No srazil sem se. A to mě ani nemuseli vyprat na devadesát. Stačilo, že pánčička zas něco vymyslela. Myslitelka naše jedna. Ale tentokrát to náhodou vymyslela moc fajn. Aspoň taky z toho jejího datlování do přístroje něco mám. Jinak mám akorát nudu, když datluje.

Místo aby mezi mícháním v hrnci mi házela pana Broučka Pytlika, co sem dostal od Peti Adamusový, tak si odbíhá k přístroji a ťuká do něj nějaký blbostě. Tak jednou taky nevyťukala (to asi omylem!) blbostě, ale vymyslela, že se sejde pár pánčiček vod nás psůch. Když se můžou scházet do dívadla (na co se tam byly dívat, to teda nevim dodneška), tak se taky jednou můžou sejít na procházení a to pochopitelně s náma štěkavcema.

To sem ovšem pochopitelně nevěděl, když zas datlovala. To sem se dozvěděl, až když ráno nešli s pánikem do práce. Už to mě zarazilo, uprostřed tejdne a voni nejdou do práce?? Kdy budu spát?? No copak vo to, to není tak podstatný, ale sem od přírody zvídavý tvor, tak sem byl celej nervózní, co se z toho vyleze. Zatím to vypadalo jako obvykle na zmatek. Pánčička furt dost času, klídek pijánko snídaně a pak… klasika. Začla lítat jak hajzl při povodni a vykřikovat, že to nestihne. Heh, jako kdyby někdy něco stihla. Teda – stihne tramvaj, co vyjela fčera, to jo, páč nohy má rychlý, ale jinak nestíhá a nestíhá. Ale uvařit ten krok do termosky, či jak tomu říká, to stihla.

A pak už se jelo. Teda, pozor, skoro jelo, páč to se muselo ešče vracet pro tohleto, pro támdleto, tůdleto a nakonec pro tašku s nějakejma vzácnostěma asi. Páč byla celá bez sebe, když zjistila, že to nechala doma. No, však se s tim taky pytlikovala předchozí večery jak dlouho. Hrozně se u toho smála. Anebo nadávala. Že neumí vystřihovat a lepit.

A to teda neumí, páč dyš sem pak našel to jedno vystřihnutý kolečko na zemi, tak… tak to vůbec teda nebylo kolečko. To bylo kolečko asi tak jako je ragbič fotbalovým míčem. A když to pak nalepila na čokoládovej peníz tak… tak to vypadalo, jako když to celý vyrobilo děcko z jeslí. A to by to možná vyrobilo vzhlednější teda. No nic, vzácnostě pobrala a mohlo se konečně vyrazit.

Nejeli jsme ani moc dlouho, jenom jako když sme jeli za Bárou do Berouna a pak už sme zastavovali a pánčička vykřikovala, že úúúúúž tu sou, úúúúž tu sou a hrozně v tom autě vyváděla. Kdybych takhle vyváděl já, mám průser. Pánik se jen útrpně usmíval. Vůbec se mu totiž nechtělo jet, ale tak prostě… je na tom jen vo fous líp než já, takže jet prostě musel.

Zastavili jsme a byl tam nápis Beroun, tak sem myslel, že tam bude čekat Bára. Ale!! No víte co?? Vůbec ne Bára, vůbec ne Bára, ale láska moje obří pruhovaná!!! Vod jara sem jí neviděl, ale vypadá furt krásně v tom pruhatým vohozu. A zas byla drsná, prostě no CELÁ MOJE FAJFKA!! Tak jak si jí pamatuju a jak jí miluju. Řítil sem se k ní a hned mi dala najevo, že není nějaká hej počkej, ale slušně vychovaná dáma.

Pak sem zjistil, že jako průser, že tam nejsme sami!!! Vůbec ne sami, ale dalších asi dvacet milijounů naprosto cizích psů!!! A fšicí velký. Velký jako já! To já nerad teda. Zvlášť, když je tam dáma mýho srdce, páč… jako co mám dělat?? Byl jsem naprosto rozhozen, tak moc nejvíc, že jsem nebyl schopen identifikovat, kdo z toho všeho je chlap a kdo baba. Proč tam tahala pánčička takovejch jinech psů? Minule nám to všem naprosto vyhovovalo. Jen já a Fajka. Teda mi to vyhovovalo naprosto. Ostatní taky neprotestovali, tak proč takový novoty??

Tak sem všem hned preventivně řek, že jako bacha, sem Rambo a kdo se ke mně přiblíží, tomu asi někdo ublíží. Kdo to se neví, ale někdo určitě. Třeba někoho přemluvim. Zatim sem teda zjistil, že třeba takovej ten velkej – Brůůůtik mu moje pánčička řikala (no Brůůůtik, jako by to bylo štěňátko nějaký a přitom je to šedivá stodola na čtyrech nohách!!!), že ten teda jako vůbec na moje výhružky nereflektuje a jasně mi dal najevo, že kdo jako je kdo. Tak ale nejsem blbej, všim sem si, že je uvázanej stejně jako já, tak sem mu řek, ať to klidně zkusí. Moje i Brůůůtikova (panebože, Brůůtik, jak mu moje pánčička může takhle řikat?? Chápete to?) pánčičky prohlásily, že sme voba idioti (No hlavně, že vobě tak maji IQ pana Ajnštajna!!) a máme toho nechat.

S Brůůtikem tam byla baba. Sem si vzpomněl, že už sme se kdysi viděli a šel jí decentně vočíhnnout. Pak sem zaregistroval, že se k nám blíží nějakej zrzavej velkej pes a to už pánčička kolem něj dělala cukrbliky a vykřikovala, že Orisláfka je tu!! A vítala se s jeho pánikama. Pak všichni vykřikovali, kdo ešče chybí a kde sou. Tak sem myslel, že příde už asi ta Bára, když sme v tom Berouně. Jenže ne. Přijelo auto a… a zněj vystoupilo asi tak třitisíce psůch!! Z jednoho auta!! Tři tisíce psůch a jedno malinkaté děcko. Z těch třítisícůch psů, byl jeden velkej. Vofčák z germánska a menoval se Cir, zbytek byl asi jeho fraucimor, páč to byly samý baby a motaly se furt kolem něj.

Pak byl nějakej rumrajch, všicí se srotili kolem mojí pánčičky a… přišel trest. Určitě trest za to jak mě zlobí, páč… navlíkli jí do růůůůůžovýhoooo! Háááááááááá. A vona růůůůžovou nesnáášííí! Teď to byla vona, kdo byl za idiota, protože přesně tak vypadala. A ešče se tomu smála! Taky jako idiot. A pak mě naprosto zákeřně nasadila na hlavu růžový ponožky. Takže sem pochopitelně tím pádem okamžitě vypadal taky jako idiot!! A to mi musela udělat přímo před Fajfkou!! Psí bože, pročs mě poslal do takhle nemožný rodiny.

Naštěstí mi to sundala teda. A mohli jsme konečně vyrazit. Nutně jsem se potřeboval pohybovat pořád v blízkosti Fajfky. Nebo aspoň – teda hlavně!! – v blízkosti její zadničky. Vona totiž, víte, jak má ty pruhy, tak… vono je to takový hodně navádějící. Přesně prostě trefíte. Jenže sem měl strach, že netrefim jenom já! Ale i konkurence. Potřeboval sem bejt furt v její blízkosti. Jenže mi to kazila pánčička, páč si mě furt přivolávala. Ach booože, co já toho dne naběhal sem a tam!!

A to se mi ešče posmíval ten vofčák z germánska, ten Cir. Páč já sem hodně často musel za Fajfkou procválat kolem něj. A von moc dobře věděl, že…. no jo, no že se prostě trochek jako… řekněme obávám. A tak si ze mě dělal čurinu. A to se mi zas nelíbilo ani trochu. A jeho pánčici sou hodný lidijové, protože to viděli a řekli mu, že ať mi to nedělá.

Pak sme si dali přestávku. Takhle. My psi ne, my ji nepotřebovali, ale lidijové jo. Páč si nutně museli dát nějaký ty dobrůtky, co každej přines a pánčička každýmu vnutila ten krok z termosky. Když se dost napřestávkovali, vyrazili jsme dál. No dál… hlavně teda vejš. Páč to co na nás čekalo, to teda nikdo nečekal. Teda nikdo z lidijů. Pro nás čoklidy, jako nic, ale dvounožci byli občas krapet v nesnázích.

Jak se třeba dostala nahoru pánčička od Cira a jeho Fraucimóru, která byla indijánská babička s robětem na zádech, to nechápu, asi zázrak? Nutně, nutně sem pospíchal nahoru, protože tam už byla Fajfka, jenže prostě pánčička je nepřející a furt, furt si mě stahovala zpátky. Byla už dost únavná.

Navíc individualistka jedna, si zvolila tak trochu odklon od trasy a šli jsme trochek bokem. Měl sem strach, že už Fajfku nikdá neuzřím a tak sem makal nahoru, co to šlo. Pánčička mě asi chtěla zpomalit a zavěsila se na mě s tím, že esli jí nepomožu, spadne natuty dolů. No pomoch sem jí, nejsem nelida. Zato vona je evidentně nepsida. Páč prostě mi nenechala za tou Fajfkou jít nafurt. Dycky enem na chvílu.

A to mi pak ešče zas uřízla vostudu, když mi na vrcholu toho vrchola, kam jsme se drápali, na hlavu nasadila turban. 🙁 Růůůůžovej!! Jako bych já měl růůůůžovou rád. I to bych ale vydržel, jen kdyby mě bejvala pustila. Jenže vona řikala, že sem starej prasák. To nevim teda, starej nejsem. Sem ve střednim věku. Maximálně teda můžu mít tedy krizi, ale to se není čemu divit, že mám krizi, když mě prostě nechce pustit za FÁÁÁÁÁÁJFKOOOOOU!!

Pak už měla krizi asi vona. Pánčička jedna. Páč po opuštění vrcholu a sestupu do vesničky, když sem zrovna podlehl po sté Fajfčinu kouzlu, podlehla vona asi svejm nejnižším pudům. Vodvlekla mě za zvoničku (aspoň že tak, že to neviděla konkurence!) a tam sem byl hluboce, řekněmež, že pokárán. Abych prej na chvíli zapnul mozek. No na chvíli jo, to jde, ale otázka je, co je pro koho ta chvíle, že jo.

Pak jsme dorazili do nějakých luk a chvíli tam kroužili, páč pánik vod toho Brůůtika, si z nás udělal dobrej den a vodil nás za nos. Respektive dokola. Nám čoklidům to nevadilo. Lidijové mu navoko spílali, když na to přišli. A von se jim smál pod fousy. Pánčička se taky smála a řikala, že ho ubezduší. No, co já vim,tak by se měl trochu začít bát,vona zpravidla dodrží, co naslibuje :).

Já pak mohl na chvíli zase za Fajfkou!!! Ešče že ta holka moje pruhatá je drsná enem vepředu. Když se jeden zapojí nenápadně jako vláček, tak jí to nevadí. Tak jsme chvíli vláčkovali. Než teda nás pánčička zas rozpojila. Vona je prostě nepřející. A pánik ale taky, páč pak si mě zas vzal pod dozor von a to teda taky byla dost nuda.

No a netrvalo dlouho a sestoupili jsme zpátky do civilizace a do hospůdky. Doufal sem, že budu ubytován vedle Fajfky mojí pruhatý, jenže ouvej, vyšla na mě vopačná strana stolu. Sem se snažil jako protestovat, ale co je mi to s pánčičkou asi tak platný, že jo? No asi nic, překvapivě nic. Tak sem se svalil a pouze se motal obsluze pod nohy. Na chvíli mě přišla navštívit malá víla, co se celou dobu nesla na zádech Indijánský babičky, ale tu spíš zajímaly zablácený křusky mojí pánčičky, než já.

Pánčička se konečně dočkala – došlo na její vzácnou tašku. Rozdávala pytliky se svejma úžasntnostma lidijům a psům. Jeeenže, známe jí. Neumí prostě počítat. A tak když došlo na rozdávání dárkůch pro psy, nemohla se dopočítat. A furt si hudla, že to přece počítala dobře a že to mělo bejt třikrát, třikrát, třikrát… až si z toho… vobjednala třikrát guláš!! 🙂 A vůbec vo tom nevěděla. A vůbec nechápala, proč se všichni divěj, že to je jako pro ní. Páč číslovku třikrát prostě nevnímla. A paní obsluha si to už aji zapsala.

Naščestí to ostatním nedalo – no vono se nedivim, když si někdo sám pro sebe vobjedná třikrát guláš, tak to není nic standardního – a furt do ní rypákovali, až jí to konečně došlo a objednávku upravila na normální číslovku, neboli jeden guláš. Škoda, mohli jsme vidět, esli by to všecko snědla nebo ne. Radši bych kdyby ne, páč by víc zbylo na mě. Takhle smolikof. Ešče, že jiný sou uznalý a dostal sem darem žvýkando grando. Aspoň sem se ve svém bezfajfkovém bolu nějak zabavil.

Pak jsme vyšli už konečně ven. A já se těšil, že… že jako třeba bude příležitost. NEBYLA. Zas nebyla. Fajfka zalezla do auta a já osiřel. Lidijové ešče rozprávěli, jak je u nich zvykem a pak najednou… ahoj ahoj a jelo se domů. Tam sem upadnul do bydliku, vyčkal v polobdělém stavu večeře a pak upadnul celej sraženej z toho srážení do bezvědomí.