Včera dopoledne mi volal do práce můj muž a ptal se, zda nechci kotě. Když jsem opáčila, jestli se nezbláznil, když doma už máme tři a sám kolikrát brblá, že není kam šlápnout, že ta pitomá Líza zase rve gauč apod., tak mi začal vyprávět:

„Představ si, ráno přijdeme do práce (je „panský kočí“, a kancelář mají i s kolegy řidiči vedle garáží), uvaříme si kafe a jdeme před dveře na cigáro, prostě jako vždycky. Najednou přiběhne kotě, zcela suverénně vejde do kanceláře, rozhlídne se, hupne na stůl a svalí se na klávesnici. Tak jsme jí dali trochu šunky, co měl kolega ke svačině, trochu se omyla a zase spí. I když máme otevřené dveře na dvůr, tak ven nejde, co s ní mám odpoledne dělat?“

To byla podpásovka, kterou jsem opravdu nečekala. MLP moc dobře ví, jak budu reagovat a proto položil tu poslední otázku, aby měl do budoucna alibi, kdyby zase nebylo doma kam šlápnout. A to ještě nevíte, že se u nás chystá bydlení pro dalšího psa – k našim dvěma nám na jaře přibyde – údajně jen na občasné hlídání, pes naší dcery, která s ním bydlí v paneláku, ale dojíždí do práce na 12ti hodinové služby a pes tím pochopitelně strádá. Takže 3 kočky, 3 psi a jen malý dvorek. Bude to docela tlačenice.

Ale vrátím se k Popelce. Když ji večer muž přivezl – mimochodem na klíně v autě, byla naprosto klidná. Naše kokršpanělka Jesie je chůva od přírody – hned se chtěla po psím způsobu starat, tzn. očuchat, olízat, pomuchlat, odnést do svého pelíšku, tak na ni Popelka trošku prskla a to bylo všechno. Žádná panika, únik pod postel, nic takového. Jenom si zalezla do přepravky, kterou jsem ji připravila a odtamtud koukala, co se bude dít. Dostala najíst, napít, pak se umyla a zalezla zpět. V přepravce za vydatného vrnění usnula.

Dle mého odhadu je 4 – 5 měsíců stará a nic kromě nového domova jí nechybí. Bude to pohodová, vyrovnaná kočička, žádný plašánek. Naše kočky se na ni chodili postupně dívat a její reakce na tyto návštěvy bylo jen hlasitější předení.

Moc se přimlouvám u CD, aby jí našla vhodný domov a neříkejte mi, že se tak už stalo.