Dětská duše a okolní svět. Jak často tento dvojhmat nezní harmonicky. Kolik falešných tónů se připlete, často ani nevíme proč, odkud se vzaly a hlavně – co s tím. Cest se nabízí většinou několik, jako v pohádkách. Teď jen „babo raď, která bude ta pravá. Měla jsem štěstí a tu správnou cestu objevila. Svět zvířat.

Krávy, krávy, krávy… Velké pastviny vlídného Valašska. Po našem kotáry. Na nich se pasou, od jara, do zimy, jalovice, někdy krávy i s telaty, mladí býčci většinou odděleně. Jsou to zvířata veliká, pro dětské oči určitě, pohled na ně však tak zvláštně uklidňuje a hřeje. Aspoň mě určitě. Myslím, že jsem si nikdy ani moc nevšimla, že kravince právě voňavé nejsou, zaujalo mě spíš, kolik v nich žije malých potvůrek. Taky je pravda, že babička je vítala jako hnojivo a posílala mě s kyblíkem pro úlovek, aby zahrada dobře rodila a vzkvétala. A to už je úvod hlavního příběhu…

Mí „přátelé“ mi rozumějí. Od toho jsou to přátelé, ne? Že jsou tak velicí? Aspoň se mám o koho opřít. Že nemluví? Ale mluví, přece těma nádhernýma, hlubokýma kravskýma očima. Jak bezvadně se s nima toulá hodiny po loukách, jak příjemné teplo z nich jde, jak dovede uklidnit to nekonečné přežvykování (přitom pohled na žvýkajícího člověka mě nebetyčně rozčiluje a dráždí kolikrát tak, že musím jednání ukončit, neb mám pocit, že mu tu žvýkačku z pusy vyrazím).

Pro přátele taky člověk musí něco udělat, když má být opravdový přítel, že. I zdálo se mi, dítku zhruba desetiletému, že tráva už je sluncem strašně vypálená a ti zodpovědní dospěláci pořád neženou stádo na jinou pastvinu. Bylo mi jasné, že všem pomoct nedokážu, ale něco udělat bych přece měla. Nosila jsem jim po troškách trávu, které bylo na naší zahradě naopak až příliš mnoho, asi tolik, kolik jsem srpem dokázala dětskýma rukama zdolat. No tož jasně, že to bylo, jak když „plivne do moře“.

Měla jsem taky „nejlepší kamarádku“. Čerňula jsem jí říkala. Aspoň ta se musí pořádně najíst. Konala jsem neodkladně. Vzala jsem milou kamarádku za řetěz, a vedla… Kam? No přece na tu zahradu, co je v ní tolik zeleňoučké a šťavnaté potravy. Že je ta zahrada za potokem a přes něj malý dřevěný mostek, co postavila babička se sousedem, aby nemusela složitě obcházet celý kus pole a zahrad? Že si tam kráva může zlomit nohu, neb mostek je z kulatiny nebo se pod ní přímo proboří?

Že na té zahradě roste mimo trávy plno okrasných rostlin a že některé, které máme ve skalce, nejsou právě „jedlé“? Že záhon kopretin a floxů pod okny je babiččina pýcha? Mimořádně vzrostlé, léty opečovávané keře pivoněk v různých barvách, naopak mámina chlouba. Nic z toho mi na mysl vůbec nepřišlo. Hlavně že se kráva pase a pase a pase… že skoro ani hlavu nezvedne. Ještě jsem běžela pro kýbl, abych jí v tom vedru z potoka vodu přinesla.

Dlouho to odpoledne babička po obědě odpočívala = spala. Myslím, že jako těžký kardiak byla vystavena velikému šoku, když po procitnutí pohlédla z okna. Co Čerňulka za nějakou tu hodinu nespásla, to při zcela volném pohybu po zahradě nemilosrdně pošlapala a samozřejmě i kravince mnohé vyrobila. Musím přiznat, že mě ti dospěláci asi přece jen měli rádi. Nezabili mě. Nakonec, měli to hnojivo, co předtím furt chtěli, no ne?

Je to krásná kytice vzpomínek, podělila jsem se s vámi o jeden z květů, který mi obzvlášť přišel na mysl.