ROZCESTNÍK: Kalumburu

Tentokrát se vydáme na toulky v tropických Kimberleys v Západní Austrálii. Kimberleys je snad poslední větší oblast na světě, která zůstala skutečnou divočinou. Asi proto, že je přístupná jen po vodě, vzduchem nebo prašnými cestami a to pouze v období kdy neprší, protože v období monsunových dešťů se tyto cesty mění v řeky. Jsou sice po každém období dešťů „protáhnuty“ radlicí, ale oplývají ostrými kameny, které prorazí i silnou gumu silničního vlaku, neřkuli slabší na terénním voze.

Silniční vlaky jsou kapitolou samy pro sebe. Jsou to monstra až 54 metrů dlouhá o třech nebo více valnících. Mají kolem stovky kol, takže je co píchnout, řítí se obvykle rychlostí přes 100 km/hod, prachu rozvíří tolik, že jeden nevidí co se děje vpředu a tak se nedá předjet. Celá souprava i s nákladem váží mnohdy přes 200 tun a tak má tento drobeček proklatě dlouhou brzdnou dráhu, zvláště na prašném povrchu, kde drobné a mnohdy ostré kameny pracují jako kuličky v kuličkových ložiskách. Takže když jeden spatří přibližující se mračno rudého prachu, ať už v protisměru nebo ve zpětném zrcátku, tak je rozumné zajet co nevíce na krajnici a zastavit. Počkat až drobeček zmizí za obzor a prach se usadí a teprve pak pokračovat v jízdě. A buďte ujištěni, že na těchto cestách za den několik takových vlaků potkáte.

S osobními auty se do této oblasti nejezdí, stejně tu není k dostání benzín a osobní auta s dieslovým motorem zde moc populární nejsou, nafta je v Klokánii výrazně dražší než benzín. A vzdálenosti jsou zde prostě australské. Celá oblast Kimberleys se rozprostírá zhruba na rozloze 700 x700 km. Krajina je jako z jiné planety. Pro šílence, kteří takovou divočinu milují, je zde k vidění spousta přírodních atrakcí. Zajímavé kaňony, skalní útvary či vodopády. Flora a fauna jsou věcí samou pro sebe. Decentní osady nebo městečka, kde dostanete většinu potřeb k životu jsou jen na okraji této oblasti. Jinak tu jsou jen dobytčí farmy a nebo domorodé osady kde koupíte naftu a základní potraviny. Jinak po stovky kilometrů obvykle človíčka neuvidíte. Avšak právě díky tomu uvidíte to, co jinde ne.

Mimo skutečnosti, že tuto oblast obývali po desítky tisíc let domorodci kmene Wunambal, byla tato oblast bílým mužem poprvé podrobně prozkoumána až v roku 1921. Cesty byly vybudovány díky nerostnému bohatství a pastvinářství. V oblasti je také ohromný důl na diamanty, druhý největší na světě. V tomto dole, Argyle diamond mine, se od roku 1979 už vytěžilo přes 120 tun diamantů, z 95 % průmyslových. Je to největší producent diamantů na světě a produkuje se zde 95 % celosvětové produkce růžových diamantů vhodných k vybroušení jako drahokamu.

Není nezajímavé, že v období mezi 1. a 2. světovou válkou chtěli světoví sionisté celou tuto oblast od Austrálie odkoupit a zřídit tam domov pro světové židovstvo. Jakýsi Izrael. Zdlouhavá a delikátní vyjednávání překazila 2. světová válka, která tento problém zčásti vyřešila a tak Izrael vznikl tam, kde je nyní. Ještě že tak! To by se dnešní přístavní městečko Derby asi jmenovalo Tel Aviv a neskutečně divoká příroda by byla proměněna pilnými kibucniky v úrodné farmy.  

Po zdejších cestách se nedá jezdit příliš rychle a tak kilometry neubíhají. Ráno jsme vyjeli z městečka Kununurra. Prvních a posledních 53 km po asfaltu a pak po prašné silnici Gibb River road. Po 240 km jsme z této odbočili doprava na Kalumburu road abychom večer, po posledních 58 km dojeli k dobytkářské stanici jménem Drysdale River. Zde je přistávací plocha pro letadla, místo na táboření se záchody a sprchami, miniobchod s pohlednicemi a občerstvením, kde prodává místní dívka od krav, tedy cowgirl, dílna na opravy aut a nějaké náhradní díly a výčep s pivem a jiným alkoholem. Také veřejný satelitový telefon, zabudovaný ve staré lednici aby na něj nepršelo, když přijdou deště.

Vše jsou vlastně chatrče z vlnitého plechu a klimatizace je slovem neznámým, elektřina je tu drahá. Prostě civilizace uprostřed divočiny, od nejbližšího městečka 350 km po prašných cestách daleko. Proto zde místní obyvatelé obvykle za nákupy létají nebo jedou náklaďákem a nakoupí na půl roku dopředu do mrazáků. Elektřinu si vyrábí sami dieselagregátem, a za stávajících cen nafty se tak elektřina náležitě prodraží. Zde jsme také utratili skoro 1 200 klokaních dolarů za 2 pneumatiky a 2 tlumiče, které po nekonečné roletě odešly. Jedna guma bratru za A$ 400. Tedy bílému bratrovi od bílého bratra. No co, v divočině nemáte na vybranou, jste rádi, že guma je a oni to velice dobře vědí.

Dnes se však budeme soustředit na jednu z mnoha zajímavých lokalit v této oblasti. Kalumburu s okolím, které se nachází nedaleko nejsevernějšího cípu pobřeží Kimberleys, a je pouze 560 km na severozápad od městečka Kununurra, nebo 600 km na severovýchod od městečka Derby, po prašných cestách oplývajících ostrými kameny a náležitou roletou na které se i konzervy co máte v autě samy od sebe otevírají. Tedy cesta nevhodná pro slabší povahy a osobní vozy. Na těchto cestách je třeba zvládnout zvláštní techniku jízdy. Kameny, i když jsou ostré, působí jako kuličky co se používají v kuličkových ložiskách a vozidlo dostane snadno smyk i v mírné zatáčce či na rovině. Však jsme také jedno převrácené auto po cestě potkali.

Brodí se řeky s velkými balvany na dně a projíždí se úseky plné jemného prachu zvaným bull dust. Tento má konzistenci pudru a vlastnosti kapaliny. Takže do díry zaplněné tímto prachem zapadnete jako do kaluže s vodou jen s tím rozdílem že to nešplouchne, ale jemný prach se rozvíří a za vámi je vzduch, jako by jste jeli se zapálenou dýmovnicí. Ovšem prach se tak dostane v autě do všeho, včetně fotografické výzbroje, pokud není uzavřena ve zvláštních, hermeticky uzavřených přepravkách. (Pelican case). Po průjezdu má vše, včetně posádky, barvu do rezava.

Na této cestě potkáváme dvakrát krásnou ještěrku jménem Agama límcová. Asi 90 cm dlouhá i s ocasem, je tento draka připomínající ještěr obdivován a focen. Ovšem nejdříve ho bylo nutno setřást se stromu, kde se snažil splývat s okolím a hrál uschlou větévku a pak hbitě, dovedně a obezřetně chytit. Jinak dovede i pěkně podrápat nebo kousnout. Ostatně posuďte sami je na fotkách. Po vypuštění agama pádí vzpřímená po zadních nohách s roztaženým límcem a je to na pár vteřin nádherná podívaná než dorazí k nejbližšímu stromku a hbitě vyšplhá do koruny, kde opět zaujme polohu uschlé větévky.

Kalumburu, vyslovuje se Kalambarů, je domorodá osada která leží až na samotné severní špičce oblasti Kimberleys. Za svůj vznik vděčí bílému muži. V roku 1905 se katolický řád Sv. Benedikta rozhodl založit v této oblasti misii, která byla založena v roku 1908, zhruba 25 km na severovýchod od nynější osady v místě zvaném Pago. Toto místo je nedaleko pobřeží zátoky Napier Broome. Nebylo však Benediktýny šťastně zvoleno, trpělo nedostatkem pitné vody a tak v roku 1937 byla celá misie přemístěna na nynější místo, k tůni Kalumburu na řece krále Edwarda, tedy King Edward river.

Osada čítá necelých 450 duší, včetně katolického faráře, mnichů Benediktýnů a ctihodných sester Benediktýnek, kteří se starají o vzdělání domorodých dětí. Ovšem většinu tvoří domorodci, kteří mají celou oblast v samosprávě a k návštěvě těchto míst je zapotřebí předem vyjednaného a hlavně zaplaceného povolení právě od nich.

Podle toho také celá osada vypadá. Na rozdíl od parkové úpravy pozemků kolem benediktýnského kláštera a pěkných, z kamene postavených budov, působí osada jako by se jí právě přehnala válka, nebo jako smetiště. Zdejší domorodci nemají vůbec žádný poměr k osobnímu vlastnictví a cokoliv používají, to po použití odloží. Ať to už je oblečení, auto nebo domek. Cokoliv má pro ně hodnotu jen tehdy, když to právě používají. Vše jim zde je dotováno federální vládou, tedy námi, daňovými poplatníky. K dobru této osady patří, že je tak zvaně „suchá“, tedy že se tam neprodává alkohol. Ba ani se tam nesmí žádný dovézt, byť i k vlastní potřebě.

Snad nejlépe z celé domorodé osady vypadá betonová zastřešená plocha, sloužící jako hřiště. Zastřešená proti ostrému tropickému sluníčku a v období dešťů proti přívalům vody z oblaků. Proto také ten beton, jinak by tam v této roční době vznikla bažina. Místní obchod, opět spravovaný domorodci, slouží i jako pošta a úřad místní správy. Zde jsme se také po našem příjezdu zaregistrovali a při odjezdu odhlásili. Také je zde možno doplnit naftu, ale za cenu více jak dvakrát vyšší než v nejbližším městě.

Ve vlhkém tropickém teplíčku se vydáváme z osady po prašné cestě připomínající horší polní cestu do míst bývalé misie Pago. Je to velice pomalých 25 km hlubokým pískem, místy dosti zarostlým bušem. Z bývalé misie moc nezbylo, tropická příroda vykonala svoje. Stavíme naše terénní vozidlo do sporého stínu a pěšky se potulujeme tam, kde kdysi vládl čilý a činorodý ruch. V nedalekém potůčku je dosud voda a břehy jsou plné kouzelného tropického kvítí. Objevujeme zbytky dřívější pece na chléb a studny. Z kostela tu jsou jen zbytky betonové desky. V nedaleké mořské zátoce rybaří čáp jabiru, ve vzduchu bzučí mračna hladového hmyzu chystajícího se zabodnout se vám do pokožky a nasát se trochu vaší chutné krve.

Asi po dvou hodinách popojíždíme s naším vozidlem dále do buše, cestou zkoumáme termitiště, tentokrát termitů, kteří farmaří. Naštípají si trávu spinifex na zhruba centimetrové kousky. Tyto uloží v termitišti, kde je pečlivě udržovaná stálá teplota a vlhkost vzduchu. Na této trávě pěstují plíseň, kterou se pak živí. Také tu jsou krásné stromy baobaby. O těchto se říká, že rostou naopak. Kořeny k obloze a větvemi do země. Připomíná to jejich nezvyklý vzhled. Tyto jsou jakousi přirozenou zásobárnou vody, a když nastanou sucha, tak shazují listy, aby zabránily dalšímu vypařování vody. Pod skořápkou mají jejich plody mimo jakési pecky i osvěžující nakyslou dužinu, ve které je spousta vitamínu C. Nyní už jedeme cestou, necestou, jen dvě projeté koleje pro kola a poměrně dost divoce zarostlý buš. Přejíždíme četná vyschlá koryta potoků, tvořená v místním pískovci.

K večeru jsme se tak pomalu dosunuli k vyschlému korytu velkého potoka jménem Dominic creek. Toto je vyhlodáno v pískovci do roztodivných tvarů. Pískovec je náležitě zbarven oxidem železa, od žluté až po rudou. Na některých skalách a kamenech je oslnivě bílá, zkrystalizovaná sůl. Zde, na písku a kmenech, si vaříme večeři a jen tak na zem si dáváme plachtu, matračky a spacáky. Ne snad že by byla zima, ale aby nás v noci nesežral nějaký drzý hmyz. Při západu sluníčka je hra barev v kamenném korytě vyschlé řeky, kouzelné divadlo. Místy to vypadá jako by byly ty skály ze zlata. Krása až oči přecházejí!

Další den popojíždíme po okolí, prozkoumáváme další liduprázdné zátoky a liduprosté pláže a také jsme svědky toho, jak to vypadá, kde lidé byli. Hromada starých rezavých 200 litrových sudů od pohonných hmot. Pozůstatek civilizace?? Jinak se touláme po plážích, pozorujeme jak vodní tak i suchozemskou zvířenu. Klokánci wallabi jsou chytří a kolem poledne se ukrývají před prudkým tropickým sluníčkem pod skalní převisy. To jenom my, magoři, se procházíme krajinou. Jsou tu i mořští orli, co loví ryby v zátoce a přehršle vodních ptáků. A tak jsme pomalu k večeru dojeli k jednomu velkému baobabu na písečné duně, kde jsme se utábořili a strávili další noc v této nadmíru zajímavé a krásně divoké krajině. Jak západ, tak i východ sluníčka byl opět ohňostrojem fantastických barev a v noci vše osvětloval úplněk, co jako stříbrná mísa zářil na tropickém nebi.

Poslední den v této krajině ještě navštěvujeme říční tůň, podle které nese osada jméno. Tůň Kalumburu je vytvořena ve skalním korytě řeky krále Edwarda, tedy King Edward river. Tato poskytuje nadbytek pitné vody. Ovšem i když bylo jako v sauně, tak do vody jsme nikdo nevlezli, nehodlali jsme posloužit jako snídaně místnímu zubatci krokodýlu. A tak se s tímto místem rozloučíme trochou historie a statistiky.

Osada leží celých 23 metrů nad mořem, průměrné denní teplotní maximum je 34,3 °C, průměrné denní minimum je 20,8 °C a za rok tu průměrně naprší 1217,3 mm srážek. Ty ovšem za tři měsíce, v období dešťů, kdy nad krajinou vládnou monsuny. Po celé osadě je vidět rozvod elektřiny, kterou vyrábí velký dieselagregát, který je za osadou u krátké ranveje pro malá letadla, v chatrči připomínající velkou stodolu. Není nepodobný tomu, co jsou v dieselelektrických lokomotivách, akorát že je na ocelové kostře přišroubován k betonové desce. Kolem chatrče jsou na trnožích velké cisterny na naftu, na kterou to všechno jede.

Za druhé světové války zde byla zřízena letecká základna. Zde byl sklad munice a paliva pro letadla australské RAAF. V únoru 1943 byl z této základny proveden preventivní útok na japonskou leteckou základnu na Penufi nedaleko od Kupangu. Ten byl úspěšný. Podařilo se zničit 12 a poškodit dalších 10 japonských letadel ještě na zemi. Všechna RAAF letadla se z této mise vrátila, i když 2 byla poškozena. Pozěji v roku 1943 provedli Japonci odvetný nálet na tuto leteckou základnu. Útok byl proveden jedenadvaceti bombardéry Kawasaki Ki-48 za podpory bitevníky Zero. Většina budov mise byla zničena a obětí se stal představený kláštera, Otec Thomas Gil O.S.B, ve věku 45 let a 5 domorodců ve věku 1 až 45 let. Z této základny bylo odlétáno zhruba 250 hodin bojových letů a 30 tun bomb bylo shozeno na nepřátelské cíle.

Osada Kalurumbu je kasifikována jako odloučená, tedy remote settlement. Je 568 km od nejbližší nemocnice po špatné cestě. Za příznivých podmínek to znamená 12 hodin jízdy terénním autem. Proto je zde malá klinika, kde slouží dvě RAN. To jsou zdravotní sestry, co slouží v odlehlých komunitách. Remote Area Nurse. Jsou to takové všeumělkyně a kouzelnice v jednom, něco jako bývaly jejich protějšky na Sibiři v tajze v letech padesátých a šedesátých minulého století. To vím od jedné, co bydlí v Brně, se kterou se už 50 let znám a furt si píšu. Taková sestra musí zvládnout skoro to, co doktor. Drobné zašívání ran, trhání zubů, rození dětí, vaření pro pacienty a starání se o ně a administrace běžných léků, včetně antibiotik. Tuto kliniku navštěvuje jednou za týden lékař. Letecky.

V roku 2008 byla postavena budova nové kliniky a je zde i místo pro plánované zařízení na dialýzu. Domorodci, co dostávají vše, co potřebují, naservírováno, zrovna zdravým nekypí. V případě nouze může doletět doktor RFDS, tedy létající lékař, přistát na staré ranveji z 2. svět války jménem Truscott, co leží pouhých 32km na sever od Kalumburu a odtud po prašné cestě dojet do osady. To proto, že tato letadla jsou větší a potřebují delší ranvej než ta, co je nedaleko osady. Spojení se světem dnes není problém. Rádio, satelitní telefon a satelitní internet toto hravě obstará.

Další fotky najdete zde

 (Pozn. red.: tentokrát skutečně nikdo fotky nevynechte – jsou úžasné a měla jsem velký problém si pro vydání vybrat… 🙂 )

Aktualizováno: 7.2.2011 — 18:47

185 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jestlipak mi můžou do uší vrzat cvrčci nebo cikády? Vzpomněla jsem si, jak při mé návštěvě jižní polokoule na mě udělalo největší dojem noční nebe – naprosto jiná souhvězdí, to byla sci-fi jak vyšitá!!

  2. Georgi, není co dodat, fantastické! Díky za další, pro běžného středoevropana téměř neuvěřitelný výlet (clap) …. a jinak se přidávám K Yze, jak já se lekla, no 3x tfuj! (whew)

  3. Ygo, omlouvám se za chyby komentáři k Tvým vynikajícím fotkám. Měla jsem dost fofr a opět jsem nečetla (headbang) . Jak říká učitel národů ,, kvaltování všeliké toliko pro hovada dobré jest. A měl pravdu. (bow) Moraváky mám moc ráda, mám jednoho kolegu z U.H. je to vynikající motoristický fotograf (*)

    1. Ó Marsko – to nic, vždyť kolikrát píšu takové bludy, až se červenám (blush) – a to většinou po sobě čtu (think) .

      A všem za milé komentáře moc děkuju – ale ono se to fotí samo, tady kolem je tolik krásy.

  4. Tady se občas objeví názor, že by X nebo Y nemohl spát pod širákem kvůli havěti, a já si říkala, no jóó, jsou ňácí měcí, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsme jako děti měli na zahradě stan a u tyčí nahoře se pod plátnem shromažďovali škvoři a já kvůli nim pomalu nedokázala vylézt ven… Jo jo, (ne)paměť je mocná čarodějka.
    Fotky jsou působivé všemi směry. Georgovi děkuju. A s psiskem se určitě rozhodně správně, je to zkušený člověk.

  5. Ještě k Maxovi.
    Jsem si vzpomněla na jeden neveselej příběh.
    Jedni moji známí na Moravě si kdysi vzali psa z útulku. Pejsek byl hodnej, milej a ukrutně vděčnej, jak tak útulkoví psejkové bývají. Nebyli s ním problémy skoro celý rok.
    Až přišly velikonoce. Páník si přines svazek prutů, že uplete pomlázku. A jak vzal pruty do ruky, pes začal vrčet a nakonec zaútočil. Všichni byli překvapení, nikdo nechápal, co se stalo, páník s tou pokousanou rukou holt už pomlázku nedoplet.
    Pár dní byl klid, přišlo velikonoční pondělí a za dveřmi se ozvalo: „Hody, hody doprovody“ …. a pes začal šílet, dorážel na dveře a řval …..
    Takže to bylo jasné, jen nikdo nevěděl co s se psem, který nesmí slyšet koledu…

    1. Připojuji se k tomu co tady píše Rputinka, že to asi nemělo souvislost s koledou ale s těmi pruty. Našeho Doníka zbil soused klackem /no chtěl ho zabít u nás na dvoře, on to je ten šus, co s ním máme potíže celá léta/ Donovi bylo tenkrát necelý půlrok. Od té doby náš mírumilovný koliák nemůže vidět nikoho s klackem v ruce tzn. rybář s prutem, tůrista s holí nebo houbař je to jedno hned po něm vystartuje. SIce nekousne ale skočí nebo štípne. Jak už jsem tady jednou psala o oslovi co nesnášel pivo a pod. Nějaký podnět to vyvolává, může to být už nějaký zážitek od štěňátka jako u nás. Ještě štěstí, že Don je kolie a ne třeba rotwailer.

  6. Je mi líto, že to s Maxem nevychází, vypadalo to tolik nadějně. Debata ohledně tohoto problému byla obšírná, ale přesto mi to nedá ještě něco dodat. Je totiž nutné přihlédnout i k finanční stránce. Tedy případného zažalování při pokousání cizí osoby (nedjebůh dítěte). Pokud je to v Australii podobné jako zde (a vsadím se, že ano), tak v takovém případě by nejenže okamžitě psa utratili, ale rodinu majitelů by to mohlo dokonale zruinovat. Známe zde případ, kdy větší holčičce pes natrhl koutek rtu. To, že ona cizího psa provokovala, nic neznamenalo, její rozhořčení rodiče majitele psa zažalovali za „zmrzačení a celoživotní tělesné a psychické následky“. Po měsíci už na rtu dívky nebyly asi stopy, ale majitelům psa se odškodné podařilo usmlouvat z 300.000 dolarů na 170.000. Proto, když si Kris vzala Trixie (a my nad psem neměli celodenní kontrolu), změnili jsme naše pojištění na tzv. „Umbrella policy“, pro případ, že by Trixie ze zahrady utekla a někoho kousla. Právě tohle nadstardantní pojištění zahrnuje do určité výše (asi půl milionu) případné zažalování při pokousání psem. I když Trixie bydlela u Kris, za její očkování jsme platili my, takže i kdyby někoho kousla mimo náš dům, snadno bychom mohli dokázat že je naše. Teď už nad Trixie kontrolu máme, ale pojištění pro jistotu platíme dál, i když ona je k lidem nesmírně milá, od pohledu je to přeci jen „bojové plemeno“. Takže nevyspytatelné chování Maxe (ať už je původ kdekoli) by při jeho kousnutí cizí osoby mohlo Míle a Georgi zničit život. Nehledě na to, že riskují i s vnoučaty. Oni jistě tuhle smutnou možnost neberou na lehkou váhu, Maxe jistě milují, ale chápu jejich pozici. Věřím, že se nejprve pokusí o jiné řešení, ale darovat někomu psa, který občas kousne a zamlčet to novému majiteli – tak to by také nebylo fér. Ne každý, kdo vlastní psa může jeho výchově věnovat 24 hodin denně a ne každý je tak dokonale úspěšný, jako Petra+B. To ale neznamená, že svého psa nemilují a nesnaží se mu v mezích jejich schopností rozumnět. I proto zcela souhlasím s níže popsaným názorem Baty.

    A ještě jednou jsem si prohlédla ty krásné fotky. Dole jsem včera večer napsala, že bych v takové divočině nezvládla přespat. Ve stanech jsem se v mládí naspala hodně, ale to byly stany s podlážkou – pod širákem jsem nespala nikdy. My tady máme té šimrající, kousající, štípající a plazící se havěti už tak až moc, což teprve v Australii.

  7. Strašně ráda čtu o Austrálii Georgovy reportáže a dnes jsem si opravdu pochutnala. Je to trochu srdeční – v sedmdesátých letech se moji rodiče vážně zaobírali emigrací a cesta vedla právě k protinožcům. Bohužel došlo k tomu, k čemu docházelo – nesměla vycestovat do Jugoslávie celá rodina a tak jsme se zase po dovolené vrátili. Dnes jsem ráda, že zůstali, museli by tu nechat své rodiče a maminka byla jedináček, takže kdo by se o ně postaral.
    No a jak jsem tak čekala, jak bude v diskuzi o krásách, dočkala jsem se diskuze zcela jiné……..No, jsem ochotna pro zdraví svých chlupatých dětí obětovat rodinné úspory, ale jak je miluji, agresivita by u mne znamenala rozloučení. A to i s tím, že poslední možnost by bylo uspání. Nikdy jsem své miláčky nebila a kousli mne mojí blbostí dva z nich, sice jen tak maloučko a z jejich hlediska oprávněně, ale pokud bych musela psa krotit a nemohla se na něj spolehnout, to teda ne. On se může spolehnout, že ho nebiju, zbytečně nebuzeruju, procházky jsou jeho a snažím se mu všemožně vyhovět. Já po něm požaduji stejné, důvěru a prosím nekousat.Když si Kuba přivezl Lin z útulku, startovala po nás všech. To byla situace, kdy se láskou a péčí dalo vše upravit a dneska se dají s Majdou zvládnout na přísné slovo. Ale když by se mnou pes žil dva roky v lásce a péči a i přes veškerou snahu by se nedal zvládat, nemohla bych riskovat zdraví svých vnoučat. Snažila bych se mu pomoci ale bohužel tu důvěru už bych mu dát nemohla.

  8. Georgi, to je krajina…
    Tak tohle tady zkrátka nepotkám, co se dá dělat. Díky za fotky, jsou úžasný. Vedro a kousavý potvory nevyhledávám, ale stály by za to!

  9. Georgi, vyprávění a fotky to je nádhera, díky. Problémů s Maxem je mi líto. Držím (y) aby se to ještě podařilo vyřešit.

    1. Sem se s dovolením přílípnu. Krásný článek a úžasné fotky. Máte můj neskonalý obdiv.
      Držím palce na vše okolo Maxe. (y)

  10. K diskusi o Maxovi se nepřidám, tomuhle opravdu nerozumím.
    Ale mám malé OT pro ty, kteří přijdou na Pražení s Dede do Ferdinandy: dneska přšel první balík kuliček, jsou toho asi 2 kg, ale balík slušně velký. Donesu ho s sebou, vezměte si pytlíčky, na každého se asi nedostane, určitě toho nejsou kýble, ale jako první počin to stačí.
    Protože mi to dávají zadarmo, tak mi budou postupně posílat nějaké přebytky, které se ušetří na větších zakázkách. Můžeme celoročně očekávat přísun, takže postupně se dostane na všechny. Prosím, vezměte nikoliv kyblíčky, ale pytlíčky, tašku, prostě něco, do čeho si to dáte, já s sebou vezmu nějaký plecháček na nabírání.
    Pro ty, co na Pražení nejdou a budou mít zájem to uděláme tak, že zase vyvěsím, kolik toho přišlo a nějak Vás podělím.

    1. Áááááá, bude akcička, bude se natáčet! :o) (y) (~)
      Karolínko (inlove) , jsi skvělá! :*

    2. Doporučila bych vzít s sebou nějaký ruční el. vysavač 😀 Když jsem v garáži přendavala kuličky z velkého pytle do menšího povlaku – ještě týden jsem je tam pak zametala. Trochu pomohou gumové rukavice (i když budeš mít plecháček), protože jinak pod teplem ruky všechny kuličky naráz ožijí.

      1. Jj, máme doma obrovský sedací pytel, plněný kuličkami, mnohem větší, než ty, co se prodávají. Když je potřeba kuličky doplnit, to je radosti (rofl)

          1. Ve stavebninách. Ale ty, co veze Karolína, jsou jiné, my máme obyč. polystyrénové. Časem se sesedají a musí doplnit, po nějaké době je lepší je komplet vyměnit, protože pytel je těžký jako hrom. Jenže ten můj sedací mamut spolkne přes 300 litrů, takže stavebninové balení (tuším 200l) mi vyhovuje. V menším množství se dají sehnat taky, ale musíš si to zadat do vyhledávače a cena je nemravná 🙂

            1. Zcela OT, dneska jsem pro změnu psala ročníkovku (naštěstí jen koncept) do občanky. 😉

              1. (rofl) Téma? (rofl) Já jsem včera hloubala nad globálními organizacemi typu MMF, OSN a EU, ale výsledky by asi mladej prezentovat nemohl 🙂

                  1. Bylo to na téma Brno – zdravé město. Zkratek mezinárodních organizací tam bylo taky povícero (namátkou WHO, ILO a FLO).
                    A neboj, to Tvoje taky nakonec vymyslíš. 😉 Je ten okruh organizací nějak přesně daný, nebo jak vlastně zní téma? Začínám být zběhlá (dřív si syčáci všecko psali sami), můžu poradit. 😉

                    1. Téma je Globalizace. A v učebnici rozlišují politickou (kde je např. MMF – nechápu), hospodářskou (kde není EU – nechápu) atd. Prostě bych letos v osmé třídě neprošla 8)))

                    2. V tom případku já taky ne. 😉 A co to tak napasovat na hamgurger a takový ten McDonalds index v různých zemích, to by neprošlo? Nebo to otočit – globalizace vs. lokalizace (tj. nadnárodní značky jsou všude na světě, ale v těch konkterétníích zemích přizpůsobují svoje receptury místním zvyklostem?) – to by nešlo?

                    3. To je velmi legrační otázka 🙂 V učebnici stojí, aby student odůvodnil, proč se v McD stravují (výhradně) nízkopříjmové skupiny. O BigMac indexu patrně nikdy nikdo neslyšel a o tom, že u McD se stravuje půlka tlustých Američanů taky ne. No, třeba to mladýmu dědeček nějak dokáže vysvětlit, když jsou tam na jarní prázdniny. Ale dědovi to nezávidím (rofl)

                    4. Aha, tak ať se dědeček snaží. U vás jsou už jarňáky? Tady až za měsíc.

                    5. Jo, myslím, že tentokrát jsme s jarňákama první na řadě. To je jeden z mála principů našeho školství, který považuju za smysluplný – tedy rotaci termínů jarních prázdnin.

                1. Taky jsi psala v duchu toho, že jsou k ničemu, když polovina peněz padne na úředníky ? (angel)

    1. Pro George je to asi citlive tema.Nemela jsem se ptat.Ja jsem vecny idealista.Cekala jsem odpoved typu,ze je vsechno ok.Vzdyt prece zviratka vyciti,ze je nekdo ma rad.
      Zrovna se divam na telce na nejaky porad o vyrobe dortu na Valentyna.Mam dve moznosti;bud prepnu kanal nebo jdu zrevidovat lednici (headbang)

  11. Už naposled pro Petru s Barrym – jak lze brát něco jako výzvu „něco jsem pokazil, tak to společně napravíme“ když nejmíň první rok života zvíře prožilo v ne zrovna optimálním prostředí, mimo vliv dnešního majitele, mohlo přijít do styku s bezpočtem infekcí a cizopasníků v prostředí, o kterém se nám tady nezdá, cokoli ho mohlo rafnout při běhání v buši, kteý skutečně není středoevropský lesík, není známo nic o jeho rodokmenu, tedy i o dědičných chorobách a povahových rysech. Vzhledem k tomu, že Ferdinand je stejná rasa, ale od štěněte doma vychovávaný a tudíž i podle Tvých nároků „prokouknutý“ pes a nejsou s ním problémy, tak to bude, připusť, nejspíš v Maxovi. V nějaké jeho chorobě nebo nerozluštitelném traumatu z doby, kdy ještě nepatřil k rodině. To se mohlo klidně probudit současnými, těžko identifikovatelnými podněty. A nikde není psáno, že objevení a odstranění těch podnětů by bylo řešením. On ani ten zvířecí mozek není jednoduchej a rozhodně to mechanicky nefunguje způsobem podnět-reakce, nepodnět-nereakce. Zvlášť, pokud by byla v tom mozku nějaká poškození. Veterinární neurologové a psychiatři se asi nedají běžně potkat. Člověka by honili po CT a MR a po psychoanalýze. Psa teda těžko. A definitivně přestávám opruzovat v debatě na toto téma se závěrem, že rodina není povinna snášet natrvalo cokoli od nevyluštitelného zvířete, které si ke všemu ještě nepořídila, nýbrž se ho ujala. Někdy nemá pes štěstí na pány, tady měli páni smůlu na psa, si myslím. Howgh.

    1. Kdyby měl problém od bývalého majitele, měl by problém hned (nevím jak dlouho je u George, ale rok to je určitě). A srovnání dvou psů nefunguje, co mi pudlík nebo labrouška dovolili, to mi bígl 10x vrátil a kavkazák by mě za to sežral. A rozdíly jsou i v jednom vrhu, ne tak velké, ale jsou. Čistě teoreticky – co když Ferda Maxe v garáži nějak týrá? Když tam George spal, situace se uklidnila, časem Ferdovi otrnulo a zas mu ubližuje a Max se jenom brání, tak jak umí. je to čistá a nepravděpodobná teorie, ale NĚCO za tím bude.
      Znám psy kteří v mládí prožili větší hrůzy než Max a jsou z nich pohodáři, psa vytaženého z psího koncentráku, který chodí treky a je to vysmáté zlatíčko. A znám bohužel psy co měli mnohem menší problém a už tady nejsou, protože někdo odmítnul připustit chybu a z malého problému se stal postupně problém obrovský. Žere mě, že borderák, kterého jsem měla půjčeného na jednu procházku a fungoval mi bez problémů už není, protože si s ním původní majitel ani „zachránce“ nerozumněli ani když jsem jim ukázala jak na to a že to jde.
      Nebavím se o parazitovi, nádoru,… ale ty bys svého psa utratila, kdyby si myslela že by ASI mohl mít nádor? Nevyšetřila bys ho? Neříkám operace za tisíce, ale jestli existuje rozumně drahé vyšetření (což sono je), tak ho udělám. A když budu mít jistotu že to nádor je, tak ho za tu duhu doprovodím, ale ne jen tak, protože nevím proč. Na jednu stranu se zachraňují zvířata na pokraji smrti, mnohdy se jen prodlužuje jejich trápení, a na druhou stranu se utrácejí zvířata naprosto zdravá, jen se nenašel ten správný komunikační kanál. Promiň, ale mě to štve.

      1. P.S.O druhém psu jsem mluvila proto, že je to s t e j n á rasa, lokální plemeno. Nádor nemusí být jediná příčina, staré psychotrauma nebo plíživou infekci sonem neodhalíš. A kouše i Mílu. To si mají nechat porafat malá vnoučata, až psovi zase jednou praskne v kouli?

        1. Ta bíglová co kvůli ní zrovna moc neohýbám jeden prst je taky stejná rasa jako ten můj, kterého bych musela přizabít a možná ani pak by nekousl (zkoušet to nebudu). Borderky taky obvykle s lidma spolupracují a nekoušou do nich. Dá to víc práce takového psa zkazit, ale v tom se na Maxovi určitě podepsal ten začátek.
          Teď je všechno na Georgovi, jestli má ještě chuť zkoumat a řešit nebo jestli už se rozhodnul že Max jde z domu.

      2. K Dede:
        návrat z vycházky, pes šel na vodítku a stalo se CO? Co přitom dělal jeden pes, co dělal druhý, co dělal George, bylo okolo něco dalšího (pes, kočka, kamion, miska, … ), napnul vodítko pes, napnul ho George,… ?

      3. Jenže Georgovi není dvacet, byť to podle jeho toulek tak vypadá. Má po náročné operaci a myslím, že při toulkách v buši sleduje víc, kam jde, než aby sledoval napnuté- nenapnuté vodítko. Navíc pokud v rodině pes vzbuzuje stres, což se u zhoršujícího se chování dá předpokládat, přenášejí to zpátky na něj, i když nechtějí. Pokud sami žijí ve vytrvalém stresu, taky to nepřidá. Nemyslím si, že by ho chtěli prvoplánově utratit, spíš se mu snaží najít jiné bydlení. Řekla bych, že se zatraceně snažili, ale chybu- tu kardinální- tu udělal někdo jiný a to je předchozí majitel. Nemyslím si, že každý pes jde napravit a rozhodně to není v silách každého z nás.

    2. Myslím, že už tohle opravdu nemá smysl řešit po internetu a vymýšlet pořád další a další „zaručené“ rady. Všechno, co tu napíšeme, jsou jenom naše dedukce založené na Georgeově subjektivním popisu situací. Můžeme se tu do krve hádat, jestli je Max psychotik, nemocný nebo jen nevychovaný, ale nikdo z nás ho ve skutečnosti neviděl. Jediné, co by v tuto chvíli mohlo pomoct, je opravdu návštěva nějakého odborníka na psí chování, který by mohl pomoct Maxovo chování „rozklíčovat“.

    3. Musím se připojit k názoru Baty. Psi jsou velcí a Míla i George nejsou dorostenci ve špičkové formě. George prodělal různé operace, mají malá vnoučata – zkrátka, není možné mít rizikového psa, naprosto nevyzpytatelného. Nevím, jak to mají s možností vyšetření či výcviku, asi je to obtížné. Umístit takového psa asi taky nebude jednoduché. Je to moc smutné a těžké, ale bezpečnost lidí má přednost, a možností řešení je zoufale málo.

      1. Schválně jsem koukla do starých článků. Max měl jít do útulku, kde po poměrně krátké době, pokud nebude pes adoptován, následuje poslední injekce. Což mu chtěli ušetřit. Byl to pes, který rostl jako dříví v lese pouze na zahradě a i na pobyt v domě si musel zvyknout, bál se i vstoupit do dveří. Takže s ním udělali spoustu práce…

    4. Mila Baty, mas recht a rada se pod to podepisu. Jeste bych dodala: Kdyz neco nevim nebo nejsem si jista, casto poprosim o radu a jsem za ni vdecna. Kdyz se nekdo pta, tak zas, pokud vim, rada poradim. Aspon pro mne to ale neznamena, ze otevru stavidla sve pravde samojedine a budu opakovane dokazovat, ze ja, a jen ja, mam pravdu. Kdyby George touzil po dalsich radach, tak se zepta bud verejne tady, nebo soukromne nekoho. A cela tahle diskuse JE o Georgovi a Mile a jednom psovi a starosti, kterou maji a NE o vytrvalem povidani co ja nebo XY by udelali, nebo jak nam by se to nestalo. Ac treba dobre myslene, tohle ted George a Mila nemaji zapotrebi.

  12. George, jak my jsme s MLP rádi, že známe opravdového dobrodruha a jeho věrnou družku a že jsme s nimi strávili mládí ve stejném biotopu, ač jsme se to dověděli až na stará kolena. Nádhernej článek.

  13. je (sun) , teplo, sníh mizí rychle. Vytáhla jsem „botasky“ – hurá, procházky bez pohor miluju. Lesopark podmáčený, místy sníh, místy předjarní voňavá zem. Ptáci řvou, potoky jsou plné.
    Přinesla jsem si kořist. V zapadlém údolíčku (chodím tam ráda, neb tam nebývají lidi, zato hodně zvěře) jsem našla šíp. Žádnou amatérskou hračku – ale značkový (výrobce z Francie) 70 cm dlouhý, skvěle vyvážený s kovovým hrotem… Že by se někomu zachtělo zajíčka (tmi) ?? Nebo snad srnečku ?? (netuším, jak dokonalá to může být zbraň)
    Jen byla potíž, jak nést šíp a zároveň blbošit s rozjančenou Kosaticí. Přeci jen jsem z ní nechtěla mít jednohubku… Takže házet řemdýýýšek, hlídat množství bahna pod nohama a nepropíchnout sebe ani čokla…

    Konec zábavy… jde se tabulkovat a psát kus monitorovací zprávy

    1. A u nás včera vyletěli netopýři – a ne jeden či dva, ale moc moc (já viděla aspoň dvacet). To bylo tak krásný (clap)

    2. ty jsi neskutečná,ty snad i do tý Prahy na Pražení dojdeš s Betkou pěšky! (chuckle)

    1. Milí Jiří – článek opět na jedničku, ale ty fotky jsou přímo fajnšmekerní. Jo – červená země – jak balvany tak prach – to je něco úžasného (no já vím – na fotkách, ve skutečnosti to vypadá asi jinak (chuckle) ). Ale chválím – tolik krásných zvířátek dneska (až na toho pavouka (shake) … příště upozorni dopředu (nod) ). A západy a východy sluníčka nemají chybu. Prostě dneska to byl překrásný výlet – díky za něj (clap)

      1. Tak jsem se nějak netrefila – nemělo to být tady, ale samostatně. A předtím se mi napsaný příspěvek zcela ztratil (whew) .

      2. Zgo, ty Tvoje včerejší fotky také nemají cchybu. Budu se opakovat – Morava, zvlášť ta vaše jižní část je překrásná. Ty to umíš vystihnout, jen bylo málo stříbrné Toyenky. Stromy jerlínu- to bylo fantastické, nikdy jsem nic takového neviděla a určo nejsem sama. Nech civilního zaměstnání a dej se na uměleckou dráhu (*) (*) (*) (*) (*)

    2. Milá Emtesko a taky všichni další, co slaví, slavili či slavit budou! Všecko nejlepší, zdraví zdraví, zdraví, pohodu a ať se plní tajná přání – určitě každý jich má přehršel.
      A posílám prchající hvězdu v závojích.
      http://www.astro.cz/apod/ap110204.html

    3. Milá Emtesko, přeju hodně radosti a spokojenosti a štěstí. Ať se ti daří (rose1) (d) (rose1)

  14. To musel být docela dobrodružný výlet! (wasntme)
    A ty fotky, ty jsou prostě excelentní! (y) Takhle, z dálky, to všechno vypadá naprosto idilicky a báječně – ještě, že už od Tebe víme, jak se tam ve skutečnosti nelehko žije… (f)

  15. Milý Georgi,dík za krásný článek a úžasné fotky (y) (clap) !
    Celou dobu,co píšeš na Zvířetník si říkám,že už není nic,co bys nám o Australii nenapsal. Jsem opět překvapená (nod) – je to asi tím,že nám nepředstavuješ nějakou zemi,ale světadíl … (wave)

    1. Honzo, dík za upřesnění, jaksi mě to ujelo….. Nobody is perfect… jak zněla závěrečná slova ve filmu Někdo to rád horké….

      1. Má oblíbená hláška z mého oblíbeného filmu. (rofl)
        A sorry, letadýlka jsou mé hobby, takže se neudržím a jsem za hnidopicha. 😡

  16. Georgi a Mílo, díky Vám můžu virtuálně procestovat i krajiny do kterých se nikdy nepodívám. Austrálie byla a je pro mě velkou neznámou zemí a jen díky Vám mám možnost abych si ty divy světa prohlédla aniž bych vytáhla paty z domu. Velice se vám obdivuji a závidím tu nebetyčnou odvahu. Nemám jí ani jednu tisícinu. (bow)

  17. OT: ani jsem nestihla napsat prosbu o držení palců…. Juniorku dnes čekala zkoušku z histologie a udělaláááá. Uf , zkoušky má za sebou a mě se ulevilo…..

    1. Gratuluju (rose1) (rose1) (rose1) .
      Mně dneska synek taky dostudoval. Moc jsem si oddechla a přeju mu to. Magistra už studoval dálkově (vlastně začal dělat na malý úvazky už asi ve dvaceti).

      1. Tak to taky gratuluju – a moc! Promoce bude kdy?
        A preventivně prosím o palcodržnu pro toho našeho na čtvrtek, dělá poslední zkoušku v tomhle semestru, jinak už má vše splněné.

        1. Na poslední zkoušku určitě držím, to už člověk jede na páry, tak ať to klapne! (y) (h) (y)
          Promoce bude někdy po půlce března (ani přesně nevím, snažila jsem se na to radši moc nemyslet).

          1. No, ono je to lepší, většinou se mámy nervují víc jak děcka. Takže ještě jednou gratulace.

  18. Milý Georgi (inlove) , já moc ráda cestuju a mám ráda divočinu bez lidí, ale proti tobě a tvým kamarádům jsem prakticky městský člověk 😀 Mám tvoje články opravdu ráda a taky díky nim hodně vím. V Anglii jsem potkala dost Australanů a lidí, majících tam příbuzné, a díky tvé osvětě jsem mohla oslňovat nepředpokládanými vědomostmi (rofl) A fotky máš tentokrát fantastické – ty barvy kamenů jsou úchvatné. Naštěstí nemusím snášet to horko, protože bych ho prostě nesnesla… (tmi)

      1. Tak tady se podpisuju! Vidím, že jsem dřív o Klokánii nevěděla prakticky nic a teď díky Georgovi můžu být hvězda! 😀 (h) (y)
        A ty fotky! (y) (y) (y)

  19. Hmmm, moc hezké. Taková pro nás exotika. Silniční vlaky jsem viděla na fotkách, kdysi jsem je dostala v mejlu- připadalo mi to neuvěřitelné, ale jak jinak při těch vzdálenostech, že.
    Nádherné fotky, jako vždycky mě nadchly kytky, obzvlášť ta žlutá na fotce č. 74.

  20. Nojo no, hezký. Klobouk dolů před tím vandrováním. Asi by se mi brzo stýskalo po českých lesích./I když teď značně zplundrovaných./ Měla bych děsnou hrůzu z tý jedovatý havěti. Jak se proti ní chráníte?A co v případě, že vás něco kousne?

  21. hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Jedním slovem – PARÁDA (nod)

  22. Moc se těším. Asi se ke článku dostanu až večer, ale o to víc se těším. I na fotky, jůůů.
    Hezký den všem (sun)

  23. Zdravim,vidim,ze jste stejna krevni skupina jako my.Kam uz nemuzou ani ty lisky davat dobrou noc tak tam se vetrem my.Jenom jsme o proti Vam v nevyhode,ze jsme tady na takova dobrodruzstvi sami.Vzdycky si rikam jak bych asi pomohla manzelovi,kdyby se tak neco stalo s autem.Taky takove zazitky mi kazi strach z havete.Asi bych nemohla spat na plachte pod sirakem.Vzdycky mame auto upravene tak ,abychom v nem mohli spat.Fotky jsou nadherne.Tech nahradnich dilu po ceste!Ale jak videt lide se podepisuji vsude.To vlada nemuze resit likvidaci starych aut?Ze se vubec ptam,tady je to taky.Dekuji za prijemne straveny vecer.
    Co pejsek?Jeste zlobi?
    Zase 7!

    1. Max sekal měsíc dobrotu a posledních 10 dnů začal zničeho nic nanovo. A zlobí moc, každý večer. Měli jsme rozmluvu s Erikou, naší veterinářkou, a vypadá to na uspání, pokud ho napřed někam neudáme jen tak a nebo na farmu.

      1. Někde děláme chybu, tak psa uspíme? (envy)
        Proč „sekal dobrotu“? Proč znovu začal? Co se měnilo, co tomu předcházelo? Co bylo ten měsíc jinak? Používáte doma krátké vodítko?

      2. A nenašel by se někde v okolí nějaký výcvikář, někdo zkušený, který by byl schopný zajít k vám domů, zhodnotit situaci a poradit vám, jak na Maxe? Veterináři mají na problémové chování bohužel většinou jen dvě rady – kastrace nebo utracení (v Americe případně ještě antidepresiva) (headbang)

      3. To je divné… Nekouslo ho něco? Něco malého, jestli je alergický a zvýšila se citlivost? Jak dlouho jsi s nimi spal dole a jak dloho po tom, co jsi skočil to znovu začalo? Co je jinak než před 10 dny? Držím palce, aby se na to přišlo!

        1. Co já vím, tak ty útoky jsou úplně nečekané, třeba jdou z procházky, vše v klidu, najednou Max vyrazí a zaútočí – viděla jsem fotky, jak je George pokousaný. Pak zase jde a nic, nechá si dát náhubek a jako by se nic nestalo. Žádný projev agrese předtím ani potom, žádné varování. Mě už napadlo, jestli nemůže mít nádor na mozku nebo něco takového… protože Max určitě není zlý pes ani se s ním zle nejedná.

          1. Tak jistě, i pes může trpět psychickou poruchou, ale pravděpodobnější je, že tam nějaká příčina je a jen ji George nevidí… tohle ale po netu nikdo neposoudí 🙁

            1. Z fyzických příčin mě napadla lehká epilepsie, případně opravdu nějaký ten nádor, ale pravděpodobnost je malá a podle toho co psal George v článku o Maxovi se přikláním spíš k příčině psychické. Prosím znalejší – jak se dá nádor nebo epi u psa zjistit? (kromě jasných záchvatů)
              Kruci, radši bych si vedla deník a psala tam každé psí podrbání, počasí, VŠECHNO, abych našla příčinu, než abych poslala psa za duhu. Jestli se ho bojí, je možné nechat psovi permanentní náhubek přes který se dokáže nažrat a napít. Permanentní vodítko měl mít už dávno..

              1. Náš vet, kterého rozhodně neživí provozování ambulance, mi vysvětlil, jak se nejjednodušeji dá zjistit, zda má nebo nemá pes epilepsii. Pokud má pes záchvaty, nasadí se antiepileptika, pokud záchvaty přejdou, zkusí se prášky vysadit…pokud se znovu vrátí, lze usuzovat na epilepsii. Na CT a EEG se nic nepozná, pokud zrovna ten pejsek nemá záchvat a to prý mnohdy ani při něm. Pokud někdo tato vyšetření absolvuje, tak významně přispěje do rozpočtu kliniky, ale stejně se nic nezjistí.

          2. Taky mě to napadlo – můžou mít psi schizofrenii? Takový psí Dr. Jekyll/Mr. Hyde?

          3. Před lety napadla zcela bez příčiny doga, do té doby pes bezproblémový a neagresivní, svou vlastní paní, mou známou. Potrhala jí krk, napůl ji skalpovala a prokousla ruku. Utratit jsem ji jela já jakožto rodinný přítel, z domácích nikdo nemohl, všichni brečeli. Bylo to příšerný, ještě jsem nechala Andyho proběhnout, vesele čuchal po parku, vrtěl, uplně normální hodný pejsek. Na veterině to bylo ještě příšernější, tolik opovržlivých pohledů a poznámek a projevů zhnusenosti už snad nezažiju, marně jsem vysvětlovala situaci. Psa jsem odvezla na zvířecí patologii a po čase příšel nález. Nádor na mozku. Tím nikoho nenabádám k utracení, ale v tomto případě pes už vůbec nevěděl, co dělá. Tak třeba rentgen mozku?

            1. Jenže nádor na mozku se nebude projevovat každý večer při zavírání do garáže… aspoň takhle to George v článku o Maxovi psal, že v buši, v autě i doma je pes bez problémů, ale průšvih je když ho jdou večer zavřít do garáže.

              1. Psovi se do garáže nechce – příkaz zvedne krevní tlak, nádor se prokrví, přitlačí…
                Ten rozdíl klid/agresivita je příliš velký.

                  1. Pokud se problém stupňuje, jde pak pes snadno do nervů při jakémkoliv problému, pocitu ohrožení,… a pokud je přesvědčený že kousnutí je jediné fungující řešení… První kousnutí je v zoufalství, musíš překonat obrovské zábrany než kousneš… podruhé, zejména pokud to napoprvé „zafungovalo“, už je to mnohem snazší, podesáté už je to normální. Celé je to na povídání přes oceán a velmi strohých příspěvcích – pořád nevíme jak dlouho George v garáži spal, jestli na něco přišel, jak se přitom Max choval, jestli používají krátké vodítko, jak vlastně to pokousání vypadá, jak přitom Maxe vedou,…
                    Pokud by to byl nádor, obávám se že jde zjistit jen CTčkem, které bude pekelně drahé a nedostupné. RTG ti podle mně ukáže jen lebku, ne její obsah… možná sono? Dostane se přes lebku? Nevíte někdo jak s tou epilepsií, jestli jde nějak zjistit? Přemýšlím co ještě, ale problémy s páteří nebo klouby by se projevily spíš při vstávání, skákání do auta,… Trávení to taky nebude když žere až tam a žere bez problémů…

                    1. Sono se do lebky dostane. Navíc proč útočí nečekaně na procházce? Buď má nějaké místo, na které je citlivý (ale to by útočil i na jiné lidi a psy) nebo je v jeho mozku fakt něco, co ho přepíná a tam bych to spíš tipoval na fyziologickou záležitost. Xerxová taky může mít pravdu.

                    2. Já mám čubu s epilepsií. Momentálně je Bára na práškách, záchvaty tak jednou dvakrát do měsíce, semotamo peklíčko s řetězovým záchvatem a sedativama, kterýma ji z toho dostávám. Dost peklo. Ale milujeme ji.
                      V záchvatech ani v dozvucích žádná agresivita, ani náznak, ani po těch sedativech.
                      Vyšetření u neurologa Šrenka na Jaggy klinice v Brně, včetně EEG, rozbor krve,…. kdeco – nic neukázalo. Mezi záchvaty ani EEG nic neukáže.
                      Doslova Šrenk řekl „když ji rozložíme na kousky, je zdravá, když ji poskládáme, má epilepsii. proto je to idiopatická epilepsie“.

                    3. Epileptický pudl mě taky nikdy nekousl, ani při záchvatu, ale teoretická možnost by byla. Ovšem jestli je epi nepoznatelná… 🙁
                      Důkladné sono mozku by teda nádor odhalit mělo, ne?
                      Základní otázka je ale jak moc je to nečekané. Pes jde navolno nebo na prověšeném vodítku a najednou skočí do člověka a rve? Nebo se na vodítku zasekne a pak zaútočí? To první by směrovalo na nádor nebo tak něco, to druhé znamená že je problém v komunikaci a vystupňoval až k útokům. Pak už je to na rozboru a) proč se pes zasekne a b) proč při problému rovnou kouše. Odpověď na b) bývá: byl trestán za vrčení a náznaky, tak nevrčí, nenaznačuje, rovnou kouše. Kousání se mu vyplatilo – tlak který na něj byl vyvíjen po pokousání přestal. Tlakem na obojek se přiškrtí, přestane myslet, kousne.

                  2. Ještě k rozdílu klid/agrese – momentálně mám roztržený prst od bíglice, která je jinak naprosté zlatíčko, ale díky svým majitelům nesnáší (bojí se) jakoukoliv manipulaci. Zjistila jsem to až když jsem ji měla zakouslou v ruce. Vteřinu před tím zlatíčko, vteřinu potom zlatíčko. Ale sáhnout do ní jinak než pohlazením (stačí lehké přitlačení zadku do sedu), okamžitě se pokusí zdrhnout a když ji nepustíš, jde do těžké sebeobrany. V okamžiku kdy po kousnutí povolíš se vysmekne a zase je v pohodě. Nemá nádor ani nic jiného, má špatné majitele (a já jsem blbá, měla jsem přemýšlet o vteřinu rychleji, dobře jsem věděla že se jí to nelíbí, jen jsem nečekala že bígl kousne)

                    1. Petro, George psa nevychoval, ujal se ho od poněkud problémových sousedů v dospělosti, když se stěhovali. Zkus připustit, že je tu velké riziko ohrožení rodiny a že lidé mají také jiný život, než čtyřiadvacet hodin denně monitorovat psa, chránit se před jeho agresí a vymejšlet tisíc a jednu věc a vyšetření, aby se normalizoval, když je velmi pravděpodobné, že bude mít něco v hlavě. Jistě se výchově svého psa věnuješ na sto procent, ale výchova a empatie mají svoje meze a lidské síly taky. A lidský čas není jen pro domácí zvířata.

                    2. Baty, když budu přesvědčená, nejlépe když to bude nějakým vyšetřením potvrzené, že má pes nádor na mozku nebo podobný neléčitelný problém, pochopím utracení. Ale zatím jsem přesvědčená že to nádor není. A jestliže zvíře vlastními, byť neúmyslnými, chybami přivedu do takovéhle situace, tak podle mně nemám právo dát jej utratit. Přečti si znovu Georgův článek o Maxovi – Max od začátku protestoval při večerním zavádění do garáže. Protesty se stupňovaly, ovšem bez odezvy. A jednou to psejk nevydržel a kousnul. A příště znovu. A zřejmě si tím nějak pomohl – nevím, povolení tlaku, lákání na žrádlo, cokoliv – takže zjistil že kousnutí je řešení. Takže kdykoliv je problém, spáchá osvědčené řešení. Čím líp to funguje, tím menší jsou zábrany pro jeho použití. Padlo tu už mnoho otázek, nejdůležitější bude to co jsem napsala před chvílí, tedy jestli opravdu útočí bez napnutí vodítka, bez sebemenšího důvodu. Nebo jestli se nejprve stane NĚCO (v tuto chvíli už naprosto cokoliv, stačí chytnutí za obojek, napnutí vodítka při míjení jiného psa,… ). Protože v tu chvíli už nevěřím na nádor a je to řešitelné. Ne za pět minut a obtížně na dálku, ale to už je pak na Georgovi, jestli to vezme jako výzvu – něco jsem pokazil, pojďme to spolu spravit i když to nebude jednoduché – nebo jestli to vzdá a Maxe někomu daruje, nejlépe do podmínek kde takové krizové situace nenastanou nebo si s nimi budou umět poradit – já bych se bála ře to budou „řešit“ stupňovaným tlakem na psa a stejně to uspáním skončí.

                    3. George není žádný začátečník a se psy žije už dlouho. Kdyby byl příznivcem rychlých a snadných řešení, tak je už Max uspaný. V té garáži s ním spal týden a nic se nestalo – ani lepšího ani horšího. Ten poslední útok byl při návratu z vycházky, pes šel na vodítku… On se snaží dát Maxovi šanci, ale zároveň musí chránit svoji rodinu, kde jsou dvě malé děti. Ostatně kdyby nebylo George, tak už Max není – jeho původní „majitelé“ se ho snažili zbavit už před dvěma lety. Je zbytečné tady George z něčeho obviňovat, potřebuje spíš další rady a nápady – z těch posledních (náhubek, vodítko, spát v garáži, pozorovat) udělal všechno ale zatím se výsledek nedostavil. Takže je třeba hledat dál.

            2. některé „nádory“ jsou způsobené i „zakuklenými“ zviřátky… Hlavně v teplých oblastech žije hodně cizopasníků, kteří dokáží škodit mocmoc. A pokud vím, tak se o psa první rok života nikdo moc nestaral… čert ví, jak to bylo s odčervováním

      4. Georgi, náš (dog) reagoval silnou úzkostí na změnu mého zdravotního stavu, veterinář mu předepsal přírodní antidepresivum “ allegris “ http://www.woykoff.com/pribalovy-letak-allegris , úzkosti cca po 10 dnech postupně vymizely . Tento přípravek je určen také pro psi kteří trpí nežádoucí adresivitou.

          1. Milý George, věřím, že se rozhodnete správně, ať už tak či jinak. Velmi si Tě (vás obou i s Mílou) vážím za to, jak a o čem uvažujete. Znám vás oba sice jen virtuálně, jako většina z nás, ale nepochybuji. (h)

  24. Tedy Jirko, vydat se na takovouhle cestu – to chce mít opravdu toulavé boty. Nedovedu si představit, že bych našla odvahu vydat se na podobné dobrodružství. Třeba lehnout si na noc jen tak na zem (tedy i na celtu) a spoléhat na to, že mě nic nekousne a nesežere. (vzpomněla jsem si při čtení na starý australský film s Meryl Streek a Sam Neil – „A cry in the dark“). Ale čtení je to velice poutavé a fotky to krásně dokreslují – jsou užasné. Podle fotek se cesta konala v r.2005, ale nenapsal jsi, kdo tuhle cestu zorganizoval, jaké rozhodnutí tomu předcházelo a kolik vás jelo. Na jedné z posledních fotek jsou vidět 4 osoby, takže včetně tebe (fotil jsi) vás jelo (nejméně) 5 . K tomu provijant, nádrže na benzín, spacáky atd – jak jste se všichni vešli do jednoho auta (i když terenního)? O nějakém cestovním pohodlí se rozhodně mluvit nedá (whew) Takže se klaním před tou kuráží a duchem dobrodruha (bow)

    1. Maričko, sem se lípnu, protože mám úplně stejné pocity. Asi bych jen tak na zemi neusnula!

      1. Díky Sharko – ano „Výkřik ve tmě“, uplně mi ten název vypadl. Jsi skvělá, jak za mně hned umíš najít to, co já nevím. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN