Když jsme jako děti ve školce začali trénovat písničku Mikuláš, ztratil plášť, bylo jasné, že jde do tuhého. Najednou bylo zřejmé, že všechno naše zlobení, které jsme zastrkávali pod postel spolu s papírky od bonbónů, bude Mikulášem objeveno zrovínka tak nevhod, jako byly maminkou objeveny papírky při předvánočním úklidu.
Teď byla nejdůležitější otázka, jestli Mikuláš nad námi přimhouří oko, nebo to prozradí čertovi. Protože dokud věděl o zlobení jen Mikuláš, tak to bylo ještě dobré, sice se dokázal na nás rozzlobit, ale ne až tak moc, a hlavně nám dokázal odpustit. Stačila na to nějaká básnička nebo písnička. Kdežto čert, páááni, ten hned hudral, řinčel řetězem a už už už roztahoval pytel, a kolikrát málem ani nepomohly přímluvy krásného a hodného anděla! Nakonec musel Mikuláš horlivého čerta okřiknout a přidržet za řetěz a my jsme museli slíbit, že se polepšíme, a pak jsme přece jen nadílku dostali. I když jsme někdy v sáčku mimo buráků, čokolád a mandarinek našli také bramboru a kus uhlí. To asi abychom si zapamatovali, že zas tak dobré to s námi přece jen není.
Taky jsme nikdy nevěděli, jestli přijde ten PRAVÝ Mikuláš a Čert a Anděl. Oni totiž všechno nestíhali a tak jim pomáhali převlečení lidé, a i když od toho pravého Mikuláše měli o nás všechno sepsáno, a ten převlečený čert měl pravý pekelný pytel, půjčený Čertem opravdickým, přece jen to nebylo ono. Ačkoli… Sice jsme byli zklamáni, ale ve skutečnosti jsme si oddechli. Protože s těmi PRAVÝMI by to bylo o hodně víc navážno. Někdy jsme si sice mezi sebou říkali, že vlastně ani není úplně jisté, jestli doopravdy existuje ten pravý Mikuláš a Čert a Anděl, ale protože zrovna tak nebylo jisté, že tyto bytosti neexistují, tak bylo rozhodně lepší být radši hodný. Co kdyby.
Mikuláš, to taky byla veliká prověrka na Ježíška. Protože! Protože když jsme prošli u Mikuláše, mohli jsme se skoro spolehnout, že pod stromečkem nějaké ty dárky budou. Možná dokonce i mrkačka nebo pásák na baterku. Sice mezi Mikulášem a Ježíškem byla tak dlouhá doba, že jsme si to ještě mohli hodně pokazit, ale úplně pokazit, to snad ani nešlo. Vždyť Ježíšek byl mnohem mnohem hodnější než Mikuláš, a jestli od Mikuláše jsme dostali plný sáček mlsků a červené rukavičky na šňůrce, tak nám Ježíšek určitě splní přání tak tajná, že se ani nesměla vyslovit nahlas.
Teď jsem už sice hodně velká holka, ale tuhle jsem se přistihla, jak si v autě prozpěvuju Mikuláš, ztratil plášť. A snažím se vytahat zpod postele papírky i hříchy a trochu to všechno dát do pořádku. Sice kdoví, zda Mikuláš vůbec přijde a jestli to bude ten pravý nebo jen ten lidský pomocník, ani není tak úplně jisté, jestli doopravdy existuje, ale zrovna tak není jisté, že neexistuje. Tak je rozhodně lepší snažit se být hodná. Protože – co kdyby?
nehorší je to velkých městech na Mikuláše +čerty budou zas házet haranty na náš Prskavky a Pyrotechnika bude slyšet p
horší den jsem Mikuláš Praha sídliště HORNOMĚCHOLUPSKÁ doufám ze na nás zas haranty na ulici nebudou házet prskavky a dělbuchy
Vave, krásné, vyvolávající předvánoční náladu a vzpomínky … moje nejzazší vzpomínka je, že tancuju s čertem a ten mě drží v náručí, máma tvrdí, že není možné si to pamatovat, byl mi rok a půl, ale já si toho čerta prostě pamatuju 🙂 u
Snad nebude vadit, když přidám taky jednu vzpomínku
Když mu byly vnukovi asi 4 roky, přemluvily jsme s dcerou dědu, aby se převlékl za Čerta, a když píšu s velkým písmenem, vím proč. Moc se mu do toho nechtělo, ale když se k tomu přidal ještě zeť, kapituloval. Musím říct, že se důkladně posílil, takže když jsme ho patřičně namaskovali, byl už dost, jak bych to řekla, no asi vláčný. Pak šli s zetěm ven, připravit šou(rozvěsili po sloupkách prskavky a petardy, aby měl čert náležitý nástup),
a my zatím doma pověsily ven z okna punčochu a přesvědčovaly malého Honzíka, že do ní dostane dárky, protože k nám Mikuláš nechodí. Tak jsme tedy čekali, za chvíli začaly venku bouchat petardy a prskavky prskaly jak zběsilé, všude bylo spousta čmoudu, no a tak bylo jasné, že tu někdo byl, a že ta punčocha už by měla být plná.
Vtáhli jsme ji tedy domů, Honzík se na ni vrhnul a začal z ní vytahovat brambory, uhlí, kousky dřeva, ale žádné hračky, které čekal. My jsme také čekaly – že bude zklamaný a možná začne natahovat, na to jsme připravené byly, ale na to co následovalo, ne.
On se totiž strašně rozčílil a volal: „Já jsem tohle nechtěl, to si vem zpátky, mami, vyhoď to z okna!“ Pak se trochu i rozbrečel a musím říct, že my nehodné jsme brečely také – smíchy.
Chudinka zalezl pod stůl a ještě tam něco vykřikoval, ale pak do toho najednou zazvonil zvonek a někdo bouchal na dveře.
Nevím, kde se to v Honzíkovi vzalo, asi ten vztek ho přiměl jít otevřít ty dveře, za kterými stál opravdu čert s velkým pytlem. Neštěstí bylo v tom, že čert, posilněný natolik, že už docela blekotal, se i přesto, že jsme dosvědčovaly, že je Honzík hodné dítě, které si dárky zaslouží, rozhodl , že mu je prostě nedá ( to nebylo ve scénáři ).
Ovšem nepočítal s tím, že dítě, rozzuřené bramborami a uhlím si to prostě nenechá líbit. Se slovy „ já jsem byl hodnej“ se na čerta vrhnul, strčil do něj, až se oslabený čert zapotácel, vytrhnul mu ten pytel s dárky a utekl domů. Chudák čert se trochu motal a odešel do noci a Honzík doma vítězoslavně a spokojeně vysypal ukořistěný pytel s perně vydobytými dárky
Naopak, vzpominka opravdu vzpominkova – jako do pamatnicku. 🙂 Potesilo.
Furt se mi to honí hlavou „Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukňu, …“ a hernajs, jak je to dál?! Zase u mne propukla Lahosipa a nemůžu dojít na konec veršu. Je totok možný (think) ? dyť jsem dívka v rozpuku (chuckle) (teda aspoň sestry říkají, že se řehtám jak puklý pecen chleba (happy) ).
… hledali, nenašli byli oba smutní… Vím, protože vnouček je Mikuláš a já mu to k nelibosti rodičů občas recituju.
honili se po seknici, porazili putňu
Koukám, Aleno s Maxem, že jsme na Moravě nějací akčnější a optimističtější!
Nejenom to, taky zvukomalebnější. Mikulášek bude mít novou verzi, rozhodně se mi putňa líbí víc.
Milá Vave, moc hezká stopětka i když já mám na Mikuláše bohužel špatné vzpomínky. Celé trio k nám sice přišlo, když mi bylo asi 5 let, ale já se čerta tak strašně polekala (na to se pamatuji), že jsem z toho měla hodně dlouho tik (to mi říkala maminka). Prý jsem cukala nosíkem jako králík a tak dlouho, že se maminka bála, že mi to už zůstane. Mikuláše zkusil jednou pozvat můj bratr ke svým dvěma dětem. Ale moje malá neteř z toho také měla skoro šok a tak od té doby už víckrát ne. Ona se pak děsila i když viděla čerta venku na ulici. Ale přesto jsme jako děti dále nějakou tu dobrůtku dostaly – do velké upletené punčochy zavěšené na okenní klice.
Tadeáškovi držím palce, nevěděla jsem, že se mandle trhají už takhle malým dětem. To dělají pod nějakou místní narkózou, nebo jak dokáží udržet tak malé dítě v klidu? Mě je trhali v mých 14 letech a bylo to jak na běžícím páse. Stála nás tam řada ve frontě, každý řekl „ááá“ stříkli mu něco do krku a šel si sednout do čekárny. Pak nás brali po jednou do ordinace, sedla jsem si na ruce, otevřela pusu a..mandle byly pryč.
A HankoW – tvoje mikulášská příhoda je k popukání. 😀
A JEŠTĚ PRO LENKU S (*) (*) (*) – nemám na ní mail, tak to píši sem když tak jí na to někdo prosím upozorněte, kdyby se sem už dneska nevrátila. Lenko, byla tady zmínka o tom, že píšeš velkými písmeny. Vím, že už tak píšeš dlouho a všichni jsme si na to za tu dobu zvykli a nevadí nám to. Ale nevím, proč mě dříve nenapadlo zmínit se ti o tomhle (používala to tu maminka, když sem jezdila a četla si na internetu). TAKŽE – Dole v pravém rohu úplně na kraji by měl být napsáno 100% a vedle toho šipička (Change zoom level – změnit velikost zoomu). Na tu šipku když klikneš, tak ti naskočí několik jiných možností u velikosti písma. A když klikneš třeba na 200%, tak ti všechno na otevřené stránce naskočí 2x tak velké. Můžeš v téhle velikosti nejen číst, ale samozřejmě i psát. Mně osobně tvoje psaní velkými písmeny nevadí, ale možná by ti to pomohlo k lepším čtení komentářů
HANI, JSEM TU A DĚKUJU TI ZA RADU. SNAŽILI SE UŽ DŘÍVE LAPIL A TAKY I JINÍ MACHŘI, AVŠAK JÁ JSEM TAKOVÝ PC NEUMĚTEL, ŽE HNED TAK NĚCO POUŽÍVT NEDOKÁŽU. JDU NA TO MRKNOUT, ALE MOC SI NEVĚŘÍM, ŽE TO V PECKU A HLAVNĚ NA OBJEVÍM, TAKŽE MUSÍTE MÍT SE MNOU STRPENÍ. UŽ DLOUHO PÍŠU TAKTO A ASI SI BUDU TĚŽKO NA ZMĚNU ZVYKAT. MOC TEBE I VŠECHNY ZVÍŘETNÍKY ZDRAVÍM Z ÚPLNĚ ZAMRZLÉ A ZAPADANÉ BĚLÉ. DÍVALA JSEM SE PŘED CHVÍLÍ NA TEPLOMĚR A UKAZUJE CELÝCH – 12. BRRR, ANI SE NEDIVÍM, ŽE NAŠE MÁLOCHLUPATÉ ČERNÉ BLAHORODÍ NECHCE JÍT DÁL NEŽ NAŠEHO DOMU, VYKONÁ BLESKOVĚ POTŘEBY A UHÁNÍ ZPĚT DO TEPLÍČKA., I KDYŽ JE TEPLE OBLEČENÝ . A TO MÁ BÝT KONCEM TÝDNE JEŠTĚ HŮŘ A „ZIMNĚJI.“
Rady Dědy Porady:
Předpoklad jsou „Wokna“ XP a vyšší.
Postup : Start( vlevo dole, nebo klávesa se znakem Windows-opět vlevo dole, zpravidla mezi Ctrl a Alt – Programy- Příslušenství- Usnadnění – Lupa.
Po zavedení se v dolní liště objeví Nastavení. Pak v horní části obrazovky se podle Nastavení objeví patřičně zvětšený text- po řádcích, podle kurzoru.
Doporučuji vyzkoušet. Mimochem, na př. Opera dovede převádět psané texty do hlasové podoby, bohužel, má ještě pouze „vymakanou“ anglickou verzi.
U použití Lupy jde o zvyk. U mne o zkušenost předávanou seniorům při kurzech o PC. Zajímal by mne názor těch, co Lupu případně zkusí.
Klávesová zkratka Ctrl ve spojení s klávesou + je dobrá, u některých browserů stačí poze použít klávesu +
JEJDA LENKO, TO BYLA MARICKA. JA BYCH NA NECO TAKOVEHO VLASTNIM ROZUMEM NEPRISLA. A I KDYZ MI TO NEKDO VYSVETLI, TAK TO HBITE ZAPOMENU. (think)
I TY, BRUTE? JÁ TAKY, JÁ TAKY…
Hanko, tohle je bohužel jenom u novějších verzích prohlížečů – myslím, že Lenka má spíš něco staršího. U starších verzí prohlížečů jde pro zvětšení použít buď možnost Ctrl a + (stisknout obě klávesy současně a opakovat to tolikrát, dokud ten text nemá tu pravou „čtecí“ velikost) nebo použít záložku Zobrazit – Velikost textu – Největší (je to na liště úplně vlevo nahoře).
To jsem psala já, netušila jsem že tak píšeš kvůli problémům se zrakem, už mě na to někdo upozornil (děkuji). Ctrl a + (pro zmenšení Ctrl a -, pro srovnání na standartní Ctrl a nula) by mělo fungovat ve všech prohlížečích – drž Ctrl a mačkej + dokud nebude text tak jak si představuješ, po jednom nebo dvou zmáčknutích to nebude poznat. Většinou bývá tohle nastavení pro každý servr zvlášť a prohlížeč si to pamatuje, takže si na každém webu nastavíš písmo tak aby se tam všechno rozumně vešlo, ale zároveň abys to přečetla a počítač by si to měl pamatovat. V podstatě by tím nemělo jít naprosto nic pokazit, takže se neboj a mačkej 😉 při nejhorším to vždy srovnáš tím Ctrl+0 (nula)
PRO HANKU W.- NIC PODOBNÉHO JSEM NENAŠLA. PRO PETRU+ BARRYHO: ODPOVĚDĚLA JSEM NĚKDE NÍŽ, ALE ZOPAKUJU. ČÍST ANO, PSÁT S TÍM NEMOHU.HOWGH!
Lenko, piš samozřejmě dál jak jsi zvyklá, máme rozhodně se čtením tvých textů menší problém než ty se čtením našich.
Pro psaní textů ve wordu taky existuje fígl – na začátku vypneš CAPS a zapneš Formát/písmo/všechna velká. A píšeš (klidně používej i Shift na velká písmena u jmen a tak, jenom to neuvidíš). Až dopíšeš, označíš celý text (Ctrl+A) a stejným způsobem to „všechna velká“ zase vypneš. Totéž se dá použít i obráceně – pokud máš standartní text ve wordu, můžeš si jej pro sebe takto převést na velká písmena.
DĚVČÁTKA MOJE KRÁSNÁ, PŘEDOBRÁ A TAKY KADLUSI, DĚKUJI VÁM VŠEM ZA SNAHU POMOCI. PETRO S BARRYM, UŽ JSEM SI TVOU RADU ZKOPÍROVALA DO DOKUMENTŮ, ALE NETUŠÍM, ZDA SI NA ZMĚNU PŘIVYKNU. SLIBUJU, ŽE TO ZKUSÍM, ALE NEPŮJDE TO HNED. ZVYK JE DRÁTĚNÁ KOŠILE….
Myslela jsem na ty texty článků, jak jsi psala že se snažíš psát normálně aby to po Tobě Dede nemusela přepisovat – takhle budeš Ty psát velkým, ale článek bude ve skutečnosti malým. Do diskusí to neřeš!
Lenko, to jsem byla já – Marička – kdo ti radil to zvětšení. Holt mě nenapadlo, že to je pouze u novějších verzí (a diky aidě to už vím). Přišlo mi tohle zvětšení úplně to nejjednoduší – jednou kliknout a hotovo. No nic, já vím, jak to je, když si člověk zvykne na jeden způsob, také nemám ráda změny. Tys už zvyklá po svém a my zase na to tvé. Hlavně, že s námi stále můžeš detatovat, to je hlavnější, než velikost písma, že?
MARIČKO, DĚKUJU ZA RADU A OMLOVÁM SE ZA ZÁMĚNU JMÉNA. ALE POKUD MI NAPÍŠEŠ PŘES HADOPASI, KDE JSME REGISTROVANÁ OD PRVOPOČÁTKU, A SDĚLÍŠ MI TEN SVŮJ MAIL, ODEPÍŠU, ABYS MĚLA TAKY MŮJ .
To jsou úžasné historky, dokonalé. Smějeme se tady všichni (rofl) (y) (rofl)
Já vím, jsem zase vopožděná, ale četlo se to náramně. A ty Vaše vzpomínky 😀 Snad nejvíc mne zničila ta od Hany W. Ta holčička byla velká osobnost už jako malá (rofl) (sun) Náramné čtení po vymrzlém a uklouzaném dnu. Před chvilinkou mi velice kničela mína před kočičími dvířky. Tak se jdu podívat, proč ta kočka neleze do tepla. Ona měla na tlapkách ledové koule a když si šlápla na plechový parapet, tak se jí nožičky rozjížděly jako na bruslích. Když jsem jí otevřela okno, aby si skočila, tak si málem na kachličkovém obkladu narazila čumák :@ jak se jí rozjely podvozky. Tak jsem ji prvně snesla dolů. Vypadala, jako když se stydí (inlove)
Hanina historka je krásně výživná, jojo. 😀 😀
Ale tvoje zledovatělá kočka je taky mazec. 🙂 🙂
No, ona je to dáma v letech 3.4.2011 jí bude 12 roků. A je opravdu v kondici a velmi zdatný Pampalini ( oproti mně :@ ). Jen poslední dobou, když dlouho leží, tak se pomaleji rozhýbává. Jinak skáče a šplhá jako pětiletý Mouryn. Tahle situace ji veeelmi zaskočila. (blush)
CHUDERKA MÍNA CHLUPATÁ NAMRZLÁ. DOUFÁM, ŽES TU MŇAUDÁMU POŘÁDNĚ POCHOVALA A UKLIDNILA NĚJAKOU DOBRŮTKOU. TVOJE ČIČINA JDE VEN SAMA, ALE NÁŠ HOKIN SE MUSÍ Z DOMU VYNÁŠET( KVŮLI PÁTEŘÍ NESMÍ SÁM SE SCHODŮ).VENKU SE NECHÁ TAHAT NA VODÍTKU JAK SÁNĚ.
Nojo, ono se asi nesmí nic přehánět. První setkání s Mikulášem si moc nepamatuju, čert nepřišel, ale dole v chodbě řinčel řetězem, Mikuláš měl stejné boty jako táta a když jsem to mamince pošeptala, tak dostala záchvat kašle. Pak si pamatuju ještě na jednoho Mikuláše, to jsem byla u babičky, přišel s ním krásný malý čertík, moc se mi líbil a skoro jsem brečela, že u nás nezůstal. Byli na mne hodní, nic nevyčítali a ani nechtěli, abych zpívala (strašně jsem se styděla), jen mi dali nadílku, popovídali si a šli. A synovi dělali párkrát Mikuláše známí, ale to byla spíš legrace než hrůza. Teď už řadu let připravujeme pro děti besídku v práci: zvlášť pro malé – předškolní, kam chodí dobrotivý Mikuláš, který je vždy velice nadšený, když mu děti zazpívají písničku, kterou je před příchodem naučí hodné tety. Taky má sebou anděla s nadílkou a menšího hodného čertíka tedy čertici, která dětem dává hračky a balonky. Ovšem u starších děcek – tam se na konec besídky plné her a krátkých filmů a písniček přiřítí do zhasnuté posluchárny horda čertů a běhají za zvkuků pekelné muziky mezi výskajícími dětmi, až je zažene Mikuláš a andělé a donutí je rozdat dětem nadílku. Na tyhle čerty se děti těší a nejen děti, to se tam nahrnou i rodiče a další dospělí…No, a čerty dělají samozřejmě táboroví vedoucí a hlavně odrostlé děti… Jo, a bohužel kvůli tomu já letos nemohu na mikulašské venčení 🙂 . Vave si vždycky umí najít krásné a vhodné téma (bow)
pááááni Vavísku… díky za krásnou připomínku, v zasněženém městě, kde koukám z okna, ležíc v pelíšku s chřipkou..doteď si pamatuju Mikuláše, anděla a čerta a básničku “ Na komoře časně zrána, to vám byla podívaná – myši měly bál!“ romantika to byla se vším všudy, v té době býval touto dobou už sníh, potemnělá víska pod kopcem.. Sv. Jan pod Skalou, z našeho bytu v 2. patře původního lázeňského domu bylo vidět na ostatní domky a jejich rozsvícená okna. asi jsem se trošku i bála, ale to už odvál čas 🙂 ta vzpomínka je příjemná, heboučká jako čerstvě napadaný snížek. když jsem později, to bylo synkovi 5 let, odešla od manžela, pořádali jsme velké hledání mikulášské punčochy, protože po sídlišti přijatelná mikulášská trojka nechodila… taky měl vždycky radost převelikou! papapa z Pětikočičína a držíme tlapky Tádoškovi!
Děkuju vám všem za úžasné vzpomínky a komentáře. (h) (f) (h) Ale kapánek to se mnou přeháníte – „papírků“ mám všude fůru, ne nadarmo jsem vždycky byla za čerta. (nod)
Na příjmu budu nespíš až v sobotu, možná v pátek večer, když bude Táda v pořádku. Hihi, mě nikdy nenapadlo, že se ještě někdy v životě dostanu do nemocnice na dětské. (chuckle)
Tak tu buďte hodní – však Mikuláš je za dveřmi! 🙂
Tak mě napadá, žejestli se někdo nemusí bát papírku pod postelí (stejně je tam dali kocourci s Rozárkou), tak je to Vavíla (inlove)
Ono je tu takových podobných víc, třeba Myš. Dál jmenovat nebudu, třeba bych na nějakou zapomněla. Nebo by jich spíš bylo tolik, že by se mi to sem nevešlo. Tady je totiž velmi vysoká koncentrace dobrých bytostí a já jsem moc ráda, že je znám ;). Mám někdy pocit, že na mne mají dobrý vliv ;).
A zapomněla jsem připsat, že Tádovi držím palečky. (y) (h)
Vavísku, to je moc pěkné předmikulášské povídání (h) (h) (h) (h)
k nám snad nikdy Mikuláš s čertem nechodili, nebo že bych si to nepamatovala? :^) … no a já to přenesla dál, jen jednou když byla Kačenka malá, tak jsem si je „objednala“, ale bylo to takové nějaké „umělé“ nebo co – zůstaly jsme pak už vždycky jen u hledání tašky s dobrůtkama (ani ta mikulášská punčocha se tehdy nedala koupit, grrr, tak jsem kupovala pěkné tašky s potiskem)
jen jednou jsem dostala takový nápad a v kotelně u nás v práci vzala pár kousků uhlí, k tomu připada nějakou tu bramboru a tento pytlík ji nechala najít první – ddnes si pamatuju jak ho natěšeně otvírala, aby vzápětí rychlostí blesku zaklapla a koukala, jestli to někdo neviděl… samozřejmě že pak následovala i ta „pravá“ mikulášská taška… neměla z toho žádné trauma, ale to okamžité leknutí vidím dodnes a už jsem jí to nikdy neudělala (blush)
Vave, krásné jako vždycky, za oknem sníh a předvánoční nálada klepe na dveře 🙂 Jen žertovnou příhodou z natáčení tentokrát nepřispěju – k nám Mikuláš nechodil. Rodiče měli dost vyhraněný názor na to, jak udržet svá dítka v kázni a bázni, a čerti s pytlem do jejich repertoáru nepatřili. Takže jsme vždycky viděli Mikuláše, anděla a čerty, jak jdou ulicí… a dárky byly v jídelně na stole, ladně naskládané kolem velké mísy s ovocem. A jistě – k těm nejoblíbenějším patřily dlouhatánské roksové tyčky, které se daly ublízat do ostrosti ševcovského šídla… odřený jazyk fakt nevadil.
U nás se čerti za mého mala také nepěstovali a já sama jsem je použila jednou jedinkrát v naprostém zoufalství k zastrašení mladšího syna v období jeho nejpříšernějšího zlobení, leč bezvýsledně. No co, pravil, – když mě odnesou, tak mě zas vysvobodíš, ne?- A bylo po čertech. (bat)
Tak od tří do pěti jsem každého Mikuláše proječela v hysterickém záchvatu, v mých šesti však vykonal Mikuláš zásadní chybu, když mi seznam mých hříchů předčítal z knihy Kousky Františka Housky, která správně měla stát v knihovně vedle verneovek. Chňa.
Mimoto, Vaví, my obě, předpokládám, máme dnes pod postelí vyjma papírků a hříšků také scvrklé bobulky vína, propisky, špejle, myši, zmuchlané kuličky z alobalů od čokolád a jogurtů, možná sem tam nějaké to pravítko, pilníček na nehty či starou kuřecí kost. Nic není nemožné. 😉
🙂 JJ, tam je věcí! (h)
Jako malá jsem nikdy Mikuláše nepotkala a moc mě to mrzelo. Coby máma jsem nechtěla ty opilé čerty, takže když šermíři uspořádali besídku v hospodě Šermířský klub, hned jsem děti přihlásila. Bylo nutné se jménem dodat i dobré a zlé skutky. Mikuláše, čerty a anděly strojila divadelní maskérka, takže byli velmi uvěřitelní. Pak se vrchní čert a Mikuláš handrkovali nad každým dítkem,až to anděl stopnul a vydal po písničce nebo básničce dáreček. I čtrnáctiletí měli roztřesený hlas. Jenom Kuba byl ochoten se s čerty družit, protože se mu líbili (měl asi 4 roky). Bytosti navíc vycházely ze sklepní místnosti, kde je na stěně kopie kamenného náhrobku. Ještě hodně let děti věřily, že za ním je vchod do pekla. A čerti a Mikuláši na ulici ve srovnání s těmihle nebyli opravdoví. Byli jsme na besídce asi třikrát a děcka na to moc rády vzpomínají. Od našich kamarádů bylo hezké, že si s tím dali všechnu tu práci.
Já si pamatuju, že u nás určitě jednou byli. Byla jsem malá a nejspíš je hrál někdo z rodiny. A já sem se příšerně bála. Mikuláše! Pamatuji si ten pocit z toho obrovského divného pána. Pak jsme chodili na besídky k mámě do práce. Mimo jiné jsme tam dostávali vánoční čokoládové kolekce. Tam mi jednou sahal čert na nos, jestli nelžu a taky sem se bála. Teď se někdy bojím toho čertího rojení venku. A dělbuchů, které mládež kolem pohazuje. Na Mikuláše večer nevycházím. I když tenhle pocit si nesu z jednoho sídliště, třeba to tady bude jiné. Na Lhotce byl taky celkem klid.
Letos možná poprvé uvidí Mikuláše Rysík. Čerty na obrázcích má rád, ale bonbony si od Haribo medvěda nevezme. Když si včera jeho táta vzal vobchodě masku (Pata nebo Mata), tak se rozbrečel a když jsem to chtěla zkusit taky, tak důrzně protestoval. Tak nevím,jestli se mu Mikuláš bude líbit.
Vavísku, těch pár papírků ve tvém případě nestojí za zmínku, jsou bohatě převáženy. (h)
Tádoškovi držím palečky ať ho to moc nebolí a všechno dobře dopadne! (y)
Vavisku, stopetka hedvabna a provonena vuni mandarinek. Vsak vzdycky touhle dobou si jdu do koupit mandarinky a nasavam z nich vuni detstvi. Tadoskovi drzim palce. (h) (y)
Mne vytrhli mandle asi v 7 letech – deckari to nechteli udelat, tak mne otec soupnul do vojenskeho spitalu v Olomouci na Hradisku a ukoncilo to nekolik let angin.
Taky držím Tádovi palce – a přimlouvám se za velký kopec zmrzliny na předpis. A druhý jako bolestné… (y)
Vave, článek je zas o několik grádů kouzelnější, než ty ostatní stopětky. Jak to děláš, to nepochopím, musí se čerpat z velkých hlubin srdce a duše.
V hlubinách minulého století (tisíciletí), za války, jsem se setkávala jen s klidným, laskavým Mikulášem (že si půjčoval tatínkovy papuče – navíc s červenou kokardou z hedvábí – mi připadalo jako patřičné ocenění zásluh mého báječného táty). Rodiče měli dost rozumu, věděli, že mají doma malou velice vnímavou a snadno postrašitelnou osobu.
Čertí běsnění se rozmohlo hodně až za komančů. Žeaby ten ten tmářskej Mikuláš…když už nějaká nezemská bytost, tak radši čert, když nám Dědu Mrázka lidi nezbaštili.. A oni ti čerti jsou víc akční, že, a dá se s nima líp „vychovávat“.
Jo, a všimněte si, že dodnes se dodržuje komančská tradice záliby v čertech na ČT, od začátku sedmdesátých let s železnou pravidelností nějaká čertovská pohádka na Štědrý večer. Letos to bude Peklo s princeznou.
Že je to krásná 105ka?
A na čertí pohádky mi nešahej! Takové S čerty nejsou žerty u nás hraje alespoň 3x do roka. (chuckle)
Oni cesti certi jsou celkem neskodni. Ve vetsine pohadek spis smesne figurky, prihloupli, bezmocni vuci tem co nezlobi … stejne je zajimave jaky je obrovsky rozdil mezi ceskymi a nemeckymi certy.
Ale jooo, nesahám, český čert je samostatný mytologický druh (a ještě třeba bysem dostala od nějakýho čerta přes pracku), ale mě zaujali ti systematičtí čerti na Štědrý den, v těch sedmdesátých letech to bylo hodně nápadné, dost se o tom mezi lidma mluvilo, ale dnes už to nikomu nepřijde. Jen ta věrnost „starým dobrým tradicím“, pro naši „veřejnou“ tak typická, mě dojímá.
Jojo, bylo to fskutku prefíkané! Ale ani bolševickočertí nátlak toho Ježíška neudolal. 🙂
Musim rict, ze Mikulas s doprovodem mne nikdy netraumatizoval, YGA ma pravdu, patril k ritualu roku. (Zato dodnes se mi vyrazeji pupinky, kdyz se podivam na klauna – je neprirozeny.) Vzpominam na Mikulase priblizne r. 1970. V nasi rozvetvene prazske rodine bylo tou dobou rada deticek veku vhodneho pro mikulasske hratky, a tak se vzdycky rodina a pratele sesli, strycove a jedna z tet udelali nezbytne trio, ditka poucena Mikulasem a obdarovana pote byla ulozena a nastall rodinny mejdan pro dospele. V te rodine byl stary pan pravnik na penzi, o vnoucata se dost staral, ale pouzival nekdy vyrazy jak dlazdic a ditka to od nej pochytla. Rodicum ditek to uz vadilo a tak Mikulas byl instruovan, aby ditkam kladl na srdce, ze neco jako do pr**dele prace by je mohlo dostat k predani certovi. Mikulas obradne kazal, ditka byla vykulena a mala sestra odvazne orodovala za bratra: Mikulasi svatej, on za to nemuze, on se to naucil od dedecka. No jo, pravil Mikulas, tak to asi budeme muset dat certovi dedecka. Holcicka opacila, ze dedecek za to taky nemuze protoze uz je starej. Jeden z hostu, ktereho ty deti neznaly, aby ukoncil holcicce trauma, se nabidnul, ze at si ten cert teda vezme jeho, ze on taky nekdy mluvi sproste. Holcicka se zamyslela a pote pronesla nesmrtelnou vetu ze jestli si ten cert nekoho vzit musi, tak at si vezme „ty kulvove luskyy.“ Podotykam, ze to dite neumelo jeste vyslovit „r“. Dustojny Mikulas se zlomil v pase a prohlasil „do pr**dele, ja se z toho picnu. “ Toz tak skoncila vychova jednech malych deti Mikulasem. (chuckle)
Uáááááááá 😀 😀 😀 😀 😀 😀
=)) =)) =))
Hodnocení: 1+ (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy)
=)) =)) =))
(rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)
parádááááá Něco takového se nedá vymyslet, tohle se musí zažít!
ťuk klep buch prááááásk (clap) (clap) (clap)
HankóóóóóW. – (rofl) (rofl) (rofl) Ano, bouch bum prásk, buším, div mi ruka neupadne. Nebylo to s tou „dvojjedinou výchovou“ vnímavých dítek za komančů ani trochu jednoduché… O spoustě dnešních věcí si mohu myslet cokoli nelichotivého, ale už jen fakt, že tuhle schizofrenii pěstovat nemusím, mě uspokojuje… Vážně.
Přesně tak! (y)
Myslite? Tak si predstavte, ze bydlite nekde (rekneme na sidlisti) a v baraku mate „neprizpusobive“. Opravdu nemusite schizofrenit, aby diftka nepronesla ve skole neco, z ceho by se lidskopravni krasoduchove opupinkovali?
Vzdycky jsou veci „o kterych se nemluvi“ nebo u kterych (skoro) vsichni vi jaka je pravda, ale rikat se nesmi.
Jendo, nesouhlasím úplně. Shledávám docela rozdíl v tom dřívějším a dnešním nemluvení. To, o čem si tu volně povídáme, bychom za toho předchozího „nemluvení“ ani jeden nenapsali… Čímž nedávám za pravdu v současné době pěstované a značně přehnané „korektnosti“, která docela rychle přechází v podivný, nic nesdělující novotvar…
Doprdelepráce! Tak na mne prasklo, že si čtu v práci o Mikulášovi. Tohle jsem teda na veselé tabulky nesvedla a musela jsem předčítat ať čelt veme ty kulvové luský.
(rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (h)
(y) (rofl) (rofl) (rofl) Uááááá! To je ale loztomilý! 🙂
Paráda – prsk prsk néééé 😀 !
HANI, TOHLE JE FAKT NEVYMYŠLITENÁ STRORY!!
SMĚJU SE OPRAVDU NAHLAS A JE MI PRIMOVĚ, I KDYŽ VENKU MRZNE AŽ PRAŠTÍ A VŠUDE LEŽÍ ZÁVĚJE SNĚHU.
MIMOCHODEM, VAVE, TVOJE STOPĚTKY JSOU STÁLE KRÁSNĚJŠÍ A HLADIVĚJŠÍ. U NÁS DOMA NIKDY ČERT ANI MIKLÁŠ NEBYLI. ASI NEBYL NIKDO, KDO BY SE OBĚTOVAL, ABY BEZCHYBNĚ POPŘEDNÁŠEL TU LITANII MÝCH ŠPATNÝCH DĚTSKÝCH SKUTKŮ A PROHŘEŠKŮ. PAMATUJI SE VŠAK JAK DNESKA, ŽE JSME VŽDY SE SETROU VĚŠELI VEČER PŘED MIKULÁŠEM ZA OKNO KUCHYNĚ PUNČOCHÁČE. VŽDY JSME PEVNĚ DOUFALI V NADÍLKU. NEBYLA SIC PŘÍLIŠ BOHATÁ NIKDY, ALE JÁ JSEM STEJNĚ MÍVALA NOHAVICE PUNČOCHÁČŮ VŽDY PLNĚJŠÍ NEŽ HODNÁ SESTŘIČKA EVIČKA. BYLY PLNĚJŠÍ VŠAK JEN PROTO, ŽE OBSAHOVALY SPOUSTU BRAMBOR A TAKY VELKÉ KUSY UHLÍ. NEBYLA JSEM NIKDY DÍTĚ HODNÉ A SPOŘÁDANÉ, TAKŽE JSEM SI ASI TÍM ZLOBENÍM KOLEDOVALA O VĚTŠÍ NADÍLKU NEMLSTOTEK.
OBSAH MLSKŮ VŠAK BÝVAL SKORO STEJNÝ. JEN OBČAS SE LIŠIL O JEDNU MALOU ČKOLÁDKU- ZPRAVIDLA TU S POHÁDKOU NA OBALU , ABYCH SI UVĚDOMILA PRÁVĚ ONEN ROZDÍL HODNOST X NEHODNOST . NAŠI VELICE DOBŘE TUŠILI A SNAD I PŘESNĚ VĚDĚLI, ŽE ANI VYSTRAŠENÍ ČERTEM BY MOJE DIVOČENÍ NEZMÍRNILO. SESTRA ČERTA ANI NEPOTŘEBOVALA.
P.S. ZDRAVÍM A MÁVÁM VŠEM ZVÍŘETNÍKŮM ZE ZAMRZLÉ BĚLÉ S POŘÁDNĚ VYSOKÝMI SNĚHOVĚ BÍLÝMI LADOVSKÝMI ČEPICEMI. JDU VYVENČIT TO NAŠE PSISKO. ZAS SE BUDE POŘÁDAT SÁŇKOVÁNÍ PO ZADKU SE ZAŠPRAJCOVANÝMA PŘEDNÍMA. NENÍ ZBYTÍ, ČŮRAT SE MUSÍ. RÁNO BYL JEN NA CHVILINKU, NYNÍ TROŠKU VYKOUKLO SLUNÍČKO, TAKŽE SNAD TO MILOSTPÁN CHLUPATÝ S POVDĚKEM ZAZNAMENÁ A NEBUDE STÁVKOVAT.
Můžu poprosit o vypnutí CAPS-LOCKu? Tvoje příspěvky křičí ze stránky a velmi špatně se čtou. (sun)
Petro, Lenka špatně vidí, takže se jí líp čte a píše takhle…
Aha, děkuji za upozornění. No ale vždyť to se jí pak musejí číst blbě naše příspěvky, ne? I když teda mě se naopak čtou blbě ty CAPS-příspěvky a není to věkem, prostě ty písmenka tak nějak splývají…
Lenko, předpokládám že Ctrl+plus a podobné „vychytávky“ znáš a používáš… pokud to jde velkýma líp, tak můj předchozí příspěvek prosím neřeš, díky (f)
Hanko úžasné!!!! Připomíná mi to našeho známého, výborného kamaráda mého tatínka, kterému jsem říkala strýčku, i když s naší rodinou neměl vůbec nic společného. Dávno dávno už je po smrti. Strašný sprosťák, ale fak strašný. Jenže k němu to sedělo, jeho výrazy a mluva, to vše bylo natolik specifické, že kdyby začal mluvit spisovně, asi by ho nechali někam zavřít. Jeho syn a snacha jeli do Jugoslávie na vytouženou dovolenou, na kterou se jim nějakým kouzlem podařilo po létech získat devizový příslib. Strašně se těšili a malou holčičku svěřili do péče dědečkovi na těch 14 dnů. Zapřísahali ho, aby se krotil, aby nenašli doma dítě s mluvou dlaždiče a odjeli. Po 2 týdnech se v noci vrátili, natěšení na holčičku, která se při jejich příjezdu postavila v postýlce a rozespale pronesla: „A dopr….., ti dva blbci už sou tady zas, to se z toho asi pos……… zas mi budou všecho kur…….“. Matku málem odvezli (tehdy měli společnou domácnost s dědou, protože stavěli dům vedle na parcele a děda všechno dělal jinak, nežli „mladí“, takže se pořád o něčem dohadovali).
Před pár lety jsme šli na Mikulášskou procházku i přes Staroměstské náměstí. Bylo tam spousta Mikulášů a čertů…a taky turistů.
Asi metr ode mne se jeden rozdováděný čert rozhodl zaklepat na rameno tatínkovi japonské rodinky na výletě, ovšem se zlou se potázal, protože cca 5ti letý synek se rozhodl, že tatínka právě napadli a s bojovným pokřikem zaujal karate pózu a chtěl tatínka bránit (punch) 😉 😉 😀
Za oknem zasněžená zahrada, v krbu praská oheň a na mě díky Vave padla romantická nálada.
K nám vždy chodil neviditelný Mikuláš a dával dárečky za okno do nachystané boty. Ale děti vždy čekaly na živého Mikuláše, tak jsem jednou poprosila neteřku a její kamarádky aby přišly. Holky byly milé, něžné, hodné a přesto se harantíci dost vyděsili a nebyli schopni říct ani fň, natož básničku. Tak jsme se zase vrátili k Mikulášovi neviditelnému. Jednou se zadařilo, že si nachystaných dárečků všimli až když si v pokojíčku už delší dobu hráli. To byl šok. Mikuláš existuje! A je fakt neviditelnej! Vždyť tam ty dárečky musel dát když si v tom pokojíku hráli! Víra v Mikuláše jim díky tomu zázraku vydržela asi ještě dva roky. 🙂
No, já jsem na Mikulášskou trojici a na Ježíška věřila hodně dlouho. Jeden rok, to bylo asi v první třídě jsem opravdu moc hodná nebyla, hříšky se kupily a tak jsem byla poučována, žečert teda má pytel a že zlobivá děcka může i odnést ssebou. Většina mých hříchů byly šarvátky s klukama a ne že bych je zrovna prohrávala. No tak tedy čert byl vážný problém. Ale kdo je připraven…Když teda svatá trojka přišla, Mikulášovi jsem odříkala hned několik básniček, ale pak začal hrozit čert, já lapla prut, který jsem si připravila do koutku u dveří a s bojovým pokřikem jsem překvapeného čerta (maminčinu kamarádku) hnala až ke schodům. Mikuláš se hrozně rozkašlal a pak čtvrt hodiny držel řeč na tema, že je dobré se nebát, ale že holčičky… a.t.d., a.t.d. Dárků bylo tehdy méně (maminka je stačila odebrat a nahradit bramborama a uhlím, ale pastelky a jablíčka byly a to mi stačilo. A ještě jsem se slušně omluvila navrácenému čertovi, který se ukázal být docela hodný. A řetězem řechtal jen trošku.
Hluboce se klanim male holcicce Veram (bow) (bow) (sun)
no, já byla prý spíš považována za dvaapůl kluka.
VERAM, JÁ NEJEN DVAAPŮL. ALE TŘI CELÉ!!
Taky hezké…
V rodině se traduje historka, jak v paneláku byl „vchodový čert“ – prostě obešel všechny byty ve vchodě. No a samozřejmě mu všude nalili, takže když odkudsi odcházel, zavazoval si boty a oni už přirazili dveře. Čert jima dostal pěkně přes hlavu a svalil se na zem, Mikuláš utíkal domů volat sanitku. Kravál na chodbě zaznamenala dosud nenavštívená matička na patře, kde čert ležel i poslal dítko otevřít. Dítko poslušně odešlo, otevřelo, zavřelo a jako se poračovat ve hře. Maminka se ptala, jestli to nebyl Mikuláš. No a dítko odvětilo, že nikoli, nikdo za dveřmi, jen na chodbě leží chcíplý čert…
Muhehe! (rofl) (rofl) (rofl) (whew) Děti jsou vážně báječné, jak některé věci prostě vůbec neřeší. 🙂
jo jo – pamatuji sídlištního čerta, který znaven „koledou“ usnul u našich sousedů na záchodě. Dítka byla zahnána, spící čert vysvobozen a snesen ze 4. patra (bez výtahu) a vynesen do 4.patra bez výtahu v sousedním paneláku a předán paní čertové… Prý řvala víc než čert…
Tak takováhle holčička teď bydlí v Brně, je to moje praneteř. Veram,
tvoje korouhev s barvami holčičí udatnosti se nese dále generacemi. 🙂
Veram (inlove) , to je báječná historka! (chuckle) Chudák čertová, musela zažít horkou chvilku. (whew) (rofl)
Jéééé Mikuláš, on už bude v neděli Mikuláš.
Vzpomínám si, jak k nám jednou přišel Mikuláš s čertem a čert byl černohnědý chlupatý a já se ho děsně bála. Nebyla jsem sice moc hodná, zato značně voprsklá a tak jsem ze sebe vysypala dlouhou básničku a naslibovala hory doly. Moje o 2 roky starší sestra stála za mnou a vypadlo z ní vždycky jen poslední slovo verše. Jenže čert byl vážně hrozivý, a pak se schoval mámě do skříně a jako medvěd tam spal až do dalšího Mikuláše. Stačilo otevřít skříň a vytáhnout čertí pracku a už jsem byla hoooodná holčička.
Až po pár letech jsem zjistila, že to, co spí v mámině skříni, je maminčin starý černohnědý kozinkový kožich. Máma v té době nosila světlého berana.
V době, kdy jsme bydleli v paneláku a Juniorovi bylo asi 5, přišel čert a měl veliký, viditelně těžký a velmi naditý pytel. Junior se bál a šeptal mi „mami, co má čert v tom pytli?“ Čert mě předešel, naklonil se k Juniorovi a prohlásil „co bych tam měl?! Frantu Pešinu!“. To byl o 2 roky starší kluk od nás s baráku (ano je to synek od chovatelů Matyldiny Borůvky) a byl dost živé dítě. Junior se hodně leknul, ale druhý den hlásil „mamíííí, Mirka Frantu nedala, nakonec jí ho vrátili“.
No a na vsi tu nás jednou zkusmo zabouchali takoví mladincí čerti s mikulášem, otevřel Junior (tehdy asi patnáctiletý) a zpoza něho se vyřítila Bára jedním hlubokým štěkem bufla. A po čertech nezbyl ani smrad.
Můj názor na strašení dětí je „vocamcaď pocamcaď“. Prostě každý rodič své dítě zná a ví, co snese. Jakmile se to přežene, je z toho trauma, ale přitom je dobré se něčeho trochu bát. Strach má ukázňovat ne ochromovat. Mikuláš má být autorita ne strašák.
A Vave, ty tvoje hříšky jsou tisíckrát vyváženy skutky dobrými a nezištnými, ty se čerta bát nemusíš. A dlouhou roksovou tyčku jsem taky měla ráda. Pořád vozím v autě roksové bonbony ve tvaru maličkých lízátek.
„Mirka Frantu nedala, nakonec ji ho vratili“ (rofl)
Vavísku, zase jedno povídání, které vtáhne zpátky do dětství 🙂 Já jsem jako malá Mikuláše s doprovodem doma ráda neměla. Myslím, že v tom nebyl strach, spíš jsem nesnášela ten vpád do soukromí a povinnost něco říkat cizímu člověku. Tedy tak to definuju teď – tehdy jsem prostě byla ráda, když k nám tito tři přestali chodit a místo toho jsme jezdili na potulky „do města“ – no z Vinohrad na Staré Město a malou Stranu, že. (Všimli jste si, jak často se jezdí z města „do města?“ (chuckle) ). A to bylo něco, co jsem milovala moc – kdy jindy jsme se dostali večer do těchto míst? Ano, ještě několikrát na Vánoce a bylo to vždy čarovné, byť Praha zdaleka nesvítila tak, jako teď. Do teď mám s těmito večery tendenci sebrat se a jet se podívat „do města“…
Jo,taky jsem jezdívala z Vršovic do „města“,zatímco mí synáčci jezdili zkrátka do CENTRA (happy) .
moje tchýně chodí „do vsi“ … Prostě stotisícová víska… (chuckle)
my jsme v dětství jezdili do Prahy (chuckle)
Moje poslední vzpomínka na Mikuláše je z doby, kdy se moje dcery rozhodly, že ještě s dalšími 4-mi děvčaty půjdou “ za Mikuláše“ se vším všudy, tedy s anděly i čerty. Nastaly horečné přípravy, já nešička vyráběla obleček pro Mikuláše, paruku pro čerta, MLP zhotovil TUPÉ VIDLE, aby si nikdo neublížil, ze ZD jsem donesla telecí vazák (řetěz na uvázání telat), protože kravský by byl na ně moc těžký, prostě zapřažena byla celá rodina. V den D se prosím všech 6 účastnic dostavilo k nám do 3+1, (4 dívky bydlely v dvougeneračních barácích, ale proč by si tam rodiče nechali dělat bordel, že jo) a nastalo strojení a líčení. Celá banda vypadala úžasně, no a protože čerti smrdí čím ?, no přece sírou, tak měly holky s sebou sirný plátek, který se u nás používá k síření beček. A čerti v kapsách saze, Mikuláš s andělem v košíku lízátka, bombóny, čokoládky a inějaká mrkev a brambory by se našly.
Když se do 8 večer nevrátily, MLP už značně nervózní, lítal po venku a hledal. Posléze zjistil, že měly takový úspěch, že si je rodiče odchytávali na ulici ,a tak holky chodily doslova dům od domu. Když konečně dorazily domů a odmaskovaly se, na chodbě na zemi ležela halda smrdutých hader a krámů, ve kterých se se zájmem prohrabovala Ejša a v koupelně se tísnilo 6 puberťaček, které se marně pokoušely smýt ze sebe saze. Já se pak několik dnů snažila dočista tu koupelnu vydrhnout. (wave)
Dneska jsem jela HMD (9 km asi hodinu), protože odpoledne jdu s Tádou do nemocnice, budou mu trhat mandle, a nevím, kam bych dala auto.
A v autobuse jsem si vzpomněla na jednu historku. Byly mi tři, byla jsem u babičky přeslicové a přišel Mikuláš, čert a anděl. Nijak jsem tajemné bytosti neřešila, jen mě nadchla jedna věc: „Maminko, ten Mikuláš má stejné botičky jako dědeček. Já je přinesu ukázat.“ A už jsem se hrnula do chodby, že je přinesu ukázat. Z pochopitelných důvodů jsem byla zadržena, donucena odříkat, odzpívat a převzít za to od Mikuláše odměnu. Pak jsem byla donucena počkat, dokud nebouchly domovní dveře, a huráááá!, už jsem na chodbě vítězně třímala v ruce dědečkovy botičky, zatímco nebohý Mikuláš přešlapoval na rohožce v ponožkách a čert i anděl viseli přes zábradlí zlomeni smíchem.
Jako dítě jsem se nebála ani Mikuláše, ani čerta, a později jsem dlouhá léta čerta dělala pro děti v dětském domově i děti známým a máminých kolegyň, ale určitě jsem nikoho nestrašila a neděsila tak, aby s toho měl trauma. Spíš jsem měla trauma já z dětí, kteří nás na ulicích pronásledovali, házeli bouchací kuličky a pokoušeli se zapálit Mikuláši vousy a andělovi křídla. To už jsme byly na gymplu a měly jsme opravdu strach. Během několika málo let děti naprosto nepochopitelně úplně zdivočely.
Přeju všem krásný den a děkuju za vzpomínky a komentáře. (h)
Deti vzdycky zkousely (stejne jako pejsci) co jim jeste projde. A v te dobe se dostalo do mody dovolit jim uplne cokoli. Vysledek je stejny jako u tech psu. Jen s tim rozdilem, ze zkazenemu psu smite dat nahubek a nechavat ho jen na voditku.
Tak tohle se mi, naštěstí, jako dítěti vyhnulo. Na chalupu, kde jsme žily s maminkou, nikdo jako Mikuláš, čert a anděl nedorazil, ráno jsem našla na dveřní klice pověšenou pletenou podkolenku plnou sladkostí, v ošatce kousek uhlí i bramboru a tím to skončilo. Když jsme se přestěhovali do Prahy, tak už mi bylo 7 a naši si na tohle nikdy moc nepotrpěli. Teď se tomu vyhýbám jak můžu! Líbí se mi, když přijde Mikuláš s doprovodem za dětmi třeba do domovů nebo do nemocnice, ale jsou mírní a děti nestraší, jen je obdarují a pohladí. Ale děsit malé děti čertem, mnohdy přiopilým, mi přijde jako poněkud divný svátek. Zrovna tak, jako nemám ráda velikonoční šlehání pomlázkou, protože když mládenci dorazí, obvykle jsou „na plech“ a tudíž i na přesdržku. A přímo nesnáším a je mi odporné předvánoční zabíjení kaprů na ulici. Raději přejdu přes ulici, než projít okolo kádí a vrahů. EU s jejími přiblblými nápady nemusím, ale kdyby nám tohle zakázala, já bych byla všema 10 pro! Já asi nejsem správná Češka nebo co?
ti zabití na ulici to mají pořád ještě lepší než chudáci moření týden ve vaně a pak zabíjeni kdovíkým kdovíjak. Případně ti „zachránění“ – vypuštění na nevhodných místech, vyhládlí, neschopní přežít… (envy)
Jo, Petro, to mě taky „bere čert“, když slyším, že mají pěknou rodinnou tradici, koupí si kapra, mají ho týden ve vaně a na Štědrý den ho jdou společně pustit do řeky. Že tihle lidumilové odsoudí milého kapříka k pomalé smrti, jim nedochází. Vysvětluju, kudy chodím, mnohdy i trošku přibarvuju, abych dotyčného řádně vyděsila, jaké dobro páchá, ale pořád málo. Pak vystoupí v TV ňáká ta celebríííta s pěknou rodinnou tradicí a jsem zase v ….. tam kde jsem byla. (headbang)
Ano, taky mě berou mory z „rodinné tradice“. V Brně kapry zabíjeli za zástěnou, takže k traumatu kolemjdoucích nedošlo.
Bohužel, je to tak. A navíc to pouštění kaprů do řeky se má k tradici asi tak jako já k politické ekonomii – tedy nijak. To už je „tradičnější“ ten opovrhovaný Valentin, který alespoň pochází z Evropy, jen za mořem z něj udělali daleko větší komerci a jako takový se oklikou vrátil…
Ač jsem všežravec a myslím si, že je to tak správně, pokud bych mohl, zabití tho „masa“ bych se vyhnul, a to z jednoduchého důvodu: neumím to. Jsem člověk městský, neměl jsem nikdy možnost se to naučit, a myslím si, že když už je třeba „ulovenou kořist“ zbavit života, mělo by to proběhnout odborně a rychle. Tak se do toho nepletu.
Jasně. Doma mě vychovali k tomu, že zvířata jsou buď kamarádi, nebo maso a nebo divousi z lesa. Kamarádi se nežerou, maso jo, ale živé se žrát nenechají, tak se musí zabít. Zabít tak, aby se netejrali. To znamená rychle. Jakýpak s tím….
Takže nemám problém se zabitím zvířete určeného k jídlu. Ač městské dítě, umím zabít (oškubat, stáhnout, oškrabat a vykuchat) drůběž, králíka, rybu….. A můj chlap (z vesnice) je bambula, co by radši chroupal větvičky, než by zabil rybu.
JEJDA, BUBU, TAK TO JSME S TVÝM CHLAPEM NA STEJNÉ ÚROVNI BAMBULY, PROTOŽE JÁ SI NECHALA KAPRA VŽDY ZABÍT. NĚJAK JSEM HO KLEPNOUT NEDOKÁZALA A RISKOVAT NĚJAKOU ZBYTEČNOU KAPŘÍ BOLEST KVŮLI VLASTNÍ NEZKUŠENOSTI A NEUMĚTELSTVÍ JSEM NEHODLALA. ZKRÝTKA NYNÍ, KDYŽ JE NAŠE MLADŠÍ DCERA MIMO DOMOV, RADĚJI KAPRA NEKUPUJU. PODLE MÉHO CHLAPA MÁ KAPR STEJNĚ M,OC NEBEZPEČNÝCH KOSTÍ, KOSTIČWEK A KŮSTEK, TAKŽE MÁME DOMA KLÍDEK A KE ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘI JE PŘÍRODNĚ UDĚLANÉ RYBÍ FILÉ NEBO LOSOS. A JEŠTĚ PRO NOVÉ, CO MNE NEZNAJÍ TAK DLOUHO JAKO STATNÍ. ČÍST ZVĚTŠENÉ PÍSMO MOHU BEZ PROBLÉMŮ A DOST DLOUHO. PSÁT ALE TAK NEMOHU, JELIKOŽ PO KRATIČKÉ DOBĚ SE PÍSMO ZCELA ROZMAŽE A SPLÝVNE V JEDNOLITOU PLOCHU. HANI, UŽ JSEM TO ZKUSILA, ALE NEJDE MI TO. ČÍST ANO, PSÁT NE. A DÍKY ZA RADY. OMLOUVÁM SE TĚM NOVĚ PŘÍCHOZÍM, KDO JEŠTĚ NEZVYKLI NEBO JIM MÉ VERZÁLY V DISKUSI VADÍ. AJE TU SNADNÉ ŘEŠENÍ: PROSTĚ MNE NEČTĚTE. NIKDO NETUŠÍ, JAK JE PRO MNE TĚŽKÉ, KDYŽ PÍŠU NĚJAKÝ SVŮJ ČLÁNEŠEK DO ZVÍŘETNÍKU. SNAŽÍM SE SICE PSÁT OBYČEJNÝM PÍSMEM, ABY TEXT DEDE NEMUSELA PŘEPISOVAT, ALE ZA KAŽDÝM ČLÁNKEM JSOU HODINY A HODINY ÚMORNÉ PRÁCE. MUSÍM PSÁT PO CHVILIČKÁCH A OČI ODMÍTAJÍ SPOLUPRÁCI. DÍK ZA POCHOPENÍ
TERRO, AČKOLIV JSEM DCERA OPRAVDU VYHLÁŠENÉHO ŘEZNÍKA,PRO KTERÉHO SI JEZDILI LIDI Z VELMI ŠIROKÉHO OKOLÍ MOSTU, ABY JIM ZABIL A ZPRACOVAL PRASE,KDYŽ JEJICH PRASÁTKU DOHOŘELA SVÍČKA ŽIVOTA, NEDOKÁŽU ZABÍT ANI TOHO NĚMÉHO KAPRA. JELIKOŽ MOJE MLADŠÍ DCERKA , DŘÍVĚJŠÍ ABSOLVENTKA STŘEDNÍ BUDĚJICKÉ VETERINY,UŽ ŽIJE SAMOSTATNĚ A DALEKO OD BĚLÉ, NEMÁ T KAPRA KDO ZABÍT. U NÁS JE PROTO KE ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘI LOSOS NEBO RYBÍ FILÉ BEZ KOSTÍ . SOUSED Z NAŠEHO DOMU CHOVÁ V PODĚDĚNÉ CHALOUPCE KRÁLÍKY. PRODAL BY MI JISTĚ NĚJAKÉHO KRÁLÍČKA ZE SVÉHO CHOVU, ALE MUSELA BYCH SI HO SAMA ZABÍT A VYKUCHAT, COŽ JE NAD MOJE MOŽNOSTI A UMĚNÍ.. KUCHAT KAPRA SICE UMÍM, ALE ZABÍTY NEDOKÁŽU NIC KROM KOMÁRA, OVÁDA A MOUCHY.
Jéje – to se dneska bude vzpomínat.
K nám nikdy čerti nechodili – pouze Mikuláš a to neviditelný – do kuchyně na lavečku jsme si nachystaly misky a celé odpoledne jsme se chodily nenápadně dívat, jestli už konečně … to bývalo tak dlouhé odpoledne, kolikrát jsme si říkaly, jestli na nás nezapomněl – a ta radost, když tam konečně byla nadílka – a jaká! Mandarinky, pomeranče, buráky, perník s mikulášem či čertem na obrázku! Mana nebeská …
Když jsem byla starší, chodila nás tlupa čertů s mikulášem a andělem v čele a navštěvovala malé děti – cukrátka jsme nakoupili ve vlastní režii a bývalo to moc pěkné. Myslím, že žádné trauma jsme nezpůsobili (i když strašidelní jsme byli dost) – no, možná, že tenkrát děcka v malé vesničce na jihu Jižní Moravy byla jiná, než teď – nadpřirozené bytosti byli součástí jejich běžného života a tak nějak se s nimi muselo vyjít (nod) .
Tak nevím – mám se letos podívat po té misce nebo po čertovském kožuchu?
Mikuláš byl u nás naposledy před mnoha lety. Málem ho sežral Nick, který jinak kamarádil se všemi lidmi, ale tyhle divné nemusel. Bekina se bála snad ještě víc, než mladší dcera, tak jsme je netraumatizovali ani jednu. Ája s Ginny na kolemjdoucí Mikuláše a čerty štěkají (čím to, že se u nás ani nepokoušeli zvonit, když venku řvou 2 psi?), petardy jim nevadí. I kdyk čertům by takoví 2 černí psi docel pasovali. Jen nevypadají výhrůžně (psi, čerti jak kteří)
Za svůj život jsem poznala několik Mikulášů a čertů – jako malá hrozně velkého Mikuláše,stejně velkého jako byl náš soused,mluvil stejným nářečím jako soused a měl i stejně obrovské sousedovy boty (chuckle) . Přesto svou výškou vzbuzoval respekt,tak jsem byla radši hodná.Jak jsem rostla,potkávala jsem spíš kamarádské Mikuláše ]:) a poslední dobou jsou pubertální Mikuláši, (think) které potkám většinou nachmelení 😛 ,čerti hází zábavní pyrotechniku :@ ,takže se jim radši vyhnu – ne proto,že bych já zlobila 😐 …
Ve jménu tohoto popěvku jsem se coby pětiletá zeptala nádherného Mikuláše ve vyšívané toze a přenádherném plášti s berlou a vysokou mitrou na hlavě: A strejdo mikuláši, kdepak jsi ten plášť našel? A teta Mikulášovic našla tu sukni? Ani zpívat jsem nemusela,ani básničku po mě nikdo nechtěl, čert se odloudal skřehotajíc do chodby, andělovi se třásla křídla i hvězda na čele a Mikuláš dojetíém plakal (řval smíchy potichu)…pohladil mne po hlavě, dal mi nádhernej kornout plnej ovoce a bonbonů a ze své kapsy vytákl speciální dárek pro velice milé děti dlouhé roksové lízátko, zelené ,žíhané. v tu chvíli jsem jistojistě věděla,že je opravdovej – ten Mikuláš. Jak jinak by mohl vědět,že jsem si zelené dlouhé lízátko moc přála ?
O dva baráky dál, mu jeden starší kluk hodil do vousů zapálenou prskavku, Mikulášovi ohořel umělý vous a část obličeje,už nikdy nepřišel..tohle přede mnou úspěšně naši utajili, dozvěděla jsem se to mnohem později,když vzpomínali a vyprávěli,jakej to byl očistec, když jsem se zvídavě dotazovala…a ještě teď se mi tlačí slzy do očí, když si na to vzpomenu…
Dík Vaví, za dnešní vzpomínání… (rose1) (h)
Když mi bylo pět přišel k nám čert – dodnes nikdo neví, kdo to byl, ale já byla zrovna ve vaně a strachy jsem se po.. a taky po… Od té doby u nás doma punčocha za okno.
Dětem jsem ani nemohla zvát čerty, jednou přišli nepozváni a Bohoušek jim pomalu natrhl zadnici
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Taky čerty nemusím. A co máme dogy, tak se kolem nás ani nevyskytují… Když byla doma Arona, tak by nás ani nenapadlo na mlaďasku čertíky pozvat. Ne že by to nebylo potřeba (chuckle) , ale Arona by ji nedala a mají vůbec pekelné bytosti dobrou úrazovou pojistku??
Asi moc ne, protože když potkáváme hlučnou skupinku jdoucí od domu k domu, tak při spatření dogy (na vodítku) ztichnou a raději spořádaně přejdou na druhý chodník.
Milá Vave, taky očekávám příchod Mikuláše a čertů, ale přiznám se, že to vůbec nemám ráda. Mám dost hrůzný zážitek u dětství – na Mikuláše jsem byla nemocná, ležela jsem pod duchnou u bábinky a vlítli tam čerti a mlátili do peřiny a řinčeli řetězama a chtěli básníčku a já ze sebe nevypravila ani slovo. Potom je Mikuláš uklidnil, dostala jsem nějaké drobnosti, ale zážitek zůstal. Domů Kačce jsme čerty nikdy nezvali. Když pak sama Kačka s kamarády chodila do rodin za čerta a přišla se mi s celou skupinou ukázat, čerti zahudrali a chtěli básničku a starý zážitek byl zpátky a ze mně nevyšlo ani slovíčko. Když máme Mikuláše ve škole, bojím se už týden dopředu, nikdy nevím, co tenhle zážitek udělá s Myšátky, takže Víťa mi málem rozmačkal ruku, když jsem ho objímala, aby se tolik nebál. Celé mě to čeká zítra…
Krásný pohádkově zimní den všem a pořádně se zababušte, mrzne jen praští.
A to se nedá pozvat Mikuláš s andělem bez čertů??????????
Tak to se snad sem hodi. Jak ted uz od krutiho dne vsude zni koledy, tak muj manzel v zachvatu inspirace vcera predelal slova na jednu vanocni stalici – Walking in a Winter Wonderland. Nezlobte se, prekladat to nebudu, jednak ze to stejne neumim a druhak, protoze to nejde, neb by to ztratilo vtip, ktery je v tom, ze jeho slova se velmi blizi originalu, ale vyznam je jaksi, pravda, ponekud morbidni. Cimz se omlouvam tem Zviretnikum, co nevladnou anglicky. Ale treba to nekoho pobavi.
Slay bells ring, can you hear ‚em
If you knew, you would fear ‚em
They wait by the path, seething with wrath
Stalking in a winter wonderland
…Gone away are the rabbits
That they eat out of habit
They’ll tear us apart, saving our hearts
For a shepherds pie in wonderland
In the meadow we will build a snowman
Hoping to divert their lust for gore
But when evening comes we’ll just say, „Whoa, man!“
As giant claws are ripping ‚way our door
On a spit o’er the fire
We gave it a shot, but now it’s so hot
Roasting in a winter wonderland
A tak seriozne a s citem mi to zazpival…. ( rofl) Zde prosim prava nefalsovana verze s Elvisem.
http://www.youtube.com/watch?v=FrVfJBdOX5E&feature=related
Milá Vave, v mém dětství ještě nebyla auta na setrvačník ani vyjádření psychologů o tom, jaké trauma způsobí čert. Mé sestře (byly mi 4 roky) rozsekl lýtko řetězem opilý čert, když jsme za ním šly po schodech do vyšších pater, naštěstí jsme bydleli v krajském městě, takže časově i odborně to bylo zvládnuto rychle a dobře. Od té doby jsem se byla schopna zastlat do postele, protáhnout se 30cm škvírou do sklepa, mít 40stupňovou horečku – umřít 5. prosince. Dodnes se o Mikuláši snažím být do setmění doma, necítím se dobře ani před těmi malými čertíky. Svým dětem jsme nadílku dávali na balkon, ač jsme je nijak neděsili čertem, to za nás zvládaly soušky učitelky v MŠ a čerti na jejich besídkách. Ale po čertech chodily ještě lucky, to byly ženské v bílých hábitech, zabílené obličeje, bílou rukavicí zkoumaly čistotu v bytě. Byly mi prý dva roky a něco, když přikvačily tři lucky k nám domů, sestra s bratrem (o 6 a 5 let starší) slibovali nemožné, a já, protože malinká a bezpečně ukrytá v tátově náručí jsem nemusela nic, proto jsem asi měla dost času na to, abych je podrobně zkoumala a vzápětí je zcela zničila, když jsem jedné z lucek řekla, že má maminčiny pantofle. Lucky se velmi rychle rozloučily a maminka, která se posléze „vrátila od holiče“ chodila doma dva dny bosa. Lucky dneska nechodí, což je možná škoda, protože trochu snížily to napětí od Mikuláše do Ježíška. Naše máti nám třeba vyřezávala tykve na dušičky, dávali jsme je se zapálenou svíčkou za okna, dneska je to horká novinka na helouvín. Jsme ještě normální? Jak dlouho se ještě udrží Ježíšek, kterého nedostal děduška Maróz jolku nam priňos, ale válcuje ho Santa Claus? O Valentýnu ani nemluvím, ale 1. máj má pořád ještě šanci, že? Kam jsem se to až dostala? Původně jsem chtěla napsat o tom, že moje generace byla strašena čertem, ale nikdo z nás v 16 letech nepobodal 3 děti kvůli rozchodu s přítelkyní.
Papírky od bonbónů pod postelí… nacházím je často. Asi je to nějaká dosud nezmapovaná biokultura a rostou samy, jinak si to nedovedu vysvětlit, protože balené bonbóny dětem nekupuju 🙂
Ale ještě větší záhada mě čekala večer. Velmi důkladně jsem za pomoci smetáčku a později i pravítka šťourala pod kuchyňskou skříňkou, která nemá sokl, jen nožičky. Pružinku, vypadlou z ovládacího knoflíku sporáku, tu jsem nenašla. Zato jsem našla vejce. Celé nerozbité vejce. Muselo tam být od Velikonoc, protože mělo bílou skořápku. Podle váhy bylo víceméně vyschlé, rozhodně nebylo vařené. Tolik hlas rozumu.
No jo, a jak je možné, že se vejce při pádu z 85 cm nerozbilo? Nakonec jsem usoudila, že to je pravděpodobně plivník-albín a něžně jsem ho odložila do koše na odpadky, který stojí vedle věčně vypnutého topení. Topení jsem zapnula a jestli ráno v koši to vejce nebude, tak mám doma něco mezi plivníkem a andělem 🙂
Mikulas … pujdem do sokolovny na predstaveni a dostaneme tam cokoladu a par mandarinek.
A pak privezou do zeleniny banany a pomerance a mozna i mandarinky a kazdy kdo vystoji frontu, si bude moct koupit kilo. Taky tam budu s mamou stat, v mrazu, hodinu, dve, tri … aby bylo na vanoce na stole neco co jindy neni. ;(
A az budu o trochu starsi, tak budem mit pred vanoci misto hodiny rustiny „besedu u samovaru“ a na tabuli rano napiseme „Vanoce jsou svatky klidu, nezkousejte nasi tridu! Kdybyste nam petku dala, ryba by vam nechutnala.“
Besedu u samovaru jsme nikdy neměli 🙁 Zato jsme chodili zpívat babičkám a dědečkům do Domova důchodců a i když se nám nikdy nechtělo, tak to nakonec vždycky bylo krásné. Tolik potlesku jsme nesklidili ani jako vítězové na soutěžích (h)
Zpivat dedecku a babickam jsem chodil taky. Ale nejak se vzdycky podarilo z toho udelat „akci“. Treba kdyz jsme jeli zpivat do jakehosi JZD kamsi. Nástěnky s úspěchy jednotného socialistického zemědělství a tak. Spis se jenom clovek ulil ze skoly, nez ze by z toho zpivani mel nejaky uzasny pocit.
My taky! S paní Kleinovou.
VIVAT ALMA MATER! KVAK!
(Jestli ti to nedává smysl, tak je to tím…)
(A besedu u samovaru jsme taky neměli, ale Vánoce jsou svátky klidu jsme psali, a malovali rybu a stromek a do konce dne byla ta tabule obvykle stejně smazaná a popsaná něčím jiným.)
Ale Mikuláš mě nestrašil, nikdy – a já si to tolik přávala…
Inu, já si přávala spoustu neuskutečnitelností.
uáááá já chci mít zase pět a lízat lízátko a těšit se na Mikuláše a na Ježíška a na prázdniny fňuk
😐 Lip to ani napsat nejde. (y)
Asi si zitra aspon koupim to lizatko. Uz jsem strasne dlouho zadny nemel.
Já jsem si tuhle lízátko koupila. V Palladiu je stánek, kde holčiny nabízely k ochutnání takové malé roksové bonbónky (je to pobočka jednoho podniku v Celetné, kde je možno naživo sledovat, jak se takové bonbóny vyrábějí ). Bezmyšlenkovitě jsem vzala nabízený bonbón a vydala se po jezdících schodech o patro níž. A hned jsem zase jela zpátky, protože byl tak dobrý… Koupila jsem si lízátko a pytlík bonbónů, které mají na průřezu jméno – třeba Ondřej, Katka… Jak to do toho bonbónu o průměru 1 cm dokážou zabudovat, to mi není jasné 🙂
Nu, milá Vave, přijde, najde všechny papírky od bonbonů, všechny hříchy bude znát, ale bude taky vědět, že jsi duše čistá a obětavá a jedním tahem shrne ty papírky do odpadků a smaže – jsou-li jaké- všechny hříchy a pošle tě zas konat dobro,( což je podle mne ten nejhorší trest.)
Vave, díky.