Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši zimní zápočtovou cestu druhého stupně obtížnosti. V osvědčeném složení „horských vlků“ co s těžkými ruksaky zdolávali velké vzdálenosti a příkré kopce, plánujeme pěšky a na lyžích zdolat za maximálně 12 dnů 220 km v zimním a obtížném horském terénu, a strávit minimálně 4 noci v terénu. Tato „zápočtovka“ se odehrála v zimě roku 1961 v Krkonoších, pod vedením Mirka Procházky. Zastupoval ho Jarek Ventruba.

Cesta byla pečlivě naplánována co do trasy, tak i jednotlivých dat. Dostala název: „Zápočtovka od boudy k boudě“. To proto, že každý den jsme na nějakou tu boudu v Krkonoších narazili. Tentokrát nebyla rozdělena na víkendy, ale šla se na „jeden zátah“ o pololetních prázdninách. Ďáblu se upsalo 7 účastníků, včetně vedoucího Mirka Procházky. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jaroslav Jarek Ventruba, Jiří Yetti Švehla, Jan Jenis Kryštof, Jan Džonek Slavík, Petr Rampl a Josef Pepíček Láznička. Přihlášení se museli cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Před touto náročnou cestou expedičního charakteru bylo nutno vše pečlivě naplánovat a zvlášť věnovat potřebnou pozornost naší výstroji a výzbroji, na které do značné míry závisel zdárný průběh a bezpečnost celé akce. Také společná výbava, jako náhradní lanka k vázání na lyže, nebo nářadíčko k opravě zlomené lyže či poškozeného ruksaku a podobně. Také vařiče co fungovaly co nejspolehlivěji a palivo, benzin a petrolej v nádobách co těsnily co nejlépe.

Podařilo se mě z této akce oskenovat pár starých černobílých fotek a ty budou na Rajčeti. Bude jich jen malá přehršle, počasí nám tradičně nepřálo a v dešti, fujavici a husté mlze se moc dobře nefotí.

Sraz všech účastníků byl odpoledne 27. ledna 1961 na hlavním nádraží v Brně, tedy na Roli. Naloďujeme se s óbrovskými ruksaky, bretlama, jak jsme tehdy říkali lyžím, a tyčkami do vlaku směr Vrchlabí. Už tradičně narvané vlaky nás nepřekvapují a v 17:45 vyjíždíme. Ve Vrchlabí jsme o půlnoci 28. ledna 1961, kde jdeme do čekárny na nádraží a do 4 hodin ráno pospáváme. Kdo si pamatuje „přívětivost“ těchto tehdejších zařízení jistě pochopí, jak dobře se nám spalo. Pak snídáme z vlastních zásob, abychom se v tuto krajně necivilizovanou hodinu vydali do mrazivého nočního Vrchlabí, spoře osvětlené veřejným osvětlením tehdejší doby.

Procházíme labyrintem ulic ještě za tmy, abychom se octli na polní cestě za městečkem. Tato se však ukáže jako špatná a tak na mírném svahu na poli, kde jsme se nyní nacházeli, jsme si krátili dlouhou chvíli bretlováním, jak jsme tehdy říkali lyžování, až jsme se konečně dočkali rozbřesku. Protože jsme měli zdravou chuť k jídlu, tak si dáváme další snídani z vlastních zásob, orientujeme se a pak už za světla vyrážíme po správné cestě směrem přes Žalý, na Benecko.

Opět, jako ve slovenských horách před rokem, vede naše trasa naprosto nelogicky s kopce do kopce s různými zacházkami, abychom splnili náročné parametry zimní zápočtové cesty druhého stupně obtížnosti. Takže z Benecka pro změnu do kopce na Rovinku, kde si ve sněhu na vařičích vaříme oběd, abychom pak zanedlouho absolvovali pekelný sjezd po ledovici s óbrovskými a těžkými cloumáky na zádech, do Špindlu.

Zde opět dostáváme hlad a tak si dáváme druhý oběd, abychom nabrali síly na strmý výstup na Pláň, odkud už celkem pohodově, skoro po vrstevnici jedeme na Klínovku. Cesta je to nádherná, mrzne, až praští, funí silný vítr a je mlha, že není vidět na deset metrů. K chatě dorážíme po pomalém a opatrném postupu k večeru. Okamžitě si u chaty stavíme svoje stany, abychom pak v chatě v suchu a teple z vlastních zásob povečeřeli. Po téměř probdělé minulé noci a náročném dnu jsme dost unavení a tak ve 20 hodin zalézáme do stanů, kde za hukotu vichru v teple našich spacáků slastně usínáme. Venku je -10°C ale nám je dobře a teplo.

Druhý den, 29. ledna 1961 vstáváme v 6 hodin ještě za tmy do jasného počasí. Hvězdy se třpytí na obloze jako diamanty a my si venku v třeskutém mrazu, vaříme snídani, abychom s prvními záblesky rodícího se dne, kolem sedmé hodiny, vyrazili, tentokrát bez zátěže na naši další cestu. Stany a velké ruksaky a krosny necháváme u chaty, kam se hodláme večer vrátit a bereme si sebou jen jídlo na den a potřebné oblečení, bretle a nějaké drobnosti pro případ nouze.

Za jasného klidného dne vyrážíme bez zátěže, celí nadržení, směrem na Výrovku. Tady nás ale vítá prudký vichr a hustá mlha. Tímto neřádem se probíjíme dál na Luční boudu, kam dorážíme poměrně brzo, bez zátěže se jede daleko rychleji. Po krátkém oddechu a občerstvení jedeme směr Obří bouda. Vichr se stává vážnou překážkou a hustá mlha nepomáhá. Náš postup se zpomaluje, a když dojíždíme k Obřímu dolu tak nás silný vichr donucuje ustoupit až na polské území.

Nyní už pouze pěšky, po zledovatělém povrchu, docházíme dosti vyčerpaní téměř k chatě, aby nás vichr odfoukl až za chatu polských pohraničníků. Situace se stává dosti vážnou, bez těžkých ruksaků s námi vítr dosti cvičí. Přicházejí nám na pomoc polští pohraničníci a spolu s nimi se plazíme skoro hodinu po zledovatělém povrchu za vichru a mlhy k Obří boudě. A to bylo jen 150 metrů! Chvíli zůstáváme na Obří boudě, kde se domlouváme s horskou službou a vysvětlujeme, že toho sebou moc nemáme, a naše věci že jsou u Klínovky.

A tak za tohoto počasí, kdy je zákaz vycházení, nás dva členové horské služby vyprovází na Luční boudu. Zde jsme si museli koupit jídlo, naše zásoby na den nám už došly, a za pomoci horské služby s vedením chaty usmlouvali nocleh zdarma v ordinaci první lékařské pomoci na zemi. Pro normální lidi nouzové ubytování pro nás nebývalý komfort. Sice bez spacáků a matraček, ale sucho, teplo a klid.

Další fotky najdete zde