Určitě už jste se setkali s názorem, že kočka – na rozdíl od psa – není vázána na přítomnost člověka tolik, jako na dům. Na svůj domovský okrsek, své teritorium. Přitom mnozí z vás jezdí se svými kočičími kamarády na chalupu, mění bydliště – a vašim huňatým společníkům to v podstatě nehne vouskem. Zato běda, když jim v obýváku, který důvěrně znají, přestavíte sedačku a posunete konferenční stolek! Tak jak to tedy vlastně je?

Kočkovité šelmy jsou nade vší pochybnost teritoriální, tedy rozlišují a brání určité území, které potřebují využívat pro svou spokojenou existenci. Jejich teritorialita je navíc ovlivněna tím, že jsou to tvorové ve své podstatě samotářští, a tedy na svůj „soukromý prostor“ značně citliví. Pro psovité šelmy je prvořadá smečka. Pro kočkovité nerušený prostor jejich samotářského žití. Nejdřív tedy bude potřeba vysvětlit si pár základních pojmů z této oblasti diplomňautického protokolu.

Domovský okrsek je území v okolí domova (hnízda, nory, pelechu), které daný živočišný druh je schopen v průběhu svého života pravidelně navštěvovat a využívat. Je to největší plocha, o které v souvislosti s pobytem určitého živočicha mluvíme. Mimochodem řečeno, kočkovité šelmy mají obecně nejrozsáhlejší domovské okrsky ze všech živočichů vůbec (až několik desítek km²). Využívá ho jedinec, pár nebo společenství živočichů (smečka, tlupa, stádo), která domovský okrsek dobře zná, pravidelně ho prochází a kontroluje jeho hranice. Obvyklými součástmi domovského okrsku je teritorium, a lovecký (potravní) okrsek.

Teritorium daného živočicha je tedy pojem užší, alespoň tak, jak to chápe etologie (v zoogeografii se často setkáte s definicí, podle níž je teritorium oblast výskytu určitého organismu nebo druhu, která zahrnuje jeho areál, popř. i jeho migrační, tahový prostor.) Teritorium jeho obyvatel (jedinec, pár nebo skupina jedinců jednoho druhu) důrazně brání proti vnikání vetřelců, buď jen proti některým jedincům svého druhu (např. samec jen proti samcům) nebo proti všem jeho příslušníkům. Na držení určitého teritoria upozorňuje vysíláním specifických signálů.

Jako signály označujeme jakékoliv specifické projevy, které ovlivní chování „cílového“ jedince nebo skupiny, i když ten sám vlastními smyslovými orgány určitý jev (zde přítomnost nebo nepřítomnost domácího pána v teritoriu) ještě nezaregistroval. Signály, zvláště varovné, působí nejen v rámci jednoho druhu, ale i mezidruhově (např. potenciální kořist se naučí rozeznávat signály oznamující přítomnost lovce). Vysílání signálů zajišťují tzv. signální struktury, např. postoje těla, zvýrazněný pohyb těla nebo některých jeho částí, načepýření peří nebo srsti, změna zbarvení, hlasové projevy, pachové značky, světélkující a elektrické orgány.

Hranice teritoria označují živočichové různě, např. akusticky (ptáci a některé druhy opic zpěvem či řevem, datlovití bubnováním), pachově (olfaktoricky – močí, trusem, výměšky pachových žláz), opticky (některé druhy korálových ryb specifickým nápadným chováním, medvědi odíráním kůry stromů v kombinaci s pachovým značením aj.). Při obraně teritoria uplatňují živočichové teritoriální chování.

Teritoriální chování je to, co nakonec souhrnně vnímáme při sledování živočicha. Co určitého, pro svůj druh specifického a dostatečně „výmluvného“ tedy dělá, aby zajistil sobě, popřípadě své skupině (páru, mláďatům, smečce) nárok na využívání potřebného životního prostoru. Typickými projevy teritoriálního chování jsou především označování a hájení teritoria proti příslušníkům téhož druhu a vytvoření časoprostorového systému v domovském okrsku.

Termín časoprostorový systém zní sice téměř výhrůžně, ale skrývá se za ním dokonalá, a pro mě vždycky trochu udivující schopnost rozdělit si společný prostor – toto využívání potravního revíru podle určitého systému jako první popsal profesor Paul Leyhausen. Jedna kočka loví např. od 4 do 6 hodin, druhá od 6 do 8 a tak to může jít celých 24 hodin. Aby se zabránilo vzájemným střetům, označkuje kočka revír svým pachem na znamení, že ho již opustila. Podmínkou, je, aby bylo dost potenciální kořisti pro všechny. Teritoriální chování přispívá k co nejrovnoměrnějšímu rozdělení příslušníků určité populace v biotopu.

Tady si můžeme za bojovného volání „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ zkusit definovat ještě pár obecně ekologických pojmů: biotop je když…ne, tak jinak.

Biotop je stanoviště, v němž žije určitý organismus nebo společenstvo. Biotop daného druhu zahrnuje podnebí, půdní podmínky i vlivy ostatních živých organismů (rostlin i živočichů, tzv. biocenózy) v místě, kde sledovaný druh žije. Je to poněkud užší pojem než ekosystém, který se nejčastěji definuje jako dynamický komplex rostlinných, živočišných a mikroorganismových společenstev a jejich neživého prostředí, působící ve vzájemné interakci jako funkční jednotka. Na česko převedeno je tedy ekosystém funkčním spojením všech neživých (biotop) a živých (biocenóza) složek, které obsahuje a propojuje specifickými vazbami, včetně různých toků energie, látek nebo informací (i genetických).

Rovnoměrné rozšíření populace v příhodném biotopu jednak účinně brání přemnožení druhu, jednak současně přispívá k jeho územnímu šíření. Pokud se úspěšná populace rozroste natolik, že jsou jí vzájemné vazby a možnosti původního biotopu „těsné“, vydají se někteří jedinci najít a obsadit novou příhodnou lokalitu, takže nedochází k místnímu přemnožení, příbuzenskému křížení a podobným kolizím, které můžeme sledovat u populací přemnožených bez možnosti se volně šířit. Zvyšuje se totiž pravděpodobnost setkání sexuálních partnerů, podporuje soudržnost párů nebo společenstev a tím je umožněna volná výměna genetické informace, nezbytná pro zdravý vývoj populace (či druhu). Obdobný mechanismus samozřejmě zajišťuje i vhodnou nabídku potravy, pokud jde o její množství a složení.

Tečka, konec teorie. Snažil jsem se tu nenápadně naznačit, že ekologie není nauka o jogurtech s biokulturami Lactobacillus casei imunitas 🙂 ani o topení biomasou, i když v zásadě mi nevadí jedno ani druhé. Takže zpátky do kocouřího teritoria, odkud jsem vás tak surově vyhnal.

Už jsem tu kdesi napsal, že na držení určitého teritoria ve smyslu „Tady je Kocourovo!“ upozorňuje daný živočich (zde Kocour) řadou specifických signálů. Ty jsou obecně důležité pro včasné varování skupiny živočichů, pro sladění různých aktivit nebo pro přenos vyladění, motivace. U koček může taková signalizace probíhat více různými způsoby (komunikačními kanály):

Pachová komunikace je nepostradatelná v hájení kočičích teritorií a v sexuálním chování. Pachové žlázky mají kočky na hlavě, na tlapkách a pod ocasem. Chování spojené s nanášením výměšků lícních pachových žláz na okolní předměty se ve vztahu k člověku proměnilo v mazlivé otírání hlavy o majordomovy nohavice, kolena, tvář – prostě, kam kocour dosáhne. Když nás tedy naši chlupatí společníci vítají bouřlivým otíráním hlavy (zvláště tváří kolem vousků), vlastně si nás značkují. Je ovšem třeba poznamenat, že si nás značkují jako cosi velmi libého, přátelského a bezpečného, čeho není třeba se bát (mohli se toho přece dotknout hlavou!). Podobným způsobem si označují např. i oblíbené a zvlášť pohodlné kousky našeho (ve výjimečných případech i svého) nábytku. Proto je dovede nečekaně silně vyvést z obvyklé rovnováhy, když jim takto „vlastnolícně“ označený designový kousek odneseme, vypereme nebo umyjeme, případně ještě otřeme lešticím voskem. Mají pak podobný pocit zmatení, jako když vám někdo na cestě porazí a odveze strom i s turistickou značkou…

Pachové stopy žlázek na tlapkách zanechávají kočky při chůzi teritoriem, ale i při „broušení drápků“ na kůře stromů, bytoví tygři pak na nerozmanitějších škrabadlech a drásadlech, která jim nabídneme. Máme-li v domě kočkourů povícero, jistě si brzy všimneme, že po sobě místa označená škrábáním „přeznačkovávají“, přicházejí ke škrabadlu postupně a každý na něm svědomitě zanechá svou pachovou stopu. Kocouří členové naší smečky otázku přeznačování vyřešili zvláště rafinovaně – rozdělili si výškové úrovně škrabadel, takže nejnižší patro „patří“ Cedrikovi, vyšší Ebonymu a nejvyšší Dalímu. Nedá se přesně říci, zda to nějak souvisí s jejich vzájemnými vztahy, ale je pravda, že Dalí se – alespoň nenápadně a občas – o jakési projevy kocouří dominance pokouší…

Tenhle druh značkování už není tak nevinný jako předchozí a i když se snažíme být pro svá kocouří Veličenstva co nejchápavějšími majordomy, broušení drápů na starožitné sedací soupravě nebo svátečních lakovkách se netěší naší oblibě. A protože kočkoura nelze této pro něj naprosto přirozené a potřebné činnosti odnaučit, pamatujme, že škrabadel, škrabacích rohů, stěn a koberečků není nikdy dost! A měly by být rozmístěny po okrajích teritoria. Pokud mu tohle dopřejete, velmi zvýšíte pravděpodobnost, že křesílko ve stylu Ludvíka XVI. zděděné po prababičce zůstane bez úhony dalších několik kočičích generací.

Pachové žlázy pod ocasem se uplatňují především v kocouří říji, ale navzdory občas panujícímu názoru nejsou tou hlavní pohromou, zvanou „značkující kocour“. Největším útokem na lidské nosy totiž nejsou výměšky této párové pachové žlázky, ale kocouří moč. Prostřednictvím uvedených druhů pachových značek může jiný kocour i za nepřítomnosti „domácího pána“ získat informace o jeho pohlaví, síle, stáří i fyziologickém stavu. Může se s ním takto „na dálku“ porovnávat a rozhodnout, zda bude prozíravější (z hlediska neporušenosti vlastního kožichu) chovat se v cizím teritoriu jako opatrný host, nebo jako dobyvatel. Pachové značení je typickým případem konvergentního chování, tedy takového, které se pro stejný účel nezávisle vyvinulo u mnoha nepříbuzných skupin živočichů.

Možná by se slušelo na tomto místě poznamenat, že kočkovitým šelmám (podobně jako třeba koním nebo plazům) pomáhá při čtení pachů tzv. flémování. Zvíře při této činnosti nevypadá nijak úctyhodně: má pootevřenou tlamku, soustředěný (možná trochu nepříčetný) výraz, pozvolna si „vychutnává“ vzduch. Skutečně vychutnává, protože při flémování používá Jacobsův orgán. Ten je umístěný na horním patře a tvoří ho mělká jamka se shlukem specializovaných buněk, schopných velmi jemné analýzy chemických látek ve vzduchu. Psovité šelmy Jacobsův orgán vyvinutý nemají a citlivost jejich čichu je založena na jiném principu.

Poněkud méně se mezi projevy teritoriálního chování uplatňuje komunikace zvuková, a to především u tzv. „malých koček“ (Felineae). Ty nemají nijak mimořádně silný hlas, i když ve tři hodiny ráno, když se domácí tygr mohutným mňoukáním dožaduje pozornosti, můžete mít na sílu jeho hlasu názor zcela opačný. Představte si však, že stejně silný zvuk vydává např. uprostřed křivoklátských lesů. Nic moc, že? U velkých koček (Pantherinae) je situace jiná, lví zařvání může mít úlohu výstražnou i svolávací, a to na poměrně velké vzdálenosti. Velké kočky ovšem na rozdíl od těch malých často žijí v tlupách, i když s velmi volnou hierarchií.

Platí tu ale – něco za něco. Kočky, které dovedou zařvat doslova z plných plic, nedovedou příst. A předení je zvláštní a samostatnou kapitolou kočičích hlasových projevů. Obvykle se předpokládá, že jím kočka sděluje spokojenost, a tento pocit se i na lidi přenáší jako cosi uklidňujícího a příjemného. Spokojené kočky samozřejmě předou, ale v žádném případě nejde o jedinou příčinu tohoto typického kočičího chování.

Často totiž předou i kočky, které jsou poraněné a trpí velkými bolestmi, kočky zesláblé nebo dokonce umírající. Podle jedné teorie, která se snaží rozmanité využití tohoto hlasového projevu v kočičí komunikaci vysvětlit, kočka předením nejen projevuje spokojenost s okolním světem a se svým současným stavem, ale může ho využívat i jako smířlivý signál, kterým naznačuje, že potřebuje pomoc a je ochotná ji přijmout.

U jinak samotářsky žijících šelem je takový signál užitečný – je voláním o pomoc a o pozornost ve světě, kde si jinak jedinci téhož druhu jdou raději z cesty. Předení se poprvé objevuje již u koťat starých teprve několik dní a signalizuje matce, že je všechno v pořádku. Matka naopak přede proto, aby zvýšila pocit bezpečí a pohody svých koťat.

Předení je pozoruhodné nejen tím, že jím kočky sdělují různé věci,ale také tím,že je můžou vydávat velice dlouhou dobu. Kočka dokáže příst nesmírně dlouho, aniž změní sílu nebo rytmus zvuku, může se při něm nadechovat a vydechovat a dokonce může mít zavřenou tlamku. Toto obousměrné předení pozorujeme pouze u malých koček (Felinae), velké kočky (Pantherinae) nepředou vůbec, a tygr je schopen příst pouze krátkodobě a při výdechu – mechanismus vzniku zvuku tedy bude patrně jiný.

Přestože předení patří k základním charakteristickým hlasovým projevům koček a jeho zvuk si dokáže vybavit i člověk, který není na soužití s nimi zvyklý, není dosud přesně znám a popsán mechanismus, jakým ho kočka tvoří. Nejčastější vysvětlení předpokládá, že vzniká vibrací nepravých hlasivek,což jsou dva přehyby membrány umístěné za pravými hlasivkami v hrtanu.

Někteří však s touto teorií nesouhlasí a tvrdí, že předení vytvářejí fázově posunuté stahy hrtanu a bránice. Třetí teorie hovoří o turbulenci v krevním oběhu hlavní cévy – duté žíly, kterou se vrací krev k srdci. Zdá se tedy, že tento hlasový projev, který mnozí tak důvěrně známe od vlastních chlupatců, bude vyžadovat ještě další výzkum.

Zvuková komunikace, stejně jako komunikace dotyková, hraje hlavní úlohu ve společenském a rodinném životě koček. Jsou tedy z hlediska chovatele malé šelmy důležité při navazování vzájemného vztahu. Mluvíme-li na kočku, zvykáme ji na dotyky, hlazení a čištění srsti (česání), snáze se staneme součástí jejího světa a získáme její důvěru. Pro potřeby hájení teritoria jsou však tyto druhy signálů méně významné, protože vyžadují přímý kontakt, a teritoriální chování je naopak určeno k tomu, aby ke kontaktu (s nevítaným jedincem téhož druhu) vůbec nedošlo.

Podobnou charakteristiku má i komunikace optická. S výjimkou zanechávání stop v podobě odřené stromové kůry (např. medvědi) se při označování teritoria savců rovněž příliš neuplatňuje. Jinak je tomu především u mořských živočichů, ryb i některých bezobratlých, kde výrazné barvy, někdy dokonce v „neonové úpravě“, mohou být součástí způsobu vymezení teritoria. U koček hraje optická komunikace nejvýraznější roli při tzv. agonistickém chování, tedy při agresi, jejím odvracení nebo ritualizaci. Optické signály přeložitelné jako výstraha „Tady je Kocourovo!“ bychom hledali marně.

Už jsem se zmínil, že kočkovité šelmy mají při obsazování teritoria jedny z největších prostorových nároků vůbec. I teritorium divoké kočky můžeme počítat na kilometry čtvereční, u rysa pak budeme muset přidat jednu nulu… Jak je tedy možné, že kočky s námi lidmi spokojeně žijí, i když sdílejí jen náš byt, který rozhodně nedosahuje rozměrů paláce někdejších římských císařů? Když z pouhého popisu toho, k čemu teritorium slouží je jasné, že tady opravdu na velikosti záleží? Co ovlivňuje velikost teritoria? Jednoduše řečeno, v teritoriu se musí nacházet všechno, co uspokojuje potřeby daného druhu. Tedy dostatek potravy, vhodná místa pro útočiště a pelech (přitom útočišť mívá každé teritorium několik, pelech často jen jeden), prostor určený k setkávání s možným partnerem k páření a bezpečí k výchově mláďat.

Ve volné přírodě jen málokdy bývají všechny tyto součásti „zařízení teritoria“ blízko sebe, a z bezpečnostních důvodů není ani žádoucí, aby příliš těsně sousedila např. nora s mláďaty s loveckým revírem (o lovecký revír se kočky mohou dělit, ale lovící cizí kocour by mohl znamenat nebezpečí pro mláďata). Protože podmínky jsou v každé lokalitě trochu jiné, mění se i velikost teritoria v určitých mezích, které lze odhadnout. U našich domácích společníků je všechno trochu jinak – pokud se vám podaří umístit do jejich životního prostoru všechno, co Kocour považuje za součást svého komfortu, bude se cítit spokojeně i v mládeneckém bytě 1 + kousek, budou se tam klidně cítit spokojeně i dva Kocouři a vy s nimi.

A co tedy Jeho Jasnost Kocour považuje za nezbytný mobiliář ve svém domovském okrsku? To si necháme na příště.