Tak jsme se šťastně dožili nového roku! Neberte to jako frázi, popíši vám zážitek z Novohradských hor, kde jsme trávili čas povánoční a silvestrovský. Čubě šlo o život.

Ubytování super, společnost primissima, počasí typicky zimní. Mráz, sluníčko, hromady sněhu. Chodili jsme v partě a s čubiznou, českou stakatou slečnou Bony, na dlouhé vycházky, pěkně po značkových cestách, které vedou krásnou neobydlenou krajinou a hustými lesy. Cesty jsou to široké, většinou asfaltované a pěkně projeté, slouží dnes zejména k přibližování dřeva, využívají je jak běžkaři, tak pěšáci, v létě cyklisti. 

Snadno po nich dojdete do Rakouska, například k pramenům Lužnice, obejdete pár českých kopečků, prostě ideální na odpočinkovou dovolenou. Až dosud nám jediný adrenalinový zážitek zajistil nález stop rysa. Lidé se tu k sobě chovají slušně, myslivci nosí reflexní vesty a pásky a nikoho neohrožují, včas o nich víte, sem-tam tabule vysvětlující historii míst, kde couráte.

No jo – jenže kšeft vás dožene všude a vydělávat se musí! A tak tu kdosi provozuje komerčně mushing. Vpředu Čech řídí (snad) psí spřežení, vzadu Čech řídí (snad) psí spřežení a mezi nimi 4-5 psích spřeženích, která (neřízena) VEZOU turisty, povětšinou z Rakouska, soudě podle dialektu a blízkých hranic.

Tak si představte situaci: jdete po cestě, někdo vpředu, někdo vzadu a mezi vámi pobíhá pes, naše česká strakatá čubizna. Najednou ti zadní křičí: BACHA PSI! Tak zpozorníte, přitáhnete čubiznu na vodítko a ustoupíte z cesty. Nelitujete kroku do závějí, byť zapadnete do půli stehen, protože nevíte, co z toho bude. Pak se ve vašem zorném poli objeví první Čech za smečkou psů, který řve: „Ustupte! Vypadněte z cesty s tím psem! Eště! Dozadu! Děkuju!“ No nevyhovte tak roztomilé prosbě… Zalezete dál do závějí a myslíte si, že sněhový val a dva metru od cesty dostačují, aby řízené spřežení projelo.

No tak projel ten první, česky hulákající pán, pak projelo další spřežení a pak se to zadrhlo, neřízení psi setřepali slečnu vezoucí se vzadu a v pravém úhlu se vrhli na mého muže a Bonynku, závěj-nezávěj. Výsledek: čubizna leží pod šesti vrčícími psy, do toho provazy, držící ty psy pohromadě. Manžel to fyzicky zvládl, vyrval naší čubiznu za obojek, zvedl ji do výšky a odhodil jí za sebe, dobré tři metry dál.

Smečce se postavil sám a já – jediná, kdo nějak zasáhl – jsem na té cestě rvala ze všech sil za vodicí provazy, abych těch šest psích zuřivců alespoň udržela na místě. Manžel se dobrodil závějemi za čubiznou, zadní česky hovořící musher zastavil své spřežení, pak spřežení těch rakouských turistek a pomohl mi s taháním psisek na cestu, zapojil se ještě jeden rakouský turista a brzdili ostatní spřežení a rozmotávali provazy a rozplétaly zauzlené smečky.

Manžel chránil čubiznu svým tělem, čubizna se klepala jak huspenina, ovšem neodpustila se vrčivé komentáře. Manžel nadával střídavě čubizně, aby byla zticha, střídavě řval na mushera, ať kouká psy ukáznit. Já se rozječela na tu pitomou turistku, co tam tak stála a čučela a nesnažila se udržet si své psy na cestě. Turistka mi pověděla „já-ne–šesky“, tak jsem jí začala lát v němčině, a to pro jistotu turistka zřejmě ohluchla. Sice špitala einschulding, ale rukou aktivně nehnula.

Mimochodem – nevěřila bych, jakou úžasnou slovní zásobu jsem ze sebe po desítkách let bez němčiny vydolovala…

Spřežení se poskládala za sebou, poslední český musher zavolal Dobrý, jo? a zmizli. Prdlajz dobrý, vole – řval manžel, ale už nás asi neslyšeli.

My se klepali jak ta čubizna, protože stát tam s ní já, v té závěji, tak je z čuby sekaná. Já bych asi fyzicky nezvládla jí vyrvat a odhodit, možná bych pod tu smečkou spadla taky. Takhle čubizna přišla o pořádný kus chlupů na stehně, ale krev netekla. A teď nevíte – budou se tudy vracet? Kolik se jich ještě může objevit? Z které strany? Kdy? Pádící musheří spřežení je tiché – psi sice funí, ale neštěkají. Cesty se kroutí, za stromy nevidíte.

A co byste čekali: druhý den – zvolili jsme na vycházku opačnou stranu – potkali jsme je znovu. Manžel s námi nešel, byla jsem jen se dvěma dalšími přáteli. Jakmile kamarádi psi zahlídli, vrhla jsem se s čubou na vodítku zběsile do lesa, dobrodila se sněhem dobrých dvacet metrů za stromy a spřežení projela, tentokrát nás psi sice zaregistrovali, ale nestačili ohrozit.

Večer nás pan hoteliér ujistil, že jsme měli mimořádné štěstí, protože před vánocemi takováhle smečka nějakého psa zle potrhala u Pohoří na Šumavě (hraniční osada). Dva dny na to jsme před touhle bezohlednou partou varovali jiné turisty se psem. Moc se mi líbila reakce jednoho z nich: „To bych snad dokázal psa i zastřelit“. No jo, ale berte si s sebou pistoli na vycházku po lese…

A teď se ptám: jak je to možné? Jak si někdo dovolí kvůli svému kšeftu ohrozit jiného? Nemám nic proti mushingu, pokud to neohrožuje jiné. Proč se musheři neobtěžují aspoň vyznačit na křižovatce cest, kudy a kdy pojedou, když už si vydělávají tím, že vozí turisty, kteří psy nezvládnou?

Nevím, kdo je majitelem tohoto podařeného kšeftu, na internetu jsem dohledala p. Ing. Ochozku z Benešova nad Černou, jehož spřežení se v tu dobu v oblasti bývalých Jiřic vyskytovala… Jeho paní mi potvrdila, že tam v tuhle dobu opravdu byli.

Co teď s tím?

Tady šlo o život psa, o zdraví člověka se psem.

Tohle se může stát – z taky se stalo – i jiným.

Má ten musher se svým turistickým kšeftem větší právo na tu cestu než turista?