Stojím ve frontě na bankomat a smutně medituju nad svým šatníkem zúženým skrzevá osobní šířku na růžové (fialové? cyklámové?) tričko a jedny džíny, a už po sté si říkám, že s tím už konečně musím něco udělat. „Máš pravdu, máš stoprocentní pravdu!“ ozve se mi do ucha.
No jo, říkám si nešťastně, když ono je to ale tak těžký. „Hele, nemá cenu se na nic vymlouvat. Prostě je nejvyšší čas.“, odpovídá hlas naléhavě. Ale to já vím, ujišťuji sama sebe, jenže pořád je spěch a nějaký stres, a to pak životospráva pláče. „Ne, to mi vůbec nevykládej! Nevymlouvej se,“ ozve se přísně, „a jen se na sebe koukni, jak vypadáš!“ Jsem celá červená, jak se stydím. „Kruhy pod očima, celá strhaná a hubená jako koza.“ Co? Hubená jako koza? Přece není slepé! … Kdo to vlastně se mnou mluví? Otočím se a vidím, že za mnou nestojí mé svědomí, nýbrž dáma s telefonem.
Zase! Už se mi to zase přihodilo, že mě někdo vtáhnul do svého dialogu, do svého života. Stává se mi to v obchodě i na veřejném záchodku, na ulici i ve frontě na vozíky. Trnu pak strachy o Jirku, který ještě nepřišel, a trápí mě hemeroidy kamarádky, o které se tak otevřeně přede mnou mluví. Naslouchám nechtěně vyznáním lásky i hádkám, účastně sdílím s hlasy strach z nemocí a zjišťuji, že se snažím zapamatovat si zadané úkoly a nepomíchat je se svými.
A jednou v tramvaji jsem naslouchala devětkrát vyprávěné historce mládence sedícího přede mnou. Chvíli jsem obdivovala, že tak spletitý děj, jehož byl hrdinou, dokáže vyprávět pomocí několika málo podstatných jmen, o něco více sloves, pár citoslovcí a tří velice sprostých slov, ale při pátém poslechu stejným způsobem líčeného příběhu už jsem měla chuť mu mobil vyrvat a vyhodit z jedoucí tramvaje.
S nostalgií vzpomínám na uzavřené telefonní budky na ulicích, a dokonce zvukotěsné na poštách, i na to, jak se telefonující diskrétně otáčel ke zdi v době otevřených telefonních mušlí. Dnes jdete po ulici a máte pocit, že potkáváte samé Johanky z Arku, vášnivě debatující se svými Hlasy.
Zdánlivě maličkost, ale ono to znamená, že jsme čím dál víc soustředěni na sebe, bez ohledu na své okolí. Možná proto je nutné nás oslovovat barvotiskovými plakáty a bombardovat stále velkotonážnějšími slovy, abychom slyšeli druhé lidi. Možná proto musí být palcové titulky s vykřičníky a nervy drásající výpovědi.
Ale … ono to přece neplatí pro nás všechny. Ne všichni přece chodíme po světě provázeni Hlasy. Naštěstí.
Celý den jsem o téhle stopětce přemýšlela. Shodou okolností jsem byla u toho, když se mobilní telefony u nás začaly používat, předčíslí bylo 601 a uživatelů bylo několik málo, vlastně jsem si je dokázala všechny zapamatovat. V té době to byla taková trochu lepší vysílačka a s tou mobilitou to taky nebylo slavné, ten krám vážil asi šest kilo a sluchátko nebylo utržené, muselo být stále spojené s matkou baterií za pomoci klasické kroucené šňůry.
Od té doby uběhlo přesně dvacet let. Za tu dlouhou dobu jsem se – s různými peripetiemi – dopracovala k postoji: „Ačkoliv vlastním mobilní telefon, není mou povinností být stále na příjmu.“ I moje děti to respektují – nejprve zkusí atuální situaci řešit hovorem. Pokud se nedovolají, sdělí mi sms své záměry. A když nedostanou odpověď, považují své záměry za schválené. A já taky.
A uz se dopracovaly k vychytavkam typu jedno dite zjisti, jestli je maticka online a pokud neni, tak druhe sdeli SMS zamery o nichz vi, ze by schvalene nebyly? 😉
Milá Vave, zase skvělé téma. Dodat vlastně nemám nic, co by zde už nebylo napsáno, ale počteníčko stálo za to. (clap)
Mila Vave, vyzivne tema. A komentare. Moc jsem chtela dodat me uvahy a odpozorovani podobnych situaci v USA, ale jaksi jeste nejsem schopna se inteligentne vyjadrit. Asi mi ten chcip vlezl na mozek. Ale teploty spadly.
Hani (inlove) , hlavně ještě lež v pelíšku, taková horečka není žádná legrace, i když se Ti podařilo srazit.
Děkuju vám všem za výbornou diskusi. (h)
Žádné další zprávy nemám, ale ty palce jsou stále potřebné. Děkuju moc. (h) Dobrou noc .
Když občas počkám nějakého toho božího člověka, co si skutečně povídá sám se sebou, tak říkám, že má handsfree přímo s pánem bohem…
„Potkám“… ale třeba mě to čeká taky 🙂
;;) „Pane doktore, pořád mám pocit, že slyším kolem sebe hlasy a nikoho nevidím.“ „A kdy se Vám to stává?“ „No, vždycky, když telefonuju.“ ;;)
(rofl) (y)
(y) (y) (y) (h)
(y) (y) Držíme. (y) (y)
držííííííííím (y)
OT – NALÉHAVÁ PROSBA
Prosím vás naléhavě o palce. Nemohu říct podrobnosti, ale je to pro dceru jednoho ze Zvířetníků a je potřeba úplně všech palců a přímluv, protože její stav je vážný. Děkuju vám. (h)
(h) (y) (y) (y) (y) (h)
(y) (y) (y) (y) všichni držíme všechno, co máme
Držíme! Úplně všechno! (y) (y) (y) (y)
Držím, až mi modraj. (y)
(y) + (y) (dog)
(y) (y) (y) (h) , držíme!
(y) úplně všechny
(h) (y) (h) (y) (h) (y) (h) (y) (h) (y)
to je bez diskuse, posíláme všechno držení, co máme v držení… tlapky i drápky zapojeny!!! (y) (sun) (rose1)
držíííííííím (y) (y) (y) (y) (y) (y) (h) (h) (h)
I když nevím, oč jde, připojuji se k palcodržně, snad to pomůže a bude zase dobře.
Jsme nastoupeny cela ceta, jako dycky, at uz reagujeme pisemne vcas nebo pozdejs… (cat) + (cat) + (cat) + (bat)
Držím,co to jde (y) (y) (y) (y) (y) (inlove)
(y)
:O co se děje? držím! (y)
Držííím (y) (y) !
Neptám se a držím (y) (y) a myslím jak na děvenku tak na Zvířetníčka. Moc doufám, že bude nakonec dobře (h) (h)
Držím i palce u noh.
Držíme všechny tlapky (*)
I já jsem na značce, modlím se a prosím o pomoc.
Držime. (y) (y) (y) (y) (dog)
(y) (y) (y) (y) + (y) (y) (y) (y)
celá smečka držíííííí (y) (y) (y) (y)
Držíme všichni (y) (y) (y) (y) (y) (h)
To jsem já ňoumík.
(y) (y) (h) (rose1)
(y) (y) (y) (y) (h)
Děkuju vám (h) , zatím nic nového nevím. Dám pak vědět.
Držíme všichni!!! (y) (h)
Jasně (y) (y)
Konečně jsem tady… moc držím – dcerce i jejím rodičům (h) (h) (h)
Držím, držím moc.
(h) (y) (y) (y) (h)
(Dva dny jsem nebyla u počitače, musím dohánět)
Držím (y)
(y)
Držím (h) (y) (h) (y)
Držím fest (y) (y) (y)
Držíme . Tlapy. Všechny. (y) (y) (y) (h)
I my se pripojujeme a drzime vsechno co mame,na rukach i na tlapkach.Jestli jsou chyby omlouvam se,zapomnela jsem bryle
Držím (y) (y) (h)
(y) (y) (y)
(y) (y) (y) držíme
Drzim sec muzu. (y) (h) (y) (h)
Drzime !!! (y)
Držím (y) (y) (y) (y) (y) (y)
Opožděně ale přece. Ať všechno dobře dopadne !!! (y) (h) (y) (h) (y)
Přidám ty palce pro jistotu ještě sem, ať je nás tu víc. (y) (y) (y)
Taky se přidávám, i když se zpožděním (y)
Pozdě, ale přece. Držím, myslím.
(y) (y) (y) Moc moc držím! (h)
(y) (h)
8-| TO JE ONO – teď jsem to četla v diskusi… Cizí telefonní hovory nás štvou, protože NESLYŠÍME druhou stranu!
To je to samé, jako nás na dovolené -nebo v pražském metru v letních turistických časech – rozčilují hulákající túristi, PROTOŽE TOMU JEJICH HULÁKÁNÍ NEROZUMÍME, chichi ]:)
Přiznám se – u mne to tak bude. Když slyším, jak si třeba v tramvaji povídají dva anglicky, našpicuju uši a snažím se tomu porozumět, jen z dišperace, schválně – jestli zachytím dobře mluvené slovo. (wait)
(chuckle) To taky dělám – a ještě se snažím hádat jazyk… (chuckle)
A jakou mám radost, když se povede! (clap) (y)
A všimla sis, že cizinština mezi českým hovorem strašně vyniká? Člověk má až pocit, že ti lidi řvou. A nebývá to pravda, oni většinou nemluví o moc hlasitěji než okolí (někdy jo – funguje takovej ten systém „tady mi nerozumí, tady nepohorším obsahem, tady můžu“ ). Většinou, co jsem vysledovala, za to může odlišnej slovní přízvuk – člověk prostě zaregistruje cizí zvuky, protože si od opice pamatuje, že cizinec je potenciální nebezpečí. 🙂
No, jak kdo. Talijáni řvou strašně a to musím říci, že mám pro ně slabost. Tudíž je ještě dokážu omlouvat. Někteří mí kamarádi to i přiznávají 😉
Talijáni a pár dalších jsou ty výjimky z pravidla. (chuckle)
Zdeni, tak to ti nepotvrdím. Mě vždycky naštve ta sobeckost a zároveň jakýsi stud za toho člověka, že tak řve. Já když musím telefonovat, tak téměř šeptám a mluvím málo. Příjde mi to trapný,že mluví tak veřejně
Evi (inlove) , máš u mě ty věci z Pražení. Až péojedeš kolem, stav se. 🙂
jj, děkuju, budu se snažit
Vavísku, jako vždy hřebíček přímo na hlavičku! Holka, tvoje 105tečky by měly vycházet v novinách, Máš nádherný styl!
Co se mobilů týče – nejlepší je asi ten vousatý vtip:
Motorest, toalety, pán vejde do kabinky a započne s potřebou když tu nejdnou slyší: „Ahoj, jak se máš?“
Je mu to sice žinantní, ale odpoví, „díky, dobře.“
„A co zrovna děláš?“ Zase hlas odněkud.
„No co asi?!“ Odpoví nakvašeně a v tom se ozve: „Počkej, já ti zavolám později, mi tady nějaký blbec odpovídá.“
Jinak mobil vypínám pouze na koncertech, v kině a některých poradách. Od otcovy mozkové příhody nevypínám ani přes noc. MLP má mobily dva (z toho jeden 2SIMkový) a pravidelně je nechává v práci v jiné místnosti než kde se vyskytuje, případně je nechá doma nebo někde jinde, kde je neslyší a mně pak volají děti kde že je maminka neb je má vyzvednout. Už jsem se naučil, že v nouzi nejvyšší volám na pevnou jejímu šéfovi (naštěstí si s ním tykám). Hlavně, že je MLP vždy na nervy, když některé z dítek nebere telefon.
Anebo ten vtip, jak na veřejných WC sedí pán a nemůže a nemůže … v tom uslyší, že do vedlejší kabinky někdo vrazil, dlouhý prrrrrrrrd a žbluňk. I nedá mu to a prohodí „A víte, že vám závidím´.“ A od vedle se ozve „A víte, že nemáte co – to první bylo do gatí a to druhé mobil do hajzlu.“ Jo – i takový je mobilní život (chuckle)
Ygoooo (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)
Jo, ten je taky pěkný. (rofl) (rofl) (rofl)
Eh, YGO! (inlove) Máš mě na svědomí, muhehe, to je ale síla! (rofl) (rofl) (rofl) (whew)
YGO =)) =)) =))
NP 5. února 2011:
Zamilované děvče píše SMS svému milému: „Miláčku, pokud spíš, pošli mi své sny. Pokud se směješ, pošli mi svůj úsměv. Pokud pláčeš, pošli mi své slzy …“
A miláček jí romanticky odepíše: „Seru. Mám ti něco poslat?“
Taky dobrý (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) Jen na okraj, díky za zprávy o Darlence a Elišce, četla jsem, ale nereagovala. Jsem ráda, že jsou v pohodě.
Šmánkote Jarko, až jsem se smíchem rozkašlala!!!
Ó ano, ani spatření nicku netřeba, aby bylo jasné, odkud vítr věje (rofl)
Kam na ty fóry chodíš????? Tohle je další perla. A hlavně vždycky přesně k věci. (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)
Tak to ani není vtip. Mně se v zaměstnání chechtali, že když jdu do provozu, tak mám mobil na krku na šňůrce. Jenže, když byl v kapse vesty, tak jsem ho neslyšela. Až došlo na největšího posměváčka. 😀 Nadřízená letěla na WC, jako vždy na poslední chvíli. A co udělal mobil ze zadní kapsy? HOP a ŽBLUŇK (rofl) . Přiznala se, že to asi byla odplata za její vychechtávání. Nástupce utopeného byl stále na vodítku a paničce na krku. 😉
Jo, telefon zapomínám doma taky ráda. 🙂
Lidi z oddílu a podobně jsem naučila, že pokud se neozývám, platí původní dohoda.
Ostatně když to tak šlo v předmobilový době…
A mí bojovníci se aspoň učí předvídavosti (nemůžou se ozvat, že nestíhají trénink, následkem čehož dělají spoustu kliků, že přišli pozdě) a trénujou si paměť (co jsem to řekl, že udělám?) 🙂
Ono se jim to bude hodit. 😉
Hanýsku! (inlove) (y) (rofl)
Telefonování v kabince na WC je obzvlášť vydatná porce – ale odpovídat mě ještě nenapadlo. (chuckle)
;;) Ještě k těm hlasům. ;;)
Operátor v telefonu: „Vy jste si objednal buzení telefonem na 6:30? “
Rozespalý hlas: „Eeeeech…ano…“
„Tak šup, honem ven z postele, je půl deváté!“
(y) 😀
Teda vy jste jeden lepší než druhej (clap) (rofl) (y)
Vave opět ťala do živého!! Já tu budu dnes za naprostého negouše, ale jestli něco z hloubi duše nesnáším, tak právě to, že mě obtěžují „hlasy“ – v tramvaji, obchodě, restauraci, v nejrůznějších čekárnách. A já, která si chci sama pro sebe přemýšlet, jak se kdysi trefně říkalo „o nesmrtelnosti chrousta“ či si číst knihu, když už musím někde čekat, jsem chtě nechtě vystavena těmto hlasům. Mohla bych si sice zalít uši voskem jako kdysi Odyseus a jeho druhové, ale kdo by ten vosk za pát desítek minut zase vydlabával ven (chuckle) A navíc mě ty hlasy vtahují do svých trablů, nutí mě poslouchat věty, o nichž jsem mnohdy přesvědčena, že by si je ti dotyční měli nechat pro to nejintimnější soukromí…. a to předem hlásím, že mladí lidé objímající se na veřejnosti mi vůbec nevadí, naopak si s příjemnou nostalgií připomínám dobu pro mě dávno minulou ]:) Ale tyhle hlasy jsou pro mě jednoznačně obtěžující a vnímám to jako hrubý zásah do osobní svobody ostatních….
OT – Nyonka
tak čičinka mě dnes ráno už přišla vzbudit (jako vždy) sametovým pohlazením a čumákovkou (h) … ptom se (už normálně) najedla, takže mohla i dostat inzulin – hurá sláva, jsme v pořádku, převelice děkuji za včerejší palcodržnu (rose1)
dnes je téma zase jednou výživné – taky mi vadí zejména dlouhé hovory, často o ničem, krátký vzkaz rychle vyřízený mi celkem nevadí… ze všeho nejvíc mi ovšem vadí mobilisté s hands-free, jednak není vidět že telefonují a často se i leknu, ale hlavně do toho skoro vždy strašně řvou (asi je přece jenom ten mikrofon dál od pusy a protějšek se dožaduje, že neslyší), což je i na ulici, o to víc třeba v dopravním prostředku hrozný
ovšem sama taky mobil většinou nevypínám (samozřejmě ano u lékaře, v kině či divadle apod.), ale pokud přijde hovor nevhod, jen velmi rychle se do něj omluvím, že teď nemůžu – ovšem já asi 90% všeho vyřizuju přes SMS, takže okolí neobtěžuju, a tyto zprávy jsou neocenitelné i tím, že prostě dorazí a počkají, až se to příjemci hodí, přečíst a odpovědět
1. Prima zprávy o kočindě
2. také mám radši SMS nebo mail. Nemůže přijít nevhod.
Mňo, nevhod… Kolegyně měla nastavený signál na přišlou SMS – zazněla trubka a takový protivný hlas zařval „Poštááááá!“ Na poradě to bylo obzvlášť příjemné.
Bedo to je krásná zpráva, pohlaď a podrbkej Nynyšku (cat) (h)
Mně zase nežere Ríša, leží a spí, je jak vycpaná kočka, nevím co s ním je. Popelnice – vždycky vyčistil mističky po ostatních a teď ani ťuk. Připadá mi i hubenější, takový posmutnělý……
achich, no doufám, že je to jen tvé „obvyklé“ 😉 plašení… už tak mi psala Bláža, že jdou s Mařenkou na veterinu a moc se mi to nepozdává :S
Ne, neplaším, ale je mi to podezřelé, protože on je fakt normálně kyselina, ale od včerejška se jen povaluje a nic nejí, ale z mističek neubylo skoro nic, takže moc nežere ani Melda ani Zrzínek, možná jen prostě tráví, nepotřebují….. Nevím! Zdá se mi i že pohubnul. Uvidíme. Srst se mu leskne, oči má jasné, průjem nemá……… neřeším to.
Včera jsem nebyla celý večer doma, hrály jsme s holkama z Autoklubu bowling a pak jsme šly na večeři, takže nevím, jestli si hráli-nehráli? Uvidím dneska, svalím se do postele a budu hnípat, jsem nějaká uvadlá!
A co se děje s Mařenkou??? (y)
U nás měl Jamie v pondělí a úterý průjem, včera s prominutím blil jak Amina a dnes veselej, žravej…Co mu bylo, těžko říct, ven nechodí, takže nic špatného sníst nikde nemohl. Tak snad Ríšovi taky nic vážného nebude 🙂
Jak reaguje na hlazení a předložené hračky? Náš lotr taky občas vypadá jako mrtvý, ale stačí mu před čumáčkem zavrklat nějakou hračkou a z mrtvolky je okamžitě torpédo.
Mařenka má dlohodobě potíže s takovým jako když kašlem – no a teď zase kašle a prý je jak kdyby čekala koťata, celá bachratá, tak to víš že tohle mě vyděsilo 🙁
podržte jí taky palečky prosím (y) (y) (y) (y)
A jejda – na jednu polepšenou kočičku dvě pohoršené – držím palce pro všecky, ať se dají do cajku, chlupatky zlaté (y) (y)
Bedulko, mám obrovskou radost! (h) Tak ať už je jen dobře. (sun) 🙂 (sun)
Sláva kočence – tak snad už bude v rámci možností dobře… (rose1)
Obavam se, ze vetsina nerve do telefonu, protoze by si druha strana stezovala, ze neslysi, ale protoze sami spatne slysi toho druheho. A ten druhy automaticky ztlumi hlas, cimz ten prvni slysi jeste hur, takze …
OT, ale Vave promine. Jste tu takoví chytří, tak by vás mohlo napadnout v čem děláme chybu. Nemůžeme prodat psy. Jiní chovatelé prodávají stejná nebo horší zvířata za stejnou nebo vyšší cenu (s cenou jsme pod průměrem). Webové stránky máme bohaté, docela navštěvované. Inzerujeme jak vzteklí. A teď mi jedna paní napsala, že děkují za naše rady na webovkách, že jsou báječné a moc jim pomohly a že si pejska objednali jinde(ani neví, jestli se jich dost narodí nebo jaký bude…). Většinou mají lidé zadanou tak půlku vrhu, někdy k nim jedou přes půl republiky. Nám zbývá 7 psů a nikdo je nechce. Přitom píšu, že nevyžadujeme výstavy a práci…
Netušíte někdo, kde dělám chybu?
Ptala ses té paní, proč si objednala jinde? Zeptej se jí!
Už jsme na to narazily spolu minule, nerozumím tomu. Já mám pořád pocit, že si snad lidi myslí, že jsou vaši psi pro ně až moc dobří. 8-|
To nedokážu se takhle zeptat. 😉 To je ta slušnost 😛 Každý si může koupit, kde chce.
A moc dobří… kdybych za stejnou cenu dostala lepší zboží, nebo stajné za nižší, tak neváhám…
Ta paní to v následném mailu vysvětlila. Mají to 410 km…. Tak to chápu. Dříve bych to taky nejela… Teď už možná jo.
já jela jen třista… pro Xerdu i Betu. Tak jí nabídněte dopravu do domu 😉 a udělejte si výlet
To bych musela zdražit 😉 Jsme opravdu s cenou dost dole. A 11 výletů by nás zruinovalo. Do Prahy bychom ještě dovezli, ale to je jen 150… Tohle musí být severní Morava, odjinud to tak daleko není…
Snad se to nakonec protrhne… Vloni to vypadalo ještě hůř. To studené počasí není ono..
Já jsem loni čučela jak puk, jeden kupec jel k nám do Přerova až z Liberce. Přitom to byla naše první štěňata…Ale je fakt, že jsem měla inzeráty asi na 30 inzertních portálech. No a občas nechápu logiku – jeden nadšený majitel krycího psa nabízí krytí zadarmo a našly se i názory, že za ním nikdo nepojede, „protože každý pes má svou cenu a on ho tím znehodnocuje“ (headbang) (headbang) . Tak třeba i mezi zájemci jsou takoví, kteří v tom, že máte pejsky levnější než jinde, hledají nějaký skrytý význam
My z ostravy na mělník, počítat se mi to nechce (wasntme)
Mozna spis maji pocit, ze oni sami nejsou dost dobri pro vase psy 😉
A už jsi konečně zkusila inzerovat do zahraničí? 🙂 Kamarádka, co chová Bernské honiče, má zájemce převážně odtamtud, dokonce z minulého vrhu letěla jedna ušatka až do USA a jeden z jejích brášků skončil ve Finsku…
No a já koukám na fotky vašich plyšáků a donekonečna si opakuju, že už jsem velká a mám rozum a vůbec 😀 Ne, teď to vážně nejde, už takhle je to náročné a do toho ještě dělám papouší rehabilitační pracovnici, neb křídlo musí cvičit a posilovat a zabere to minimálně další hodinu denně…
Zkouším. Známá mi inzeruje v Rakousku (neb její němčina na to stačí), zkouším Německo. Dál to většinou nejde. Zas tak zavedení tady nejsme a nejde o vzácné plemeno. Ještě tak na Slovensko.
Já jsem si to zkusila vztáhnout na sebe.Takže když bych tedy určitě chtěla fleta, já bych také asi měla pochybnosti, jestli si ho vzít od Tebe, ale to je tím, že bych měla výčitky svědomí, že tomu psu nebudu schopna poskytnout to, pro co je určen, to co Ty svým psům dáváš v plné míře. Asi bych měla tendenci se neustále srovnávat a vyšla bych z toho srovnání hodně blbě. Prostě ty pochyby by zřejmě převážily. (envy)
Je to samozřejmě jen blbá úvaha, kdybych ho opravdu chtěla, vůbec bych neváhala a už by byl u nás. Teď je otázka, jestli bys mi ho prodala. (wait)
Mě nejde o to produkovat šampiony, ale zdravé a spokojené psy pro spokojené lidi. Kolik myslíš, že se jich nějak někde předvede. Z 1. vrhu 2 (vlastně 3, z toho 2 jednou, Ginny nepočítám. Ale tolik byla výjimka, z druhého asi 2-3 z 10. A kolik je spokojených? Doufám, že všichni, když se hlásí (nebo odpoví na mailový pozdrav). Všichni soudní chovatelé jsou rádi, když se předvede 20% odchovů. I méně. Nešťastná bych byla, kdybych se dozvěděla, že některý trpí.
Takže odpověď zní – přenechala a ráda. A vůbec by mi nevadilo, že nelítáte po poli s kachnou 😉 (rofl) Hlavně že byste měli psa rádi.
Já věřím, že to půjde. Posledně to jednu chvíli také vypadalo, že se černoušci neudají a nakonec našli domov všichni. Věřím, že se to zlomí a dobré domovy se pro ně zase najdou.
Já se přiznám, že jsem se nakonec odhodlala napsat do jedné super tuper stanice když jsem hystericky sháněla, jinak jsem měla obavy, že mi řeknou cenu, kterou nebudu moci akceptovat a mě bude trapné jim říkat či psát, že je to příliš drahý špás. Nevím, jestli inzerujete s cenou, někdy mne odradilo že tam cena nebyla – to nebyli NF, ale vlkodavové, NF bych asi brala i za cenu vyšší. Ale bláznů kteří si umanuli na jedno plemeno je asi méně.
Teď jsem se dívala po inzerátech, jste na ifauně a na inzerci psů?? Jinak nějak je trochu přefletíno….
Ahoj Evo,
co se tyce prodeje stenat, dotkly se me Tve stesky ohledne steníku, která mas jeste doma. Nasla jsem Tve stranky. Samozrejme rocni obdobi nepreje, ale koukala jsem na stranky, a musim Ti bohuzel rici nasledujici – zmen admina!!!! Pokud jsi to Ty 8) , tak zmen styl stranek !!!! Pokud Ti mohu sdelit svuj nazor….inzerujes stenata, ale jako pripadny zajemce je musim na Tvych strankach hledat. Nejsou na první strance… Pokud uz to najdu, tak informujes o stendech, ale tyto info nedoprovazis fotem, ale spolecna fota se loudaj nekde pod tim. Pripadny zajemce se nedokaze personifikovat 😉 se stenetem, neraduje se, co by mohl mit doma, musí hledat a spojovat si Tva infa s cislem(!) stenete, tudiz uvada jeho zajem….
Vrchol tvych info, který bych rozhodne vymazala je, ze mas v odkazech info, kam rovnou pises, ze je zde stranka o volnych stenetech fletů! Staci proklik a tvuj pripadnej zajemce brouzda po 6 strankach jinych stanic! Nediv se, ze najednou jsi takovým rozcestnikem hledatelu majitelu fletu.
Pokud by jsi udelala pekne prostredi pro zajemce, myslim, ze mnohem vice lidi by se rozhodlo Ti zavolat a pak by jste se mohli domluvit 😉 Neumim Ti pomoci se strankami, jen Ti pisi, jak bych se citila jako pripadny zajemce o stendo na Tvych strankach…. (think) Snad se na me nebudes zlobit 😡
Karol alias pudlikova, v uspesnem vlastnictvi pudlíka Jimíka a pudlika Tonika (Jamal Black Naky, Antonin Unno Jezve)
Soucítím a chápu tvé pocity, a proto jsem já odchovala štěňata jen jednou, přitom fena v povaze excelentní (nejlepší povahový test několika let), exteriér výborný (nepočítaně CACů, několik CACIBů, jeden BOB), otec štěňat kvůli příbuznosti a mému lpění na výborné povaze interšampion z Německa, zcela nepříbuzný na odchovy v Česku, štěňátka vymazlená voňavá v bytě, zvyklá na zahradu, pět štěňat zadaných ještě před narozením, jedno další do 7 týdnů, a pak nic… Celkem jich bylo devět. Cena zcela průměrná. Inzerovala jsem, kde se dalo, nic nic nic. Už jsem propadala panice a únavě – ono chodit každý den na dlouhé procházky (kvůli socializace a jejich sebevědomí, jinak měli k dispozici zahradu) se třemi nezvedenci bylo trochu o nervy – já vedla dva, synek jednoho, na louce vypustit, nechat vylítat, učit přivolání, vidět, jak z nich rostou úžasní pejskové, a nesmět se na ně vázat a současně nepřipustit přehnanou vazbu na sebe, bylo mi z toho všelijak… Nakonec jsem zvolila zdánlivě zoufalé řešení : vytiskla jsem kartičky s fotkou otce a matky a informacemi o štěňatech, ceně (tu jsem ještě trochu snížila) a vyvěsili jsme to na inzertních tabulích v obchodních centrech – a během 14 dnů byla štěňátka rozebrána – a to jsem zájemce lustrovala, ne že bych snad „svoje kluky“ dala každému!!! Všichni se mají velmi dobře, moc ráda na ně vzpomínám, ale další chov jsem si zakázala… Teď už mám jinou fenku, krásnou, pohodovou, s výborným rodokmenem, ale nic nebude, už to nechci prožívat – štěňat větších plemen je hodně a zájemců málo… Tak vaší smečce držím palce, ať seženete dostatek vhodných nových páníků a vše se k dobrému obrátí!
A malinko OT: kdesi níž narazila myslím Xerxová na zažité dodržování pitného režimu. Tohle tedy mládežníkům schvaluji, z různých důvodů (sportovních i zdravotních) jsem se na to nacvičil taky a jsem předmětem závisti kolegů, kteří by měli… Měli,ale prostě to nemají vžité a ani si neuvědomují, že vlastně celý den nepijí, nebo tak nanejvýš jedno kafe – jeden takový skončil před nedávnem s kamením a pískem v nemocnici. Jinou věc ale nechápu: tu věčnou přítomnost PET láhví po stranách batůžků a tašek i v mrazech letošní (nebo jakékoliv jiné)zimy. Jak jsem říkal – mám pitný režim zažitý dlouhá léta – ale potřebu pít v mrazu na ulici studenou minerálku tedy nepociťuji. Nebylo by jednodušší chvilku počkat a zajít si do nejbližšího bistra třeba na čaj? Nebo dojet z bodu A do bodu B a tam vyzkoušet místní automat? A nebo je kouzlo v tom „chvilku počkat“? Opravdu žijeme všichni tak moc teď a tady…? Není to škoda? Jo, já vím, to už je moc OT…
Terro, ale to není OT ani maličko. „Hlasy“ jsou jen jeden z projevů …
Vzhledem k tomu, ze caj se zasadne prodava v pidihrneccich, misto dzusu se prodava 2dcl Crappy, ktere videlo ovoce tak maximalne z vlaku a to vsechno za naprosto nesmyslne ceny … tak se vubec nedivim, ze si vsichni radsi nosi butylku. A ze si k obedu malokdo objedna i neco k piti. Dve deci preslazeneho cehosi za vysi cenu nez polivka.
Jendo, to máš pravdu , ale v desetistupňovým mrazu se napít tý vody, co mám navrch báglu – to mi trnou zuby, jen když pomyslím (shake)
Kdyz clovek stravi na tom mrazu sem tam deset minut pri zrychlemen presunu kamsi, tak ta voda tak desne vystydnout nestihne.
Ne že bych chtěl až tak úplně odporovat, ale chodím tam, kde mi do velkého hrnku dají horkou vodu a čaj si vyberu ve stojánku vedle kasy, taková místa jsou, znám jich dost a nedostatkem teplých tekutin netrpím 🙂 Ve většině hospod ti udělají čaj, když si o něj řekneš a nenecháš se „ukecat“ ve stylu „Fanta, kola džus“. A to i k obědu – vzhledem k tomu, kde a jak pracuji, obědvám hodně často po různých hospodách a hospůdkách, takže soudím podle značně velkého vzorku rozprostřeného téměř po celé ČR. Jasně, je to složitější než si hodit do báglu matonku s příchutí – taky mě doprovází většinu roku PETka s ledovým čajem, ale v zimě fakt ne, já mám svou sklovinu rád.
Já jsem moc ráda, že výrobci školních báglíků už s přítomností lahve počítají. Když si vzpomenu, jak jsme lemtali ve třídě vodu z kohoutku a na umyvadle se válela smradlavá houba (rofl)
Tak u nás ve škole stávaly vedle sborovny dva velké kuchyňské „tanky“ – jeden voda se šťávou, druhý čaj s citronem. Hrnky jsme arciť museli mít vlastní (jednu dobu jsme se trumfovali, kdo bude mít šerednější monstrum 🙂 ) ale pořád lepší než „aqua pumpata“ a ještě s příchutí houby… Na gymnasiu expedoval nápoje školník… bylo to starosvětské gymnasium z dvacátých let minulého století, nad vchodovými dveřmi mělo služební byt pro školníka a ten školník tam fakt byl!
(call) Když už jsme u toho telefonování. (call)
;;) Paní telefonuje svému známému: „Haló, Maxi!”
„Haló, neslyším vás,” odpoví jí důvěrně známý hlas.
Žena zvýší hlas: „Maxi!”
„Neslyším.”
„Maaaxiii!”
„Neslyším, mluvte hlasitěji!”
„Maaaaxiiii!”
„Co tak řvete?! Tady je záznamník!” ;;)
Jo! (chuckle) (rofl) (rofl) (rofl) …. tak nějak vidím komorníka, jak svému pánovi nenápadně vyměňuje příbory v rukou. (chuckle)
Vave, tohle je moc parádní téma. Lidé bavící se se svými „hlasy“ se rozmohli hlavně poté, co se běžně dostupným vybavením staly „hands-free“ sady (a to se stalo ledva bylo zákonem zakázáno telefonovat při jízdě za volantem, nicméně telefonování temtéž to nikdy nezabránilo), člověkové s „walkmany“ mě štvali už v době, kdy tahle zařízeníčka byla tak velká, že je majitel musel nosit v kabelce či tašce, protože do kapsy se nevešla. Jsem toho mínění, že člověk ve veřejném prostoru by se měl věnovat tomu prostoru – jinak ho přejede tramvaj. Například.
Ale jsem optimista (pořád ještě). Protože taky vzpomínám, jak bylo v počátcích mobilů „IN“ mít svůj komunikátor položený na stole v restauraci i při soukromé večeři, o pracovním obědě nemluvě. Dneska je to faux-pas jako dům… Třeba se jednou dopracujeme i k tomu, že řešit na veřejnosti počet milostných vzplanutí z minulé noci nebo stoličku čerstvě narozeného potomka fakt není nic vkusného… Ale asi to bude ještě chvíli trvat, teď vyhrává ta svoboda „dělat si, co právě chci“. Zavrhli jsme formálnost (a na druhé straně zavedli příšeru zvanou politická korektnost) a k přirozené a dobrovolné ohleduplnosti to máme ještě hodně daleko. Možná tu ta formální zdvořilost měla ještě chvíli s námi pobýt.
A ta přirozená ohleduplnost někdy byla? Kdy? V té době bych ráda žila. Etikety nejrůznějšího typu ano (momentálně příšera zvaná politická korektnost :@ ). Ale pár blb… ne, pardón, přirozeně ohleduplných lidí bylo vždy. Výrazná část (asi ne většina, ale jsou víc vidět) populace jsou hulváti, obávám se že dnes jako dříve…
Ne, EvoŽ., myslím, že přirozená ohleduplnost všeobecně rozšířená nikdy nebyla a nebude ještě dlouho (pokud vůbec kdy). Proto vždycky existoval nějaký kodex „slušného chování“, a je jedno, zda určoval, že muž má jít vedle ženy, kterou doprovází, po vnější straně chodníku, nebo že si nemá otírat nos a mastnou hubu do ubrusu 🙂 . Vždycky se po nějaké době přežil a vždycky byl nahrazen takovým, který víc odpovídal úrovni společnosti. Mám dojem, že jsme právě v době takového nahrazování. Formální chování z konce 30. let minulého století je nám příliš těsné a k novému cesta daleká… alespoň mi to tak připadá.
Vzpomínám na scénu z filmu: plná newyorská (myslím) restaurace, lidi obědvají, zazvoní mobil, všichni přestanou hovořit a jíst, hrdina řekne „to je moje“ a vezme hovor, všichni ostatní začnou opět jíst a povídat si.
Je to už starý film, tehdy snad ještě všechny telefony zvonily stejně :). Dnes už to tam je faux-pas, a asi i u nás se ledaskde ví, že je to neslušné, ale stále jsou lidé, kteří si nejspíš myslí, že je jejich povinnost být být na příjmu kdykoli a kdekoli. 🙁
Řekla bych, že různé etikety a pravidla si jako lidstvo vymýšlíme právě proto, že nám jako celku není dána přirozená ohleduplnost a zdravý rozum.
Prosím, to jsem já, vyčistili mi právě PC – zřejmě úplně dokonale. 🙂
A Vave, že jsi to ty, tak ještě poznámka: bohužel se mi občas stává, že musím být na příjmu 24 hodin denně. Ale i pak se to dá zařídit, aniž bych obtěžoval okolí. Mobil má několik chytrých knoflíků, jako „vypnout zvonění“, „odmítnout hovor“ (a za to se dá připojit s omluvou i hlasové sdělení, že zavolám, jakmile to bude možné), a pod. Trochu nepříjemné je, že člověk musí svého mobilního miláčka častěji kontrolovat… (whew)
Milý terro (inlove) , o Tobě asi vůbec nikdo nepochybuje, patříš mezi ty s vrozenou ohleduplností a zdravým rozumem. 🙂
Je taky pravda, že každý z nás někdy čeká důležitou zprávu – z nemocnice, od maturit nebo z letiště 🙂 , a pak asi má mobil i v restauraci hodně po ruce. (blush) Jojo, je to složitý. 🙂
No, zvonící telefon v restauraci (zvlášť v nějaké lepší) je strašlivé faux-pas už i tady, nejen ve Státech. Dokonce i jen přítomnost mobilu na očích společnosti je vnímána jako jistá neotesanost (na úrovni bílých ponožek v polobotkách například 😀 ) Ale nad lidskou ohleduplností a zdravým rozumem bych nezoufal – jsme druh svým způsobem smečkový, společenský – a aby společenství fungovalo, potřebuje pravidla. Přes všechny doby, státy a zřízení se pak táhne spor o to, jak rozsáhlá ta pravidla mají být a jak zajistit jejich dodržování. Vždyť o tom jsou, pokud se nepletu, celé dějiny státu a práva…
To je pravda, milý terro. 🙂
Teď jsem četla o tom, jaká móda je v některých státech chodit ráno v pyžamech na nákup nebo odvážet děti do školy – taky zajímavý fenomén. Zvláště ve spojení s !hlasy!(chuckle)
Mě zase svého času docela odrovnal zvyk zhruba třináctiletého kluka ze Států koupat se na veřejném koupališti v podstatě v bermudách a tím pádem pochopitelně včetně spodního prádla, protože mokré bermudy jsou trochu průsvitné. Prý to tak dělají všichni. Plavky? Co to je? Takové to dlouhé nepohodlné, v čem se závodí? No, zíral jsem. On taky. Jiný kraj…
No jo, Terro, a kdyz jsi v USA na plazi a tam litaji mrnousi v pamprskach, protoze za (a) nejsou nauceny brzy na nocnik (pry to nejak narusuje dusevni rovnovahu, ci co :O ) a za druhe, nedej panbu aby nekdo videl mrnouse naheho…. (headbang)
Problém je, že v některých případech je ta přítomnost mobilu jaksi nezbytná. Například k nám neni ve večerních hodinách nejlepší spojení, takže občas dělám MLP taxikáře, pokud jde na akci typu třídní sraz, pracovní večeře atd. Jsme domluveni na hodinu, místo… a pak tam přijedu a zjistím, že onu restauraci či hospodu nevidím nebo se mi prostě v nočních hodinách nechce hledat. Nastoupí mobil a může mě trefit šlak, když se dotyčný na druhé straně nehlásí 😀 Ovšem jednou mě vyškolilo vlastní dítě: Jeli jsme na hory a Píďa byla prvně ponechána samostatně doma – bylo jí něco přes 16 let. Každý večer jsme si volaly, vše v pohodě, až jednou… Osm večer, telefon vypnutý. Totéž o hodinu později. V půl desáté už jsem trochu panikařila a dítě se ozvalo krátce po jedenácté, kdy už jsem se chystala hory opustit a vyhlásit pátrání. Samozřejmě jsem zahovořila poněkud ostřeji, ovšem vysvětlení mě dostalo: ,, Nedávno jsi mě sjela, když jsem byla v divadle a nevypla jsem mobil. Teď jsme byli v divadle se třídou a mobil jsem vypla, tak co je zase za problém? Tobě se člověk nezavděčí!“ (rofl)
No právě – my už jsme z těch mobilů možná kapánek rozmazlení – ve stylu „stálý styk“ (chuckle) .
Od svých třinácti let Terka s námi nejezdí na dovolenou – ne proto, že bysme ji nechtěli, ale proto, že styl naší dovolené ji nudí :O . První dva roky hlídala babička, pak už slečna téměř dospělá, že se bude hlídat sama.
Dobrý – každý večer jsme zavolali, všechno v pohodě. Předposlední večer voláme …. a nic – prý signála nět – v šest hodin, v sedm hodin, v půl osmé jsem už zpanikařila nadobro, volám sousedce – ta hlásí „Pes štěká, nikdo neotevírá!“ Matka (teda já) dostala regulérní hysterický záchvat – okamžitě jedeme domů, ani nebude balit (cca 1000 km od domova, že jo), než mě jakžtakž vzkřísili, Terka naštvaně volá, co zas blbneme – byla dýl na koních, tam signál není a sousedka ji už vyhlížela před bytem.
Jojo – nemít mobil, byla bych celých čtrnácte dnů v naprostém klidu a nemusela jsem se tenkráte zpanákovat posledními zbytky alkahůlu a nemuselo mi být druhý den ne zrovna volno a mohla jsem si ho víc užít (rofl) (rofl) (rofl)
Mimo práci mobil zásadně vypínám, tedy zvonění, a nechávám jen vibrace. Ale za minulého šéfstva se mobil musel brát v kteroukoliv denní i noční hodinu , teď ,hned, okamžitě a střelhbitě ( od toho prý nám ho dali ), takže návštěvníci nákupní galerie Vaňkovka mohli jednoho odpoledne slyšet asi toto: Néé, pane inženýre, toho Ročka Vám nezabiju, zítra zabíjím Zavorala , ať si ho zabije Holej ve Vodňanech…
Nejsem , prosím, masový vrah, jednalo se samozřejmě o kuřata od jmenovaných chovatelů, ale poněkud šokované obličeje lidí si pamatuju dodnes. Naštěstí v současnosti jsme hluboko pod zorným úhlem šéfstva nejvyššího, takže podobné telefonáty zatím nehrozí. 😀
Chichichi – Emtesko, ještě že se tě lidijové nezačali nenápadně ptát, jakou máš taxu a dodací lhůty – a jestli za tchyni bereš stejně jako za zetě (rofl) !
😀 😀 😀
(y) (*)
Jde pohřební průvod. Dlouhý pohřební průvod. Na jeho začátku, hnedka za rakví, je mladý muž, jako jediný doopravdy ve smutečním. Přitočí se k němu jiný muž a ptá se: „Kdo vám umřel?“
„Tchyně. Zakousl ji náš pes.“
Tazatel se nakloní a šeptá: „Nemohl byste mi ho půjčit, dokud je při chuti?“
„Jistě,“ odpoví znuděně truchlící zeť. „Postavte se do fronty.“
😉
Díky, Emtesko, Ročka jsi sice nezabila 😀 😀 , ale moji blllllbou náladu jsi zlikvidovala jedinečně
Emtesko, to je nádherná představa (rofl) (rofl) (rofl) (měla bych pro tebe kšeft 😉 )
Jo, jo,takovejch by bylo…. 😀 😀 😀
Připomíná mi to povídání o mobilu Josefa Fousak…. 😀
Samozřejmě Fouska (headbang) (fubar)
Cheche a chňa: než si přečtu diskuzi s doufám šťavnatými zážitky, tak tudle plazím pěšinkou kolem hradeb, tam víc člověků naráz nebejvá, proti mně paní, už z deseti metrů se usměje, kývne a pronáší: „No to jsem já.“
„Jé, ahoj!“ s přituplým pohledem reaguji a honem listuju obličejema, který si beztak blbě pamatuju.
No jasně, měla v uchu naslouchátko a za debila jsem zas já.
Chňa! (inlove) To znám – a nejlepší je, když se na Tebe pak tak vošklivě podívají, jakože se vnucuješ a obtěžuješ. (whew)
Někde jsem, zrovna nedávno, četla přímo vědeckej výklad, proč nás mobilně-telefonní hovory ostatních tak iritujou…protože neslyšíme tu druhou stranu, chybí nám zpětná vazba! Něco na tom bude…rozhovor živé, přítomné dvojice (v tramvaji, vlaku etc. etc.) nás zpravidla nerozhodí 😉
Možná ho umíme líp „vypnout“, docela určitě nebývá veden tak nahlas (spoousta lidí do mobilu mluví hlasitě, zvlášť v dopravních prostředcích. Druhá strana si stěžuje, že slyší dopravní ruch, ale ne mluvící osobu). Ale přiznám se, že soukromý rozhovor vedený tak nahlas, že ho nemohu přeslehnout, mi vadí i se zpětnou vazbou. Mám pocit nahlížení klíčovou dírkou do koupelny…
Do koupelny je to ještě dobrý…horší je, je-li nám nahlédnouti na záchod nebo do ložnice 😉
Ale mně to tak nevadí – dokážu si, zejména v dopravních prostředcích, plout na úplně jiným levelu…
Nedávno jsem byla svědkem, kterak poměrně nerudnější tetina doslova vyštvala z autobusu slečnu, velmi hlasitě pomocí tý krabičky řešící svoje osobní psychický problémy (tipla bych si i kousek exhibicionismu nebo kapku histriónství (chuckle) ) – ale nejsem si jistá, zda zasahovat druhému do hovoru není stejná nevychovanost, jako dotyčný hovor samotný.
Já taky nevím. Ale asi bude dost záležet na tom, JAK to zasahování vypadá. Aby z toho člověk navyšel jako víceméně stejné pako 😀
Apoštol Pavel, Velepíseň Lásky
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím
a obsáhl všechno poznání, ano,
kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel,
ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všechno co mám, ano,
kdybych vydal sám sebe k upálení,
ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá, a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří,
láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine,
jazyky – ty ustanou, poznání bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné,
I naše prorokování je jenom částečné,
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě,
smyšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě,
když jsem se stal dospělým, překonal jsem dětinské.
Dŕíve jsem viděl jako v zrcadle, jen v hádance,
potom jsem však uzřel tváří v tvář.
Dříve jsem poznával částečně, ale potom jsem poznál plně, jako Bůh zná mě.
A tak zůstává víra, naděje, láska –
ale největší z té trojice je láska.
Doteď jsem si myslela, že je to věkem. Že ze mě je už nerudná, podrážděná, nervozní baba. Někdy dokonce i dřív vystupuju, abych potlačila touhu ten něčí mobil rozšlapat, bušit mu s ním do hlavy a nacpat mu ho do nosu. To, že bezohlednost povýšila na normál, je mi jasný, ale jak to, že to nevadí jim? Že jim nevadí hovořit před „publikem“ o svých soukromých záležitostech, to mi jasný není.
Ale znám dobrou historku. Ve vlaku, kde opravdu není úniku, si můj známý četl. Po půl hodině, když děvče naproti stále ještě telefonovalo, začal předčítat nahlas. Děvče pravilo, že ji to nezajímá. I odvětil, že jeho její kecy taky ne. Zabralo, děvče se urazilo a odešlo si to „dopovídat na chodbičku.
..sem já, abyt.
Abyt ! Jak trefné ! Já se diskuze vyloženě bojím ( ano to slovo je správně), protže si říkám, Leny co když jsi prostě už jen nerudnější, míň chápavá, co když telefony hezké slečny v tramvaji o včerejší večeři s tím idiotem je prostě jen nějaká drobná závist. Racio mi říká, že ne, ale nejsem si úplně jistá. Bývám večer odjíždějíc z kanceláře v centru, po složitých jednáních a vyjednáváních někdy ještě ve stresu, všechno si teprve „sedá“ a v těchto chvílích si myslím mám krev v uších a očích když MUSÍM poslouchat bláboly. A aby to bylo taky trochu veselý. Jezdím domů vláčkem a dlouhým tunelem – mimochodem nádherným- stavěli ho italští dělníci po první světové válce (a od té doby je v lokalitě poměrně hodně itaských jmen) V tom tunelu není signál. Ano správně si domýšlíte, dost lidí vede zajímavý hovor určený spíše pro nás okolo po celou dobu jízdy signál nesignál… (rofl)
Ten vláček … Posázavský Pacifik? 🙂
(inlove) ach ano…můj zamilovaný motorák….stromy, skály, řeky dvě… jede se pomalu, člověk se kochá ( a poslouchá ty kydy) 😀
Taky dobrá reakce… 😀 Ale tak trochu to potvrzuje, že těm lidem to prostě nedochází. Nevnímají nás ostatní? Nevnímají nás, dokud nedostanou pěstí mezi světla? Škoda – asi budou muset dostávat častěji. Ale příjemné pomyšlení to není.
Anonymní zdraví Annymní! (h) Bezvadná historka! (y) Škoda, že člověk někdy nemá odvahu.
Nemá odvahu a taky často kondici. To chce předčítat v pohodě a s milým úsměvem. 😉
(h) VAVE, to jsi popsala PA-RÁD-NĚ! A nestěžuj si, být JÁ Tvé druhé JÁ, tak tě za rouhání o postavě kousnu, vypadáš dobře a dobře a dobře. (sun)
Ale obecně – doba se zrychlila, změnila, akorát jak sobectví, tak nesobectví má jiné viditelné projevy, myslím si. Bohužel PŘIBYLO AGRESIVITY a UBYLO ohleduplnosti.
Něco historie – z minulého století, co století, z minulého tisíciletí:
Níže uvedená diskuse – studenti jedí při výuce – mne vrátila do r. 1974, kdy mi na gymplu profesorka češtiny vytkla, že když už mne její výklad nezajímá, což měla pravdu, není ode mne hezké, že si HÁČKUJU na lavici Z TAK OSTŘE TRANSPARENTNÍ, SVÍTIVÉ žlutozelené bavlny… Kdybych si vybrala nějakou nenápadnou barvu, mohla by to snad omluvit.
Dva moji spolužáci se poměrně běžně krmili při hodině… Jeden se pak stal ministrem, druhý televizním moderátorem… A co jsme dělali stařičké němčinářce – NO FUJ – mokrá houba letící na tabuli, křída dtto, soutěž v hodu ohryzky do koše přes celou třídu… ta paní si za to v našich očích mohla sama – před naší hodinou obvykle pojedla jablko a žervé, pak si sedla na první lavici a měla versprechchung… Silnější povahy vytahovaly deštníky před sprškami slin a zbytky svačinky… Blééé.
Nebylo to pěkné, že. Ale nebyli jsme agresívní… I když ta paní němčinářka by se mnou možná nesouhlasila.
Jo – MLADOST – RADOST, jak pravil klasik chichi…
Zdeni! (h)
Nojo, my jsme taky byli sběř. Nosili a používali jsme flusačky a stříleli papírové skobičky a tak dále – prevíti a adepti pro šibenici, do jednoho. (blush)
Nojo, dámy, Škola základ života, ale na konci je zkouška d o s p ě l o s t i. Takže když vám v pátém ročníku vysoké školy třiadvacetiletí pánové a dámy svačí, ukusujíce z dvojitých krajíců s řízkem od maminky (kurs Dějiny moderní diplomacie býval v pondělí), tak to i vzhledem k tématu je rozkošné. Máte pocit, že jste s mateřskou školkou na výletě na fakultu v rámci poznávání světa. Abych jim toto poznávání umožnila, kromě ošklivých maskovaných žihadel vlastní provenience jsem mívala pro ty případnosti i několik neodolatelných historek z materiálů některých meziválečných ambasád o nejrůznějších faux pas (wiki-leaks v modrém, jenže holt sedmdesát let staré) model sláma čouhající z bot. A se zájmem jsem s míjejícími lety pozorovala, jak čím mladší ročníky, tím delší vedení a jak ty nástroje přestávají účinkovat. Zatímco ze začátku krajíce mizely jak mávnutím proutku aspoň pod lavici, tak s přibývajícími lety nového tisíciletí převažoval čim dál víc smích s plnou pusinkou těch řízků co výraz údivu nad nevychovaností předků. A ti pánové a dámy, co měli historii v kombinaci s politologií a chodili na tenhle kurs, už obvykle v tu dobu měli v kompech stažené materiály o volných místech v Černínském paláci, kamž mířily jejich popromoční sny. Časy se fakt intenzivně změnily, pokud jde o formy a normy.
Což mi připomíná Vasila Mohoritu blahé paměti, který těsně po revo, při projevu tuším Margarety Thacherové v parlamentu, neohroženě pojídal housku se salámem vybraně zabalenou zpola v papírovém ubrousku.
No tedy, baty, od budoucích kariérních diplomatů s vysokými ambicemi bych tohle přece jen nečekal. Kdyby se to stalo na mé rodné fakultě, tak jsem ochoten připustit, že část lidí z toho nuceně vyroste ( v laboratoři se takhle konzumovat obvykle nedá) a části to projde, protože divoženky a hejkalové v terénu si to tak neberou. Naneštěstí mám tušení, že ani v tom Černínu už dneska moc nevidět diplomata „ze staré školy“, který by si nenuceně poradil se snídaní u korunní princezny, konzumací humra, vyhozením agresivní protistrany ze dveří a věděl by, k jaké příležitosti kromě vlastní svatby uvázat místo kravaty ascot … škoda. Alespoň bys byla pomstěna za ty řízečky od maminky, až by takovému absolventu dotyčný diplomaticky sdělil, že nechápe, co pohledává v těchto místech, leda snad to, že je křupan k pohledání 😀 Já vím, že se to říká už 2000 let (neznamená to nakonec, že na tom něco je?) ale O tempora, o mores!
O asini, o boves! Jojo.
(chuckle) (clap) (chuckle) pěkný přeformulování!
😀 Cožpak přeformulování – ale tak ať si hledí sena… asini… I tím senátorem byl kůň!
Dobré Vave, velice dobré! Mne se na štěstí mobilní závislost netýká, dokázala jsem se ubránit, jsem zdrojem iritace svých kamarádů, ale já jsem volná, volná! Mobil mám. Minule mi manžel oznámil, že za mne zaplatil 29,70 za čvrtletní používání.
Nemám ráda ještě jednu telefonní neřest. Kdesi jsem, cosi vyřizuji, zazvoní telefon, příslušný odborník po něm skočí, hovoří, posléze se ke mě otočí… tak kde jsme to byli?.. . Začnu znovu, telefon…, odcházím. Tss tss, ženská se zbláznila, vyjadřuje odborníkův výraz, pánžto nepochopil.
Co je v tom vyzvánění telefonu za příslib, že nejsme schopni mu odolat?
Milá JanoBa., možná ještě stále přetrvává „kouzlo novosti“? Vždyť jak je to dávno, co ve sci-fi seriálku „Návštěvníci“ používali hosté z jiné galaxie malé komunikátory, větší než dnešní mobil? Ale ten odborník, který během jednání s klientem bere telefony, se už teď prohřešuje proti slušným mravům. Hovor lze odmítnout, a měl by to udělat. Když někdo odmítne hovor mně, nevolám mu vzápětí podruhé, protože předpokládám, že jsem volal nevhod… čili odcházíš středem naprosto oprávněně 🙂
Nevím, Terro, ale kouzlo novosti asi ne. Mluvím i o pevném telefonu. Spíše to zazvonění v nás vyvolává zvědavost, podvědomé očekávání něčeho, co když ted, zrovna ted…, čemuž prostě nedovedeme odolat. Vzpomínám, že moje maminka se ohlašovala, řekla bych, lehce dychtivě. At je to jak chce, prostě neodoláme, zvedáme a plkáme. Někteří z nás, při vědomí své důležitosti, i na tom záchodě (mp) .
A sakra, mám to za 5.
Ano, Jani (inlove) , to je nepochopitelné. Já to mám na pracovišti, někdy mám pocit, že někteří lidé se řídí krédem: Netelefonuji, tedy nejsem.
Odcházení středem tleskám. (y)
Myslím, že je to tak, že přítomnýmu člověku se můžem omluvit gestem, protože nás vidí, ale ten, co volá, nás nevidí, takže abychom mohli komunikovat, musíme telefon zvednout.
Pak se samozřejmě můžeme omluvit jedné nebo druhé straně – až nás „vidí“ oba…
Když člověk jde po ulici a baví se s kamarádem a někoho potkají, taky se zastaví a prohodí pár slov s tím cizím, než pokračují dál spolu. Nebo na něj aspoň mávnou. S tím telefonem mi to přijde stejné.
Navíc jak člověk nevidí toho, kdo mu volá, nemůže předem odhadnout, jak důležitý je to, co mu chce říct. Když člověka vidím z očí do očí, poznám to snáz.
Myslím, že jenom plošně odsuzovat není moc dobrý. Plošný odsuzování obyčejně nafukuje ego a dává mi pocit, že jsem arbiter světa, a pak se se mnou nedobře žije. Skromnost a pochopení na obou stranách je lepší. Aspoň tak to říkala moje babička. 🙂
Babička měla pravdu, ale určitá míra vlastní důstojnosti také není k zahození 🙂 .
To jistě. Taky je velikej rozdíl, když ustupuje oušlapek, kterýmu nic jinýho nezbývá, a když silnej člověk. To první si vyslouží posměch, to druhý úctu. 🙂
Jenom mám dojem, že plošný nadávání na zkaženost druhejch, aniž by se člověk podíval sám na svoje nešvary a aniž by se pokusil podívat se na situaci z pohledu těch, kterým nadává, z nikoho silnýho člověka neudělá.
Důraz je na slově *plošný*. 🙂
Skoda jen, ze vetsina lidi nepochopi, ze rychle a usecne „Cau, potreboval(a)s neco?“ znamena, ze se ten telefonat zrovna tak uplne nehodi a ze pokud tedy dotycny/a opravdu neco potreboval(a), tak se ma vyzvejknout jeste letos. A ze u nekterych lidi clovek nepozna jestli jde o neco duleziteho a dotycny se nedokaze vyjadrit nebo si jenom chce potlachat a to obcas ani po prvnich dvou minutach telefonickeho hovoru. U nekterych lidi mam pocit, ze by jim i „Hoří“ trvalo nejmin minutu.
Milá Vave – dnešní stopětka opět ťala do živého. Pravda pravdoucí – mobil je prokletím našeho života – nebo požehnáním?
Je fakt, že mě často štvou takové ty útržkovité rozhovory v dopravních prostředcích (kde není od nich úniku) – člověk si poklidně klimbá a do uší začne bzučet: „no fáááákt? … no neke! …. týýýýý volééééé ….. týýýýý krávo ….. a kdéééé? …… týýýýý volééééé!“ Fakt mě štve, že nevím, nad čím dotyčná děva (v tomto případě se většinou jedná o lepé panny … teda děvenky) tak žasne. Asi budu muset použít Ejščinu radu a zcela normálně se zeptat – a klidně bych mohla přidat i životní moudro, ať se podělí i s protistranou – to mládež má taky ráda (chuckle) !
Já mám taky jednu mobilní úchylku (kromě telefobie – totiž že jsem hrůzou bez sebe, když mám někam volat) – děsně do toho minipřístrojku řvu – teda prý, mně osobně se to ani nezdá (wasntme) . Ale jak Terka tak Jenda do mě žduchají, že osoba u druhého mobilu mě musí slyšet, aniž by ho zapla. Proto radši moc nemobiluju – když tak radši napíšu SMS, ta není tak hlasitá (chuckle)
Ovšem – co si budeme povídat, už si těžko představíme tu dobu, kdy člověk marně sháněl nepoškozený veřejný automat, pak drobné, pak číslo, aby nakonec zjistil, že ten, jehož zrovna teď potřebuje, není v dosahu telefonu. Např. na Vrbici bylo pět domácích stanic – my měli to štěstí, že „sousedi přes jedno“ byli mezi vyvolenými a tudíž se v případě nouze dalo volat k nim, popř. od nich.
Je fakt, že jsme to taky přežili, ale dodnes si vzpomínám na tu hrůzu, když jednou Danuška nedorazila z učňáku domů – nic se vlastně nestalo, spoždění vlaku a ujetí navazujícího autobusového spoje, ale my si už malovali, že to děvče v životě neuvidíme živé. Přitom stačilo málo – zavolat, že se nic neděje, že přespí u kmotřenky. Ječ nebylo odkud a kam zavolat.
YGO, to s těmi nepoškozenými automaty – to je přímo hlavičkou o hřebíček. Za tohle mobilům leccos odpouštím. Rodiče mi většinou ponechávali dost volnosti, ale trvali na tom, že slovo se má dodržet. Mohl jsem sdělit, že přijdu domů z plesu ve tři ráno, ale kdybych přišel v půl čtvrté, mohli místo mě nás tři bráchy ráno odvést do školky. Pamatuju se, jak málo bylo automatů, jak každý druhý nefungoval, jak mi ve dvě v noci došel kredit na kartě a já to zjistil těsně poté, co všichni kamarádi odjeli noční tramvají… Brrr – fuj! Nerad jsem překračoval „rodinné meze“ právě proto, že byly volné… co já bych tehdy za takový komunikátor dal!
Jsem si tuhle četla nějakou starou českou detektivku, půl děje hlavní hrdina buď hledal nerozbitou telefonní budku nebo seděl doma a čekal na telefon. Přistihla jsem se, že se divím proč že si ten blbec hergot nezavolá z mobilu. (wasntme)
Tak se mi vybavila situace z před třiceti let, kdy jsem v době mé mateřské dovolené u nás v Brně Bohunicích stopovala uprostřed ulice před panelákem auta podpírajíc přitom sousedku, které odešla plodová voda, protože v domě nebyla žádná pevná linka a jediné tři tel. budky v sídlišti byly rozbité. Ale podařilo se a Lucinka se narodila řádně v bohunické porodnici. Jenom pan řidič z toho musel mít poněkud pošramocenou nervovou soustavu, protože na nás koukal jako na E.T., když jsme ho prosily o odvoz…..
No jo – nebo ten horor, když nás měly z porodnice propustit dřív, než mi Jenda dovezl výbavičku (v sobotu a peřinky mi chtěl přivést v neděli při návštěvách) – a já musela lítat z poporodního až před nemocniční areál, kde byla jediná budka široko daleko – a jak jsem byla ve stresu tak ne a ne si vzpomenout na celé číslo k těm přessousedům, taky jsem se bála, že nikdo nebude doma (sobota v červnu – to se většinou trávilo na poli a ve vinohradě) – snad pětkrát jsem k té budce běžela, se doteď divím, že se mi nesrazilo mlíko (chuckle) .
Furt jsem měla strach, že mě přiveze domů sanitka v nemocničním – a že navíc nebude nikdo doma, že mě vyklopí přede dveře a dělej si, mamimo, co chceš (samosebou, že klíčky jsem neměla). No – naštěstí jsem se nakonec dovolala, Jenda přijel v šolně, přivezl nakulmované peřinky a doma nás vítali křížkem na čelo (nod)
No a o tomhle když dnes člověk vypráví vlastnímu potomstvu, tak nejdříve nechápavě zírá a pak reaguje, jak se mi svého času stalo se synovcem, kterému jsem líčila, jak jsem kdysi coby teenager stála od čtyř ráno ve frontě na džíny u Tuzexu a on mi na to zcela bezelstně povídá: A to jsi musela mít džíny ausgerechnet z Tuzexu, proč sis nekoupila normální džíny v klasickém obchodě?? (devil)
Podobně to vyprávěl i pan Donutil – návštěva z ciziny v ČSSR se ptala na co ti lidé v té dlouhé frontě čekají, on přiznal že na banány. Reakce cizince – TO BYCH SI JE RADŠI KOUPIL
Já jsem se tuhle snažil vysvětlit jednomu mlaďasovi, proč se do Bulharska jezdilo přes Rumunsko, když Srbskem je to kratší. A zamotal jsem se do těch šedivých pasů a výjezdních doložek… myslím, že dodnes nepochopil. A takhle se začínají vracet dějiny (devil)
To to tenkrát naštěstí dobře dopadlo. Nevím, jak tenkrát, ale dnes se ledaskde s ničím nemažou. Byl manžel naší sousedky v nemocnici (JH), výslovně jim řekla, aby ji kdykoli kontaktovali a měli na ni všechny možné kontakty včetně mobilu. Pak už byl domluven odvoz manžela domů, ona před tím tam chtěla dojet s jeho věcmi. Z nějakého důvodu tam měl na sobě pouze nemocniční oblečení. Najednou zčistajasna bez jakéhokoli předchozího upozornění měla před domem sanitku. Manžela jí dovezli asi o den nebo dva dříve než bylo domluveno, ale hlavně NAHÉHO, prostě nebylo náhradní oblečení a nemocniční si nechali. Tak co by ho oblékali, že? Tak ho prostě přepravili nahého. Co by dělali, kdyby zrovna nebyla doma, to také nevím. Je to asi 2 – 3 roky zpátky.
Podobné se mi stalo osobně – před devíti lety jsem sletěla ze schodů, přesekla si tepnu a frčeli jsme do nemocnice. Bohužel to nebyla „jen“ tepna, ale i šlachy a nerv, tak si mě tam nechali. manžel odvezl zakrvácené oblečení, druhý den mi dovezl prádlo atd. Doktoři strašili s delším pobytem, protože kromě toho jsem dostala nechodící sádru. No a pak mi za pět dnů po vizitě řekli, že jdu domů – manžel nezvedal telefon, já v erární noční košili čekala jak žebrák na chodbě…sanitkou by mě vzali, ale musela bych jim dát tu košili… a ještě se ptali, jak jsem dojela, že nic na sebe nemám (devil)
Teď zopakuju, co řekla úúúplně dole hexe „Vave, jsi mistr malých forem“. (rose1)
A mám deset, tak je to pravda pravdoucí!
Naprostý souhlas. (f)
(h) mám šestnáctku, ale je také pravdivá (f) vave umí na co sáhne a pomyslí (y)
Dámy, já se s pochvalou přidám. Stopětky jsou dobré čtení… a Vave umí. (rose1)
Děkuju vám. (blush) (h)
Sim áno, musím se souhlasně připojit. Jj, Vaví, jsi mistr malých forem (y) 🙂 .
Mají pravdu, předsedo!!! (h)
moc pěkný čtení (y)
Taky se mi občas stane, že zapomenu vypnout mobil a zazvoní mi v nevhodnou chvíli, ale to se potom omluvím a učiním tak. Jinak na poslouchání cizích hovorů jsem mírně řečeno alergická, pracuju pro jednu nejmenovanou firmu jako stewardka, a taková 5,5 hodinová cesta se stále telefonujícím cestujícím za uchem je opravdu eňo ňůňo. Včera jsem se ve vlaku ze školení proti sedící slečny zeptala, jestli si další rozhovor po mobilu o tom jak je blbá, blbá a ještě jednou blbá může jít vyřídít na chodbičku, že já to po třetí slyšet nepotřebuju. 😀 Zvedla se a šla. Jinak jsem uvažovala jak rychle jí ho dokážu vyrvat z ruky a otevřít okno 😀
Vavísku, díky za sepsání problému, který mi také moc a moc vadí (y) (h) !
Já sama mobil nesnáším, ale musím jej nosit stále při sobě, neboť moje 80-ti letá mamínka je též vlastníkem mobilu a moc se o mne bojí, tak je mi stále na stopě a když mobil nemám a ona neví, kde jsem tak potom trojčí. Ale vypínám jej a často, protože bych se musela hanbou propadnout, kdyby mi zazvonil v restauraci, v divadle nebo u lékaře v ordinaci. Ano, máš pravdu dnešní společnost je sebestředná. Také nechápu, proč musím o půl jedenácté v noci poslouchat výbuchy ohňostroje, když někdo oslavuje narozeniny. A s ním oslavuje celá dědina. A je to stále častější a častější. Nebo poslouchat noční, soukromé karaoke na nějaké chatě za vesnicí v lese (devil) !
Alex, kdyby jen dědina – u nás v Bohunicích je to celé sídliště. A plně chápu rodiče malých dětí, kteří si na to stěžují (o psech a jejich pánečcích nemluvě), protože já sama při takovém zničehonic ohňostroji kolem půlnoci obvykle vytřeštím oči do zdi před postelí a přemýšlím, kde to jsem a které že je vlastně století (headbang)
Milá Vave, opět vtipné a výživné. Mistrně shrnuto o komunikaci dnešní doby. Ten co řve do mobilu, stejně druhou stranu neslyší, jen sebe a je mu většinou jedno, co ten na druhé straně odpovídá, potřebuje totiž svoji vlastní ventilaci. :O 😡
Mám takovou vizi, brzo zapomeneme psát psacím písmem, pak přestaneme mluvit, protože nebudeme mít dostatečnou slovní zásobu, po odejití funkce mluvidel budeme pouze pařit u PC nebo u čeho,začneme žít solitérně bez dětí a pak to konečně skončí aby to mohlo začít znovu po zhroucení elektronických sítí či civilizace. Ještě před tím nás určitě očipují. (rofl)
Tak s tím psacím písmem na tom něco je. Ani ne tak kvůli neschopnosti, jako spíš čitelnosti ho moc nepoužívám. U mluvidel to zatí nehrozí (rofl)
Jenny!! (rofl) (clap) (sun)
Vavísku krásné povídání. Já patřím k těm, co mobil vypínají v tramvaji, autobuse a jiných dopravních prostředcích, nesnáším to! Nikdy bych s mobilem nešla na WC a vyřizovala tam nějaké věci a nikdy bych s mobilem nešla nakupovat, aby mi zazvonil při placení u kasy nebo při vybírání nových bot. Jsou prostě určité meze. Divadlo, kino, koncert, ale také čekárna u lékaře nebo jiný veřejný prostor jsou prostě pro zapnutý mobil tabu. Nedělá mi problém zmáčknout ten čudlík na vypnutí ani na následné zapnutí. Odmítám být otrokem toho mrňouse, nic tolik nespěchá, aby to nemohlo počkat tu hodinu, po kterou budu nakupovat nebo někam pojedu. Dříve mobil nebyl a taky jsme si museli poradit. Nebyl internet a maily, tak se psaly dopisy. Kdo dneska píše dopisy? Nejsem žádný staromilec, co zavrhuje vše nové a moderní, ale proč mi to má lézt do života víc, nežli si chci vůbec připustit?
Otisk packy a podpis, Karolíno. Nic dalšího nepřidám. Jen snad to, že pokud musím být na služebním „příjmu“, ponechávám mobilu pouze vibraci a vypínám jakékoliv vyzvánění. Bohužel někdy ten služební neřád vypnout nemůžu – proto mi ho zaměstnavatel dal, že…
Karolíno, jsme jedné krve ty i já!!! Dělám to úplně, ale úplně stejně!!
Úplné OT – ale komu to říct, když ne vám (chuckle) ?!
Mám modré období. No dobrá, ráno jsem si opravdu oblíkla modrý gatě a modrý svetr, ale teď mám už i modré ruce a při letmém pohledu do zrcadla i část ksichtu (jak jsem sí přejela po něm tema rukama). A dokonce i stůl je modrý a sláva – faktury došlé i odcházející, dokonce i výpis z banky mají modrý šmrnc.
A teď mi řeknite, který debil (fubar) nezavírá po vykonaném úkonu, téměř plnou lahvičku s barvou na razítka (envy) ?! Jo … že já, neb nikdo jiný takovou nebezpečnou operaci, jako je namatlání razítkovací podušky, tady nedělá? NO TO NENÍ MOŽNÝ (think) !
Drahá Vave promine – článek je super, ale vyjádřím se kapku pozdějí, až se částečně odmodřím (a teď mě napadá – to bych teď do Modřan úplně zapadla) (chuckle) .
(chuckle) Promiň, cizí neštěstí občas potěší! (inlove)
Já jsem takhle dosypávala prášek do kopírky. Trochu jsem se netrefila a černé bylo úplně všechno okolo včetně té kopírky. Je to jak pudr a skvěle to drží naprosto na všem, na co to spadne. Odstranění možné pouze drhnutím CIFem nebo tomu podobným sajrajtem, což např. na kopírku použít nejde! (whew)
Milá YGO (inlove) , dnes ráno jsem v autě přemýšlela nad tím, jak každý jinak vnímáme svět – postačí jen třeba pojem „modrá barva“ a každý jednak vidí jiný odstín, jednak se mu vybaví úplně jiné emoce.
Teď mám jasno: modrá, to je barva razítková, v tom se spolu jistě shodneme. Jen ty naše emoce budou asi úplně jiné. (chuckle) (rofl) (rofl) (rofl) :*
YGO, co máš proti modré??? Já ji MYLUJU! a MODRÁ JE DOBRÁ!!!! (chuckle)
A Karolíno, 🙂 příště až se ti vysype toner do kopírky, je dobré jej rychle vyluxovat a potom teprve namáčet, jinak budeš muset zakoupit spešl pěnu na čištění počítačových klávesnic a s ní opucovat celou místnost i sebe!
Hmmm, pozdě milá Alex, pozdě! I tak ovšem díky za radu, stejnou jsem dostala hned poté, co se mi povedlo ten prášek rozpatlat všude okolo! (envy)
Karolíno, tady je návod, jak se „bezpečně“ zbavit toneru:
http://en.wikipedia.org/wiki/Toner
Clean-up
Toner can be washed off skin and garments with cold water. Hot or warm water softens the toner, causing it to bond in place. Toner fused to skin eventually wears off, or can be partially removed using an abrasive hand cleaner. Toner fused to clothing usually cannot be removed.
Toner particles have electrostatic properties by design and can develop static-electric charges when they rub against other particles, objects, or the interiors of transport systems and vacuum cleaner hoses. Because of this and the small particle size, toner should not be vacuumed with a conventional home vacuum cleaner. Static discharge from charged toner particles can ignite dust in the vacuum cleaner bag or create a small explosion if sufficient toner is airborne. This may damage the vacuum cleaner or start a fire. Toner particles are so fine that they are poorly filtered by household vacuum cleaner filter bags and can blow through the vacuum motor or into the room.
If toner spills into the laser printer, a special type of vacuum cleaner with an electrically conductive hose and a high efficiency (HEPA) filter may be needed for effective cleaning. These are called Electrostatic discharge-safe (ESD-safe) or toner vacuums. Similar HEPA-filter equipped vacuums should be used for clean-up of larger toner spills.
Unfused toner is easily cleaned from most water-washable clothing. Because toner is a wax or plastic powder with a low melting temperature, it must be kept cold while cleaning. The washing machine should be filled with cold water before adding the garment. Two complete wash cycles improves the chances of success. The first may use hand wash dish detergent, the second may use regular laundry detergent. Residual toner floating in the rinse water of the first cycle will remain in the garment and may cause permanent graying. A clothes dryer or iron should not be used until all toner has been removed.
Děkuji! Pomalu ten sajrajt už není patrný, přeci jen už to je nějaký ten pátek, ale dobrá rada se vždy hodí, i když jsem se rozhodla, že podobné aktivity přenechám jiným, hlavně těm, co se tak řehtali, když se mi to dílo povedlo! Ať ukážou, že jsou šikovnější!
(h) jejda YGO, broukej si …modrá je dobrá … (chuckle)
Zakládáš novou lidskou rasu? Takzvané modrásky? (chuckle)
Hele, YGO, a Ty nevíš, že teď letí růůůžžžovááá???
Ano, Vave, ano…do posledního písmenka (y) . Mohla bych napsat pár vtipných nebo úplně nevtipných příhod s tím pitomým mobilem, ale bylo by to marný, marný, marný…
Vave, rozumím těm pocitům, kdy se dozvídáme informace i choulostivé o druhých, které se nás netýkají. Mně to osobně dost vadí, mobil používám jen pro sebe. Nyní, co každý den sedím ráno a odpoledne hodinu v kupé rychlíku s ostatními cestujícími, tak jsem si řekla, že toho nemám zapotřebí abych byla vtahována do řešení situací druhých, tak jsem je začala řešit s telefonujícím, jsou to bláboli hned po ránu, a na nějaké poznámky „počkej, paní mi tady do toho kecá“ apod. s úsměvem odpovídám, že přece řešíme věc veřejně a společně (talk) dnes ráno jsem byla v kupé sama (clap)
Ejško – (clap) (clap) (clap) – jsi (*) mobilních hovorů (chuckle)
Zahájila jsem již na podzim svůj projekt osvětové převýchovy majitelů mobilních telefonů aby pochopili mobilitu přístroje v návaznosti veřejného řešení soukromí (chuckle) už bylo pro mně neúnosné poslouchat ve vlaku žvásty po ranní páté, když si čtu např. „Tři muži ve člunu“ a procitnu větou „… tak si vem tužku a napiš si můj účet !čísló ó!a pošli …částka …“ tak jsem nemeškala, z kabeli vyndala notes, tužku a uposlechla jsem a psala a psala a žádala dotyčného o zopakování … (dance) a já že mu nic nepošlu, protože mně naštval… (rofl) asi se dodatečně stydí, ale nepřisedává si. Doporučuji, ale musí se vstoupit přímo do hovoru, je to účinné a snad i výchovné. To mně taky štvou ti co mají sluchátka na uších a zvuk je slyšet, tak je žádám o přeladění na něco, co mně bude taky bavit, nebo o půlku sluchátka, že tuto muziku mám ráda a oni se dělit nechtějí, má to výhodu – je ticho a poslouchají si to sám (music) slušná asertivita je páka (flex)
Ejško, to musím také zkusit!!!!
Ejško – s tebou bych chtěla cestovat ve vlaku – a třebas aj o půl paté ráno (inlove)
Myslím, že bys měla pro naše potřeby sepsat takový manuál „Kterak vychovávati mobilisty, žvanící desetiminutové nesmysly, vstupem do jejich monologů“
tak YGO – kdy a kam (wave) ? Přístupy mám různorodé k probíhajícím hovorům, musí se jednat okamžitě a věcně s faktorem překvapení,např.: slečna neustále do telefonu: …já ti natose.. … (puke) tak jsem rychle vyndala notes záznamu hovorů (devil) fofrem napsala datum a hodinu slečny opakující se výrok a s úsměvěm jsem se jí dívala do očí vždy s poznámkou dobrý! pak mně slečna překvapila …játinatonicneřeknu kulíc na mně zmalovaná kukadla a obhlížejíc další cestující přehodila žvýkačku do druhé poloviny bledých tváří, tak jsem jí rezolutně řekla (wait) , že mi kazí statistický výzkum a že nedodržela předepsanou četnost sprostých výrazů v hovoru- slečna zařvala do telefonu i na nás v kupé „jáse..na všechnodebili“ hodila mobilíka do baťohu a šla stát na chodbičku vlaku, no a následovala debata cestujících, té jsem se nemínila zúčastnit a četla jsem si do cílové stanice. Ale je to na každým jedinci, jak si chrání své i druhých soukromí (mp)
Božííí!!!! (rofl) (rofl) (rofl)
Ad „tak YGO – kdy a kam?“ …. ehmm, ty taky každého hned bereš za slovo (rofl) !
Ovšem tvoje čárečkování je boží (clap) !
(chuckle)já taky obrazně (rofl)
Milá Ejško (inlove) , je vidět, že to máš úžasně a kouzelně zmáknuté! (y) Veliký obdiv nad Tvou asertivitou a smyslem pro humor. 🙂 (h)
(blush) děkuji
Krása, tohle zkusím a taky s tím telefonováním na oních místech – představím si, jak bych onomu pánovi kecala do jeho činnosti. Jdu na poradu, bude to hezká představa
Ejško, tak tohle bych hlavou nevymyslela, jsi ohromná!!!!!!!!!!
Ejško, jsi (*) a velice tvůj program převýchovy oceňuju. Tím víc, že – kajícně doznávám – jsem na podobné uplatňování arestivity poněkud líný. Prostě podle Saturnina přesně ten typ, co ho okamžitě napadne, že by mohl začít házet koblihy, ale nikdy nehodí… Tolik k té podobnosti se Saturninem, kterou jste mě tu před časem poctili 😀 (aby bylo jasno, cítil jsem se tím silně polichocen.)
terro, nestál jsi někdy před Imperialem, tam se koblihy ještě před několika roky dalo po hostech házet (chuckle) byla to zvláštní recese, (rofl) nevím zda to Saturnin povolil(wait)
koblihy mám ráda,tak je hážu do sebe 😀
Já mám koblihy taky raději k vnitřnímu použití 🙂 a pokud jde o ten Imperial – kavárnu znám, koblihy jsem nevyzkoušel. Nebylo to náhodou v době, kdy tam šéfoval pan Pohlreich? 😀
O šéfování šéfa teď honem dobu nevím, ale skončilo to přestavbou do dnešní podoby, dříve tam byli ty prťavé stolečky s černýma tonkama, ke kávě kobliha zdarma a na baru pyramida den starých koblihů za 1.998Kč které bez předchozí výzvy byly metány na hosty (rofl)
Tak to jsem zas něco prošvihl… 😀
Tohle byl můj sen od chvíle, kdy jsem Saturnina četl poprvé. Škoda, že jsem to prošvihl. ;(
Terro pan Pohlreich je tam šéfem stále a jeho líčka na smetaně ( tedy jsou telecí ne pana šéfkuchaře) nemají konkurenci. Koblihami se už házet nesmí, páč je stálo moc peněz to tam secesně znovicírovat a nehodlají si to tam nechat zničit…toliko slova slečny z kavárenské obsluhy.
Věřím, že vaří dobře, je to vidět na jeho nekompromisních postojích a výběru surovin. Dost mu fandím.
Verim, ze vari dobre, ale uz podle tech ukazek co nam televize neustale cpe, je to neskutecny hulvat. Pokud z nej toho hulvata neudelal dramaturg, pak je skoda, ze nezustal jen v kuchyni.
Ejško! Do-ko-na-lé elegantní řešení. Smekám a naléhavě žádám podrobnější manuál (clap) .
Taky se připojuji – nedal by se o tom napsal článeček – návod tady na Zvířetníku? Já jsem občas z těch hlasů tak rozpálená do běla, že bych určitě začala praktikovat taky!!!
Jak mne neuvěřitělně štvou mobilní telefony!!! Snad ještě víc, než spěchající řidiči. Přece jsme se obešli bez toho, abychom si i na WC nosili telefon, víte jak mne urazilo, když jsem telefonovala s jedním pánem a po chvíli hovoru jsem slyšela…….. A přitom sama telefonuji mamince při mytí nádobí. Spláchnout je do záchoda, blbouny malinký.
Jo a skautíci s telefonem na táboře je normální věc. Maminkám asi nedojde, když svým miláčkům nakrmí ovárky že jim nepomůžou ale uškodí. Alespoň že ty krámy se většinou při jejich provozu vybijou. Pamatuju holčičku DESETILETOU která po večerních hovorech s maminkou dvě hodiny plakala a to prosím na puťáku po vodě. Po týdnu si pro ni museli přijet, krmený a přikrmovaný stesk byl nad naše síly.
Vave,
to nemá chybu a nemám k tomu čo dodať. 😀 Krásne a jasne vystihnuté.
Máš úplnou pravdu, intimní hovory mě také přivádějí do rozpaků. Snažím se vypínat. Nebo ty hlouposti, které si musí nutně ihned sdělit. Ve vlaku před tím není už vůbec kam utéci. Mám svých starostí dost. Cizí nepotřebuji
A ještě OT. Včera odešel do nové rodiny Cormack. První zprávy: prohlédl si zahradu, seznámil se s kočkou (tedy on se snažil seznámit, kočka syčela a utekla, ale pak si ho šla prohlédnout.) Nacpal se a usnul. Kočka ho hlídala.. 🙂 Jsem ráda, že jsou naše štěňata zvyklá na lidi a v nových domovech moc nebrečí. Cormack to myslím vyhrál. (h)
Pašák 🙂 je chlapeček…
Přeji pejskovi spokojený psí život v novém domově. A ostatním také vhodné a hodné pánečky (h) (dog) :* (h)
Jo Cormack bude v pohodě. (h) Ostatní, doufám taky. Zatím jsme z dohledu ztratili poze 2 štěňata ze 2 vrhů. To ovšem ještě neznamená, že se mají špatně. Na 17 psů je to slušné 🙂
Dyk se snažím (blush)
To je krása! (h) Jen přemýšlím, zda v tomto případě pejsek dostal svou kočku, nebo kočka svého pejska. (chuckle) 🙂
No, už teď je pes větší. To se bude kočka divit :O až klučíček vyroste. Ale hodně „našich štěňat“ se v pohodě snáší s kočkou (kočkami).
Blekýs kočky pravidelně umyje, jen když je chce aportovat, tak se kočka nas.. naštve a jednu mu vlepí. Ferda aportuje jezevčíka (vlastního) a ten mu to obvykle trpí. Vím ještě minimálně o 4 štěňatech (už dospělých nebo skoro dospělých) co žijí s kočkami.
Aportování jozvečíka mě dostalo do kolen. Není nad to, když má pejsek svou hračku, že? (rofl) (rofl) (rofl)
Oni se báječně baví oba (rofl)
Krásně se to čte, ještě příjemnější je si popisované představit. A k těm kočkám: naši psi považují naše kočky za členy smečky, jen trochu víc rozbitné. Tudíž se k nim i tak chovají – snaží se je např. v trysku nepošlapat, při házení tenisáku se jim ho občas snaží i přenechat, ale už jim není jasné, proč ho nevezmou do tlamky a nepřinesou paničce apod. Když jsme v pátek přinesli Bety v narkóze po kastraci domů, tak byla nepříčetná z toho, že kočka leží, nereaguje na nic a divně smrdí.
To bude krásná kamarádská dvojka (cat) (dog) !
Evo, jak já Ti závidím, že zvládáš odevzdávat SVOJE štěňata cizejm lidem! Ale, kdybych nebyla fousatá, tak bych ráda byla tím „cizím“ v případě Vašich štěňat. No, trošku komplikovaná myšlénka, ale Ty jistě chápeš jak to myslím.
Ono když ti jich 11 demoluje byt, tak to zas tak strašně těžké není. Ale k brance jsem s nimi jít nemohla ;( . Je to takové schizofrenní. Na jedné straně je člověk rád, že se jich zbaví (práce, nákladů a škod je celkem dost), na druhé straně mi vždy přirostou k srdci. Vždy mám u pár potvůrek docela problém. Těžké bude se rozloučit s Cidem. To je taková potvora mazlivá. Eliška je také číslo a Derča… no s tou se nakonec řízením Osudu nerozloučím. Nechám si ji jako památku na jejího tátu.
Zdejší prověření mají u nás slevu 😉 (za chvíli budu jak v supermarktech nabízet 1+1 zdarma (rofl) )
Gratuluju Cormackovi (dog) , šťastné matce (dog) , přátelské kočce (cat) i tobě. (toivo)
Rychlé domluvy mi nevadí… zato líčení značně intimních zážitků mi připadá nevhodné, už proto, že před tím si uši zacpat neumím, to se nedá nevyslechnout… Pokud vyučuji angličtinu, zazvoní mi mobil a vidím, že se řítí katastrofa, omluvím se a odejdu za dveře. Brát hovory v hodině mi přijde trapné…
Vzpomínám si na hovor mladíka, který seděl v šalině přede mnou- bylo to líčení příběhu o tom, jaký je někdo třetí vůl, debil (doplňte si ty ostatní ostřejší výrazy) prokládany ujištěními o nehynoucí lásce k osobě u druhého telefonu. Po deseti minutách jsme už nechápala, po patnácti bych s tím tomu dotyčnému praštila a po dvaceti minutách jsem byla ráda, že vystupuji, neb mladík stále telefonoval a téma bylo pořád stejné…
Úžasné! To je postreh! Vave, môj hlbokosklon (bow)
jojo – taky mě občas překvapí samomluva okolí… Třeba i uprostřed vyučovací hodiny… Vůbec směřujeme k tomu, že ohledy se na okolí moc neberou. Prostě něco potřebuju, tak to udělám. A teď a tady. A tak studentíci když mají na přednášce hlad, vytáhnou svačinu, když mají žízeň, tak si dojdou pro teplé kafe do automatu a vrátí ses ním do hodiny a když si potřebují vyřídit hovor, tak si ho vyřídí… A jestli si myslíte, že na WC se chodí o přestávce… nee – kdykoli. Nemluvím o prvňáčkách, ale o vysokoškolských studentech. (jasně že se to dá „uřvat“, ale „volnost“ je již velmi zažitá)
Na tohle je moc dobrý Skaut nebo podobná organizace. Tam se velmi brzy naučí starat o mladší. Ovšem s telefony je dnešní mladá generace srostlá, ty si fakt vyřizují téměř kdekoliv. I když dcera mi hovor odmítla, když seděla na přednášce. Tak to asi nebude u všech.
A zahledění do sebe? Myslíš, že je to problém jen dnes a jen mladé generace? Myslím, že se hlavně odbourala ta formální slušnost, jsou teď „přirozenější“. Ale jinak si dokážu vzpomenout na většinu výstřelků, které se považují za specialitu současné generace. Kromě drog – ty nebyly, byl jen alkohol (ale nebyla to zásluha lidí, ale spíš slabé a nekonvertibilní koruny). Měla jsem spolužačku, která otěhotněla v 8. třídě, byl tam kluk, který se uchlastal, byly tam v okolí party, které demolovaly telefonní budky…). Jen se to tutlalo.
Bezpochyby rozdíly jsou, ale podstata člověka se už pár tisíc let příliš nezměnila. Nejsem ani pesimista, ani optimista.
to jsem nechtěla, aby to vypadalo, že si stěžuju na mládežníky. Rozhodně si nemyslím, že by byli špatní, nebo horší… ale v tomto „sebeovládání svých potřeb“ jsou mnohem svobodnější. Z ničeho nedělají vědu – klidně se usmějí, omluví a vypadnou se zvonícím telefonem za dveře… a nebo pro to kafe…
Nebo bychom si my dovolili na ranní hodině zcela veřejně snídat?? Jedna studentka si pravidelně nosila směs oříšků, sušeného ovoce a křupek všeho druhu… a já vždy měla chuť pravit“ „s dovolením“ a taky si do té široké misky hrábnout (chuckle) …
Jejich picí režim je tak zažitý, že vůbec pití nevnímají. V laboratoři mezi mikroskopy nesmí stát lahve s pitím na zemi a oni nesmí v laborce pít. Všichni to podepíšou, všichni vědí, že se můžou jít napít do šatny… a přesto snad každou hodinu musím na někoho houknout… Vždy se zarazí, že vědí, ale že si to vůbec neuvědomí…
No přiznám se, pití, hlavně v létě, si do laborky nosím také. Ono, když je nějakých 30 C ve stínu, tak se kolikrát ani bez pití nedá pořádně dělat. Vlastně v zimě tam mám kafe a teplé nápoje 😛 Nicméně snažím se pití zásadně dávat tam, kam nikdy nekladu chemikálie. Jo vím, měla bych dodržovat laboratorní kázeň a nic jedlého a pitného si tam nenosit, ale kdo to má vydržet? Ale udržet v lati kroužek studentů, aby něco neprovedli příslušným zařízením ani sami sobě, to je něco jiného, to chápu.
Ta formální slušnost ale zas tak špatný vynález nebyla, myslím. 🙂 Je pravda, že je spousta věcí stejných …. předbíhalo se ve frontě, teď zas na silnicích …. ale ta agrese? JÁ chci jet, MĚ zdržuje chodec, tak mu mu dám po hubě. Možná to nějak souvisí i s tou svačinou při hodině …
Mmch., Xerxová, obdivuju Tě, že sis ani jednou nenabídla – já bych asi neodolala a se slovy “ s dovolením“ bych si nacpala plnou h ..ústa a nechala je počkat, až oříšky dožvýkám. (wasntme) (chuckle)
Mně se jednou povedlo vychovat děti tak, že jsem tomu čuněti tu bagetu fakt vytrhla a kousla si. A druhý děti mi nabídly sušenku, já si vzala, položila na katedru a prohlásila, že když nesmějí oni, nesmím ani já. Ti už mi pak v hodinách nikdy nejedli. 🙂 To byly fajn děcka, ty jsem měla vůbec moc ráda. 🙂 Říkala jsem jim, že sice nejsou žádní lumeni (nebyli), ale zato jsou dobří lidi a jela bych s nima na cestu kolem světa.
My jsme to na základce měli také docela pestré a hlavně doslova ode zdi ke zdi. Později jsme se totiž dozvěděli, že jeden z našich spolužáků (mimochodem jako malý to byl vyloženě roztomilý klouček) skončil několikrát v kriminále za různé zlodějny. Na druhém konci spektra třídy stojí soudkyně. A měli jsme to tam od těch vzorňáků, přes obyčejný průměr až holt po ty sígry, kteří s gustem rozplakávali učitelky, což dívčí část třídy sledovala s velkým zájmem. Mimochodem učitelka, která měla skutečnou autoritu nemusela nikdy plakat, protože ty chlapečky jednoduše srovnala do latě.
To nic, taky mame ve tride jak obhajkyni ve vecech trestnich a policajtku (mam pocit, ze delavala vrazdy) i exspoluzaka co sedel v nemecku za pasovani ilegalu a bileho konicka.
Vynikající postřeh, vynikající formulace, téma tak aktuální až bolí. Do puntíku podepíšu, Vave, jsi jednička. A jak bys asi zpracovala zákazníka – telefonujícího, platícího? Mobil přidržovaný ramenem, myslí někde kdesi, ruka šátrající v kapse po penězích či platební kartě, druhá hází nákup
do někam, i do igelitky se někdy trefí, pohled nepřítomný, občas s úsměvem idiota…
Bože můj, Vave, ty jsi mistr malých forem. Jdu si to znova přečíst.