Vyrůstat se psem po boku znamená pro mnoho lidí jeden z těch krásnějších vkladů do života. Pes je neúplatný kamarád, který dítko miluje ať je jaké je, a když si vezmete, jak je dětství a dospívání soutěživé a vlastně velmi těžké období, tak se takový kamarád zatraceně hodí. Jenže dítě a pes v rodině mohou znamenat i malér, někdy i katastrofu. Jak tedy se chovat, aby to s vaším psem a dítětem dopadlo co nejlépe? Zkusme si to trochu rozebrat.

Začneme od psa. Ať už se jedná o kombinaci jakkoliv starého psa a jakkoliv starého dítěte, základ bezpečného a spokojeného soužití leží na dvou pilířích – na pánečkově moudrosti a schopnosti zacházet se psem a na socializaci psa.

Dobře socializovaný pes s normálním charakterem by měl dítě přijmout bez větších problémů. Socializace psa v zásadě znamená seznámení psa s nejrůznějšími aspekty života v psí i lidské společnosti takovým způsobem, aby pes tato pravidla přijal za vlastní. Správná socializace je postavena na důvěře psa ve svého pána, kterého nejdřív představuje chovatel (ten zodpovídá za ty první nejdůležitější týdny) a potom majitel psa či některý z členů rodiny. Jestliže pes věří v to, že co pán činí, v dobrém činí, máme v zásadě vyhráno první a nejdůležitější kolo.

Druhým aktérem soužití je dítě. I zde je podstatná socializace 🙂 a i v tomto případě za ni odpovídá rodič nebo prarodič, který je pánem domácího psa. Dítě se musí odmala učit chovat ke psu správně a úlohou rodičů je zajistit ve smečce mír a spravedlnost. Jak dítě, tak pes musí vědět, kde mají své meze a rodič musí trvat na tom, aby žádný z nich tato základní pravidla nepřestupoval. Pokud pes ví, že bude mít při nevhodném chování dítěte zastání, nebude brát spravedlnost, či správněji výchovu nezvedence, do vlastních tlap.

Z toho nám vyplývá první a nejdůležitější pravidlo – malé děti a psi nemají nikdy zůstávat bez dozoru způsobilé osoby!

A k čemu má být ona osoba způsobilá? Musí mít respekt u psa a pokud možno i u dítěte. Pokud taková osoba není k dispozici, měli by na rodiče a pánečka čekat dítě a pes odděleně. Jinými slovy, pokud má babička hrůzu ze psů, necháme Alíka radši chrnět v ložnici a babičce a Jiříkovi přidělíme obývák a kuchyň.

***

Seznamování psa a dítěte v rodině se odehrává v mnoha scénářích, podle toho, kdo je v rodině první a jak staří jsou seznamující se aktéři. Celkově je snazší situace, kdy si rodina s dětmi pořídí psa, protože pes je ten, kdo se podřizuje pravidlům nové smečky. U štěňat potíže nebývají (pokud je pes zdravý a chovatel se mu aspoň trochu věnoval), u starších psů to hodně závisí na tom, co mají za sebou. Pokud si tedy rodina pořizuje psa od konkrétních lidí, měli by vyzvědět maximum o tom, jak pes do té doby žil, s kým se stýkal, jestli je zvyklý na děti a jiná zvířata 🙂 a podle toho se zařídit.

Bere-li si rodina psa z útulku, je třeba vyzvědět, co se dá, dělat co umějí a doufat, že to zvládnou. Většinou jsou psi z útulků velmi vděční, ale protože se obvykle neví, za jakých okolností byli opuštěni (a ty okolnosti mohou bohužel obsahovat hodně nejrůznější krutosti), je třeba počítat i s možným zkratovým jednáním psa či z pánova pohledu nepřiměřenou reakcí na normální okolnosti.

Mám-li to shrnout, tak pes z útulku a dítě se nevylučují, jen je třeba mnohem víc ostražitosti a po delší dobu. Ráda bych věřila, že lidé z útulků by do rodiny s malými dětmi nevhodného psa nedoporučili, ale odpovědnost je v tomto případě vždy na rodičích.

Popravdě si myslím, že rodina s velmi malými dětmi by si psa z útulku měla brát jen tehdy, pokud aspoň jeden z dospělých má se psy zkušenosti. Ono by to mělo platit vždy, ale uznávám, že i lidé dosud nepsí potřebují nějak začít. Přiznám se, že v případě nezkušených páníků a malých dětí bych doporučovala spíš štěně od dobrého chovatele, který je ochoten rodině se sžíváním s pejskem poradit a pomoct.

Vždy by ale měli vědět, že si pořizují živého tvora a že je třeba se pořád učit…

***

My se dnes budeme bavit především o situaci, kdy se do rodiny narodí miminko a pes, který již v rodině je, ho musí akceptovat jako nového člena smečky. Celý proces vlastně začíná dlouho před narozením dítěte. Pes obvykle pozná, že panička čeká štěňátko a pokud je to pes žijící s rodinou, tak má obvykle malého kamaráda „naposlouchaného“, jak lehává u paničky s hlavou na jejím klíně. U nás byl Max v oné době tak malé štěně, že mi lehával přímo na břiše. Pes žijící pouze venku na dvorku má situaci samozřejmě zhoršenou, tam záleží na paničce, jak dalece se mu věnuje.

Když se chystají věci pro miminko, myslím postýlka, přebalovací pult a podobně (tedy mění se konfigurace bytu, kde pes žije), je dobré nechat psa změny prozkoumat. Podívej, Alíku, tady bude spinkat tvůj malej kamarád. Jestlipak se na něj těšíš? Že dáš pod postýlku kostičku? Proč ne, ale do postýlky ji prosím nedávej! Psovi je samozřejmě jedno, co mu říkáte – důležitý je tón vašeho hlasu doprovázející změny v bytě. Pes ví, že se věci mění, ale že ho nijak neohrožují.

No a potom přijde den D, mimi se narodí, tatínek se raduje a říká – jen počkej Alíku, až přijde domů panička. To budeš koukat, koho nám přinese! Máme Jiříka! Pes obvykle neřeší, jestli je lepší mít Jiříka nebo Aničku, je jednoduše rád, že je páneček rád a společně se na paničku těší. A už je tu den D2, neboli příchod z porodnice.

Pes je obvykle vzrušený, panička doma chyběla a chystá se ji náležitě uvítat. Tatínek by s tím měl počítat a pro jistotu vzít korunního prince nebo princeznu pěkně do náručí, aby mohl Alík paničku pořádně po té nepřítomnosti přivítat a nikdo hned nekřičel ticho a sedni a nech toho a nedej bože jdi pryč. Když panička pomazlí psa (a lapne dech – když já přišla z porodnice tak nejel výtah já lezla těch 11 pater pěšky 🙂 ) a ten se částečně uklidní, je na čase představit nového člena rodiny.

Někdy se uvádí, že by se mělo miminko svléknout do naha a nechat psu celé očichat. Já jsem zjistila, že stačí rozbalit zavinovačku a nechat psovi očichat a případně olíznout miminí bosé nožičky. Podívej Alíku, jakého máme krásného kluka, jak se ti líbí? To je tvůj malej páneček a ty ho budeš pěkně hlídat a jednou si spolu budete hrát. Sedíme na gauči nebo na křesle, na jedné ruce máme mimi, druhou hladíme psa.

Tatínek stojí vedle a dává pozor. Je to dobrá poloha, protože kdyby se chtěl pes kamarádit nevhodným způsobem (jakože se to obvykle nestává), tak máme ruku hned u psího obojku a dítě můžeme druhou rukou odtáhnout z dosahu příliš zvědavého čenichu. Rozbalené děťátko se obvykle počůrá, čímž se „pachově“ vepíše hluboko do psovy paměti. Někdy zakňourá nebo se rozbrečí. Oboje je dobře. Dítěti to neublíží a pes pozná, že to pískle také vydává nějaké zvuky. Střídavě mluvíme na psa i dítě, tón hlasu moc neměníme. To víte, že jste moji – oba!

No a potom i s psovou asistencí uložíme děťátko do postýlky. Pes se dívá a snaží se situaci pochopit. Tohle nám tedy zůstane doma? Když je to tvoje, tak je to tak trochu i moje. Tak bych to měl asi hlídat, že jo? To víš, jo, co bychom bez tebe dělali! A dáme psovi nějakou mlsku. Pokud bude chtít spořádaně ležet pod postýlkou, necháme ho, ale pořád nakukujeme – to pro případ, kdyby měl pocit, že se s tím mrnětem musí seznámit osobněji.

Zbytek dne a pár následujících jsou dost náročné. Jak maminka, tak mimi si teprve hledají svoji rutinu a do toho se plete pes. Jenže mít v tyto dny trpělivost se vyplatí do budoucna. V ty první dny obvykle někdo s novopečenou maminkou bývá doma – tatínek, babička apod., takže se to dá zvládnout. Pes by měl chodit ven jak s kočárkem, tak občas s paničkou. Má to svoje výhody – pes se necítí odstrčený a maminka si občas vydechne, že mimi hlídá taky někdo jiný.

Nejde samozřejmě jen o procházky, psu by nemělo chybět ani obvyklé mazlení. Takhle poznámky mi však přijde trochu zbytečná – kdo má psa rád a mazlil se s ním předtím, tak s tím jen tak nepřestane. Z mého pohledu je důležitější psa neodstrkovat z rodinného dění. Ono je to stejně dlouhodobě neudržitelné, a pokud bude pes zvědavý, co to před ním skrýváte, tak dříve či později najde způsob, jak se k ukrývanému dítěti dostat. A vy u toho nebudete… Není lepší setkání řídit? Stejným způsobem se dá předcházet žárlivosti a z ní plynoucí nevraživosti.

Pokud bydlí rodina v rodinném domku a děťátko je venčené v kočárku postaveném pod kuchyňským oknem, je třeba po ty první dny dávat pozor, jak se chová pes tutéž zahradu střežící. Pokud je pes normální a socializovaný, tak je silně nepravděpodobné, že by se snažil dítěti nějak ublížit. Problémy mohou naopak nastat ve chvíli, kdy se snaží pomáhat.

Max (jezevčík) měl například ve zvyku kontrolovat, zde je střežený subjekt stále na svém místě a běžně skákal na kočárek, opíral se předními tlapkami o bok kočárku a starostlivě nahlížel dovnitř. To, že byl kočárek věčně otlapaný, nebyl problém, ale pokud by to byl větší pes než osmikilový jezevčík, mohl by kočárek při takové inspekci i převrhnout, protože jen opravdu hodně velcí psi vidí do hlubokého kočárku přímo.

Další potíž může nastat, když se střežený subjekt rozbrečí. Psi jsou na dětský pláč citliví (fenky prý mnohem víc, ale tam nemám osobní zkušenost) a když začne Jiříček vřískat, že má hlad a maminka se okamžitě neobjeví, mohou mít větší psi snahu hladovce mamince k nakojení sami přinést. A to může být průšvih veliký. Tradují se historky, kdy fena chytla dítě za balík plen a takto úspěšně transportovala – jako historka to není špatné, ale v reálu bych to rozhodně zažít nechtěla. Horší je případ, kdy se pes snaží vzít mimi jako štěně – tedy za krkem…

Prostě je třeba být – hlavně ze začátku – vždy v pozoru, psa sledovat a odměňovat vhodné chování. Výhoda je, pokud pes začne při dětském pláči štěkat. Tehdy by měla maminka hned vyběhnout ven a podrbat Alíka, hodnej Alík, zavolal paničku, a utišit dítě. Pes potřebuje v nové situaci ukázat cesty, jak se chovat, aby nebyl bezradný a z bezradnosti až příliš vynalézavý.

Chůzi u kočárku dřív nebo později zvládne každý pes – záleží na tom, jak dalece uměl před tím chodit na vodítku, případně pořádně u nohy. Nelze křičet na psa, že se chová jako idiot a táhne jako mula, když mu to předtím procházelo! Prostě se musí začít od začátku, nejlépe s něčí pomocí. Psi ale rychle zjistí, že než mít přejetou tlapku, je lepší chodit slušně…

Hlídání kočárku na ulici se musí kontrolovat také. Max byl aktivní obranář (byť to byl jezevčík) a tak pokud jsem s kočárkem zastavila u telefonní budky (ano, tak dávno tomu! 🙂 ), tak jeho bezpečnostní pásmo zabralo celý chodník a já jsem musela hlídat pro změnu jeho, aby lidé mohli procházet. Naštěstí to bylo na sídlišti a většinou dopoledne, tedy pěší provoz byl minimální, ale za jiných okolností – třeba před obchodem, může takový neohrožený hlídač způsobit řadu nepříjemností.

Takže i tady je třeba pozorovat, usměrňovat, nabízet psu přijatelnou formu chování. Pozor na přivazování psa ke kočárku! V grotesce je kočár drnčící za rozeběhnutým psem možná legrace, ale v reálu může jít o život. Já jsem nakonec uvazovala Maxe k podvozku kočárku, což se mi asi osvědčilo nejvíc. U většího psa bych to asi neriskovala.

O tom, že pes hlídající mimino dokáže překvapivě zareagovat, mě také přesvědčil právě Max. To bylo v dobách, kdy kočárky do samoobsluh nesměly a pokud chtěla žena nakoupit, musela nechat dítě čekat před obchodem. Já to řešila tak, že jsem ke kočárku uvazovala Maxe. Jednou jsem vyšla z obchodu a ke svému překvapení tam našla paní, která v předklonu houpala kočárek.

Proč v předklonu? Protože Max jí nedovolil jít blíž… A tak mi vysvětlovala: Ono miminko moc plakalo a já ho chtěla jít pohoupat. Viděla jsem, že se to pejskovi moc nelíbí, ale stejně byl nešťastný z toho, že malý pláče. Tak mě nakonec dovolil houpat, ale ruku jsem do kočárku dát nesměla – víte, chtěla jsem dát malému dudlík… Ano, i takhle může hlídat pes.

***

Miminko ale rychle roste a za chvíli tu máme malého lezouna, který začíná objevovat byt. To je doba, kdy se pes a dítě prvně dostanou do užšího kontaktu. Pokud jsme to zvládli doteď, nemáte se čeho bát. Možná až chvíle, kdy bude dítko natolik pohyblivé, aby začalo psa zkoumat zblízka. Tam vám zase začne hlídání a nějakou dobu potrvá, protože mrně hned tak nepochopí, že může ublížit, natož, že mu může být ublíženo.

V tomto případě je obecně lepší mít psa většího než malého – to proto, že velcí psi se o sebe nemusejí tak bát a od dětí vydrží mnohem víc. Ale netřeba se bát. Max byl jezevčík, tedy plemeno obvykle označované za nevhodné k malým dětem. Přesto se s dětmi velmi dobře snášel a nejen s našimi – když začal Marek chodit do školky, hladily ho všechny děti jdoucí dovnitř nebo ven a on to trpělivě snášel. Všechno – dobrá, skoro všechno závisí na našem přístupu a výchově psa. Podívej Jiříku, uděláme pejskovi malá… ne, netahej ho! To je au!

Když Marek ještě jen tak ležel na podlaze, případně se jen překuloval, čekával Max trpělivě někde poblíž a hlídal – k malému moc nechodil. Když se však postavil na všechny čtyři (Marek 🙂 ), tak mu byl Max věrným průvodcem na výzkumných výpravách. Když se mu zdálo, že mimi umdlévá, olizoval mu uši. Když malý pil z flašky, sloužil mu jako podhlavník.

Nebyla to však jen idyla, protože Max brzy zjistil, že se chlapečkovi dá ledacos ukrást – nejlépe jídlo. Tisíckrát zmizel přímo z prstíčků kus rohlíku nebo piškot – aniž by samozřejmě byly prstíčky jakkoliv dotknuty. Nepomáhalo nic, obzvlášť, když mu později Marek jídlo sám ochotně vydával. Takže musela zase nastoupit kontrola a přímý dohled, pokud jsem chtěla, aby jídlo skončilo v Markovi a ne v psovi.

Naopak každé batole dřív nebo později objeví psí misku, a aspoň po nějaký čas je zaujato jejím obsahem. Max nebyl velký jedlík a občas po něm v mističce zůstávaly zbytky. Ne dlouho – jen dokud jsem neobjevila, že Markovi to chutná… Takže pozor na jídlo, děti a psy. Pokud jste vychovávali správně, nehrozí „boj o potravu“, ale mírně škodolibé soutěže o to, kdo komu co ukradne, mohou být na denním pořádku.

Další kapitolou jsou hračky. Pes obvykle ví, které jsou jeho a které patří dítěti. Poučené dítě obvykle ví totéž. Jenže to málokdy opravdu funguje. Stejně jako u sourozenců, vždy je zajímavější to, co má ten druhý. Takže rodičům nezbývá než dohlížet a soudcovat. Nakonec jsem byla natolik otrlá matka, že jsem dokázala dítku vřískajícímu nad okousaným dinosaurem jen chladně říct – neměls ho nechávat na zemi… Ale byly to roky napínavé a poněkud únavné – ale jen pro mě. Děti si to užívaly náramně. Naštěstí i Max dospěl, a hračky se ho přestaly zajímat. Místo toho se začal specializovat na krádeže čokolády…

Jinak Max hlídal Marka coby chůva asi do čtyř let, kdy ho uznal za způsobilého samostatného života a propustil ho ze své péče. Milovat ho pochopitelně nepřestal, ale nikdy ho moc neposlouchal, i když na vycházky s ním samozřejmě chodil. Protože v jeho pojetí byl vždy v hierarchii pod ním. Nemůžu říct, že by na to Marek nějak nějak doplatil.

***

Na závěr bych ráda ještě poznamenala něco o psech u babiček a o psech na návštěvách. U babiček a dědečků záleží na přístupu obou stran, jak se na chování psa a chování se ke psu dohodnou. Pokud jsou babička s dědečkem ochotni dodržovat řečená pravidla a řídit sžívání dítěte a psa, neměl by být žádný problém – pokud se samozřejmě nevidíte jen jednou ročně. Pokud komunikace nějakým způsobem vázne, je třeba hlídat a zase hlídat.

Totéž platí o návštěvách v rodinách, kde mají psa. Pes může být fantastický ve vztahu k rodinným dětem, ale to automaticky neznamená, že stejným způsobem vezme ty vaše. Opět nezbývá než být maximálně ostražití a radši dobrou vůli psa automaticky nepředpokládat, byť u normálních psů bývá celkem běžná. Svoji nechuť přátelit se s cizími dětmi dá vychovaný přiměřeně sebevědomý pes najevo obvykle tím, že opustí (nebo se snaží opustit) místnost, kde se cizí děti nacházejí. Rozumný majitel mu vyhoví. Pozor na psy bázlivé – tam hrozí kousnutí nejčastěji!

O chování dětí k cizím psům by se dal napsat další román. My se zde jen omezíme na konstatování, že všechny děti – nejen ty ze psích rodin – by měly být poučeny o tom, jak se k psu chovat. Nikoliv kvůli psům, to až v druhé řadě, ale především kvůli vlastní bezpečnosti. Bezdůvodné vyvolávání panického strachu ze psů nepoučenými rodiči je další špatná cesta, ohrožující opět především dítě. Tady opravdu nevím, jak by se tento problém měl řešit. Máte s tím někdo zkušenosti?

V zásadě by měl být vztah dětí ke psům řízen v jejich vlastním zájmu o stupeň důkladněji, než jejich vztah k ostatním živým tvorům. Děti však musejí vědět, že zvířata cítí bolest a strach, stejně jako radost a lásku, a podle toho se k nim musejí chovat. Nemusejí je milovat, ale nesmějí jim ubližovat. Je to velmi jednoduché, ale jak těžko se to stále ještě prosazuje!

 ***

Jak všichni víme, toto téma je nesmírně široké a rozhodně ho nelze obsáhnout v jednom článku. Naštěstí mám k dispozici vynikající „případovou studii“ přímo od pramene – neboli článek od Kačer o sžívání její fenky Abbie a malého synka Seana. A máme tady také diskuzi, kde můžeme téma dětí a psů probrat z mnoha různých stran. Budu velmi ráda, když se přidáte se svými zkušenostmi a vytvoříme tak zajímavý návod pro všechny, kteří na první setkání svých dětí a psů teprve čekají 🙂