Jak jistě většina z vás ví, tak jsme tu, na východu klokaního kontinentu, měli generálku na potopu světa. To nejhorší je snad za námi, ale voda se valí dál vnitrozemskou krajinou do Jižní Austrálie.

Aby bylo jasno, když velká voda, tak velká voda, tady se fšecko dělá pořádně. Buď tady deset let ani nekápne, nebo za noc naprší přes 300 mm na území rozlohou větším než Česká republika.

Nyní vody opadávají a vynořují se ty hrůzy co způsobily. Stávající odhad škod je v řádu desítek miliard klokaních dolarů. Navíc, tato hrůza nastala ve zdejším létě. Na severu v Queenslandu, v subtropech, je patřičné teplo, něco jako sauna a jinde také zima zrovna není. Naplavený sajrajt silně zaváňá a zároveň je líhní milionů komárů. A ne ledajakých. Jsou potenciálně schopni přenášet velice nechutné infekce, malárii nevyjímaje.

Také hrozí vypuknutí různých infekčních chorob kvůli jak znečistěné záplavové vodě co sebou vzala zdechliny a mnohde i obsah čističek vod, tak i znečistěné vodě pitné, kterou je nyní před použitím moudré po pět minut povařit. Takže ty správné radosti v místech, kde voda opadla, právě začínají. Mnohde bez elektřiny a telefonu. Takže žádná klimatizace a podusit se ve vlastní šťávě.

Nutno dodat, že jak v době záplav, tak i nyní byla a je koordinace pomoci postiženým příkladná a hlavně rychlá. Informovanost obyvatelstva „in real time“, tedy za pochodu, různými médii. Jen v TV na některých stanicích vysílali „updates“ 24 hodin denně. Evakuace lidí i dobytka v místech, kde to bylo nutné, probíhaly spořádaně a místa byla jasně určena. Jaksi to tu vše klape. Sice jeden rok vyhoří prostory velikosti Čech, aby druhý rok byly pod vodou, ale zdejší záchranáři, hasiči, policie, vojáci a v neposlední řadě desítky tisíc dobrovolníků to mají fšecko v malíčku.

Ausies jsou prostě frajeři! Radost pohledět jak jim to odsejpá. Nebyla zanedbána ani psychologická pomoc postiženým, aby se z toho snad nezbláznili. Vidět z několika metrů jak vám prudká voda odplaví vaše staré rodiče za duhový most moc stabilitě psychiky nepřidá.

Takže nyní čeká v místech která navštívila voda spousta práce na každého kdo je ochoten se zapojit do úklidu a obnovy. Stávající stav je přirovnáván ke stavu poválečnému, kdy bylo vše zničeno. Finančně pomáhá celá Austrálie, jak už tu je dobrým zvykem. Od federální a státní vlády až po místní správu, různé firmy a korporace až po penzisty a školní děti. A hlavně rychle.

Když se však na toto vše podíváme s odstupem, tak jen zjišťujeme, že příroda si jen doplňuje zásobárny vody. Jak na povrchu tak i ty podzemní. Posledních 9 měsíců – oproti dobrému zvyku sucha a horka – v Klokánii vydatně pršelo. Vyschlá koryta řek a potoků se postupně zaplnila, tato ale nestačila a voda se rozlila do nedozírných planin.

Minimální spád terénu způsobil takové záplavy, že nyní je pod vodou území, na které by se vešla Česká republika patnáctkrát. Všechna tato voda nyní pozvolna odtéká směrem na jih, kam se velká část Austrálie velmi pozvolna svažuje. Záplavy takto pomalu pokračují, jsou monitorovány, a ti které to postihne, zavčas upozorněni co je čeká a co by měli udělat.

Ostatně podívejte se sem – http://west3000.rajce.idnes.cz/Povodne_v_Brisbane_2011/

***

Vodou, až tam za nějaký ten měsíc doteče, se také zaplní ohromná jezera v Jižní Austrálii, která jsou povětšinu času nedozírné, oslnivě bílé, solné pláně, tak vhodné k překonávání rychlostních rekordů automobilů a jiných samohybů. Tam nastane další zázrak. Voda, která postupovala jakýmsi kanálem či spíše jen neznatelnou prohlubní v rovině bez konce, jménem Warburton Groove, která končí právě v jezeře Eyre, toto jezero naplní.

Voda se nevalí ale postupuje jen velmi pozvolna, neboť spád se nekonečně blíží nule. Přesto je masa vody zbarvena tak, jako okolní půda. Prach co se za desetiletí v poušti nashromáždil je vodou unášen do jezera, zrovna tak jako všichni živí tvorové, ryby ze vzácných tůní nevyjímaje. A tady nám začíná zázrak přírody a její tajemství.

Za těch skoro 42 let, co mezi klokany žijeme, bylo jezero Eyre naplněno třikrát. Nyní to bude počtvrté. Pokaždé když se naplní vodou, a nejen toto jezero ale i kterékoliv jiné v poušti, je jezero zanedlouho přerybováno. Ryb jsou neskutečná množství, avšak komerčně naštěstí nevyužitelná, pro velkou vzdálenost a obtížný přístup.

Voda je na povrchu sladká, sůl se drží u dna protože je těžší než natečená voda a ryby mají v této vodě spoustu obživy spláchnuté z patnácti set kilometrů pouště, množí se rychleji než králíci. Jezero se přímo vaří rybami a o těchto rybách a jiných vodních obyvatelích se člověku doposud neznámým způsobem dozví vodní ptáci tisíce kilometrů vzdálení.

A tak statisíce racků, různých brodivců, říčních orlů a pelikánů se vydá k tomuto zdroji potravy. Ryb je v jezeře tolik, že třeba jen pelikáni nevyvedou mladé jedenkrát, ale i třikrát, dokud jezero opět nevyschne. Ten závěr je pro člověka smutný, když tisíce mladých pelikáňat hyne hlady a nedostatkem vody. Vodní ptáci a dravci časem odletí a jezero se opět na 10 – 15 let stává nedozírnou, oslnivě bílou solnou plání, tak vhodnou k překonávání rychlostních rekordů.

Tímto způsobem se také postupně doplňují i zásobárny podzemní vody, které jsou též jedním z australských zázraků. Pod velkou částí australské pevniny je jakési podzemní moře. Vrstva, kde se voda nachází, se jmenuje aquafier. Zde voda prosakuje horninami, rozpouští a louhuje minerály po několik tisíc let, aby pak, o pár tisíc kilometrů dál, vystoupila z hlubin blíže k povrchu, kde byla lidmi navrtána ve formě artézských studní, ze kterých pak prýští obvykle horká a minerály nabitá voda. Na praní a k pití nic moc, připomíná kdejakou minerálku s hořkoslanou pachutí, ale v poušti, kde jinak není vody ani kapka, je to elixír života.

Bílý muž, jak už je u něj zvykem, tento podzemní vodní zdroj patřičně zneužil, místy i k zavlažování, a tak se mu podařilo z úrodné půdy vytvořit solnou poušť, kde nic nechce růst a zásoby podzemní vody snížit natolik, že hodně artézských studní přestalo samovolně vytékat a vodu je nutno čerpat. Takže nynější záplavy jsou odpovědí přírody, která si vlastně doplňuje zásoby vody, pokud ovšem nebudeme brát vážně teorie meteorologů o La Nině, co to prý všechno zavinila.

Panující vlhko svědčí i buši a veškeré havěti co v něm žije. Flora a fauna se rozbujela měrou nebývalou. Hmyzu, pro průměrného Evropana ve své většině exotického a odpudivého, je neúrekom. Na každém metru čtverečním jsou nejméně 2 pavučiny, do kterých se jeden, pán či pes, obvykle zamotá. Pokud to jsou ta „konstrukční“, velice pevná vlákna co pavučinu drží v prostoru, tak to ještě jde. Ale když se jednomu na xicht přilepí ta lovná část vláken opatřených lepidlem, tak to potom je ta pravá lahůdka.

Mravenců, brouků, motýlů a můr jsou tu celé spousty. A protože je všude plno zeleného, tak i ve stádech klokanů je plno joeys, jak se tu říká klokáňatům. Ovšem všelijaká jedovatá žoužel nezůstává pozadu a tak je třeba při pohybu bušem zvýšit ostražitost. Hada či hadici je lépe nechat odplazit, jinou, obvykle též jedovatou žoužel také, a hmyz včetně much a komárů je nejlepší ignorovat, tak jako zdejší domorodci. Jinak by se z těch mračen dotěrných much jeden zbláznil. Mně opravdu v buši nic neschází. Spíš naopak. Když jsem příliš dlouho doma, tak mě to pudí ven.

***

Flora také nezahálí. Letošní jaro bylo hrou barev. Bujně kvetlo kde co, i kytky, které v době sucha nekvetou a šetří si vodu na přežití. Dokonce ani největší kvetoucí rostliny na světě, blahovičníky, tedy eukalypty, nezůstávají pozadu. V jejich korunách se ve větru komíhají husté letorosty, obalené čerstvými listy. Avšak listy kopinatými, na evropský vkus tuhými a štíhlými a stín téměř neposkytujícími.

Blahovičník tu je jakousi zásobárnou vody, kterou si v době vlhka nacucá do kmene, větví a kořenů a pak ji úsporně využívá, když neprší. Proto se také eukalypty vysazují tam, kde je třeba vysušit příliš mokrou půdu. Nasátá voda z půdy se ale někam musí uložit a tak milé gums, jak se zde lidově eukalyptům říká, nabývají na objemu. Docela neomaleně tloustnou. Na štíhlou linii nedbají.

A tak mnohé ze šesti stovek druhů co tu rostou, se začnou svlékat z kůry, která jim začala být těsná, jako hadi a hadice z kůže. Takže na větvích a kmenech visí cáry staré kůry a tyto září do krajiny novým kabátem. Pod stromem je hluboká podestýlka ze svlečené kůry, tak vhodným palivem v době sucha když zase přijdou požáry buše.

Ještě bych se rád zmínil o jednom stromu, či keři. Je to opět pro Evropana rostlina vzhledu podivného. Banksia. Vyskytuje se zde ve zhruba 170 druzích a patří do rodiny proteí, tedy Proteaceae. Roste jako strom, v případě Banksie Integrifolia a Banksie Seminuda je až 30 metrů vysoký, a nebo jako keř, někdy i velice malý, jako Banksia Gardneri. Tady kolem nás v horách roste převážně Banksia Serrata. Vzhledem to je sukovitý, samorost připomínající strom, někdy až 15 metrů vysoký. Jeho listy, leskle zelené, mají pilovité okraje, odtud její název Serrata, a na omak tuhé jako tvrdý pergamen.

Avšak právě nyní, když je dost vlhka, tak i tyto stromy nasadily letorosty a květy. Mladé listy jsou světle zelené, měkké, ohebné, jemnými chloupky opatřené a sametové na omak, aby když dospějí, zhrubly do téměř plechové tuhosti. A to takové, že je možno se o ně na nechráněné části těla i pěkně poškrábat. Květy jsou jako svícny, o průměru kolem 4 cm a až 25 cm vysoké, žlutozelené, aby později zhnědly a vytvořily nepříliš vzhledné chlupaté kužely, ve kterých jsou ve svých ohnivzdorných a tvrdých tobolkách semena.

Tyto tobolky se otevírají až projdou ohněm a kouřem, který podporuje klíčivost semen co pak vypadnou. Takže bez ohně a kouře by se ani nerozmnožily. Kužely s tobolkama se také zpracovávají v dřevěné umělecké předměty. Mají zajímavou texturu.

Dospělý strom má ohnivzdornou kůru až 6 cm tlustou a izolující jako korek. Na kořenech má tak zvané lignotubery, tedy jakési škrobové zbytnění, které vypadá jako otok kořenové koruny. Lignotuber umožňuje banksii která má ohněm zničený kmen opět vyrašit z pupenů které jsou na tomto lignotuberu. Takže Banksie i když zcela shoří, tak za pár týdnů vyraší ze země a roste dál. Banksie je prostě rostlina perfektně adaptovaná zdejšímu prostředí.

Další fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vlhky_rok_v_australskem_busi/