Sobotní ráno, už jen dva týdny zbývají do vánoc. Mamča se vypravila „ulovit“ kapry do rybářství, já s Darkem a Alím na ranní procházku do parku. Noční obleva změnila včerejší sněhovou nadílku na pouhou vrstvičku bílé mokré hmoty. Ale z oblohy se už zas sype bílé nadělení. Vločky jsou mokré a těžké, ve větru ostře bodají do obličeje.

Psům nečas nevadí. Chlad je pouze zrychlil, běhají kolem mě ve zběsilých kruzích. Chvíli honí Darek s mohutným štěkotem Alíka a v příštím okamžiku se role obrátí a Alí bezhlesně štve prchajícího Dara. Nemají čas značkovat, nemají čas „hodit bobek“, jen šťastně a zběsile rotují prostorem. Bavím se pohledem na ta dvě pružné svalnaté těla, na jejich radost z nespoutaného pohybu.

Přitom jako radar neustále monitoruju okolí, hlídám, jestli nejsou na dohled černí strážci maloměstských zákonů, velcí zlí psi nebo naopak malí jedlí pejsci. Společnému venčení tady situace nepřeje, většina psíků je čistě vodítkových. Máme jen pár běhacích psích kamarádek, ale nečekám, že bychom se potkali v tuto dobu.

Na naší obvyklé trase, zrovna na „našem“ prostranství oblíbeném k aportkování, se courá člověk s dobrmanem na vodítku. Nechce se mi kazit ohařiskům honičku, tak odbočuju po cestičce ke středu parku. Psi plynule mění směr se mnou, Darek je nadšen, protože tady rostou rododendronové křoviska a běhání okolo, případně přímo křovím, je pro něj obrovská výzva.

Sleduju okolí, sleduju psiska. Darek víří s šíleným výrazem ve svém zběsilém slalomu. Alí stojí zkamenělý u jiné křoviny. Hlava skloněná, čelo samá vráska, vrtící ocas. Co to tam má? Upoutal Darkovu pozornost. Černý kašpar poskakuje v bezpečné vzdálenosti a dodává si odvahu občasným hromovým baf!

Zrychlím, ptám se Alího, co to tam má?! Vidím na bílém sněhu šedočerný stín. Že by mrtvá veverka?? Alí miluje honit veverky! Soustředím se na to černé chlupaté shora pokryté sněhem. Pořád nepoznávám, co to je. Dva kroky před hromádkou zůstávám nevěřícně zírat. Asi jako Alí. Nad černým nic se z bílošedého nic otevřou dvě obrovské hnědozelené oči. Taky to má obrovské uši a malinký čumáček. „Kotě, chudáčku, kde se tu bereš??!“

Sundávám rukavice a beru to do dlaně, je lehounké jako pírko. Je špinavé od kočičinců a patřičně smrdí, ale obrovské oči, které na mě upírá, jsou čisté a jasné, nosíček taky tak. Droboučké tělíčko se chvěje, obrovské uši a malinké tlapičky jsou ledově studené. Ale téměř okamžitě se rozjíždí tichý motůrek, smrduté nic přede. „Neboj se bobečku, už bude dobře. Nenechám tě tady…“

Alí je celý radostný pes, chce svůj nález očichat, olízat, za zády mi jako na pružinkách péruje černé těleso s údivem vypoulenýma očima a občas to řekne baf. Moc si jich nevšímám. Hledím na smutné tiché tělíčko ve sněhu. Živé koťátko na něm dřepělo jako na matraci. Těžko říct jak dlouho. Od večera, od noci?? Proč je to druhé mrtvé?? Zdá se mi větší, ale nezkoumám, jestli to náhodou není drobounká dospělá kočička.

Mám problém, když se mám dotknout mrtvého těla. Ono to je stejně jedno, co to leží bez života přede mnou. Stejně jako je jedno, jak se to dostalo doprostřed parku. Nepochybuju, že po vlastních to nepřišlo. Důležité je dostat do tepla prcka přitisknutého k mé hrudi. Hlavou mi víří různé myšlenky a hodně hrubé slova na účet toho, kdo mohl koťátkům toto udělat.

Napadá mě, že koťat může být víc. Pohledem zkoumám křoviny, ale nic nenacházím. Alí bohužel odmítá cokoli hledat, on už si svého prcka přece našel. Darek se změnil v pružinku. Koťátku vůbec nevadí jeho bafání ani občasný dotek studených čumáků.“Kluci, jdeme domů! A ty prcku, co ty jsi zač? Kocour! Tak ty už jsi náš, tebe nedám…“

Psi se mi motají kolem nohou, kocourek přede, tulí se a živě se rozhlíží. Vzpomínám na loňskou kočičku Lili. Po dvou měsících doma jsem jí našla nový domov. Konečně už byla trochu spřátelená s Elsou, mamča si na ni taky zvykla, i když pořád chtěla, ať jde někam bydlet… nakonec jsme z toho byly smutné. Kocouřího kluka nedám. Alí si ho našel, je to ještě mimino, nedám ho…

Bude to krásný kocour, jestli doroste do svých obrovských uší. Šedý mourek s bílým podvozkem a obličejem.

„Jsme doma prcku, už bude dobře. Kluci, nechte ho už! Darku, Alí, běžte na místečka…“ Páneček kuchá kapry, nalezenec ho vůbec nevyvádí z klidu. Jen odtuší, že budeme mít kocoura a že smrdí a kam ho dám.

Nejdřív kocourka dám do vany. Slepený kožíšek musím omýt vodou. Kotě neprotestuje, nemáčím ho úplně. Je čistý a vesele smrdí dál. Nesu ho ukázat opět panečkovi do sklepa ke kaprům. Prý že pořád smrdí. Jo, a taky pořád přede a tiskne se ke mně. Sedí mi na dlani. A už zas je mu zima a začal se třást jak osika. Zhltnul kousek nabídnutého kapra a jdem do tepla.

Mamča dorazila z obchodu. Ani ona se moc nediví, skoro mám pocit, že má z pidi kocoura radost. Elsa není kočka k mazlení a my pořád vzpomínáme na jejího předchůdce Lukiho. KOCOURA…

***

Kotě jsem ubytovala na záchodě. Místnůstka je to malinká, teplá, s oknem. A jediná, kam dobrovolně neleze Elsa a nechodí tam volně psi. Našel tam útočiště kdysi malinký nalezenec Luki, z nejhoršího se tam vzpamatovala příšerná přijdilka Elsička, tak mě přišlo úplně v pořádku, že záchod na čas zabydlí pidikocour. Pravda, tohle životné mládě hned po rozmrznutí dost důrazně protestovalo, že nechce být samo, kdykoli zaslechlo někoho za dveřmi.

Myslela jsem, že život vklouzne do starých kolejí, akorát bude veseleji s kotětem. Omyl! Že bude mnohem veseleji se ukázalo už odpoledne. Pánečkovi to nedalo a s dotazem, zda jsem to tam pořádně prohledala vyrazil do parku s Gerdou. Chystala jsem se opět ke koníkům, u branky mě zastavil telefón. A že prý jsem hledala špatně a ať si pro to další kotě přijdu, protože se bojí Gerdičky a nemůže ho sebrat.

Chvíli jsem doufala, že si dělá srandu. Nedělal. Došla jsem za ním. Kotě sedělo vmáčknuté v patě stromu. Pár metrů od smutné zasněžené mrtvolky. Zrzavo bílý kulatý kukuč. Krátká ouška, obrovské kulaté oranžovo zrzavé oči. Nic jiného nebylo vidět. Prve jsem šla kolem stromu z druhé strany a psi si hleděli našeho nalezence, proto jsem zrzečka neviděla. Pánečkovi ho našla Gerdička. Našla mrtvolku a potom vyštěkala živého zrzka. Prý další kotě už tam zaručeně není…

Došla jsem na metr ke stromu a oslovila to vyplašené nádherné stvoření. A kotě jako na povel na úplně toporných nohách vyšlo ze svého úkrytu. Vztyčilo krátký ocásek a řeklo jsem tvůj. A byl. Nádherný zrzavý kožíšek s bílým podvozkem zamazaným od starého mokrého listí, které bylo v dolíku v kořenech stromu. Dolík byl tak akorát na tělíčko kotěte. Však byl chudák celý ztuhlý. Taky to je kocourek. Ale je starší. Už začal přezubovat do druhých špičáků. Určitě má v blízkých předcích britku.

Domů jsem ho odnesla s odhodláním, že ten půjde z domu. Co nejdřív. Taky proto jsem ho ubytovala v bývalé přechodné stájce Zorky. Bydlela tam loni Lili, kocourek se zdál v dobré kondici, tak jsem usoudila, že to bude dobrá přechodná noclehárna. Mamča se nejdříve zděsila, že druhý kocour, potom pronesla něco ve smyslu, že rezavého kocoura jsme přece vždycky chtěli… Pokusila jsem se ho vnutit kolegyňce, ale na rozdíl ode mě má rozum a prohlásila, že ke dvěma kocourům a dospívajícím dětem se už další kocour do bytečku nevejde.

Jednu noc bydlel zrzek ve stájce. Druhý večer ho páneček donesl k televizi. Oba kocourci skončili spolu u mě na klíně. Řekli si čau „brácho“ a zrzek se přestěhoval na záchodek k prckovi. Tedy, jít na onu místnůstku skrz původní určení je docela humorné…

Kocourky jsem vzala ukázat na veterinu. Jen tak pro formu, protože až na ušní svrab a nějakou tu blechu nevypadali, že by jim něco chybělo. Ani průjem neměli! Nafasovali jsme pipety na parazity a paní doktorka nám kocoury připsala do karty pod pracovními jmény Felix a Eduardo. Trochu jsem protestovala, že si je asi nemůžeme nechat oba. Prý žádný problém, změnit zápis jde vždycky. Felix vážil 1kg, Eduardo 1,60 Kg. Felixovi se smála, že má obrovské uši a nacpaný pupík, Eduardo ji okouzlil. Svorně jsme si zanadávaly na lidi-nelidi.

Co bude s kocoury dál, netuším. S Elsou se rychle sžili. Felix si z ní nic nedělá, Eduardo je k ní přitahován jako magnetem. Naše šestiletá černá dáma se omezila pouze na několik výstražných pchááá a už se začíná zapojovat do kocouřích honiček. Alí je koťaty fascinován. Miluje svého nalezence.

Běhá za Felixem, nechá ho, ať se mu motá mezi nohama, když ho dožene, olizuje mu celou hlavu. Felix se ho vůbec nebál a nebojí se ani třeštiprdla Darka. Ten taky není ubližný, jen je trochu hrrr. Bojím se já, aby kotě nezašlápl. Eduardo se už taky psů nebojí, ale do honiček se psy se nepouští, chová se jako zdrženlivý aristokrat. Borek mi připadá, jako by byl udiven a pobaven, co jsme to zas dotáhli domů.

Mamču si zcela ochočil Eduardo. Je to nádherný a neskutečně něžný kocourek. Po návštěvě veteriny na něm bylo vidět, jak je rád, že jsem ho přinesla zase domů. Mamča pořád odhodlaně razí teorii, že tři kočky jsou moc. No, má pravdu. Asi.

Ale Felixka stejně nikdo nechce a nedokážu si představit, že to naprosto bezelstné a vysmáté kotě dám někomu cizímu a neuvidím, jaký krasavec z něho vyroste. Je jedna osoba, které bych ho dala bez váhání a ráda, aby jí přinesl radost a úsměv. Boxíková, poznala ses? Jinak fakt nevím. My přece nemůžeme mít tři kočky! A nebo můžeme??

Budou vánoce. Pro dvě kocouří dušičky velmi šťastné a pro nás skrz ně nejspíš hodně veselé. Přeju vám všem, aby ty vaše vánoční svátky byly také plné radosti a pohody a do nového roku vykročte zvesela a s pevným zdravím.

Vaše Ap s mamčou, pánečkem a smečkou z Bohumínské mokřiny.