Soudnička atypická, o dědictví a o přípravě trestného činu vraždy na srazu spolužáků pojednávající

Načervenalé příšeří rudých sametových závěsů a růžových lampiček vytvářelo milosrdný mejkap mondénního podniku na strhaných tvářích mých velmi úspěšných spolužáků advokátů a notářů, bankovních, obchodních a firemních právníků, podnikatelů a realitních makléřů. Z justice jsem tu byla sama, a měla jsem intenzivní pocit nepatřičnosti a nízkého sociálního statusu.

Můj kostým nebyl Donna Karan, kabelka Louis Vuitton a lodičky Gucci. Neměla jsem v úmyslu jet letos do Thajska, ani si koupit nový dům a nový Lexus, zato jsem věděla, že než dnešní večírek skončí, dám někomu přes hubu, protože po poslední skleničce už uplynula poslední minuta, v níž jsem se ještě mohla se svými spolužáky slušně rozloučit a odejít středem. S radostným cynismem jsem přemítala o tom, kdo to asi odnese.

„Já ti něco povím,“ dosedl vedle mě ztěžka jeden z kandidátů advokát Vítězslav Kotík, pro své právnické a diplomatické kvality zvaný též Víťa Kokotík, vydechl mi do obličeje dvanáctiletou skotskou, a plynule pokračoval, „kdyby se tu dneska některý věci na rovinu řekly, asi by se všichni posrali.“ Sáhnul po poloprázdné lahvi whisky na stole, vrchovatě si dolil sklenici a zbytkem zatřásl nad mojí. Rychle jsem ji přikryla dlaní a zavrtěla hlavou, už jsem měla dost a dovedla jsem si celkem dobře představit, jak bude zítra po té náloži Víťovi, až budou jeho pozůstalé mozkové buňky ty dnešní nebožky pochovávat.

„Kdyby ty pitomci věděli, co jsou některý jiný pitomci opravdu zač…,“ dodal tajuplně Víťa, popadl sklenici i láhev a obdivuhodně jistým krokem odešel k závěsu. Začalo mě to zajímat. Víťa nikdy nebyl žádná lucerna iuris, a jeho úspěch v byznysu se opíral spíš o známosti, než o znalosti, ale informace měl vždycky dobré, leckdy věděl i to, co nevěděl nikdo jiný, občas i pověděl a nad nějakými běžnými podvody, tunely, neetickým jednáním a non-lege artis postupem by se takhle neošíval. Vlastně by mě zajímalo, jak některé věci vůbec mohl vědět.

Připadal mi ten náš večírek, jako kdyby nás někdo za trest společně zavřel v nóbl podniku, rozsvítil nám červený lucerničky, dal nám chlast a cigára a přikázal nám se bavit. U vedlejšího stolu se kluci opile a hlasitě o něčem dohadovali, nejlíp jsem slyšela Honzu Svitáka, expřítele, spolužáka a nejlepšího kamaráda, který ostatním vysvětloval rozdíly v aplikaci jednotlivých restitučních zákonů. Trochu jsem se uklidnila, že je tady aspoň někdo normální a na večírku se baví o práci jako každý slušný člověk, chci říci právník, a začala jsem ho poslouchat pozorněji.

„Já ti říkám, že když je někdo svině, tak je u mě prostě svině, jakákoliv exkulpace nepřichází v úvahu, a tím to pro mě prostě končí,“ rozčiloval se nahlas. Pomyslela jsem si, že hrdinný občanský postoj potencovaný alkoholem není na večírku zrovna to nejzábavnější, ale ještě chvíli jsem poslouchala Honzovo kázání o etické stránce právnické profese, než se mi v zorném poli zase objevil Kokotík. Zhrouceně se opíral o zárubně dveří za závěsem, a tvářil se tak znechuceně, až mě to zarazilo.

„Je mi z něj blbě,“ řekl, hodil hlavou směrem k Honzovi a zmizel za závěsem. Nechápala jsem to, ale než jsem se ho stihla na cokoliv zeptat, na volné místo vedle mě se přisunuly Růžičková s Frantovou, nerozlučná dvojka už od prváku, které se ještě před hodinou s karbanickým nadšením vzájemně před ostatními trumfovaly fotkami z první i druhé svatby, fotkami dětí a psů, domů a zahrad, manželů zepředu a milenců zezadu. Teď se jim leskly oči a hořely tváře, a mluvily jedna přes druhou, aby si to stihly ještě dneska všechno dopovědět, než pro ně přijedou jejich starší manželé novými auty.

Když se vypořádaly se svou současností, zabrousily do minulosti a začaly vzpomínat na spolužáka Richarda. Rišár byl ročníkový krasavec, do kterého se všechny dívky postupně zamilovávaly, ale on se důsledně věnoval jen svým vdaným, dobře situovaným přítelkyním – už od prváku se tohle naše zlatko pohybovalo jen v lepších kruzích. Teď tu nebyl, a proto byl vhodným objektem vzpomínek.

Růžičková řekla: „Já jsem si to, holka, prošvihla u Richarda na tom chmelu, kde já s ním mohla dneska bejt!“ Bylo to míněno jako žert, a poté, co se ujistila, že s Růžičkou je jí beztak líp, znovu se jí na tváři objevila dávná touha a trpělivě naslouchala Frantové, která svou šanci propásla pro změnu na letním výcvikovém kurzu na Albeři. Rišár byl pasován na rytíře na bílém koni a ideál dívčích srdcí, a jejich současní partneři na pilíře pro život s tím, že tak to holt v životě chodí, a jedna věc je, co bychom chtěli a druhá to, co máme.

Hlasité pronášení takovýchto mouder přitáhlo mou pozornost, a holky si všimly, že je poslouchám. „ A co ty, už máš dítě?“ „Nemám.“ „A vdaná už seš?“ „Ne, jsem pořád rozvedená.“ Aha, ty vlastně teď děláš ten doktorát, viď?“ „No jo, ještě pořád.“ „Tak to jo. A co, jak ti jde souzení, dobrý?“ „Ale jo, dobrý, hodně práce, to víš, přibejvá to, přibejvá.“ Na loňském srazu jsem byla schopna zábavně vyprávět a přimět spolužačky dokonce k smíchu, líbil se jim můj zlomyslný humor, a teď si na to očividně vzpomněly.

„Tak povídej, co máš teď za kauzy, co soudíš zajímavýho, nenech se prosit a vyprávěj!“

Vlastně proč ne, aspoň mi ten večer líp uteče.

***

„Tohle se mi omylem ocitlo v budníku,“ vtrhla mi do kanceláře kolegyně jako velká voda, a práskla přede mě na stůl obrovský balík. Letmým pohledem jsem zjistila, že odesílatelem je krajský soud, a vzhledem k velikosti zásilky mi bylo jasné, že na mě nic dobrého nečeká. „Asi jsi někde něco prošvihla, tak ti zkasírovali rozsudek, aby sis to udělala hezky celý znova,“ sdělila mi radostně, zachechtala se a čekala, až si ten hodnotný kousek rozbalím. Znechuceně jsem hleděla na balík. „Je tu sice jistá možnost, že mi z kraje vracejí tu projektovou dokumentaci, co jsem jim poslala jako přílohu k tomu sousedskému sporu…“

„… anebo že ti posílají zlatou cihlu, viď? Jenomže pravda je taková,“ konstatovala celá šťastná, že takovou nakládačkou kraj neoblažil ji, „pravda je taková, že ti neposílají ani zlato, ani nové vydání právnického slovníku, ani spis stavebního úřadu, ale posílají ti spoustu práce navíc. Vsaď se, že to je Sudička Máňa,“ hodila po mě tím, čeho jsem se sama nejvíc obávala, a s výkřikem, že má moc práce a nemůže se u mě zdržovat, opustila moji kancelář.

Chvíli jsem přemýšlela nad její jasnozřivostí, ale pak jsem si všimla roztrženého rohu obálky a modrého spisového obalu původně notářského spisu, nechala jsem planých úvah a rozhodla se do toho kyselého jablka kousnout.

Kolegyně měla pochopitelně pravdu, hned na první stránce spisu bylo položeno šest vyhotovení usnesení nadřízeného senátu krajského soudu o zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení ve věci žaloby na určení okruhu dědiců po zůstaviteli Františku Dvořákovi. Začetla jsem se do obsáhlého odůvodnění, a přitom přemýšlela o tom, jak strašnou práci mi to řízení, dokazování a rozhodování už dalo, co s tím můžu vlastně ještě udělat, a jakou strašnou práci mi to nepochybně ještě dá.

Člověka nepoznáš, dokud s ním nedědíš. Jak velmi tato stará právnická pravda platí, se ukázalo po smrti právě Františka Dvořáka ze Lhoty. Měl statek, polnosti, louky a lesy, měl prasata, krávy a koně, měl peníze, sad a zahradu, a také měl sestru a přítelkyni. Dalo by se říci, že to byl bohatý člověk, a jeho smrt a související vyhlídka na dědictví okamžitě rozdělila kamarádky, kterými doposud jeho sestra Anna Dvořáková a družka Marie Kalinová v podstatě byly.

V situaci, kdy rodiče předemřeli, Fanoušek nebyl ženatý a neměl děti, a ani ve snu by ho nenapadlo sepsat závěť, protože vyhlídkou na možný konec své fyzické pouti po tomto světě se nikterak nezanášel, hovořila litera zákona jasně – ve třetí dědické skupině dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Sestra Anna měla za to, že by měla dědit jenom ona, protože ona přece na statku dřela odjakživa, ta coura a vyžírka Mařka přitáhla z Prahy a s Fandou nikdy doopravdy nežila; družka Marie si naopak trvala na tom, že by měla dostat nejméně polovinu ze všeho za to, co všechno pro Fandu udělala, a jak dlouho s ním žila. Nejprve si vjely do vlasů v konzumu ve Lhotě, a hned potom u notáře, který stejně nakonec celé řízení o dědictví přerušil, a usnesením odkázal družku Marii na soud – ať si tam prokáže, že je dědičkou ze zákona.

Marie Kalinová tedy podala žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona ve třetí dědické skupině po zůstaviteli Františku Dvořákovi proti žalované Anně Dvořákové, sestře zůstavitele, a podle rozvrhu práce jsem se skřípáním zubů celou věc nakonec převzala já.

Z právního hlediska to příliš složitý spor nebyl, nastalou situaci upravují víceméně dva paragrafy občanského zákoníku, ale prokázat, zda někdo s někým skutečně žil, zda šlo o společnou domácnost ve smyslu příslušného ustanovení zákona, zda šlo i o plnění vyživovací povinnosti, a jak kdo pečoval o společnou domácnost, když jeden z příslušníků tvrzené společné domácnosti je po smrti a nemůže si k tomu říci svoje, to už je opravdu oříšek.

Tak copak nám říká chytrá šedá kniha … ve třetí skupině dědí zůstavitelovi sourozenci, mezi nimiž se co do velikosti podílu nečiní rozdíl, jsou-li sourozenci polorodými, anebo plnorodými. Vedle nich dědí v této skupině osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. I kdyby tyto předpoklady pro dědění byly splněny u některého ze sourozenců, nelze z toho dovodit, že by v této skupině mohl dědit z obou důvodů.

V této skupině nabývají dědici dědictví stejným dílem. Nedědí-li některý z dědiců, nastoupí na jeho místo právem reprezentace jeho děti, t.j. synovci a neteře zůstavitele, jejich potomci pro případ, že by tyto děti sourozence zůstavitele dědictví nenabyly, jako dědici ze zákona však už nepřicházejí v úvahu… No to toho zase vím.

Celé dokazování jsem tedy musela zaměřit na to, jestli paní Kalinová skutečně alespoň rok před smrtí žila ve společné domácnosti s Františkem Dvořákem, a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, nebo jestli ji musel Dvořák živit.

Ochotných svědků jistě nebude nedostatek, a ještě pěkně rozhádáme celou vesnici, pomyslela jsem si s chmurným zadostiučiněním, než jsem ve věci nařídila první jednání. Nakonec bylo jednání asi osm, než se podařilo vyslechnout všech asi čtyřicet svědků, které obě strany vyšťouraly po celé Lhotě a přilehlém okolí, aby svědčili v jejich prospěch, a v průběhu celého sporu pěkně vykrystalizovaly vzájemné vztahy obou stran i vyslechnutých svědků. Každé jednání mohl klidně vysílat místní rozhlas, a kdo dal komu a kvůli čemu pár facek, nebo kdo se s kým po jednání nadosmrti rozhádal, se mi vždycky doneslo zpátky k soudu jako bumerang.

Celkově to ale bylo mezi stranami podle důkazů asi tak půl na půl, vodítko žádné, konce kraje tomu nevidět, a světlo do případu nakonec vnesl až současný přítel žalobkyně při posledním jednání, což tedy určitě nezamýšlel. Takový pěkný mladý kluk, přišel na řadu až úplně poslední, nesoustředěný, roztěkaný a zjevně nepřipravený mi při výslechu potvrdil, že skutečně už pět let bydlí s Maruškou v Praze, on tam studuje, Maruška ho živí, bydlí spolu u ní v bytě, který ona platí, a vedou společnou domácnost.

A mám to! Charakteristika domácnosti jako trvalého spotřebního společenství nejméně dvou osob klade při aplikaci tohoto ustanovení zákona dvě základní sporné otázky, za prvé, zda nutnou podmínkou trvalého spolužití určitých osob je i jejich společné bydlení, a za druhé, což s prvou otázkou úzce souvisí, zda jedna osoba může být zároveň příslušníkem dvou nebo více domácností. Bez dalšího lze na druhou otázku odpovědět záporně – ne, trvalé spolužití, jehož součástí je i spotřební společenství, není možné ve dvou, tím spíše ve více, domácnostech zároveň, člověk může být příslušníkem pouze jedné domácnosti.

Pokud tedy žalobkyně po celou dobu žila ve společné domácnosti se svým pražským přítelem, podmínka nejméně ročního vedení společné domácnosti se zůstavitelem pro dědění ve třetí dědické skupině nikdy nebyla z její strany naplněna, a po pravomocném zamítnutí žaloby se stává ze zákona výlučnou dědičkou po zůstaviteli jeho sestra. Skončeno a podepsáno, hra, set a zápas pro paní Dvořákovou.

Jaké tedy bylo moje překvapení, když namísto potvrzení mé skvělé právnické erudice a brilantních vývodů se mi po odvolání žalobkyně proti mému rozsudku dostalo pouze suchého ujištění odvolacího soudu, vtěleného do zrušovacího usnesení, že se věcnou stránkou sporu po zrušení rozsudku bude zabývat ihned poté, kdy já si se žalobkyní ujasním, oč se vlastně soudíme, uvedu stav faktický do souladu se stavem právním, a ve věci znovu rozhodnu, tentokrát již o správném žalobním návrhu, který bude přesně odpovídat znění příslušného ustanovení zákona.

 ***

„Tý jo, to ti to fakt zrušili jenom kvůli tomu, že to ta bláznivá bába nežalovala na určení, že žila s frajerem před jeho smrtí ve společný domácnosti, ale žalovala na určení, že je dědičkou ze zákona ve třetí dědický skupině ?“, s vykulenýma očima se mě ptala vrcholně zaujatá Frantová. „ Přesně tak,“ odpověděla jsem, „ a ještě si přisadili, že jsem ji řádně nepoučila o tom, že to má žalovat správně a jak přesně má ta správná žaloba vypadat.“ „No ale to by bylo porušení zásady rovnosti účastníků řízení,“ vzpomněla si na lekce občanského práva procesního Růžičková. „Jo, to vykládej našemu odvolacímu soudu,“ pokrčila jsem lehce rameny.

„No a co s tím budeš dělat?,“ ptaly se mě zvědavě obě unisono, a mě nezbývalo, než jim odpovědět, že úplně to samé, tedy že znovu provedu to příšerně rozsáhlé dokazování, vyslechnu všechny svědky, co jen jich v případu je, přečtu všechny listiny a po dlouhých a bolestných peripetiích tu žalobu znovu zamítnu, ať už bude vypadat jakkoliv, protože už teď je mi jasné to podstatné, totiž že Máňa nikdy s Fanoušem ve společné domácnosti nežila, když celou dobu před jeho smrtí ve skutečnosti žila a bydlela se svým pražským přítelem ve svém pražském bytečku.

„A co potom?“, následovala další otázka Frantové, načež jsem se zlobně uchechtla, a ujistila je, že se potom Máňa znovu odvolá, a druhý stupeň mi to nepochybně opět z nějakého inteligentního důvodu zkasíruje, tedy zruší. „Ty vole, tohle já bych dělat nemohla,“ ulevila si upřímně Růžičková, zatímco Frantová koukala do země a vrtěla hlavou. Jo marná je touha, marné volání, to je můj denní chleba, děvečky, pomyslela jsem si s určitým údivem, že na nich ta naše alma mater nějaké stopy přece jen zanechala.

Ještě jsme tak chvíli seděly a plácaly o ničem, a když přijel přivolaný taxík, zřetelně se jim ulevilo, že se můžou zvednout a zmizet z mé společnosti. Loučení bylo ovšem srdečné, jakpak by ne, když všechny dobře víme, že se uvidíme zase tak za pět let, a vyhrožování zavoláním nikdo nebere vážně. Koukala jsem na dveře, které se za nimi pomalu zavíraly, kousala jsem se do rtů a měla strašnou chuť na dalšího panáka, když tu najednou kde se vzal, tu se vzal, jako deus ex machina se zpoza závěsu vynořil Kokotík, v ruce plnou flašku a dvě sklenice.

Kupodivu byl skoro střízlivý, posadil se, podíval se mi rovnou do hlavy, nalil nám oběma velmi velkýho panáka a pravil: „Vypij to, zlato, budeš to potřebovat, protože já ti musím o tom tvým Svitákovi něco říct.“ Ani nevím, proč jsem hned pomyslela na nějaký kolosální průšvih, asi protože jsem Honzu měla pořád ráda a on zrovna dneska furt tak blbě žvanil, a jenom jsem se na Víťu dívala a dívala a on se na mě taky díval, tak, až mi po těle šel mráz, pěkně od hlavy přes záda až do špiček prstů, a hezky zase zpátky až do žaludku, a když už mi všude visely rampouchy, zakrákala jsem z posledních sil: „Co mi musíš říct, já už dneska nechci nic slyšet, jsem unavená a už mi to nemyslí.“

„Tohle si teda milánku poslechneš, protože mi to straší v hlavě už pěkně dlouho, a jestli ti to neřeknu dneska, tak už to třeba nikdy nedokážu,“ prohlásil nemilosrdně, a hned zase pokračoval, „ já jsem na to narazil náhodou, když jsem se probíral osobním spisem jednoho klienta, ale podezření jsem měl už dlouho, akorát jsem zatím nenašel žádnej důkaz. Pamatuješ se, jak mě ve třeťáku v lednu sebrali, pustili mě až za tejden a našim přitom obrátili kvartýr naruby? Víš, proč mě sebrali?“

Pamatuju, pamatuju to víš, holenku, že pamatuju…, přemítala jsem si poklidně, to byla pěkná aféra, nejlepší student ročníku, a vyhmátnou ho na Václaváku na demošce o Palachově týdnu, právě jeho! Při domovní prohlídce našli u nich doma nějaký samizdat, jeho otec, významný to pracovník významné pézetky, to měl údajně rozmnožovat v práci na kopírce, samozřejmě letěl, Víťa se taky do školy mohl vrátit až o revoluci… Zasnila jsem se, protože to jsem ještě chodila s Honzou, byla jsem strašně šťastná a zamilovaná do nejlepšího mužskýho mýho života, proč jenom to nakonec muselo dopadnout tak blbě, proč ?

„Protože jsem ti půjčoval náš kvartýr, ty náno!“ „????“ „Protože mě Sviták udal, udával nás všechny už od prváku, a s tebou chodil jenom kvůli tvýmu fotrovi, protože jezdil ven, a taky aby se dostal k nám domů ke všem papírům, protože jsem vám já blbec půjčoval náš kvartýr a všichni to věděli!“ zařval na mě Kokotík, až mi zaskočilo.

„ Taky tě pak hned nechal, viď,“ prohlásil ještě se značným zadostiučiněním. Celá vinárna ztuhla.

Otočila jsem se s prosebným pohledem po Honzovi, ale ten už se na nikoho nedíval, takovým pomalým pohybem si bral kabát z věšáku a odcházel, i dveře se za ním zavíraly pomalu, a už byl pryč. Najednou se zase začalo všechno hýbat, všichni se nahrnuli k nám a chtěli to slyšet, překřikovali jeden druhého, ptali se a odpovídali si; vytratila jsem se ke svému stolu a nic jsem nechápala, jenom jsem doufala, že se to všechno vysvětlí a že se prostě Víťa nějak spletl. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale jak jsem o tom tak přemýšlela, celé to začalo dávat svůj zvrácený smysl.

Víťa se samozřejmě nespletl, a jak to vysvětloval, postupně vycházel najevo příběh kluka z dobré rodiny, kterého si Oni pozvali, když se potřetí nedostal na práva, a postavili mu volbu buď-anebo, buď bude ve škole donášet na spolužáky a učitele, nebo se na fakultu nikdy v životě nedostane. Volba byla učiněna, a kdyby se Víťa nesnažil očistit svého klienta, a nenašel jméno jeho a nakonec i svého udavače v jednom spisu, nikdy by se na nic nepřišlo. Postupně se Sviták do své role vžil natolik, že nikdo nic netušil, a naivní prvňáci pro něj byli snadnou kořistí.

Někde se psalo, někde hrálo divadlo, všude se poslouchal Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a u nás doma se ještě kromě toho po návratu otce živitele ze zájezdu na Západ zuřivě diskutovalo s příbuznými, kolegy, přáteli a s každým, kdo šel kolem. Smutně jsem si vzpomněla na tátu, který měl Honzu rád, často spolu pili a debatovali až do rána, a nebyl líný ho po našem rozchodu dojít osobně ujistit, že na jejich krásném přátelství se nic nemění. Pak jsem si vzpomněla, že ono bylo tatíčka a potažmo Víti, taky dost, protože kdopak s Honzou radostně zapíjel svobodu, když si krátce po našem rozchodu bral naši těhotnou spolužačku, no kdo asi?

Paradoxně se mi ulevilo, protože táta se o svém dobrém slídivém příteli naštěstí už nic nedozví, neb je po smrti, a Víťa si svých patnáct minut detektivní slávy mezi spolužáky vysloveně užívá. Sic transit gloria mundi, pomyslela jsem si cynicky, kdepak papíry v bytě u Víti, ale debaty s umělci všeho druhu u nás doma, to bylo něco pro toho hajzla, a už jsem toho měla tak akorát dost. Vzpomněla jsem si na jistou lesklou apartní věcičku ráže 6.35 v mém služebním trezoru, a na vhodného adresáta mé maligní pozornosti.

Nakonec by přece nemělo být tak složité odprásknout jednoho udavače, je to jak z učebnice, motiv by byl, tak teď už jenom příležitost, a ta se časem jistě najde, trpělivost růže přináší. Koneckonců zbraň má dneska kdekdo, například zrovna Kokotík se s tou svojí zvečera vytahoval… Pokud vím, měl ji v kapse kabátu, a kabát visel na věšáku v rohu za závěsem. Za chvíli se dojdu přesvědčit, jestli je Víťa pod vlivem opravdu tak neopatrný na svoje věci, jak to teď vypadá.

To se ví, že jsem stejně nakonec nikoho nezastřelila.