Nepříjemný omezovač svobody. Bezpečné pouto s páníkem. Módní doplněk. Povinnost plynoucí z městské vyhlášky… to všechno může být VODÍTKO.

Téměř každý pes nějaké to vodítko má. Někdo bez něho nemůže venku na krok, jiný ho použije jen při sváteční výpravě do civilizace. Jsou vodítka klasická i speciální. Liší se materiálem, délkou, konstrukcí, účelem. Tento díl AbeCeDy se nebude zabývat obojky ani kšíry – těm bude věnováno „O“.

Seznámení se s vodítkem je jeden z prvních úkolů, který nás čeká po pořízení štěníka. Většinou to není velká potíž, touha objevovat svět je u štěňat značná a brzy přijdou na to, že připnutí na vodítko se rovná výprava za poznáním. Pokud se nebude každé odvolání malého psíka od nějaké švandy rovnat připnutí na vodítko, nestane se vodítko ani nepřítelem.

Vodítko by psisko nemělo kousat, nemělo by se na něj věšet, nemělo by se přetahovat, nemělo by táhnout. Nebudu tady nikomu dávat žádné rady. Nemůžu, protože Beta táhne, přetahuje se, zakusuje… Když byla mladinká, tak nás chvilku pozoroval starší pán v myslivecké kamizolce a pravil: „to jí musíte tím vodítkem pořádně praštit přes čumáček, a už ho kousat nebude!!“ Neposlechli jsme a tak to teď máme :o)

Většina psů miluje chůzi na volno – ale jsou i výjimky. Tchánovic pudlice ve městě vodítko vyžadovala. Přestože byla dokonale poslušná, tak jakmile koncentrace lidí, aut a vzruchu narostla nad určitou mez, posadila se na chodník a dál bez vodítka neudělala ani krok.

Pro bázlivé psy může být vodítko poutem s páníkem, které dodá chybějící jistotu. Na vodítku jsou spokojení. Pozor – každému psovi je páník na druhé straně vodítka psychickou oporou. Proto se častěji servou dva psi na vodítku, než kdyby se potkali na volno.

Vodítko také poslouží k přivázání psíka před poštou, obchodem… Zatímco malé psisko jde nacpat do kabelky a vzít s sebou, s mamutem to nejde. A kupodivu všechny naše dogy krátké odložení zvládaly v pohodě. Jen Arona jako juniorka překousla jediným kousnutím první vodítko. Ne před obchodem, tam vždy čekala vzorně, ale když jí bylo zakázáno asistovat při soutěžích skautíků.

Snažila se totiž vždy udržet smečku malých dítek pohromadě. Brzy zjistila, že ty poslední nepopožene (neboť přidat nedokážou) a tak svoji pozornost obracela k brzdění těch nejrychlejších (vyceněnými zuby je hnala zpátky…). No a my jí v tom chtěli zabránit… Od té doby musela závody soudcovat s námi, aby byla pod přímou kontrolou :o)

Vodítko nemá rozhodně sloužit k trestání psa. Nemá, ale když na jaře zcela nečekaně Beta chtěla vletět do ohrady s ovcema (nikdy to neudělala před tím, ani po tom), a naštěstí ji zbrzdil velmi chatrný plůtek… tak jsem ji přetáhla vodítkem po pozadí, jen to plesklo. A žádná újma na duši na ní pozorována nebyla :o)

Slušně vychovaní psi mají na vodítku automaticky jít u nohy. A hodně vycvičených psů to tak opravdu dělá. Zajímalo by mě, jak jejich páníci řeší změněnou situaci v řadě měst, kde skoro není možnost pustit psa na volno. Protože takový pes se na vodítku nezačmuchá, nepopoběhne, nezpozdí se o pár kroků… prostě stále spořádaně kráčí vedlo pána. Existuje něco jako povel „volno na vodítku“?

No a na závěr pár druhů vodítek:

Flexi vodítka (samonavíjecí vodítka, flexiny) mají délku od 5 do 8 metrů. Někdo je zatracuje, jiný na ně nedá dopustit. Výhoda je zřejmá – páník pohodlně jde a psík má poměrně značnou svobodu k čenichání, pobíhání, pozorování. Pokud jsou ti na obou koncích flexiny zvyklí respektovat toho druhého a umí to – je to paráda. Hlavně tam, kde místní vyhlášky téměř zakázaly volný pohyb psů.

Pokud je ale pes nevychovaný a jeho páník si myslí, že flexina vše vyřeší, tak je to špatně…

Flexina má i nevýhody – psík na vytaženém dlouhém lanku se může krásně zamotat do přírodnin, do jiného psíka či do náhodných kolemjdoucích. Taky u průjezdu cyklistů není natažené lanko vždy bezpečné. Čím delší vodítko, tím větší riziko, že rozeběhnuté psisko neudržíme (fyzika ZŠ – páka). A vyděšený pes bude ještě vyděšenější, když ho „bude honit“ drncající poskakující a rámusící krabička, která opustila ruku páníka.

Například majitelům adoptovaných chrtů ho vysloveně zakazují používat, protože při jejich rychlých startech páník nezareaguje a psa na flexině neudrží.

Stopovačky, barvářské řemeny – v délce od 5 do 10 metrů. Někdo preferuje kulatý profil, jiný plochý. Nebudu popisovat používání odborné – u loveckého či služebního výcviku. Jen se na chvilku zastavím u stopovačky jako výchovného prostředku při tréninku přivolání. Jeden čas to byla běžná metoda, pak se nedoporučovala, nyní je zase v módě.

Stopovačka ale sama od sebe žádného psa nevychová – vždy na jejím konci musí být páník, který ví, co chce. Já stopovačku nepoužívala jako nástroj k přivolání, ale v době puberty jako dlouhé vodítko. Kdyby Betka chtěla zdrhnout, neudržela bych ji. Ale protože už věděla, co si může a nemůže dovolit, tak i ten „lehký“ provázek ji dokázal usměrnit. Byla jsem klidnější, když jsem ji měla „pod přímým vlivem“ při našich prvních delších výpravách do hor, kdy jsem nevěděla, jak bude reagovat na zvěř a na rychle jedoucí cyklisty.

Vodítka běžná – většinou do dvou metrů délky. Kožená, nylonová, tkaná, pletená i splétaná, plochá i kulatá. Přepínací (mají karabinky na obou koncích a očka na regulaci délky) i klasická (některá se pohodlným držátkem). V celé škále barev, vzorů, někdy zdobená výšivkou, korálky, vetkanými jmény psů… Pro psy, kteří vodítko berou jako výzvu a pravidelně se odkusují, se používají kovové řetízky.

Vodítka s amortizérem – hlavně pro sportovce, ale i pro ty, kteří chtějí eliminovat náhlé vyběhnutí psíka jinak, než vymknutím ruky z kloubu. Vodítko v sobě skrývá pružnou část, která zmírňuje rázy.

Vodítko výstavní – nemá rušit linii vystavujícího se krasavce. Má být nenápadné, tenké. Jeho součástí je i smyčka tvořící obojek. U dog je úžasné pozorovat, jak se někteří výstavní profíci prezentují na slaboučkých „špagátcích“.

Vodítka speciální. Třeba vodítka lovecká. Také jejich součástí je smyčka sloužící jako obojek. Pes, který se vypustí, tak terénem běhá „nahý“ a nehrozí jeho zachycení v podrostu.

Další speciální vodítko je krátké poutko. Používá se tehdy, když chci, aby pes šel trvale těsně vedle mě. Buď u psů extrémně agresivních nebo naopak extrémně bázlivých, nebo při speciálních činnostech – například u vodících a asistenčních psů. Předpokladem je větší plemeno – třeba z jezevčíka by při použití krátkého poutka byla elegantní kabelka :o)

Další speciální vodítka (už se jim často neříká vodítka) se používají při řadě psích sportů. Věda je zapřažení spřežení, ale i psíci na dogtrekingu jsou s páníky spojení speciálním úvazkem.

Dnešní nabídka vodítek je veliká. Moderní materiály umožňují spojit pevnost s lehkostí. I elegantní slabá vodítka skrývají velmi pevné jádro. Před pár lety se samonavíjecí vodítka dělala jen pro malá plemena psů. Později i pro velká s výjimkou mamutů. A dneska už jde koupit i na dogu. Z hlediska pevnosti jsou často poruchovější karabiny než samotný materiál vodítek. Tedy pokud mu nepomůžou nenechavé zuby psisek…

Naše vodítka:

Před patnácti lety jsme „dospělé“ vodítko Aroně doma pletli z koženého kulatého řemenu (na pohon šicích strojů). Když se zapletla karabina na oba konce, dalo se libovolně zkracovat – karabinka šla zacvaknout do libovolného očka „řetízku“. Bylo skoro nesmrtelné, až když Xerda kvůli nemocným zádům začal chodit na kšírech Manmat, tak jsme mu k tomu koupili i nové vodítko.

Manmaťácké vodítko jsme používali dlouho. Popruh vydržel i Betí kousání, ale nevydržely karabiny. První uletěla, když se Beta rozhodla v ZOO Dvůr Králové, že půjde za mnou do pavilonu ptáků… Navlékli jsme tam novou karabinu a vodítko sloužilo dál. Před rokem se rozletěla karabina druhá – jen tak, při pohodové chůzi v parku byla najednou Betka „svobodná“ a karabinka „bez vnitřností“. Koupila jsem si nové – velmi příjemné do ruky – tenké, měkké, pochopitelně s několika přepínacími kroužky na regulaci délky. Je od firmy Nobby a karabiny zatím drží.

Jednou jsme Xerdovi koupili parádní soupravu masivního koženého obojku a plochého přepínacího koženého vodítka na výstavě psů v Brně. Byli jsme ubezpečeni, že to dogu udrží, že se může používat i v mokru, že je to „na celý život psa“. Oko z obojku se roztáhlo při druhém použití, vodítko Xerda přetrhnul při prvním nadšeném popoběhnutí. Silná kůže naráz praskla jako papír, prostě se to celé vůbec nepovedlo.

A ještě jedno vodítko máme doma a vytáhneme ho vždy s příchodem nového štěníka. První vodítko. Jeho hlavním účelem je neznechutit psímu žáčkovi důležité studium chůze na vodítku. Musí být lehké, je jasné, že nemůžeme malé dogátko vodit na vodítku s masivními těžkými karabinami určenými pro dospělé mamuty.

Doufám, že článek v diskuzi doplníte o své zkušenosti s vodítky. Myslím, že se nemusíme bát ani zveřejňování používaných značek – proč nenapsat, co slouží dobře a co ne.

A také by mě zajímalo, jak je to u vás s povinností vodit psa na vodítku. Liberec má vyhlášku, že mimo „zóny volného pohybu psů“ musí být pes na vodítku. Kolem nás je zón hodně – i celý lesopark „Cvičák“ je určen pro svobodné vyběhání psisek. A ve městě nebo na sídlišti by mě ani nenapadlo pustit Kosatku na volno. Při našich výletech do hor nosím většinou vodítko přehozené kolem krku od startu až do cíle. Zvěř ani cyklisty Beta nehoní a tak si užívá svobody spokojeného psa.

Na fotce jsou naše vodítka – to staré doma pletené, štěněčí nepřepínací, pětimetrová stopovačka a nynější vodítko pro každodenní použití.