Upřímně řečeno, já se vůbec nezabývala tématem dítě a pes do doby, než jsem si Seana přinesla domů, asi jsem na to zapomněla, či co 🙂 Myslela jsem si, že malého prostě přinesu domů, Abbie řekne „hmm” a bude. A pak nebyl čas vůbec na nic, takže jsem začala improvizovat.

Několik kamarádek mi radilo různé fígle, třeba posílat z porodnice použité pleny psovi na čuchání. Na to jsem taky zapomněla, ale psice měla k dispozici igelitku s mojí noční košilí a fuseklema a z toho snad Seana mohla cítit. Nevím… každopádně Brian hlásil, že když tašku přinesl domů, měl dojem, že se Abbie zbláznila.

Jak je známo naše hyena je poněkud „hyper” takže očuchání a olízání celičkého novorozence (už ani nevím, kdo mi tohle radil) ihned po návratu nepřicházelo v úvahu. Po pravdě, když jsem přinesla Seana domů v sedačce, propadla jsem tak trochu panice.

Psice byla totiž úplně na větvi… skákala metr šede, a neuklidnila se tak 2 hodiny. Mezitím co jsem si já v hlavě sepisovala a kombinovala různé katastrofické scénáře, miminko spalo, Brian se mně snažil uklidnit a psice se celá udýchaná svalila u mých nohou s jazykem na vestě a výrazem „koukni, už jsem normální”.

Jenomže nebyla :-), Abbie se zhmotňovala úplně všude, v koupelně, v kuchyni, při přebalování asistovala a odnášela pleny k sobě do úschovy a občasné konzumaci. Musela jsem dávat bacha, abych se o ní nepřerazila, kvíkala, když jsem ho koupala a vyžadovala přítomnost u všech akcí a manipulace s miminkem. Zblbla z toho… rozhárala se zcela mimo termín, fiktivně porodila, a rozkojila se.

Pomalu jsem ji začala vysvětlovat, že od teď má dané hranice. Když je třeba malý na zemi tak na tu deku prostě nesmí, že jeho hračky nejsou její, že když přenáším Seana tak se mi musí klidit z cesty nebo na ni šlápnu, že se miminko neolizuje, že když se krmí, tak se mi logicky nemůže cpát na klín, protože je tam už obsazeno. Zkrátka, že teď se točí všechno okolo Seana.

Bylo mi ji líto, zvlášť když po její usilovné snaze „pomáhat” a mém nepochopení, vždycky rezignovaně vzdychla a šla sebou plácnout na pelech. Ovšem docílili jsme toho, že Seana vzala, zařadila si ho a teď ho bere jako stálý „inventář” domácnosti. Nijak se nevzrušuje, když je na zemi, nechodí ho za každou cenu omývat, chodí si sama lehnout k jeho postýlce, když malý spí nebo ho pozoruje v ohrádce. Hlídá kočár, vykukuje a kontroluje Seana zpoza gauče a dělí se s ním o prostor pod naším pidistolečkem.

Samozřejmě, že na tom Major také vydělala. Pokaždé, když jsem přišla domů z procházky, dala jsem do košíku pod kočárkem suchar nebo malou kostičku „jakože od Seana” :-)) netuším, jestli to tak brala, ale po pár dnech vítala kočár snad víc než mně.

Také si užívá dlouhé odpolední procházky vedle kočárku. I to byl „ořech”. Kdo Abbie zná, ví, že krapíííítek táhne, což teď nepřipadalo v úvahu, takže se učila chodit vedle kočáru a „nevystřelovat” směrem k psím kámošům. To se nám taky snad povedlo, i když ne na 100 procent, nicméně je i při náledí zvládnutelná na „2 prsty”.

Momentálně nám ovšem nastává fáze další, kojenec je mobilní… válí sudy a je to on, který si teď začíná všímat psa! Strašně ho baví Abbie pozorovat, když pije, chroustá nebo se jinak projevuje. Občas chce psa poplácat, takže mu beru ručičku a pomalu ji dávám Abbie na krk nebo záda, jakože hladíme pejska, a ona drží.

Zatím Sean nemá tendence strkat prsty do uší, očí či kamkoliv jinam, ale už teď vím, že stejně tak, jako jsem stanovila mantinely pro Abbie v kontaktu se Seanem, tak Sean bude mít své hranice, aby Majora příliš netrápil. A doufám, že to zvládneme v pohodě.