Sedmý den, 3. února 1961, odpočatí po příjemné noci strávené v hotelové chodbě na zemi ve Svobodě nad Úpou, si rychle vaříme snídani. Pro změnu tentokrát kaši z ovesných vloček, abychom se zanedlouho po východu sluníčka vydali po zledovatělé silnici do Janských Lázní. Vzduch je čerstvě osvěžující, -12°C, zataženo a skoro nefouká.

Cestou nám opět začíná sněžit. Za vytrvalého sněžení si prohlédneme Janské Lázně a pak se vydáváme pro změnu do kopce, po serpentinách po červené značce na Černou horu. Zde krátce odpočíváme a vítáme se s naší kamarádkou, hustou mlhou. Takže při sněžení a dosti husté mlze jedeme stále po červené značce k Černé boudě, kde opět krátce odpočíváme. Cestou vidíme jen padající sníh a mlhu. Tato nádhera nás doprovází po zbytek cesty ke Kolínské a pak Lesní boudě. Jedeme stále po červené značce, přes Liščí horu, abychom ve 14 hodin úspěšně přistáli na naší staré známé Klínovce.

Vítáme se s personálem už jako staří známí. Říkají nám „naši Brňáci“ a jsme tu jaksi dosti oblíbení. Museli jsme mít jakési fluidum, nebo skrytý šarm. Protože po týdnu našeho vandrování jsme museli smrdět jako stádo opic. Uskladňujeme si naše cloumáky v chatě a na svahu za chatou v hustém sněžení, mlze a mrazu pod -10°C, bretlujem, tedy lyžujeme. Vychutnáváme slast sjezdů a výstupů a vůbec veškerého pohyby v terénu bez třicetikilového cloumáku na zádech.

U Hříběcí boudy

Prostě se toho nemůžeme nabažit a personál chaty začíná pochybovat o naší soudnosti. Do tepla chaty zalézáme až se začíná šeřit. Děláme si k večeři rizoto, živě se bavíme s personálem a jsme ubytovaní v přístěnku chaty, kde si na zemi zařizujeme ložnici. To v našem případě znamená nafouknuté matračky a spacáky. Pak se až do půlnoci bavíme v jídelně s panem „vrchním číšníkem“, který si nás obzvlášť oblíbil. Po příjemném, pro nás téměř odpočinkovém dnu, zalézáme do ojíněných spacáků za -18°C a upadáme ve zdravý spánek.

Osmý den, 4. února 1961, je náš poslední den na cestě. Vstáváme pozdě, až v osm hodin, vaříme si snídani, balíme si naše fidlátka a chystáme se na závěrečný úsek naší cesty. Srdečně se loučíme s přátelským personálem Klínovky, děkujeme za přívětivé přijetí a ubytování zdarma. Populární Brňáci odjíždějí, tentokrát už natrvalo po žluté značce na Rennerovky. Počasí se nebývale umoudřilo, je skoro klid, vykukuje sluníčko, i když stále dosti mrzne. Jak jinak, je to náš poslední den, že ano.

Od Rennerovek sjíždíme dosti ostře na Lahrovy boudy a dále přes Hříběcí boudu do Strážného. Cestou se nám zcela vyjasnilo, obloha je jako vymetená a na blankytném podkladu se vyvaluje sluníčko jako velký pecen. Ze Strážného to je už po vysněžené silnici do Dolního Dvora coby dup. V další osadě, Horním Lánově, krátce odpočíváme po sjezdu do nížin. Krajina je nadmíru přívětivá, zalitá sluncem a ozdobena modrou oblohou, kterou jsme po celý týden neviděli. Pak to už je jen závěrečná etapa přes Prostřední Lánov do Vrchlabí, odkud nám večer v 19 hodin odjíždí vlak do Brna.

Protože jsme ale dorazili do Vrchlabí ve 13 hodin, tak jsme se nejdříve rozhodli dobře se najíst. Zapadli jsme do hotelu druhé třídy, jménem Hotel Labuť, a každý jsme si dali vydatný oběd v ceně celých 25 Kčs. Na tehdejší poměry a naši kupní sílu, jsme si vyhodili z kopýtka! Po „žranici“, kdy teklo i pivo a víno se touláme po městě. Co s načatým odpolednem? A tak po kratším hledání nacházíme místní biograf. Za královský poplatek 3 Kčs si každý kupujeme vstupenku a tak na dvě hodiny zasedáme v temnu, suchu a teple.

Poslední kilometry po silnici z Prostředního Lánova do Vrchlabí

Dávali krásný a poučný, historický sovětský film, jak tehdy bývalo zvykem. Název „Přepadení ve stepi“ napovídal i nějaké to vzrušení. Děj se odehrával za bolševické revoluce v asijské části Ruska, kde bojovali rudí proti bílým a Českým legionářům. Kinosál byl skoro prázdný, až na naši řadu, kde jsme se všichni usadili vedle sebe. K ději na plátně jsme měli svoje ironické poznámky, které se nesly temným sálem. Když vlak vezoucí rudé bojovníky musel zastavit z důvodů zničených kolejí protivníkem, tak se sálem dosti hlasitě ozvalo: „indiáni vytrhali koleje, dál se nejede“!

Poté následovala neplánovaná přestávka a vedení kina nás po napomenutí upozornilo, abychom byli zticha a nerušili produkci, jinak že nás nechají příslušníkem SNB vyvést na mráz. Tak jsme raději shlédli zbytek filmu v klidu. Po této kulturní vložce se přesunujeme na nádraží, kde si v restauraci dáváme večeři, abychom v 19 hodin nasedli do vlaku směr Brno, kam dojíždíme následujícího dne ve 2 hodiny po půlnoci.

A zůstaly nám opět pouze vzpomínky. Byla to pěkná, téměř rekreační zápočtovka ve srovnání s tou ve Slovenských horách před rokem. Navíc jsme to vše pořídili za levný peníz a to bylo tehdy pro nás také důležité. Sice jsme byli po celou dobu živi převážně jen na rýži a ovesných vločkách na všechny možné způsoby, ale hladem jsme netrpěli. Počasí nám moc nepřálo, jen u pramene Labe na půl hodiny a poslední den jsme viděli sluníčko. Dokonce i dost ledové vody jsme si užili, ve Špindlu za prudkého deště téměř po kolena. Ano, byly také trháky, pochody vichrem, mlhou, sjezdy za tmy, ale bylo to nádherné, nezapomenutelné a krásně provedené dobrodružství.

Další fotky najdete zde