Sedím ve své nové pracovně v rohu velkého pokoje a koukám na zahradu. Naši zahradu! Je zatím zmrzlá, místo růží jsou v zahrádce pod oknem vidět jenom hromádky chvojí. Na první pohled nevypadá zanedbaně, ale jen já dobře vím, co mi tu před pěti lety všechno rostlo – tam, kde je teď krtky rozrytý trávník.

Jsme doma už tři neděle a teprve nyní skončil maraton prací vyvolaný naplánovanou a takřka provedenou přestavbou. Ne, že by bylo všechno hotovo, ale v Domě se už dá normálně existovat. Přesto se cítím být v jakémsi bezčasí. Naše věci z Anglie jsou totiž pořád někde na cestě. Darebáčtí stěhováci od Pickfordů si nacházejí jednu výmluvu za druhou, aby mohli zdržovat. To proto, že chtějí naši zásilku zkompletovat ještě s nějakými jinými, a přitom z Anglie do Čech se asi mnoho lidí touto dobou nestěhuje.

A tak žiju s omezeným šatníkem a rozevlátými myšlenkami. Kdo vlastně teď jsem? Jak moc se moje dnešní já liší od toho, které tu před lety nahonem sbalilo bedny a vyrazilo do Norska, protože tam mého muže jeho zaměstnavatel potřeboval?

Uběháme Šerika!

Jsem starší, to nechybně. Mám spoustu zážitků, viděla jsem kus Evropy, založila a opustila dva další domovy. Podvakrát jsem si vytvořila domácí rutinu – jednou v malém dřevěném řadovém domku kousek od břehu Oslofjordu, podruhé v krásném cihlovém domě v hloubi anglického venkova. Když tu sedím a postrádám mnoho svých osobních věcí, tak mám pořád tak trochu dojem, že jsem jenom na návštěvě, že najednou přijde den, kdy mi poletí letadlo a já budu muset Dům zamknout a opustit.

Vůbec Anglie mi vězí v hlavě hodně silně. Kolikrát už jsem měla nutkání sednout do auta a zajet nakoupit k Morrisonům, zajít do Oxtedu okouknout obchody a chvilkami se přistihnu, že čekám, kdy už zase bude malování – každé úterý jsem takhle strávila spokojené dvě hodiny nad pokusy zvládnout akvarel. Ale není to jen nutkání vyrazit zpátky proti proudu času – horší je, že moje podvědomí tkví v Anglii mnohem pevněji, než jsem sama tušila. Ano, jde o řízení auta.

Myslela jsem, že přechod domů bude snadný – vždyť jsem v pravostranném provozu žila celý život! Ale ukázalo se, že to není tak jednoduché. V Anglii jsem si musela velmi násilně a ve velmi krátké době přeprogramovat mozek na řízení na opačné straně silnice a mozek si to zapamatoval. Jak jsem se ze začátku v Anglii bála, že v případě nějaké krize automaticky zareaguju špatně, tak jsem zjistila, že nyní čelím stejnému problému.

Na první pohled to bylo – stejně jako v Anglii – v pořádku. Pravda projet první kruhový objezd opačným směrem stálo značné přemáhání, ale jinak to šlo celkem snadno, hlavně na známých místech. V noci a na neznámých cestách se však objevoval a občas i objevuje záblesk strašné nejistoty – jedu správně??? No, a aby byl malér dokonán, stačila jednoduchá věc – náhradní auto z autoservisu. Špatné počasí, horečné hledání správných páček a hle, kudy to jedu? No dobře, ten naproti stál, já jela pomalu… Ale stejně!

Berry a Kazan na loukách

Kdo však nemá žádné pochybnosti o správném umístění, jsou psi. Kazan je spokojený, klouby ho zjevně bolí méně než v deštivé Anglii a svoje doma bezesporu poznal. A Berry? Ta svoje doma rychle našla a nejen proto, že jsme s ní tady my. Hodně dělá velká bezpečně oplocená zahrada, kde může být tak dlouho jak chce, kde může honit ptáky, štěkat na okolní psy a lovit myši. A hlídat.

V Anglii jsme měli také dvorek, zahradu a ještě i přilehlou louku, ale oplocení bylo jen symbolické a psi mohli být venku jen s tím, že jsem měla čas na ně dávat pozor. Stejně se mi kolikrát stalo, že mi Berry přivedl tamější „šafář“ Paul, když si slečna vyšlápla na svatbu nebo k rybářům. Hlídání na ni přišlo brzo, už na pěti měsících ostražitě sledovala okolí a spolehlivě vyštěkávala nejprve příchozí, posléze i kolemjdoucí. Jenže v tom byla určitá nejistota. Dělá správně? Zřejmě jsme jí – tím, že jsme žili v pronajatém domě – nedávali ty správné signály.

Kdežto tady rychle pochopila, jak se věci mají. Sice doteď příliš nerozumí tomu, proč by měla lítat jako idiot kolem plotu a štěkat jak na lesy jen proto, že na zahradě přes cestu stojí sousedovic knírač Šerik, ale solidárně s nadšeným Kazanem aspoň běhá. Rituály se mají dodržovat… aspoň některé. Rozhodně ale zatím nepřevzala Kazanův zvyk lehnout si na pozorovatelnu a sledovat okolí pouze převřenýma očima a natáčením radarově vztyčených uší. Po zahradě chodí, běhá, lítá tryskem, prozkoumává její mnohá zákoutí. Pozoruje kotec se psy u sousedů, hledá krtky a poslední dny – ach ano – hloubí jámu na mamuta.

Proč se domnívá, že nejlepším místem pro výkop je asi půlmetrová mezera mezi dřevěným pódiem a stěnou domu, to netuším. Byla tam udusaná hlína přikrytá drobným narůžovělým štěrkem, aby tam neprorůstala tráva. Teď je tam bezmála půlmetrová jáma a odhazovaná směs štěrku a hlíny již do poloviny pohřbila velké prázdné květináče, které tam čekají na jaro. Pokud je budu chtít použít, budu potřebovat krumpáč.

Berryýý, ke mně!

Kdykoliv mě venku radostně přivítá s čenichem zakrytým silnou vrstvou jílu, tak mám silnou tendenci zavírat oči před krutou skutečností – kde je nová jáma? Copak nám nestačí ty stovky krtinců? Možná Berry v zahradě bojuje proti nedobrovolné konkávnosti krtčích hromádek svými konvexními výkopy. Popravdě mi poslední dny připomíná nadšené dítě, které přiběhne domů jen na důtklivé vyvolávání rodiče, aby natáhlo špinavou ruku pro chleba se sádlem a po dvou kousnutích utíkalo zpátky ven, protože, maminko chápeš, já mám ještě strašně moc práce!

Marek jí začal říkat Hoppsík, protože v novém prostředí s novými podněty je naše Vuvu opět skákací. Pikantní je to, když odněkud přijíždím. Kazan se obvykle spokojí s tím, že přiběhne k vrátkům a zaštěká nebo zavyje uvítací serenádu. Beruška skáče. Proti brance. Vysoko. Plot je tady dřevěný, metr padesát vysoký a nad ním se v pravidelných intervalech se širokým úsměvem zjevuje černá střapatá vlčí hlava. Prakticky to znamená, že příchozí si může velmi zblízka prohlídnout Berryiny působivé tesáky. Popravdě se divím, že nám ještě chodí pošta – schránka je totiž přímo na brance 🙂

Zkrátka jsme doma, a jak jde čas, tak mi to i dochází. Nezapomenu na onu sobotu, den, kdy jsme ve dvě ráno přijeli konečně domů, a já jsem někdy kolem poledne vyrazila s Markem do Dvora Králové na nákup. Chodila jsem místním supermarketem a snažila se aspoň v základech zorientovat, abych našla přinejmenším ty nejdůležitější věci. V koutku se zeleninou jsem vzala do ruky svazek petržele s natí a automaticky mě napadlo – to je moc, to nestačíme sníst. A pak mi to najednou došlo. S radostným úžasem jsem zírala na petržel. To se ví, že ji sníme! Vždyť už nikam nejedeme… jsme doma.

Západ slunce na Zvičině