Myslím, že nastal čas, abych vám představila nového člena naší smečky, kterého jsme pár dnů před Vánoci přivezli, aby zaplnil to smutné prázdno v nás, způsobené odchodem naší psí lefice Boničky.

No a protože jsme v úzkých kontaktech se psím útulkem paní Liškové v Srbcích na Vyškovsku, která dokáže psí i kočičí nalezenečky rychle a dobře socializovat, takže s výjimkou vstupní karantény nemá zvířata v kotcích, ale ve skupině v domě, obrátili jsme se na ni.
Čtyřnozí členové naší smečky jsou už dost gerontíci a obě paničky jsou už také to, čemu se v angličtině zdvořile říká „elderly ladies“. A tak bylo rozhodnuto k „postarším“ paničkám a pesům vybrat odrostlejší psí dorostenku a volba padla na malou černou kříženečku nalezenou v Brně, dle veta stáří mezi 6 – 8 roky, učící se slyšet na jméno Becky (jeden z chystaných vánočních dárků byla totiž Dobrodružstí Toma Sawyera – a každý z dospělých členů rodiny to četl i viděl skvěle zfilmovanou českou verzi).
Po příchodu hned za dveřmi bytu se Beckynka očichala s Polčou a obě na znamení, že je vše v poho, začaly zuřivě vrtět ocásky (Beckynka ho má bohužel jen půlku – druhou má useknutou) a Polča zahájila welcome tour po našem brněnském bytě.

Nejdříve k miskám, potom k jejímu pelechu a novém Beckynčinu pelíšku, odtud do koupelny, ložnice a ani tu nejdůležitější místnůstku nevynechala (musím přiznat, že se tam všechny tři dost špatně vejdeme, ale kde je dobrá vůle…). Vždycky se přitom na Bekču otáčela a culila na všechna zubiska, jestli za ní jde a vidí, jak to máme pro pesy „sqěle“ zařízeno… tedy aspoň já jsem si to tak přeložila!!!
První noc spaly kupodivu obě na pelíšcích přitažených k mé posteli a žádný problém nenastal. Další noc se Polča rozhodla, že péče netřeba, a skočila si ke mně do postele, jak je zvyklá. No a Becky ji vzápětí následovala. Čekala jsem, co bude, a ono nic. Polča mi spala po jednom boku a Becky na druhém, jen já jsem spala jak na jehlách, protože Becky při každém mém sebemenším pohybu vztyčila hlavu a tázavě se na mě dívala. Ale po pohlazení zase hlavu položila a vzápětí usnula, což já ale neumím, takže druhý den mi kolegyně zlomyslně doporučovala, abych raději flámovala o víkendech, protože bych se v těch kruzích, co mám pod očima, mohla i utopit.
Myslím, že Becky se u nás tak dobře zabydlela a navíc nemá ani problém v komunikaci se psy z okolí hlavně proto, že paní Lišková skutečně umí všechny ty vystresované nalezenečky dobře zapojit do své psí komunity a oni že vycítí, jak moc je má ráda a jak moc jim pomáhá.
No a protože u pí Liškové se kastrují jen psí kluci, aby to privátní útulek vůbec finančně unesl, tak naše nová psí holčička začala dva dny po příjezdu zuřivě hárat, což u nás v Brně a posléze i na chalupě vyvolalo invazi místních psích milovníků. A nutno přiznat, že naše vycházky především na chalupě tím nabyly na dramatičnosti, protože v Brně ji skvěle hlídala naše Polča, která na každého potenciálního nápadníka vystartovala tak zuřivě, že ji spřátelení psí páníci údajně vůbec nepoznávali.

Ale na chaloupce byli nápadníci v těžké přesilovce, takže jsme začali Becky sprejovat, aby jim tak moc nevoněla a aby ji v té naší tříčlenné psí smečce hůř identifikovali. A Polča i Bojar se fakt snažili a pomáhali nápadníky odhánět, nicméně páník musel o vánočních svátcích v potu tváři vylepšovat „opevnění“ naší zahrady poté, co jsme z ní museli vypouštět nové a nové psí nápadníky, kteří se tam rozhodně nedostali přes zamčenou branku.
Taky jsme si velmi brzy v praxi ověřili staré pravidlo, že psi se od sebe nejlépe učí ty kousky, které by páníci nejraději zrušili. A naše Beckynka během týdne začala zuřivě hrabat a uhrabávat každý pelíšek a místečko, kam si lehá, a taky přestýlat pelechy z místa na místo, aby náhodou nezůstala pozadu za Polčou a Bošárem.
No a taky okamžitě pochopila, že před starší paničkou, která krájí kuřátko na hlavní večerní krmení zásadně vsedě u stolu, se musí způsobně usednout (nejlépe na vedlejší židli) a koukat se stylem – už jsem čtrnáct dní nežrala a ani o žrádle neslyšela…
Jediné, na čem musíme do budoucna všichni máknout, je vypuštění Beckynky z vodítka a následné přivolání ze vzdálenosti delší než deset metrů – ona má tendenci se po vypuštění jako ovečka rozejít tím směrem, kterým měla zrovna nataženou hlavu, a jednoduše nezastavovat. Prostě je to podle ní problém nás páníků, abychom ji doběhli, a připnuli znovu na vodítko.
Jinak je to dnes už naše malé ani ne šestikilové černé (na bradě mírně prošedivělé) zlatíčko s plně rozvinutým šedým zákalem na levém oku. Do druhého kapeme kapky s hyaluronem, aby se tam zákal neobjevil. No a taky je zatím samé „žebro, samá kost“, ale protože všichni naši pesové se díky usilovné péči starší paničky na stará kolena dostali do kategorie plnoštíhlých, o její „osvalení se“ nemám žádné obavy, zvláště při jejím apetýtu, který by jí mohl závidět i Otesánek.
A úplně na závěr – všichni s napětím čekáme, kdy konečně začne štěkat – zatím jen jednou blafla haf, haf, ale to jen proto, že se strašně lekla, když Polča za jejími zády začala vyštěkávat vetřelce jdoucího okolo naší zahrady.

Za zbytek smečky vlastní packou

Laďka