Tentokrát se vydáme na toulky v tropických Kimberleys v Západní Austrálii. Kimberleys je snad poslední větší oblast na světě, která zůstala skutečnou divočinou. Asi proto, že je přístupná jen po vodě, vzduchem nebo prašnými cestami a to pouze v období kdy neprší, protože v období monsunových dešťů se tyto cesty mění v řeky. Jsou sice po každém období dešťů „protáhnuty“ radlicí, ale oplývají ostrými kameny, které prorazí i silnou gumu silničního vlaku, neřkuli slabší na terénním voze.

Silniční vlaky jsou kapitolou samy pro sebe. Jsou to monstra až 54 metrů dlouhá o třech nebo více valnících. Mají kolem stovky kol, takže je co píchnout, řítí se obvykle rychlostí přes 100 km/hod, prachu rozvíří tolik, že jeden nevidí co se děje vpředu a tak se nedá předjet. Celá souprava i s nákladem váží mnohdy přes 200 tun a tak má tento drobeček proklatě dlouhou brzdnou dráhu, zvláště na prašném povrchu, kde drobné a mnohdy ostré kameny pracují jako kuličky v kuličkových ložiskách. Takže když jeden spatří přibližující se mračno rudého prachu, ať už v protisměru nebo ve zpětném zrcátku, tak je rozumné zajet co nevíce na krajnici a zastavit. Počkat až drobeček zmizí za obzor a prach se usadí a teprve pak pokračovat v jízdě. A buďte ujištěni, že na těchto cestách za den několik takových vlaků potkáte.

S osobními auty se do této oblasti nejezdí, stejně tu není k dostání benzín a osobní auta s dieslovým motorem zde moc populární nejsou, nafta je v Klokánii výrazně dražší než benzín. A vzdálenosti jsou zde prostě australské. Celá oblast Kimberleys se rozprostírá zhruba na rozloze 700 x700 km. Krajina je jako z jiné planety. Pro šílence, kteří takovou divočinu milují, je zde k vidění spousta přírodních atrakcí. Zajímavé kaňony, skalní útvary či vodopády. Flora a fauna jsou věcí samou pro sebe. Decentní osady nebo městečka, kde dostanete většinu potřeb k životu jsou jen na okraji této oblasti. Jinak tu jsou jen dobytčí farmy a nebo domorodé osady kde koupíte naftu a základní potraviny. Jinak po stovky kilometrů obvykle človíčka neuvidíte. Avšak právě díky tomu uvidíte to, co jinde ne.

Mimo skutečnosti, že tuto oblast obývali po desítky tisíc let domorodci kmene Wunambal, byla tato oblast bílým mužem poprvé podrobně prozkoumána až v roku 1921. Cesty byly vybudovány díky nerostnému bohatství a pastvinářství. V oblasti je také ohromný důl na diamanty, druhý největší na světě. V tomto dole, Argyle diamond mine, se od roku 1979 už vytěžilo přes 120 tun diamantů, z 95 % průmyslových. Je to největší producent diamantů na světě a produkuje se zde 95 % celosvětové produkce růžových diamantů vhodných k vybroušení jako drahokamu.

Není nezajímavé, že v období mezi 1. a 2. světovou válkou chtěli světoví sionisté celou tuto oblast od Austrálie odkoupit a zřídit tam domov pro světové židovstvo. Jakýsi Izrael. Zdlouhavá a delikátní vyjednávání překazila 2. světová válka, která tento problém zčásti vyřešila a tak Izrael vznikl tam, kde je nyní. Ještě že tak! To by se dnešní přístavní městečko Derby asi jmenovalo Tel Aviv a neskutečně divoká příroda by byla proměněna pilnými kibucniky v úrodné farmy.  

Po zdejších cestách se nedá jezdit příliš rychle a tak kilometry neubíhají. Ráno jsme vyjeli z městečka Kununurra. Prvních a posledních 53 km po asfaltu a pak po prašné silnici Gibb River road. Po 240 km jsme z této odbočili doprava na Kalumburu road abychom večer, po posledních 58 km dojeli k dobytkářské stanici jménem Drysdale River. Zde je přistávací plocha pro letadla, místo na táboření se záchody a sprchami, miniobchod s pohlednicemi a občerstvením, kde prodává místní dívka od krav, tedy cowgirl, dílna na opravy aut a nějaké náhradní díly a výčep s pivem a jiným alkoholem. Také veřejný satelitový telefon, zabudovaný ve staré lednici aby na něj nepršelo, když přijdou deště.

Vše jsou vlastně chatrče z vlnitého plechu a klimatizace je slovem neznámým, elektřina je tu drahá. Prostě civilizace uprostřed divočiny, od nejbližšího městečka 350 km po prašných cestách daleko. Proto zde místní obyvatelé obvykle za nákupy létají nebo jedou náklaďákem a nakoupí na půl roku dopředu do mrazáků. Elektřinu si vyrábí sami dieselagregátem, a za stávajících cen nafty se tak elektřina náležitě prodraží. Zde jsme také utratili skoro 1 200 klokaních dolarů za 2 pneumatiky a 2 tlumiče, které po nekonečné roletě odešly. Jedna guma bratru za A$ 400. Tedy bílému bratrovi od bílého bratra. No co, v divočině nemáte na vybranou, jste rádi, že guma je a oni to velice dobře vědí.

Dnes se však budeme soustředit na jednu z mnoha zajímavých lokalit v této oblasti. Kalumburu s okolím, které se nachází nedaleko nejsevernějšího cípu pobřeží Kimberleys, a je pouze 560 km na severozápad od městečka Kununurra, nebo 600 km na severovýchod od městečka Derby, po prašných cestách oplývajících ostrými kameny a náležitou roletou na které se i konzervy co máte v autě samy od sebe otevírají. Tedy cesta nevhodná pro slabší povahy a osobní vozy. Na těchto cestách je třeba zvládnout zvláštní techniku jízdy. Kameny, i když jsou ostré, působí jako kuličky co se používají v kuličkových ložiskách a vozidlo dostane snadno smyk i v mírné zatáčce či na rovině. Však jsme také jedno převrácené auto po cestě potkali.

Brodí se řeky s velkými balvany na dně a projíždí se úseky plné jemného prachu zvaným bull dust. Tento má konzistenci pudru a vlastnosti kapaliny. Takže do díry zaplněné tímto prachem zapadnete jako do kaluže s vodou jen s tím rozdílem že to nešplouchne, ale jemný prach se rozvíří a za vámi je vzduch, jako by jste jeli se zapálenou dýmovnicí. Ovšem prach se tak dostane v autě do všeho, včetně fotografické výzbroje, pokud není uzavřena ve zvláštních, hermeticky uzavřených přepravkách. (Pelican case). Po průjezdu má vše, včetně posádky, barvu do rezava.

Na této cestě potkáváme dvakrát krásnou ještěrku jménem Agama límcová. Asi 90 cm dlouhá i s ocasem, je tento draka připomínající ještěr obdivován a focen. Ovšem nejdříve ho bylo nutno setřást se stromu, kde se snažil splývat s okolím a hrál uschlou větévku a pak hbitě, dovedně a obezřetně chytit. Jinak dovede i pěkně podrápat nebo kousnout. Ostatně posuďte sami je na fotkách. Po vypuštění agama pádí vzpřímená po zadních nohách s roztaženým límcem a je to na pár vteřin nádherná podívaná než dorazí k nejbližšímu stromku a hbitě vyšplhá do koruny, kde opět zaujme polohu uschlé větévky.

Kalumburu, vyslovuje se Kalambarů, je domorodá osada která leží až na samotné severní špičce oblasti Kimberleys. Za svůj vznik vděčí bílému muži. V roku 1905 se katolický řád Sv. Benedikta rozhodl založit v této oblasti misii, která byla založena v roku 1908, zhruba 25 km na severovýchod od nynější osady v místě zvaném Pago. Toto místo je nedaleko pobřeží zátoky Napier Broome. Nebylo však Benediktýny šťastně zvoleno, trpělo nedostatkem pitné vody a tak v roku 1937 byla celá misie přemístěna na nynější místo, k tůni Kalumburu na řece krále Edwarda, tedy King Edward river.

Osada čítá necelých 450 duší, včetně katolického faráře, mnichů Benediktýnů a ctihodných sester Benediktýnek, kteří se starají o vzdělání domorodých dětí. Ovšem většinu tvoří domorodci, kteří mají celou oblast v samosprávě a k návštěvě těchto míst je zapotřebí předem vyjednaného a hlavně zaplaceného povolení právě od nich.

Podle toho také celá osada vypadá. Na rozdíl od parkové úpravy pozemků kolem benediktýnského kláštera a pěkných, z kamene postavených budov, působí osada jako by se jí právě přehnala válka, nebo jako smetiště. Zdejší domorodci nemají vůbec žádný poměr k osobnímu vlastnictví a cokoliv používají, to po použití odloží. Ať to už je oblečení, auto nebo domek. Cokoliv má pro ně hodnotu jen tehdy, když to právě používají. Vše jim zde je dotováno federální vládou, tedy námi, daňovými poplatníky. K dobru této osady patří, že je tak zvaně „suchá“, tedy že se tam neprodává alkohol. Ba ani se tam nesmí žádný dovézt, byť i k vlastní potřebě.

Snad nejlépe z celé domorodé osady vypadá betonová zastřešená plocha, sloužící jako hřiště. Zastřešená proti ostrému tropickému sluníčku a v období dešťů proti přívalům vody z oblaků. Proto také ten beton, jinak by tam v této roční době vznikla bažina. Místní obchod, opět spravovaný domorodci, slouží i jako pošta a úřad místní správy. Zde jsme se také po našem příjezdu zaregistrovali a při odjezdu odhlásili. Také je zde možno doplnit naftu, ale za cenu více jak dvakrát vyšší než v nejbližším městě.

Ve vlhkém tropickém teplíčku se vydáváme z osady po prašné cestě připomínající horší polní cestu do míst bývalé misie Pago. Je to velice pomalých 25 km hlubokým pískem, místy dosti zarostlým bušem. Z bývalé misie moc nezbylo, tropická příroda vykonala svoje. Stavíme naše terénní vozidlo do sporého stínu a pěšky se potulujeme tam, kde kdysi vládl čilý a činorodý ruch. V nedalekém potůčku je dosud voda a břehy jsou plné kouzelného tropického kvítí. Objevujeme zbytky dřívější pece na chléb a studny. Z kostela tu jsou jen zbytky betonové desky. V nedaleké mořské zátoce rybaří čáp jabiru, ve vzduchu bzučí mračna hladového hmyzu chystajícího se zabodnout se vám do pokožky a nasát se trochu vaší chutné krve.

Asi po dvou hodinách popojíždíme s naším vozidlem dále do buše, cestou zkoumáme termitiště, tentokrát termitů, kteří farmaří. Naštípají si trávu spinifex na zhruba centimetrové kousky. Tyto uloží v termitišti, kde je pečlivě udržovaná stálá teplota a vlhkost vzduchu. Na této trávě pěstují plíseň, kterou se pak živí. Také tu jsou krásné stromy baobaby. O těchto se říká, že rostou naopak. Kořeny k obloze a větvemi do země. Připomíná to jejich nezvyklý vzhled. Tyto jsou jakousi přirozenou zásobárnou vody, a když nastanou sucha, tak shazují listy, aby zabránily dalšímu vypařování vody. Pod skořápkou mají jejich plody mimo jakési pecky i osvěžující nakyslou dužinu, ve které je spousta vitamínu C. Nyní už jedeme cestou, necestou, jen dvě projeté koleje pro kola a poměrně dost divoce zarostlý buš. Přejíždíme četná vyschlá koryta potoků, tvořená v místním pískovci.

K večeru jsme se tak pomalu dosunuli k vyschlému korytu velkého potoka jménem Dominic creek. Toto je vyhlodáno v pískovci do roztodivných tvarů. Pískovec je náležitě zbarven oxidem železa, od žluté až po rudou. Na některých skalách a kamenech je oslnivě bílá, zkrystalizovaná sůl. Zde, na písku a kmenech, si vaříme večeři a jen tak na zem si dáváme plachtu, matračky a spacáky. Ne snad že by byla zima, ale aby nás v noci nesežral nějaký drzý hmyz. Při západu sluníčka je hra barev v kamenném korytě vyschlé řeky, kouzelné divadlo. Místy to vypadá jako by byly ty skály ze zlata. Krása až oči přecházejí!

Další den popojíždíme po okolí, prozkoumáváme další liduprázdné zátoky a liduprosté pláže a také jsme svědky toho, jak to vypadá, kde lidé byli. Hromada starých rezavých 200 litrových sudů od pohonných hmot. Pozůstatek civilizace?? Jinak se touláme po plážích, pozorujeme jak vodní tak i suchozemskou zvířenu. Klokánci wallabi jsou chytří a kolem poledne se ukrývají před prudkým tropickým sluníčkem pod skalní převisy. To jenom my, magoři, se procházíme krajinou. Jsou tu i mořští orli, co loví ryby v zátoce a přehršle vodních ptáků. A tak jsme pomalu k večeru dojeli k jednomu velkému baobabu na písečné duně, kde jsme se utábořili a strávili další noc v této nadmíru zajímavé a krásně divoké krajině. Jak západ, tak i východ sluníčka byl opět ohňostrojem fantastických barev a v noci vše osvětloval úplněk, co jako stříbrná mísa zářil na tropickém nebi.

Poslední den v této krajině ještě navštěvujeme říční tůň, podle které nese osada jméno. Tůň Kalumburu je vytvořena ve skalním korytě řeky krále Edwarda, tedy King Edward river. Tato poskytuje nadbytek pitné vody. Ovšem i když bylo jako v sauně, tak do vody jsme nikdo nevlezli, nehodlali jsme posloužit jako snídaně místnímu zubatci krokodýlu. A tak se s tímto místem rozloučíme trochou historie a statistiky.

Osada leží celých 23 metrů nad mořem, průměrné denní teplotní maximum je 34,3 °C, průměrné denní minimum je 20,8 °C a za rok tu průměrně naprší 1217,3 mm srážek. Ty ovšem za tři měsíce, v období dešťů, kdy nad krajinou vládnou monsuny. Po celé osadě je vidět rozvod elektřiny, kterou vyrábí velký dieselagregát, který je za osadou u krátké ranveje pro malá letadla, v chatrči připomínající velkou stodolu. Není nepodobný tomu, co jsou v dieselelektrických lokomotivách, akorát že je na ocelové kostře přišroubován k betonové desce. Kolem chatrče jsou na trnožích velké cisterny na naftu, na kterou to všechno jede.

Za druhé světové války zde byla zřízena letecká základna. Zde byl sklad munice a paliva pro letadla australské RAAF. V únoru 1943 byl z této základny proveden preventivní útok na japonskou leteckou základnu na Penufi nedaleko od Kupangu. Ten byl úspěšný. Podařilo se zničit 12 a poškodit dalších 10 japonských letadel ještě na zemi. Všechna RAAF letadla se z této mise vrátila, i když 2 byla poškozena. Pozěji v roku 1943 provedli Japonci odvetný nálet na tuto leteckou základnu. Útok byl proveden jedenadvaceti bombardéry Kawasaki Ki-48 za podpory bitevníky Zero. Většina budov mise byla zničena a obětí se stal představený kláštera, Otec Thomas Gil O.S.B, ve věku 45 let a 5 domorodců ve věku 1 až 45 let. Z této základny bylo odlétáno zhruba 250 hodin bojových letů a 30 tun bomb bylo shozeno na nepřátelské cíle.

Osada Kalurumbu je kasifikována jako odloučená, tedy remote settlement. Je 568 km od nejbližší nemocnice po špatné cestě. Za příznivých podmínek to znamená 12 hodin jízdy terénním autem. Proto je zde malá klinika, kde slouží dvě RAN. To jsou zdravotní sestry, co slouží v odlehlých komunitách. Remote Area Nurse. Jsou to takové všeumělkyně a kouzelnice v jednom, něco jako bývaly jejich protějšky na Sibiři v tajze v letech padesátých a šedesátých minulého století. To vím od jedné, co bydlí v Brně, se kterou se už 50 let znám a furt si píšu. Taková sestra musí zvládnout skoro to, co doktor. Drobné zašívání ran, trhání zubů, rození dětí, vaření pro pacienty a starání se o ně a administrace běžných léků, včetně antibiotik. Tuto kliniku navštěvuje jednou za týden lékař. Letecky.

V roku 2008 byla postavena budova nové kliniky a je zde i místo pro plánované zařízení na dialýzu. Domorodci, co dostávají vše, co potřebují, naservírováno, zrovna zdravým nekypí. V případě nouze může doletět doktor RFDS, tedy létající lékař, přistát na staré ranveji z 2. svět války jménem Truscott, co leží pouhých 32km na sever od Kalumburu a odtud po prašné cestě dojet do osady. To proto, že tato letadla jsou větší a potřebují delší ranvej než ta, co je nedaleko osady. Spojení se světem dnes není problém. Rádio, satelitní telefon a satelitní internet toto hravě obstará.

Další fotky najdete zde

 (Pozn. red.: tentokrát skutečně nikdo fotky nevynechte – jsou úžasné a měla jsem velký problém si pro vydání vybrat… 🙂 )