Jak jsem se ocitla v tom lese, to už radši nevím. Po lidech, ke kterým jsem vlastně nepatřila, mi zbyl jenom obojek a překousaný provaz. A vzpomínka na zápach té divné vody, po které mají pejsci osm nožiček, a každá chce utíkat jinam. Nemám ráda ten zápach.

A taky nemám ráda čerstvě dospělé chlapy. Některé. Ty, co mají podobné držení těla jako tamten, co si na něj nechci pamatovat.

V lese nebylo špatně, jeden si tam mohl nalovit myší dost a dost. Ale něco tam chybělo. Jiní psi. A lidi. Stýskalo se mi, a nevěděla jsem po čem.

A tak když jsem uslyšela poblíž dva psy, dvě lidská štěňata a vůdce smečky, co je všechny pořád svolával, aby se mu nerozutekli, přidala jsem se k nim.

Ne, rozhodně si nepředstavujte, že jsem se nějak lísala, lichotila, chodila kolem horké kaše nebo tak něco. To já neumím. To je na mě moc zdlouhavé. Prostě jsem přiběhla, očichala psy, očichala děti, odběhla, přiběhla, odběhla… jeden se musí pohybovat, nač by ty nohy jinak měl… No, a protože to vypadalo, že nejsou až tak špatná smečka, šla jsem s nimi.

Doma měli paní domu. Ta mě sice hned strčila do vany, ale pak mě večer vzala do postele, aby mi nebylo zima. Zima mi, pravda, nebylo vůbec, když jeden nějaký ten týden nebo měsíc přespává v lese, tak se celkem slušně otuží, ale viděla jsem, že si bere do postele i svoje štěňata, tak jsem to snesla. Koneckonců, odkopat se můžu vždycky, že.

Ostatně i já jsem byla štěně. Odrostlé, ale štěně. Rostly mi právě druhé zuby, úplně stejně jako jim. Holá štěňata nakonec musela do vlastních pelechů a já směla zůstat v tom velkém. Říkala jsem si, že to vypadá dobře. Smečka, teplo, žrádlo (i když na čerstvé myši to nemělo), žádná divná smradlavá voda…

Jenomže jsem se spletla. Ta smečka byla prima, o to nic, ale taky jsem k nim vlastně nepatřila. Měli svoje dva psy a mě už nechtěli.

Začali psát spoustu papírků a lepit je po sloupech všude kolem. Posílali svoje štěňata, aby se ptala, jestli někdo nechce štěně, jako mě. A ta jejich štěňata byla hodně aktivní. Musela mě vychvalovat až do nebe, protože se o mě lidi málem drali.

Jenže.

Já byla hezké štěně, teda aspoň mi to říkali, ale prý bylo těžké si mě prohlídnout. Prý jsem byla rozmazaná šmouha všude dokola.

Jak, rozmazaná šmouha?

Já je viděla, slyšela a čichala dost dobře!

Ti lidi jsou ale divní… Nač by jeden měl nohy, kdyby nemohl běhat a skákat, no ne?

Takže jsem šla se dvěma nebo třemi lidmi do jejich domů. Nepatřila jsem k nim a divím se, že to nepoznali stejně rychle jako já. I když jsem se snažila být slušná.

Já nezlobím.

Když se mi vysvětlí, co se po mně nechce, tak to nedělám. Vážně.

Ono se to tak nějak… samo spikne.

No můžu já za to, že rostu a nevím, jak jsem zrovna velká?

V lese nic takového jako skleněné vázičky nebylo.

Nečurám doma. Jsem už velká holka. To je prosím pomluva.

Já si to tam značkovala.

A lidi taky okusují kytky! Říkají jim pažitka.

Jo tak toto pažitka nebyla? A jak já to mám vědět? Vy lidi jste strašně nevyzpytatelní.

A proč si nesmím hrát s hračkou lidských štěňat?

No dobře, zkrátím to. Vždycky jsem se vrátila k té první smečce. Tak po dni nebo dvou. Celkem jsem takhle obešla myslím… dvakrát tolik domů, kolik mám tlapek. Nebo tak nějak.

Divoká. Pche.

Zkusili si někdy honit zajíce? Ten běhá rychleji a skáče do stran mnohem víc.

Do toho posledního domu mě dovedla jejich štěňata.

Když přišel domů jejich otec, začal strašně řvát, lapl mě, přivázal na provaz a odtáhl na nějaké místo, kde byl samý plot.

Sedla jsem si k tomu plotu, prostrčila čumák ven a přemýšlela, jak je toto možné. Nejspíš jsem i trochu fňukala. Jednomu to uleví, když si povídá. Vy lidi si povídáte pořád.

Seděla jsem tam přes celou noc a ještě půl dalšího dne. Donesli mi žrádlo. Prostě mi ho strčili za můj plot, ani mi neřekli tím jménem, co mi dala štěňata z té první smečky, nic. Všude kolem bylo spousta dalších psů. Všem nám bylo smutno. Některým víc a některým míň. Ani jeden jsme tam nepatřili.

A to žrádlo bylo hnusné.

Granule.

Děkuju pěkně.

To si chroupejte sami. Já chci čerstvou myš.

Seděla jsem u plotu a žalovala světu, jak je zlý.

A víte co? Pomohlo to! Svět mi poslal paní z té první smečky! Šla kolem – kolem toho mého plotu – i s oběma jejich psy. Ti mě uslyšeli a honem jí to utíkali říct, kluci zlatí, kamarádi moji. A ona mě poznala a zavolala kluky a šla rychle pryč, ale já věděla, že ne na dlouho, a měla jsem pravdu, protože se hned vrátila bez kluků a, lidi, hned mě z toho zadrátovaného místa odvedla! Vážně, vážně, vážně! Já se vám mohla ulítat radostí.

A pak přišla ze školy jejich štěňata a z práce jejich táta a ta paní prohlásila, že mě do toho zadrátovaného místa nevrátí, a on řekl, že s nimi zůstat nemůžu, a ona řekla a on řekl a ona řekla a on…

… vzal krabičku, co jí vy lidi říkáte telefon, a začal mluvit do ní.

Já to slyšela.

Já umím být hrozně nenápadná, když si dám pozor a neskáču.

Z té krabičky. Hlas.

Já hned věděla, že to je člověka, ke které patřím.

Říkala: Já ti nevím, a: No, jestli je to nalezenec, a: Já bych nezvládla mít doma zbabělýho psa, to bych ji neměla ráda, a: Říkáš, malá, černá, s bílým flekem na hrudi?

A on říkal: To zvládneš, a: Uvidíš, ona je hrozně milá, a: Ne, jenom trochu divoká a docela cvok…

A ona: To jsem já taky, a pak se smála. A potom řekla: Víš, že se mi už tři roky stýská po cvakání drápů na linu?

A on řekl: Vím. Tak já ji přivezu.

A ona řekla: Na týden. Pak přijedeš, a když to nepůjde, tak si ji vezmeš zpátky.

A on řekl: Dobře, ale já věděla, že to tak nemyslí.

Vy lidi byste občas potřebovali náš čich.

I když myslím, že přes krabičku telefon se čichat nedá…

I když možná že ona tak trochu čichala, protože povídá: Ale určitě!

A on řekl: Jasně že určitě. Ale myslel si pořád svoje a to už neříkal.

A ona řekla: Tak jo.

No a druhý den jsme šli někam, kde bylo hrozně moc lidí, vlezli jsme do takového velkého zvířete, co běhá po kovových klaccích a mlátí s nimi o hodně víc, než mlátím těmi dřevěnými já, a seděli jsme mu v břiše a on mi pořád říkal, ať se nebojím, ale já se nebála.

A když jsme vylezli ven, tak tam bylo ještě víc lidí a on mě vedl na řemenu a, lidi, na tom se vůbec nedá běhat. Jak se má jeden radovat a těšit, když nemůže běhat? Pak jsme vlezli do břicha ještě jednomu kovovému zvířeti a ono zase bušilo do klacků a lidi tam byli hrozně namačkaní a pořád mi šlapali na packy.

 A potom jsme došli k tomu domu, kam jsem patřila, on mě pustil z toho řemenu, já si zalezla do keříčků a čichala si tam a konečně jsem mohla taky běhat. A čekali jsme.

Byla už trochu tma, to se čichá nejlíp.

A pak se ozval její hlas. Ahoj.

Ahoj.

Kde máš psa?

Zavolej si na ni.

A ona zavolala: Penny!

Já zaharašila, jak jsem se vymotávala z toho křoví.

Ona se ke mně obrátila. Já se rozběhla a skočila jsem jí na hlavu.

A ona mě chytla.

Nikdo mě ještě nikdy při tomhle skoku nechytil.

A nechtěla mě pustit. Zabořila mi čumák do srsti a čenichala.

Vážně. Jako pes.

Ještě něco mluvili a ona mě taky nakonec nechala skočit na zem a trochu jsme všichni chodili kolem – moje člověka taky musí běhat, když je ráda, já prostě věděla, že k ní patřím! – a on jí dal do ruky ten řemen a ona řekla: Děkuju, ale strčila ho do kapsy.

A on řekl: Radši si ji přivaž, není zvyklá ve městě.

A ona řekla. Jo, jasně. A přivázala mě, ale za chviličku mě zase pustila.

A on už nic neříkal, až nakonec prohlásil, že musí domů, a ona řekla: Tak fajn, a on se se mnou chtěl rozloučit, ale já se držela u mé člověky, protože co kdyby si to rozmyslel? Vy lidi jste někdy hrozně divní!

A pak už byl pryč a ona řekla: Pojď, půjdeme ti koupit nějaký žrádlo. A před obchodem se zamyslela a uvázala mě, a já tam seděla, no dobře, poskakovala, ale vlastně jsem půlku doby seděla, protože jsem si po každým tom skoku sedla. Na chvilku. Docela dlouhou, delší než mrknutí. A ona pak vyšla ven s taškou a pustila mě a povídá: Pojď, jdeme domů.

A já si to namířila domů.

A ona se divila, jakto, že tam běžím tak ráda. Jakto, že si prý pamatuju cestu. Vždyť jsem tudy šla jenom jednou.

Jak, jakto. Nejsem přece pitomá. Vím, kde jsem doma. Však mi trvalo pěkně dlouho, než jsem se sem dostala.

Jsou věci, co stojí za to si zapamatovat hned napoprvé a navždycky.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)