Rok se chýlí ke konci. Značně vlhkou zimu vystřídalo ještě vlhčí jaro a nastalo nám nezvykle mokré australské léto. To máme za to, že po deseti letech sucha nám letos nad Pacifikem vládne La Niňa a to u Klokanů znamená, že skoro furt prší.

Příroda se jako kouzlem proměnila. Hnědá, vyschlá a sluníčkem spálená krajina se zazelenala, až oči přecházejí. Buš zarostl čerstvým podrostem tak, že se téměř projít nedá, na pastvinách se vlní vysoká, brčálově zelená tráva. V každé úžlabině zurčí potůček nebo bystřina. V nich jsou ryby a raci, ve větších řekách jsou opět plevelní kapři a žádoucí pstruzi. Život v přírodě díky vodě explodoval a tak je více hmyzu, včetně drzých much a komárů. Pavouků je v buši nepočítaně a na každém kroku procházíte pavučinou.

Po ranní procházce bušem s Habsburky jsme jimi obalení. Nyní už jen čekáme, kdy nás postihne bleší kalamita a krajina se začne hýbat miliardami blech. Na pastvinách je hodně telat a jehňat, v buši malých klokáňat, kterým se tu říká joey. Jak jsme na vlastní kůži poznali tak je také více hadů a hadic, povětšině jedovatých jako utrejch. Proto je radno se ve vysoké trávě dobře dívat kam jeden šlape a dělat melu. To pak každej rozumnej had i hadice raději z cesty uhne.

Jak většina čtenářek a čtenářů ví, bydlíme v Modrých horách, asi 80 km od City of Sydney na západ, Na zdejší poměry to je vlastně předměstí. Bydlíme však na kopečku, zhruba 275 metrů nad mořem a na východ vidíme Sydney plains, tedy sydneyské planiny a na obzoru siluetu City a slavného věšáku na kabát, čili Sydney Harbour Bridge.

Má to jednu velkou výhodu. Když trochu víc naprší, tak voda pěkně a způsobně odtéká s kopce a nezpůsobuje nevhodné záplavy jako v krajině rovinaté. Letos to je obzvláště vítané. Prosincové počasí nám připomíná svým rytmem tropické počasí zdejšího severu. To znamená teplo až horko a vysoká vlhkost vzduchu, takže sauna zdarma. Po poledni toto parné podnebí zpravidla vytvoří bouřky a pak je veselo.

Stačí zahřmět někde v dáli, jeden to ani neregistruje, ale to povídejte našim Habsburkům. Že vlastně někde zahřmělo, to víme díky jim. Začnou být velmi hodní a uklízí se do míst, kde se cítí bezpeční. Ferdinand obvykle zamíří k počítači, kde má na zemi svůj polštář. Nelehne si ale na něj, ale mě přímo na nohy. Maxmilián tato místa útěchy mění, ale obvykle to je pod gaučem nebo postelí někdy v koupelně pod umývadlem nebo ve sprše. Zrovna jako odpoledne 16. prosince.

***

Den jako v prádelně, 31°C a polojasno. Čokli po ranní procházce bušem polehávají různě po baráku a nejeví moc zájmu o nějakou aktivitu. Domečkem povívá vlahý vzdoušek, máme všechna okna a dveře otevřena a tak si jeden připadá skoro jako pod stanem. Těm, co si to uvědomí, připomenu, že všude máme sítě proti hmyzu, jinak by nás letos samou radostí sežral. Luft bzučí jako by se fčely rojily, ale jsou to krvelačné mrchy, které když mají možnost, tak zabodnou svůj sosák do vaší kůže, aby se nasosaly krve.

Zrovna tu máme na pár dnů našeho vnuka Fynna, už tu vypukly školní prázdniny a moje žena Míla ho po obědě spakovala a odvezla k Joyce, jeho druhé babičce, co bydlí asi jen 5 minut od nás autem. Psi i kocour Packa někde v domečku spokojeně pochrupovali a já jsem se vrhl na e-poštu. Je to u nás denní nutnost, chodí nám v průměru 70 majlíků denně a tak aby se schránka nepřeplnila.

Jak se tak prohrabuju tou poštou, tak mě najednou žuchne na nohy Ferďas a vrhne na mě pohled plný obav. Je mě to jasné, někde v dálavách zabouřilo. Blíží se druhá hodina odpolední a tak to je letos normálka, že ano? Pak dostaly události jaksi rychlejší spád. Denní světlo náhle zmizelo, skoro jako když se vypne vypínačem. Nastalo šero, skoro tma. V domečku jsem musel rožnout světlo, abych viděl, co dělám.

Preventivně jsem vypnul počítač a modem, tady dovedou blesky činit divy a odrovnat domácí spotřebiče jen to fikne. Než Wokna XP stačila počítač zcela vypnout, tak byl domeček bez elektřiny. Skoro potmě jsem vybalil foťák, abych to fšecko zaznamenal. Při tom jsem se díval, kde je Max a ten byl zalezlý pod mojí postelí, jen špička ocasu mu vykukovala. Kde se schoval kočičák Packa, na to jsem nepřišel a začal jsem fotit tu tmu. Jinak, mimo občasného blesku a zahřmění bylo stále 31°C, klid a neskutečně dusno. Příslovečný klid před bouří.

Jako švihnutím kouzelného proutku se vše ve vteřině změnilo. Zafuněl prudký vichr a já nestačil zavírat okna a dveře domečku. Vzápětí nahoře otevřeli stavidla a spustil se liják, který byl vzápětí vystřídán hustým krupobitím. Mela jako na bojišti. Kroupy, velké jako golfové míčky se začaly hromadit na střechách, balkonech a celé krajině. Blesk za bleskem ozařoval jinak temnou krajinu a rachot hromu prakticky neutuchal.

Živly se bezuzdně rozdováděly. Teplota během pěti minut spadla z 31 na 13°C. Snažil jsem se fotit, ale světelné podmínky byly takové, že i přes nastavenou nejvyšší citlivost na digitálu (1600ASA) byly časy i při úplně otevřeném objektivu poměrně dlouhé. Ale přesto se nějaké fotky jakž takž povedly.

Toto divadlo trvalo necelých 10 minut. Přesto, jak jsme později zjistili, stačilo spadnout 65 mm vody. Tedy ledu, který se pak rozpustil. Max po bouřce čuměl na kroupy jako puk, nikdy nic takového bílého a studeného neviděl. Tyto maxi kroupy padaly jen velice lokálně, o pár set metrů dál taková spoušť nebyla. Ale v našem okolí jsou stromy zbaveny listů, zahrádky sice zelené ale bez kytek a některé střechy, jako u souseda nad verandou, děravé jako řešeto.

Auta, co byla v tu dobu venku mají důlky v karoserii a některá i rozbitá okna. U nás stačily kroupy zlikvidovat zahrádku, odlistit lípu, plumérii a jiné keře a stromy před domečkem, zrovna tak jako fíkovník a bezinku za domečkem. Zeleninová zahrádka a Míliny orchideje dopadly celkem dobře, díky sítím, pod kterými jsou. Sítě jsou pružné a kroupy pouze zachytily, ale nedovolily jim poničit co je pod nimi. Budou se sice muset trochu popravit, ale ujde to. Kroupy v síti nad zeleninovou zahrádkou rozmrzaly až do večera.

Další fotky najdete zde