Rok se chýlí ke konci a kamarádi s kamarádkami jsou zase o rok starší. Tyto události je radno patřičně oslavit, neboť nevíme, co bude do roka a do dne. Zvláště v našem věku nikdo neví. A tak jsme se už tradičně rozjeli slavit nějaké ty narozeniny do údolí zlatonosné řeky Turon.

Datum vybíral jako loni, Miloš, jeden z oslavenců. Mívá o víkendech služby a tak aby mu to ladilo se zaměstnavatelem. Předloni, když jsme slavili na stejném místě, vybíral datum také on, a tenkrát nás málem spláchla velká voda. Loni pro změnu nás málem odfoukly velké větry, co duly po tři dny, co jsme byli venku. Letos se však počasí vydařilo k všeobecné spokojenosti. Do třetice všeho dobrého i zlého, jak praví lidové úsloví.

Protože su slepica a navíc trpím stařeckou nespavostí už od svých asi patnácti let, tak jsem z domu vyjížděl v pátek, před šestou ranní. Obloha nic moc, spíš hrozil déšť a vyrazil jsem přes Modré hory na západ po Great Western Highway. Místy dokonce i pršelo a byla hustá mlha. Připadal jsem si jako někde na Šumavě u Kvildy. Po necelé hodině pohodlné jízdy projíždím městečkem Lithgow, co už leží za Modrými horami směrem do vnitrozemí, a mířím dál směr město Bathurst. Asi po 35km odbočuju z Great Western Highway doprava na osadu Sunny Corner. Osada malebná, jen pár domečků, škola a hřbitov. Nedaleko je pak ještě menší lokalita zvaná Dark Corner. To aby byla rovnováha. V jazyku lidu Perunova by to znělo jako Slunečné zákoutí a Temné zákoutí. Malebné to názvy a ještě malebnější krajina.

Úzká, ale pěkně vyasfaltovaná silnička se vine převážně po hřebeni mezi farmami. Funí od západu a těžké, hrozivé, šedočerné mraky letí oblohou na dosah. Jsme tu téměř 1 200 metrů nad mořem a tak je spíš chladno než horko. Projíždím piniovými plantážemi, borové lesy kam oko dohlédne se střídají s pastvinami farem. Krajina je zajímavě zvlněná a tak je na co se dívat.

Po deseti letech největšího sucha za posledních 100 let, kdy většina koryt potoků a řek se proměnila v suché žlaby nám letos nad Pacifikem vládne La Niňa a to u Klokanů znamená že skoro furt prší. Po vlhké zimě tak máme i neobyčejně vlhké jaro a příroda se jako kouzlem proměnila. Hnědá, vyschlá a sluníčkem spálená krajina se zazelenala až oči přecházejí.

Buš zarostl čerstvým podrostem tak, že se téměř projít nedá, na pastvinách se vlní vysoká tráva. Pasoucí dobytek vypadá jako by v ní plaval. V nevypasených pastvinách je vidět krávy jen od boků nahoru. Tráva je do pasu dospělého člověka i výše a dítě by se v ní pohodlně ztratilo. V každé úžlabině zurčí potůček, nebo bystřina. V těchto jsou ryby a raci, v řece Turon jsou opět plevelní kapři a žádoucí pstruzi. Život v přírodě díky vodě explodoval a tak je více hmyzu, včetně drzých much a komárů. Pavouků je v buši nepočítaně a na každém kroku procházíte pavučinou.

Po ranní procházce bušem s Habsburky jsme jimi obalení. Nyní už jen čekáme, kdy nás postihne bleší kalamita a krajina se začne hýbat miliardami blech. Na pastvinách je hodně telat a jehňat, v buši malých klokáňat, kterým se tu říká joey. Jak jsme na vlastní kůži poznali tak je také více hadů a hadic, povětšině jedovatých jako utrejch. Proto je radno se ve vysoké trávě dobře dívat kam jeden šlape a dělat melu. To pak každej rozumnej had i hadice raději z cesty uhne.

Cestou nikam nespěchám a tak často zastavuju a fotím stále se měnící a oku lahodící krajinu. Těsně před devátou ranní dojíždím na rozcestí, kde se napojuju na prašnou cestu nevalné kvality spojující Capertee se Sofalou. Tato vede na jednu stranu přes brody, hory a doly na Turon Gates a pak do Capertee. Na druhou stranu sleduje údolí řeky Turon do bývalé zlatokopecké osady Sofala. Povrch je hodně hrubý, plný velkých a ostrých kamenů a tak je třeba zvolnit a mít oči na stopkách aby snad jeden neprorazil některou z gum.

Po projetí bránou to už je jen cestou do kopečka krokem po skále, abych nahoře v zatáčce odbočil bušem po prudkém svahu dolů k řece, kde je „náš“ flek. Tentokrát neparkuju přibližovalo ve stínu pod mohutnými sheoaky, nedaleko pěkné tůně, která je pod skalou, co se vypíná na druhém břehu řeky, ale výše na velké louce. V řece proudí hodně vody, a kdyby více zapršelo tak by se mohla i zvednout a oblíbené místo zatopit. Nerad bych pak lovil automobil ze dna řeky. Je kolem deváté hodiny ráno a vydávám se rekognoskovat terén.

V řece voda nezvykle klokotá a zpívá, koryto je plné až po okraj. Proud je prudký a okolní krajina je urousaná po nedávném dešti. Louka je zarostlá vysokou travou, zeleno až oči přecházejí a v trávě kvete spousta kytek, včetně bodláků.

Asi kolem půl jedenácté jsem se vrátil k autu a jen jsem se zabydlel, tak dojeli Chlupatci a kamarád Charley, náš bard. Zalomili jsme si palce a hodili řeč. Dojeli i Marcela a Jirka Dobrovští, jinak Kolmani i s výmarskou ohařicí Teegan, která nás všechny hned nadšeně vítá. Než si Kolmani stačí postavit stan, tak dojíždí Petr, kamarád co to má nejblíž, žije se svojí ženou Lucy na farmě jen 40 minut jízdy, nedaleko osady Capertee. Takže všichni penzisti jsou už na fleku. Jako poslední, pozdě odpoledne, tedy spíš k večeru, dojíždí rodinka naší schovanky Blanky, jediní pracující, co odjeli z domu po práci. Těch je plné auto. Miloš, její muž, syn Míša, nejmladší účastník těchto oslav, a psice jezevčice Jessi.

Protože občas hrozí buď déšť nebo prudké sluníčko, tak stavíme nedaleko ohně šapitó. Jakýsi přístřešek z plachet. Charley vyčistil zaneřáděné ohniště a zapaluje ohýnek. Je na čase uvařit si čaj, že ano. Posedáváme u útulného ohýnku, klábosíme a Charley občas hrábne do strun a zapěje nám něco pěkně nostalgickýho. To nedalo Petrovi a donesl z jeho auta staré banjo, které kdysi koncem let padesátých kupoval v Brně u Lídla na Zelném trhu.

Nástroj sice nic moc, ale ta jeho nostalgická hodnota je přímo monumentální! Charley se uvolil banjo pomocí elektronického udělátka, co dostal darem, naladit a dokonce i na ně zkusil něco zahrát. To se jistě panu Lídlovi ani nesnilo, kde se budou linout libé tóny banja u něho koupeného. V každém případě ladily s okolní libou krajinou a ještě libější společností.

Večer, kolem sedmé hodiny se Petr i s banjem sbalil a odebral domů, má to přece za rohem, že ano a je třeba postarat se o dobytek. Zatím se setmělo a u ohýnku bylo velmi přívětivě, protože se také značně ochladilo a pofukoval ledový větřík, tak se balíme do toho co kdo má. Charley čas od času hrábne do strun a zapěje, my se pobrukováním přidáváme a pak jen tak klábosíme. Oslavenci také dostávají dárky a za pojídání rožněných uzenin, popíjení jantarového moku a jiných chutných alkoholických nápojů vládne všeobecná pohoda. Odcházím do hajan něco po půlnoci, aby to kamarádi zabalili kolem druhé hodiny ranní.

Sobotní ráno věští pěkný den, což se později potvrzuje. Obloha je skoro celá modrá, vzduch se ohřívá a po snídani s kamarády u ohníčku se vydávám na krátkou procházku po okolí. Buš je ale nezvykle zarostlý, v řece voda vysoká a jaksepatří rychlá a tak se zanedlouho vracím zpět k ohni. Svojí návštěvou nás poctil místní, asi dvoumetrový černý had s červeným břichem, který se tu nazývá red bellied black snake (Pseudechis porphyriacus). Je to pakobra náležitě jedovatá co si libuje u vody. Více je o ní zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Red-bellied_Black_Snake

Den jinak trávíme tím, proč jsme sem přijeli. To je klábosením u ohně, vyráběním různých pochoutek a jejich požíráním, popíjením dobrých tekutin, aby nám snad neoschly hlasivky a pochopitelně i zpěvem při Charleyho kytaře. Kolman s Milošem a malým Míšou se vydali vyzkoušet nově modifikovaný detektor kovů, zda najde něco, co dříve nenašel. Jsou to naši zlatohledači, kteří jsou ochotni pobíhat s minohledačkou celý den po krajině a kopat v místech kde jim přístroj do sluchátek zapípá. Neškodná zábava jak pro ty co hledají, tak i kamarády co si o tom myslí své.

Mezi tím dojíždí kamarád Lupen, co farmaří asi 1,5 hodiny cesty, nedaleko osady Kandos. Vítáme se, mě zarostlého fousisky nepoznal, až asi po deseti minutách mu došlo, kdo su. Dojel jen přes noc, doma se mu telily krávy a tak byl jaksi nervózní. Den tak utekl a večer pokračujeme ve stejném, mínus hledání zlata. Bylo mnohem tepleji než minulou noc a tak byl pobyt u ohýnku příjemnější. Mě však kolem desáté hodiny chytil hexenšůs a tak jsem si vzal prášky proti bolesti a šel do hajan. Kamarádi to opět sbalili kolem druhé hodiny ranní.

Nedělní ráno je krásné jako to sobotní, ale je už ve znamení odjezdu. Lupen se sbalil za úsvitu, napil se čaje a při východu slunka odjíždí na farmu za povinnostmi. Ostatní ještě máme společnou snídani u ohýnku, trochu pokecáme a pak se někteří začínáme pomalu pakovat, navzájem se loučíme a postupně odjíždíme.

Jedu pomalu, čumím po okolí, často zastavuji a fotím zelenou krajinu, brod přes potok a okolní budovy farem. Zhruba za hodinku se ocitám na Great Western Highway a odtud za necelé 2 hodinky jsem doma.

S uspokojením jsme všichni prohlásili, že letos se oslavy, díky přízni počasí, nadmíru vydařily. Takže ahóóój za rok! A nebo snad: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne, hin sa hukáže!??!“

Další fotky najdete zde

George Yetti Švehla