Štěňata rostou velmi rychle. Než se člověk otočí, je jim 5 týdnů. Mají téměř desetinásobek porodní váhy a nevímkolik násobek původní pohyblivosti. Jsou jak velká voda.

První ranní počin je, vypustit je z ohrádky. Zvukově to vypadá tak, že se ozve několikeré vzrušené kvíknutí a pak dusot. To štěňátka vyrazí z ohrádky do kuchyně. Už běhají docela rychle. Cestou občas zastaví, aby se zkusili napít od mámy případně od báby. Máma je chudák trpělivá, sice zoufale mhouří oči, ale drží, když ji ta smečka tahá. To bába vychovává. Dokáže zavrčet a seknout po štěněti. Neublíží, nekousne, ale mrně utíká a ječí.

V kuchyni se motají pod nohama. Velké i malí – všichni vědí, že se připravuje něco dobrého k jídlu. Každý krok se musí pečlivě vážit, ne snad proto, že by byla příprava psího krmení nějak složitá, ale že na každém kousku podlahy je kousek nějakého psa, který přišlápnut náležitě protestuje. Nakonec je krmení připraveno, nalito do pekáčů a naservírováno mláďatům. Konečně je naprosté ticho, jen občas se ozve mlaskání. Velkým holkám musíme dávat krmení teprve tehdy, když jsou mladí zavření, protože Ája je sice ochotna se podělit o jídlo s Ginny, ale už ne se štěňaty.

Když je potrava zkonzumovaná, začne fáze her. A také odpadů. Člověk chodí po vlastní kuchyni a předsíni, vyzbrojen mopem a toaletním papírem. Sebrat tuhé, setřít tekuté… To celé mockrát. Myslíte, že 11x ? Omyl. Jedenáct štěňat neudělá 11 loužiček, ale nejméně trojnásobek. I hromádek je podstatně víc, než štěňat. V ohrádce používají jednu část jako hernu, druhou jako toaletu. Ovšem občas se proběhnou po celé ohrádce a rozšlapou… Ale to je nutné zlo, které odchov provází. Člověk se prostě promění v uklízeče po psech, a kdo není ochoten tuto funkci přijmout, ať radši nechová.

Za práci je odměnou zábava při pozorování štěněčích her. První hry jsou na ožužlávanou. To se žmoulá libovolná část sourozence do té doby, než žmoulaný prchne. Jenže to je hra miminek tak mezi 3-4 týdnem. V pěti týdnech už jsou hry razantnější. Jedna z nich je hra „já tě přeperu“. To se jeden vztyčí nad pokud možno ležícím sourozencem a hrůzostrašně vrčí a zakusuje ho. Strhnout pod sebe stojícího je ještě problém, ani útočník nemá stabilitu takovou, aby si mohl dovolit rozsáhlejší akci. Samozřejmě ten vespod se nehodlá nechat a řve stejně udatně a snaží se vyprostit.

Dobrá zábava je zakousnout člověčí palec u nohy. Moc pěkně to řve. Je známkou vysokého stupně sebeovládání nás, člověků, že jsme ještě ani jednou v leknutí neodkopli a nezabili žádné štěně. Vůbec se dá říci, že je s člověkem zábava. Už je možné se o něco přetahovat, nejlépe o něco, co člověk zrovna urovnává, ale oblíbené je, když vezme člověk štěně do náruče. Je možné v náruči usnout, je možné okusovat ruce, cucat prsty, pokusit se olíznout bradu nebo nos. Dále je možné se člověku láskyplně zadívat do očí a v nestřeženém okamžiku vyrazit a kousnout do nosu. Když člověk zařve, štěňátko se podívá naprosto udiveně a překvapeně. Zřejmě je vnitřek lidské tlamy zajímavý a neobvyklý a stojí to za pokus se do něj podívat podruhé.

V tomto věku už štěňata chodí ven na zahradu. Tedy chodí…, jsou vynášena. Venku je lepší podklad (na rozdíl od dlažby tráva neklouže) a víc prostoru. Terén je díky usilovné práci fen rozmanitější, takže se tam vyskytují různě hluboké díry. Proto i hry jsou pestřejší. Nejběžnější je „upadl mi zadek do díry“, vylepšený různě překvapeným nebo ublíženým výrazem štěněte.

Poslední výkřik módy je hra „ulov si sourozencův ocásek“. Hraje se takto: štěně se plíží za sourozencem, vyrazí a zakousne se do ocásku. Zakousnutý se snaží utéci, což se sourozencem visícím na ocásku nejde. Podle nátury začne buď ječet (což je ta správná zábava), nebo se otočí a pokusí se agresora kousnout. Ten pustí ocásek a tváří se, že on přece nic. Takže se ulovené a poté osvobozené štěně rozběhne pryč a lovec ocásku začne znovu.

Další oblíbená hra je obrana a dobývání díry. Nijak se zásadně neliší od různých dobývání hradů, provozovaných menšími či většími dětmi (až dospělými) ať již ve hře, nebo vážně. Jen skupiny obránců a dobyvatelů jsou u pejsků méně organizované, přinejmenším se neliší barvou oblečení ani ideologií. O díry k dobývání se postarají feny, které považují za svatou povinnost připravit pro štěňata vhodné nory v dostatečném počtu. Ještě jim to chudinkám kazíme, protože díry zahazujeme. Ale musím přiznat, že naše pracovitost a fantazie za tou psí silně pokulhává, takže děr se najde stále dost.

Štěňata si zvykají na zvuky z ulice, na štěkot cizích psů, na rozmanitý terén. Zatím se neodváží daleko od domu, ani za mámou ne. Volné prostranství jim ještě připadá nebezpečné, instinkt velí, že by měli mít blízko místa, kde se mohou před nepřáteli schovat. Ovšem akční rádius se zvětšuje a odvaha roste.

Ve hrách se začínají projevovat povahy jednotlivých štěňat. Ale nelze na to spoléhat při výběru. Stalo se nám, že z malého záškodníka vyrostl spíš klidnější pejsek a naopak z pejska, který se jevil jako klidný, byl nakonec velmi temperamentní pes. Některým prostě trvá déle, než se odváží dělat lumpárny a pak se celý život snaží si to vynahradit.

Nakonec se mrňousové unaví. Někteří usnou téměř v chůzi, někteří provázejí usínání nespokojenými výkřiky a hledáním nejvhodnějšího místa. Při tom se obvykle projdou po spících sourozencích, které tím vzbudí.

Večer je konečně v ohrádce klid. Přes značné úklady se podařilo uklidit (Pokládat na zem papíry, které se vám snaží štěně vyrvat a rozcupovat je taková beznadějná zábava. Nejmenší výdrž mají ty noviny). Nakrmit a unavit smečku se také podařilo a člověk může konečně padnout do peřin. Až do rána…

http://www.chstercius.cz/