Články psí abecedy většinou píší ti, kteří psy dobře znají a jsou s nimi v každodenním kontaktu. Tento článek je něco jako psí abeceda z druhé strany.
Já sama znám pouze z obrázků, v životě jsem žádného psa neměla. Psy mám ráda, denně je potkávám a nevadí mi. Na druhou stranu, nevím, jak jsem se k tomu dopracovala, ale psů se bojím. Když jsem byla malá, jeden mě kousl. Ne moc, ale kousl.
Nepamatuji si, jestli jsem ho nějak provokovala, asi ne, nejsem ten typ. Nikomu jsem to tehdy neřekla, jen začala jsem si od psů držet odstup. Zásadně od té doby dodržuji zásadu, že na cizí psy se nesahá, k čemuž jsem vedla i syna.
Když byl můj syn malý, kousl ho sousedčin pes. Kousl ho dost, museli jsme k doktorce. První její otázka byla, zda byl pes očkován. Nebyl. Místo rozumné domluvy se sousedkou a následné její omluvy, byla jsem nařčena, že pouze vyvolávám spory. Vzhledem k tomu, že kousnutí bylo na zadní straně lýtka, nemyslím si, že syneček psa nějak dráždil.
Není to dávno, pár roků, pokousal u nás v Havířově pes malou holčičku. Dost ošklivě. Město se k tomu postavilo nekompromisně a zakázalo volný pohyb psů mimo vyhrazený prostor. Pejskaři nadávali, ostatní to přivítali s nadšením. Zvykla jsem si na pocit, že psi jsou na vodítku a mě tak nehrozí žádné nebezpečí.
Tak moc jsem si na to zvykla, že když vidím psa na volno, jsem z toho lehce nervózní. Snažím se to však nedat najevo a psa minout. Velcí psi jsou v pohodě, malí si na mě občas vylijí vztek. Prostě, jdu po ulici a potkám psa. V 90 % je vše v pořádku a my se mineme v klidu.
Ten zbytek znamená štěkot, vyceněné zuby a nenávistný pohled v psích očích. Pokud je majitel normální a psa hned odvolá, tak nic neřeším, pouze si řeknu další pes, co mě nemá rád. Pokud však majitel psovi nic neřekne, pouze mě začne uklidňovat slovy „vždyť on vám nic neudělá“ nebo „prosím vás, vždyť to přece ani není pes“(jedna ženská na mou prosbu, ať si toho psa stáhne), tak co jim mám říct? Jak mám takovému člověku vysvětlit, že se prostě bojím?
Hlava mi říká klid, ale úzkost v břiše je silnější a překoná rozumnou hlavu a mě zachvátí panika. Stojím jak idiot a nedokážu ze sebe dostat kloudnou větu. Dokud to majiteli nedojde a psa neodtáhne. Pes se cítí jako hrdina a já, darmo mluvit…
Přesto všechno mám psy stále ráda a těším se, že až jednou budu mít domeček, bude v něm nejen stoleček, spousta koček, ale i minimálně 2 psi.
Mam rocni fenku, ktera je velice hrava a kamaradska. Posledni dobou se mi stava, ze mi na nektere lidi steka a utika pred nima. Po dlouhem premlouvani se uklidni a necha se i pohladit. Nevim v cem by mohl byt problem. Mezi lidmi vyrustala a do psi smecky se take dostane. Prosim poradte mi.Cekaji me vystavy a nevim, jak ji naucit, aby byla zase klidna. Ahoj.Mela by jsem mensi dotaz.Mam 6 mesicni stene bernskeho salasnickeho psa.Pejsek se boji lidi.K nam co s nim zijeme ma velkou duveru a zadny strach neprojevu.avsak ,ksdyz s nim chodime na prochazky a potkavame lidi ,kteri by jsi ho radi pohladili,pejsek se nikdy nenecha a vetsinou se snazi uteci.Prosim o radu co ,by jsem mela udelat ,aby se pejsek prestal bat cizich lidi?Dekuji za odpoved!
Bojím se psů až tak že minimálně přejdu celou ulici. (shake) Někdy dokonce brečím a zvláště když potkám toho psa který za všechno může. (sweat) Nikom nechci nic přát ale protože ten pes je na naší ulici a majítelé o to moc nezajímá že si tam lítá jak chce a rafe po lidech i když je to malej pudl bylo by lepší aby bylo po něm 🙂 (dog)
Strach ze psů jsem nikdy neměla, až nyní. Před třemi týdny jsem byla na procházce v lese se svým mužem a naším psem. Je to les kousek za městem, kam chodí většina pejskařů a toto bylo ještě v neděli odpoledne. S mužem jsme si vykládali a náš pes šel vedle nás, v jednu chvíli jsem zaregistrovala, že asi pět metrů od nás stojí rotvajler, který byl na volno, bez koše a pána. Vím, že jsem asi udělala největší pitominu na světě, ale vzala jsem našeho psa ze země. Nebyl to ani mžik a rotvajler na mě skočil, povalil mě a mého psa mi sebral a zakousl. Uslyšela jsem, jak můj muž vydal příšerný zvuk a to mě postavilo na nohy a v tu chvíli jsem viděla, jak proti mě běží pán toho psa. Pes ho neposlouchal a zareagoval až po dlouhé době a potom teprve našeho pejska z tlamy pustil. Náš pejsek byl miláček našich dětí i náš a to, že takhle hloupě umřel nemůžu rozdýchat, pořád si přehrávám ten moment a zda bych reagovala rychleji nebo jinak. Moji známí říkají, že mám štěstí, že se nestalo nic mě – krom toho, že jsem měla natlučená záda, zadek a hlavu. Ale od této chvíle se bojím jakéhokoliv většího psa. Sama nejdu do parku, lesa – prostě nikam, kde bych volně pobíhajícího psa mohla potkat. Přede dvěma dny jsem na ulici potkala kluka s rotvajlerem na vodítku, ale co se semnou dělo – vrostla jsem do země, dýchala jak při infarktu, bolelo mě břicho a hrozně jsem se bála, také mi začaly téct slzy. Připadám si jako blázen, zdají se mi sny o zlých psech a tak. Doufám, že mě to někdy přejde. Šárka
Šárko, Tvůj zážitek je strašlivý a drastický. Nevím, zda sem chodíš pravidelně či né.Přečti si celou diskusi nebo články ze Psí abecedy. Tam píšou lidi co tomu fakt rozumí. Já myslím, že jsi žadnou pitomost neudělala. Každý ze zvířetníků by asi reagoval na obranu svého psíka stejně. Pokud byl ten rotvík rozhonutý psa napadnout, udělal by to tak jako tak. O nevýchově psů se toho tady napsalo hodně..
Držím Ti palečky ,aby Tě to brzy přešlo (hug) (hug) a třeba Ti CD přihraje do cesty nějakého milého (dog)
Teda tohle musela být hrůza hrůzoucí, něco takového bych asi také dlouho a špatně rozdejchávala. Jak se zachoval pán toho „smrtipsa“? Co jste měla za pejska? Je mi Vás převelice líto a věřím, že něco takového na člověku zanechá následky. (u)
Šárko, to je mi moc líto. Ani si neumím představit, jak ti je. Moc přeju, aby to čas uhladil, ať nezůstane jizva na dušičce. Ach jo.
Sarko,tak to je moc smutny pripad.Vim jak se citis.Psa jsem sice nikdy nemela a taky se jich bojim,ale sousedka mi otravila vsechny venkovni kocky.Brecela jsem nonstop tyden a dodnes se nemuzu zbavit horkosti.Drzim palce at to preboli.
Děkuji Vám všem za podporu, jste moc hodní. Pán psa nebyl zrovna pokorný a vstřícný, ale můj muž se s ním domluvil, protože všichni doma moc smutníme, že nám zaplatí nového pejska. Tak snad slovo dodrží. Náš pejsek byl jorkšírský teriér, nebyl žádný mini psík, byla to sedmiletá fenka, která měla 4 kila a byla úžasný sportovec – chodila s námi po horách (rekord byl 25 km), chodila s námi na běžky, běhala vedle kola. Bydlíme v panelovém domě, takže žádného velkého psa jsme si pořídit nemohli a vzhledem k tomu, že pro pejska jsme neměli hlídání, potřebovali jsme takového, kterého můžete vzít všude s sebou. Ale u nás hlavním důvodem, proč jsme si psa pořídili, byla naše dcera, která byla velký introvert a ten náš mazlík jí moc pomohl, o to větší bolest teď naše Káča prožívá. Doma už se radíme, jakou rasu nyní zvolit a já doufám, že ten velký strach, který mám, mi ten nový tvoreček pomůže překonat. Jinak dnes jsem byla s mým mužem na dlouhé procházce, kde jsme se samozřejmě potkali s několika velkými psy. Mužíček mě držel za ruku, počkali jsme, až psy s pány přejdou a mohli jsme pokračovat v procházce, ale to, že mi buší srdce, hučí mi v uších, tečou mi slzy, to je pocit, který snad bude odeznívat. Takže ještě jednou moc děkuji za podporu, moc mi pomáhá i to, že ten svůj pocit může někde vykřičet. Šárka
Šárko, to že vám majitel psa-zabijáka zaplatí nové štěně, je to nejmenší, co může udělat. A doufám, že se z toho nevyvlíkne, že za ním tvrdě půjdete. Podle sdělení o jeho nedostatku pokory se totiž obávám, že se něco podobného může klidně opakovat, že se pán dostatečně touto tragedií nepoučil, že s ním dostatečně neotřásla (jako s vámi).
Tak ať se vaše dcera brzy dočká nového čtyřnohého společníka, který vám bude dělat radost a pomůže vám zatlačit tuhle hrůzu trochu do pozadí. (h)
Sarko az bude novy stenik,tak dejte vedet jak se vede.Vsichni tady radi cteme o tom co zviratka provadeji.Drzim palce,aby byl stenik co jak nejdriv.
Dobrý den, tak se zase hlásím a musím Vám napsat, že už máme doma nové štěně. Tentokrát je to kluk a jsmenuje se Fanda. Můj muž řekl, že nebudeme zkoušet jinou rasu, takže jsme si pořídili opět jorka, ale je to biewer jork, čili bílý s tmavou hlavičkou. Chtěli jsme trošku změnu, to abychom to pořád nesrovnávali s naší fenečkou. Jeli jsme si pro něj k Chotěboři a vybírali jsme si zaše větší kousek – a podle toho, jak už je teď velký, bude mít možná i přes pět kilo. Zatím je ho doma plno, zvyká si na nás a my na něho. Dostal nový pelíšek, jinak vše má po minulém pejskovi. Je moc šikovný – čůrá a kadí na přebalovací podložky pro miminka, spí celou noc . Všechno a nás pořád okusuje. Venku se mu zatím moc nelíbí – ale je to miminko a je ještě zima. Takže doma velká radost. Přeji pěkné dny všem. Šárka
No, myslím, že by nebylo od věci, zakončit tuto bohatou diskusi Reklamním říkadlem I. Jiřího Žáčka :
Haf a haf a hafani
mají srdce na dlani
nad hafany prostě není
vyléčí vás z odcizení
Naučí vás milovat
silou mnoha kilowatt
( Ze sbírky říkadel pro lidská štěňata Život je pes a pes je nejlepší přítel člověka)
(chuckle) (inlove) (dog) (sun)
Tahle knížečka byla naše rodinná hóóódně oblíbená – dlouho jsme z ní některé veršovánky citovávali při různých příležitostech – dnes už mi jen zůstalo:
Haf a haf a hafani
maj páníky na hraní.
Hafany to prostě baví
denně venčit lidi, aby byli zdraví!!!
Zdravim,uf 255 komentaru!To uz ani nemuzu docist.Hlasim se do klubu husich a psich straspytlu.Hlavne me trapi strach ze psu.Nevim,ale co si vzpominam,tak me nikdy zadny pes nepokousal.Tady vCa si hledam praci tak,ze roznasim letaky od domu k domu.Ono neni sranda 3-4 hodiny chodit,kdyz je 38 stupnu a vic,ale kdyz se mam potkat se psem nebo kdyz nejaky po me vystartuje,tak z toho strachu jsem totalne vycerpana.Pokud vidim panika a reknu mu,ze se bojim,tak psa zavola a ja se prestanu klepat.Ale kdyz je pes a nikde nikdo,tak jsem blizka infarktu.Jednu dobu jsem musela kvuli toho prestat roznaset letaky.Kdyz psa znam,tak nemam problem.Muzu ho i hladit.Ale cizi pes na ceste-muj konec.Klientka mela pitbula,vzdycky pred mym prichodem ho dala na zahradu.Jednou zapomnela,odmykam dvere a prede mnou pitbul.Tak rychle jsem dvere nikdy nezavirala.Nakonec tam sel manzel,ktery klientce veril,ze je to hodny pes.Ja jsem manzela varovala,ze v pripade ze bude potrebovat pomoc,tak muzu volat tak akorat 911 🙂 Rada bych se toho strachu zbavila,ale nevim jak.Jdu cist komentare a doufam,ze na nejakou radu od zkusenych narazim.Predem dik.
Pokracovani kalamitniho stavu a la Jih. Rikam prednostovi, ze na kameliich je tolik snehu a ze kdyz ted pada totalni led, ze ta vaha ty kere zlomi, cili nutno tech minimalne 10 cisel snehu oprasit kostetem, nez to zmrzne. Konecne se pred nejakou chvili nechal presvedcit a vysel ometat. V sortkach a naboso ve vietnamkach. 🙁 Ale kdyz jsem dopoledne vetrala, tak na mne uprel tazavy pohled a ptal se proc vetram – vzdyt venku snezi!!! A jak oprasoval ty kamelie, tak volala tchyne. Kdyz jsem rekla, ze jeji ratolest je venku a odstranuje snih, tak vyjadrila obavy, aby z toho nechytil zapal plic. (bat) No nic, nechala jsem bez komentare. Ale ohne sranda, cesty jsou v dost blbem stavu a jak hodne moc lidi tady jezdi tema pickupama, tak to dela bordel protoze ta prazdna korba zpusobuje, ze zadni kola tanci. Jeden takovej nam pred hodinou zatancil do prijezdove cesty a chytil hodiny jak blazen.
HanoW,to je asi uchylka vsech statu,kde nikdy nebyla poradna zima.Mi taky rozum nebere,ze ja jsem v zimni bunde,kreditkou skrabu zamrzle predni okno a jen co vyjedu,tak potkam califonana,jak si si to vykracuje v tricku,kratasich a vietnamkach.A jeste se tvari,ze mu neni zima |-(
Vis Jano, ono to bude asi taky tim, ze u nas ta zima nikdy moc dlouho nevydrzi. Vetsinou kdyz (zridka) pres noc mrzne, tak za normalnich podminek kolem 11. dopoledne se uz otepli – kdyz vyjde slunko. Takze i ja zimni bundu nebo kabat spis pro forma vozim v aute. Z kuchyne do garaze to nepotrebuju a tech par kroku do uradu je to zbytecny tahat s sebou rano nahoru. I kdyz letosni prosinec a zatim i leden byl neuveritelne a soustavne chladny.
Co se tyce tech tzv. kalamitnich stavu, nad kterymi se nasinec jen pousmeje, tak si z toho vlastne ani srandu nedelam, protoze jednak takova nadilka jako dnes, je opravdu neobvykla. To, ze cesty, zejmena bocni, jsou ve spatnem stavu, se nejde divit, protoze v nasem okoli fakt nedava ekonomicky smysl investovat do mnoha sneznych pluhu a podobnych zarizeni. To se fakt vic vyplati vyhlasit pohotovost tak, aby vetsina lidi zustala doma. Rikali na televizi, ze mesto Columbia ma 4 snezne pluhy, ale zapojili ruzne nakladaky, co maji k jinym ucelum a rozhazuji pisek nebo sul, spis pisek. Ovsem mesta jako nase jsou silene rozlehla, tak se to spatne zvlada. A to my jeste bydlime mimo mesto, cili pod spravou okresu se spoustou malych silnicek, kde ta udrzba je jeste slozitejsi. Takze mame celostatni dovcu. 🙂
Desítky let jsem měla totální fobii na špičaté předměty, jak někdo vedle mne používal třeba ostrou tužku nebo si hrál s kružítkem, či pletací jehlicí,začala mně bolet hlava, slzet oči, odvracela jsem pohled ale stejně mi tam oči klouzaly, bylo to dost stresující a obtěžující.
Pak jsem se dala do bádání čím to může být, postupovala jsem až do dětství a vzpomněla jsem si jak na mně v ornitologické zahradě zaútočil páv. Rozsekl mi zobákem hlavu nad okem, byla jsem chvíli mimoň , ošetřili mně a pávy vzavřeli. Ten zážitek byl asi někde schován a až hodně později vyplynul na povrch. Od té doby, co jsem si to tak nějak uvědomila mám klid. (wave)
Lidi, poslouchám Mistra GS. Jako host je tam Honza Nedvěd. Lidi, netušil jsem, že je to takový… VŮL!!!!! Teda, tohle byl humus!
Hm, škoda, některý jeho (starší) písničky můžu. Ale ono je to nakonec ve víc oborech – jedna věc je „dílo“ a něco úplně jinýho ten dotyčnej (tmi)
ALE TO UŽ SNAD V TELEVIZI DÁVALI MÁM POCIT ŽE JSEM TO VIDĚLA A TAK JSEM TO VYPLA. sOUHLASÍM S TEBOU KDYŽ BYL MLADÝ TAK SE TO DALO POSLOCHAT ALE MÁM POCIT ŽE UŽ NIC NOVÉHO NENAPSAL . aSI SE JINAK ŽIVIT NEUMÍ
K potlačení strachu bych doporučila přečíst Konráda Lorenze Život se psem není pod psa (možná se to jmenuje jinak, je to dlouho, co jsem to četla). Podle něj mezi psy platí – kdo se víc bojí, zaútočí. Proto cítí-li z člověka strach, pro ně je to otázka vyjet první. A o tom je i zuřivost mrňavců. Někdy v patnácti mě kousl u babičky na vesnici pes při sáňkování. Jeho majitel pravil, že se nás pes lekl, jak jsme se sestřenkou jely a ječely. Tenkrát jsem si myslela, že se zbláznil, jeho psa se bála celá vesnice. Dnes vím, že měl pravdu, pes se potkal se situací, kterou neuměl vyřešit jinak, než agresí. Moje jezevka Dulinka měla na kontě několik pokousaných, téměř výhradně chlapů – bála se jich. Její poslední obětí byl emeritní primář chirurgie z Č. na horské chatě. Zrovna jsem vycházela z WC, když jsem s úděsem viděla, jak se před ní, uvázanou u židle pod dozorem spřáteleného dítka, zastavil dvoumetrový chlap a upřeně se na ni zadíval. Pohled do očí je pro psa výzva k boji a Dulinka se zachovala, jak jí velel instinkt, vyrazila i se židlí a do pána se zakousla. V restauraci nebyli vybaveni na první pomoc, takže zasahovala horská služba – no, dodnes historka do společnosti 😛 . Z druhé strany můj syn je také typ zde níže popsaný- přítel psů od boha, může se kamarádit, se psy, před kterými i jejich majitelé varují. (inlove)
Dobrý večer 🙂
Už jsem to tu kdysi psala,že mně jako malou porazila kolie – chtěla si hrát a nadšeně mě olizovala,já myslela (tenkrát),že si mně meje,než mně sežere (wasntme) . Nicméně dodnes mám respekt k velkým psům.Co se týká strachu z jiných živočichů,nemám ráda hmyz,ale strach mám z pavouků a sršňů.Hady taky zrovna nemusím.Zkrátka mám ráda zvířata,která jsou chlupatá (dog) a mají hebkou srst (cat) … (wave)
Nooo – pavouci i sršni vlastně chlupatý jsou 😀 – ale připouštím, že hebká srst to není 😛
Pavouci možná, ale Sršeň. Není. Přirozeně. Chlupatej. To. Je. Nepřátelský. Maskování. Za. Beránka!
(emo)
(inlove)
(angel)
Nooo. Teda nechci provokovat, ale průměrnej beránek je v nejlepším případě stejně inteligentní jako sršeň a pravděpodobnost, že mu polezu na nervy a bude to chtít řešit, je vyšší.
Já vím. Nelítá a nebzučí 😉
Já ti ho – když tak – zaženu (sršně 😀 )
Prima, tak domluvený.
Ale bacha, já ho budu prvně trefovat tou holí. 😉
Průměrněj beránek se líp trefuje a taky je z něj kožešinka a masíííííčko. 😛
… že si mně meje, než mně sežere….. (rofl) (rofl) (rofl) (y) (clap) (wave)
Husy, labutě, kohouti, kvočny a pavouci… To jsou potvory, ze kterých mám respekt. Jeden kohout zaplatil životem, že si na mne troufnul (byly mi 3 a bylo to u babičky na dvorku, dědeček byl rychlý, popadnul kohouta, sekyrku a byla polívka). Ale psů se nebojím, jen mám před nimi respekt.
Zato moje sestra se psů bojí moc moc. Je schopná vletět pod náklaďák kvůli jezevčíkovi. Ale Báru snáší, dokonce si k sednu na zem a podrbe ji.
Takže si myslím, že se to dá změnit….
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Táže se lord Black svého sluhy: „Žán, dnes ta meluzína v krbu neobyčejně vříská a přitom venku není žádný vítr. Čím to může být?“ „Vaše lordstvo, to není meluzína, to nám v komíně řve chlap.“ „Chlap? Proč by nám měl v komíně řvát chlap? Tomu nerozumím, Žán.“
„Policejní jednotka rychlého zásahu provádí v našem hrabství nácvik netradičního proniknutí do budovy a jeden z jejích mužů se k nám pokusil dostat komínem.“ „To je velmi originální. A copak mu zabránilo v tom, aby nám nespadl do krbu?“ „Maličkost, vaše lordstvo. Já jsem do krbu postavil vidle na dlouhé násadě on je teď na nich v komíně napíchnutý!“ .(*)
~o) Vinšuju všem klidný večer a hezky se vyspinkejte. ~o)
Tak jeden z opačného konce světa:
Jaký je rozdíl mezi Stalinem a Mojžíšem?
Mojžíš vyvedl židy z Egypta a Stalin z ústředního výboru komunistické strany.
Proč nepřišel dnes Stopkin do úřadu?
Ale tak, z domácích příčin.
Totiž?
Zřítil se dům, ve kterém bydlil.
SSSR v satiře a humoru, 1933
;;) Tak ještě jeden z carského Ruska. ;;)
.(*) V carském Rusku, v Petrohradě, spadl Žid do Něvy a topí se. „Pomóc, pomóc!“ volá marně. Po břehu se procházejí dva policisté, ale ani je nenapadne, aby na volání o pomoc nějak reagovali. „Zachraňte mě!“ volá Žid, který už polyká andělíčky. Policisté se srdečně smějí. Židovi už hledí smrt do tváře. Z posledních sil zvedne hlavu nad hladinu a vykřikne: „Pryč s carem!“ Načež se policajti srdnatě vrhají do řeky, vytáhnou Žida na břeh a vedou ho na okrsek. .(*)
(sun) (*) 🙂
Pročpak Ivan Petrovič nepostupuje v úřadě?
Ale, pro nemoc.
A copak mu je?
Má něco s páteří: nechce se mu ohýbat.
Šiš! (rofl)
Kerýmpak koncem byly ty vidle vopřený vo zem?
*je zvrhlá*
*stydí se, ale stále je zvrhlá*
*doufá, že čouhaly bodcema vzhůru* (devil)
(chuckle) (clap) (chuckle)
OT: Jizni Karolina je velmi zasnezena. Snezilo od pulnoci do 11 dopoledne. Ted po jedne odpoledne zacal padat drobny zmrzly dest a teploty se drzi pod bodem mrazu. Takze jsme ve stavu paralyzy, vsechno je zavrene, nic nefunguje. Vzhledem k tomu, ze spousta stromu a keru si celorocne podrzi listi, tak ta namraza na hromade snehu ma tendenci stromy lamat a tudiz jde ocekavat vypadky elektriky a kablu na televizi a pocitadlo. Tak jsem vedla konverzaci s prednostou: Odhazej ten snih ze schodu a z chodniku aspon ke trave, vono to zamrzne a pak to budes muset odsekavat. Odpoved: tak jo, ale ono by to stejne roztalo do stredy. (headbang)
Brr, Hanko, to ledový království pamatuju, že jsi už jednou popisovala. Doufám, že máš v plánu sedět pěkně doma, dokud to ve středu neroztaje 😛
Poradím, pusť mu k tomu olomouckého hrošíka, toho ze zastávky. Určo to půjde dřív. (chuckle) (rofl) (inlove) (wave)
(clap) (clap) (clap)
Mile damy, k praci ho ne nutne rozproudi i ten hrosik z olomouckeho nadrazi (ke zpevu, to jo.) Jen ve zpevu, jen ve zpevu, jsme nasli sobe ulevu… jak pravil klasik.
HanoW,nestraste me,my se asi za 2 mesice mame stehovat do Virginie.Pry tam snih byva malo a vyjmecne.
O.T. – ten Franta je fakt marod a já se mu tak bezcitně posmívala 😀
Nechcete se mnou náhodou někdo zítra do divadla? Teda není to zrovna opera či dráma … v úterý 11.1. od 19,30 Vinobraní v Ypsilonce. Ehm – do první řady 😉
Já bych ráda
Príma, tak řekněme 10 minut před půl u kasy?
Budu tam, díky!
Vám přávidím, to bude dobrýýý. (clap) (clap) Užijte si to. (wave)
Hm. Hadi mi nevadí, vlastně se mi líbí. Hmyz až na tu škvoří výjimku taky v pohodě a jiná žoužel rovněž. Husy…no, husy vlastně skoro neznám. Jak jsem ten nešťastnej 100%ní pražák, tak jsem v dětství moc příležitost neměla – a kde dneska potkáte venku husy…
Výchovu stran psů jsem měla neutrální, psi jsou fajn, ale doma je mít nebudeme. Široko daleko psa doma nikdo neměl.
Tak jako ostatních živáčků, ani psů a koček jsem se nikdy nebála (a žádnej mě nekous 😉 ), akorát jsem se prostě držela dál, protože mám jaksi jinou fobii…eee, nesnáším, když mi někdo sahá na hlavu (emo) .
Ano, Pů, máš pravdu, je to z dětství – brrr, ještě furt vidím ty babiččiný kamarádky, jak chtěj políbit tu roztomilou holčičku a pohladit po vláskách …grrrr :@
Představa, jak mi pes oblízne xicht, je následkem toho poměrně děsivá… (dog)
Dalším, o něco normálnějším, následkem je, že se nevrhám k cizím zvířatům (a dětem), abych je objímala, drbala, hladila a líbala. Takovej nekontaktní týpek 😛
Ve kterém filmu byly ty vrhající se babičky znázorněny z pohledu kojence v postýlce? (rofl)
Ta vybavovací doba je ttrochu delší 😛 . Nebylo to Kdopak to mluví?
Zano,tvou fobii chápu – má babička měla kamarádku Němku a ta se na mně vždycky vrhla a s větou „ty být krásná česká cholčička“ mi dala mlaskavé pusy na čelo,obě tváře,ramena,no prostě děs (envy) .
však ona tě někdy Bětka tím svým blemstákem dostane (rofl) I když já taky nejsem oblizovací a ona to akceptuje… Oblizuje si páníka… paničku okusuje (wave)
jen ať radši okusuje :*
Jo hlava je jen moje, nemám ráda, když mi na hlavu někdo sahá
Mně sahání na hlavu nevadí, i když to taky nemiluju, ale co nesnáším je, když mi někdo sahá na krk. Hned mám pocit, že se dusím. Takže se preventivně bráním, když si někdo chce prohlížet můj přívěsek, popřípadě rovnat límeček. Brrr, husina po celém těle… (whew)
Cítím s tebou nesnáším když mi někdo během vyprávění 10 x kepe na ruku nebo na rameno. Psi mi nevadí a skorem všechni se mnou kamarádí , alespoň ti které denně potkávám při venčení čubiny .
omlouvám se za překlep
Prosím, je tu také klub poklovaných od kvočny i od kohouta? Pokaždé do oka? Že bych se přihlásila … i když v tomto případě bych spíš měla vstoupit do klubu padlých na hlavu (fubar) , neb jsem si to pokaždé zavinila sama. Pod kvočnu se zkrátka sahat nemá, to ví skoro každé malé dítě. (chuckle)
Se hlasim. V predhusim obdobi jsem si chodila pres ulici hrat k detem, jejichz rodice chovali slepice. Nechytla jsem to sice do oka, ale jen do prstiku – jsem blba, nemela jsem je tam strkat za ten plotek. A nemela jsem jit lizt do kurniku, jinak by mi nepristaly na hlave a neklovly mne do ni. (rofl)
Ufff, Hani (inlove) , to jsem ráda, že v tom nejsem sama. (wasntme)
Kohout jo, pak byla rychlá neplánovaná polívka. Slépka taky, ale ta byla už bez hlavy, když mě poskákala. A navrch ještě krůta se mi snažila vyklovnout oko a krocan mi vztekle seděl na zádech a kloval a kloval a kloval. Děda krocana viděl, ulovil, umrtvil, předal bábince, bábinka ho něčím nacpala a upekla a pak jsme ho taky snědli.
Vavísku, v tom klubu poklovaných jsem taky,už jsem o tom psala níž. Včera večer mi vůbec nechodil int.
To bylo tenkrát krásné povídání, smála jsem se jak blbec. Jestlipak se dá najít?
To patřilo pod Vave – v 19.45
Pes mě kous-do ksichtíka, bylo mi skoro 5 a stehů bylo celkem 19. Psů se nebojím 🙂 .
Kousla mě ondatra, do prstu,bylo mi 6, píchali mi do břicha proti vzteklině, bylo to hnusný. Ondater se nebojím 🙂 .
Žížala mě nekousla nikam. Ale mohla by. Žížal se bojím děsně :S .
TÝNO!!!! Ty zvíře. (rofl) Jsem kapánek nastydlá a teď mě to zahubí. Protože kvůli tvojí žížale se budu úspěšně prokašlávat celým večerem. :* Já tě miluju AAAAUUUU (sun) (dance)
Ale já mám vážně strach z žížal. Je to blbý, ale je to tak. Nějak mám utkvělou představu, že prostě JDU, potkám ŽÍŽALU, ta mě z dálky UVIDÍ, pak se ROZBĚHNE, SKOČÍ na mě a ZAKOUSNE se mi do nohy. A vím, že je to blbost, Žížala nemá oči (aby mě viděla), nohy (aby se rozběhla a skočila), zuby (aby se zakousla)
A to jen žížaly. Na červy a housenky se to nevztahuje. Co já si vytrpěla, po dešti, kvůli žížalám, jsem neustále přecházela na druhý chodník, protože přes žížalu jen přes moji mrtvolu. Časem se to trochu zlepšilo, teď prostě zavřu oči a Žížalu překročím a přidám na tempu. Kadoročně si dávám předsevzetí, že LETOS ! konečně na ŽÍŽALU ! aspoň jedním prstíčkem šáhnu (shake) (shake) (shake) .
Ještě, že Ferda není třeba rybář
Hele, Týno (inlove) ,a to ani Žížala Jůlie Ti od strachu nepomohla? … No, vlastně, když si ji tak vybavím, možná ho mohla spíš zhoršit. (chuckle)
Obyčejné žížaly mi nevadí, ale potkat na kompostu po dešti pár takovejch Jůlií, tak mi dobře nebude (rofl)
Hm. Když jsme se přestěhovali na sídliště, nejhůř jsem se vyrovnávala s faktem, že po dešti vylezou z trávníků na asfaltový cestičky žížaly. Trávníků je tu moc, žížal tudíž taky.
Ony musej – souvisí to s množstvím vody v půdě. Takže jim nepomůže, když je člověk vrátí na hlínu (a že jsem se snažila). Dodnes mi to nedělá dobře.
Ani Jůlie jaksi nebyla můj typ 🙂
No…upřímně řečeno, když už kvůli žížale nepřecházíš, tak bych to ještě dotáhla k tomu, abys ji mohla holkám v klidu ukázat („To je žížala. Ošklivá, že?“ 😉 ).
V ruce to není bůhvíco.
Obávám se, že nepřecházení je moje maximum. Ukazovat bude muset někdo jinej
Jo, po dešti jsem úplně nemožná…ostřížím zrakem monitoruju cestu před sebou…přecházím furt… a žížalu bych vědomě nikdy nepřekročila – oči mít zavřený můžu, ale stejně VÍM, že tam je! A ještě bych se nemusela trefit, a šlápnout na ni, ježišikriste!
Co já si vytrpěla, když jsem chodila na základku, kam vedla cesta přes park! Po dešti jsem chodila pozdě…protože oklikou.
A něco kroutícího se, beznohýho (fuj i teď mi naskakuje husí kůže) nemůžu vidět ani v televizi! Zlatý ČTYŘNOHÝ psi! (rofl)
Horror jeden z největších jsou pro mě Čarodějky z Eastwicku – jak se ta tetina probudí v posteli plný hadů :O
Co olgoj-chorchoj? 😀
Toho znám, mám ho vždycky po pozření šlehačky, pěknej prevít v prevétu.
(rofl) (rofl) (rofl) (wave)
Beru – zfleku. Poněváč by měl bejt velikej velmi… kdzž mě zahrne lavina, ani si nevšimnu (rofl)
Pokud jde o žížaly, fakt se jich štítím. Protože nás ve škole učili, že mají štětinky a poocí nich se pohybují a já trpím utkvělou představou, že na dlani ohavně lechtají. Nevím, jestli to je pravda, protože jsem neměla odvahu to zkusit. Kuba svého času odnášel žížaly ze záhonů, abych je nepřekopla motykou a já jsme s obdivem v očích sledovala statečného chlapce. Ovšem u žížal to začíná a končí. Jsem ochotna si hladit hada a jednou jsem hroznýše nosila kolem krku, protože hadí tanečnici už bolela záda. Pavouka odnesu ven, abych mu neublížila. Sáhnu na všechno, kromě žížal. (think)
nelechtaj (shake) . Je to jako mrňavá užovka (ale připouštím, že JSOU vlhký 😛
A chutnají po hlíně. (blush)
Tak TO jsem nezkoušela 😀
Jak chutná žížala, by věděl můj spolužák Antonín. My jsme se na tu žížalovou svačinu skládali (clap)
Tak to je životně důležitá informace. Pokud jsou jako malá užovka, tak stačí to vtlouct do hlavy a už nemusím řešit žížaly. I když to rozšlapaný na chodníku mi budou vadit asi furt…
mně taky…
Já jsem jeden čas dělala ve firmě na Průmyslové a stačila rosa a já jsem ráno cestou od autobucu potkávala na asfaltových cestách desítky nádherných malých „šnečků“ Byli pruhovaní a úžasní. Pak bylo zle. Někde zaměstnali nějaké pako. A pako asi zuřilo, že musí chodit do práce tak brzy. Všechny ty zářivé a pruhované šnečky rozšlapal. Tak jsem kvůli těm pruhovaným plžům jezdila o vlak dřív a všechny jsem je naházela do trávy. to pako mělo kliku, že jsem ho nikdy nevypátrala. Asi by upadl na schodech.
Týno, celkem tě chápu…ale …škvor je MNOHEM nebezpečnější 😛 (whew) 😀
Nemůžu říct, že se nějakého tvora přímo bojím (kromě blba obecného), ale opravdu nemuím bzučivce pruhované, hlavně vosy a srsně, mám na oba druhy dost špatné vzpomínky.
Jo! Do tohohle klubu patřím!
Chcete zažít akrobatický číslo včetně skoků po hlavě, běhání v kruhu, mlácení se do hlavy a strašnýho jekotu? Hoďte mi do drdolu včelu nebo vosu.
(A pak zdrhejte, protože jakmile se zbavím Pruhovanýho Nepřítele, jdu po vás! (flex) (punch) )
Já nelítám, jen monitoruji a ve vhodném okamžiku srážím a zabíjím.
Já nelítám, dokud je nemám ve vlaseeeeeeeeeeech!!!
🙂 :O (whew) (blush) 😛
Ale ječet, to si neodpustím.
To není jekot, to je bojovej pokřik! Kdyby to někdo jako nerozeznal. (wasntme)
Ty mrchy se poslední 2 roky rozhodly, že mi budou chodit umírat pod okno. Zevnitř.
OK, chtějí to, mají to mít.
Pomáhám jim.
Holí. (devil)
Tou, co s ní cvičím. (devil) (devil)
Jo, vlastne jeste jeden zivocich mi vrcholne vadi – svab – ale ne ten normalni, takovy ten z Jihu, American cocroach, Palmetto bug, water bug… velky, tlusty a LITA, je li ohrozen. Jsou tady vsude. Kdyz v lete nejaky proleze do baraku, tak taky vydavam bojovy pokrik, at to Chet ubezdusi.
http://www.flickr.com/photos/cyanocorax/444470903/
To je pořádně velká potvora!
(Pro mě není pruhovaná a nemá žihadlo, takže není nepřítel, čili bych případně taky nastoupila jako likvidační jednoženná četa. 🙂 )
Myslíš ušáka? Na toho stačí v noci pískat, to on nesnáší a do ucha nedoleze
Jo, nedoleze. Doleze a sežere mě. Celou 😛 (chuckle)
A ještě nebezpečnější je svinka.
No, svinka není zvlášť hezkej živáček, ale přijde mi neagresivní 😀
Mě na nich vadí, že žijí tajným spolkovým životem (rofl) Vždycky když na skalce obrátím šutr, mají tam schůzi.
…. vedou splokový život… (rofl) (rofl) (rofl) se picnu, nejsou voni komanči nebo že by odboráři. (chuckle) (rofl)
šiš, spolkový, spolkový,chjo. 🙁
Splkový.
Jakože si skáknou pod šutr splknout. 😉
To teda jo – babička mi řekla, že mi vleze do ucha a to bylo tak hrozné, že od té doby jsou škvoři jediná zvířátka, která nemám ráda… :S
Teda, Týna, (rofl) (rofl) Ty si normálne životu (alebo aspoň počítaču) nebezpečná. Skoro som si obliala klábosnicu. (rofl) (rofl)
Týno, super! Ty jsi stejně šikovná holka jako naše koňská slečna Ráchel. Ta je z žížal taky na prášky a kvůli žížale by skočila Taxis, žížaly totiž určitě útočí na malinké koníčky (rofl)
A pozor, ŽÍŽALY SMRDÍ. STRÁŠNĚ SMRDÍ. Žížalu třeba ještě nevidím, ale poznám po čuchu, že tady někde je. A Ráchelka má moje sympatie
(rofl) (rofl) (rofl) Buď ráda, že Ferda opravdu není rybář. Můj exchoť je. Nad Dalmatinovem máme spoustu Nescafé hrnečků. Ty kulaté používáme na kafe a ty hranaté na všechno možné od lepidla přes barvy až k …. žížalám. Též máme ve zvyku všechno možné, hlavně hrnky s kávou, odkládat na venkovní kamenné špalety oken. Mám poměrně chabý zrak a jsem navyklá svůj hrneček dávat vpravo, exík vlevo. Co se stane, když vpravo přibude třetí červený hrneček s žížalami? (rofl)
FAKT??? (rofl) (rofl) (rofl)
Nakonec jsem zaostřila včas, ale jenom proto, že mi ten hrnek připadal moc lehký na to, že měl být plný kafe 🙂
Jo, jo, fakt smrdí páč prdí, jak hadi. (rofl) (rofl) (rofl)
Přesně vím, co by se stalo mně (tmi)
Nikdy si psa nepořizujte. Proč ho chcete, když se psa bojíte?
Třeba proto, že ví že je to fobie a jako taková je iracionální. Chce se z ní dostat a pokud se jí to podaří, což je při troše snahy silně pravděpodobné, pak nic nebrání tomu aby si psa pořídila, pochopitelně i tak to bude chtít spoustu vzdělávání se dopředu a pečlivý výběr a rady zkušených – těch na tomto serveru najde spoustu, mimochodem.
Pů, jak je? Už máš po problému?
Zdaleka ne. Teď dlouhodobě marodím. 🙁 Díky za optání. 🙂
(y) (h) (h)
(y) (h)
Rozhodně držím (y)
(h) moc na tebe myslím (inlove)
Taky držím (y) (h)
(coffee)
Bylinkovej.
Od (h)
(y) (y) (h) (y) (y) (h) (y) (y)
(y) (h) (wave)
S tím strachem je to zvláštní. Jsme hodně psí rodina. Psi byli u nás dřív než děti. Nejdelší období bez psa bylo půl roku, kdy jsem se snažila neúspěšně sehnat trpasličího jezevčíka blue merle (aspoň myslím, že se ta barva tak jemnuje i u jezevčíků). Přesto se můj syn bojí psů. Cizího psa se sám nedotkne a když má potkat psa na volno, nejraději by přešel na druhý chodník. Nikdy mu žádný pes neublížil, s rodinnými psy (všechny máme od štěněte a vyrůstali s ním) vychází v pohodě a běžné povely ho psi poslechnou. Ale venčí je jen v tom nejkrajnějším případě, hlavně ze strachu, že by musel řešit psí rvačku.
Úplně OT: Můžu si trochu postěžovat? Před Vánocemi jsem si nechala vytrhnout zub moudrosti – uznávám že byl v dost špatném stavu, navíc narostlý nakřivo, ostatně proto mi ho nechtěl vytrhnout můj zubař, ale poslal mě k odborníkovi. Tři týdny jsem trpěla bolestí – první týden to bylo strašné, nezabraly ani silné analgetika, hrůza. Po třech týdnech z dásně postupně vylezly tři kusy zubu, které pan odborník nějak zapomněl v díře – nevím jestli měl den blbec či co, ale malé ty kousky teda nebyly (envy) . Teď to vypadá že už to snad fakt bylo všechno, nebolí to a myslím že už se to vyhojí. Ovšem dostat milého odborníka do drápů, asi by se divil (punch) .
Jenže mi milý zoubek pěkně šáhnul na imunitu – aby taky ne… No a bacily se perou o to který na mě vleze první. Rvu do sebe céčko (kradu psovi jitrocelový sirup), piju horké čajíčky, ale vypadá to že prohrávám 🙁
Milá Petro, z přírodních pomůcek můžeš použít ledacos, ale okamžitý účinek nečekej. Lepší by bylo zajít k doktorovi a řešit to rovnou pořádně, než se sesypeš úplně. Já jsem třeba doma docházela na vakcíny, které pomáhaly, nejlíp, když byly podpořené wobenzymem. Nejsem odborník, nicméně z vlastní zkušenosti vím, že když se něco doopravdy sype, tak ti sirup ani céčko moc nepomohou. Když se zakročí odborně, tak máš větší šanci z toho vybřednout 🙂 (A věř, že v téhle oblasti jsem vyzkoušela skoro všechno – jen zaklínání ne 😛 )
U doktora jsem byla naposledy v roce 2005… a hned mi chtěli rozvrtat koleno, tak jsem si ho radši rozchodila sama. Když se něco sype, chce to nejčastěji klid. A potom postupně zvykat na zátěž aby se to víckrát nevysypalo.
Do ATB se mi nechce dokud to nebude fakt zlé a Paralen si umím koupit sama, jen budu asi zase ještě týden bolavá a protivná… chjo… ostatně „odborný“ zákrok mě do tohohle dostal…
A tak mě napadá, když jsi zareagovala zrovna ty – co tvoje zápěstí, už dobrý? Nebo pořád bolí?
Doktor =/= antibiotikum. 🙂
Jestli chceš obecnou radu babky bylinkářky, na imunitu je dobrej česnek a echinacea. Ten echinaceovej sirup je sladkej a dá se lít do čaje. Jenom bych nekombinovala česnek s echinaceou na jedný žličce, to by mohlo bejt dost fuj. 🙂
Možná by stálo za to nechat si udělat rentgen, jestli tam ještě kousek zoubku nezbyl. Zánět v hlavě, žádná slast.
Doktorem jsem myslela imunologa – pokud by to trvalo déle. A ten by ti atb patrně nedal, pokud bys neměla prokazatelně zánět. A Ioannina má pravdu s tím rentgenem, na zánět v hlavě se dá velmi ošklivě doplatit.
Jinak ruka se lepší a nelepší. Sama nebolí, když ale něco začnu dělat, bolí a zasekávají se mi tři prsty z pěti 🙂 Můžu něco dělat, ale vždycky jen chvilku. (napsat příspěvek třeba, ale ne článek 🙂 ) Navíc jsem dnes při procházce se psima nedávala pozor a sletěla na bahně – jak jinak než na pravou ruku… (wasntme)
Ioannina – s tím RTG máš samozřejmě pravdu, ale ono už to bolí výrazně míň a není to oteklé, takže fakt myslím že co mělo jít ven, to už vylezlo (a nemám ráda doktory, no…). Objednala jsem si ještě pár věcí od energy (www.energy.cz), tak doufám že to přeperu. Echinaceu si zapisuji do paměti! S česnekem musím opatrně, aby zákazníci a kolegové neomdleli 😡 .
Dede – no vidíš, a ty mi svou bolavou rukou píšeš že mám jít k doktorovi? 😀 Když jsi sama nakousla Wobenzym, nepomohl by ti? Spolu s klidem. Bojím se že dokud to fakt nenecháš pořádně odpočinout – aspoň víkend – tak se to hojit nebude. Takhle jsem měla párkrát vysypaný kotník – sice jsem mohla chodit, ale dokud jsem jeden víkend doslova neproležela, odmítnul se zahojit.
Petro, ten doktor ti tam nejspíš nechal kořeny. Švihej na rentgen – jestli ti tam vevnitř něco hnisá, může ti to „sežrat“ celou čelist. Navíc je to hlava – blízko mozku a ten záněty obzvlášť nerad. Takže si říkej co chceš, ale jestli tam zánět je, tak to bez antibiotik prostě nepůjde. Nehraj si, ty průšvihy pak za to nestojí.
Souhlas, pokud z toho ještě po zákroku lezly kusy, tak je pravděpodobný že to není řádně vyčištěný a uvnitř mohlo zůstat svinstvo. Dočasné zlepšení může být fakt jen dočasný, okamžitě k doktorovi a otravovat ho. Klidně tam řvi že tě to bolí, i když třeba ne. Zásah takovýho matláka musí někdo zrevidovat.
Já tady vlastně vůbec nejsem a zoubek už vůbec nebolí (angel)
Ale slibuju že když to bude bolet, tak neváhám a letím…
Hele, neblbni, tady fakt končí sranda. Až se to probudí, může už být pozdě! To není fór!
V tom případě zubař zdědí Bardu! (devil)
(tuhle pomstu mám pro svého vraha naplánovanou už dlouho)
asi neví,co je to zánět v čelisti a že by taky mohla přijít o další zuby…. (wait)
Petro, moudrák mi tahali v listopadu (zubní chirurg, musím uznat, že šikovnej, no ale zážitek stejně nic moc).
Co se týče česneku – když si ho vezmeš na noc, tak dvojí čištění zubů by to mělo zvládnout. Je fajn, ale rychle to nejde. Držím palce.
Dede, VŽDYCKY se padá na to bolavý…
Člověk se vždycky práská do tý bolavý končetiny, to je asi nějakej přírodní zákon. (doh) :@
(h) (sun) (h)
Ano, bojící se člověk asi psovi dráždivě voní a já nevím co všechno ještě….Ale vina za to, že jsou častěji pokousaní na jejich straně není, náznak tohoto podivného názoru (můžeš si za to sám, bojíš se) jsem tu u kohosi četl, byť ne řečeno takto na plná ústa, spíš zaobaleně. A nelíbí se mi to. Není to tak. Za to vždy může páník, který měl rázně zabránit tomu, aby si jeho mazlík šel „vychutnat“ vyděšeného chudáka. Bojící se člověk psa přece obvykle nenapadá, to jsou extrémy. Buď ztuhne a nehybně umírá hrůzou (viz Dee) anebo se klidí z cesty.
A to říkám jako člověk který se psů naprosto nebojí, kousnut nikdy nebyl a neuhnul ani blafajícímu dobrmanovi.
Strach může být důvod útoku, ale v žádném případě to není omluva. „Zkamenění“ nemusí být na škodu, útěk je daleko horší – co utíká je kořist, nebo aspoň výzva ke hře. Ostatně útěk je blbý nápad i v případě kopytníků – někdo utíká, utíkejme všichni taky, vzadu je určitě predátor – a milý utíkající skončí pod kopyty aniž by mu zvířata chtěla ublížit…
Já v podstatě tak tehdy toho neurotického dobrmana řešil. Vrazil jsem ruce do kapes, otočil se o 45 stupňů stranou a tvářil jsem se nesmírně znuděně. A nebál jsem se. Pes do mně žďuchl, pak chvíli obejdoval kolem a to bylo všechno. Netvrdím, že to zabere vždy, nejspíš ne. 😀
Strach ze psa dokážu pochopit a vždy se snažím, aby moji psi nikoho neobtěžovali. Co bych ale takovým lidem doporučila, je aktivně se svých strachem pracovat – pokusit se poznat „nepřítele“, naučit se rozpoznat aspoň základní psí komunikaci a naučit se, jak se nejlépe chovat. ne proto, aby měli majitelé psů pokoj, ale pro svoje vlastní bezpečí. Protože mohou potkat volného psa bez pána (ano, nemělo by se to stát, ale stává) a potom se nacvičené chování hodí. Stejně tak je fajn, když se snaží nebýt „agresivní ze strachu“ – dobře se pamatuju, jak mě potěšilo, když mě tady v Anglii jedna paní vlídně a zdvořile požádala, jestli bych nemohla poodejít od stánku se zmrzlinou, kde jsme s Martinem čekali ve frontě, protože se bojí psů. Samozřejmě jsem jí vyhověla a velmi její přístup potěšil. S klidnými psy na vodítku těžko na dálku poznám, že se někdo bojí. A co si budeme říkat, člověk radši vyhoví zdvořilé žádosti než křiku. Pokud je však majitel psa bezohledný hlupák, tak asi nepomůže nic… A jsme zase tam, kde jsme byli – slušní lidé se domluví, ti neslušní nikoliv. A je jedno, kdo je na které straně…
Tohle řešení – když se bojím, upozorním – se mi strašně líbí. Taky jsem se s ním setkala. Na to snad nejde zareagovat jinak, než říct, Aha, dobře, a psa odvést do nevadící vzdálenosti.
Ale taky jsem se setkala s druhým extrémem: chlap, kterej tvrdil, že se bojí psů, a proto chodil přes psí výběh (označený cedulemi) a do psů tam kopal a obviňoval jejich páníky, že tam nemají co dělat, když tam jde on, který se bojí psů, a že ho ti jejich psi napadali. (Nebyla pravda, psi si ho nevšímali.)
Pů: já vždycky primárně uvažuju normální lidi na obou stranách. Setkání s blbcem je kategorie nadřazená všem ostatním nehodám. Takže ta moje poznámka o tom pachu a pohybech byla spíš mikrozamyšlení na téma „proč má ten pes vůbec zájem“, ne osočení ve smyslu „můžete si za to sami“.
Na druhou stranu, pokud má někdo fobii, která omezuje jej nebo ostatní, bude leda dobře, když s ní bude pracovat jako s jakoukoli jinou nemocí. Když se bojím ve výtahu, jdu po schodech nebo požádám, jestli bychom nemohli jet tím větším výtahem (zažitej případ). Dobré řešení. Špatné řešení: vlézt do výtahu a tam ztropit hysterickou scénu (taky zažitej případ) .
Nediskutuju o tom, že člověk má vědět, kde jeho pes je a co tam dělá. To je podle mě samozřejmý.
Ale vynucovat si „všechny psy na vodítku a s košíkem, protože já mám fobii“… nebo chodit s paralyzérem a ten namířit na *psa svojí kamarádky, ke které jsem přijela na návštěvu* (zažitej případ! Ta holka měla dost štěstí, že tu věc okamžitě schovala a hned se omluvila – pes ležel v pelechu a nevšímal si jí! Kdyby to neschovala okamžitě a okamžitě se nezačala omlouvat, dostala by tak po tlamě, že bych musela kupovat nový dveře. )
Čili: rozumní lidi se domluví. Normální lidi nemají problém říct, promiňte, já se bojím – Ale jistě, já ho odvedu. Je-li na kterékoli straně (censored) , je domluva možná hůř.
To nebylo na tebe, četl jsem to mezi řádky ve dvou nebo třech příspěvcích někde níž, už se mi to nechce hledat.
Ten paralyzér…o co se to ta dotyčná proboha chtěla pokusit? O preventivní úder?? :O
Jo. A málem dostala odbornou preventivní pecku sama. 😀
Nejlepší na tom je, že věděla že mám psa a sama navrhla, že přijde ona ke mně.
Takovéhle příhody mi dělají velkou radost. Dobrý člověk ještě žije. 🙂
taky mě kousl pes, když jsem byla malá – bylo to u kamarádky na dvorku, pes měl kost a já šla těsně kolem něho, asi usoudil, že mu ji chci vzít
akorát se to na mně jaksi nepodepsalo (chuckle) , psů se nebojím, spíš mi skoro chybí dostatečný pud sebezáchovy… ale většina psů zatím ze mne asi nějak vycítila můj vřelý vztah k nim a nechala se drbat a hladit
díky výchově zdejších psích Zvířetníků už se ale u cizích psů nejdřív zeptám, jestli si pséka můžu pohladit, když mě až svrbí dlaně (inlove)
Hlásím se do klanu Kousnutí-nebojaví. 🙂
Bojící se lidi zřejmě trochu jinak smrdí (strachem) a dělají divný pohyby, jak už píšete všichni dole… v podstatě nemám co dodat.
Jj, taky jsem kousnutá nebojavá. To bylo kdysi ráno. Svištěla jsem jednou pražskou uličkou do práce a proti mně běžel prťavec uštěkaný (myslím, že se jim říká srnčí pinč) a za ním domovnice s koštětem. Já blbka se předklonila (že ho zachráním) a mírním situaci dotazem:“ Co jsi provedl?“ No, on si to vysvětlil jako tu nejzoufalejší situaci, protože už nemá opravdu kam prchnout a ham. Zakousnul se mi do lýtka. A vzala ho do sanice křeč. Tak to byla situace. Já poslední půnčochy a psa zakouslýho v noze. Ten se chtěl pustit a škrabal jako o život. Tak jsem mu držela přední i zadní tlapky, a přihlížející taxikář nás odvezl na veterinu. Do ZOO. Všude jinde bylo ještě moc brzy. Jedna injekce to spravila (no, teda pidihafa si tam nechali na prověrku vstekliny a já dostala pigáro proti tetanu. Už jste dostali pigáro na veterině? Já jo. Ale už je to dáááávno. To se ještě nosily punčochy (blush)
Aaaaa, tak pigáro na veterině mi ještě nedávali. To je ještě lepší, než rentgenový snímek hlodavčí nohy, na kterém bylo velkým písmem napsané moje příjmení- potřebovala jsem ošetřit osmáka, který měl podezření na zlomeninu packy… 🙂
Zdeno, probůh, to je situace! Říkáš, že už je to dávno, tak ti snad nebude vadit, že se tady směju jak blázen! (rofl) (rofl)
Tak protitetanovku jsem v Zoo nedostala. Ale zlámanou ruku mi tam dával zvěrolékař do dlahy a jakési škrábance taky ošetřoval. To mi bylo osm.
Složité dětství. Mimořádně komplikovaná máma, téměř nefungující táta. Naštěstí táta-veterinář. Díky tomu jsem přežila dětství snad jen s přijatelnými šrámy na duši, protože … Jednoznačně zafixovaný vzorec – co zvíře to přítel, co člověk to nebezpečí. Ve čtyřech letech v okamžiku, kdy po úporném dlouhém pátrání chtěli rodiče volat policii(tehdy VB) a vyhlásit pátrání, našli mě spokojeně spící ve žlabu, ale ne u telat nebo dojnic, ale býků!! Několikametráková zvířata mě olízala a ofuněla, pak asi usoudila, že potřebuji klid, tak se taktně vzdálila, co jim řetezy dovolovaly. Krávy na pastvě mi dělaly společnost přímo úžasnou, pak mě adoptovaly, tož jsem mezi spícím stádem pospávala s hlavou na jejich mohutných banděrech, poslouchal škručení trávícího procesu a nechala se šlehat jejich ocasy, Babička pak marně přemýšlela, proč mám kravince ve vlasech.
Jen ty mouchy teda otravovaly, a taky hovada. Hlídacímu psovi jsem vyprávěla pohádky a bylo fajn. A víte, jakého jediného, v těchto zeměpisných šířkách běžného zvířete, jsem se bála a bojím dodnes? Husy domácí- a to ne hejna, stačí jediný exemplář a mám fakt tu „husí“ kůži.
(h) (h) (h) (f) (f) (f)
Hus se bojím také, mstím se jim za to tím, že miluju jejich ztučnělá játra! Foie gras (?) je prostě lahůdka. Mrchy jsou to, jednou mne pronásledovalo hejno a poštípaly mne tak strašně, že se to hojilo asi čtvrt roku. Od té doby se bojím byť i jen jedné osamocené! A taky rozježeného kohouta. To měla babička jednou na dvoře takového rváče, byl tak nebezpečný, že jednou dědovi vletěl na hlavu a kloval ho, děda ho srazil, chytil a za 3 hodiny byla polívka.
Taky se bojím hus..jednou mě jako malou,nahatou holčičku,co se houpala v sadu na houpačce, napadl houser, než tetka doběhla, vypadala jsem strašně, jen jsem si ručičkama chránila obličej a řvala jak tur..houser byl druhej den k obědu….a štípance se hojily moc dlouho, vypadala jsem jako týrané dítě…
Husa je jedno z mala zvirat, kterych se bojim. Bojim se jich vic nez treba hada. Chet mne naucil hady rozpoznat, resp. naucil mne asi 2 – 3 jedovate hady, co tady mame, a jak zareagovat, kdyz by se nejaky octnul v me blizkosti. Mam pred nema respekt, ale nesilim. S tema husama to bylo tak – kdyz jsem chodila pesky do zakladni skoly, tak na navsi se obcas pasly husy. Vetsina decek byla na husy zvykla, ja ne. Decka a husy se mijely bez povsimnuti, jen ja, kdyz jsem videla husu, jsem zacala padit a delat rukama vetrnik. Coz husy zaujalo a nasledovaly mne az ke skole. Jednu dobu jsem se navsi vyhejbala a chodila do skoly humnama kolem dost frekventovane silnice bez chodniku. Jednou rano mne tam nacapal otec, kdyz jel na sluzebni cestu do Prerova. Tak pak se mnou nekolik dnu chodil pres naves do skoly, a nesmela jsem delat vetrniky a husy mne nechaly v klidu. Ale dodnes k nim nema kladny vztah (akorat na pekaci). Pres cestu od naseho domu je rybnik, kde sidli velke hejno kanadskych hus. Ty jsou v pohode, drzi se u rybniku a libi se mi, kdyz vzletnou a formuji V a zalostne kejhaji.
Takze ono to mozna opravdu je nejakym neprijemnym zazitkem z detstvi.
Sem se přilípnu, protože ač jsem jinak zvířátková, tak z hus mám respekt – v pěti letech mi houser ze sousedovic hejna vletěl
na hlavu a štípal mě do krku, dokud mě nevysvobodila sousedka, takže si husy, ale i labutě držím trochu na distanc….
Já se bojím kohoutů. Jednou mě tak zřídil, že jsem byla samá modřina. Nějak druhý nebo třetí den jsem byla shodou okolností objednána k lékaři. Pan doktor si mě prohlížel 8-| a ptal se od čeho mám modřiny. :O Já na to, že od kohouta. Pan dr. podezřívavě |-( ,,od kohouta, jó, od kohouta?“Nevěřil. (shake)
Já jednou o kohouta přerazil tyč od záclon. Kohout chvíli ležel, ale přežil. Nakonec jeho agresivitu vyřešila sekera. Na chovatelských výstavách bývají i slepice. Když přivezou takové vzrosté kohouty, raději se držím dál.
Re: Mně by velmi zajímal původ strachu ze psů, potažmo ze zvířat vůbec
Aleno s Maxem, původ fobií je u všech v zásadě podobný, včetně canisfobie. Traumatické zážitky z dětství – tyto fobie mohou (nemusí) postupem času samy vymizet. No a potom poruchy osobnosti, tam je to horší.
lidičky tady je krásně (nod) Od rána svítí (sun) , díky tomu je teplo, všude sníh (obleva na něj nestačila) – takže čistý psisko (wave) . Oba s páníkem jsme v jednu přiletěli domů – popadli Kosatici a vyrazili na hodinu do lesa… On teď jel zpátky do procesu a já jdu „překlápět“ předměty na příští rok. Ale to můžu naštěstí doma (nod) Jsem ráda, že to tak parádně vyšlo (happy)
V jednom ústavu, který stál nedaleko od našeho domu měli hlídacího vlčáka. Překrásný pes, plavý, hodně světlounký a obrovský. Ale byl neustále na řetězu a štěkal na všechny, kdo šli okolo a cenil tesáky, prostě k němu se přiblížit odvážila jen jedna ze sester, která ho krmila a občas ho vzala na procházku, ale skutečně jen občas, takže ten chudák byl pořád na tom řetězu. Jednou k nám přijela kamarádka z Prahy na zimní prázdniny a ona žila s babičkou a maminkou, obě jí nabalily strašného jídla jak na cestu, tak i pro pobyt u nás (asi se bály, že se u nás nenají). Z cesty jí zbyl nedojedený řízek. Pokud to fakt byla jen třetina, tak se asi najedl i ten, co seděl vedle, protože ta třetina vážila asi 20 dkg. Když jsme šly od vlaku do našeho domu, tak jsme musely projít i okolo ústavu a toho psa, už ani nevím, jak se jmenoval, je to asi 40 let stará historka. Evča třímala v ruce ten nedojedený řízek a spatřila vyceněného vlčouna, praštila s taškou a vrhla se k němu se slovy „ten je nááááádhernej“. Akorát vycházela nějaká sestra a vezla někoho na vozíčku a všichni jsme řvali „NECHOĎ K NĚMU“, zbytečně, už ho drbala za ušima. Já ztuhla a raději zavřela oči, abych neviděla, jak jí ten pes sežere a co se nestalo? Pes seděl jak beránek, nechal si od ní líbit úplně všechno, dlabal po kouscích, co mu dávala, ten řízek dojel i zbytek chleba a kdyby uměl, tak by vrněl. Podával packu, ocas mu málem uletěl, jak s ním vrtěl a vypadal, jako kdyby se smál na celý svět. Denně s ním chodila na procházky a když odjela, tak pes tam seděl asi 2 týdny strašně smutný. Nikdo z nás to nechápal. Sama psa nikdy neměla a ani mít nebude, nikdy to u jiného psa neudělala, prostě najednou se zbláznila a šla ochočovat.
Holt laska na prvni pohled obcas funguje i mezidruhove 😉
Zano, všechno nejvíc nejlepšejší a ještě hodně krásných cest! (h) (y)
O víkendu mám omezený přístup, tak alespoň se zpožděním.
A hokejistovi (bez)hřívnatému (chuckle) také hodně úspěchů a tak vůbec. (y)
Dee, jestli se nepletu, tak jsme se viděli v Ostravě na výstavě (psů)??? Každopádně nabízím možnost zkoušky komunikace se psy od velikosti střední po kapesní. Tobě i synkovi. Když tak písni přes hady a domluvíme se co a jak.
Moje ČTN se kdysi psů bála přímo panicky, naše Fila jí vysvětlila jak to je se psy (škoda, že už není) a tchýně má teď psa svého (příšerně zpovykaného jorkšíra).
Když už tu řešíme psy, nevíte jak je u Švehlových v Klokánii?
Naposled vím, že Jirka šel spát se psy do garáže. Teď am mají vnoučata v nějakém značnějším počtu, tak asi nemají čas ani vypít kafe, natožpak internetit.
Nevím jak nazvat můj vztahk cizím psům. Zvířata mám obecně ráda, ale k cizím se nevrhám. Pokud mne zvíře nějak výrazně zaujme, tak na ně maximálně promluvím. Až když dá najevo naprosto nepřehlédnutelnou náklonnost, tak mu dám čuchnout kruce a pohladím, přičemž se snažím odhadnout pána, jestli mu to nevadí. Rysík zvířátka miluje, ale taky se k nim nevrhá. Má k cizí zvěři stejně rezervovaný vztah, jako k cizím lidem. Zhruba po půl hodině je uzná za své a pak k nim klidně vleze pod stůl, jako předvedl na venčení. Jsem tomu moc ráda, protože ho nemusím tolik okřikovat. Pokud s Rysíkem na volno míjíme psa na volno, snažím se prostě být blízko a „číst psa“. Nechci do jejich míjení zasahovat, ale zase nechci nechávat Rysíka bez mé ochrany. A jemu to vyhovuje, když si jde takový pes čuchnout, tak mi prcek zapluje za nohy a já převezmu komunikaci se psem.
Ve skutečnosti jsem se takových psů dřív bála, ale nějak se to zlepšilo. Mám ke psům (koním, ale i kočkám) respekt. Nevnucuju se. Pokud se chce kamarádit, tak s nadšením přijmu, ale musí chtít to zvíře. A cizí zvěř nekrmím (teda šelmy ne, kopytníky ano), jestli se mnou chce kamarádit, tak ne za úplatek. Navíc si myslím, že to není dobře, když pes bere dobroty od cizích.
K cizím se nevrhám, hm, já taky ne a přece se mnou chtěl z liberecké ZOO odejít pancéřovaný nosorožec, kterému jsem se velice líbila. 🙂 Jen jsem pak přemejšlela,co na mě viděl? (angel)
1 (*) (bat)
Sharko! (rofl)
Prostě jsi neodolatelně přitažlivá! Proč sis ho nevzala s sebou? Víš jaká bys byla hvězda v sídlišti – chodit na procházky s takovým živočichem, to by bylo něco. (happy)
No, do auta by se nevešel a jet na něm z Liberce do Pardubic..to by mohlo být kvalifikováno jako týrání zvířat.
Nosorožec tam stál předníma opřenej o tu bezpečnostní silnou zeď (val) a v mozečku mu to šrotovalo,jak ven…ale když jsem ho podrbkala na té jeho držtičce, tak si jen chrochtala funěl a pořád mi rval tu velikou palici přes ten val, abych drbala dál…a to všechno u cedule – Pozor,velmi nebezpečné zvíře. A já mu takovým chraplavým hlasem vyprávěla,jakej je báječnej chlapík a že je nejkrásnější v celý ZOO a že má tak něžný ouška a nádherný vočíčka. A ani mi nikdo nevynadal,že na něj sahám. (angel)
už tady není – byl tu sám… a tak ho poslali tam, kde má kámošku (inlove) I ostatní (normální) nosorožce odvezli. Myslím, že je to rozumné. Možná, že jsi mu někoho připomněla, prostě tě měl rád (u)
No, to jsem ráda, já si říkala,kam mi zmizel. Ten jeho ošetřovatel na to koukal jako blázen, říkal,že je to náladovej a vzteklej patron, ale na mě byl neskutečně něžnej. Pak si tam tak podusával a snažil se vyrazit dvířka a když to nešlo,tak přelézt ten val..to taky nešlo. .ale když jsem se k němu 2x vrátila, byl to nejšťastnější nosorožec pod sluncem. Tak jsem raději zamlčela, že tam pár let před tím, tahali slona z příkopu taky kvůli mě, protože slon chtěl můj pomeranč a já ho nechtěla hodit, tak vlezl dolů, nějak se tam zašprajcnul a nemohl nikam, ale mrcha jsem nebyla,pomeranč dostal…jak ho dostali ven, to nevím (angel)
Milá DEE, ačkoli jsem se nikdy v životě ani náznakem nebála jakékoli obludy chlupaté či nechlupaté (teda pavouky nemusím, ale přežiju), zcela tě chápu. Tvůj článek je velmi poučný.I v mém okolí je několik psů, kterým nevěřím a při setkání s nimi jsem ve střehu. A několikrát se mi to opravdu vyplatilo.
Ovšem na odnaučení strachu ze psů je bezkonkurenční naše smečka (inlove) . Oni prostě vypadají naprosto neškodně už od pohledu. Buffinka si nedávno dokonce zahrála na hafíka protistresového a pomohla několika dětem překonat – do té doby prý nepřekonatelný – strach ze psů. Měla jsem ji sebou na jednom z Pétiných tréninků, byla s námi i v šatně. Tam funguje tak, že obejde všechny přítomné, pozdraví a pak sebou práskne uprostřed místnosti a čeká, kdo ji přijde podrbat (angel) Je tu ovšem pár dětí, co jsou z pejsků fakt vyděšené… Tak se kolem ní sesedly ty, co ji znají a začaly ty bázlivé hecovat. Ty se nakonec za mojí asistence postupně odhodlaly a zjistily, že je vlastně super mít takovouhle dlouhou chlupatou kámošku 🙂 Jejich maminky nevěřily vlastním očím. No a když jsem pak během tréninku stála u mantinelu s Buffinkou v náručí, aby viděla, každou chvíli se objevila nesmělá dětská tlapka, jejíž majitel zrovna upadl a potřeboval utěšit, a zavrtala se jí do srsti.
Držím palce, abys taky našla toho pravého čtyřnohého kamaráda!
Mladší neteřka se taky bála psů. Přesvědčit ji, aby si podrbala štěně Borůvku, byl ze začátku problém. Nakonec zjistila, že pejsek je veeelmi drbací a dneska mají vlastního kavalíra. Spává zrovna s ní v posteli…. (chuckle)
Tak Kavalírci jsou kapitola sama pro sebe. Roční Tobiášek mojí sestry je prostě neodolatelnej (inlove) To jeho neúnavné radování donutí k úsměvu každého 🙂
Zdravím zvířetnický lid (wave) taky jsem coby dítě byla kousnutá psem ( 16 stehu v oblečeji a injekce proti vzteklině do břícha (puke) (puke) ) Leta jsem se psů bála,pak mě kamarádka téměř ve třiceti letech odnaučila. Obrdogou Cézarem (smirk) Strach zmizel, nicméně určitý respekt zůstal a mstivá CD mi po letech přidělila psa vetaje čistokrevného ,dominantního, svéhlavého…. Zvládnutí jeho a nás, to je na článek…
Ano, milá Akden (inlove) , to je určitě na článek! kdy vyjde? (chuckle)
Pro Petru s Barrym (dolů se to už nevešlo 🙂 ) Máš pravdu, mě by také nikdy nenapadlo si třeba teriéra pořídit 🙂 Ale i při této výchově si držím pozici vrchního psa… mé příkazy platí, mohu se psem udělat vše, co považuju za nutné – i otevřít tlamu a sebrat nevhodnou kořist 🙂 Pokud vím, tak z mých psů na mě zavrčel jen jednou Kazan – byl mladý a měl kost. Už to nikdy nezopakoval. Výprask dostali psi jen jednou a to mrtvou slepicí 😛 – poté, co jich Kazan devět zakousnul (nebyla jsem doma, někdo nám rozstřihnul nový plot a hejno sousedovic slepic se obvykle popelilo před naší brankou…) Takže ta výchova úplně volná není 🙂
Jinak Petro, byla bys tak hodná a napsala, jak jsi to odnaučovala psa běhat za zvěří? Stěhujeme so domů a tedy budu muset opět čelit všudypřítomným srnám, bývají často jen kousek od naší zahrady a pro Berry to bude úžasný objev, obávám se… Tady jsme z vysoké potkali jen jednou dvě laně, jinak se zvěř stahuje do soukromých lesů, takže nemáme natrénováno (narozdíl od cyklistů a jezdců na koních 🙂 )
Kazan měl pravdu, ty slepice tam neměly co dělat, 😉 jak se má na to jeden pes tvářit. to by musel mít (angel) chtěl udělat jen pořádek, jen je znehybněl a už ho nemohly rozčilovat, 😀
U Rockyho? Když mi poprvé zdrhnul, tak jsem se mu i s Bardou schovala a nechala ho pořádně vycukat. Až už jsem viděla že opravdu strachy neví kam a mohl by v panice zdrhnout do pryč, tak jsem se mu nenápadě ukázala, prostě „když si sám nevíš rady, tak se snaž abys sám nezůstal“. To stačilo. Samozřejmě jsme pracovali na přivolání a zastavení, na celkové ovladatelnosti.
Pro tebe by bylo dobré při prvním setkání se zvěří mít Berry na vodítku (předpokládám že Kazan nehoní), tím že ty i Kazan zůstanete v klidu a jí nedovolíš vyběhnout, máš velkou šanci že pochopí. Dál už to záleží na vašem vztahu a na detailech její povahy – jestli bude chtít zdrhnout od své smečky, jestli zabere na povel,… Rozhodně se dá doporučit jištění stopovačkou, ale pes v žádném případě nesmí zdrhnout s ní. Hodně by ti měl pomoct Kazan, tím že půjde Berry příkladem – pokud se pletu a Kazan zdrhá, máš naopak velký problém, protože Berry si ze strýčka bude chtít vzít příklad.
Kazan je prevít a vyběhne, i když se hned vrací. Já ale nechci, aby ona vůbec vybíhala… A tak nevím – cvičit ji ze začátku samotnou? Ona si nás jinak hlídá, tady v lese neutíká, i když vidí někde dál psa a já ji neodvolávám (tady je to normální, všichni psi jsou v lese i na loukách na volno a vzájemně se navštěvují), tak poodbehne jen takových 50 m, potom se zastaví a čeká… víc se nevzdaluje. Přivolání má slušné – co je v pubertě, tak ne stoprocentní, resp. když nečekám, že by poslechla, tak ji nevolám, ale schovám se a ona přiběhne vždy 🙂 Jenže tady je bezpečno, tady se dobře trénuje, protože mi nehrozí, že ji někdo zastřelí a živé ploty brání tomu, aby zvíře snadno vběhlo někam na cestu. Doma jsou myslivci a srny… a tedy i problém 🙂
Jedině mít oči na šťopkách a vidět tu srnku dřív a včas ji zarazit (né srnku, Berry). Ale má to jeden háček, ty naše potvory vždy zpozorní,??? co je, kde je???, že máme stát (devil). Teď nám poprvé zdrhla mlaďoška za srnkou, pochopitelně přesně podle hesla „jaká matka, taká Katka“ se k ní přidala i máma. Naštěstí v hluboké oranici neměly na srnku šanci a vrátily se…
hmm, no buď ráda že Kazan aspoň neutíká daleko. Zezačátku bych buď oddělovala nebo měla na vodítku oba. Obávám se ale že bude potřeba nějak zvládnout Kazana – Berry bude mít velkou snahu kopírovat. Co si mám představit pod „hned se vrací“? Otočí se na deseti metrech? Na padesáti? Do pěti minut? Protože deset metrů bych neřešila, cokoliv víc už je na průšvih.
Pokud máš dost času, brala bych je hodně každého zvlášť a cvičila přivolání a zastavení – tak aby to psa nenudilo, neopakovat do zblbnutí, ale aby reagovali rádi, rychle a hned, v každé situaci. Pokud čas nemáš, měj vždycky jednoho na vodítku, v okamžiku kdy by ten volný běžel do pryč se s tím uvázaným rozběhni na druhou stranu. Zkus na tom v rámci možností pracovat už teď – zastav je když se rozběhnou za psem (nevadí že tam ani nechtějí doběhnout), zastav je ze hry (a nabídni jim hru s tebou), prostě jim vecpi do hlavy že je potřeba na povely reagovat, a to hned. Postupuj po krůčcích které zvládnete, nechtěj najednou to nejtěžší. Neopakuj povely. Jestli venčíš vždycky oba a tady bys chtěla oddělovat, začni s tím taky už teď.
Venčení zvlášť už praktikujeme, protože Kazanovy bolavé klouby (zvlášť v bahně) nedovolují tolik pohybu a takovou délku procházky, aby to Berry stačilo. Na ranní dlouhé jsou vždy oba, odpoledne je to různé – podle toho, jak na tom Kazan zrovna je. Kazanovo vyběhnutí – řekla bych, že běží tak 100 metrů a pak se vrátí. Ale těžko říct, už mi dlouho neutekl (srny tu běžně nejsou 🙂 ). Možná by bylo dobré mít Kazana na vodítku a Berry na volno – ona se bez něho (zatím) cítí nejistá, tak by to třeba potom šlo upovelovat. Navíc Kazanovi by delší vodítko nemělo vadit, stejně už toho na vycházce tolik nenaběhá.
My bydlíme skoro v lese a nemáme oplocené, jak jsem už psala několikrát. Psi se naučí respektovat hranice. Nevím, jak to bude dál s mlaďasem, bude mu teď rok ale zatím se do deseti metrů na ,,zůstaň“ vždycky zastavil a sednul. To je jasný, že to nemusí být vždycky, ale zatím ani jednou neutekl za srnkou, to spíš by se vydal na procházku přes silnici s kocourem. Že mu třeba najednou půjde mozek na výlet /jak mi říkala Eva Ž / je možné. Ale byl byl by to mazec. To bych ukruňě na něj řvala a to kolie nemají rády. Ne, když by se vrátil sám dobrovolně, to bych mu řekla, že se to nedělá ale kdybych pro něj musela někam jít. To by mu kůže byla malá jak bych ho vykrákala.
S tímhle pozor – když se pes vrátí sám, můžeš ho maximálně nechat chvíli počkat než ho pustíš domů (ale nedoporučuju, musí se to umět dobře odhadnout a lehce se může stát že se pes prostě sebere a zmizí podruhé). Když si pro něj jedeš k někomu kdo ho odchytnul nebo když ho někde uvidíš a přivoláš, taky nemáš co řešit a neexistuje trestat. Jediná situace kdy si dokážu představit účinný trest je když psa „nějak“ (ale jak?) odchytíš – jenže to má druhou stránku, totiž tu, že příště ho neodchytíš.
Takže řešit v okamžiku kdy pes zdrhá, ne až už je zdrhnutý nebo dokonce až se vrací. Po zdrhajícím psovi skočím, hodím cokoliv (nejlépe těsně před něj), zařvu… Opravdu hodně pomáhá stopovačka neustále psem tažená. Pes je buď na krátkém vodítku nebo táhne stopovačku, nikdy jinak. Hlídám abych byla schopná stopovačku kdykoliv zašlápnout, nepustím psa dál kde by s ní mohl zdrhnout. Až už delší dobu pes dělá co má i bez použití stopovačky, začnu pomalu uvažovat o jejím zkrácení – neodepínat najednou! Ale nikdy, NIKDY pes nesmí zdrhnout s připnutou stopovačkou!
Mám už třetího (dog)
Tohle prosím v žádném případě neber na sebe, ale znám lidi co i po třiceti nebo více letech v kynologii dělají velmi hrubé chyby… i proto mám radši psy, kteří chyby neodpouštějí – takový pes tě aspoň posune dál, tedy pokud chceš.
Petro, nemám patent na rozum to vůbec ne a nejsem žádná netýkavka, každého tady s chutí přečtu. Když potřebuju poradit, protože každý pes je jiný, tak se obrátím na Evu Ž. a když ohledně kytiček, tak na Xerxovou. Zatím se mně to vyplatilo.
O.T. Sharko, můžu poslat mailík (e) ?
Mně by velmi zajímal původ strachu ze psů, potažmo ze zvířat vůbec. Myslím, že já jsem důkaz toho, že to v některém případě není ani výchovou, ani špatnou zkušeností. Rodiče se zvířat sice nebáli, ale ani k nim neplanuli nějakou láskou. Moje výchova v tomto směru byla, řekněme, neutrální. Ale jako dítě mě kousnul pes (mojí vinou, strkala jsem ručičky skrz plot), jako dospělou, před cca 10ti lety mě pokousal pes dost, přesto se jich nebojím. Nebojím, nebo neštítím se asi žádného zvířete, naopak, všechny je mám ráda, kdyby to šlo, chovala bych kdeco. Já se tím nevytahuju, prostě to tak je, ale čím? Geny?
Ovšem na druhou stranu chápu lidi, kteří se bojí, respektuji to a Max mimo vesnici chodí prostě s náhubkem. Jednak proto, že se bojím myslivců a doufám, že si přece jen rozmyslí střelit po psovi s náhubkem, jednak si umím představit, že se někdo pořádně lekne, když na něj z křoví vykoukne ta jeho obří palice. A že mu dodá trochu klidu, když bude onáhubkovaná.
Muhehe! Nevím, zda by mi dodalo klidu, kdyby na mě jukla z křoví hlava jako kredenc s náhubkem. (wasntme) (rofl) Asi bych si řekla Ajajaj!, zvíře je nejspíš nebezpečné, když musí mít náhubek. (chuckle) Přitom Max je zlatíčko přátelské, jen trochu dost velké. (chuckle) (h) (dog) (h)
Ale vážně, já se také zvířat nebojím, na druhou stranu je zdaleka všechny chovat nemusím. Tak nějak mě nenapadá, že by mi mohla něco udělat. 🙂 Ale u mě absence strachu ze zvířat spíš souvisí s nízkou hladinou pudu sebezáchovy obecně.
S tím opačným efektem náhubku (bat) mě to napadlo taky, ale konzultovala jsem s okolím a jednoznačný verdikt zněl, že náhubek je uklidní. Ono je fakt, že v dnešní době se nedá spolehnout na rozum páníčků a pes s holou hubou nemusí znamenat, že neublíží.
Jinak dočítám tvoje stížnosti na (cat) Rozárku a musím říct, že ti to sice nepřeju, to rozhodně ne! Ale když už se stalo, nebudu zastírat, že mě to nepotěšilo. (chuckle) Tedy to, že ještě někdo má tak zlobivou kočku. Co se to letos urodilo za koťata?
Mrnice například v sobotu rozbila skleněnou misku přesně ve chvíli, kdy ve dveřích stál synek se dvěma dětmi. Střepy se rozletěly po celé kuchyni, takže na návštěvu ve dveřích jsem místo přivítání zaječela Stůjte! a začala zběsile zametat, luxovat a vytírat, protože mimo jiné Lilinka ještě nechodí, jenom leze a já už viděla (tmi) jak jsou všichni pořezaní. Já bych tu potvoru kočičí přetrhla! Jenže ona na tu linku vyskočila přece proto, aby se mi zblízka zadívala do obličeje, dychtivě a oddaně. Ach jo.
Hmmm, Ali (inlove) , tak to je moje Mrňa si vyskočila do misky nad digestoř proto, aby si zblízka dychtivě a oddaně prohlédla krabičky sirek, které jsem tam léta chovala v takové speciální misce. Pak se je pokusila odcizit vycvrnknutím ven a úplně nešťastnou náhodou, za kterou vážně nemohla, se jí podařilo misku shodit na zem – a dál je popis stejný, pouze s tím rozdílem, že já jsem, vnučky nemaje, řvala na ostatní zvěř včetně Rozinky, která se ke mě přišla utěšit z leknutí. (nod)
Vaveeeeeee (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (h) (h) (h) (h)
Zpětně teď přemýšlím, jak jsem mohla přežít dětství na velkém hospodářství na samotě, kde jsem byla v denním kontaktu nejen s domácími, ale i divokými zvířaty. Je jisté, že mi to do života hodně dalo, zvířat se nebojím (vím, že by to vycítila a to je špatně), jen mám před nimi, zejména těmi neznámými, respekt.
A dovoluji si ještě dodatečně popřát všechno nejlepší naší nejsvědomitější strážkyni pokladu! (f)
Já jsem se psů taky vždycky bála, hodně. Dokonce tak, že když jsem jako dítě šla s mámou po ulici a šel tam taky někdo se psem (lhostejno jakým), dokonce i na vodítku, tak jsem buď úplně ztuhla nebo začala tak vyvádět, že jsme museli přejít na druhý chodník. A třeba do obchodu, před kterým byl uvázaný pes a čekal na páníčka, bych byla nevkročila ani náhodou, tu překážku v podobě psa jsem prostě nedokázala překonat. Přitom mi nikdy žádný pes nic neudělal. My jsme prostě nikdy neměli žádná zvířata, takže já jsem neznala jejich reakce a chování a psi mi přišli nepředvídatelní a nebezpeční. Ostatně, bála jsem se i koček. Ty jsem taky znala jen „z druhé ruky“, když někde u někoho náhodou byly, a mě v dětství vyděsilo to, že když mi kočka skočila na klín, zároveň mě při tom poškrábala, jak zaťala drápy – no pochopitelně, aby nespadla, protože já, jak jsem se bála, tak jsem instinktivně uhýbala, takže kočička se musela nějak pevně zachytit. Přitom bych byla paradoxně tak ráda měla zvířátko, psi se mi celkem líbili a po kočičce jsem přímo vášnivě toužila. Moji rodiče ale po celou dobu mého dětství nepovolili a když už jsem byla dospělá a mohla si dělat „co chci“, tak jsem si podvědomě vždycky našla důvod, proč si zvíře zrovna v tu chvíli nemůžu opatřit. To trvalo čtyřicet !!! let a pak jsem dostala kocourka a byla jsem polapena. Samozřejmě jsem okamžitě zjistila, že se není čeho bát. A zjistila jsem taky, že ten panický strach ze psů nějak léty vyprchal. Jsem sice člověk spíše kočičí, ale psů už se nebojím, nepřecházím na druhý chodník a když jsem ujištěna, že nehrozí katastrofa, tak se s nimi taky ráda poňuchám. Zůstala ve mě určitá mírná ostražitost vůči psům, ale lehce ji zvládám a nemám s ní už problémy. Jinak bych nevkročila ani do čekárny na veterině, že 😛 .
O hlupácích, kteří se pasují na psí páníčky, raději nemluvím. To je kapitola sama pro sebe. Všichni naštěstí nejsou takoví.
Taky off topic – pomoc s výběrem psích útulků
Ahoj Zvířetníci, omlouvám se, že plevelím, ale myslím, že je tady dost odborníků přes psy i psí útulky a tak bych vás chtěla poprosit o radu, respektive o tipy.
Momentálně vymýšlíme na Fleru novou akci, už je rozhodnuto, že bude věnovaná psům. A teď budeme vybírat konkrétní útulek. Zatím máme v návrzích útulek ve Skřivanech, kterému jste pomáhali vloni i vy.
Máte nějaký tip na útulek, který by si podle vás zasloužil pomoc? Mělo by to být soukromé zařízení, které chod financuje z vlastních zdrojů a darů od drobných dárců, tj. neměli by dostávat finance od obce nebo kraje. Samozřejmě měl by to být dobře fungující útulek, s dobrou péčí, hygienou, měla by být snaha o umisťování zvířat. Lepší by byl nějaký menší útulek, kde by ocenili příspěvek řekněme ve výši cca 10.000 Kč.
Pokud byste měl někdo tip na nějaký takový prověřený útulek, byla bych vám moc vděčná! (rose1)
A ještě dotaz, má tady někdo osobní zkušenost s psím azylem Rita u Kladna? Mám o nich protichůdné informace…
Zuzo, tady má nejlepší přehled PetraK, ale už jsem ji tu dlouho neviděla
kdybys chtěla, já ti můžu z fóra vytáhnout útulky, které byly „ve hře“, když se diskutoval cíl Zvířetnické pomoci – ale bez jakékoli mojí osobní znalosti nebo zkušenost
Bedo, byla bych Ti neskonale vděčná! (inlove) V pésanech fakt nemám vůbec přehled… A mohla bys mi dát i kontakt na Petru, máš-li? Když tak mailem.
Holky, jenom malej, nesmělej tip: zkuste zvážit Slovensko, prý je tam situace velice neutěšená.
malé, ale naléhavé OT: http://jarmark.idnes.cz/zvirata/psi/hledame-domov-dvou-psim-sourozencum-dvi-/JarmarkAd.109504.idn
Já jsem se psů odjakživa bála, později to přerostlo v zavilou nesnášenlivost – to když mi dítě dvakrát pokousali (vždy vlčák)…jednou byl následek otisk zubů na hrudníku, přes dvě vrstvy oblečení (!), podruhé prokousnutá ruka skrz naskrz…Skákání na spolucestující ve výtahu, strkání uslintané tlamy do tašky s nákupem…ječení v bytě…a všudepřítomné nechutné hromádky…byla ze mě téměř protipsí aktivistka, neváhám se přiznat že i se stále připraveným pepřákem…
Toto bojovné období mi vydrželo až do loňska – pak už mě měl osud zjevně plný zuby a přišel Otíček 😀
Takže sbírám ty hromádky, tahám slintu od nákupních tašek (páč těm nebohým lidem fakt rozumím)…pepřák si beru jen do politicky korektně neoznačitelných oblastí…a nebojím se snad ani těch vlčáků. Akorát mě místo psů začli pít krev jejich páníčkové (rofl)
Milá Barbucho (inlove) , tohle je úžasný příběh v geniální zkratce (rofl)
Děkuji, děvčátka (h) Je to zkrátka prostinký příběh, kterak barbucha ke štěstí přišla, no.
Já ač pokousána nedbám a psy miluju. (inlove)
Úžasný příběh! (y) Taky pár takových znám.. (happy) (sun)
Omlouvám se, zrovna jsem v práci zahrnuta prací, takže nemůžu reagovat jednotlivě.
Můj strach se netýká všech psů, cestou do práce potkávám obrovské psy, jdoucí do služby (chodím kolem krajského soudu) a nikdy jsem z těchto psů strach neměla. Bratrův retrívr mě miluje a já jsem ochotna si s ním hrát a mazlit se, zkrátka vše, co chce.
Problém jsou malí psi, kteří si na mě zřejmě léčí mindráky, za vydatné pomoci svých páníčků, protože věřím, že normální majitel by svého psa okamžitě umravnil a takové chování by nedovolil.
Věřím, že svého případného psa za pomoci mažela zvládnu a že chudák nebude. Přeji hezký den
Takže si pořídíš středního nebo většího psa..že bys konkurovala Betě Xerxovic, to nepředpokládám..jakou rasu chceš?
Jenže co uděláš když si nějaký ten uřvanec bude chtít léčit svůj mindrák na tvém psovi? Strčíš ruku mezi dva seznamující se nejisté psy? Zabráníš agresorovi aby tvého psa napadl? Sundáš jej za každou cenu, když se nepovede napadnutí zabránit? Nebo ztuhneš a budeš se jen dívat jak ti ze psa dělá trhací kalendář a čekat až zasáhne majitel agresora?
Tuhle situaci znám na vlastní voči i kůži..jizvy budu mít až do smrti…ale kdyby to zase byl můj pes, narvala bych je tam znova..možná o něco šikovněji, ale narvala.. (think)
Ruce mezi tlamy strkat jen když se do sebe ještě nepustili – až už jsou v sobě, tak nekoukají do čeho koušou!
A hodně záleží i na tom jak to zvládneš psychicky – moje mamka v létě vcelku správně sundala z Bardy útočícího akitu (pak ho pustila a znovu sundala, ale budiž), jenže potom se psychicky sesypala a když jsem přilítla domů, tak se klepali oba. Jak jí pes do té doby jakž takž fungoval, v tu chvíli se pro něj stala vzduchem, takže to bylo v podstatě jejich poslední společné venčení. Naštěstí si ho můžu brát do práce, 10 hodin bez venčení by bylo fakt moc.
Uchopit za ocas a zvednout do výšky. Pokud je ocas kupírovaný, zvednout za zadní nohu. Pokud je pes zvíci dogy, tak tam radu nemám. Ale v této poloze se neotočí a nekousne do ruky. Sundávala jsem takhle z Maxe v létě pita, úspěšně, když nechtěl pustit ani ve výšce, ohonem jsem mu zakroutila. Bohužel byli psi dva a ten malej mu pokousal nohu, bohužel jsem si ho v zápalu boje (svého) nevšimla.
Taky jsme takhle rozdělovaly se sousedkou kdysi naše dva vořechy, každá jsme držely ve vzduchu svého a jelikož se nechtěli pustit, donesly jsme je tak až pod kohoutek s vodou. Ale spíš jsme se smály, ono to nebyla nebezpečná rvačka, prostě si pánové něco řekli (jako chlapi v hospodě) a vjeli si do chlupů.
Já jsem nemožná, jedno bohužel prosím škrtnout. Proč to po sobě nečtu? TOLIK zas nespěchám. (headbang)
u mě se servali NO, my byli napadeni..každej okolo 40 kil..tak zvedat je fakt nešlo, navíc ten druhej,co nás napadl,utekl klukovi,asi 13ti letýmu, co vážil možná míň než ten pes…
Chytnout vzadu za krk (aby se nemohl otočit do tebe) a druhou rukou za slabiny, tak aby to bolelo. Psy typu jezevčík zkopneš (nezabít!). Nejhorší jsou malí rychlí, nedají se chytit ani nakopnout. Nejlepší je ale rvačce předcházet, proto právě cpu ruce mezi nejisté psy – mají zábrany kousnout do mně a buď můžou odejít nebo když už je nejhůř, můžu agresora rovnou chytnout dřív než budou v sobě. Pokud na nás pes letí vysloveně s chutí kousnout, jdu proti němu, k svému psovi ho vůbec nepustím. Tahání za obojek agresi zvyšuje.
rozhodující je chuť a odhodnání to řešit. Arona byla můj první pes, když byla asi 5-ti měsíční (docela kousek psa, ale skoro miminko (chuckle) ), tak ji napadla fena NO. Čubu jsem zvedla za stahovák nad zem (trošku pravda chroptěla (tmi) ) a polooběšenou přadala majiteli… Hrozně se divil, že se nebojím tak nebezpečného a zlého psa (který nesnáší feny – proto navolno a bez náhubku !!) Taky jsem se PAK divila… prostě jsem jen chránila moji maličkou psí holčičku… (chuckle) Šok se dostavil až později – hlavně když jsem zjistila, že ta čuba Aroně téměř překousla obojek… :O
Dneska mám tu výhodu, že mi každý otravující pes připadá malý a tudíž ho nekompromisně zaháním a myslím to vážně. Oni to ty mrchy vycítí… a na velkého psa s malou (ale naštvanou) paničkou se raději vybodnou. Prostě nechci dopustit, aby se doga naštvala na psy a já to pak musela složitě řešit… Takže prevence – raději každý potenciální konflikt řeším JÁ. Znamená to ale být vždy ve střehu… Ale je fakt, že malé řvavé „veverky“ neřešíme – ty jsou pod dozí důstojnost, takže těch potíží je malinko
Ze bych si zahral na hnidopicha? 😉
Jezevcika muzu zkopat (kopat a kopat az ho Zkopu … kdyz budu saďour nebo když to fakt jinak nepujde), nebo skopnout (shora dolu).
a jo, no fuj 😡 (blush)
I když, Zkopat majitele by většinou na škodu nebylo. Zatímco jezevčíkoida se snažím Skopnout sice rázně, tak aby neměl chuť se vrátit, ale zároveň rozumně, tak abych mu neublížila.
DOBRÁ ZPRÁVA – SNAD!! Omlouvám se, že zcela mimo téma – kdo si ještě pamatuje na Sluníčko – nalezenečka, fenečku černou maličkou, od prapodivné partičky ve zšeřelém parku „zakoupenou“? Tak
ta vyrostla v krásnou sebevědomou psí slečnu a od sobotního dopoledne má novou rodinu – snad. Samozřejmě s tím, jak já to vždycky chci, že budeme nějakou dobu v kontaktu a že když to nepůjde, pejska vrátí. Vypadali velmi sympaticky a bydlí nedaleko. Ale vždycky může být nějaké to ale… Tak držte,prosím, palce. Díky i za „frajerku“ Sunny.
Báječná zpráva
(sun) (dog) (h) (clap)
Prímaaa! (clap) (clap) (clap)
Pamatuju si na ni i na její příběh zachránění a nadále držím všechny palce, aby jí vyšel život v milující rodině! (y) (h) (y) (h) (dog)
(y) (y) (h) Držím palečky!
Držím (y) za celou moji smečku a Zitě posíláme všichni (h) a (f) a (sun) za to, jaká je a co dokáže!!!!!
Ano, vzpomínám si dobře, a moc držím palce, aby ten dobrý skutek byl završen nalezením šťastného doma pro všechny. Gratuluji a držím
OPAK strachu, to taky není nic moc dobrého. ]:)
Zažila jsem s manželem děsnou příhodu: šli jsme ve vedlejší vsi k řezníkovi, dohodnout nějakou službu, a neznalí poměrů jsme šli hlavní brankou přes zahradu. Proti nám se vyřítil PES, bernardýn velikosti malé krávy, sliny mu kanuly, pysky vytočené k uším a v krhavých očích vraždu. Já ztuhla, zatímco manžel, kráčející přede mnou, tu obludu začal drbat na těch vytočených pyscích, na čumáku a poplácával jí po hlavě se slovy „No-pocem, ty-seš.pěkněj-pejsánek“. Z okna málem vypadla řezníková a řvala Jéžišmarjá, stůjte, von je zlej! Ta psí nestvůra taky úplně ztuhla – to se mu asi ještě nestalo. A tak za doprovodu konsternovaného zlého psa jsme prošli přímo do obejváku.
No zpět už nás vypustili pěkně zadem přes dvorek, chichi…
Mě jednou takhle obejmul ,,zlej“ bernardýn, ale strašně mu páchlo z tlamy. To jsem si myslela, že mi nemůže nic udělat, ale že je to pořádnej pár kilo psa když stojí na zadních a předníma se opírá o ramena. No, neupadla jsem ani jsem se nebála. To bylo přivítání, zpátky už mě pustit nechtěl, to už u toho byla panička.
Obě naše děti vyrůstaly intenzivně se psem, takže sice věděly, že na cizího psa se nesahá, ale psi obecně je velmi přitahovali. No a to věděli se pochopitelně vztahuje k věku kdy pochopily co nesmí. Tudíž naše Kačenka, která plně chodila od 10ti měsíců v roce a čtvrt sice nemohla chápat co nesmí, ale byla velmi mobilní. Než jsem v samoobsluze zaplatila Kačka vysublimovala ven a já jsem jen ztuhla při spatření naší holčičky jak třímá obrovskou dogu kolem krku, čuba má hlavu položenou na její a paní za mnou mi špitala do ucha…ona je dost zlá….. Proč neměla košík jsem se ani neptala, nakonec proč jsem si nehlídala dítě se zase neptala ona. Kupodivu pes i dítě byly naprosto happy, čuba strávila zbytek procházky napůl v kočárku a já si od té doby intenzivněji hlídala dítě.
Dědovi se kdysi také něco podobného stalo. Poslali ho k někomu cosi dojednat. On přišel, nic zlého netuše vešel na území zlého psa, vše vyřídil a bez problémů odešel. Když se ho potom posílající „dobráci“ vyptávali (a prozradili, že tam mají zlého psa), tak jim vynadal, že mu to mohli říct předem, že se tam má bát.
Sem se přilípnu, protože se chci podělit s opačnou zkušeností – já od malička rodinu děsím tím, že se kámoším s každým psem – tedy aspoň z jejich pohledu. Já si osobně myslím, že pes, pokud není nějak pokažený týráním nebo špatnou výchovou, tak je na lidi přátelsky naladěn. A protože mám opravdu ráda všechny pesy i čičiny, tak jsem zatím „nenarazila“. Ale je pravdou, že nějaký můj šestý smysl mi vždycky řekne, že právě tenhle pesíš netouží se se mnou seznámit, a tudíž o to ani neusiluju. Tohle se mi však stane max. u jednoho ze sta. A taky mám tu zkušenost, že jsme přišli k nějakým manželovým známým a já jsem přes branku začala oběma rukama škrabkat jejich leonbergřici, aniž jsem ji předtím viděla nebo o ní slyšela. No a pánečci začali od domu ječet, že je hrozně zlá, ať na ni nešahám….. Přežily jsme to ve zdraví obě, já i pesa, která si to drbání evidentně užívala a neměla potřebu mi utrhnout ruku….
Zcela OT, promiňte pejskaři!
Zrzínek celou noc klidně spinkal na svém křesílku a ráno byl náležitě vyhládlý, takže zbaštil co viděl. Vrněl a dával mi celým kocourem najevo, že je v pořádku a nic se neděje. I hovínko udělal. Tak snad to byly opravdu jen ty zbytky té trávy, co ho v tom jeho žaloudku včera trápily. Baštil i sýrovou pastu a moc si pomlaskával.
Dneska nebudu moc nakukovat, protože mám po dovolené strašně moc věcí k vyřízení a jsem tu sama, paní asistentka onemocněla, technik jel na servis a tak tu budu řádit jen já. Večer to napravím.
Všem přeji krásný den i začátek týdne.
To je dobrá zpráva, Karolínko. (inlove) (y)
Jestli chceš ten šáchor, tak mi písni, vezmu ho na den D do práce a Ty si ho vyzvedneš. 🙂 Klidně dvě vzrostlé rostliny, a dál si můžeš snadno namnožit.
Chci, určitě a děkuji moc.
Já povezu Evě do ČEZu tašku s věcmi, které si u mne nechala, když jela domů autobusem a já ještě zůstávala na horách, takže bych to propojila, ČEZ je hned vedle Tebe.
Dám vědět.
(clap) a podrbkej je za mě všechny 3, hlavně mýho mouratýhop favorita 😉
Bezohledný majitel psa – jakékoliv velikosti – je sobec, pitomec :@ a způsobí lidem, kteří se bojí psů nebo je jen nemají rádi, velké trauma. Naše čubizna, když někoho potkáme, tak obvykle „hlásí“ a když ji umravním, že TO VIDÍM, tak dá pokoj a je-li na volno a potkáme někoho, tak si jí přivolám k noze a obvykle připnu na vodítko. Proč by se někdo měl bát, že svého psa neovládám?
I když je čubizna trubka, co by ublížit rozhodně nechtěla, nikdy nemůžu spolehlivě vědět, že nezareguje panicky a třeba ve strachu či nějakém hnutí její mysli (spíš mysličky) že se neožene zubem. když mám na chalupě vnučky a čubu, dbám na to, aby v zásadě nikdy nebyly holky samy se psem. Ovšem těžko to uhlídat, když si holky přilákají večer čubiznu do postele, že jo… A ona se šťastně zastele na peřinu a tváří jako součást povlečení, dokud jí neodlovím a nevyhodím, chichi…
Ovšem panické chování některých lidí, kteří strach neovládnou, samozřejmě psa ZAJÍMÁ – je to něco jiného, nového, není na to zvyklý a tak se jde jen dobrácky podívat, co to ten člověk vyvádí a proč. Pes to nějak vycítí a samozřejmě na to zareaguje. 😀
Máme kamaráda, který se psů BOJÍ – PANICKY – na čubiznu si zvykl a ví, že mu nic neudělá, přesto z ní má respekt a když naše pitomoučká čubizna, strakatá česká slečna Bony, na něj na uvítanou skočí, ten strach v něm je a on reaguje úplně jinak, než normální návštěva. Nikdy by jí třeba nedal mlsek, takové víčko od jogurtu, panečku, taková psí dobrota, to ten kamarád raději někomu předá, aby ho čubizně podržel a když jí má dát kelímek od jogurtu, to ho raději nechá stát na zemi, chichi… 😀
A tak si myslím, že když někdo NEMÁ 120% POTŘEBU ten strach zlomit, tak by si psa pořizovat neměl – pes musí, myslím si, VĚDĚT,. že jeho PÁNÍČEK je VĚTŠÍ pes a dominantní a že páníček VELÍ a pes poslechne. A NENÍ TO ve slovech, JE TO V MYSLI páníčka. Naše čubizna přesně vycítí, kdy jsem opravdu, opravdu naštvaná a mám na ní zlost a zejména má-li v hubě něco zakázaného. Čuba ví, že JÁ jí tu zubatou držku rozpáčím a vyrvu jí z chřtánu, co nemá sežrat a ona si to MUSÍ nechat líbit. A nějaké zatnuté psí zuby mi v tom rozhodně nezabrání! A kdyby si zkusila třeba zavrčet nebo jenom uhnout – no to by z ní zbyl jen mastnej flek – tak přesně tohle si ona myslí, chichi…
Milá Zdeno, říkáš to přesně, to se dá podepsat 🙂 Jáse snažím respektovat strach lidí a psy si před setkáním přivolávám. Kupodivu největší oříšek ve výchově představoval jezevčík Max. Přestože si obvykle lidí nevšímal a na velké psy neštěkal (dalo to práci, ale neučil se to), byl vždy fanatický obranář (ano, jezevčík!) a reagoval na bojící se lidi. jakmile jsem viděla, že ho někdo začal zajímat, bylo mi jasné, že se ten člověk bojí. Samozřejmě jsem si ho v takovém případě přivolala a on stejně nic nedělal, ani neštěkal, ale řekla bych, že si ten pocit převahy v hloubi duše vychutnával. Už tehdy jsem pochopila, proč jsou lidé, kteří se psů bojí, častěji pokousaní. Bylo to dost velké poučení a při výchově Nazgúlů už jsem postupovala jinak. Ne, že by to bylo až tak potřeba, protože oni jsou ti psi, kteří se k lidem nějakým způsobem postiženým (a strach jisté postižení je) odjakživa chovali naopak monehem pozorněji a ohleduplněji, než k ostatním. Myslím, že Myšátka by mohla vyprávět 🙂 Takže stejně se s teorií vrátíme ke klasickému – majitel zodpovídá za svého psa a každý by měl znát základy toho, jak se chovat k běžně „dostupným“ zvířatům… Fakt se divím, že se to ve školách neučí – děti by to určitě bavilo a mělo by to smysl 🙂
Velmi přesně popsáno. Vzpoměla jsem si na Dádulku. (h)
Chodila na volno a naprosto přesně poznala ke komu se jít pomuchlat, komu se vyhnout a koho přehlídnout jak krajinu.
Jednou se stalo, že nám naprosto neznámá slečna vidouc Dádul rozevřela náruč a nadšeně hýkala. Dádulka se k ní hrnula jako ke staré známé a k potěšení obou se hodnou chvíli mazlily.
Podruhé totožná situace s jinou slečnou ale Dádul se vyhnula obloukem. Co si o slečně myslela to nevím, ale stalo se to s různými osobami vícekrát.
Maj nás přečtený!!! (nod) (h)
Mám dvě dcery, obě od mala byly nadšené z psíků. Kdekoliv jsme nějakého psa viděli, hned na něj ukazovaly a byly nadšené, že vidí psíka, do okamžiku, než se k nim ten psík, psíček, nebo pesan přiblížil. To se pak staly součástí mých nohou, staly se neviditelné. 😉
No a pak moje maminka pořídila mému tatínkovi strakatého psíka, takové malé štěňátko a holky se musely odnaučovat a to dost rychle. Lépe to zvládla ta starší, v té době čtyřletá, protože jí nevadilo, že štěně chňape, že žužlá a kouše, jen u toho výskala. Ta menší v té době dvouletá se učila déle a řekla bych, že opravdu se ho přestala bát, až když ho přerostla. Protože pejsek rostl ze začátku rychleji než dcery.
Jo a není nic lepšího na odnaučení se strachu, než nadšený pes, který vítá ty dvě cácory tak nadšeně, až je povalí na zem. 😀
Asi nemá cenu to opakovat, ale pokud máš strach ze psů, neměla by sis psa pořizovat. Nejde jen o toho vlastního, ale zákonitě jdeš na procházku a pes by se měl kontaktovat i s ostatními a pokud bude cítit že Ty se bojíš, bude se buď bát, nebo převezme kápovství.
Jo a obecně moji psi vždycky nejvíce lezli za lidma, kteří se buď báli, nebo neměli psy rádi. Jako aby dokázali jak nic nedělají a že není třeba se bát, eventuelně je třeba se jim obdivovat
Ano, tohle je fakt důležité – na to aby byl pes v pohodě, potřebuje se ve štěněcím věku seznámit se vším možným – lidi, dopravní prostředky a hlavně co nejvíc pohodových psů. A zároveň musíš svého psa ochránit před případným napadnutím od jiného psa – u psů totiž stejně jako u lidí hrozí že se po napadení začnou psů bát a ze strachu vyjíždět. Není zrovna jednoduché to pak odbourat – stejně jako u lidí… Asi dokážeš odbourat strach z vlastního psa, ale dokážeš se kvůli němu nebát i těch cizích?
Pokud chcete u někoho odbourat strach ze psů, nepospíchejte, nechte jej dělat jen to co sám chce – napoprvé třeba jen bude se psem v jedné místnosti – zvykne si na psí projevy, zjistí že každý psí zvuk nebo pohyb neznamená útok, že je pes v klidu a funguje. Příště už jej opatrně pohladí a třeba při desátém setkání už bude relativně v pohodě. Pak by měl přijít na řadu další hodný pes, později opatrně i ti divočejší.
Já si stejně myslím, že prostě někdo holt psa nemusí, může mít na hlídání kozu nebo husy, práci udělají stejnou.
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Pokud chceš (a záleží ti na tom), určitě jde tvůj vztah ke psům trochu změnit. Někdy trochu, někdy zcela. Chce to jen mít kliku na pohodové psy a rozumné pány. Nechce to až tak suveréní pejskaře, kteří ti vysvětlí, že se není čeho bát, že je vše jen tvoje vina… a každý pes je hodný… chce to rozumný přístup, který ti ukáže, že pes dokáže být skvělý parťák a na straně druhé ti ukáže i to, jak se chovat v blízkosti psů uječených. A vysvětlí ti, že není ječení jako ječení… a dá ti chybějící jistotu.
Něco podobného mám „doma“. Moje o pět let starší sestra je od malička hysterická z každého štěkajícího (i neštěkajícího) psa ve své blízkosti. Když jde proti ní pes na volno – přechází na druhý chodník. Přesto všechny naše dogy milovala a miluje – a ty mrchy milují ji. Hrají si, mazlí se… ale když Kosatice začne zuřivě lítat prostorem, vrčet, přepadat (ne ji – to by Betu nenapadlo)… je z Ivany solný sloup… a my máme po zábavě (chuckle) Prostě ten blok tam je.
Bohužel spousta lidí má pocit, že jejich pes je nejúžasnější a nemusí nic umět a může si dělat co chce a chovají se krajně bezohledně. Protože mám mamuta, vždy Betu přivolávám, pokud někoho míjíme. Přidržím ji za kšandičky (jedním prstem), převedu a hned zase pustím. Ona už je zvyklá (i sama počká), lidi jsou v klidu. Je pravda, že hlučnější jsou malí psi – koneckonců vždyť na to byli většinou šlechtění – aby fungovali jako zvonek.
Náš Kuba se psů bál, když ho jako malého napadl dobrman. Nic mu neudělal, jen strašně vyděsil, ale tak, že Kuba byl schopen před jakýmkoli psem utéct na druhou stranu ulice. Pomalu jsem ho přesvědčovala, že všichni psi „lidi nežerou“, a vyletěl mu do obličeje sousedčin jezevčík, když ho Kuba hladil. Ten pes takhle vyletěl pak i po jiných lidech. Opět se nic nestalo, zase se jen vyděsil, ale vím, že pro strach u dítěte stačí málo. Takže jsme začali znovu a celé to nakonec skončilo setkáním s Alexinou Klérkou, která je rozumná psí dáma a nechala se trpělivě hladit a drbat, i když se k ní Kuba blížil velmi opatrně. Myslím, že kdo se bojí psů, měl by se seznámit s takovým, jako je Klérka. Klidný pes, který po návštěvách neskáče a neprojevuje se divoce.
No a dneska je situace taková, že na Zvířetnických setkáních by nikdo neřekl, že se Kuba někdy bál psů, protože v klidu drbe velké i malé. Sami máme doma psa a myslím, že Kuba má k němu velice dobrý vztah. Jen ta cesta ke psům byla kapku klikatější.
Milá Dee, strach ze psů jsme už několikrát probírali a je dobře, že se k tomu vracíme znovu a znovu. Já mám zkušenost z druhé strany. Řekla bych, že se Anka bojí lidí, kteří se bojí psů. Chovají se nebo (nebo jsou pro psa cítit) nějak neobvykle a protože Anka je ve skutečnosti bojánek, začne štěkat a zahánět. Během let se to nesmírně zlepšilo, už je mnohem klidnější, ale stejně občas na někoho štěká – nejvíc jí vyděsí běžci, kteří se zjeví nečekaně zezadu nebo kteří dopředu křičí. Taky jsem už víckrát hledala radu, co s Ankou, jak jí to odnaučit.
Asi to nejdůležitější, co jsem slyšela, je že musím s takovými lidmi počítat a nedovolit, aby je Anka strašila. To ale vím, jinak bych se na to neptala.
Myslím, že Ty psi v podstatě neznáš. Tvůj strach se přenesl na Tvého syna, podvědomě, s velkou pravděpodobností byl proto také vystaven útoku, stejně jako Ty v dětství.
Než si pořídíš psi, měla by ses je naučit znát, opravdu znát. Jestli je to možné, najdi si v okolí nějaký útulek a docházej tam. Domluv se, ať Ti půjčí nějaké hodné zlatíčko na procházky, pak si můžeš troufnout i na „normálního“ psa.
Není nic nebezpečnějšího než majitel psa, který se psů bojí. Ohrožuje sebe, svou rodinu i okolí. Pokud svůj strach nezvládneš, prosím, nepořizuj si pejska. A to dokonce ani malého ne.
Já – z druhé strany strachu – také už díky Zvířetníku vím, že nejsem ten nejlepší psí páník, a proto si také už pejska nepořídím.
Přeju všem krásný den. (h)
Jééééšiš!!!! Myslím, že Ty PSY v podstatě neznáš. (whew)
(a tak jsem si po té opravě na to dávala pozor! (fubar) (chuckle) )
Než si pořídíš PSY !!! …. teda, todlecto mi už poránu nedělejte! (blush)
Jo Vaví, když se daří…taky to důvěrně znám… (blush)
JJ, fixace je hrozná věc! (wasntme) (chuckle) (rofl)
Vidíš Vave, keby si písala po slovensky, bolo by oboje správne psy aj psi (rofl) (rofl) .
Psi, vlci, býci, vtáci a psy, vlky, býky, vtáky (chuckle)
A súhlasím, že kto sa bojí psov, nikdy by si nemal psa obstarávať. Hlavne preto, lebo pes vždy veľmi dobre vie, kto sa ho bojí. A je celkom prirodzené, že dotyčného zastrašuje, čo naozaj môže viesť až k napadnutiu. Napríklad preto, lebo človek začne utekať a kto uteká toho pes vždy dohoní. A potom má ranu na zadnej strane lýtka. Ale to vôbec neznamená, že pes zaútočil bezdôvodne. Podnetom môže byť samotný strach človeka, ktorý neistého psa vyvedie z rovnováhy. A psy permanentne na vodítku, tak to je zlý vtip.
Vavísku (inlove) , myslím, že přeháníš – zeptej se Anky, jestli by měnila! 🙂 Já bych spíš řekla, že ses v poslední době dost změnila, popustila jsi uzdu svému tvůrčímu nadání (v mnoha oblastech 🙂 ) a holt na povrch vylezlo tvé kočičí já! (angel)
No, taky si myslím, že u Vave vylezlo na povrch kočičí já… ale zase na druhou stranu Vave bez psa je jako půlka Vave, já už si ji bez psa nějak neumím moc dobře představit, i když ta kočičí stránka v současné době jasně převažuje… (cat)
Jste na mě moc hodné, děkuju! (h)
Problém vidím dost v tom, že Píďa za mnou chodila jako na špagátku, když čuchala, tak jsem čekala a přemýšlela si, stejně mimoňsky jsem s ní chodila, když se rozešla. (I když ona velice dobře poznala, co je to nutná pochůzka a nákup a co vycházka). S Ankou to nejde. Jenže mě nebaví ji mít na vodítku, nehledě na to, že na vodítku už mi pozornost uteče úplně – a pak najednou zjistím, že Anka nečuchá, anóbrž požírá hnusy. … Možná, že Píďa to občas dělala podobně, jenže – a tady je jádro pudla – to jsem nebyla ještě osvícena a vycepována Zvířetníkem. Takže jsem spoustu věcí neřešila. Teď řeším a ve vztahu k psovi prostě cítím, že bych toho měla dělat nohem víc. Ale to je jako s tím talentem na coursing, objeveným před lety. Kdybych Ance vyšla vstříc, tak bych byla nešťastná, mě by to nebavilo někam jezdit. Nechtěla jsem přece psa na coursing, chtěla jsem psa, co se mnou chodí a sní. 🙂 Nějak mi ale nedošlo, že všichni psi nejsou Píďa, chjo! (wasntme)
Máte pravdu, že s kočkami nemusím spoustu věcí řešit, prostě ony jsou ve svém světě a já ve svém a sem tam se prolneme. 🙂 (h)
Takže by to musel být Borůvkovitý pes 😉 🙂 ta taky počká, až dofotím, přestanu zírat na jmelí v koruně stromu… (chuckle)
Joj Matyldo, ty teprve objevíš, jak moc jsi psí a jak kočičí 🙂 Mně se zatím jevíš víc psí, už proto, jak skvěle je Borůvka vychovaná a jak snadno jsi do té psí výchovy vklouzla (já vím, i poctivě nastudovala). Prostě časem uvidíš (inlove)
Asi budu víc psí- když si představím, jestli bych si pořídila ještě jednu kočku nebo ještě jednoho psa, tak já bych chtěla toho druhého psa. 🙂
Ono by to opravdu chtělo dobré známé s rozumným pejskem. On pejsek tvůj strach samozřejmě vycítí, ale dobrý pes ti dokáže i pomoct.
Škoda, že už nežije naše Arinka, pozvala bych tě.
To měla takhle naše Irenka kamarádku, která se psů bála úplně hystericky a tak jsme jí zkoušeli na psa zvyknout. Arinka pochopila a když jsme jednou holčičku přemlouvali, aby si Arinku pohladila, Arina se otočila a zasunula mi hlavu do podpaží: „Ať si mne pohladí, já jí opravdu nic neudělám.“
Holčička, bohužel, byla hysterická moc, takže to nevyšlo, ale nebyla to vina Ariny.
Musíš si uvědomit, že svým chováním vysíláš signály, které nesocializovaného psa zmatou a on nebude vlastně vědět, co se od něho chce. A takový pes je nevypočitatelný. Takže se nejdřív zkus u psích lidí otrkat a až si budeš pořizovat vlastního pejska, vyber si nějakou klidnější, menší rasu, kterou můžeš ovládnout. Třeba mopse nebo něco takového.
Naopak, malí pséci bývají pěkní hajzlíci, vidím to ve městě, nejvíc štěkají a dorážejí jorkšíráci a jiné neidentifikovatelné rasy.
Ivo, úmyslně jsem psala „klidnějšího psa, třeba mopse nebo něco podobného“.
Samozřejmě – yokšírák je terier – tam se o klidu nedá mluvit.
Milá Dee, pokud z tebe pes cítí strach, tak se v něm probudí chuŤ tě vyděsit ještě víc nebo možná i tě kousnout…tohle není na to, tě přemlouvat nebo ti říkat, že ti ten pes nic neudělá…udělá,pokud ho jeho páník nezvládne a bude se chovat jako blbec – to znamená to obvyklé -NEBOJTE SE,ON JE MALEJ,ON SI JEN TAK HRAJE,ON VÁM NIC NEUDĚLÁ.. a pak bude následovat, až pes udělá – ONA HO PROVOKOVALA, ZA TO MŮŽE ONA, NÁŠ MAZÁNEK TOHLE NIKDY NEUDĚLAL…a psovi pak po straně bude říkat – NÁNA PITOMÁ, ALE ŽES JÍ TO NANDAL… (i tohle znám)…odnaučit tě bát se psů, to je běh na dlouhou trať…asi něco podobného,jako mne, odnaučit bát se zubaře….přeji Ti,aby v Tobě sice psi vzbuzovali respekt, ale ne strach. Takže Ti přeju, abys potkávala jen rozumné pejskaře … (y) (rose1)
Ále neé, já jsem se bála přímo panicky. Pak jsme si pořídili první choďandu a zlomilo se to, ono bylo potřeba naučit štěňátko ukazovat zuby, česat srst a vůbec s ním manipulovat…, nejdřív jsem při každém štěknutí měla husí kůži i na jazyku, ale ten blok postupně zmizel. Teď máme feny tři, jezdíme na výstavy i jiné akce, kde je třeba 100 psů a nechává mě to v klidu.
ono je to individuální, já se zubaře s přibývajícím věkem bojím čím dál víc… 😉
Jsi mladá, to se ještě odnaučíš, musíš narazit na nějakého sympaťáka zubaře a ne na rumovou pralinku jako jsme jadnu dobu měli my 😀
kdepak, tuhle jsem v nějaké zubní ordinaci navrhovala větrání, hele,zubařka byla milá,příjemná a chtěla se mi odvděčit,tak mi nabídla,že mi zkontroluje a případně vyspraví zuby a zbaví je kamene..tak jsem zešedla a málem omdlela, UŽ MI TO NENAVRHLA… přitom mám zuby pěkné,bez kazů a bez kamene…ale ten magor,co mi vrtal dolní stoličky někdy ve druhé třídě, to byl ras a provrtal se mi do dásně..od té doby je pro mne zubař větší hrůza jak Fredie Krueger..
Ivo, choďáci to nejsou psi, to je srdeční záležitost. Ti se vychovají sami. Kdyby naše rodinka nebyla kolií tak by byla choďáková. Já je mám ráda. Jsou ostří hlídači ale mají v hlavě mozek, jsou přítulní a pohodoví.
Já nevím, ten mozek jsem u Rockyho nějak nenašla… a ostrost taky ne. Ochota, bezmezná oddanost pánovi, přítulnost, rychlost, to jo. A obecně co znám choďáky, tak ostří nejsou – můžou se tvářit jako hlídači, ale moc vážně to nemyslí. Inteligence hodně záleží na pánovi, jestli psa v přemýšlení podporuje nebo každý pokus o psí myšlenku zadupe do země. Ale obecně „poslouchací“ plemena staví na tom, že co řekne pán to je pravda a psovi nepatří o tom přemýšlet. „Neposlouchací“ spoléhají hlavně sami na sebe a přemýšlejí – často víc než se nám líbí…
Já je znám a moc dobře, my jsme psoví ale mé kamarádce bys do auta nesáhla. Ani já bych se nepokoušela, prostě když má hlídat tak hlídá. Auto ani před obchodem nezamyká. My se kamarádíme už 15 let, už máme smečky i trochu vyměněné věkem její paní psové chodily k nám a my s Donem od malička k nim. Vím, že to mají choďáci v hlavě pěkně srovnané. A nikdo mi to nevyvrátí. Chovám psy /kolie/ už skoro 30 let.
To právě záleží na tom co považuješ za inteligenci a co si představíš pod pojmem „má to v hlavě srovnané“. Je inteligentní pes, který ti i popadesáté nadšeně přinese tenisák, nebo ten co ti podruhé řekne že když to chceš, nemáš to zahazovat? Je chytrý pes, který se naučí rozlišovat hromadu povelů nebo je chytrý jeho pán že ho to dokázal naučit? Je hloupý pes který neposlouchá nebo je hloupý jeho pán že ho nedokázal naučit poslouchat? Je chytrý pes který bez keců splní každý povel nebo ten, který přemýšlí jak povel beztrestně obejít? I v rámci jednoho plemene jsou velké výkyvy, ale rozdíl mezi plemeny je obrovský.
Já poměřuji inteligenci psů podle toho jak moc u jeho výcviku musí přemýšlet člověk. A u choďáka jsem se nadřela jen s tím aby na mě zamilovaně nečuměl a aby se aspoň trochu naučil požívat vlastní hlavu, pokud možno předtím, než použije nohy nebo zuby (ne v agresi, jen kousnul do klacku a až potom mu došlo že ten klacek drží ruka).
To auto – víc psů už je smečka. Jednoho psa – choďáka ti ukradnu. Kdyby to byla fila, kavkazan,… tak ani omylem.
Kolie…to byl můj kamarád v dětství, od mých 4 let až do mých 14ti, kdy odešel za Duhu. Byl to nádhernej ,velikej,dobře stavěnej pes, jmenoval se AŠAN, rád si hrál a nablbnuli jsme se spolu na velikém dvoře, kde byla tráva, dřevníky a králíkárny, chodili jsme spolu po náplavkových schodech ze dvora až k řece a občas do ní oba vlezli a ráchali se…a nebo jsme hráli packovanou, prostě jsme překládali ruce-tlapky na sebe…stará paní Hřebejková,která ho dostala od dětí,s tím, že ona ho může pustit na dvůr, kdežto oni ne a v paneláku jim překáží, nedokázala Ašana odmítnout a já mu dávala tu děckou lásku….a k radosti babi Hřebejkové, jsem ho brala ven každej den….to už je tak dávno…..
Tak jestli se hlídáním myslí, že řvou u plotu na vše, co se šustne, tak hlídači jsou. Pokud by k nám vlezl zloděj, tak si nejsem jistá jestli by od nás odešel, zřejmě by ho uskákaly a ulízaly k smrti 😀 😀 . V hlavě to opravdu mají choďáci srovnané dobře, pokud jsou dobře motivováni, naučí se kdejakou blbinu během pár minut. Má to ovšem jednu nevýhodu, pro pamlsek jsou schopni vlézt do kapsy nejen svého majitele. 😉
Neříkám, že jsou obranáři ale hlídači jsou. U nás po těch skorosamotách je dobré když pes štěká a štěká zuřivě. Jinak ti různí lidé co potřebují právě vodu a nebo vám něco chtějí vnutit vlezou všude. Ze psů mají většinou respekt. Já choďáky prostě miluju a možná tím mám zkreslený pohled. Ale ta moje dobrá kamarádka je má vychované a socializované. Většinou ji známí dávají i další psy na hlídání takže mívá někdy i 4 a víc psů a zatím nebyl žádný malér. S naším Donem byli výborná smečka. Škoda, že se odstěhovali až do Říčan, Luxík o tohle společenství přišel. Těch 120 km je pro každodenní procházky trochu z ruky. ;(
Je rozdíl hlídat a „tvářit se jako hlídač“. Choďáci zvládají to druhé. Tím ale choďáky nijak nesnižuju, prostě každé plemeno není určeno pro každé použití.
Choďáci jsou až neuvěřitelně hodní a nekonfliktní, odpustí spoustu chyb, hodí se skoro na každý sport, velmi snadno a ochotně se učí, … v podstatě nemají žádnou chybu, žádnou špatnou vlastnost…
Milá Petro, já bych s tebou va názoru na choďáky souhlasila… ale jen skoro. Já nejsem žádný výcvikář, jen vychovávám, a navíc v mých rukách jako by se z každého psa stal dobromyslný trouba. Jenže za ty roky denního spolužití jsem zažila situace, které mi naštěstí jen naznačily, co by choďák dokázal, kdyby chtěl – a cítil tu nutnost. A to i neskutečný Daník, který se obvykle ani nesnažil tvářit, že hlídá, když to Kazan zvládnul sám 🙂 Nikdy jsem si netroufla si to zkusit ověřit, už proto, že Kazan má 38 kilo a pokud se zatne (udělal mi to jen dvakrát v životě), tak s ním nehnu a mohl by šeredně ublížit. Já bych skoro řekla, že choďáci mají s lidmi velkou trpělivost a v zásadě je mají opravdu rádi 🙂
No a teď „kazím“ německého ovčáka a sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Zatím v Berry není ani stopa agresivity, hlídá však ostražitě a to už úplně odmala. Vlastní hlavu používá a protože obecně moc povelů nevydávám, tak ty, které dám, obvykle vyslyší (chuckle) O strojové poslušnosti (a tedy faktické natrvdlosti) NO jsem četla hodně, tak jsem opravdu zvědavá, co ukáže můj soukromý experiment 🙂
Dede, vždycky platí že jaký si to uděláš… myslím že Berry bude stejná jako Nazgůlové – chlupaté rozesmáté zlatíčko. Ale spousta jiných plemen by tvoji volnou výchovu nevzala. Zatímco choďák (labrador, pudl,…) se snaží pochopit o co ti jde a splnit to, jiní by si řekli, že tenhle člověk jim teda vládnout nebude. Ne každý pes to nutně otočí a bude chtít vládnout tobě, ale prostě nedovolí abys ty vládla jemu. Pastevci, molossové, teriéři,… To jsou pak psi trvale na vodítku, psi „počkejte chvilku, já zavřu psa, on by vás pokousal“, …
Sharko, mám jednu z kamarádek, která je i v našem věku /důchodcovském/ schopná vlézt před větším psem na strom. Ale ona jak vidí psa, tak ho začne zahánět a mávat před ním taškou. To je pro psa jako výzva ke hře. Marně ji říkám, nevšímej si ho, on si tě nejspíš také moc všímat nebude. Ale ona je jako magnet. Má obavy i z mých psů, oni by si ji tak rádi očuchali, má vždycky nějakou nóbl voňavku a náš Don to má rád. Při tom už jednou psa měla – bílého špice, ale nechodila s ním ani na procházku, pro ni pes patří k baráku na zahradu nebo do baráku ale ne na veřejnost. Kočičky má ráda, těch má několik takže proti zvířatům nic nemá. Ale je správné, že když si se psem nerorumí, že si ho nepořizuje.
Pro Dona pomoc mám,ať mu tu voňavku stříkne na kapesník a ten ať si oňuchá 😀 , jestli je kvalitní,vydrží vonět dlouho…. 😉
hele a když tašku nemá, čím mává?
Rukama, přece rukama (ninja) (dance) a čímkoli málokdy postojí. Ona je za dámu a kabelku většinou má. To já jsem takový houmelesák ve ,,sportovním“, já snak ani sukni nosit neumím. Ušpiněná bývám taky, když je bláto tak to ani jinak nejde s dvěma psy. (dog) (dog) (cat) a dohromady to jsou (bat)
A funguje to? pro mne je kabelka taky přítěž a sukně, to je jen na léto, když je moc velký vedro…
Funguje, ten pes se na ní jde určitě podívat co to zajímavého vyvádí.
(rofl) (rofl) (rofl)
Milá Dee, tak to je mi tě líto – tedy bez ironie, ale upřímně, protože když cítíš, že máš psy ráda, ale bojíš se jich, je to smutná situace. Na druhé straně tě chápu. Moje teta (Pražačka), byla jako dítě někde na vsi a tam jí zcela bezdůvodně štípla husa. Teta se jich pak hrozně bála celý život. Už to byla starší paní, když jsem se spolu jednou blízko našich chat potkaly s husami. Přesto se mě chytla za ruku jak malá holka a donutila mě ty husy velkým obloukem obejít. Psi se bojí jiných psů, kočky jiných koček, tak není nic divného, že lidé se také bojí. Ale to neznamená, že se tomu strachu nedá odnaučit. Jen to asi jde pomaleji. Jedni naši zdejší přátelé (bezzvířecí), když u nás prvně viděli Trixie (znali její osud), vypadali poněkud ztuhle a mému ujištění, že je to dobračka asi moc nevěřili. Nenutila jsem je, vím, že Trixin „pocker face“ pohled vyvolává respekt. Ale nechali se ošťouchat čumákem, viděli její mávající ocas, ale ta nejistota tady byla. Po druhé už byli viditelně uvolněnější, teď už Trixie klidně pohladí, i když kolem krku jí zatím nepadnou.
Nebudu tě odrazovat od toho, aby sis jednou psa pořídila. To, že je máš ráda, ale (zatím) se jich bojíš, je podle mého daleko menší zlo, než když někdo psy rád nemá, ale „musí“ si ho pořídit protože potřebuje hlídače (nebo aby byl „in“). Takových psů je mi už předem líto. Ale sama musíš vědět, jestli by se ten tvůj strach dokázal změnit na zlo – tedy, že bys „ze strachu“ byla schopná svému psu nějak tělesně ublížit. Pak bys tyhle plány mít neměla. Pokud ne, tak i tak bys neměla být se psem v začátcích sama, pes by to vycítil a to by nebylo dobře. Co tvůj manžel (přítel), bojí se psů? Prostě by tam měl s tebou být někdo, kdo se jich nebojí a spolu s ním jsi se pokusila ten strach překonat. Já se psů nebojím, ale kdyby se i ke mně řítil nějaký pes – velký, nebo malý s vyceněnými zuby a vrčel – asi by mi také do smíchu nebylo i když nemyslím, že bych začala utíkat. Přesně to „jaký pán takový pes a opačně“. Myslím, že podobné pocity popisovala už Baty (snad se nemýlím), když ona přechází park s volně pobíhajícími psy. Nemáš nějaké přátele, kteří psy mají, kde by ses s nimi mohla více stýkat? A co chodit na zvířetnícká venčení a setkání, kde bývají hodných pejsků spousty – třeba by to byli právě ti praví „učitelé“.
no teda nevím, když ze psů máš strach a nerozumíš jim, asi budete chudáci psi i ty
Ale to tak vůbec nemusí být. Často se člověk bojí neznámého. Pokud neměla šanci se NAUČIT žít se psem, dá se to v pohodě změnit. A zase znám – můj zeťák je ze zcela bezvířecí rodiny. Jeho babička považuje zvířata za nečistá a nebezpečná… jeho mamina v tom vyrostla a on tak byl taky od malička vychovaný. Psi se nehladí, kočky už vůbec nee… a dooma není ani křeček či rybičky. No a vida – z mladíka, který k nám chodil s rukama nad hlavou (aby mu Xerda prsty neodkousl), je člověk, který svého synka nechá ošetřovat „tetou Betou“ Xerda ho naučil hodně, Beta je jeho milovaná hračka (nebo že by byl oblíbená hračka on (rofl) )
A moje tchýně od malička neměla ráda zvířata. Své prázdniny na statku má spojené s děsem z koní, krav, psů, koček. Prý chudáci zvířata měla zcela nestandardní režim, protože ona upadala do hysterických záchvatů a prázdniny trávila na seníku s knížkou. Nevyrostla z toho. Prvního pudla jí přinesl tchán z práce (kolega se stěhoval a psa chtěli utratit) a odjel na služební cestu. Prý v jedné místnosti seděla bez hnutí ona, všude jinde kraloval pes… Naučila se. Přišel druhý pudl, třetí… teď se stará už roky o ostrého lovečáka Ricka. Zvládá i Betu… Bojí se stále – uplácí je, psi ji moc neberou (vědí, že na ni stačí ňafnout), ale krmí, hladí, chodí na procházky, jezdí na dovolenou…. Jde to. A to opravdu ten strach v ní je. Přesto dokáže dát psovi pohodový život a zvládá vše potřebné…