Nezlobíte? Mikuláš se blíží a s ním určitě přijdou i čerti. Beta se čertů nebojí, v posledních týdnech za nimi totiž několikrát byla na návštěvě. Nevěříte??

…je hrozné počasí, fouká, fičí, stromy se ohýbají, vržou, kvílí meluzína. Padá sníh, který vichr žene v bílých proudech. Co se děje? Čerti se žení. Když je nějaký už na mejdanu znavený, usedne na pohodlné místo k odpočinku. Je to na vysokém kopci – pěkné žulové skalisko s židličkou vytvarovanou na čertí pozadí. I drážka pro odložení ocasu se najde.

A čerti se nad horama žení často a sedátko se používá a používá. A když se z houští občas vynoří poťouchlý lesní střítek (Jizerky mají děsně oprásklé škodolibé pidižvíky), který čerta za ocas ke skále přiváže, tak se dá ďáblík tak rozčílit, že do skály mnoho dalších ďolíků a prohlubní žhnoucí pěstí i kopytem vymlátí…

Tak už je vám jasné, jak skalní mísy a sedátka v tvrdých žulových skalách vznikají. Pokud nevěříte, mám tady trošku odlišnou verzi: …vznik skalních mís je výsledkem polygenetického selektivního zvětrávání skalního povrchu… Poněkud strohé a suché… A kupodivu dodnes není jasné, proč někde mísy jsou a na sousedním stejném skalisku nee. Je to jedna z nedořešených záhad moderní vědy. Hypotéz je hodně, žádná z nich na jizerskohorské podmínky úplně nesedí.

Takže trocha vlivu vody, trocha mrazu, trocha rozdílné chemické struktury šutříků, jiná rychlost zvětrávání, některé lišejníky a řasy měnící pH… Ale proč jsou mísy tak pravidelné a proč jsou často právě na vrcholcích skal s dalekým výhledem…

Dočetla jsem se, že na jedné z jizerskohorských tisícovek – Černé hoře, se nachází skála Čertův odpočinek, která je pokryta řadou malých i větších skalních mís a má i mimořádně dokonalou vzácnou boční mísu a taky Čertovo sedátko. Takže bylo jasné, kam se vydáme na výlet.

Na mapě jsem našla tisícovku Černý vrch s označeným skaliskem Čertův kámen a vyrazili jsme.

Kdo čte pozorně, už se směje… My se spíš divili, že ten impozantní Čertův kámen vypadá úplně jinak, než ten v knížce…

Odbočím. Původní obyvatelé Jizerek velkou fantazií při pojmenování kopců neoplývali. Těch Schwarzbergů měli mocmoc. No a vzdušnou čarou 6 kiláků od sebe je tedy Černý vrch (původně Schwarzberg, 1026 mnm) a Černá hora (původně Schwarzberg, 1085 mnm). Když se k tomu přidá to, že na jednom je výrazná vrcholová skalní hradba Čertův kámen a na druhém Čertův odpočinek, je moje zmatení snad i omluvitelné.

Výlet na Čertův kámen na Černém vrchu byl i tak moc hezký. Krásný podzimní den, první rampouchy i poprašek sněhu, vysoké zlaté trávy, zbytky mrtvého pralesa, setkání s jelenem – co víc si přát. A protože Černý vrch není dosažitelný po cestě (ani značené ani neznačené), jdou použít jen podmáčené průseky a lovecké chodníčky, tak jsme za celý výlet nepotkali ani živáčka. Vlastně toho jelena :o)

No a na Černou horu taky došlo. Mlha, mokro, chladno – typické podzimní Jizerky. Čertovo sedátko jsme našli, zdokumentovali – ale protože se čerti zrovna neženili, tak jsme žádného nepotkali. Betka lítala jak tajfun, nadšeně čenichala ve vysokém borůvčí (mimochodem borůvky ještě jsou – přemrzlé, sladké), asi hledala skřítky poťouchlíky.

Sousední kopec Sněžné věžičky (1055 mnm, původně SCHWARZBERG !! alespoň s přívlastkem Heindorfer – prostě Černá hora hejnická, na věžičky přejmenovaná poměrně nedávno horolezci. Děkuji horolezcům… a nedivím se, že se nový název rychle ujal :o)) má úžasné žulové skalní útvary. Mezi oběma tisicovkami je nejvýše položené vrchoviště Jizerek, rašeliniště Vánoční louka. Opravdu krásný kus přírody, který stojí za návštěvu. Tetřevy jsme tady nepotkali, ale poprvé v životě jsme je viděli už ráno, vyplašili jsme je na Zámecké cestě, v rezervaci Nová louka.

A do třetice výprava za čerty. Tentokrát na Čertovu komoru na Bukové. Začnu zase jménem. Buková (836 mnm) se na některých mapách označuje dvojslovně jako Buková hora. Původně Buchberg. Pokud by někdo namítal, že tak se snad dřív jmenoval asi 10 km vzdálený Bukovec (1005 mnm), tak má taky pravdu. Zase prostě platí, že není Buchberg jako Buchberg… A aby se to pletlo ještě víc, tak obě tyto hory mají kromě jména ještě jednu spojitost. Čedič. O Bukovci nad osadou Jizerka je všeobecně známo, že se jedná o výjimečný čedičový vrchol v „žulových“ Jizerkách. Ale jen málokdo ví, že i na žulovém masivu Bukové se nachází vulkanické těleso odkryté dvěma starými lomy.

Blízko opuštěných čedičových lomů se ale na Bukové nachází ještě jeden velmi zajímavý útvar. Čertova komora. Řečeno strohou vědeckou mluvou se jedná o žulovou skalní perforaci, která v sobě spojuje nepravou skalní bránu a pseudokrasovou dutinu. A nebo že by to byl vstup do jiného světa? Ze kterého je tak trošku cítit síra??

…původně pláteník Andreas Kunz zvaný Brechsmied podepsal smlouvu s ďáblem. Stal se z něj vynikající kovář. Lidé z vesniček pod Bukovou slýchali rány kladiv i vídali záři pekelného ohně vycházející z Čertovy komory. Po smrti Brechsmiedův duch strašil po okolí přes sto let. Ani Lomařská kaplička vystavěná v Maxově nezapudila sílu ďábla. Kunzovu duši mohla spasit jen smrt nevinného děcka. Až v roce 1863 nešťastná smrt malého synka dřevorubce Sedlaka přinesla kraji pod Bukovou klid. Chlapce zabil v Čertově komoře sesuv balvanu…

Čerti se nad horami žení často. V letních bouřkách i v zimních vánicích. Snad i proto se v Jizerských horách dá najít říčka Čertovka, Čertova jáma, spousta různých Čertových kamenů, Čertovy skály, Čertova komora, Čertovo kopýtko, Pekelské kameny, Pekelský vrch i samotné Peklo. Je jich mnohem víc, než těch výtvorů andělských. Jediná osada Andělka leží na samém okraji hor…

Náměty k textu, ale hlavně k novým a novým výletům do hor čerpám z výborné publikace Jizerské hory – díl I. s podtitulem „o mapách, kamení a vodě“. Další díly teprve vyjdou. Už se těším…

Vlídného Mikuláše a veselé čerty vám přejí

a