Sedmý den, 3. února 1961, odpočatí po příjemné noci strávené v hotelové chodbě na zemi ve Svobodě nad Úpou, si rychle vaříme snídani. Pro změnu tentokrát kaši z ovesných vloček, abychom se zanedlouho po východu sluníčka vydali po zledovatělé silnici do Janských Lázní. Vzduch je čerstvě osvěžující, -12°C, zataženo a skoro nefouká.
Cestou nám opět začíná sněžit. Za vytrvalého sněžení si prohlédneme Janské Lázně a pak se vydáváme pro změnu do kopce, po serpentinách po červené značce na Černou horu. Zde krátce odpočíváme a vítáme se s naší kamarádkou, hustou mlhou. Takže při sněžení a dosti husté mlze jedeme stále po červené značce k Černé boudě, kde opět krátce odpočíváme. Cestou vidíme jen padající sníh a mlhu. Tato nádhera nás doprovází po zbytek cesty ke Kolínské a pak Lesní boudě. Jedeme stále po červené značce, přes Liščí horu, abychom ve 14 hodin úspěšně přistáli na naší staré známé Klínovce.
Vítáme se s personálem už jako staří známí. Říkají nám „naši Brňáci“ a jsme tu jaksi dosti oblíbení. Museli jsme mít jakési fluidum, nebo skrytý šarm. Protože po týdnu našeho vandrování jsme museli smrdět jako stádo opic. Uskladňujeme si naše cloumáky v chatě a na svahu za chatou v hustém sněžení, mlze a mrazu pod -10°C, bretlujem, tedy lyžujeme. Vychutnáváme slast sjezdů a výstupů a vůbec veškerého pohyby v terénu bez třicetikilového cloumáku na zádech.
Prostě se toho nemůžeme nabažit a personál chaty začíná pochybovat o naší soudnosti. Do tepla chaty zalézáme až se začíná šeřit. Děláme si k večeři rizoto, živě se bavíme s personálem a jsme ubytovaní v přístěnku chaty, kde si na zemi zařizujeme ložnici. To v našem případě znamená nafouknuté matračky a spacáky. Pak se až do půlnoci bavíme v jídelně s panem „vrchním číšníkem“, který si nás obzvlášť oblíbil. Po příjemném, pro nás téměř odpočinkovém dnu, zalézáme do ojíněných spacáků za -18°C a upadáme ve zdravý spánek.
Osmý den, 4. února 1961, je náš poslední den na cestě. Vstáváme pozdě, až v osm hodin, vaříme si snídani, balíme si naše fidlátka a chystáme se na závěrečný úsek naší cesty. Srdečně se loučíme s přátelským personálem Klínovky, děkujeme za přívětivé přijetí a ubytování zdarma. Populární Brňáci odjíždějí, tentokrát už natrvalo po žluté značce na Rennerovky. Počasí se nebývale umoudřilo, je skoro klid, vykukuje sluníčko, i když stále dosti mrzne. Jak jinak, je to náš poslední den, že ano.
Od Rennerovek sjíždíme dosti ostře na Lahrovy boudy a dále přes Hříběcí boudu do Strážného. Cestou se nám zcela vyjasnilo, obloha je jako vymetená a na blankytném podkladu se vyvaluje sluníčko jako velký pecen. Ze Strážného to je už po vysněžené silnici do Dolního Dvora coby dup. V další osadě, Horním Lánově, krátce odpočíváme po sjezdu do nížin. Krajina je nadmíru přívětivá, zalitá sluncem a ozdobena modrou oblohou, kterou jsme po celý týden neviděli. Pak to už je jen závěrečná etapa přes Prostřední Lánov do Vrchlabí, odkud nám večer v 19 hodin odjíždí vlak do Brna.
Protože jsme ale dorazili do Vrchlabí ve 13 hodin, tak jsme se nejdříve rozhodli dobře se najíst. Zapadli jsme do hotelu druhé třídy, jménem Hotel Labuť, a každý jsme si dali vydatný oběd v ceně celých 25 Kčs. Na tehdejší poměry a naši kupní sílu, jsme si vyhodili z kopýtka! Po „žranici“, kdy teklo i pivo a víno se touláme po městě. Co s načatým odpolednem? A tak po kratším hledání nacházíme místní biograf. Za královský poplatek 3 Kčs si každý kupujeme vstupenku a tak na dvě hodiny zasedáme v temnu, suchu a teple.
Dávali krásný a poučný, historický sovětský film, jak tehdy bývalo zvykem. Název „Přepadení ve stepi“ napovídal i nějaké to vzrušení. Děj se odehrával za bolševické revoluce v asijské části Ruska, kde bojovali rudí proti bílým a Českým legionářům. Kinosál byl skoro prázdný, až na naši řadu, kde jsme se všichni usadili vedle sebe. K ději na plátně jsme měli svoje ironické poznámky, které se nesly temným sálem. Když vlak vezoucí rudé bojovníky musel zastavit z důvodů zničených kolejí protivníkem, tak se sálem dosti hlasitě ozvalo: „indiáni vytrhali koleje, dál se nejede“!
Poté následovala neplánovaná přestávka a vedení kina nás po napomenutí upozornilo, abychom byli zticha a nerušili produkci, jinak že nás nechají příslušníkem SNB vyvést na mráz. Tak jsme raději shlédli zbytek filmu v klidu. Po této kulturní vložce se přesunujeme na nádraží, kde si v restauraci dáváme večeři, abychom v 19 hodin nasedli do vlaku směr Brno, kam dojíždíme následujícího dne ve 2 hodiny po půlnoci.
A zůstaly nám opět pouze vzpomínky. Byla to pěkná, téměř rekreační zápočtovka ve srovnání s tou ve Slovenských horách před rokem. Navíc jsme to vše pořídili za levný peníz a to bylo tehdy pro nás také důležité. Sice jsme byli po celou dobu živi převážně jen na rýži a ovesných vločkách na všechny možné způsoby, ale hladem jsme netrpěli. Počasí nám moc nepřálo, jen u pramene Labe na půl hodiny a poslední den jsme viděli sluníčko. Dokonce i dost ledové vody jsme si užili, ve Špindlu za prudkého deště téměř po kolena. Ano, byly také trháky, pochody vichrem, mlhou, sjezdy za tmy, ale bylo to nádherné, nezapomenutelné a krásně provedené dobrodružství.
Další fotky najdete zde
Zdravím do Klokánie.
Řízením osudu jsem se narodila 5.února 1961.
Zvláštní, že.
Jiří, čte se to krásně, ale vydrží to jen málokdo. Úžasný.
Tak v r.1961 jsem se chystala na střední. Moji rodičové, kteří přežili r.1948 a zůstali po znárodnění jako nemajetná střední třída,si zachovali lásku k lyžování a tak jsme s bráchou lyžili od mala a po různých kopečcích. Pak jsem pokračovala už sama.
Pamatuji ty olepené rádoby šponovky sněhem a pucování po každém pádu,mokré rukavice,zmrlé ruce napínající kandahar. Kolikrát jsme byli tak zmzlí,že se to skoro nedalo vydržet ale ze svahu jsme nešli. Nezapomenutelná cesta byla na Kubínskou holu v r.1960, po pás ve sněhu, zásoby nesli horalové na sněžnicích, trvalo to tenkrát asi 4 hod., krok za krokem,padali jsme vysílením ale došli.
Jiří, obdivuji Váš studentský spolek, páč vím o čem to tenkrát bylo. Takoví dobří rodáci už pak vydrží všechno. (y) 🙂 (wave)
🙂 v roce 61 jsem teda ještě dlóóóuho čekala až se narodím, ale i tak už taky mám na co vzpomínat. Koukám Georgi na ty kaliopky či co to máte chlapci na sobě a nemohu nevzpomenout, že když já byla malá holka 😉 tak u nás na horách (napadlo to v listopadu a slezlo v květnu) jsme sáňkovali a lyžovali v takovejch těch slabejch teplákách, pod tím jsme měli hnědý punčocháče – univerzál. Nahoře košile, svetr a tepláková bunda. Kolem krku šátek, případně škrábavá šála. Kulicha jsem nikdy nenosila a když mi ho vnutili, hned za barákem jsem si s ním vypodložila zadel. Georgi, prosím Tě jak jsme přežili ? Vysvětli mi, že když jsme neměli to termo ono a tamto a oteplovačky a goretex jak jsme proboha dožili dnešních dnů ? není mi to jasné … 😀
Člověče, tohle je fakt příhodnej dotaz – taky to nějak nechápu (chuckle)
Nezapomeňte, že většina z nás byla dělána z válečných materiálů, který vydrž fšecko. A Wehrmacht si potrpěl na kvalitu, i když jim to u Stalingradu moc platný nebylo. I když je moderní výbava pohodlná a poskytuje komfort, tak jsme si v těch našich hadrech užili srandy vrchovatě.
Muj otec po valce sehnal od US armady nejake vybaveni. Napr. stan acko, ten byl na tehdejsi dobu fantasticky, protoze aluminiova konstrukce se skladala z kratkych trubek a platno bylo necim impregnovane, takze to fakt promokalo jen velmi zridka. Jeste jsem ho ja vozila na cundry koncem 60. let a v tak do poloviny 70. let. Lehounky, fantasticky – na tu dobu. Taky mel otec americke boty pro piloty – z jemne kuze a vylozene oveckou. Kdyz jsem byla naposledy na nasi chaloupce v Jesenikach, tak tam jeste staly v predsini, protoze bratr a oba synovci je furt pouzivaji v zime na cestu k potucku, ke kulne na drivi, a tak.
Jo, a jeste jsem zapomnela na krosnu, taky US. Mela fantasticky system kapes a peknou bezovou barvu. Stravila jsem na tehle krosne jako mensi ditko mnohe vylety po horach – to kdyz nasi delali dlouhe pesi tury, a kdyz uz moje noha toho mela uz moc (nebo kdyz jsem predstirala, ze mne boli noha), tak mne otec posadil na krosnu a nesla jsem se. 🙂
Obávám se, že v ojíněném spacáku bych do zdravého spánku neupadla, spíš do hlubokého bezvědomí. Já fakt nejsem zimní typ, už zvažuju, jak se na zimu stěhovat do tepla… 🙂
Neboj, mám to vyzkoušené a to jsem měla takový řídký vaťákový spacáček. Pod sebou ohnuté větvě hustého smrku, abych nespala na sněhu. Na tom jen celtu, která byla jako další vrstva spacáku. Já na sobě teplý ponožky, tepláky a hlavně do půli stehen můj výtvor. Dostala jsem králičí črnobílý kožich, který jsem zkrátila do půli stehen a ze zbytku si udelala kapuci se zdrhováním na bambule. Chlupy byly ve spod, jen lem na kapuci a rukávech byl pro ozdobu na celtovinovém potahu, který jsem si osobně naimpregnovala. Myslím, že tento módní výstřelek mě zachránil, abych se další roky nepotloukala po nefrologiích. 🙂
Teda, Jirko, to musel být pořádný cloumák! No, nemusím od všeho, ale čte se to pěkně. (y)
Pozdravuj Mílu a podrbej Habsburky, doufám, že už jsou v pohodě!
Čte se to krásně..v té době naši plánovali svatbu a já si chodila někde po houbách…… (wave)
ale tu silnici z Prostředního Lánova do Vrchlabí znám, moc dobře znám. V P.Lánově jsem byla asi 8 x na školce a škole v přírodě…. 🙂
Otužilí, větry ošlehaní mladí muži hor se v pořádku vrátili domů. (clap) Skvěle to četlo a všechny doprovodné fotky jsou krásné – důkaz toho, že mládí se jen tak nezalekne a nějaká ta nepohoda ho neodradí. Máte v nich nádhernou vzpomínku nejen na mládí, ale i na vzájemné přátelství, které jistě přetrvalo až do dnešních dnů. Moc se mi líbí i „důkazy pobytu“ v podobě útržků s daty z jednotlivých míst.
DEDE, PŘEJI ŠŤASTNOU (i když tak dlouhou) CESTU ZPĚT DO VLASTI V DOPROVODU KAZANA A BERRY. (cz) (h) (cz) (y)
Zdravím Georgi, mě jako naprosto nezimního člověka, fascinuje výbava, v jaké jste vaše výpravy absolvovali (bow) Ale to už myslím v nějaké diskusi zaznělo. Mě by spíš zajímalo, zda vám v Klokánii chybí sníh.
Ne nechybí, a kdyby se zastesklo, tak v zimě bývá i tady výše u nás v horách. Ovšem ve zdejších Sněžných horách je v zimě sněhu více jak v Evropských Alpách. Jezdili jsme tam hojně jak na sjezdovkách tak ještě více na běžkách a to spojené se spaním pod sněhem. Teď jedu raději do pouští….
No samo to su já staré sklerot. Buduju si na počítadle nový operační systém a nevšim jsem si, že tam není jméno. Omlouvám se.
No právě ,že pořád píšete o pouštích a buši a na těch fotkách, jste jak sněžní mužíci (blush) Já vím ,že jsou tam u vás větší Kopečky než u nás ]:)