ROZCESTNÍK: Zimní přechod Malé Fatry – krásná vzpomínka

K napsání tohoto článku mě inspiroval článek z časopisu Turista, který se více zabývá popisem památek než zážitky z hor, z přírody, tedy z přechodů, lyžařských přejezdů apod. – ne turistikou. Oživil ve mně nejen staré vzpomínky na krásné hory – v tomto případě Malou Fatru ale i na další české a slovenské kopce. Takto a obdobně by se dalo psát o přejezdech (na lyžích) a přechodech Nízkých Tater, Velké Fatry, z Vysokých Tater do Roháčů a pod. V České republice jsou to Jizerky + Krkonoše, Jeseníky a i další.

Tak tedy nabalme pomyslně bágl a nočním rychlíkem se vypravíme do Žiliny. Po delším čekání v 5 hod. ráno autobusem do Terchové. Zde ještě kousek po silnici a zabočíme vpravo do Dier. Diery se svými kaňony jsou nádherné, mohou soupeřit se Slovenským rájem, ale nikoli rozlohou. Sníh je sem tam někde a ledovatky povícero zejména v horní části. Používám hole, přidržuji se umělých instalovaných pomůcek, ale mačky nemusím navlékat a tak se dostávám do sedla mezi dva Rozsudce.

A jdu na Velký, v dolní části lesem příjemně, až když vyjdu z lesa na strmé loučky s kosodřevinou, kde je vše pod sněhem, jen skalky vykukují z pod sněhu, tak musím po nějakých metrech nasadit mačky. Krásný výstup, expozice do dolin, na kopce i do Tater. Stopy za mnou, přede mnou hřeben s nějakými předvrcholy a staré stopy ukazují, že zde také byli lidé oceňující tu krásu. Cesta z vrcholu dolů je dosti nepříjemná, místy sněhu málo, je to strana obrácená k jihu. Žebříky (schody), řetězy se pletou do maček. A dole, na úpatí v Mezihole, ze staré trávy, ze které před nedávnem slezl sníh, se objevují prvé krokusy.

Následuje kopec Stoh, ve své dolní části nepříjemně zalesněný. Nahoře je ale krásně, s pohledem přes Medziholie – jsem na stejné výši s V. Rozsudcem. Následuje sestup a vzápětí nekonečně dlouhý výstup na Chleb. Cestou jdu hřebenem Stěn a tady si vždy připomenu svůj malér – hrubou chybu. To když jsme v roce 1969, kdy na chatě pod Chlebom probíhal cvičitelský kurz pod vedením Zdeny Kašparové, měli úsek do Meziholie absolvovat na lyžích.

Několik z nás se dostalo dopředu před skupinu a krátili jsme si čas smyky na zledovatělém povrchu a zkracuji… následoval pád, rychlá jízda po kletráku hlavou dolů, už jsem se loučil se životem a náraz – prolítl jsem mezi stromkem a skalkou, urazil lyže i nohu a následky v kotníku mám dodnes – obrátil jsem se nohama dolu a zasekl nohu, posléze zastavil. A kursisté – s mačkami šikmo sestoupili ke mně a dopravili do sedla pod Stoh a beze značky dolů do údolí na cestu. HZS již se mnou neměla moc práce (a jen jsem s nimi pofilosofoval o nejhezčím slovenském kopci Rozsudci – shodli jsme se) a sanitkou do nemocnice, do Žiliny. Tolik jedno životní story – snad pro výstrahu.

Z Chlebu do sedla, dále míjím odbočku na vrchol V. Kriváně a po hřebeni pod Malý Kriváň. Sice ještě je dost času a mohl bych pokračovat, ale co zítra – to bych brzo končil. Začíná foukat studený vítr a prudce se ochlazovat. Sníh co byl doposud měkký a nosný začíná namrzávat. Na hřebenu se mi nechce zůstávat, tedy trochu dolů a za skalkou si upravím místo pro žďárák, zapíchnu dvě hole, abych se náhodou neskutálel do doliny.

A ráno – mlha, vítr a mráz. Mačky nasadit a hore na M. Kriváň! Nepatrné stopy od předchozích jsou rozptýleny po celé strmé ploše výstupu a někde úplně mizí – tedy hore. Utěšuji se, že to znám z léta, ale neznám – v mlze a sněhu bez tyčování. Z M. Kriváně po hřebeni s kosodřevinou nahoru a dolů a k Suchému. Z mlhy se vynořuje hoch s dívenkou. Té jistě přenechal své hole a sám jde s klackem v ruce a oba bez maček. Hovořili jsme, varoval jsem je před sestupem z M. Kriváně, tak ano půjdou jen k betonovému monolitu na Kriváni a vrátí se.

Za nějakou hodinku si na louce pod „Chatou pod Suchým“ na chvíli si schrupnu mezi krokusy, jelikož mě vlak ze Strečna do Žiliny jede až v 15 hod.

A co říci závěrem? Počasí vyšlo první den překrásně, ten druhý vlastně také – to jen člověk bývá špatně připraven. A atk nejen já, ale i mnozí se rádi vracejí do těch našich československých krásných kopečků.

Další fotky (poz. red.: – nádherné!) najdete zde

Aktualizováno: 7.12.2010 — 20:15

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Díky za vzpomínku na Malou Fatru, úžasné fotky, taky Tatry miluji, mám na ně moc hezké vzpomínky.
    Vzpomínal jste jednu zajímavou potřebu na hory , totiž kletr, do dneška ho mám doma a při pohledu na jeho objemovou nicotnost marně přemýšlím jak se mi do něho mohlo kdysi všechno vejít. Ještě pořád ho občas vyvětrám, taky už jsem se setkala se zájmem odkupu ale nedám.
    (y) (handshake) (cz)

    1. Jo kletr, to byly krásné časy, kdy se tam vše vešlo, asi jsme byli skromnější. Ale přesto ten plný kletr byl tehdy těžší a nyní již hlídám každé deko – tak to nesmí přesáhnout v zimě 12 kg. Také ho občas vyvětrám.
      Pro ostatní kletr – kletrák, zkomolenina z němčiny „lezecký ruksak“ pro horolezce a myslím si že nic lepšího se nevymyslelo – jenom k tomu (k těm současným báglům) přibyly nějaké krasotinky a lepší materiál – princip zůstává – Mil

  2. Díky, Milane, za krásnou vzpomínku a milé připomenutí několika krásných dovolených. M Fatru mám moc ráda. Protože je prostě kouzelná, všechny vrcholy, Tiesňavy a Diery.
    Na chatě Pod Suchým jsem byla ještě s průmkou v r.1967 na lyžařském výcviku. Tehdy to bylo jedna z nejhůř přístupných chat v republice. Šli jsme z nádraží pěšky a bágly jsme táhli na sáňkách z lyží spojených destičkami. Proistě romantika jako bič. tak ještě jednou dík za krásné povídání

    1. Krásné jsou všechny česko slovenské kopečky, ale do některých se jaksi vracíme častěji. – A třeba do této M Fatry. Zkuste si vybrat hezké počasí koncem května a projít si tento hřeben – ovšem nyní již bez V. Rosutce (ochranáři chrání), ale i tak, co uvidíte krásných kytiček na hřrbenu a to ponejvíce v oblasti M Rosutce a dále od sedla pod M. Kriváněm, přes něj až po Suchý.
      No paráda a zcela jistě nezáleží, že je neznáme jménem.
      Milan

    2. Ona je ještě moc hezká cesta ze Šůtova, okolo vodopádu na louky k Mojžíšovým pramenům a dále na Chatu pod Chlebom a na hřeben.
      Zde doprava (z kopce), nebo doleva (do kopce). To lze zvládnout za jeden den na lehko.
      Ať se daří mil

  3. Prekrasne!!!Na F.Krivani som bola-asi ako kazdy Slovak a asi aj kazdy Cech.A Rozsutec je najkrajsi vrch Slovenska,neublizili mu ani budovatelske basne….

    1. Rozsutec je nádherná hora, ale snad mi promineš, verenko, že mám favorita ještě o kousek dál – v Pieninách, už na polské straně – Tři koruny… Mám pro Pieniny slabost, jezdili jsme na Dunajec, a taky kousek vedle, na Spišskou Maguru, kde tenkrát člověk nemusel celý den potkat živou duši, když nechtěl. A my nechtěli 🙂

      1. Myslím, že se k Tobě přidám. Mám totiž taky v očích kraj kolem Dunajce. Rozsutce jsem okusila oba. Ale v létě. Na Malý Rozsutec mám nehynoucí vzpomínky 🙂 Ani jsme na noc neslezli dolů. „Spali“ jsme na stáni, vzepřeni nohama o lískové keře, aby jsme se neklouzali po trávě dolů. Nene, nemám chodidla zvyklá stát celou noc na větvi. To strašně bolelo. Tenkrát jsem si slibovala, že se tam podívám někdy na podzim. Musí tam být nádherný. A co keříček, nebo roští, to líska. Úplně všude.

      2. Spisskou Maguru mam taky rada – prave proto, ze tam jeden fakt o cloveka nezavadi. A z tehoz duvodu tez Rychlebske Hory.

        1. Jééé, Rychlebky jsem zažila s dětmi v prastaré celnici skoro na „čáře“. Byl to týden okolo splašeného Silvestra. (který to byl rok?) To během několika hodin klesla teplota o 20 st. A my rozmražovali ledovou kouli, která měla být autem. Děti doufaly, že se nám to nejmíň měsíc nepovede. (clap)

  4. Milane, díky za krásnou vzpomínku. Slovenské hory miluju a letos se mi konečně povedlo prosadit dovolenou v Roháčích. Svého horami netkutého manžela a důvěřivé dítko jsem protáhla po těch nejzajímavějších a nejobtížnějších trasách. Peťula byla v pohodě, MLP byl po první túře tak zničený, že ani nemohl nadávat a pak tomu přišel na chuť a začal vnímat tu krásu kolem. Přežil i to, když nás při výstupu na Baníkov zastihla strašlivá chumelenice – bylo to koncem srpna 😀

    1. Roháče jsou moc hezké – také se tam rád vracím. Ale fyzicky náročné – zejména, když nevyjde počasí. Zažil jsem tam krásné počasí, ale také jsem odtud utíkal, to jednou na 9 máje – sníh s deštěm – gora obleček fungl nový durch jsem byl mokrý (ale rozhodně méně, než kdybych měl něco jiného). Cesta Parichvostem dolů – no nedivím se že je to past pro ty co tudy scházejí v zimě a zasype je lavina. I v tom termínu mi nebylo do jásání – ve sněhu s mačkami do kterých se lepil nový sníh – naštěstí pod ním starý byl dosti ztvrdlý a laviny již sesypány.
      Ale vracím se tam – ať se tam vracíte všichni a rádi i s partnery.
      mil

  5. Prekrasne fotky. Je z nich videt lasku k tem horam. Doufam, ze dalsi dily budou nasledovat. (y)

  6. Parádní fotky, na Malé Fatře jsme byli a vzpomínka na to, kterak jsme v květnu brodili na stráni sníh, když můj táta dostal vynikající nápad jít zkratkou a ne přes kopec, kudy šli všichni ostatní a kde bylo stěží blátíčko, je dosud živá. Dodnes si pamatuju, jak jsme pak vylejvali vodu z bot a byli zklamáni, když chata, ke které jsme měli dojít a kde nám slibovali horký čaj, byla vyhořelá…

    1. Zkratkou – úbočím stohu – tam jsem šel jednou – ale je lepší jít přes kopec.
      Jednou jsem v tom blátě na podzim viděl partu výletníků z Polska i s ženami a většinou v polobotkách a v oblečení do města – tak mě jich bylo líto
      mil

  7. Díky, Milane – tak jsem si zavzpomínal, a vlastně nezavzpomínal, protože Malou Fatru jakož i jiné slovenské hory znám vlastně jenom v létě. A to je všechno jiné – nemrzne, zato jsou v údolích hejna komárů, neklouže to, zato se to drolí 😀 Ale je tam krásně v každou roční dobu.

    1. Stojí za to přejít si i N. Tatry, V. Fatru. Ale vrcholem je přechod z V. Tater do Roháčů, no a Roháče také. Ovšem i ty menší kopce, jako Lůčanská Fatra, Strážovské vrchy apod. – to stojí také za to.
      Ale pozor na všech těchto kopcích z hlediska ochrany je zakázáno i bivakování a lidi kteří k tomu mají cit (nikoli adrenalin) – ty bych toleroval a často spí i na kamenitých cestách ve ždárácích.
      mil

  8. Milane paráda!! Krajinka jak malovaná, mám na ni ty nejlepší vzpomínky z konce padesátých a počátku šedesátých let. Díky za probuzení vzpomínek a parádní fotky krásných míst .

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN