Naše skupina horských vlků při turistickém oddílu Spoj Brno se pouštěla do stále obtížnějších a tvrdších podniků, které jaksi přirozeným výběrem přerostly do vysokohorské turistiky. Rozeklané štíty a hřebeny Vysokých Tater nám učarovaly a tam jsme dostali tu správnou chuť navštívit místa a vrcholy, kam normální turista nedojde ba ani nedoleze.

A tak opět přirozeným vývojem jsme zatoužili vylézt na vrcholy nám zatím nedostupné. Nakonec jsme se dohodli, a na jaře roku 1961 odjeli na tehdy tradiční horolezecké otevírání skal na Pálavě. Tam jsme postavili brněnské horolezce z několika oddílů před zajímavý problém. Chceme založit horolezecký oddíl a potřebovali bychom nějaký výcvik. Musím říci, že jsme byli přijati vlídně a zkušení skálosapači si nás, benjamínky, navázali na lano a „vytáhli“ nás po patřičné instruktáži na lehké cesty v oblasti Martinky, Trůnu a Vzývajícího. Zde jsme se začali učit abecedě horolezectví od našich starších a zkušenějších kamarádů. Takže počátky lezení jsme si odbývali na „cvičných“, převážně vápencových skalách, v Moravském Krasu a na Pálavě, kde se dnes už z ochranářských důvodů neleze. Krásné lezení na žule na Wilsonově skále na Jihlavce nám do třetiny zatopili Dukovanským přehradním jezerem a tak to je vlastně všecko jenom historie.

Během léta 1961 jsme si naplánovali a s chatárem na Brnčálově chatě domluvili pobyt od 20. do 26. srpna 1961. Ne že bychom snad byli ubytovaní, nebo se stravovali na chatě, ale vysomrovali jsme si půdu v přístavku, kterou jsme po dobu pobytu sdíleli ještě s horolezci z Polska. Každý jsme si na zem nafoukli matračku, hodili na ni spacák a do hlavy si dali krosnu s horolezeckým nádobíčkem, oblečením a jídlem. Hezky jeden vedle druhého, jako kojenci v porodnici, moc místa tam nebylo. Vařili jsme si venku na vařičích na šutru z vlastních zásob, abychom snad přístavek nepodpálili. Bylo to naše první lezení ve vysokohorském prostředí. Bylo nás, 8 účastníků a 2 instruktoři. Jmenovitě: Mirek Otik Kelbl, Jura Pernica, Milan Ježek Staněk ze Znojma, Edita Reinoldová také za Znojma, Jan Jenis Kryštof, Josef Pepíček Láznička, Jarda Ventruba a Jiří Yetti Švehla. Instruktoři byli Ing. Mojmír Kazimír Tichák a Josef Pepek Jirůšek.

A tak 19. srpna 1961 ve 22:10 hodin odjíždíme z brněnského hlavního nádraží směr Poprad. Vlak je už tradičně nabitý a jsme rádi, že stojíme na vlastních nohou a ne na něčích cizích. V Popradu se ocitáme nevyspalí ráno v 8:30, 20. srpna. Zde přestupujeme na električku, která nás veze do Tatranské Lomnice. Také se k nám přidávají další dva účastníci kurzu, horolezci za Znojma, Míla Ježek Staněk a Edita Reinoldová, jediná ženská mezi chlapy a mimo našich instruktorů také nejstarší. Nám, dvacetiletým a mladším jinochům, připadala pohledná 24 letá blondýnka jako by vystoupila z historického románu. Tatranská Lomnice nás vítá hustým deštěm a tak jdeme blátivou cestou zabalení ve „Zďárákách“, tedy Žďárského pytlech, co nám mimo jiných užitečných služeb sloužily i jako pláštěnky, směr Bílá Voda. Cestou se ještě stavujeme v turistické základně Spoje Brno, kde už byli Leiterovi, co jeli s náma vlakem z Brna. Jejich syn Gusta byl členem našeho turistického oddílu a dcera Božka se taky k nám občas přidala. Tak jsme prohodili pár slov, trochu si odpočali, nahodili naše óbrovské a zatraceně těžké krosny obsahující horolezecké nádobíčko (tehdy patřičně těžké, vše bylo z oceli a ne lehké slitiny jako dnes), oblečením, ložnicí, kuchyní a jídlem na týden a pokračujeme stále hustým deštěm k Šalvějovým pramenům a pak dále, stále za deště k “Brnčálce“.

Na chatu docházíme v pravé poledne, a protože furt leje, tak si kupujeme oběd na chatě. Pak se jdeme zabydlet na půdu přístavku. Vedou tam strmé schůdky připomínající žebřík pro slepice, tedy žádné zábradlíčko. Vážené panstvo, když na někoho přišlo v noci volání divočiny, tak sestup potmě byl „vo hubu“. Používali jsme sociální zařízení v chatě. Poláci už byli nastěhovaní a zabydlení. Také přestává pršet, ale hrozivé mraky stále visí nízko a halí okolní vrcholky. Procházíme se čerstvě umytou krajinou, lozíme po okolních šutrech a prohlížíme si okolí chaty. Naší obzvláštní pozornost uchvátily drobné mince naházené turisty s můstku do tůně průzračně zelených vod plesa. Okamžitě jsme začali uvažovat o možnosti potápění a zisku peněz na pivo. Naši instruktoři a voda teploty tekutého ledu nás od tohoto bohulibého nápadu odradili. Později odpoledne se za námi došli podívat Leiterovi a tak se opět zapředla rozmluva. Večeři si dáváme studenou, opět se rozpršelo, je chladno, mokro a „deka“. Jsme unavení po probdělé noci ve vlaku a vynášky na chatu a tak máme brzkou večerku.

Druhý den, 21. srpna 1961 máme budíček v 7:00. Po ranní hygieně v ledovém potoku si vaříme čaj, Kalorku a ještě jíme i chleba, aby byla energie na výstup na Jastrabí Vežu co se strmí nad Brnčálkou. Neprší, ale je zataženo, chladno a všeobecně nevlídno. Pro ty co si nepamatují na kulinární zázraky té doby, Kalorka byly rozemleté ovesné vločky smíchané s práškovým mlékem a cukrem. To vše bylo slisováno do kostek kolem 2x5x5cm. Stačilo rozdrtit a povařit ve vodě. Celá naše skupina se rozdělila do lezeckých dvojic, vždy dva na lano a také na dvě skupiny, aby jednu a tu samou tůru nelezlo za sebou 5 dvojic.

V naší, větší, skupině byl instruktor Ing. Arch. Mojmír Kazimír Tichák a zkušenější lezci ze Znojma, Ježek a Edita. Pak my, benjamínci, Jan Jenis Kryštof, Jarda Ventruba a Jirka Yetti Švehla. Druhou, menší skupinu tvořili instruktor Josef Pepek Jirůšek a začátečníci Josef Pepíček Láznička, Mirek Otik Kelbl a Jura Pernica. Naši dva noví kamarádi, Edita a Ježek ze znojemského horolezeckého oddílu zapadli do party velice dobře. A jak by ne, když je cepovala Kazimírova bývalá manželka Ema, jinak chirurg ve znojemské nemocnici. Byla to velice energická a samorostlá žena a výborná horolezkyně. K nám se chovala jako drsná máma. Na fleku ošetřovala a zašívala drobná zranění bez anestéze. Vždycky láskyplně říkala: „Vy hajzli jedni, pro vás mám jen tři léky, jód, aspirin a po tlamě“. Kupodivu to pracovalo, asi díky jejímu osobnímu kouzlu jemné to ženy.

V 8:00 vycházíme na túru. Vystupujeme suťoviskem vzhůru k hlavnímu pilíři Jastarbí Veže. Kolem deváté hodiny jsme na konci suťoviska a začátku skalního žlebu kterým vede horolezecká cesta druhého stupně obtížnosti do sedélka mezi Jastrabí Vežou a Jastrabím Zubom. Žlebem zurčí bystřina srážkové vody, kterou střídavě překračujeme. Zde se navazujeme se na lana. Počasí se umoudřuje, a sluníčko s námi začíná laškovat. V sedélku trochu kufrujeme, než najdeme správnou cestu vzhůru na vrchol. Toho dosahujeme ve 12:15. Začínají se zvedat mraky a nám se otevírají nádherné pohledy na okolní štíty a doliny. Odpočíváme a obědváme. Chleba se salámem, Tatranky a čaj. S vrcholu sestupujeme trojkovou cestou po ostrém žebru a exponovaných plotnách do Jastrabího sedla.

Zde se odvazujeme a pak už jen sestupujeme prudce s kopce dolů do Červené doliny a dále kolem Belasého a Červeného plesa jdeme k chatě, kde jsme v 16:00 hodin. Túra se nadmíru vydařila, bylo střídavě oblačno a relativně teplo. Na šutrech, co jsou kolem přístavku si na vařičích vaříme večeři, obligátní lečo s chlebem a hlavně velké dávky čaje. Každý jsme vypili více jak 2 litry, byli jsme po túře dehydrovaní. Večer sedíme na šutrech ve svahu, bavíme se a pozorujeme kouzelné divadlo a hru barev a stínů při západu sluníčka na okolních štítech. Přímo před námi přes dolinu Zeleného plesa je impozantní, gigantická, 900 metrů vysoká, severní stěna malého Kežmarského štítu, zleva, doprava nahoru diagonálně proťatá rampou Německého žebříku. Za tmy si ještě při kytaře zazpíváme, abychom o 22:00 zalehli a usnuli libým spánkem.

Třetí den, 22. srpna 1961 vstáváme v 6 hodin, po opláchnutí v ledovém potoku si vaříme čaj a jíme chleba s máslem a medem. Kazimír s Editou si na másle dělají topinky se sýrem. Málo po sedmé hodině vyrážíme na túru, máme v merku vylézt na Jahňačí štít. Za ranního oparu procházíme Červenou dolinou až k druhému žlebu Jahňačího štítu a tímto se dáváme vzhůru k vrcholu. Brzy se navazujeme, je to trojková cesta a navíc nám přichystala překvapení objektivního nebezpečí ve formě naprosto zpuchřelé, lámavé skály, kde nejde zatlouci jediná skoba je to tady samý „lokr“ a navíc padají občas kameny. Musíme se pohybovat velice obezřetně, tehdy se ještě nenosily při lezení ochranné přílby, které by se zde velice hodily. Když se na jednoho něco řítilo, tak si jednoduše přehodil kletrák přes hlavu a bylo o bezpečnost postaráno. Bez úrazu se tento výstup ale neobešel. Před Editu dopadl šutr zvíci lidské hlavy, rozprskl se na stovky kousků a jeden, mrcha, rozrazil Editě kůži na hřebeni nosu. Takže nic moc, ale krve bylo jako by ji někdo podřezal. Nakonec to spravil flastr umně aplikovaný Kazimírem.

Bylo to jako by to jeden zaštepoval. Tomuto se naučil od své bývalé ženy Emy, výborného chirurga a pozdější primářky na chirurgii ve Znojmě. Jak vypadala Edita s flastrem na nosánku je vidět i na některých fotkách. Editu kamarádsky utěšujeme, že jí jizvička na nosánku dodá na zajímavosti a „furt lepší jizvička než být jednoočka.“ Po tomto nerváku dosahujeme téměř vertikální trávníky, po kterých to už je snadné na vrchol, kterého dosahujeme v pravé poledne. Je nádherně, obloha je temně modrá, výhledy přímo ukázkové a je až horko. Odpočíváme, obědváme chleba se salámem a citronádu. Díky parádnímu počasí se vydáváme dále po hřebeni na Kolový štít. Dvojková hřebenovka pokračuje pohodově. Přes Belasou vežu lezeme do Zmrzlého sedla. Cestou, ve Zmrzlé štrbině, mám však menší defekt na který se nezapomíná.

Kdo tuto pěknou hřebenovku zná, tak si jistě dovede představit celou „situaci“. Cesta to je exponovaná po velkých balvanech a skalních blocích tvořících hřeben. Vpravo i vlevo zejí několik set metrové „díry“ do dolin. Vpravo do Kolové a vlevo do Malé Zmrzlé. Pohled do nich je jako z letadla, akorát že jeden nemá na zádech padák ale kletrák. Do Zmrzlé štrbiny, zaříznuté do sklaních bloků hřebene, bylo krátké, asi 10 metrové, slanění. Ve štrbině na nohy nic moc, místo tak na jedno tělo a pak se hned pokračovalo téměř kolmo vzhůru podobnou cestou. A tady vznikla „situace“. Při slanění na mě přišlo velice urgentní volání divočiny, a tak jsem zavolal na Kazimíra, co byl na druhém konci lana, o co jde. Ostatní dvojky byly za námi, Kazimír mě jistil za skalním blokem, takže jsme se neviděli a já byl se skalami sám. Kazimír zavolal, ať provedu neodbytné po slanění, ve Zmrzlé štrbině, že dobere lano a bude jistit. A tak tedy ano, gatě a trencle, šly na kolena, já si dřepl a balancoval na ostrém hřebínku, čuměl jsem do hlubiny Kolové doliny a konal do hlubiny doliny Malé Zmrzlé.

Teda panstvo, takový výhled při konání jsem nikdy neměl!! Úplná pohádka! Moje zdivočelé vnitřnosti se blaze uklidňovaly a já pozvolna dosahoval Nirvány. Nedosáhl jsem jí však. Kamarád na laně měl smysl pro drsný humor kanadského charakteru, a když jsem byl v nejlepším, tak mě dobral na pevno a pak i trochu povytáhl. Já jsem okamžitě ztratil oporu pod podrážkami pohorek a jal jsem se povívat na úvazku, chvíli nad dolinou Kolovou a chvíli nad malou Zmrzlou. Moje holé pozadí oslňovalo stametrové hlubiny a já se staral, abych snad neopatrným pohybem nepřišel o gatě a trencle na kolenách. Co jsem v tu chvíli řval na Kazimíra, by nešlo publikovat ani v těch nejdrsnějších porno magazínech, a stejně mě to bylo pendrek platný. Až se Kazimír náležitě pobavil, tak lano povolil, já dosedl na skálu a dokončil celou „situaci“.

Další lezení pak už probíhalo pohodově. Kolem 16 hodiny jsme na Kolovém štítu, odpočíváme, čumíme do krásného kraje skal a třpytných mořských ok v dolinách, kamarádi se baví na můj účet a vládne všeobecná pohoda. S Kolového štítu sestupujeme do Malé Zmrzlé doliny, kterou pak jdeme, přes strmý skalní práh, do doliny Zeleného plesa a na chatu, kde jsme v 18 hodin. Cestou v Malé Zmrzlé dolině jsme potkali velká množství svišťů a kamzíků. Byli dost oprsklí a tak jsme si je prohlíželi jen z několika metrů. Na chatě si pak připravujeme večeři z konzerv, sdělujeme si dojmy z povedené túry a po setmění si zpíváme při kytaře, abychom kolem 22 hodiny šli na kutě.

Další fotky najdete zde