moc děkuju, o týhle době je třeba mluvit.
Oficiální dějepis ve většině z nás zanechal – ani ne díru, jako spíš nejistotu: „…a tohle je pravda? Nebo je to taky lež?“
Dede – samozřejmě, že těch dobrých lidí je taky dost – jinak by na světě nemohla být rovnováha, že jo 😉 . A abych řekla pravdu – osobně znám daleko víc dobrých lidí než zlých – a díky bohu za to (clap)
Já vlastně chtěla říct něco jiného – historie nám názorně ukazuje, že člověk je převážně živočich stádního typu a rád se nechá ovládat vůdcem stáda – a to jak ke zlému, tak (doufám) i k dobrému. A z lidí je mi někdy na (puke) a někdy (clap) – tak už to v životě chodí, že jo.
Já vzpomněla na už zmiňovaný dokument s panem Lustigem, jak tam říkal „jací nepřátelé byly malé děti a staří lidé?!!!“ On to říkal v Osvětimi – ale klidně by to mohl říct i na té cestě do Pohořelic – akorát národnost by byla jiná.
Jirko, tohle je drsné téma. Pořád. Tam u vás, na jihu to asi bylo trochu jinak, ale tady na severu… Otec teď nedávno vzpomínal na staršího kamaráda, který z duše nenáviděl Vítkovice. Jako klub i fabriku. Prý to byli hnusní němci. Kdo tam chtěl, musel mluvit německy, děcka dát do německých škol, omezit styky s čechy. Za první republiky. Za války to pro ně znamenalo spoustu výhod, po válce nenávist.
Teď čtu knížku o Benešovi, dost mě překvapilo, jak velkou měl účast na rozbití Rakouska, vždyť ke konci mělo našlápnuto celkem k národní rovnosti. Na druhou stranu, prvorepublikové československo mělo (na svou dobu) také velmi benevolentní vztah k menšinám (právo na školy, kulturu, úřední styk). Věděli jste, že státní úředník nebo četník musel umět řeč oblasti, kam byli posláni? Důstojníci museli zase umět povely i popisy techniky a zbraní nejen česky, ale i německy a maďarsky. Škoda těch konců…
Vyhnání bylo důsledkem nacismu a ten zas důsledkem uspořádání po 1. světové válce (řečeno hodně zhuštěně).
Zrovna včera jsem přemýšlela, že příběh své prababičky, která měla skončit v odsunu nebo být vyhnána (dosaďte si každý, co je vám libo), raději ani psát nebudu, protože toto téma vždy vzbudí vášně. Já na to mám také velmi rozporuplné pocity. Asi i proto, že jsem v té době nežila a nemám tu osobní zkušenost. Mohu podepsat tvou poslední větu. Jsem přesvědčena, že bez nacizmu a okupace by nebylo vyhnání Němců.
Chování československých Němců před válkou nedokážu omluvit tím, že se k nim 1. republika chovala tak, jak chovala. Ano, mohli a měli dostat větší autonomii, asi se k nim republika měla chovat jinak, ostatně jako ke Slovákům, Rusínům, Maďarům a dalším menšinám. Ono by to za normálních poměrů asi tímto směrem časem i vedlo. Ale zase chápu, že ČS stát obklopený diktátorskými nebo přinejmenším autoritářskými režimy raději pěstoval ideu jednotného československého národa, aby měl vůbec nějakou šanci.
Stejně tak nesmíme zapomenout, že tady před vyhnáním Němců bylo 6 let něco jako protektorát, kdy Němci měli jednoznačně velké výhody, třeba i jen v lístcích na jídlo nebo oblečení. Kdy existovalo pronásledování a pak i teror obyvatelstva za Heydrichiády. Máma mi vyprávěla, jak její otec se strašně bál, protože tenkrát se roznesla zvěst, že každý 10. muž bude popraven, pokud parašutisti nebudou chyceni. Kdoví, jestli také tohle nepřimělo Čurdu zradit kamarády. V dopise na rozloučenou můj druhý děd popisoval, jak za v noci budil hrůzou a křičel, protože se bál, že pro něho přijde Gestapo. V takovémhle dopise člověk nelže. Atmosféra strachu byla prostě všudypřítomná. Tresty byly drakonické a skoro všude znali někoho, kdo byl zatčen. Lidé si ještě velmi dobře pamatovali Lidice. Máma mi vyprávěla, jak za Heydrichády lidé na veřejnosti raději vůbec nemluvili. V tramvajích bylo ticho. V místě, kde máme domeček, zatkli tři holičovy pomocníky a už je nikdo neviděl… Jednou s ní jeli vlakem v kupé němečtí důstojníci. Máma mluví plyně německy bez jakéhokoli přízvuku, protože se česky naučila až okolo 5 let. Bavili se s ní do té chvíle než jim řekla, že studuje na českém gymnáziu, pak se odvrátili. Prostě Češi byli ti podlidé po válce odsouzení ke stejnému osudu jako Židé, do té doby bylo třeba je udržet v klidu (Heydrichova taktika), na což ovšem Češi celkem dobře přistoupili. Nicméně český prostor byl podle hitlerovské ideologie určen k poněmčení. Koneckonců, plynové komory by se jednoho dne uprázdnily. Pro koho? Že k tomu nedošlo, je výsledek války. Podobně mi vyprávěl táta, že jen díky opatrnosti neskončili někde na popravišti. Přišel k němu doslova chvíli po atentátu jeho udavačský spolužák, kterého naštěstí podezříval, že střelili na Heydricha. Táta mu odpověděl jen velmi neutrálně, že kdo by to dělal, ale stačilo, aby se jen zmínil ve smyslu, že mu to patří nebo něco podobného a celá rodina mohla skončit na popravišti za schvalování atentátu. Koneckonců i před několika dny zemřelý Lustig ve svém dokumentu řekl, že Němci za 10 000 let budou moci přijít a prosit za odpuštění, pokud se celou dobu budou chovat slušně. Jen z území protektorátu bylo do lágrů odvezeno okolo 90 tisíc lidí považovaných za Židy, přežilo jich okolo 10 tisíc. Z 10 tisíc židovských dětí do 15 let odvezených na východ přežilo 242.
Věřím, že spousta československých Němců během války přehodnotila své postoje, zvláště rodiny těch, kdo zemřeli někde na frontě a je možné, že by se po válce chovali jinak, kdyby bývali dostali příležitost. Nechci obhajovat českou svoloč, která si těsně po válce vybíjela vztek na Němcích, která se k nim chovala nelidsky, která je vyhnala za strašných podmínek, vzala jim majetky, dělala „lidové soudy“ a popravovala nepohodlné lidi, skutečné nebo i jen domnělé zrádce. Nechci obhajovat, že se Češi chovali stejně zrůdně jako Němci. To je neobhajitelné a zasluhuje stejný trest jako nacistická zvěrstva. Na to všechno měly být řádné soudy. Jen si myslím, že by soužití okupovaného národa a Němců těsně po válce bylo bývalo extrémně složité. Možná jsme to měli zkusit…
Koneckonců, my jsme o náš domeček nepřišli jen díky velkému úsilí mámina otce, který mou rakouskou prababičku, která neuměla česky, z téhle situace vysekal.
Ono to s tim „celkem dobrym pristoupenim“ nebude tak horke. Kdyby tomu tak bylo tak by jeden z nacistickych pohlavaru neprohlasil, ze „Češi jsou smějící se bestie“ a jiny, ze „češi jsou národ cyklistů, nahoře se hrbí a dole kopou“. My jsme nemohli „kráčet s hlavou vztyčenou, neporaženi“ jako jeden z viníků druhé světové, britové, se svým „mírem pro naši generaci“. Tady se dalo tak maximálně dole kopat.
Boze muj !
Cesky holoubek zavrkal !
Výrok o smějících se bestiích pronesl Reinhard Heydrich. (think)
Jiny Honzo,
premyslel jsem vcera, zda vstoupim do debaty. Usoudil jsem, ze to nema smysl.
Ale preci jen, neda mi to, abych nereagoval na Tvuj prispevek.
To, co vydavas za „prikladny“ pristup k mensinam ( urednici museli ovladat danou rec,ponechano skolstvi atd, atd.)byla prosim jen hola nutnost.
Jak si predstavujes, ze by nove vznikla republika ( presny vyznam je „vec verejna“ – nikoliv narodni) mohla spravovat tyto oblasi ? Kdyz se tam cesky nemluvilo po staleti.
Skolstvi si tam obyvatele vybudovali sami, dodnes budovy zakladnich skol v byvalych Sudetech patri k tem nejsolidnejsim stavbam.
Jinak jsi spravne uvedl, ze vyhnani bylo dusledkem nacismu, nacismus pak dusledkem usporadani po 1.sv.valce.
A myslis, ze to je vse?
Vytvorili jsme „mensinu“, ktera byla vetsi nez statotvorny narod Slovaku. Malinkym podvudkem, ktery Wilson ( on ve svych bodech mluvil o pravu narodu na sebeurceni ), nemohl prokouknot. Byl tu najednou narod ceskoslovensky, ktery se slechetne ( a to je skoro pravda, prvni mrtvi vsak tomhle sporu byli po demonstracich Nemcu na jejich strane ) ) choval k vznikle mensine nemecke.
Co bylo dal, to je na dlouhou debatu, ktera bez znalosti faktu a okolnosti nema vubec cenu.
Jinak zdravim a doufam, ze se mas dobre !
Milý WWW, myslím, že přece jen bylo škoda, že jsi včera do diskuse nezasáhl. Ať chceme nebo ne, naprostá většina nás, co jsme starší řekněme 28 (přibližně) let, jsme více či méně ovlivněni minulou propagandou. A velmi často si nějak neumíme (nechci říci přímo nechceme) uvědomit, že neexistoval žádný rok nula, od kterého počínala historie, že historie je tvořena příčinami a následky. Ovšem čím dále do minulosti jdeme, tím hustší je závoj, který ji přikrývá, tím nejasnější jsou obrysy událostí. Proto jsem vděčná každému, kdo je ochoten tento závoj nadzvednout a ukázat, jak žili ti takzvaně obyčejní lidé, jejichž jména nejsou skloňována v literatuře. Proto díky patří Georgovi. A myslím, že i ty ledasco víš…l
diky za super vypraveni
Pane Jiří, díky – tohle nejsou věci, o kterých se píše snadno a rádo, ale zapomínat by se neměly. Jenže… soudit asi taky ne. Proč? Třeba pro tohle:
Půlka mojí rodiny pochází ze Sudet. Ta česká půlka. Děda taky jen velmi nerad mluvil o tom, jak museli den ze dne sbalit osobní věci, nechat na místě dům a všechno, co nepobrali, a mazat do vnitrozemí, protože Ústecko jako jeden muž chtělo Heim ins Reich… Taky asi ne tak úplně všichni, s dědovou rodinou „do vnitrozemí“ pádilo i pár německých rodin, protože by ve zfanatizované společnosti nevydrželi se svými vlastními soukmenovci. A včil – babo, raď. Tentýž dědeček se odmítl po válce vrátit na sever, když viděl, kdo a proč tam odchází… Ti, co tam odcházeli drancovat, si říkali Češi a horlili pro novou, spravedlivou společnost. Její budování ovšem zahájili flagrantní lumpárnou. Včetně vyrabování a zabavení domu a věcí mého českého dědy.
Naopak – prakticky veškeré vybavení biologických a chemických ústavů Karlovy univerzity sbalil, sepsal, po zavření českých vysokých škol uchránil a po válce universitě vrátil německý profesor. Díky jeho práci mohla začít výuka včetně laborek už v roce 1946… Za odměnu byl „odsunut“.
Jo – a tu knížku si určitě přečtu. Mějte se v Klokánii krásně (wave)
Ano terro, tady je to velmi bolestné. To dvojnásobné, trojnásobné zlo. Cítím to i po letech, stačí se jít projít po okolí. Tu jsou vidět zbytky domu, tu německý hřbitov. A zabydluje se to teprve teď. Bolavá krajina.
Dalmatin, tohle bude chtít spoustu času… víc než obsáhne lidský věk, myslím. Jenže i na místech, kde stály vesnice zničené za třicetileté války mám dodnes divný pocit. Teď jen, abychom ten čas měli. Aby zase někde někdo ve jménu něčeho… však víš.
O svém městě na kříži jsem tu psala. Stále ho mám v sobě …. moje babičky a dědové ovšem nebyli zlatokopové, byli chudí před pohraničím, a chudí i potom … a mnohem mnohem bolavější a vykořenění.
Občas tím městem procházím na internetu, nacházím změněná místa a někdy se mi po něčem hořce stýská, ale skutečná cesta tam je pro mě navždy uzavřena.
Vave, já myslím, že tuším (napsat, že vím, bych si netroufl) – kolik lidí se asi do těch končin dostalo „na umístěnku“, prostě aniž měli na vybranou? Zbavit lidi povědomí o vlastních kořenech je taky součást toho, jak je lépe ovládnout. Vím, že to, co teď napíšu, se nedá moc srovnávat, ale některé národy na území bývalého SSSR o tom vědí svoje. A není to hezké vědění…
Proto jsem ráda, že Horní a Dolní Albeřice a Lysečiny byly „zachráněny“ před totálním zbořením chalup po odsunutých německých rodinách tehdejším Syndikátem československých spisovatelů, ve kterém tatínek byl předsedou kulturní komise. Byl vyslán s Achille Gregorem, aby někde našli místo, kde by spisovatelé mohli nerušeně tvořit. Přijeli sem a bylo rozhodnuto, ještě týž den byly chalupy v obou údolích přepsány na Syndikát, který je pak jednotlivým spisovatelům prodával za ceny od 1.000,- do 10.000,- tehdejších Káčé. Vedlejší Sklenařovice byly buldozery srovnány se zemí se vším, co v chalupách po rodinách Němců zbylo! Možná naše údolí měla to štěstí proto, protože zde neodsunutých německých rodin zbylo opravdu hodně, skoro půlka jich zůstala. Přátelíme se s jejich potomky dodnes, ti staří už vymírají. I tak je pro mne ale vždycky trochu mrazivé setkání s paní Marií, která z domova musela odejít jako holčička – z domova, mé nynější chalupy. Našla v ní spoustu věcí, které tam jako dítě měla a nabídla jsem jí, ať si odnese, co bude chtít na památku, ale řekla, že jí stačí jednou do roka se sem dojet podívat a chvilku posedět na zahradě. Je to smutné. Já svoji chaloupku miluju, neumím si představit, že bych si sbalila 20 kg na osobu a šla……….
Jirko, díky za nádherný článek. Škoda, že už newžije můj tatínek, ten by si jej užil. Přečetli jsme ho s manželem, který skoro stejně „velký“ (happy) jako Ty. Já jsem se narodila až ve „zlatých“ 🙁 padesátých. Ale velice ráda jsem poslouchala vyprávění mých rodičů a hlavně prarodičů o konci té Velké Světové. O divokém vyhnání brněnských Němců jsem si povídala na služebkách se svým „generálním“ všestranně vzdělaným člověkem, právě on mě upozornil na železný kříž při ještě tehdy fungující „staré“ silnici směrem na jih pod Brnem u Pohořelic. Potom se kolem něj vedly dlouhé „duchaplné“ diskuse. Tehdy po plyšáku mnoho lidí nechápalo, proč se zastávat Němců. Že to byli staří lidé a děti tyhle humánně smýšlející spoluobčany vůbec nezajímalo. Ani nevím, jak to nakonec s tímhle křížem dopadlo. Musím se po něm podívat na netu.
Ano, tady na jižní Moravě se s Němci prostě normálně žilo. Moje babička mi vyprávěla o tom, že u nich na vsi jich taky pár žilo a byli to hodní lidé- to mi vyprávěla tehdy, když jsem ze základky přišla s tvrzením, že všichni Němci byli zrůdy a nepřátelé. Mimochodem, uvědomujete si, v jakém věku jsme se tohle už učili? Jasně si vzpomínám na vlastivědu ve 3. a 4. třídě, kdy mi v hlavě nejvíc utkvěly fotky žebrajících dětí, které za první republiky stály frontu na polévku, a vyprávění o koncentračních táborech. Rodiče měli doma co dělat, aby to nějak v té dětské hlavě srovnali a vím, že babička mi dlouze vysvětlovala, že bohatí teda nebyli, ale frontu na polívku stát taky nemuseli.
Georgi, díky za článek. Na tu Tučkovou se už delší dobu chystám, jen na ni v naší „místní lidové“ vždycky zapomenu. Mmch. vloni docela bodovala v rámci literárních cen Magnesia Litera: http://magnesia.netport.cz/archive/ – je to až dole, po rozkliknutí se objeví detaily knížky.
Jinak: 1) vůbec jsem nevěděla, že Milady Horákové nebyly s Merhautkou spojené (o průkopu Husovky vím, to je myslím v současné době zdokumentované dobře, ta Merhautka asi moc ne, nevím), 2) jak jsem četla „činžák o sedmi patech a osmatřiceti partajích“, hned jsem si tipla, o který jde – a podle fotek je to opravdu on, 3) zajímalo by mě, jak vypadala stará „dětská“ – nejsou někde k dohledání nějaké fotky?
Kamarád léta bydlel v činžáku, který je ještě o kousek blíž Jugoslávské- říkalo se mu prý Freundschaft, jsou to domy postavené kolem dokola velkého dvora, vchází se vnitřkem jediným vstupem, na kterém je veliká mřížová brána. Jsou tam jednopokojové prťavé bytečky, ale se vším vybavením, žádný pavlačák se společným záchodem na pavlači, jaké najdete v Husovicích ještě dnes.
To je on: http://www.docomomo.cz/index/building/212
Jé, co to je za stránky? Jsou moc pěkné.
P.S. Ten dům samozřejmě znám; jsem původně z Lesné, takže jsem kolem něj jezdívala šestašedesátkou do štatlu.
Merhautovu 13 nikdo z nas neznal jinak nez Freundschaft. Je to blok postaveny do U. Prucelim na Merhautku a jedno kridlo do Slepe a druhe do Rysankovy ulice. Ano ja bydlel v 11, ale jen 25 let. Pak sem se prizenil na venkov do Reckovic:-)))
O tom, že nás historii učili víc podle Jiráska a dalších mýtů než podle skutečnosti vlastně s jistotou nevím moc dávno, jen něco přes deset let. Samozřejmě jsem předpokládala fakta překrucovaná komunisty, jen jsem nevěděla, jak moc jiné bylo třeba Rakousko-Uhersko a první republika, než se nám líčilo. O tom, že to s Němci na našem území za druhé světové války nebylo černobílé, jsem pochopitelně tušila – nakonec naše rodina ze Sudet pochází. Ale o masakrech jsem nevěděla. Musela jsem tedy“spolknout“ hodně nepříjemných faktů, ale jsem za to vděčná, že to vím – prolhaná historie nikomu nepomůže. Necítím, že by mě objevování pravdy osobně nějak ponižovalo, neuznávám kolektivní vinu a vím, že lidé jsou prostě lidé – vždy byli a budou schopni těch nejhorších i nejlepších skutků. A člověk by měl pravdu znát.
Děkuju moc, milý Georgi, že jsi to napsal – určitě se ti to nepsalo snadno. (h)
Mám z toho „vyhnání Němců“ pořád rozporuplné pocity. Na jedné straně je pravda, že kdo seje vítr, sklízí bouři a taky asi chápu těsně poválečnou náladu Čechů a že – když se kácí les, lítají třísky, ale z lynčující české lůzy se mi zvedá žaludek.
Máme rodinnou přítelkyni Ruth, napůl Němku, napůl Židovku, což ji umožnilo opravdu pozoruhodné životní osudy, hlavně po válce, pravda. Válku přežila s hvězdou na kabátě a první co uviděla na svobodě, bylo upalování Němců na kandelábru hlavou dolů. Když jsem se nezbláznila tehdy, tak už nikdy, říkala. Přesto se považuje za Češku a nikdy neemigrovala.
Nic není černobílé, kolektivní vinu taky neberu a řešit by to měli jen ti, kdo to zažili, myslím.
Abyt, budeme na tom jen trochu podobně – válku jsem nezažil a přátele s takovými zkušenostmi jako Ruth nemám – naštěstí. Ale jsem přesvědčený, že válečný stav je něco jako bezčasí, stav, kdy se celý svět vtěsná do slůvka: přežít. A kdo si v takové chvíli dokáže zachovat lidské srdce a zdravý rozum, zaslouží úctu. Kdo to nedokáže – snad milost mlčení. Soudit si netroufám.
Válku jsem také nezažila, Ruth byla původně přítelkyně mých rodičů, teď už je to velmi stará dáma. Ale vždycky si na ni vzpomenu, když začnu mít tendence někoho soudit. Protože ona si to srdce zachovala a nesoudila nikdy, i přes ty hrůzostrašnosti, co ji potkaly. Nebo možná právě proto.
Kdysi jsem měl možnost poznat pána, který přežil koncentrák – když jsme se potkali, bylo jemu skoro osmdesát a mně – skoro dvacet. Nikdy předtím ani potom jsem nepotkal nikoho tak noblesního a s takovým kouzlem osobnosti. Bylo to pro mě zjevení… možná podvědomý vzor… na mnoho let, a to jsme se viděli pár hodin – jednou v životě. Jednu probdělou a „prokecanou“ noc u láhve červeného…
Taková prokecaná noc dá člověku za rok studia, že? A pamatuje se nadlouho.
Vždycky záleží asi na očích toho, kdo se na danou situaci dívá, jaké má zkušenosti, věk….
Moje maminka se narodila v roce 1933 a její nejsilnější vzpomínka na válku je jak s tatínkem v noci jeli na nádraží vyměnit prase. To jejich dostalo červinku a Nymburkem právě projížděl transport zvířat na jatka. Tak dědeček rozhodl dát Němcům jejich nemocné prase a vyměnit ho za zdravé.
Milý Georgi,
moje maminka je ročník 1931, když občas zmíní,jak museli opustit domek ve Stvolínkách u České Lípy a odjížděli posledním vypraveným dobytčákem do vnitrozemí…to je taky na vztek a slzy…a přece vzpomíná na německé traťové dělníky, co jim moje přeslicová babička vařila obědy a na spolužačky, který už víc nikdy neviděla….ti hodní, ti zůstali být sousedy a přáteli..ti zlí, to byli najednou nepřátelé…a jak je známo, lidem není nic cizí..takže charaktery se projevily a projevují stále…a někdy mne mrazí z toho, že se lidi předstávají chovat jako lidi…ale ke zvěři je nepřirovnávám, ta by se tak nechovala.
(rose1)
Jiri,dekuji za pekne cteni pred spanim.Valku jsem nezazila,ale vypraveni dedy,ktery prezil prvni i druhou svetovou valku si pamatuji dodnes.Byly to vzacne chvilky po veceri,kdyz deda zacal vypravet.
Milý George, Tvé babičky je mi líto i přes lán času.
Válečné historky znám od maminky. Na konci války jí bylo 13. Naši ( dědeček, babička a jejich tři děti) čekali až přejde fronta. Nechali v domě otevřená okna, aby je nevyrazila tlaková vlna a odstěhovali se do sklepa. Kroměříž byla osvobozena 5.května rumunskou armádou. Dědeček chtěl mávat bílým šátkem z okna, aby se nestřílelo. Rumunský osvoboditel zahlédl pohyb a pokropil průčelí domu dávkou z kulometu. Tři zástřely jsou ještě v domě dohledatelné, dva uvnitř skříně a jeden na půdě. Dědeček to naštěstí přežil.
Jíří, dík od dvou majitelů podobných vzpomínek. Jeden měsíc předválečné matriál si zase vzpomíná na dokončenou šalinu Husova – nádraží, jak se jezdilo serpentinou „po střechách“ domů na Kopečné. To jsem měla radši, než kolotoč, protože to bylo větší a opravdovský a taky aspoň do půlkruhu. MLP zažil už jako puberťák pohořelický odsun na Starém Brně a dodnes někteří z těch lidí občas pobývají s náma, když se nám ty časy připomenou nějakým datem, fotkou, titulkem v novinách, kouskem cukroví nebo barvou něčích šatů…
Pokud by byla možnost, vřele doporučuju si přečíst tu knížku od Kateřiny Tučkové. Pak teprve začnou vzpomínky vyskakovat jako trpajzlíci….
No jo no … kdo seje vítr, obvykle způsobí bouři, která smete i ostatní. Je škoda, že jsme kvůli druhé světové přišli hned o dvě přínosné menšiny. A to rikam presto, ze nemectina je jazyk velmi jemne receno hodne osklivy.
Jen nevim jestli by tech mrtvych nebylo bez odsunu vic.
pokud by byl vývoj událostí takový, jaký pak byl, tak asi jo. Pokud ne a byl by skutečně demokratický tak asi ne. Ostatně Slezané mají taky svoje specifické problémy, že ano.
„Vitezny unor“ do toho neplet … o ten nejde. V te dobe uz by bylo vyboureno. A neverim ze bychom neskoncili coby sovetska kolonie kdyby tu nemecky hovorici mensina zustala. Spis bych rekl, ze by komuniste dostali ve volbach jeste vic. A i kdyby ne o tom na ktere strane opony ktery stat zustane se rozhodovalo jinde.
… kdo seje vítr, obvykle způsobí bouři, která smete i ostatní …
Moc by mě zajímalo, kdo vlastně zasel ten vítr, Jendo, a zda-li nakonec nebouří dodnes. Dějiny první republiky jsou hodně složité – my máme tu dobu zafixovanou jako zlaté časy, protože pak už vždycky bylo hůř, ale politicky ta doba byla taky docela ošklivá.
Georgi (inlove) , děkuju Ti za tuto vzpomínku. Dětskýma očima je mnohem víc cítit ta zrůdnost brutálního odsunu.
Přeju všem krásný den. (h)
Pristup k mensinam za prvni republiky byl ohavny, takze bylo zaseto uz tam….
Aha. Nemohla byste to trochu rozvest? Ohavny? Ve state ve kterem mela nemecky hovorici mensina kompletni skolstvi ve svem jazyce od skol zakladnich az po univerzity? Ve state ve kterem se v oblastech obydlenych prevazne nemecky hovorici mensinou uradovalo v nemcine? Skoro by me zajimalo ve kterem state v tom pripade podle vas pristup k mensinam nebyl ohavny.
Například jazykový zákon (součást ústavy), kdy všichni státní zaměstnanci, ale i třeba lékaří, museli povinně skládat zkoušku z československého jazyka. Obsazování takových míst výhradně Čechy (učitelé, četníci atd. na Slovensku nebo Podkarpatské rusi), atd. atd.
Ano, chapu, to je po par stoletich, kdy statni zamestnanci museli skladat zkousku z nemeckeho jazyka, muselo opravdu nasr.t.
Na rozdíl od Československa, Rakousko – Uhersko nemělo nikdy žádný jazyk zákonem určený jako státní.
Co se týká patvaru, celý vymyšlený takzvaný československý národ byl patvar. To dali Slováci najevo už při vzniku Slovenského státu. Ona zmiňovaná národnostní politika na tom měla také podíl, ta se samozřejmě netýkala jen Němců.
Československý jazyk je pěkný patvar. Ostatně, v současnosti mne derou ty odpovědi televizním štábům nebo Celníkům, když kontrolují tržnice a na svoje otázky slyší odpověď : Nerozumět céšsky, nemluvit šesky….. a v tu chvíli bych tuhle podmínku podpořila. (tmi)
Byl bych opatrnější – československý národ (potažmo jazyk) je možné pokládat za účelový útvar, protože kdyby tento nesourodý útvar nevznikl, patrně by nevznikl ani samostatný stát… Ale:
1) Rakousko-Uhersko byla monarchie postavená na základech, které neznaly „národní státy“ a tedy ani státní jazyk. To není záskuha R-U, to je důsledek toho, že národní státy jsou vynález 19. století. Úředník ale musel ovládat jazyk země, ve které působil – logicky, jinak by tam byl k ničemu, a nikdo o tom nepochyboval.
2) Když už máme stát postavený na principu národním, pokládám za správné, aby státní zaměstnanec ovládal danou řeč – jinak je schopnost vykonávat jeho práci pro stát značně sporná. Myslíte, že jako úředník ve Francii nemusíte mít zkoušku z francouzštiny? Jako žadatel o práci v USA zkoušku z angličtiny? Požadavek na odpovídající znalost jazyka není podle mne nic mimořádného ani diskriminujícího.
Terro, řekl jsi skvěle, co bylo třeba, nemusí mě profesně trápit, že mám dnes věru jiné povinnosti a na provoz té koule na krku v nich věru není místa. (wave)
„Myslíte, že jako úředník ve Francii nemusíte mít zkoušku z francouzštiny? Jako žadatel o práci v USA zkoušku z angličtiny? Požadavek na odpovídající znalost jazyka není podle mne nic mimořádného ani diskriminujícího.“
————————————————
tehdejsi mnohonarodnostni stat Ceskoslovensko nemuzete srovnavat s USA, ktere zalozili pristehovalci narodu z celeho sveta a ani Francii, ktera neni mnohonarodnostni stat jako bylo uzemi Ceskoslovenska.
Ceskoslovensko melo fungovat podle vzoru Svycarska.
Ve Svycarsku take nemusi urednik mluvit v nemecky mluvici casti italsky a francouzky.
V italske casti zase ne francouzky a nemecky
a ve francouszky mluvici casti Svycarska zase ne nemecky a italsky.
ani nazvy ulic a mest se neprekladaji, tak jak se to zacalo delat v Sudetech a nemecky mluvicich mestech a vesnicich v Cechach a na Morave.
Kdyby se to udelalo jak ve Svycarsku a nedosazovalo by se do ciste nemecky mluvicich uzemi ceske uredniky, cetniky atd. atd., tak to mohlo fungovat.
Je pravda, ze Ceskoslovensko se zachovalo k nemecke „mensine“(bylo jich vic jak slovaku) trochu macessky.
Ceskoslovensko- stat dvou narodu, cechu a slovaku,
ale na nemce a madary trochu zapomeli =(
Terra má pravdu.
Porovnal bych práva menšin za první republiky s tím, co píše FF o zapadlých vlastencích – někde nemají menšiny taková práva ani dnes.
Bez ohledu na přístup k menšinám za první republiky jsem bytostně přesvědčená, že v Česku by se na úřadech mělo mluvit za a) česky a za b) dokonce SPRÁVNĚ česky. Na co by mi byl úředník – ten nejschopnější z nejschopnějších, kdybych mu neporozuměla nebo kdyby on nerozuměl mně?!
Pod Yvetku se píchnu – má pravdu, stejně jako terra, Batýsek a jHonza. (nod)
Ach Bože !