Řídit může člověk spoustu věcí. Firmu, svůj život, auto, lidi kolem. Dostalo se mi ode všeho trochu. Moje firma jsem já. Jako OSVČ si velím i se podřizuji. Udělím si dovolenou a zároveň jsem ráda, že ji dostanu.
Samozřejmě tomu předchází doba, kdy se snažím svou práci vmanévrovat do situace, kde je podstatné hotovo, abych si při dovolené nemusela vyčítat, že práce není dokončená, nestihnu termín, měla jsme si víc pospíšit, k té kadeřnici jsem taky nemusela chodit v pracovní době (ale sama jsem si to omluvila). V poslední době se snažím omezit před dovolenou doháněnou práci po nocích, abych své pracně získané volno neprospala.
Řídím auto. Po deseti letech vlastnictví řidičského průkazu, kdy proběhla i kratičká epizoda s autem stojícím před domem, které jsem však vůbec nepotřebovala, jelikož do práce jsme to měla 5 minut pěšky, došla bída na kozáka- na mě. Po přestěhování se ukázalo, že se bez auta neobejdu. Byla mi zakoupena starší Fábinka-Fanynka a bylo mi řečeno, že mám začít jezdit.
První cesty byly krátké a vždycky jsme se musela přemlouvat, abych vůbec vzala klíče od auta do ruky. Docházelo k situacím, kdy jsem z domu vybíhala ve starých džínách a mikině, jelikož přišlo odhodlání a bylo třeba nemařit čas – ještě bych si to mohl rozmyslet.
Dneska se už nezabývám odhodláním, jen stavem benzínu v nádrži a hotovostí v peněžence – benzinka v naší vesnici je, ale bankomat ne a o stavu na účtu mívám jen mlhavé povědomí. Naučila jsem se počítat, kolik najezdím na rezervu a při startu Fanynky na varovné pípnutí hladového oka říkám „Ale já vím“ a šátrám po peněžence.
Vozím v ní všechno. Peníze i doklady. Je do červena a já si potrpím na velké kabelky. Tuhle jsem jela na páteční nákup. Mrknu do kabelky, něco tam na mě červenohnědě juklo, a tak jsem v klidu hodila tašku do auta a odjela. U pokladny jsem naskládala velký nákup do nákupní tašky gigantických rozměru, sáhla do kabelky – a vytáhla červenohnědé pouzdro na brýle.
Nevím, jakou rychlostí a na jaký rychlostní stupeň jsem se vracela ty 3 km domů, jisté je jen to, že hodně rychle. I naší proradnou vynášecí zatáčkou jsem prohučela, ani nevím jak. Peněženka ležela v obýváku uprostřed stolku. Popadla jsme ji a teď už v klidu jela znovu pro nákup. Opět jsem sáhodlouze vyskládávala a naskládávala zboží u pokladny, ale paní pokladní se chápavě usmívala a sama připustila, že podobná situace se přihodila i jí. Domů jsme se podruhé vracela už bez uzlu na žaludku (nikdo mi peníze neukradl) a rozhodně povolenou rychlostí. Auto mi však dalo obrovský pocit nezávislosti, kterého bych se jinak nedobrala.
Rodinu řídím z nutnosti jako každá matka, i když bez valného nadšení. Spoustu činností bych dokázala oželet, pokud by je udělal někdo jiný, jenže nějak nejsou lidi.
Občas se nechám vytočit do otáček – pubertální děti se v tomto oboru stávají mistry. Někdy mám pocit, že mírně škodolibě sledují, jestli tohle matka ještě snese, nebo to s ní už opravdu třískne. Zatím jsem to ustála, ale ještě není všem dnům puberty konec…
Krasne tema Matyldo, bezva vzp[ominky…. Chtela jsem tu a tam pridat svou spetku do mlyna, ale pracovni proces skemral o pozornost. Ale cetla jsem vsechno!
OT-rychlé hlásání o Eduardovi. Děkuju za palečky! Už je z něho kočkour, věnujte tichou vzpomínku jeho kocouří okrase. Operace proběhla standardně, vyzvedla jsem si ho po páté už probuzeného a bohužel celého počůraného v přepravce. Takže doma jsem ho musela opláchnout a osušit. A taky zahřát. Ještě se trochu motá a večeři dnes nedostane, ale jinak se zdá v pořádku a za pár dní bude jistě řádit jako obvykle, jen té Else se nebude dvořit…Teď tady Elsa s Felixem a Alim pořádají dostihy a Zrzek mi nezvykle klidně leží na klíně. Nakrmím hlodavce, kočky, co můžou, vyčůrám pejsky a jdeme spát. Dobrou noc a díky (wave)
Hurá, Eduard operaci zvládnul. Tak ať se i rychle zotaví a když mu ztrátu jeho mužské okrasy nebudeš připomínat, uvidíš, že jemu se po nich rozhodně stýskat nebude. 🙂
Ten hanymoun jsem já, Laďka. Ono mě to v tom dalekém zahraničí nerozpoznává (n)
Mávám z Trenčianských Teplic, kde se už 2 dny marně pokouším přes zdejší wifinu připojit a konečně se mi zadařilo!! Tohle téma je taky hodně výživné, i když u mě je to trochu obráceně než u Matyldy. Auto jsem řídila od svých osmnácti a moc ráda a často, jenže přišla bída na kozáka v podobě zdrav. problémů a dnes už řídím jen, když MLP trvá na tom, že si občas zaslouží být svezen (zvláště po nějaké oslavě). Celý svůj život jsem byla zaměstnancem, ale v posledních letech mám to „poděšení“, že mám v popisu práce také řízení lidí…. Jenže mým celoživotním krédem je s každým se dohodnout tak, aby ve finále byli oba spokojeni, což např. v mé lidskopsí smečce vede občas ke kuriózním situacím, kdy jsem např. min. týden vysvětlovala Polče, že ta injekce na uspání před čištěním zubního kamene nebude určitě vůbec bolet a že se nemusí bát a vet do toho jen tak mimochodem pronesl, že ať jí klidně povídám dál, než usne, protože jí tu injekci už dal, aniž jsme si já či Polča stihly všimnout (chuckle) MLP a syn jsou oba OSVČ, takže se řídí taky sami, což má ale za následek fakt, že já i snacha máme občas problém je donutit, aby si taky pár dnů dovolili, když nám dvěma to nadřízení dávno písemně schválili – ale být sám sobě šéfem je občas asi dost kontraproduktivní (headbang)
To je dobře, že se ti povedlo připojit (i když jsi anonymní 😀 , stejně tě poznáme).
Poznaly dítky svou Laďku po Polče. (chuckle) (inlove)
Jak se dobře máš? – tak se ptával vnouček mého kolegy. 🙂
Poznaly dítky matičku po dechu… v pubertě jsem při studiu Erbena silně zvažovala, co matička ráda jedla nebo pila…
určitě česnek s cibulí (wait)
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) V blázinci se špatně řídí. Do blázince přijde nový ředitel. Vchází do místnosti, kde jsou shromážděni všichni pacienti, a začne: „Drazí přátelé, jsem váš nový ředitel.“ A zezadu se ozve: „Jo jo, tak jsme tady začínali všichni.“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny, pěkně se vyspinkejte
a řiďte se, pokud možno, zdravým rozumem. ~o)
Rozumem…rozumem?? A zdravým , a znám to ? 🙂 🙂
Jo rozum? Copa to bylo… 😛
Muhehe, Jovásku (inlove) ! (y) (rofl) Máš pravdu – až na pana Vomáčku, ten si myslel, že je ředitel zeměkoule, a pana Nováka, co si myslel, že je kůň:
Doktor:Tak co vás trápí,pane Vokurka? No víte pane doktore, já mám takový problém. Já si pořád myslim že jsem kůň. No, ale tato nemoc také není nevyléčitelná, jenže léčba bude velmi nákladná. To nebude problém, pane doktore. Já už jsem vyhrál čtyři dostihy.
Ba ne Vave – ten doktor řekl: „Ale to je pěkné, kůň je ušlechtilé zvíře.“ A pan Vomáčka na to „Noo – mně by to ani tak nevadilo, ale do rána si vždycky sežeru slamník.“ (rofl) (rofl)
(chuckle) =)) (chuckle)
(chuckle) =)) (chuckle)
;;) Pane doktore, mám pořád pocit, že jsem pes.
-Hm. tak si lehněte na pohovku.
-Ale já na pohovku nesmím.
Matyldo, obdivuju všechny tvé řídící dovednosti, ale úplně nejvíc pracovní disciplínu 🙂 . S mým talentem k prokrastinaci by nedošlo ani na slanou vodu (wasntme) .
No, to je téma…
Řízení lidí v práci jsem si zkusila a jsem moc ráda, že už nemusím – pozice specialisty – sólisty mi vyhovuje o dost víc.
Ostatně uřídit sama sebe je taky pěknej záhul (whew) .
S autem jsem na tom podobně jako Xerxová – řidičák mám od osmnácti. Jenže v dotyčný době měli naši starou škodovku, stejšna 1201, takovou obludu velikou, věčně se rozpadající (vpodstatě jsme sebou vozili rezervní auto rozebraný na náhradní díly). Jednou! jsem s ním zkusila pod dost nevraživým dohledem tatínka jet… Upřímně řečeno jsem se toho auta bála.
Navíc jsem zjistila veliký omezení, který mi do tý doby moc nedocházelo – jsem zcela prostá schopnosti navigátora. Chalupu u Liberce jsme měli už asi deset let, když jsem tam jela se známým – já ho tam nebyla schopná dostat :O !
A ráda chodím po svejch. Ostatně na tý chalupě jsme měli, teda tatínek měl, motorku. Tu jsem nenáviděla a děsně se na ní bála, takže to skončilo tak, že do Liberce na nákup (asi 10 km, zpátky pěknej krpál) jsem dobrovolně chodila pěšky.
Kolo – proti kolu nic nemám, ale neoslovuje mne. Jsem prostě pěšák. A nějak se přihodilo …no, nějak: než se narodil synek, byli jsme poněkud více švorc a museli jsme prodat auto. Pak už jsme ho prostě nikdy nekoupili. Samozřejmě jsou chvíle, kdy to je otrava – někam se člověk bez něj dostává blbě. Ale MHD v Praze funguje. A jinde – jezdíme tam, kam dojedeme 😉 . A ve svých životních podmínkách mám naopak pocit, že jsem svobodnější bez auta.
Ono taky dokud mě vozil Dopravní podnik města Brna, neviděla jsme problém- ale když to mám složitě propojit vlaky, tak cena šalinkarty navýšená o vlakové zóny je tak astronomická, že se mi auto vyplatí. Zajímalo by mě jestli to někdy někoho napadlo, obzvlášť když jedna zóna vede třeba přes dvě zastávky (och, jaká dálka!). Takže integrovaný dopravní systém platím dětem, ale sama si vozím zadel v autě, protože je to rychlejší a ve své podstatě levnější. To, co dám za zpáteční vlakovou jízdenku bez pohybu po Brně ani v benzínu neprojedu. Měla bych myslet ekologicky, jenže zatím myslím spíš ekonomicky… (think)
No, podle mne by na to měli myslet lidi, co ty ceny nastavujou.
Se Ti nedivím, po Praze nemusíš a jinak se dostaneš prakticky všude jinou dopravou než autem a někdy bezpečněji. Na těch silnicích je chaos a díry a prostě džungle. Na Rašovku jezdím ráda. Ale teď tam je dost veliký provoz hodně Dubáků jezdí přes Rašovku do zaměstnání, je to od té doby co zpoplatnili silnici Hodkovice – Liberec. A dost lidí jezdí na Rašovku na procházky a do restaurace s vyhlídkou. Tady venku je řízení auta celkem nutnost – je to určitá svoboda protože autobusová doprava je omezená a kolo je nepraktické, jsou fšude kopečky a vozit na zádech batoh s nákupem? Zato lidi už řídit nemusím. Dělala jsem to 20 let a teď nějak nemusím někdy lidi vůbec. Rodina se řídí sama jsme jen tři dospěláci a dva pejsani, ti jsou na rozdíl od lidí řiditelní. Je to dobré téma Matyldo.
Jojo – když jsem byla mladá a plná elánu, tak jsem řídila ráda a kde co (teda nejen auto, že), ale čím su starší, tím se radši řízení vzdávám – dyť aj ten život se řídí tak nějak sám setrvačností bez mého přispění (chuckle) .
Ale už zvládám i Brno – a to díky Miloslavovi, i když někdy je na zabití – při loňském návratu ze zvířetnického srazu byl ve velkém ohrožení života, neb mu Jenda sliboval, že ještě jednou nám nabídne sjezd z magistrály, tak letí oknem do příkopu. Ale po Brně mě vodí dobře – a vlastně už ho ani tak moc nepotřebuju, nějak jsem se tam už zorientovala.
Ale na dovo do Chorvatska většinou absolvuju sama za volantem (cestou tam), i když nazpátky většinu odjede Jenda (prostě za dobo dovolené tak zlenivím, že se mi ani řídit nechce).
Autu jméno nedávám – nějak mi to nejde od huby, říkat mu třebas Ferdásku – marný platný, strašně málo vrni (rofl)
Když jsem služebně v Brně, a jezdím tam cca od roku 1990, tak když jedu už potřetí přes Mendlovo náměstí, mám pocit, že je něco špatně 😀 V jiných městech se mi to nestává. Asi nemají Mendlovo náměstí 😀
A hele, tak to nejsem sama. Jsem se v Brne ztracela vzdycky, i kdyz jsem sledovala znacky. … jednou manzel tam ridil, ja jsem navadela, na Mendelak jsme se vratili jenom 2x, ale skoncili jsme u jineho vyznamneho mista taky 2x. neco jako bermudsky trojuhelnik?
Jestli vono to nebude tím, že kousek od Mendláku zabil jeden Jiří jednoho draka. Takový místa bývají divný. 😉
Ale tak to není. Když budeš hodný, tak ti Baty prozradí, kde mají v Brně bludný kořen. A ty se mu příště vyhneš. (rofl)
Ahojky, téma jako vždy nosné. kam vy na to lidi pořád chodíte?? (wait)
A JEDEN OTík (call) prosím, nevíte někdo nějaký přírodní prostředek na pálení žáhy pro těhuli (wave) (wave)
Používala jsem trošku (na špičku nože) jedlé sody, rozpuštěné ve štamprli vody (d) .
Sodu bych nepoužívala, jsou účinnější prostředky. Před pár lety jsem po dvojích ATB a sulfonamidech měla dost rozhozený žaludek, doktorka mi doporučila TUMS – jsou to tablety tuším uhličitanu vápennatého , mírně oslazené a ochucené, není v tom snad nic, co by ublížilo, naopak vápník by se mohl hodit. http://www.docsimon.cz/zbozi/tums-dobre-zazivani-36-pastilek
Díky, taky je čerstvě po ATB (handshake)
5+6 je11 a TUMS je fakt výborný.
Tento problém jsem řešila mátou a případně zmíněnými Tums
Dvě jsou víc než jedna (rofl) Tak zkusíme Tums ,máta mě napadla taky. Ď (handshake)
Mně je po mátě ještě hůř.
Minerální voda z pramene Luna (Louny. Bohužel se nestáčí, je nutno dojet si pro ni osobně. Ale v PET lahvích v ledničce vydrží bezpečně přes půl roku.
Já si dneska s tím OT nedám a nedám pokoj, Matyldo promiň :*
kdo z pražských i kousek do Prahy byste měl zájem o krásný kulturní zážitek, u nás v Divadle GONG, Sokolovská 191, Praha 9 se zítra 02.03. v 19.30 na malé scéně koná ČERNÁ HODINKA. Tentokrát je to hudba a poezie doby klasicismu. V podání Šporkova tria a hostů. Je to krásné posezení při svíčkách v komorním prostředí, překrásná hudba a verše, k tomu dobré víno. Na programu jsou tento večer Mozart, Goethe, Kraft, Beethoven, Schiller, Haydn.
Lístek stojí 100,- Kč a lze jej bez problémů koupit i těsně před konáním akce.
Jdu a nemám „parťáka“, ale nenechám si tohle ujít, ty večery bývají tématicky zaměřené a jsou vždycky krásné.
Řídím ráda, řídím často. Moje první autí bylo dárek k 18 od dědy, byl to prastarý renault 5 (neměl pětku a byl o dva roky starší, než já), jmenoval se Oskar a vykala jsem mu. Vznikla tak moje úchylka na francouzský auta-přes několik jiných jsem se k frantíkům vrátila a můj současný vozík je clio a jmenuje se Vavřinec, něžně mu za jízdy říkám Vávro.
Chybou administrativní úřednice jsem byla v autoškole zařazena do náklaďáckýho kurzu a absolvovala na voze IFA-bránila se tomu jen moje máma, která se už několik desetiletí snaží udělat ze mě dámu (a to dost dobře s náklaďákem nejde dohromady). Ovšem zděšený obličej komisaře u zkoušek budu vidět asi nafurt-on totiž nekoukal, kdo sedí za volantem, ani nepozdravil, jen házel povely pro jízdu. A když jsme dojeli zdárně do cíle, kouknul na průkazku a zařval: Jéžišmárjá :O , ženská, kdybych to věděl předem, tak bych se teda bál, ale když už jsme tu, tak já vám to teda dám
Já jsem si rozšíření na náklaďák dělala až asi pět let po osobáku, takže jsem byla docela slušně vyježděná. Ovšem kurz na náklaďák jsem dělala na V3Sce, která neměla posilovač řízení… Učitel se výborně bavil, když mě honil zatáčkama na Strahov a podobně. U zkoušek jsem měla blbce, který byl rozhodnut, že ženské prostě řidičák na náklaďák nedá a podle toho se choval. Jenže díky kamarádovi jsem měla slušně zvládnutou i techniku a s jízdou jsem neměla nejmenší problém. I tak prohlásil, že řidičák nedostanu. Úplatek jsem k jeho velkému rozčarování dát odmítla, zato jsem požádala o zápis, kde budou uvedeny nedostatky mé jízdy s tím, že požádám o přezkoušení nějakou vyšší instanci… Řidičák jsem dostala ještě ten den, ale ten pán měl, myslím, zkažený celý týden 😀
Když jsem jela do Vrchlabí do prodejny PEUGEOT pro Brunďu, což byl BOXER se zvýšenou výškou, potřebovali jsme ho nutně na zboží, tak jel se mnou MLP s tím, že mne tam odveze, on pak pojede na chalupu dál svým autem a já tím novým. Při předávání se technik neustále obracel na něj. A „pane to budete spokojen, to autíčko jezdí jako osobák, pane je velmi pohodlné…… “ MLP otráveně opáčil, že „tuhle krávu si nepořizuje on, ale manželka“ a decentně poodešel. Technik se orosil při představě, že bude muset se mnou absolvovat zkušební jízdu a nabídl se, že mi to auto vyveze aspoň ze dvora. Bylo zaparkované hodně těsně u stěny prodejního areálu. Odmítla jsem, on usedl a s lehce popelavým obličejem se nechal protáhnout půlkou Vrchlabí. Barva se mu pomalu vracela a zkonstatoval, že tedy nečekal, že ženská může takhle dobře řídit náklaďák. Nevěděla jsem, jestli je na facku nebo to mám brát jako poklonu! Mělo celní přepážku, takže jsem se musela naučit couvat „na boční zrcátka“. Strašně ráda jsem ho řídila. Bylo vysoké, dobře z něj bylo vidět, a bylo i pohodlné a lehce ovladatelné. Bohužel jsem ho musela prodat. Řídit auto se spojkou totiž od toho úrazu nemůžu a tehdy jsme měli technika ne na stálý pracovní úvazek, ale na ŽL a ten měl své. Škoda. Možná, že si jednou do firmy pořídím podobné, IVECO dělá v automatu, tak třeba někdy zase…… bude nový Brunďa.
Couvání na špígle, to já rád. (chuckle) Garáž máme dost daleko od brány, otočit se není kde, když vezu víc věcí, couvám takhle pravidelně. Už to umím i s přívěsem. Jen jednou jsme to vzdal – půjčil jsem si tak malý přívěs, že jsem ho viděl, jen když už byl hodně vybočený. S tím to fakt nešlo.
Matyldo promiň, trochu OT: před časem tu proběhla diskuse na téma „co na bolavé klouby, artrózu apod.“. Slíbila jsem poslat ten preparát, dostala jsem více mailíků, ale měla jsem toho moc a nebyl čas….. Omlouvám se! Dneska tu vyřizuju resty. Ale obávám se, že všechny maily už nemám, průběžně to mažu, musela bych se z toho zbláznit a počítač by praskl. Kdybyste někdo potřeboval, prosím, napište mi na katy p 50 kroucenec seznam tečka cz, dám obratem vědět. Ještě jednou se omlouvám, polepším se.
Zmiňovanou diskusi jsem nějak přehlídla, to máš preparát lidský nebo psí? Můžu znát název?
Lidský! Je jich víc.
Naše první rodinná Škodovka se nejmenovala nijak – byla tátova a on si na pojmenovávání nepotrpěl. O to lepší byl řidič – tvrdil, že za volantem odpočívá. Do téhle fáze jsem se nikdy nedostal. Druhé auto byl Moskvič a byl to Serjoža, z jasných důvodů. Bylo to auto pracovní, konstruované do sibiřských poměrů, prostorné a neuvěřitelně žravé. „Dotrhal“ jsem ho do naprostých zbytků, na nové auto v té době nemaje. Musím ale přiznat, že provoz na silnicích i chování řidičů se od tátových časů podstatně změnily a mám takové tušení, že už by si na silnici neodpočinul ani on.
Řídím, protože je to součást mé práce. Řídím auto i lidi. Neodpočívám u toho, občas mě jedno nebo druhé pěkně unavuje. Jezdím (ťuk, ťuk) bez nehod a zatím mě ani nikdo nezmlátil. Možná proto, že auto nemá ručičky a mně podřízených lidí není mnoho (a jsou to lidé slušní, tolerantní a chápaví, že 🙂 ) Ze všech uvedených důvodů (a protože jsem kocour) jsem nejšťastnější, když řídit nemusím. Nic, nikoho. Ani sebe 😀
V každém případě ale díky Matyldě za za zamyšlení nad tím, co všechno to znamená, když se řekne: řídím… Jak je patrné z diskuse, mnozí jsme se tímhle tématem cítili osloveni 🙂
Řidičák jsem si dělala až s dítětem u prsu…zajímavý, že tenkrát od testů vyletěli všichni mládenci, kteří do autoškoly chodili jen pro formu, na rozdíl od nás – bab nad hrobem.
Nejdřív jsem haranty, lezoucí mi i po hlavě, a setrvale se peroucí, vřeštící, kadící a blijící, vozila ve starý škodce – od té doby mě za volantem nic nerozhází (kromě těch debilů, čti: VŠECH ostatních účastníků silničního provozu 😉 ). Následovala moje zlatá corsička…než mě prve zmíněný kojenec, dosáhnuvší mezitím téměř dvou metrů výšky, donutil k obměně vozového parku. A pryč je moje skladná corsa, v tahu je bezproblémové parkování…před barákem stojí tank…naštěstí Praha má slušně ošetřenou MHD, pročež jsem po mladém kolohnátovi hodila klíčky od tanku ihned, jakmile naposled navštívil autoškolu. Na nákupy i do hospody pro společensky unavené geronty ochotně dojede…ano, uřídit je potřeba nejen auto 🙂
No zajimave mozna, prekvapive nikoli. Ony ty testy netestuji schopnost ridit, ani spravne se chovat na silnici, ale nasprtat se na napsani tech testu. A na tohle byla devcatka vzdycky sikovnejsi. Uz od prvni tridy.
Pred casem jsem na skripta k temhle testum koukal a obavam se, ze az pokud nekdy dojde k tomu, ze si zacnu delat ridicak, tak si budu muset poridit nekolik kopii a po slozeni zkousky vymalovat, protoze s tim urcite nekolikrat slehnu do zdi.
Kvůli koním mám papíry i na náklaďák a dokonce jsem toho s ním i dost najezdila 😀 A naší ,,koňskou“ Ávii jsem dokázala i v případě nouze opravit. Občas se mi nad těmi zážitky ježí chlupy, ale vždycky všechno dobře dopadlo. No a teď díky Pétině rychlobruslení během zimy projedu Střední Evropu několikrát tam a zpět různými směry, většinou jako jediný řidič s proměnným počtem dětí v autě. Občas přemýšlím, jestli je ,,náhodou“ nezapomenu někde u benzínky 😀
No tak jo, no… Papíry mám od 18, jezdil jsem s auty svých rodičů, ale jen do chvíle, kdy jsme jim jedno totálně zbořil (nikomu se nic nestalo, jen autu). Moje první auto byla stařičká 105ka, říkal jsem jí Vrakouš, naučila se s ní jezdit i MLP (dostala papíry těsně před narozením Vítka, na podzim 98), pak jsme měli Fiat Tipo – takovou potvoru záškvarnou, furt měl s něčím problém. No a teď už máme 7. rok fabii – tu, co znáte ze srazů. Nějakou dobu jsem kromě ní jezdil i plynovým formanem, ale tak jako všechno, co jsem koupil od švagra, i on byl na… dvě věci.
S MLP najezdíme ročně přes 20 tis. km zhruba napůl – ona častěji, já zase delší cesty. Projíždíme klidně Prahou i Vídní (s navigací nebo mapou), zatím jsme trefili všude.
Dnes je večer ve Zlíně koncert oblíbené kapely Vítka a mé maličkosti, přidržte, prosím, paleček, ať v noci dobře dojedem zpátky. Doufám, že se Vítkovi bude metal líbit.
Pro mne auto znamená volnost, nebo lépe řečeno nezávislost, která je pro mne nezbytná. Rídím od 18 let, řídím ráda a nejsem detailista. Semtam do něčeho drcnu či se o něco otřu. Byla jsem nucena vytvořit si přátelský vztah s jedním moc šikovným autolakýrníkem, o kterém říkám, že bych si ho uživila sama. Ale nikdy jsem neměla bouračku, kterou by vyvolala moje zbrklost. Předpisy ctím a chodec na přechodu mi automaticky sune nohu na brzdu. Takže suma sumárum – já řídím ráda.
Vzhledem k tomu, že jezdíme minimálně ve dvou, je pro nás auto pořád nejlevnější a navíc nejpohodlnější způsob dopravy, Já mám ZTP, takže ty 3.000 ročně na benzin nám na 80% cest vystačí a ten zbytek by byl jiným způsobem stejně neřešitelný, kvůli zavazadlům a kocourovi, který s námi jezdí na chatu (a rád).
Taky dáváte svým autíčkům jména??? Já tedy pojmenovávám kdeco: pračku Bobinku, myčku Mýval I-III atd., ale každé naše nebo moje auto mělo jméno. První byl trabantík Ferda, škodovky Šmudlinka, Beruška…… Teď mám Modráska, předtím to byl Soptík, měla jsem Láďu, Lucinku, Oplíka Ludvíka………. MLP má Kristýnu. Mám k autu úplně jiný vztah, když má jméno!
Taky, moje první červená škodověnka 105S, předělaná na 5kvalt s hřebenovým řízením, byla Popelka, však jsem ji loni oplakala, když jsem ji prodávala na náhradní díly, služební stříbrné Toyotě – Corolla jsem říkala něžně KOJOT Karlík, moje druhé vlastní vozítko – Ford Escort -Combi nádherně modré barvy se jmenuje Pomněnka ( i když má odstín Rozrazilu) a současný Citroen Berlingo služební slyší na jméno Kamarád.
velkému domácímu počítači říkám Lenochu, lednici Božka, pračka jméno nemá, luxu říkám Blecho (chuckle)
Já mám vysavač Rainbow se jménem Bacil. (chuckle) Sekačka na trávu se jmenuje příznačně Milka a žehlicímu košilovému panáku říkám Kadel. Počítač je Sčotík a lis na žehlení je Titán. (wave)
Prej jinak jsem normální…….. (tmi)
Vysavačům se u nás v rodině tradičně říká Fifinka. (fubar)
Bacil? Hihihi! ten můj se samozřejmě jmenuje Rambo. (chuckle) A pračka je Madla – prostě pradlenka Madlenka. Lednička se nejmenuje nijak, asi pro to, že je to zakuklený škůdce. (chuckle)
odznačky Bosch není k Božce daleko (chuckle)
Moje pračka se náhodou jmenuje Perun
Naši měli jako první auto škodověnku Micinku, pak táta z nutnosti (v roce 1985 – netřeba vysvětlovati) koupil ruské auto a navíc bílé – oboje moji maminku tak strašně s..štvalo, že mu ani jméno nedala. Teď mají starší toyotku, jméno bylo nasnadě na první pohled – je to totiž stříbrná metaLÍZA. Já se učila na kovářově kobyle, co chodila neustále bosa – od tchána – automechanika – jsme dostali značně vyžilou škodovku 120, říkali jsme jí ferari, protože byla červená… Znalci tvrdí, že i stejně spolehlivá 😀 Následoval služební Seat stříbrňák (schválně hádejte, jakou měl barvu) a současnost je prostě fordík alias forďa. Doma mám jinak pračku Bož(sch)ku, kterýkoli počítač je Karel („tak ti nevím Karle, mám objednat to uhlí…“ – jistě znáte, jaké pochybnosti člověka jímají při práci s nulami a jedničkami) a tiskárna je Richard (Ricoh). Legrační je současná móda lepit si jméno auta na jeho zadel. Onehdy mne pobavilo k slzám, když jsem viděla dvoumetrového Borce nastupovat do BMW typu „mamut“ pojmenovaného Lucinka.
Mám staršího Puntíka, vlastně jsem si ho koupila od synáčka, který se na krátký čas stal majitelem vozu. Než si uvědomil, že je mnohem lepší si auto půjčovat od rodičů. 🙂 Předtím jsem měla staršé nepovedené Clio a předtím starou Volvinku, kterou jsem milovala, protože to byl obratná a hbitý tank, a předtím škodověnku Žabulku, kterou mi ukradli – a předtím jsem neměla nic, protože jsem si papíry dělala až v 35 letech.
Auto řídím moc ráda, v práci i doma je to řízení z nutnosti, protože taky nejsou lidi, kteří by to udělali za mě. Svou psu se snažím řídit, ale je to problém. Košky se řídit nedají, tam se ani nepokouším.
Takže asi největší problém mám s tím, abych uřídila sama sebe. (chuckle) Jelikož jsem roztržitá, občas se přistihnu, že dělám něco, co nebylo v plánu, nebo jsem tam, kde jsem být neměla, a v jiném čase – ale už se ani moc nad sebou nerozčiluju, protože to nemá žádný smysl. 🙂
Matyldo, dík za bezvadný článek. (y) :*
Hm, řídit samu sebe dá děsný práce 🙂
Matyldo, já si myslím, že ty jsi jedna z mála, která sama sebe dobře uřídí. Jsi v mých očích veeelmi disciplinovaná vosoba. (inlove) Ono to, co děláš potřebuje nutně „sicflajš“ (*) (dance)
Milá kolegyně řidičko (inlove)
Začala jsem úplně stejně jako ty, po přestěhování na vesnici. Předtím jsem občas jela, velmi sporadicky. Ale i třeba dlouhé trasy. Pak jsem na netu uviděla inzerát na ojetého Forda Escorta. Nic výjímečného, ale já se zamilovala. Půjčil mi na něho přítel mé tchyně a já měla svoje auto. Měla jsem takovou radost, že jsem s dcerou a psem si šla jen tak sednout do auta do garáže (než dostalo značku). Celé vonělo (prvním majitelem byla žena, manželka majitele autoservisu v Německu). Tohle auto mě naučilo jezdit (pokud se tak dá říct). Poslouchalo mě na myšlenku. V žádném jiném jsem se necítila tak bezpečně. Když víc zestárlo, bylo mi násilím odebráno. Zní to hodně nevděčně, protože jsem dostala nové. Dobrý, dobrý, ale v žádném případě to není takový kamarád. A můj miláček? Chvíli vozil dceru a teď její kamarádku. Zní to směšně,, ale jsem moc ráda, ře ona ho taky miluje. To auto je totiž opravdový gentleman, zlobilo jen mého muže.
Eh, tak já předtím teda nic, ale jsem dost dobrá spolujezdkyně- umím číst mapy a můj muž mé navigaci věří 🙂
V řízení i čtení map jsme s MLP celkem zaměnitelní, problém je, že oba chceme řídit (auto, do domácnosti se jí nepletu (chuckle) ).
MLP je dobrý navigátor (občas musí hledat v terénu objekty spíš „po čuchu“ a má ten čuch hodně dobrý). Já mám rád kostrbaté okresky a skautské nábližky („bylo to sice dál, ale zato horší cesta“), takže občas, hlavně při delších cestách na Moravu, vyslovím přání, že bych jel nějakou oklikou. A pak už se jen divím. Kromě čuchu má MLP taky fantazii, a tak občas vidíme věci, které bychom jinak nehledali…
Matyldo,krásne zamyslenie,až na tú rodinu sa řídim tiež sama a tiež řídím.Vodičák a jazdenie je ako vidím aj u ostatných, nosnou tému.v 75 roku sa podivila jedna moja bohatá príbuZna nad stavom,že nemam auto.VYhovoriloa som sa na dlhú čakaciu dobu na vstup do kurzu/nie na nedostatok penazí/ Táto dobrá duša mi promptne zariadila individuálny výcvik-za dvojnásobnú cen.Spočíval v tom,že som s inštruktorom chodila po okreskách na jeho pracovne jednania,žiadna teoria,žiadny trenažer.Pred skuškami mi povedal,že stačí ked dám flašu prepolicajta a dalšiu pre komisára a naučím sa prvých 7 testov.Po dvoch dnoch som yistila,že sa nenaučím,.zvýšila som počet fliaš a znížila počet testov na jeden-číslo 7.Den pred skúškami som zistila,že ani toto sa nenaučím-tak som si ako v škole na dlaň napísala správne odpovede:a.b.b c…. Vodičák som dostala,po čase som si kúpila auto a dnes v hodne ale hodne strednom veku jazdím ako dabel po Slovensku,Česku,Europe,dokonca som pred 25 rokmi prešla celé Turecko až k jazeru Van-čo je na skok /80km/ od hraníc so Sýriou.Dobré,nie?
Verenko, já jsme se testy naučila, ale z jízd mě poprvé vyhodili. Takže napodruhé jsem jízdy udělala- v centru města v hustém provozu- ale vedle mě sedící majitel autoškoly mi řekl, že mi to sice dají, ale mám si ještě přikoupit kondičky, protože je to děs 🙂 Podobných povzbuzení se mi dostávalo od mužských příbuzných i léta předtím, proto řidičák až ve třiceti. Možná bylo dobře, že jsem začala jezdit s autem na vesnici a sama- nikdo mi neradí, nikdo mě ale taky nekritizuje, maléry si vyžeru sama a automechanik za rohem už mě zdraví i na ulici.
Muhehe, testy za plný počet bodů, jízdy (asi) za úplatek. (blush)
A kdyby můj učitel nedostal chřipku a já poslední jízdy před zkouškou nejezdila s bezva babou, tak neumím jezdit dodnes. Ten příšera mě naprosto psychicky odrovnal, s ním jsem nedokázala vůbec odbočit vlevo, hihi, furt jsme jezdili doprava. Zato se umím rozjíždět do kopce jako nikdo. I na ledu! (chuckle)
Břídilové!
Testy za plný počet, jízda v Praze ve špičce, po projetí dvou křižovatek povel odbočit, zastavit a: Pane, vy jste jezdil načerno nejmíň rok! Ne, ale jako student jsem jezdil po dvoře fabriky s multikárou (tehdy Multicar 22, motor Volga diesel, max. rychlost 25 km).
Jó milý Krakonoši, za první republiky bych tu jízdu taky zvládla na první dobrou jako ty (chuckle) (chuckle) (chuckle)
1982 byla první republika? A s praxí z lokomotivy (dva roky na rychlíkách a přes 500.000 km…), je auto brnkačka.
Milá Matyldo, jsem opravdu potěšená, že jsi tak lehce vklouzla do řízení auta. Tak už jsi na tom konečně jako já po čtyřiceti letech řízení. Také už řeším pouze stav paliva v nádrži a stav konta v peněžence 🙁 . Naštěstí byla mírná zima, takže jsi neměla časové prostoje. Včera se mi po dlouhé době stala nepříjemnost, jeden pán se mi naboural do pátých dveří mé milované Fabinky Berušky. Prostě do mě hicnul zezadu a to dost. Rána to byla pořádná, přiznal, že vůbec nedával pozor, málem nás to hodilo na přední skla, ještě, že nebouchly aierbagy.Takže mě čeká obstarání dost velké opravy. Ještě, že to zaplatí pojišťovna, ach jo.
Alex, do tvých řidičských kvalit mám ještě ale hodně daleko- ale vzpomeň si, jak jsi mě pořád přesvědčovala, ať začnu řídit (inlove) A mělas pravdu….
Tak to taky znám. Do mne práskl borec, který ladil rádio, takže červená na semaforu před křižovatkou mu jaksi unikla. Přestřelil nás na druhou stranu křižovatky, Forman byl hned skoro o půl metru kratší. Navíc ten idiot měl tu Audinu dva dny a neměl uzavřené povinné ručení! Takže obě auta byla na odpis; on měl motor na silnici a na tři kusy, předek zbořený tak, že přední náprava byla pod volantem, čili nepojízdný. Já jsem sice odjel, ale kastle byla zmuchlaná natolik, že auto muselo být ,,ekologicky zlikvidováno“, což, naštěstí zaplatila, i když až po osmi měsících, pojišťovna.
A ještě OT: Včera to celkem šlo, ale ke konci jsem se nemohla dočkat, až přijde MLP. Teda šlo, užívala jsem si to :). A když MLP odvezl Rysíka k babičce, tak jsem odpadla. Bylo mi docela blbě, ale než jsem šla spát, tak už se to srovnalo. Takže celej den prostě nezvládnu a budu volat jednu z tet, aby pomohla aspoň na čas. Dost mě to štve, protože mám pocit, že to už přímo nesouvisí s tím problémem, kvůli kterému mám neschopenku. Což znamená, že si nejsem jistá, jestli se to v příštím půlroce ještě změní. A půl roku je strašně dlouhá doba. Ale pořád je naděje, že se to srovná samo.
Jejda, řidičák. Dělala jsem si ho relativně pozdě, až na vejšce po dvacítce. A když na vejšce, tak samozřejmně v Budějicích, takže Praha je pro mne dost strašák. Tehdy mě to moc bavilo a snad mi to i šlo.
Pak se mnou párkrát jel tatínek, ale nějak to neklapalo. Přece jen spotřeboval své nervy na mou starší sestru :). Tak jsem nějaké dva roky neřídila. Pak jsme měli možnost si půjčovat sterší pick-up. S tím jsem občas jezdila cca dva měsíce a vypadalo to, že to půjde. No a pak jsem neřídila nějaké 4 roky? Nevím, nechce se mi to počítat.
A pak chyběl jeden řidič na svatbě mého (tehdy ještě ne) švagra. Bylo třeba popovézt auto nějakých 30 km po malých silničkách a MLP ještě neměl řidičák (zrovna si ho dělal). Tak se mnou párkrát jel můj tchán po večerní Praze a jelo se.
Pak zase chvíli nic. Od té doby se MLP usilovně snaží, abych řídila. Dokážu dojet na chatu, dovézt Rysíka ke své sestře, k doktorovi, na nákup a to je asi vše. Nedojedu ani ke svým rodičům, ani k rodičům MLP. V cestě stojí magistrála a jižní spojka. Když už na nich jsem, tak to jde, jenže já nenajedu. Teda najedu tam, kde to jde přes semafor. Takže od rodičů MLP domu to dokážu, ale opačně ne :). Ale už jsem pokořila i Barrandovský most, tak snad se to jednou zlomí.
Karakal, Praha je strašák jen proto,že si každej připouští,že je v Praze, al etak to není, je tam větší provoz,to ano, al epředpisy platí stejné všude, já už se tam jezdit nebojím, horší je pro mne třeba Brno nebo Olomouc..al eod té doby, co mám milovaného Garmina (navigace), je mi blaze….. 😉
To možná platí, ale spoléhat se na tamějších sídlištích třeba na Jižním městě, že někdo dodrží přednost zprava, je sebevražda.
na Jižák nejezdím…ale ono je to stejné v Pardubicích i jinde…… (whew)
Svoje řidičské historky jednou sepíši, papíry jsem dělala jako součást školy, takže povinně, do města mne pustili až osmou jízdu. Po několika cvičných jízdách otec a posléze manžel zjistili, že nejsem řidič. Po 20ti letech najednou vyvstala nutnost řídit auto. Po dalších 15ti letech jsem v situaci kdy se po známých cestách dopravím sama asi do vzdálenosti 100km. Po neznámé silnici histerizuji i pro 10km.
Řídím rodinný provoz asi jako každá ženská, s tím jsem nakonec i počítala. Konečně jsem dořídila oddíl kouzelných, milovaných a stále se měnících leč puberťaček. Z těch prvních jsou dneska už zasloužilé maminy.
Nikdy jsem nechtěla řídit v zaměstnání, bohužel se to nějak přemiklíkovalo a z oddělení 1+2 mám dneska 1 + 8. Po zkušenosti 1 + 40 + 1200 myslím, že těch 1200 krav bylo nejlépe řiditelných
OT- Matyldo, omlouvám se, že se sem cpu s kocourem, ale právě jsem domluvila na dnešek kastraci našemu Eduardovi-Zrzkovi, tak bych chtěla poprosit o příležitostné palečky pro něho, ať nejsou žádné komplikace. Měli jsme termín na osmnáctého března, protože chlapec se opět minulý týden dostal k peřinám a opět je pročůral. Chtěla jsem mu dát ještě trošku času…Ale včera objevil kouzlo kocouřího značkování, přímo před našima očima hezky pod televizí…Šiknul, zasnil se a zpečetil si ortel. Je mi ho líto, sotva začal rozvíjet svou kocouří osobnost, ale netoužím, aby venku páchal bezprizorní koťata a v bytě se to teda nedá :S …
Tak to přidržíme palečky- Polárka už to má za sebou, pozítří jdem tahat stehy. Nějak jsem neunesla představu věčných koťat. Pruban jí už zbyl jen jako vyšší bikiny- ramínka překousala, baba jedna- a tak když jdu kolem kočky, popotáhnu pruban nahoru a Polárka maká na tom, aby ho zase sežmolila dolů. Jenže si aspoň všímá prubanu a nechává na pokoji to šití. Připomíná mi to dobu, kdy jsme dětem zastrkávala trička do tepláčků. (wasntme)
Držíme palečky (y) , ale děláš dobře! Budeš mít pokoj a on také! Tak se pak ozvi, jak je Zrzkovi. (h)
se připojujeme…. (y) (y) (y) (y) (y) (h) (hug)
připojuji se k připojené a držím.
Držím (y)
Zrzavému Edíkovi držím palce! (cat) (y) (h)
Taky moc držíme (y) (y)
(y) (y) (y)
Omlouvám se za OT, ale tohle mi stálo za podpis: http://www.sckn.cz/index.php?p=vyzva#formular
No ano, taky bych mohla přijít o práci :S
Už je tam. Podpis teda. 🙂
i můj, nemám ráda elektronické knihy (think)
Proč? jsou zadarmo a nemusím pro ně nikam chodit! Přesloni jsem uvažoval o koupi Čachtické paní, ale když jsem viděl papír, tisk a cenu, stáhl jsem si ji raději zdarma z netu.
Mám prvorepublikovou,nádhernou a v Levnejch knihách ji cca před 4 lety prodávali za 39,- kaček….
Teda prvorepublikovou mám poděděnou, a tak jsem ani tu levnou nekupovala, ale cena to byla příjemná….a 6enu dvou mužů tak měli rok na to..taky za 39,-
Tak tak. Slušnou knihu za slušný peníz už dnes koupíte leda v antikvariátu. Ještě že máme počítače a internet.
Fajn takze … potrebuju kniku o Bflmpsvz 2010. V cestine samozrejme nevysla a nejmin dva roky nevyjde, pokud vubec. Takze mam vpodstate dve moznosti.
1) amazon.co.uk, objednat, zaplatit knihu, jeste jednou to same za dopravu a pockat si tri nedele. A pak tahat do prace a z prace v baglu bichli.
2) vezmu kindla, povolim mu pripojeni na wifi, ctyrikrat kliknu, napisu nazev, znovu parkrat kliknu, potvrdim, ze tu knizku fakt chci a pockam tri az pet minut. Za tretinovou cenu.
Mam rad eKnihy.
No vida Jendo, zase jednou se shodneme 🙂 Sony reader mám asi 3 roky a nedám na ni dopustit a Kindla mám teď taky. Potíž je v tom, že ty knihy na Amazonu jsou TAK svůdně blízko… (tmi) Naštěstí se pro ně nemusejí kupovat police – náš Dům není malý, ale míst pro police s knihami rapidně ubývá – naštěstí jedna nástěnná knihovna se dá ještě „zahustit“ (chuckle)
Vezmu notebook, kliknu na Rapid, napíšu název, kliknu na Stáhnout a mám ji. A zdarma. Také mám rád E-knihy. A se známým z Austrálie si čenžujeme desky. Já jemu trempírnu, on mě Hawaii Music. A všechno v plnohodnotném CD formátu, včetně bookletů.
To je konečně komunismus … každému podle jeho potřeb … jen kdyby to tak dělali všichni, tak se na to psaní a vydávání knížek všichni vykašlou. A co se CDček týká zbudou amatérští nízkonákladoví písničkáři.
Kvalitní kultura se bez milionových nákladů obejde. A stokrát raději ,,nízkonákladového písničkáře“ než uječenou slípku, maskující pěvecké neumění kolonou kamionů s ,,nezbytnou“ výbavou! Bývaly časy, kdy se kulturou živili jen výkonní umělci a kultura byla kvalitní a levná. Díky internetu se snad už brzy do oněch časů vrátíme. Nevím, jak vy, ale já nenžrané producenty a jiné zcela zbytečné parazity podporovat nehodlám. Považuji totiž za vrcholně nemorální, aby ten, kdo se o vznik nějakého díla zasloužil, dostal za jeho vytvoření mnohem méňe peněz, než banda příživníků, živících se tím, že práva na umělcovo dílo za babku koupí, dílo ,,odbornými“ zásahy zmrší a pak se ho pokouší draze prodat! Kulový, soudruzi! Čím dřív půjde zábavní průmysl ve své současné podobě do kopru, tím lépe. :@
podpis uložen. nemám ráda elektronické knihy. chybí mi vůně papíru, šustění stránek, otisky prstíčků předchozích čtenářů, zohýbané rohy… a snění nad písmenky. tohle elektronická kniha nemůže nahradit ( OK , do vlaku při stěhování se dvěma psy nelze jinak :-)) (f)
to ano, miluju tu vůni starých knih – ne hnilobu, ale takové to starodávno….a když hladím ohmataný hřbet, představuju si,kolika prošla rukama a co si z ní čtenář odnesl za moudro….ještě,že nezrušili Lidové knihovny..doma bych už knihy neměla kam dávat….
Jendo,toto stojí za podpis aj mne-ale bude to marne.S rovou danou už žijeme asi 4 .rok-knižky stoja od 12 Eu vyššie,české/ako dovozove ešte viac/Kupujú si ich iba šialenci a pred Vianocami ako jeden z hlavnych darčekov i ostatní-vacsinou z nakladatelstva Ikar-romány!“slavnych „celebrit -spisovateliek,ktore nas zaplavujú ličením svojich orgazmov a orgazmov moderných hrdiniek a ide to.Ide to len Slováci s nadšením pozeraju Seherezadu,Mojsejovu- ludský zmrd a programy Farmar hlada ženu,ci ostatné programy o varení celebrít-prezentuje sa tam genetický odpad.Tak,tak-ako hovorila naša babička „Divča, mosí byť vojna a potom nanovo……/no som velká pesimistka,ale vždy ma pri tom napadne myšlienka:niekto to musí riadiť,aby to takto bolo-kto to je?Len ludská blbosť?/
Verenko, popisuješ české vysílání TV Nova a Prima…u nás to jde taky…v tu chvíli blahořečím knihy a DVD…na tu slepici Mojsejovou se dívat nehodlám, na Šeredný záda, jak se té turecké telenovele říká,taky ne….Farmáři mě nezajímají, tedy pokud si hledají manželky….ještě,že měl výročí Vávra, alespoň dali Kladivo na čarodějnice a Evropa tančila valčík…. (sweat)
To mi poslal k podpisu už 25. února můj roztomilý bratr. Podepsali jsme samozřejmě oba. Knihovna po dědečkovi Š. přijela nakonec k nám domů. 33 beden od banánů. Část z toho se nedá číst – filosofické a pedagogické spisky z počátku dvacátého století. Dědeček byl ročník 1889 a profesí učitel. Zatím nemám sílu to vytřídit.
Hezké téma. Auta miluju od dětství raného, kdy jsem dostala autobus na setrvačník a maminku tím přiváděla do stavu šílenství. Řídila jsem auto, opravdové, ve 14ti letech. O rok později jsem už jezdila normálně. Učili mně řídit hraničáři a tehdejší příslušníci VB u nás na chalupě a vždy tvrdili, že mám na řízení talent. Jezdila jsem se starou Volhou-Krakenem, s různými terénními vozy i později se Žigulíkem. Někdy v 16ti jsem vezla plné auto policajtů do Mladé Boleslavi a zpátky. Kdo by taky stavěl auto VB, že? Mně to strašně bavilo a baví dodnes. Nejšťastnější jsem v autě, ale za volantem. V 17ti jsem si udělala řidičák, 5 nejlepších studentů třídy to mělo zadarmo. To byla pro rodiče obrovská úspora, peněz jsme fakt moc neměli. Tatínek byl skoro slepý, řidičák mít nemohl, maminka těžce nemocná, takže se čekalo s koupí Trabanta Ferdy až mi bude 18. Od té doby jsem rodičům dělala řidiče a jezdila i sama. S Ferdou jsem začala své první orientační soutěže. Mám najety statisíce km (ročně tak 40-50 000), bez nehody. Od doby Ferdíka jezdím s podstatně výkonnějšími a tím pádem i rychlejšími vozy, samozřejmě i bezpečnějšími. Mám ráda rychlou a svižnou jízdu, ale předpisy jsou tu od toho, aby se dodržovaly a to ctím! A pak musí mít člověk v sobě pokoru a trochu respektu vůči té síle, kterou ovládá. Auto s obsahem skoro 4 litry benzínu jede opravdu rychle, ale raději dojedu o půl hodiny dříve živá a zdravá, nežli o den později v podobě méně úhledné mrtvoly. Hezké téma a hezky napsané! (clap)
Nijak talentovaná řidička asi nejsem. Ale přepravím se z bodu A do bodu B, v případě nutnosti s pomocí tetky GPSky. Děsí mě bezohlední řidiči (onehdy jsem na jedné křižovatce pochopila, že přednost jiného řidiče vyplývala z toho, že na ni dojel dřív než já, která jsme ji měla podle pravidel- stáli jsme oba na stopce u silnice plné aut). Rychlá a svižná jízda pro mě byla donedávna utopie, dneska už jezdím téměř nejvyšší povolenou rychlostí a neděsí mě to 🙂 ale stejně se pořád snažím být děsně opatrná.
A trpím jednou úchylkou- ráda jezdím přes vesnice. Dálnice je rychlejší, ale pokud mám možnost vybrat si cestu, která časově vyjde na stejno, mezi dálnicí a vesnicí, beru ty dědiny 🙂
Karolíno! (inlove) Tu větu o svižné jízdě a předpisech podepisuju z plna srdce – také jsem už, za ty roky co jezdím, došla ke stejnému závěru. Jinak stejně jako ty ráda řídím a také jsem měla poslední roky štěstí řídit dobrá auta. A stejně jako Jana jsem si zažila pocit šoku, když jsem se z pohodového takřka nedálničního provozu v Norsku naráz ocitla na anglických dálnicích, speciálně na M25 (rofl) Není to sedm pruhů, jen pět, ale stačilo to (tmi)
Jinak sama sebe řídím stejně jako Matylda, a někdy to mám se sebou zatraceně těžké! Přísnost musí být, ale když já občas fakt mizerně poslouchám 🙂 O řízení rodiny a psů taktně pomlčím (chuckle)
Děkuju Matyldo za hezké zamyšlení (sun)
Já si také šéfuju, takže vím, o čem mluvíte. Když si chci udělit dovolenou, jdu k zrcadlu a zeptám se šéfové. Ale nejkrásnější na tom všem je to, že jako s.r.o. musím svolávat valné hromady sama se sebou a usnášet se o změnách. Kdybych si chtěla zvýšit plat ve firmě, musím se sama se sebou sejít a odhlasovat si to! Tak si vždycky naleju dvě skleničky, přiťuknu na zdárné jednání a že jsem se tak sama se sebou dobře dohodla a sepíšu protokol, aby měl úřední šiml radost!
Karolíno, vy vlastníte vůz, s obsahem 4 litry ???? :O :O :O
Toto psal Pů, z počítače Myši. 😀
Já vlastním vůz s obsahem 3,8 litru – 255 koní, v benzínu. Čtyřkolku. Předtím to bylo 2,5 litru turbo, také v benzínu, ten taky jezdil velmi dobře. A ještě pořád jezdí a dělá radost sousedce na chalupě.
Volze V12 se říkalo Kraken? 😀
No jo, Kraken. „Vypusťte Krakena“. Mělo to 3 rychlosti, šaltpáku pod volantem a brzdnou dráhu jako tank.
Zdravím Pů do Myšího doupátka. (inlove) Jsem ráda, že jsi o sobě dal vědět alespoň takto. 🙂 A Zdravím i Myšku a Myšátka. (h)
Auto? sranda, proti řízení vlaku! 90% ,,mistrů světa“ na silnici, by s vlakem neujelo ani kilometr! Řidič si může dělat, pokud nejsou v dohledu policajti, co ho zrovna napadne, strojvedoucí je permanentně ,,pod kuratelou“ různých kontrolních systémů a překročení rychlosti, byť i jen o 1 km na necelou minutu znamená průšvih a minimálně ztrátu prémií! Nedávno se řešilo v USA zavedení podobných systémů i do aut, měli jste slyšet to kejhání potrefených hus! Rychlíková souprava má, podle délky, od 400 tun výš, lokomotiva (elektrická) od 3 MW (megawattů, čili kolem 4.000 koní, a s tím vším musíte jet tak, abyste jeli všude jen tolik, kolik rychlostníky dovolují a přijeli na čas, toleranci pro zastavení soupravy z rychlosti až 160 km/h máte +/- 3-4 metry. Denně najedete až 800 km a aby to nebyla nuda, občas se vám před vlak přimotá nějaký ten opilec, který to má z hospody domů po kolejích blíž, nebo auto, jehož řidič ,,přehlédl“ fungující signalizaci. Dopravních značek je na trati, proti silnici, několikanásobně víc a jejich nerespektování znamená vždy fatální průšvih.
Matyldo, krasne! Mala som zaciatky podobne, musela som sa doslova nutit. Po soferaku som mala 4 roky pauzu a to sa na mne podpisalo – stratila som odvahu. A potom si moj sef kupil nove auto a fordik escort-kombik, rocnik 93, zostal stat na dvore. Som nadosmrti vdacna mojej kamoske, ze ma doslova dokopala, aby som do neho sadla a skusila na nom ist domov (mam to do prace 50 km). A odvtedy sa uz bojim prestat, lebo hustota premavky stale stupa a viem bezpecne, ze akonahle by som na pol roka vypadla z cviku, uz do auta nesadnem. Ale nikdy mi soferovanie nebude prirodzena a kedykolvek mozem, chodim peso, aj na nakupy (kazdy pohyb dobry). Ano, auto je sloboda, mozem sa cez vikend zobrat a ist do prirody, ale pre mna furt aj stres, rozmohli sa natlakovi soferi, aspon ja ich tak pracovne volam… Pfu, som sa nejak rozkecala (wasntme) … Vsetkym soferkam a soferom pevne nervy a (y) ! A poriadny kus toho tzv. sprosteho stastia tiez, bez neho to nejde.
Kdybych teď přestala jezdit, tak už taky asi znovu nezačnu. Taky ráda chodím pěšky- ale nerada nosím nákup v ruce, takže moje současné preference jsou kolo a batoh na zádech- ještě jsem se nedopracovala k místní nutnosti zvané košík na nosiči kola 🙂 Tady jezdí na kole všichni- od malých dětí až po vetché staříčky a stařenky. Vozí se tu na kole neuvěřitelné věci, co by frajeři na cyklostezkách nikdy nepochopili- potkat na silnici chlapa na kole, který drží v jedné ruce strunovou sekačku, není žádná zvláštnost. Jako řidičku mě na úzkých silničkách děsí právě ti staříčci- určitě jim lezu na nervy, když se za nimi v zatáčkách ploužím, jenže na stísněné silničce pro jeden a půl auta, kde se za současné ceny mýtného běžně míjím s kamionem, ty mírně rozkývané lidi na kole nemám odvahu předjet, abych je z toho kola nasundala. (wait)
Matyldo – ad košík na kolo – to je super vynález. Odvezeš tam všecko, co se do něj vleze (nejlepší byl ten z babety, to byl malý platoňáček). Největší výhoda je v létě – batůžek se hodí do košíku a člověk není hned zpocený jak dvérca od chlíva (chuckle) . Já ani Jenda nedáme na něj dopustit.
Jo – a největší nosiče se dělají v Poštorné – dva pytle erteplí se na nich odveze jen to fikne (nod)
Souhlas – přestěhovala jsem na kole všechno krom psacího stolu a dvou skříněk. Knížky, kytky (ta dvoumetrová monstera byla fakt dobrej vtip, ale povedlo se, mám fajn kamarády), hadry, nádobí (dost o strach), knihovničky… Akorát ten stůl jsme vezli na zahrádce.
A taky je super mít košíky dva, jeden na řídítka, druhej na nosič. Na řídítkách je batoh, na nosiči Penny. 🙂 (dog)
Možná bych to přehodila- na Borůvku bych asi měla vidět 🙂 Naše silně závislé psisko trpí, když na paničku pořádně nevidí. Myslela jsem si, že huba odložená na mém stehnu znamená, že loudí jídlo- omyl, jí stačí vidět…. Dneska přišedšího zájemce o anglinu důkladně prolustrovala- připustil, že má doma kokršpaněla.
vozík za kolo taky není k zahození – v originále je na psa, ale 50 kg kočičí podestýlky zvládal taky dobře – http://barry.unas.cz/vozik.htm
Teda to je boží (rofl)
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Neřídím auto. Přitom řidičák mám od osmnácti. Měla jsem kratičká období, kdy jsem za volant vlezla, ale dávno tomu již… Vadí mi to, ale nejsem ochotná to změnit (přitom polovička dělá co může, abych se s autem kamarádila) … Já to totiž nepotřebuju. Chodím ráda pěšky, školu i rodiče mám v rozumném dosahu (do 30 minut) a po městě přinejhorším jezdí autobus.
Tak ty vzdalenosti zavidim.To ja kdyz jedu na kafe,tak to mam 30 mil autem a nic mi nikde nejezdi ;(
Ja nevim jestli je spravne to nabonzovat,ale ma MK se u Lucy+4 deji veci 🙂 😀 😛
Oprava:ale na MK….
😀 😀 😀 No jo, další pohromada, jak se zdá. Chudák Pan profesor… 😀 😀 😀
Terro,ja nevim jestli si rozumime?Ja myslim fotecky toho maleho pekelnika 🙂
Malý pekelník je prvek pohromady – nebo se pletu? (chuckle)
Mmch., označení pohromada je úžasné, stejně jako mnoho dalších Piškotkových novotvarů. :*
Vave ,v galerii jsem nasla fotecky asi noveho prirustku do Lucynine rodiny.Asi Bubu poslal za sebe nahradu.Ale nechci delat drby.Snad Lucy sama napise co a jak.Ale uz se tesim.
Jééé (rofl) (inlove)
Šmarjá, hoďte mi sem link, já to jinak zase nenajdu…. (whew)
jestli ještě nespíš : http://www.modrykocour.cz/diary-kocour.php?id=2219
Matyldo,ridicak jsem si delala v druhe polovine stredniho veku.Nemela jsem problem jezdit,tahat auta na spagate,ridit dodavku z Ruska.Priletela jsem do LA a zjisteni,ze dalnice ma 7 pruhu v jednu stranu jsem prohlasila, ze ridicak zahazuji a ridit nebudu ani kdyby slo nekomu o zivot.Pak jsem situaci prehodnotila.Zjistila jsem,ze tady ridi 16ti lete decka,80ti lete babicky,mexikanky s IQ tykve,sikmaci,kteri vubec nevi jak ridit,presto je denne potkavas na dalnici.No a o te doby zase jezdim.
Pri rizeni auta pisu v duchu sahodlouhe clanky do Zviretniku.Prijedu domu,sednu k pocitacim a zjistim,ze mozek zustal nekde na ceste.Nesplodim ani poradny komentar.
Kdyz jsme byli v Evrope,tak mi pripadalo,ze ja tak trochu ridim manzela.V USA se ze me stalo male decko,ktere se rado necha ridit.
Pro Ioanninu:ty mandaly jsou neuveritelne.Premyslim,jak je mozne,ze nekdo ma od pana boha takovy talent.V mem pripade cokoliv stvorit na papir a cimkoliv je pro me nepredstavitelne.Ja se tak umim akorat podepsat.Vsechny mandaly jsou krasne,ale ty modre kocky pro Evu jsou proste kouzelne.Budu si muset o mandalach neco dohledat na internetu.
Dobrou noc a Vam vsem pekny den.
Já taky nevím o mandalách vůbec nic. Už jsme si říkala, že bych si měla něco přečíst, protože mám dojem, že jsme asi jediná, kdo o nich tady nic neví…
Kuk! http://www.centrum-mandala.cz/o-mandalach/
Matylda se přiznala o o mandalách nic neví (nod) Já se přiznávám taky a děkuji za odkaz. Tady se člověk furtka učí (wave)
Dekuji za link o mandalach.Asi zitra poficim koupit pastelky.Sice asi zadnou nestvorim,ale urcite si zkusim nejakou vymalovat.Verim,ze to musi byt balzam na nervy.
add řidičák a řízení… u mě nula bodov. je to příjemné, ale nenadání moje pro tuto činnost je značné. mnozí známí si ještě vzpomenou, jak jsem si zkoušela sednout za volant půjčeného Nissánka na polní cestě za obcí…moje nadšení poněkud zmrazil traktor , vynořivší se za obzorem, který měl namířeno opačným směrem a hodlal nás elegantně míjet v zatáčce…. na vlečňáku vezl větroně. zadařilo se, ale od té doby jsem za volantem neseděla 😀 add mandala – máš pravdu, Jani, je překrásná a já si pořád lámu hlavu, jak ji sem od ioanni dopravit .-) (cat) poštu neradi.
(blush) Díkec za pochvalu… a víš, že mě z kroužku malování někdy v šesti nebo tak letech vyhodili, protože jsem nepochopila, co myslí zadáním „namalovat hrneček s kakaem tak, aby bylo vidět kakao“, a namalovala jsem hrneček zboku s veeeelikou kakaovou čepicí – akorát oni chtěli hrneček zvrchu… Tak jsem si asi 25 let myslela, že neumím malovat. Nejvěrnější kamarádi jsou čtverečkovanej papír, pravítko a kružítko. 🙂
Ale s barvama je to jinak, na barvy mám paměť. Bez barev bych nebyla na světě.
Řídím. Kolo. Občas sebe. Psa. Tu a tam žáky, ale někdy, třeba dneska, ti zasloužilejší naopak řídí mě, když mám fakt super den. (To se tak zastavím uprostřed pohybu s mečem napřaženým, udělám mimořádně inteligentní obličej a prohlásím: „Nevíš, co to vlastně chci dělat?“ A oni mi napoví. Jsou to hodný děcka. ) Ostatně v takový dny to odhadne i můj pes a na procházce hlídá ona mě, ne naopak. Ještě že je všechny mám. 🙂
A stejně vždycky přijdou, když si s něčím neumí poradit… Tak to asi není ještě tak špatný.
Reklama: mandala na měsíc leden. Klidně se významně dívejte do diáře a klepejte si na čelo. Mě nedostanete. Já vím. Je březen. No a? 😀
Díky Veram a Vave za inspiraci.
http://ioanna-ioannina.livejournal.com/34836.html
Io, to je moc krásná mandala. Vtahuje mě do sebe – jako srpnové noční nebe. Asi bych ji i chtěla, jak se mi líbí. 🙂
Klidně ji můžeš dostat. 🙂
Jedna z mála, kterou jsem malovala z venku dovnitř, ta pak opravdu vtahuje do sebe.
Io, jestli ji můžu dostat, tak mi písni, prosím, kolik a kam mám poslat a nějak se domluvíme s předpravou, ano? Vlastně ani nevím, kde přebýváš. 🙂
Oook. Písnu.
Kdysi jsem fotila v jedný zřícenině vnitřek věže (teda jako že bez stropu – byla vidět obloha). A tohle je vono – z fialový věže koukám na stromy venku (clap) .
A nebo je to obráceně a koukám do studny, kde se ty stromy zrcadlí? (*)
Téééda, tohle by mě nenapadlo! (*)
Jenom inspiruj, inspiruj… (heidy) (h)
Řidičák jsem měla tak časně, jak to šlo. Jenže chyběla praxe. Skutečně řídit mne učil až MLP, který mi začal půjčovat vůz. Máme jeden společný zážitek, kdy pochopil, že nemám ani zdání o prosté mechanice při řízení a nedejbóže pravidlech . Profrčela jsem totiž na trojku stopku za sjezdem z dálnice na Vyškov a hurá do Kroměříže.(whew) Na horizontu probíhá hlavní silnice a výjezd z dálnice se na ni napojuje kolmo. Ta stopka je tam stále. I po sedmnácti letech se dodatečně rdím. (blush)
Stopka tam ještě pořád je, ale do KM už se jezdí po dálnici 😉
Já si v 18-cti spáchala řidičák a pak víc než 10 let neřídila. Až po posledním stěhování začal být velký problém s dopravou na závody a navíc se naskytla šikovná felicie – „traktůrek“. Sotva jsem něco najezdila, zaparkovala jsem do pole (traktor, no… ), sice mezi dva stromy, ale břichem na šutr. Opravovala se čtvrt roku, takže co jsem se do té doby pracně naučila, zase jsem zapomněla. Tak snad už teď jen po silnicích…
Mušketýr mě řídit neučil- prohlásil, že na to nemá nervy. Takže po těch deseti letech jsme si zaplatila dvě kondiční jízdy po Brně a začala sama řídit na vesnici, až jsem se odvážila i do toho Brna. Mušketýr jel se mnou autem jednou, když potřeboval odvézt z vánočního večírku. Ale přišel na to, že jsem získala užitečnou dovednost 🙂 Už se mnou nemusí jezdit na všechny nákupy, na veterinu, s dětmi po doktorech….