Sedím u živého tepla kamen a s potěšením sleduju, jak plameny obkličují velké březové poleno. Před chvilkou jsem přiložila, oheň olízl visící cár březové kůry a ta prudce zavoněla lesem. Po dlouhých měsících mi stačí nosit jediné ponožky a doma nemusím sedět v silné flísové mikině, přestože venku neustále pořádně mrzne.
Zima
Když tak přemýšlím, kdy jsem v životě nejvíc mrzla, tak to kupodivu nebylo u nás na chalupě v horách, byť se tam topí jen v obytných místnostech, zatímco zbytek domu je v zimě stejně prochladlý jako okolní les. Bylo to na Taiwanu, kde byly byty zcela uzpůsobeny vysokým letním teplotám, takže neměly ani náznak nějakého těsnění kolem oken a všude byla chladivá dlažba. Když v průběhu ledna klesly teploty k deseti stupňům a vlhkost přitom zůstala takřka stoprocentní, začala nám být strašná zima. Dobře si pamatuju, jak jsme vyjížděli do obchodních domů, kde se mezi lidmi dalo přece jen trochu zahřát 🙂
V Norsku jsme nemrzli, byť náš klasicky dřevěný domek svým provedením připomínal české chaty. Nebylo v něm takové teplo, jako u nás doma – málo platné, kamna jsou kamna, ale třeba veliké francouzské okno tvořící západní stěnu obývacího pokoje dokázalo za slunných dní vyhřát domek tak, že jsem musela větrat a stínit. Skla na oknech byla dvojitá a okna dobře utěsněná. Kdepak, tam si na nás zima taky nepřišla, přestože tam umělo pořádně mrznout.
Náš dům v Anglii byl na pohled nádherný, starý, z části hrázděný, velmi kultivovaně zařízený. V obýváku byl velký krb, všude byly koberce – vypadal teple, pohostinně a útulně. Tak od dubna do října to byla stoprocentně pravda. V zimě to bylo něco jiného. Půvabná dřevěná okna s malými skleněnými tabulkami pochopitelně nebyla ani dvojitá, ani utěsněná. Totéž platilo o všech čtyřech domovních dveřích.
Například dveře vedoucí z kuchyně rovnou na dvorek neměly od jara do časného podzimu chybu – měla jsem je prakticky pořád otevřené, stačily čtyři kroky od kuchyňské linky a mohla jsem se kochat krásou anglického venkova. V zimě to byl vynález, který by ocenil markýz de Sade. Teprve četba vesnických románů od autorky, skrývající se pod pseudonymem Miss Read, mi napověděla, k čemu jsou všechny ty silné dvojitě ušité závěsy, kryjící okna i dveře… bylo to těsnění! Takže když nadešel druhý podzim, tak už jsem neváhala a zatahovala 🙂
Hvězdy
Astronomie a vesmír jsou pro mě pojmy poněkud odtažité – jak se umím ponořit do mikrosvěta, tento makrosvět je na moje vnímání prostě moc veliký. Ráda se dívám na astrofotky, ale přiznám se, že je obdivuju spíš jako úžasná výtvarná díla – tu fyziku za tím ukrytou si radši ani nezkouším představit.
Přesto na hvězdy koukám, jsou pro mě důležité. A to odmala, právě díky naší chalupě v horách. Není tam široko daleko v okolí žádné světlo, které rušilo svit hvězd a já si dobře pamatuju jak hluboké letní noci s ospale pocvrkávajícími cvrčky, tak ty mrazivé zimní, kdy mi mamina ukazovala jednotlivá souhvězdí. Je fakt, že kdyby na mé orientaci podle hvězd závisel můj život, tak nepřežiju. Ale svého Oriona poznám kdekoliv (ať už pod Orionovým pásem visí meč nebo cokoliv jiného 🙂 ).
U nás doma mohu hvězdy nerušeně sledovat od půl jedenácté v noci – to zhasíná i sporé vesnické veřejné osvětlení. V Norsku jsem se musela na hvězdy chodit koukat do parku na břeh fjordu, protože to bylo v okolí jediné místo bez světel – dlouhá zimní tma naučila Nory osvětlovat prakticky vše. Oriona jsem samozřejmě vídala, ale ne z okna našeho domu. V Anglii jsme na tom byli se sledováním hvězd mnohem lépe. Tím, že jsme bydleli na usedlosti vzdálené více než tři sta metrů od kraje vesnice, a tedy také bez veřejného osvětlení, stačilo vyjít v jasný večer nebo v noci na louku, zaklonit hlavu a dívat se…
Podívaná tu byla mnohem akčnější než jinde. Ne, že by hvězdy metaly kozelce nebo opouštěly své dráhy, ale s večerem se mezi ně míchala světla letadel. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli vzdušnou čarou skutečně jen kousek od londýnského letiště Gatwick, a Heathrow bylo coby kamenem dvakrát dohodil, byl na obloze vždy značný provoz. Startující a přistávající letadla měla vedle pozičních světel zapnuty i silné reflektory, takže vypadala jako těžkotonážní světlušky opisující dráhy nalinkované vzdušnými koridory.
Často jsem okouzleně sledovala oblohu a pamatuju si jeden večer, bylo kolem deváté, a já jsem v malém úseku oblohy nad svojí hlavou napočítala sedm letadel – a tušila tisíce hvězd. Na Oriona jsem mohla mávat z oken ložnice, stejně jako tady v Doubravici. Je to zvláštní pocit – jako bych cítila pod rukama v jedné chvíli jak pevné dřevo našich špaletových oken, tak jemné oblouky oken starého anglického domu. Pořád se mi v hlavě a pocitech míchá teplé pohodlí a čistá jednoduchost našeho Domu s důstojnou elegancí, temným dubovým dřevem a červenými koberci Coltsford House. Patřím sem, ale pořádný kus mé duše přirozeně patřil i tam. Zajímavé.
Malování
Je to už víc než měsíc, kdy stěhováci naložili v Anglii naše věci do beden a bedny odvezli neznámo kam. Po dlouhém vyjednávání máme konečně termín – 3. března nám je prý dovezou! Opravdu toužím si na sebe vzít něco jiného, než těch pár kousků oblečení, které jsem si přivezla v jediném kufru, ale co mi doopravdy chybí je malování. Někde v hlubinách krabic jsou uložené moje vodovky, paleta a kuférek s dalšími potřebami pro páchání akvarelů. Nemůžete žít na anglickém venkově a nemalovat akvarely, ne? Nebo ano?
Jsem kreslící a malovací od chvíle, kdy mi coby batoleti svěřili první tužku. Prokreslila jsem se všemi školami, malůvkami neozdobila jen maturitní písemku a diplomku. Jak jsem ovšem vklouzla do dospělého života, tak mi vedle hraní s dětmi zůstalo jen čmárání během telefonování a zdobení nákupních seznamů. Malování jsem se hodně let nevěnovala. Potom přišla doba, kdy mě do hloubi duše deptalo účetnictví, takto jediná práce, kterou mohla matka dvou malých dětí získat, a začala jsem proto chodit v Praze na Vinohrady do ateliéru jedné malířky malovat s olejovými barvami. Byla to skvělá terapie, která mi pomohla uchovat si příčetnost, ale jak jsme se přestěhovali do Doubravice, tak jsem s malováním skončila.
Potom nás osud přetáhl přes Norsko do Anglie a já se opět ocitla v situaci, kdy bylo třeba si hledat nějakou rozumnou socializaci. I zjistila jsem, že v Oxtedu, blízkém městečku, se schází klub lidí věnujících se akvarelu. Pokud si vzpomenete, tak mladé dámy v anglických románech se vždy věnovaly hudbě a malování – považovalo se to za základ vzdělání. Anglický akvarel je i určitý pojem – a jakmile vám vejde anglická krajina pod kůži, tak ho i bezpečně poznáte, protože Angličané nejradši malují krajinu, květiny a ptáky.
I přihlásila jsem se s jistou důvěrou, že se snad mohu zařadit mezi pokročilé – což leták výslovně doporučoval. Kdybych byla věděla, do čeho lezu, tak bych tam bývala nevlezla a byla by to velká škoda 🙂 Základ byl v tom, že jsem sice věděla, co to akvarel je, ale naprosto jsem netušila, jak kýženého výsledku dosáhnout. Hned na první hodině jsem zjistila, že veškeré zkušenosti s olejovými barvami mi jsou spíš na škodu, než k užitku – s vodovkami se prostě zachází úplně jinak.
A nejhorší bylo, že dámy onoho (prakticky) klubu důchodců byly jedna lepší než druhá a na skupinově vysoký standard bez problémů dosáhl i jediný zúčastněný muž, a to bylo Mikovi osmdesát a levou ruku měl po mrtvici nepohyblivou. Lynda, malířka vedoucí kurs, sice měla problém si zapamatovat, z které země dalekého východu pocházím, ale to jí nebránilo mě trpělivě ukazovat většinu základních postupů, s jejichž znalostí se ostatní patrně už narodili.
První měsíc jsem poctivě malovala a posléze svoje výtvory zahazovala. Bylo by to nesmírně frustrující, nebýt atmosféry, jaká na hodinách panovala. Dámy nejen malovaly, ale také vedly řeči, a já jsem fascinovaně poslouchala. Naštěstí se jim dalo téměř rozumět, což bylo dané – řekněme si to na rovinu – jejich sociálním statutem. Ano, od dob slavného profesora Higginse z muzikálu My Fair Lady se toho v Anglii hodně změnilo, ale mluvená angličtina stále ještě hodně vypovídá o původu a vzdělání hovořící osoby. A malující dámy byly prostě Dámy. Což jim samozřejmě nebránilo vést řeči.
A protože byly dámy, tak se ke mně chovaly vlídně, přestože jsem měla divné jméno a cizí přízvuk. Já jsem si je oblíbila poměrně rychle, jim to trvalo trochu déle, ale fungovalo to. Zamilovala jsem si ty dvě hodiny soustředěné práce, kdy jsem zdolávala nové a nové mety, případně padala z těch starých. Dívala jsem se, jak se ony dívají a malují, a stále mě fascinovalo, jak různě a vždy zajímavě se dá zpracovat jedno téma.
Poučné bylo i letní setkání u malířky na její zahradě v Caterhamu – grilovalo se a pilně, leč distinguovaně se povídalo. Přes léto jsem se setkávala jen s jednou z dam – s Lucy. A potvrdilo se mi, že nejvstřícnější k cizincům jsou lidé, kteří mají sami s pobytem v zahraničí zkušenosti. Lucy pracovávala pro BBC a žila nějaký čas v Rakousku a ve Švýcarsku, jako rodina měli potom dům v Itálii, takže se kromě němčiny učila i italsky a měla tak pochopení pro moje jazyková klopýtnutí.
A já jsem tak získala vedle příjemné společnosti také nového koníčka. Malovat vodovkami je sice mnohem těžší, než olejovými barvami, ale zase s papírem se člověk vejde prakticky kamkoliv a voda nesmrdí jako terpentýn. Rozhodně nemohu tvrdit, že bych malovat uměla, ale baví mě to zkoušet. Lucy mi psala, že na poslední hodině malovali lahve z barevného skla na jinobarevném pozadí… hm.
Až přijdou ty nešťastné bedny, až všechno vybalíme, až uklidíme ten binec, který zákonitě vznikne, tak to zkusím. A výsledek – pokud bude stát aspoň za něco – naskenuju a pošlu Lyndě. Má iPad, takže to bude moct ukázat na hodině ostatním a mně poslat to, co namalovala ona. Jsou chvíle, kdy mám opravdu ráda jednadvacáté století 🙂
Mila Dede, at jsi byla, kde jsi byla, tak Dum na tebe cekal a byl pro tebe pristavem. 🙂
Jeste drobne historicke trivium ohledne tech britskych separatnich kohoutku na teplou a studenou vodu. Cetla jsem v nejake knizce o konci 2. svet. valky, ze kdyz Churchill byl v Jalte, tak se tak zamiloval do baterie, ktera vodu micha (a kterou Stalin mel v ubytovani, co jim poskytoval), ze si je nechal instalovat do sveho sidla v Anglii.
Já jsem ty kohoutky zkoumala na netu (taky mě to při návštěvách v Anglii ehm…popuzovalo) a našla jsem docela zajímavou verzi. Ze studeného kohoutku podle předpisů musela téct PITNÁ voda, z teplého nemusela, stačila užitková. Ale prakticky mi to stejně nedává smysl 🙂
a to mě zase smysl dává…… 😉
Dává to smysl – já se ptala 🙂 Kolem kotlů s teplou vodou se totiž držely krysy a ta voda tedy byla celkem rozumně považována za nečistou. No, a ten dojem doteď nevymizel, byť krys je rozhodně méně… ve většině anglických baterií se voda míchá až na samém konci té hubičky, ze které vytéká, takže když dáš ruku těsně pod ni, tak citíš studenou i teplou 🙂
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) „Běž do obchodu pro rohlíky“, rozkazuje manželka.
„Ale vždyť venku strašně leje,“ brání se manžel, „člověk by tam ani psa nevyhnal!“
„A kdo ti říká, že půjdeš se psem?!“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny
a pěkně se vyspinkejte. ~o)
No,když je počasí,že by psa nevyhnal,tak můj pes klidně vyžene mně a co nejdýl v tom počasí hledá pesemesky a já moknu,eventuelně mrznu…
No prosím, pak že by psa nevyhnal – se vyžene sám (a tebe vezme sebou (chuckle) ).
Dede, konečně jsem se dostala ke Zvířetníku a čtu a lebedím si a jsem moc zvědavá….
Zvědavá na obrázky a lebedím si v zatepleném domě na vsi, kde se v 10 hodin zhasíná veřejné osvětlení a z postele koukám na Velký vůz.
A moc ti přeju, aby ti zatrackaní bedňáci už dovezli englické bedny.
To je radosti, když je čtení od Dede (inlove) . Jinak se taky zuřivě hlásím o obrázek (clap) .
Docela tu malovací situaci chápu – taky jsem byla kreslící batole až puberťák – akorát už jsem nějak nenatrefila na příležitost se k tomu vrátit.
Dede, nechceš nám dávat hodiny (happy) ?
Tak to já se nehlásím. Mně by Dede musela dát leda ránu do hlavy. Jsem Mám malovací hluch a obě ruce levonohé. (wasntme) (tmi)
Malovací hluch mám taky. Větší kreslící či malovací kopyto nenajdete.
Takovejch nas tady je…
Tak schválně…. taky mi dávali trojku z milosti, aby mi nekazili vysvědčení,jinak bych měla minimálně za 4 , ale propadnout z kreslení, teda z výtvarky…ale trpěla soušku učitelka Linková,trpěla hůř jak zvíře…. (chuckle)
OT – hlášení o Darlence a Elišce – z meilu:
„… v pořádku. Teď jsem se vrátil z dovolené. Trošku jsem měl obavy, jestli to nějak nezmění jejich vztah ke mně, když se jim věnoval pouze bratr. Ale jak vidět, jsme v pohodě. Teď, když už není sníh, tak si i procházky víc užívají. Všechno pročmuchají, sem tam proženou nějakého bažanta, a tak se spolu těšíme na jaro.
S pozdravem J. Sýkora“
Jarko, díky. Tohle byla trefa!
Holky nám dělají radost. A páníkové snad ještě větší. (sun) (sun)
Jo, to potěší! (h)
Pozdrav Darlence, Elišce i panu Sýkorovi (wave) (h) (hug)
OT – Tak jsem právě koukla z okna – vidím pána. Pán má vodítko. Veliký vodítko…. douhatananánský vodítko. Vodítko přímo stopovací…
Tak koukám. Pána už nevidět … vidět je vodítko …. pořád vidím vodítko ….pán už musí být na konci ulice ….ještě vidím vodítko …. pán už je nejspíš na náměstí … furt vidím vodítko….
A pak se to stane …. objeví se cosi velikého …. a černého …. a usilovně to cape za páníkem ….. cca tříměsíční rotvík …..
😀
Rputi, ty jsi neskutečná 😀
Jééé, úplně to vidím (inlove)
😀 (rofl) (chuckle) (sun)
Jojo, je to tak. Já sem teda docela zápecník, ale mám velmi scestovalou sestřenici. A na zimu si snad nejvíc stěžovala, když bydleli 2 roky v Barceloně. Teplota tam klesala snad k nule, okna jednoduchá, topení v podstatě žádné … Prostě to těm jižnějším národům přijde zbytečné, když je zima jen chviličku a vlastně nijak velká. Nechápu je.
Hvězdy na nebi mám ráda, ale MLP víc. A děsně trpí tím, že u nás jsou většinou vidět špatně. Máme dokonce docela dobrý dalekohled, jen nám k němu chybí stativ. Už se těším, až na hvězdy bude s tátou koukat Rysík.
Malování. Jsem takový tvor, co rád zkouší kde co, ale nic mu nejde pořádně. Ale jeden čas jsem s pastelkama kreslila dost pěkné obrázky, ovšem jen podle předlohy. Teď kreslíme (ale i malujeme vodovkama) s Rysíkem. Sice můj projev při práci podle fantazie připomíná projev dítěte prvního stupně základní školy, ale baví nás to oba :). Už spoustu let si říkám, že až mi vyjde čas a peníze, tak si zaplatím nějaký kurz kreslení. A šití. A zase bych tancovala. A … A zase nic.
A ještě OT. Jsem tu dneska s Rysíkem sama. Jen teda na odpoledne, ale je to test, jestli to zvládnem, tak nám držte palečky. Protože ve čtvrtek bychom tu měli být sami celý den a to už bude horší. Teď spí v mojí posteli, protože z té jeho neumí vylézt sám.
A je vzhůru, to dlouho nespal :(.
V Jižní Itálii topení v domech nemají vůbec zabudované. To je stejný případ jako ve Španělsku. Jenže jak v posledních letech počasí stále více blázní, tak tam zčistajasna mívají i sníh, na což nebývali zvyklí. Tak tam hojně nakupují různá elektrická topidla.
Jinak už jsem to tu asi i vícekrát psala. U mé známé (Severní Itálie, ale ne hory) v zimě – vedro v kuchyni – 18 C, příjemných 15 C v obýváku a v ložnici tak okolo 10 C. Topení od cca 6:30 – 7:30 ráno, od cca 17-18 hodin do cca 20- 20:30 večer. A otužujte se!
A přeji, ať je ti i s Rysíkem dobře na těle (na duši vím že je), ať tě klučina moc neunavuje. A šetři se. (h)
No, když tam nejsou-protože jsou v práci, tak se netopí .-)
To je to, co mí zaměstnanci nejsou schopni pochopit: nejsem přes víkend v práci? Tak proč má jít topení na 5??? A ještě ke všemu i v prostorách, ve kterých se topit vůbec nemusí? Jdu domů v 16.00, vypnu topení! Ráno ho pustím! To je stejné, jako se svícením – jdu domů, tak snad zhasnu ne? Těch keců okolo, dávali mi do kanceláře teploměry a vyhrožovali………. No, pak se zdražilo topení a tím i náš nájem a měli na výběr – buď budou topení vypínat a šetřit nebo zkrouhnu stravenky a další výhody. A jejda, jak to šlo! Jdou domů a topení je vypnuté! Jak se lidem sáhne na prachy, tak v tom momentě to začne fungovat.
Přijedu do hotelu v Německu na jednání nebo na školení, venku mínus něco, v hotelovém pokoji plus, ale tak lehce nad nulou, topení vypnuté. Zapnu si topení. Ráno ho nechám být, ale přijdu do pokoje odpoledne nebo v průběhu dne po školení či jednání, topení na nule, uvnitř zima. Prostě ho vypnou! Logicky. Nejsem tam, proč topit? V noci bylo lehce vlažné, ale vyhřáto bylo a já si nestěžovala. Až tenhle princip lidé pochopí, to bude jásotu! Okna dokořán, topení naplno, to je prostě obvyklý postup a mně může vzít deset čertů, nejen jeden!
Jenže málokomu už dochází, že systém vychladnout – vytopit je energeticky stejně náročný, jako udržování stálé teploty a pokud tu stálou teplotu nesundaváte o víc, než tři stupně, vyjde to levněji, než tzv. ,,šetření“.
Temperovat stačí, prostě zavlažit tu topnou vodu, aby se udrželo cca 16°C…ale proč se má v době, kdy tam nejsem topit na 23°C???? (whew) u nás v kancelářích přes víkend topení jede na minimun, aby nezamrzla voda…v pondělí v 5 hodin se teplota zvedá a v 7, když dorazíme do roboty, je příjemných 22°C.
Jenže, pokud se vypne topení, tak chládne nejenom vzduch, ale i zdi a pak je spotřeba skoro stejně velká. Vyzkoušeli jsme kdysi v zimě – udělalo se přechodně teplo, tak manžel stáhl topení, za dva, tři dny se udělala znova zima a než se barák znovu natopil, tak se spotřebovalo navíc to, co jsme za ty dva dny ušetřili.
Pravdu díš, Ivo – bohužel tím, že úplně vypnete topení moc neušetříte – na druhý den zase začenete vytápět nejen vzduch, ale i stěny a zařízení (židle, stůl) – ony totiž velmi absorbují teplo a proto musí být tepelný výkon daleko vyšší, tudíž spotřeba plynu se zvedne – a o tepelné pohodě to už vůbec není. Snížit teplotu jo, ale úplně vypnout není ekonomické – jedině snad, že máte přímotopy. Jojo – umět dobře zatopit není žádná sranda.
My máme podlahové topení, takže topíme pořád stejně. Soused, který má také podlahovku, tak na noc vpodstatě vypíná a když k nim člověk příjde, tak se na té podlaze nedá stát, protože mu to pak topí několik hodin v kuse. V památnou zimu 2005/6, kdy v Přerově bylo -34, jsme doma měli teplo, oni si museli dohřívat přímotopem a nakonec zaplatili za plyn skoro o polovinu víc než my.
Jo tak podlahovka – tak tu nevypínat vůbec, max. na noc snížit o stupeň – dva (prosím na termostatu ne na kotli).
Sharko, víš kolikrát jsem tohle šetření a totální netopení přes den proklínala, když jsem ve svém pokoji sbírala odvahu si svléknout kabát? 😀 On totiž ten dům je potom náležitě promrzlý, ty přijdeš promrzlá zvenku, uvnitř se nezahřeješ. Čili posléze vyjdeš už z domu zmrzlá jako drozd, o to je ti větší zima venku. Přijdeš domů, nemáš nejmenší šanci se zahřát. Tak to jde celou zimu.
Nevím, ale asi mockrát…jenže to je ta jejich logika a tu nepředěláš….. (wait)
Tak při těhle teplotách bych já nevydržela. Leda tak v zimním kabátě a kulichu. Já jsem teplomilná a špatně snáším i prochladlé zdi a zařízení.
Karakal, tak doufám, že to klaplo! (h) (y)
O.T. Dnešní fotku z APODu vám prostě musím ukázat:
http://www.astro.cz/apod/ap110228.html
Využiju to taky k tomu, že pogratuluju všem Lumírům, i když se tady asi žádný nevyskytuje, ale i všem, co něco slaví, slavili či slavit budou. Všechno nejlepší, moc a moc zdraví a pohody. (rose1)
Díky Veram, to je úžasný snímek (*)
Já to našemu řediteli předám veram .-)
Dneska mají svátek moje hodinky, je to značka Lumir. 😉
A co jsi jim dala k svátku? (dance)
No jo, jsem hrozná – nic. 🙂
těžce prolítávám, ale ….. načíhla jsem do článku a jediný co mý profesionálně zdeformovaný oko nevím proč zachytilo (aniž by to hledalo) je , že ti patlalové vám Dede zásilku ještě nedodali?????? 8-| (whew)
no potěš koště teda :@
zbytek musím dočíst později.
Milá Petro, čekám, že je přivitám tvrdým chlebem, mrkví a jablky. jsem si takřka jistá, že Pickfordi naše věci naložili na potah tažený volky – tak abych pro ta ubohá ucaprtaná zvířata něco měla 😀
No vida, a my si donedávna mysleli, že nejpomalejší dodavatelé jsou norští sobi (chuckle) (chuckle) , kteří balíčky vozí přes severní točnu (think) (think)
Milá Dede, s velkým zájmem jsem si přečetla toto povídání. Je mi totiž velmi blízké. V cizině jsem toho prožila také dost. V jednom se to poměrně diametrálně lišilo. V Norsku i v Anglii jste měli příležitost si vytvořit svůj vlastní domov. Prostě pronajaté domky jste si mohli zabydlet na potřebnou dobu a vytvořit tam nějakou iluzi domova. I tak je jasné, že Doma v Doubravici je to pravé Doma, které nemůže nic nahradit.
Já jsem na počátku svých pobytů v Itálii zažila něco diametrálně odlišného. Vzhledem k tomu, že má stipendia byla časově limitovaná a někdy jsem se mezi pobyty i vracela domů, nemohla jsem si držet jedno stálé bydlení. Tak jsem postupně vystřídala asi 8 různých bytů a musela jsem vždy myslet na to, že se mi veškeré mé potřeby prostě MUSÍ vejít na záda a do dvou rukou. Takže jsem nakonec ani nevybavovala dočasná bydliště blbinami neb a protože se ukázalo, že přepravit malý látkový kobereček (předložku před postel) byl problém, stejný problém byl přepravit deku, polštář a tak podobně. Ani nemluvím o obrázcích na holé zdi. Plakáty jsem při odjezdu prostě nechávala na místě.Tak jsem několik let žila vlastně na kufrech, v pronajatém lepším či horším nábytku a měla jen ty nejnutnější věci. Až teprve v posledním bydlení jsem našla určitý pocit domova. Páni a paní domácí se ke mně chovali různě – od chladného kalkulu, kolik jim vynese má činže, přes ubytování na ubytovně cizinců, šetřílkovství věčné studentky, povídání se starým pánem pamatujícím režim Musoliniho a vyprávění o jeho válečných zkušenostech (to bych mohla někdy napsat), přátelství jiné studentky, díky které rozkvetla i egyptská muslimská dívka až po rodinu, která mě přijala mezi sebe, což ale zase znamenalo dělat to, co dělali oni.
Zima – už jsem to tu kdysi psala, ale nikde mi nebyla tak strašná zima jako v „teplé a slunné“ Itálii. Jenže to tam nesmí být člověk přes zimu, kdy Italové nesmírně, ale opravdu nesmírně šetří na topení, přičemž okna mají zpravidla jednoduchá.
Některé věci se nedají dost dobře vypovědět.
Hmm … a kdyz si tak vezmu, o kolik min by se vypustilo CO2, kdyby se vsechna ta nesmyslna jednoducha okna vymenila za poradna dvojita … ale misto toho se resi zarovky. Evidentne vyrobci oken nemeli v bruseli takove zastani jako vyrobci zarivek. Cimpak to bude.
Mimochodem jestli neco fakt nechapu tak to je proc proboha nedojde aspon tem co bydli ve mestech, ze krome tepelne izolace jsou ta dvojita okna take slusna ZVUKOVA izolace. Ze ma nepouzitelna jednoducha skla ceska ambasana v Londyne (u krizovatky na velice frekventovane ulici) to chapu … vyhrala nekdy v sedmdesatych letech architektonickou cenu, ale ze i ostatni …
Anglie je prostě země tradic. A protože oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu vznikly kdysi dávno, bylo by je těžkým hříchem vyhodit a místo nich nainstalovat klasickou mísicí baterii. A protože kdysi dávno bylo sklo drahé, dělá se dodnes jednoduché zasklení. Tradice je prostě silnější, než ekonomika, zejména, když jednoduchá okna jsou pořád levnější, než dvojitá a dva kohoutky vyjdou levněji, než baterie.
Myslím, že u těch kohoutků nejde v první řadě o slevu… zažila jsem i v hotelech, drahé a krásné vybavení koupelny – a oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu 🙂 když to bylo dobré za královny Viktorie, tak proč by to nefungovalo za Alžběty? 😛
Náš dům mělopravdu směsnou baterii jen ve sprše. Dokonce i v kuchyni a u van byly dva kohouty a pod baterií bylo cítit, jak ještě tam teče teplá a studená odděleně…
Dede, moc hezké střípky (inlove) . Těším se na další a taky se přimlouvám za obrázky. Držím palce, ať už se tento týden dočkáš všech postrádaných věcí a tak vůbec… (y) (sun) .
Dobrý den všem 🙂 !
Tak jsem po víkendové absenci se potěšila Nastěnkou,mňautobiografií a Beckynkou a teď těmi Střípky (y) (clap) ! Postřehy z cest nebo bydlení v zahraničí jsou úplně něco jiného, než co nabízejí cestovky. Moc se na střípky těším a držím palce,aby všechny věci dorazily v pořádku (y) ! (h)
Milá Dede – moc krásné Střípky. Doufám, že budeš v nastolené cestě pokračovat neúnavně dál a že nás budeš střípky přímo zasypávat.
A jinak budu kontrovat Sharce mojí oblíbenou básničkou, hojně se nyskytujících v památníčcích:
Cestička k domovu zdárně se vine,
lepší je, krásnější než všecky jiné.
A ještě jedna památníčková na obdobné téma (těžká parafráze):
Ať se vydáš jakoukoli cestou,
nezapomeň nikdy, že jsi dcerou českou.
OT – děcka kočičí, koukněte, jak se má korespondovat s kočkou (chuckle) http://www.modrykocour.cz/diary-kocour.php?id=2218
Pokud jde o stěhovací vozy plné věcí, tak jsem vydumala, že Dede mohla v Anglii načichnout i duchem Mary Poppins, a ta když uklízela v dětském pokoji, tak udělala rukou jako takhle a trochu takhle a všechny ty věci samy naskákaly do přihrádek (mm)
A na oskenované akvarely se moc těším!
Tak to by se mi opravdu hodilo! 😀 Leč obávám se, že se s tím budu muset poprat klasickou cestou 🙂
Ano ano, doma je doma! Kupříkladu – kde jinde je tolik takových těch, převlečených za kamarády (pozdrav letí na západní výspu i do hlavního města!)
Už ten pocit zahřeje 🙂
Výspa na oplátku takovým těm podobným mává do hustě zalidněné pravotočivé zatáčky na Vídeň (wave) .
(A jejej, Baty, sím, přimhuř obě očka (nod) )
Mno, tak pro tentokrát a kvůli Pedrovi a že už je večer!!!Ále jináč si mě nežádé, kemo, lochec si ze štatlu nejaké sudeťák dělat nebude!
Správně! Jede na nás křivý války, a esi nevodvolá, šópnem ji na roští…
Do křa, Jarko, do křa….
Jsem fčéra okoukla místo pohostinského vystoupení tria „dvě a psice“. Jen mi není jasné, jak jste se tam všichni vešli. Že vy jste vyhnali Nastěnku na balkón (doh)
prej – pohostinského vystoupení :O (chuckle) 😀 😀 😀 😀 😀
Tož – nemůžeš zas všemu věřit, někteří hostitelé toho nakecají 🙂 🙂 🙂
Jj, o bábofce k snídani třebas… ;(
Osobo, kroť se – dyk ona nás zaživa zabije 🙁
(flex) (flex) (flex) no tohle bude drahy, tohle bude booooolet!!! (punch) (rofl) (rofl) (rofl)
Babofka, babofka jo?????? Poslechnete si mili Zviretnici pohadku, bylo nebylo :@ :
Aby ty carodejnice dve mohly mit luxusni spanicko na Fidelovi (seznamte se – muj gauc), tak jsem noc predtim do tri do rana montovala novou postel!!! (whew) A v patek odpoledne, zatimco me a pul hodiny buzerovaly tydlyfonem, kde jako jsem a kdy za nima dorazim do hospy a pak do lesa, tak jsem pro zmenu pumpovala matraci!!! (flex)
A jelikoz jsem diky vyse uvedenemu jaksi tu babofku nestihla, tak jsem ji chtela pect na sobotni snidani az vecer. To prej neee, ze su makla, at s nima radsi kecam. A dokonce si privezly proviant – zkorumpovanej strudl! No tak nic. Pak me po pulnoci zacaly neuveritelne stengrovat, ze jako teda babofka k snidani nebude??? No a co cekaly – jsem se zvedla a sla ji delat. A normalne ty dve baby cvokaty me caply, vajicko vyrvaly z pracovite dlane, pres hlavu prehodily peclive ustlane prosteradlo.. a babofka byla kde?? Babofka byla v peeeerdeli, pane hraaabe 😛
Bim bam, pohadky je konec a pokud je neuskrtim, budou na vyspe a v prelidneny zatacce zit jeste dlouho (chuckle) jenze ja je uskrtiiiiiiiiim ]:) (flex) (nod)
Nepospíchej, počkej si, až budeš mít doma želvičky (doufám, že máš masožrafky). Budeš mít pro ně namraženou potravu. Jen nevím, co s těma miláškama krunýřatýma udělá ten nygotýn. (wait) (tmi) (dance)
Jůů, a teď tu o Šípkový Růžence ééé co to melu, o Červený Karkulce. Jojo, babička se měla… S košíčkem. To nebylo jako neviditelná jitrnicobábofka :* .
Bim bam. Pokoj všem lidem dobré vůle. (Za sedmero horami (rofl) ).
Už je to jistý. Až se tohle duo zase u tebe ukáže, tak je kosí bratři kousnou do zandele (clap) Jen s nima trénuj synchronizované zakousnutí na povel (rofl)
Ivo, Ty to dokážeš tak krááásně popsat, jsem dojata… Ano ano, zamačkávám slzu v oku! Louk nepochybně dtto!
JEZIBABY UKECANY!!!! (devil) (devil) (devil) (rofl) (rofl) (rofl)
Nevím, co se dělo okolo bábofky, ale buchty od Ivy byly 1* A vooooněly. A Beda byla pasována na „Honzu“. 😛 Dostala buchty do ranečku na cestu. Ty jí zabalila hostitelka z radosti, že už to opravdu vypadá velmi nadějně na odchod (rofl)
náááááhodou – prý nás kluci po našem odchodu trochu hledali a pofňukávali (až pak to zalomili)
Dekuju Zdeni, dekuju Bedulko, dekuju Karolino (inlove) aspon tady ma clovek nejaky zastani 😀
U tech dvou prastenych koz se jeden nicehoznic nedovola 😛
Btw buchty byly plneny povidly svarenymi s portskym, hrebickem a skorici. A lehce se mi shora prichytily (chuckle) (chuckle) (chuckle) ale zase budem fsecky kraaasny (rofl) (cat)
Taky chci vidět obrázky. (clap) Díky Dede, že se pouštíš do vyprávění Ty a Anglie a Ty a Norsko. Moc se těším na dobu, kdy už budeš aspoň trochu zabydlená. Pak budu lobovat za pokračování (sun)
(rose1) (cz) (rose1)
Milá Dede, taky chci vidět obrázky!!! (clap)
Jinak podávám hlásání z víkendu: „naučila“ jsem se Rajče. Zdena b.p. a Beda mi s tím laskavě pomohly a tak se snad už také dostanu k tomu, abych sem dala více fotek plyšáků.
Strávily jsme u toho překrásnou neděli, Boxíková má ňuňací kosí bratry, jsou fakt k sežrání! Každé mládě je krásné, koťata obzvlášť, ale tihle jsou prostě úžasní, báječní, překrásní (cat) (cat)
Tak to byl krásný víkend.
A jak začal, tak skončil: v pátek jsem šla na nákup, neb jsem Bedu se Zdenou pozvala na oběd. Nakoupila jsem hromadu věci, nacpala do igelitky a šla na druhou stranu ulice. Přechod, blížící se auto, zrychlila jsem, aby nemusel zastavovat a v tom se to stalo: od igelitky se urvaly obě uši a vše se vysypalo na ten přechod. Řidič zastavil a pokynul mi, abych si to šla sebrat. Tak jsem tam v podřepu sbírala obsah tašky, ruce červené od brusinkového džemu, který se rozbil a zapatlal vše okolo včetně mých rukou. Vypadalo to na hodně těžké zranění. Sledovala jsem bezmocně, jak láhev se šlehačkou mizí v dírách deklu kanálu, jak citron uhání směrem k parku po ulici dolů a jak já s těma „krvavýma“ rukama patlám to červené všude okolo. Mezitím dojížděli ostatní řidiči, kteří viděli auto se zapnutými blikacími světly a cosi, co se ploužilo po přechodové zebře, řidiči vystupovali a běželi mi poskytnout první pomoc v domnění, že mně ten hulvát srazil a ani z auta nevylezl a já po přechodu na přechodu pobíhala jak zmatená slepice. No, zasmáli jsme se všichni, já tedy trochu méně, ale ti zúčastnění zřejmě mají o čem povídat na hodně dlouho.
Včera jsem chtěla dát Bedě domů zbytek omáčky. Tak jsem ho přelila do plastové krabice a pootevřela dvířka od lednice, abych vzala ještě zbyteček zakysané smetany a přidala ho k tomu, že si to pak doma jen promíchá. Tím jsem danou krabici rozpohybovala, ta spadla a celý obsah omáčky se vylil do dvířek lednice mezi všechny tam uložené věci. Plus kapal beze studu do zátěžového koberce! Čištění probíhalo cca půl hodiny, nadávala jsem si do blbů podstatně déle.
Tak snad už mám vybráno!
Já to znám už ze včerejška, ale fantazie pracuje, hlavně u toho s tou igelitkou, já bejt ten šofér, tak tam možná stojím ještě dneska a pláču smíchy…. (rofl)
Chtěla bych být muška zlatá sedící u toho přechodu (rofl) (rofl) (rofl)
TSSS, víš jaká by ti byla zima? Jinak omáčku mezi námi jsem moc neobhlížela, protože jsem bavila Meldu a Ríšu. Oni chtěli pomáhat. Tak jsem jim vysvětlovala, ať se nezapojují. Měli první řadu. Pan Zrzík se nejdřív při našem vstupu vydal na ústup do předem připravených pozic, ale pak neodolal Bedě a dovolil jí, aby se za ním napasovala pod kočičí věž a drbala ho. 😀 Nejsem sobec, stačili mi M + R. No a na kafi u kosích bratrů? (cat) (cat) naprosto nehynoucí zážitky. To je tak sehraná dvojka, že z fleku uspořádají pro návštěvy velmi pestré představení s akrobatickými prvky (inlove)
No, ještě že jsi je umravňovala. Oni jsou děsní pomáhači a při představě, že by byli ještě od omáčky zapatlaní i dva kocouři jsem už opravdu podléhala panice! :@
já se sem musím aspoň připodepsat s tím, že jsem si ten včerejší den převelice užila – no jen si to představte, postupně jsem si podrbala pět(!!!!!) kožíšků (o velkém zlomu ve vztahu mezi mnou a Zrzínkem už napsala Zdena b.p.) a postupně mě všichni vykrmili jako posvícenskou husu (chuckle) … Karolína mi naložila asi 27 knedlíků (a to jsem se sama vlastním úsilím umravnila u knedlíčkové polévky, že jako si nechám místo na tu svíčkovou, jinak bych byla nacpaná už dřív) a posléze Boxíková buchtama s povidly, vařenými s nějakým červeným vínem a tlučeným hřebíčkem, které více než buchty připomínaly cihly, jak byly veliké :*
jo jo, byla to taková pěkná neděle 😛 (clap) (inlove) (rofl) 8)
Podotýkám, že cihly připomínaly jen VELIKOSTÍ, nikoliv TUHOSTÍ! Byly naprosto fantastické, voněly, chutnaly jak od babičky, kde se to v té Boxíkové bere??????????
aha, tak já mám mindrák z toho, ž epod kočičí věží sedí Zrzík a občas na sebe nechá šmátnout a říkám si, když už k sobě pustil i střihačku jeho drápků, že je to teda vrchol (whew) a ty napíšeš,že se Beda napasovala pod tu jejich věž (rofl) , tak už nemám obavu,že by pupik nepůjčil i mě (clap) , jen já jsem se za ním nepasovala pod tu věž a říkala jsem si,že vyleze sám (nod)
No, Tvá sošná postava by rozhodně nebyla schopna se vplazit mezi kočičí věž a křesílko! Tam se blbě vejdu i já! Nechci Tě podceňovat, ale 5 kilo brambor do kilového hrnce nenacpu a nenacpu. Beda je jednak děsný vyžle, jednak velmi „gumová“ a také tak strašně moc toho Zrzínka chtěla, že prostě udělala cokoliv, aby ho dostala. Jo, některý ženský, když si umanou chlapa, tak by se krájely na nudle, jen aby to vyšlo! A to ještě ke všemu Zrzínek ani chlap není. :*
chňa! 😉 … svému štěstí musíš jíti v ústrety, to jednak, a druhak už bys mohla vědět, že na návštěvách se obvykle pohybuji v úrovni kočičích očí, takže je zcela normální, že jsem se narvala i pod kocouří věž (chuckle)
To je fakt! Už se těším, že někdy budu bydlet bez zátěžového koberce, jen s nějakou lehce stíratelnou podlahou a přijdeš mi vytřít! Tedy tu podlahu! (rofl)
Hezky se vejdeš pod pohovku, to bude nádhera! Pro Tebe potěšení, pro mne generální úklid.
Jak ráda zase něco uvařím!
Jsem přemejšlela, když u mě lezla Beda po zemi,že ona bude fotit kočky a já ji, schválně, co bude mít větší úspěch (chuckle)
Pche, a víš jak budeš naštvaná,až ti jednou řeknu, že Zrzík přišel sám od sebe a půjčil mi pupika? (chuckle) A ty ho budeš jen lovit pod věží? (angel)
No, hlavně, že se holky dohodly: Zdena se mnou konzultovala, že když Beda přijde, bude URČITĚ mít foťák a protože fotí excelentně, Zdena si foťák nebere! Beda si na foťák vzpomněla v metru! Tak zbyl ten můj a tomu se inteligentně vybila ta nová baterka! Fotky nějaké jsou, ale pohříchu málo!
Šárko, možné to je, ale držím Ti palce! On Zrzínek je Zrzínek! Ten hned tak někomu svůj heboučký hedvábný pupíček nesvěří! 😡
Ale nezdrhnul a byl na dosah mojí ruky a ducal do ní hlavičkou,že mám drbat na hřbetě…. 😛
No, to máš vlastně pravdu!
Jinak si musí chlapec zvykat na domácí prostředí, na hluky apod., už si zvykl docela dost. Pustila jsem Thermomix a vůbec nezdrhnul, neutíká když pouštím pidivysavač na denní lehké přejetí koberce, utíká jen před tím velkým Rainbow, neutíká když něco upadne nebo když se ozve v nějakém filmu střelba v tv………… je to strašný rozdíl.
Už ani nemizí z parapetu když popeláři stěhují popelnice, jen když jede auto na výměnu kontejneru a manipuluje s ním ve dvoře, tak to ještě nemusí!
cha chááááááá, nebudu ho jen lovit pod věží! normálně se nechá mazlit – bo se mi o tom zdálo (inlove)
Tak to je opravdu výživná příhoda 😀 Podle brusinek soudím, že asi byla svíčková? Jinak mi dnes bylo dovoleno obhlédnout si Karolínino kocouří trio a byla jsem nadšená – Melíšek je vyložený krasavec s uhrančivýma očima, velmi společenský, Ríšánek je drbací miláček a Zrzínek je plašánek opatrný, ale dojemně důstojný a milý. Je na nich vidět, že se jim daří opravdu dobře, to je velká zásluha Karolíny (inlove)
Díky, doufám, že jsi s tím „nákladem“ dorazila dobře!
Máváme tlapičkami a Zrzínek slibuje, že příště už nebude tak vystrašený a že Ti možná ten pupíček k podrbkání taky půjčí jako včera Bedě.
A byla jsem pokárána, že jsem ještě nedodala takovou mňamku, jako je ta paštička, tedy jako byla ta paštička neb už z ní zbyla jen ta tuba!
Jsem moc ráda, že paštika nepřišla nazmar! A polštáře už se suší – při praní jsem byla nadšená (výrobce doporučuje před prvním použitím přeprat), polštáře se proměnily ve velryby úžasných vlastností a nejradši bych si na ně lehla a ve vaně na nich rejdila (rofl)
Koukám, že jsem v každém příspěvku nadšená – ale kombinace bezva kocourů a polštářů ve mně prostě tyhle pocity vyvolává (sun)
Jsi pozitivně laděná a to je tím! To je dobře, protože pesimistů a škarohlídů mám kolem sebe dost a dost! Tak ať Ti to dlouho vydrží (sun)
A dej pak vědět, jak polštáře slouží a jak se Ti na nich spí. Máme ověřeno, že je to skvělý materiál, plní se tím různé polohovací pomůcky např. pro postižené děti apod., já si teď nechávám u výrobce šít menší. Kdo ho používá přestane s stěžovat na bolesti páteře.
Milá Dede, musím bohužel odjet pryč, ale čtení si nechám na odpoledne a řádně si jej vychutnám. I tak jsem dočetla k Malování.
Já se těším, že někdy třeba ukážeš obrázky i nám 🙂 My neschopní ti budeme závidět úplně všechno (blush) Doufám, že se bedny už neopozdí, už by sis své svetry a barvičky pomalu zasloužila- důkladně jsi Vuvu seznámila s novým domovem, našla jí cvičák a usadila ses ve svém domě. Tak teď už jen vybalit pár těch krabic a bude to 😉
Okna, kterými táhne, znám- v našem bývalém bytě jsme měli shnil dřevěná okna, kterými táhlo tak, že se hýbaly záclony. Strávila jsem v nich u počítače 15 zim, kdy mi blo děsně zima- psací stůl se jinam než k oknu umístit nedal a vzdálenost víc než půl metru od okna nijak nepomáhala. Tady mám teplo, i když ve většině rodinných domků, kde jsem byla dřív, mi byla děsná zima. Jenže jednak jsem si asi zvykla na chladněji a jednak tady nefoukááááá….
Foukání je děs. Však taky v Anglii najdeš v oddělení dámského prádla také teplé noční kabátky a chundelaté spací ponožky. A bačkory podšité beránkem, a vesty podšité beránkem a… tlustej tvíd – pořád ještě! (wait)
Jůůůů – vobrázky! To se moc těším! (sun)
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
A to je dobře, že už postrádáš barvičky (nod) . To znamená, že už začínáš být zabydlená (i když bez věcí… ) (nod)
Věřím, že se tento týden setkáš se šatníkem (a nejen s ním) , že dovezou vše v pořádku a že věci rychle vklouznou (já vím že samy to neudělají (shake) ) na staronová místa. A pak už štětec čeká 😉
Podrbej chlupáče. Jak to nakonec dopadlo s Bertem ? Uklidnil se trošku ??
No moc neuklidnil a nedopadlo to nejlíp – tedy vlastně to dopadlo dobře, protože sebevražedný útočník Bert přežil 😀 Kazan byl vážně nakrknutej a nebýt tam já, tak jsou z Berta dvě docela malé ovečky… Obávám se, že tady půjde je rozdělovat.
to ti nezávidím (shake) Zažila jsem trvalé ostříží hlídání Xerdy a Ricka a můžu říct, že i když moc dobře věděli, že každý konflikt bude potrestán, tak to čas od času zkusili… (tmi) Obytné zóny byly jasně vyhraženy (a oba věděli, že spojovací dveře dvou domácností jsou tabu) , zahrada bez lidí byla v pohodě (hlídali společně , klidně Rick stál Xerdovi pod břichem (chuckle) ) , ale zahrada v blízkosti lidí byla potíž. Takže žádné klidné posezení s kafíčkem, ale stále být ve střehu… žádné klidné posezení u ohýnku… ale stále ve střehu… I proto jsme se nezlobili, když nakonec nebyl zamluvený žíhaný dozí chlapeček, ale Kosatice… Přeci jen je to doma výrazně klidnější.
Co Lyndě?! NÁM ukážeš, žejo! (nod) Protože Ty maluješ moc pěkně, já jsem náhodou některé Tvé obrázky viděla. (y)
Dlouho jsem se těšila, milá Dede (inlove) , až se po cestování budeš moct trošku usadit u počítače a začít se s námi dělit o zážitky z cest … tak Střípky? Bezva – a už se zase těším na další. Moc ráda se na svět koukám Tvýma očima, vidíš věci, které já třeba vůbec nevnímám.
Přeju všem krásný den! (h)
Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím! Zatím vábím a chytám na vějičky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí. Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby. Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Země koktá a kucká, ale jednoho dne přece jen vykukující kukačka zjistí, že vše je připraveno, bezpečno, a to už všichni ptáci se rozlétnou s mírou melodií v zobáčcích a začnou stehovat obžurky hnízd. Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce! Z pučnic vyhlédne paroží a z bodličí první houba, kolínko usínající Zimuly. Pomněnky budou okouzlovat rybky a stydlivě říkat: „My jsme žabí korálky!“ Šedivé hrudky zamrskají ocásky a ulétnou. Na pedály strání stoupne ráno, lesy smírně a vznešeně zahučí a pak kdeco i s tím posledním chcípáčkem bude zpívat svítáníčko. Mísečky víček, zneklidnělé tíhou světla, rozkmitá pomrkávání dětí do zubatého slunce, z otloukaného proutku vynutí kluci písničku a bosorky šlahouny ostruží a malení připíchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky. Ocilky jarniček rozkřesají rosu.“Já jsem Podvečírka!“ „Těší mě!“ „Dovolte, moje jméno je Chlebíček!“ „Jsem Třeslice!“ Kdepak jen jsou křtitelničky těchto jmen? Jedno pro srdce a druhé pro svět. Slyšeli jste to? Já ano! Tiše! Ještě něco! Klubání kuřátek je slyšet až sem, až sem do té hromady kamení. Tráva pláče, tráva někde u nás pláče za pozdvihování rána. Já se tam vrátím, já se tam vrátím!
Až budou vyhřáty všecky pelíšky vytlačené koleny dětí a hlavami dívek, já se tam vrátím. Síla jasů bude lisovat okvětí a voňavá mlha zacloní oči zářivostí. Tehdy stromy už moudře vyváží koruny pro tolik a tolik hnízd a pro tolik a tolik plodů. Tam k té hrušce v širém poli rozběhne se celý kraj a pověsí si na ni plášť své chudoby. Zdaleka uvidíte. zdaleka už, jak zpupně i rozverně se zmítá ve větru. A to už lípy budou pobzukovat chorál, houstnout bude hadí mléko pryšců a kdejaká hluchavka se nacpe sladkostí pro ty nejmenší cucalky a lízalky, jimž už lezou zvědavě prsty ze střevíců a za jazykem povystrčeným se sbíhají sliny. Divizny vyhrnou zlato země a svízel, to mateřské znamínko našeho kraje, přitiskne se ke všemu, co najde. Ale nejkrásnější je přece jen Slzička. Obrušuje mi srdce do samé něhy. Hřivnatý červenec v hodině hadí rozežhaví květ a pole vyhřeznou dusnem. Země se odkryje, až je jí vidět kamsi . . . Strčit nos do hoblovaček a ústa do mateřídoušky! Víte, že u nás rozumíme ptačí řeči? Musíte ale umět poslouchat, abyste můj kraj nepoplašili a aby vás nevyhodil. To není jen tak! Už čížek bude varovat: Ci-zí, cizí! a pěnkava zanadává: Rr-ošťák, rr-ošťák! Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí prameny pro každého? Mít dětské srdce, to je to, dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. Majko, majko, dej mi masti na bolesti! Já se tam vrátím, já se tam vrátím!
Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy. Copatá vodstva prořidnou, ale sem tam si přichytí kořeny pramínek a uculikují si kalužinku, kam spadne drobek nebe modrého jak rozpuštěné oči dětí. Dolíky zbylé po loktech noci vyplní ohně pasáčků. (Až budou moje ruce vychládat, dejte mi, honem mi dejte třeba i tu nejmenší a na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju na tu velkou mrazivou cestu!) U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce. Budu chodit v laskání padajícího listoví a má dávná známost s Noculou a Klekánicí se obnoví. Moje Mrtvé, roztálé v nicotě, svolají paličky bedel. V dušičkových světlech přijdou blíž, zastaví se čas a po celou krátkost sluneční obchůzky nebude on než součtem všech vzlyků a smíchů mého rodu, a i jeho slávou. A aj, kotník luny, té české noci sladké, zabělá se na stříbrném bělidle humen. Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem.
Až už jen ten starý držgrešle dub bude chrastit svými měďáky, zatímco ostatní listnáči bědně stanou v holém odrání, já se tam vrátím. Sednu si k ohni, z jehož kužele bude černá hodinka soukat teplo a všelijaké povídačky. Pst, pst – zasyčí uhlík a ztratím se sám sobě v kočičím tichu. Doma, doma, doma! To je ono, to je to slovo jako ten nádherný „špalek“ kupovaný na poutích, slovo, které hodinu vydrží sládnout pod ponebím. Vzpomenu si na sestru vránu, bratříčka chocholouše, i na ostatní čtyřnožky a hopsáčky, polituji, že nejsou blíž, ba možná i nějaké to kázání bych svedl a ten žvanec taky by se pro nás všecky sehnal. Budem se i škádlit:
Umouněný uhelníčku
zamoučený mlynáříčku
říká o vás pěnice
že jste hloupí velice
Nebo spustíme kolovrátek zase jinak. Třeba:
Mandelíku modrou dýku
dáme strace do šatníku
Najdi si ji stehlíčku
nerozbij si hlavičku
Běžet, běžet a vydovádět se s nimi, vyválet se jako štěně ve sněhu poprvé uviděném. Ale svět stárne a strach položen je mezi tamty a mne. Ale až se tam vrátím navždycky, nepřestanu, dokud se neskamarádím i s tím sýčkem, který mne vyzve: Půjď, půjď! Naposled! Proto se tam vrátím, proto se tam vrátím!
Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím. Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlemsky radostně a vytrvale. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňku a do Rozseče. Hranečníky zarazilo dětství. Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.
(1939)
Nedalo mi to, ono je to asi takhle, jak to napsal František Halas. (což jsem sem vložila) Stručně lze říci: Doma je doma. (inlove) (h) (rose1)
Milá Sharko – tisíce slov bylo napsáno o domově, ale nejkrásnější jsou ty Halasovi, vždycky mě dojmou. (h)
Díky za připomenutí Halase (rose1)
Joj, bývaly doby, kdy ještě lidi uměli psát! Kdy měli cit pro rytmus a hudbu jazyka!
Zrovna minulý týden jsem se bavila s klukama, proč je potřeba číst klasiky.
Pro tohle.
Mila Dede,zavidim Ti,ze jsi se umela rozhodnout pro navrat domu.My s manzelem jsme pryc uz 12 let a citime,ze vratit se by bylo asi nejrozumejsi,ale strach z toho,ze nenajdem praci je velky.Hlavne na Ostravsku.Zrovna ted resime,zda se prestehovat do Virginie,kde manzelova firma ma zakladnu nebo kdyz uz budu v tom baleni,tak nalozit kontejner a hura smer Cechy.Premyslim,ze kdyz budu v Cechach,tak manzel bude v USA,kdyz se prestehujeme do Virginie tak bude doma casteji nez v Kalifornii,protoze vic prace na East Coast,taky z Virginie do Evropy to neni tak daleko jak z Kalifornie.Na jednu stranu jsme uz tady zvykli a na druhou stranu doma je doma.Jeste,ze mam tech 5 kozichu,jinak bych se z te samoty zblaznila.Manzel zrovna dneska odletel na 14 dni do Evropy.
Tak Ti preji,aby veci dorazily co nejdriv a v poradku.A aby kazdy den byl ten spravny na malovani krasnych okamziku.
Podrbani pejskum
Milá Jano, tu samotu taky dobře znám – zaběhni aspoň sem, pomáhá to (inlove) Jinak k našemu návratu: naše rozhodování ovlivňoval mimo jiné i náš věk. Blíží se ona hranice, kdy je v ČR pomalu nemožné sehnat slušnou práci, takže jsme věděli, že se buď vrátíme teď, abychom to „stihli“, nebo budeme muset v Anglii zůstat až do důchodu. No a to se nám moc nechtělo (i když možné to bylo), takže když muž dostal nabídku velmi dobré práce z Čech, neváhali jsme a vrátili jsme se. 🙂
Moc hezké Dede, znám ten pocit, kdy z každého místa, kde jsem bydlela mám navždy uchováno něco, co se mi tam líbilo a ráda si ty vzpomínky vyvolávám (na to špatné se snažím naopak zapomenout).
Čmárat si při telefonování a podobným činnostech se anglicky říká „to doodle“ Já toto umění neovládám, tužka v ruce při tf hovoru držím pouze za účelem si něco poznamenat. Zato můj manžel „doodluje“ furt a furt, on snad ani jinak telefonovat neumí. Takže já si při tf. hovoru poznamenám nějaké číslo – čitelně, na prázdný papírek, který tam nechám ležet. Pak s někým hovoří manžel. A když já později papírek hledám, všechna čísla jsou mnohokrát obkreslena, vyplněna, podtržena, pod i nad nimi všelijaké klikyháky a malůvkami je vyparáděný skoro celý kousek papíru. Kolikrát mám co dělat, abych čísla správně přečetla. A telefonování je pouze jeden z mnoha příkladů.
Přála bych si také umět malovat, nebo hrát na nějaký hudební nástroj. Dají se tak vyjádřit pocity, na které slova nestačí.
A připomnělo mi to zprávu o nadaném 8 letém anglickém chlapci, jehož akvarely jdou na dračku za ohromné peníze. Našla jsem odkaz, ale je anglicky.
http://www.dailymail.co.uk/news/article-1203226/Pictured-Incredible-watercolour-paintings-boy-aged-just-SIX.html
Držím palce, aby bedny dorazily v pořádku a v udaný den.
Ty bláho, to děcko je *neuvěřitelný*! Díky moc za odkaz!
Dede: jednak ti závidím opravdový kamna (to je úplně jiný teplo než z radiátoru, miluju kamna na dřevo!), druhak ti přeju, aby bedny dorazily a abys brzičko otevřela tu malovací a z ní se vyhrnula spousta radosti. 🙂
Na téhle stránce Kieronovy akvarely kupovat asi nebudeme 😀 , ale je tam pěkná galerie:
http://www.picturecraftpublishing.com/
Oj! Mně se velice líbí motivy toho potoka mezi loukami.
Ten kluk je v šesti letech tak dobrej, jak já patrně nebudu do konce života (inlove) Zajímalo by mě, jak bude umělecky růst 🙂
Je úžasnej!
Čas letí! Už má devět! (toivo) (f)
Dede, pilně se uč malovat akvarely, až přijedeš jednou ke klokanům, tak tady je prý na to ideální světlo, jak se mnozí kumštýři tohoto umění vyjádřili. A držíme palečky aby ty bedny toho třtího opravdu došly.
To je hezké čtení, milá Dede. Zima na Taiwanu :O
Neumím malovat, i když moje maminka byla vzděláním výtvarnice. Její obrazy mám po zdech. Např. dvůr v Jasenné u Jaroměře 🙂
Bedna s malováním přijde a pusť se do toho.