Nejsem přítelem zásilkových služeb, ale co je mi to platné? Dámy, vládnoucí našemu společnému hnízdu, mají na věc jiný názor, a dá se říct, že si zásilkové obchody pochvalují. Můj názor, že nižší cena nemusí vyvážit nevýhody nákupu podle katalogů, že třeba u bot nebo oblečení si u zásilkové firmy nemohu, na rozdíl od „kamenného“ obchodu, věci důkladněji prohlédnout a také vyzkoušet, nebere paní ani dcera na vědomí.

A tak se čas od času musím projít na poštu pro dobírku, nebo alespoň sejít po schodech před domem k dodávce, která dobírky rozváží, převzít balík, zaplatit jeho cenu, a podepsat stvrzenku. A při tom posledním úkonu konstatuji, že můj podpis, můřonohý výtvor s nulovou sběratelskou hodnotou, je stále ošklivější. Čím to? Zdaleka ne jenom přibývajícími léty. Jsem prostě jedním z těch, kdo sedí často nad klávesnicí počítače, ale psát rukou téměř nemusí. Ruka odvykne psát a rukopis se mění ve škrabopis. Není to údělem jenom mým, ale mnohých lidí, odkázaných při psaní výhradně na současnou techniku. Je to pokrok, který nezastavíme, ostatně chtěli bychom?

Přitom to není tak dávno – ostatně co je to dávno – co si lidé, příbuzní, přátelé a známí, psávali a posílali dopisy. Sám jsem kdysi vlastnoručně napsal spoustu dlouhých dopisů, hlavně děvčatům. Dnes by nejen nikdo neměl čas tak dlouhé dopisy psát, ale neměl by nejspíše ani dost trpělivosti je číst. Psávaly se dopisy na lepší nebo horší dopisní papír, plnicím perem, a později, jak vývoj šel, propisovačkou.

Konec doby, kdy se psalo ještě ocelovým perem, vsazeným do násadky a namáčeným do kalamáře s inkoustem, jsem sice zastihl, pero, kalamář a inkoust bývaly i na některých poštách, ale pak už i do škol suverénně vstoupila plnicí pera, pro menší žáčky většinou menší a v levnějším provedení. Ještě v době, kdy začínaly na trh pronikat propisovačky, pokračovala éra plnicích per, různě drahých a různě kvalitních.

Vzpomínám si i na jednu vojenskou básničku – píšu vám, matko, plnicím perem, máme to za pár, tak na to … – promiňte mi selhávání paměti, na to poslední slovo si nějak nemohu vzpomenout, vím jen, že se rýmovalo s tím perem. Mám sice jakési podezření, protože vojenské říkanky i zpěvánky bývaly většinou více než lidové, ale v tomto případě nevím… To, že to máme za pár mělo snad znamenat, že vojna trvá dva roky, kterých většina mladých hochů, vojenskou službou postižených, upřímně litovala.

Povinná vojna dnes už není, minula také doba plnicích per. Několik let jsem psal dopisy propisovačkou, pak jsem si, ne bez námahy, obstaral psací stroj. Dnes se s psacím strojem setkávám spíše výjimečně, vzácně vídávám zapomenutý kousek, většinou již nepoužívaný, v některých lékařských ordinacích, mohu tedy předpokládat, že jsou ještě lidé, kteří na psacím stroji píší. Možná z tradice, možná ze setrvačnosti, možná z jiných důvodů.

Mnozí z nás, kdo pamatujeme dobu tzv. normalizace, vzpomínáme na klapot psacího stroje s pocitem vděčnosti. Na slabý průklepový papír opisovali obětaví lidé nejen režimem nechtěné informační materiály, ale i celé knihy autorů, kteří v době sovětské okupace u nás nesměli publikovat, opisovali básně, prózu, ale i odborná pojednání. K nelibosti Státní bezpečnosti, která někdy popsané stránky i psací stroje zabavovala, hlučná technika minulé doby byla součástí vzdorující, potlačované kultury. Možná jednou některý starší výtvarník, rozpomenuv se na dobu předlistopadovou, postaví pomník skromné a pilné písařce a jejímu psacímu stroji.

Překotný vývoj elektroniky nahradil psací stroj, vhodný jen k psaní, počítačem, zastávajícím téměř nepřehlednou řadu užitečných funkcí. Dokáže nejen psát a upravovat text, případně najít v něm pravopisné chyby, ale může také uchovávat obrazy a technické výkresy, přehraje zvukový i obrazový záznam a odešle jej na libovolnou adresu. Dokáže pracovat i jako účetní, informovat o skladových zásobách, zvládá tolik úřednických prací, že s jeho pomocí je možné oproti dřívější době zvětšit úřednický aparát na pouhý dvoj až pětinásobek. Počítač není ale jen vybavením podniků a obchodů. Vítězně vstoupil i do domácností.

Také já v různých hodinách během dne otvírám svůj počítač, který už dávno není pouhým zdokonaleným psacím strojem. Mimořádnou dokonalost počítačům propůjčuje internet: s ním mohou být zdrojem nesčetných informací, pokud máte dost trpělivosti je hledat. Nechá vás na-hlédnout do slovníku, do jízdního řádu, do encyklopedie, funguje také jako poštovní doručovatel. Je to všechno malý zázrak, přijímaný námi již jako samozřejmost, využitelný i zneužitelný jako všechny technické vymoženosti, ale tak už to na světě bývá.

Myslím si, že to, jak počítač doma ve spojení s internetem používám já, se neliší od toho, jak domácí počítač používá většina z nás. První věc, kterou po otevření počítače udělám, je podívat se na došlou poštu. Přátelé posílají nejen různá sdělení, ale dost často i různé textové či obrázkové přílohy. Většinu z nich ukládám do různých složek: obrazové materiály, hudba, pozoruhodnosti, fórologie, ostatní, kýčotechna, čuník. Ta poslední složka je nemravná, ale oproti ostatním je nejslabší, přece jenom asi nejsem takový čuník…

V poště se mi objevují ovšem i nevyžádané zprávy, a ač si myslím, že mám docela slušně nastavený filtr spamu, přece jen se tu něco objeví. Spam je většinou v angličtině a nejčastěji mně tu jacísi dobrodinci nabízejí viagru, což mne přivádí do rozpaků: co o mně vědí a proč si myslí, že ji potřebuji, a kdybych ji přece jen chtěl, proč bych si ji měl kupovat přes internet? Síť, jejímž členem nejsem, mně žádá, tentokrát česky, abych kontaktoval přátele, které většinou neznám. Jsem sobec, co z toho budu mít, a co z toho budou mít oni?

Anglicky se mi tu oznamuje, že mám uloženo sedm zpráv dámského původu. Děkuji, milé dámy, těší mne, že se o mně ví i v cizině, ale zkuste psát někomu jinému. Jedna slečna se mne ptá, zda si přeji mít její fotografii. Že bych chtěl mít tvé foto, ve zlatým rámečku… no to asi nebude ten případ. Špatnou češtinou mně nějaká čínská firma nabízí levně počítačové programy. Lituji, domácí nabídka je dost bohatá, a domnívám se, že i spolehlivější. Přiznávám, že nic z této nevyžádané pošty neprohlížím, ale rovnou zahazuji. Jsem možná nevděčník, ale co, jak říká jeden můj přítel – každej sme ňákej.

Jako všichni mám ovšem i já několik přátel, jejichž dopisy mne těší, dovedu si představit i to, že kdybych byl sám, mohl bych mít nějakou vzdálenou, třeba i téměř neznámou přítelkyni, jejíž řádky bych netrpělivě vyhlížel, rozechvělý nedefinovatelným očekáváním. Znám sebe i svou cvočí fantazii, internet by mou představivost asi nevyléčil. Nejspíše by mi jen doručoval vytoužené dopisy, které bych několikrát četl ve snaze proniknout mezi řádky, a v duchu promýšlel, co napíšu sám, tak aby v tom byl cit, ale ne jeho otevřené přiznání.

Krásný sen, ale tak trochu se mi splnil.

Vracím se denně k internetovému deníku, věnovanému hlavně zvířátkům, vracím se k němu rád, téměř nikoho z těch, kdo jeho články píší a čtou, osobně neznám, ale myslím si, že o autorkách a autorech i o diskutujících vím dost. Jsou to vzdělaní a citliví lidé, převažují zde dámy a mnohé se vzájemně znají, jsou schopné vyprávět o svých zážitcích, o lásce k zvířátkům, ale i o lékařství, astronomii, historii a snad o všem možném.

Na stránkách deníku je i diskuze, a na rozdíl od jiných internetových stránek je to diskuze kultivovaná, zdvořilá i tehdy, když názorů jsme různých. Internet zkracuje vzdálenosti mezi námi: jsou tu autorky i autoři, píšící, čtoucí i diskutující z Čech, Moravy a Slezska, ale i z Norska, Německa, Británie, Spojených států, Austrálie a já nevím odkud odevšad, a na internetu a v milém deníku jsme si blízcí, myslím, že jsme přátelé, i když se nevidíme a nejednou i neznáme.

A nehněvejte se, prosím, na mne za moji upřímnost: já si toho přátelství, spojeného nejen s internetem, ale i s vzájemnou zdvořilostí a ohleduplností, velice vážím.