K napsání tohoto článku mě inspiroval článek z časopisu Turista, který se více zabývá popisem památek než zážitky z hor, z přírody, tedy z přechodů, lyžařských přejezdů apod. – ne turistikou. Oživil ve mně nejen staré vzpomínky na krásné hory – v tomto případě Malou Fatru ale i na další české a slovenské kopce. Takto a obdobně by se dalo psát o přejezdech (na lyžích) a přechodech Nízkých Tater, Velké Fatry, z Vysokých Tater do Roháčů a pod. V České republice jsou to Jizerky + Krkonoše, Jeseníky a i další.

Tak tedy nabalme pomyslně bágl a nočním rychlíkem se vypravíme do Žiliny. Po delším čekání v 5 hod. ráno autobusem do Terchové. Zde ještě kousek po silnici a zabočíme vpravo do Dier. Diery se svými kaňony jsou nádherné, mohou soupeřit se Slovenským rájem, ale nikoli rozlohou. Sníh je sem tam někde a ledovatky povícero zejména v horní části. Používám hole, přidržuji se umělých instalovaných pomůcek, ale mačky nemusím navlékat a tak se dostávám do sedla mezi dva Rozsudce.

A jdu na Velký, v dolní části lesem příjemně, až když vyjdu z lesa na strmé loučky s kosodřevinou, kde je vše pod sněhem, jen skalky vykukují z pod sněhu, tak musím po nějakých metrech nasadit mačky. Krásný výstup, expozice do dolin, na kopce i do Tater. Stopy za mnou, přede mnou hřeben s nějakými předvrcholy a staré stopy ukazují, že zde také byli lidé oceňující tu krásu. Cesta z vrcholu dolů je dosti nepříjemná, místy sněhu málo, je to strana obrácená k jihu. Žebříky (schody), řetězy se pletou do maček. A dole, na úpatí v Mezihole, ze staré trávy, ze které před nedávnem slezl sníh, se objevují prvé krokusy.

Následuje kopec Stoh, ve své dolní části nepříjemně zalesněný. Nahoře je ale krásně, s pohledem přes Medziholie – jsem na stejné výši s V. Rozsudcem. Následuje sestup a vzápětí nekonečně dlouhý výstup na Chleb. Cestou jdu hřebenem Stěn a tady si vždy připomenu svůj malér – hrubou chybu. To když jsme v roce 1969, kdy na chatě pod Chlebom probíhal cvičitelský kurz pod vedením Zdeny Kašparové, měli úsek do Meziholie absolvovat na lyžích.

Několik z nás se dostalo dopředu před skupinu a krátili jsme si čas smyky na zledovatělém povrchu a zkracuji… následoval pád, rychlá jízda po kletráku hlavou dolů, už jsem se loučil se životem a náraz – prolítl jsem mezi stromkem a skalkou, urazil lyže i nohu a následky v kotníku mám dodnes – obrátil jsem se nohama dolu a zasekl nohu, posléze zastavil. A kursisté – s mačkami šikmo sestoupili ke mně a dopravili do sedla pod Stoh a beze značky dolů do údolí na cestu. HZS již se mnou neměla moc práce (a jen jsem s nimi pofilosofoval o nejhezčím slovenském kopci Rozsudci – shodli jsme se) a sanitkou do nemocnice, do Žiliny. Tolik jedno životní story – snad pro výstrahu.

Z Chlebu do sedla, dále míjím odbočku na vrchol V. Kriváně a po hřebeni pod Malý Kriváň. Sice ještě je dost času a mohl bych pokračovat, ale co zítra – to bych brzo končil. Začíná foukat studený vítr a prudce se ochlazovat. Sníh co byl doposud měkký a nosný začíná namrzávat. Na hřebenu se mi nechce zůstávat, tedy trochu dolů a za skalkou si upravím místo pro žďárák, zapíchnu dvě hole, abych se náhodou neskutálel do doliny.

A ráno – mlha, vítr a mráz. Mačky nasadit a hore na M. Kriváň! Nepatrné stopy od předchozích jsou rozptýleny po celé strmé ploše výstupu a někde úplně mizí – tedy hore. Utěšuji se, že to znám z léta, ale neznám – v mlze a sněhu bez tyčování. Z M. Kriváně po hřebeni s kosodřevinou nahoru a dolů a k Suchému. Z mlhy se vynořuje hoch s dívenkou. Té jistě přenechal své hole a sám jde s klackem v ruce a oba bez maček. Hovořili jsme, varoval jsem je před sestupem z M. Kriváně, tak ano půjdou jen k betonovému monolitu na Kriváni a vrátí se.

Za nějakou hodinku si na louce pod „Chatou pod Suchým“ na chvíli si schrupnu mezi krokusy, jelikož mě vlak ze Strečna do Žiliny jede až v 15 hod.

A co říci závěrem? Počasí vyšlo první den překrásně, ten druhý vlastně také – to jen člověk bývá špatně připraven. A atk nejen já, ale i mnozí se rádi vracejí do těch našich československých krásných kopečků.

Další fotky (poz. red.: – nádherné!) najdete zde