Krásu Bretaně je třeba hledat. V příboji Atlantiku a v pobřežních mlhách, kterými je tento z větší části poloostrovní kraj pověstný, mezi usedlostmi, jejichž šedá kamenná ostění a bílé zdi jsou tak typické. Velikost domů pak napovídá, že nejsme v kraji bohatém a rozmařilém. Jsme v kraji mořeplavců a rybářů.
Ale Bretaň nejsou jen přístavy St. Malo nebo Brest či Roskoff. Je to také dolní tok řeky Loiry s městy jako je Nantes a s vinicemi, z nichž pocházejí velmi dobrá vína, která by člověk v sychravém sousedství samotného mysu Finistére rozhodně nehledal. Například skvělý muscadet tu působí stejně překvapivě jako obrovské kvetoucí hortenzie, které v Bretani zdobí snad každý druhý vchod do domu. V Čechách je prostě do takové krásy nedopěstujete ani za nic, potřebují mírnou zimu a především vlhkost, která se tu všude vznáší… Většinu svého bohatství – a to i kulinářského – má Bretaň z moře a ze svých přístavů. Možná proto je pro nás její kuchyně málo známá a i poměrně obtížně napodobitelná. To ovšem platí o té části kuchyně, která využívá plody moře – to ostatní je naopak poměrně snadné, a některé recepty působí dokonce povědomě i našemu středoevropskému oku (i jazyku). Například bramborové placky po bréhatsku:
Suroviny: 25 dg mouky, 12 velkých moučnatých brambor, 1 vejce, 3 lžíce mléka, 8 dg másla, sůl a pepř.
Ve slupce uvařené brambory oloupeme a připravíme z nich pyré – rozmačkané brambory smísíme s moukou, osolíme, opepříme a velmi dobře prohněteme. Z těsta, které tak vznikne, vytvoříme středně velké koule a ty pak zploštíme do tvaru placky asi 10 cm v průměru. Každou placku potřeme vejcem rozmíchaným s mlékem a upečeme ji po obou stranách na máslem vymazané pánvi (asi 5 minut). Placky ukládáme v teple a před podáváním na každou položíme oříšek čerstvého másla. Nepřipadá vám to povědomé? Nebo snad tohle?
Je to vepřová pečeně po pekařsku, na kterou budete potřebovat:
1,5 kg vepřové pečínky, 2 kg brambor, sůl, pepř, dvě snítky tymiánu, 2 bobkové listy, 2 stroužky česneku, velká lžíce sádla.
Do hrnce dáme vodu, osolíme a opepříme a přivedeme k varu. Var přerušíme, do vody vložíme pečeni, znovu přivedeme k varu a necháme jen velmi mírně „bublat“ na plotně asi 30 minut. Zapékací mísu vytřeme rozkrojeným stroužkem česneku. Oloupané brambory (pozor, syrové!) nakrájíme na tenké plátky a rozložíme je ve třech vrstvách, přičemž každou vrstvu vždy posypeme rozdrceným bobkovým listem a tymiánem, strouhneme nad ní muškátový oříšek a potřeme utřeným česnekem. Pak brambory zalijeme vodou z vaření pečínky, případně ještě doplníme vařící vodou, protože brambory musí být potopené. Nakonec přidáme důkladnou lžíci sádla. Troubu předehřejeme (středně) a vložíme do ní brambory. Obsah vaříme asi 15 minut, pak na brambory položíme pečeni a pečeme dále ještě asi hodinu. Nezapomeneme pečeni obracet, aby se opekla po všech stranách dozlatova. Jakmile brambory do sebe vsáknou všechnu tekutinu, je jídlo nejspíš hotové…
Za staré a téměř legendární bretaňské jídlo je pokládána bardatte, která se tradičně podávala při dožínkách. Je to u nás naprosto „neokoukaný“ způsob přípravy zajíce (v nouzi i králíka) a další drobné zvěře, to vše silně „podpořeno“ slaninou a velkou dávkou zelí. A vůbec to není špatný způsob. Budete potřebovat:
1 hlávku zelí, 25 dg sekaného masa z mladého zajíčka, 20 dg syrového hřbetního vepřového sádla (nebo syrový bůček – myslím, že je dokonce lepší), 15 dg másla, 6 křepelek (nebo další maso ze zajíce či bažanta), 1 dl bílého vína, 1 dl telecího vývaru, 0,5 kg kaštanů, sůl a pepř.
Ve slané vodě povaříme srdíčko zelí, pak listy rozložíme na ubrousku, posolíme a opepříme. Na každý dáme trochu sekaného masa ze zajíčka, list uzavřeme a zabalíme do plátku syrového sádla (bůčku) a ovážeme nití nebo sepneme svorkou na závitky. Závitky pak vložíme do zapékací mísy spolu s 12 dg másla. Jakmile začne máslo hnědnout, přidáme víno a nádobu uzavřeme poklicí. Když se víno skoro vyvaří, přidáme telecí vývar tak, aby tekutina sahala asi do poloviny závitků a v mírně vyhřáté troubě trápíme asi 5 hodin (bohužel nelze přes noc, musí se podlévat…). Mezitím si poradíme s ostatní zvěřinou: máme-li křepelky, očistíme je a vykucháme, máme-li něco většího (zajíce, bažanta) vytvoříme menší porce. Připravené maso pak posolíme, obalíme v plátcích syrového bůčku (či sádla) a upečeme ve velmi horké troubě, což trvá asi čtvrt hodiny, protože porce jsme neudělali velké. Když jsou závitky dobře dušené, narovnáme je na mísu a kolem rozložíme křepelky (porce zvěřiny). Ze šťávy ze zvěřiny odstraníme většinu tuku a přidáme ji ke šťávě ze závitků. Touto omáčkou polijeme celý pokrm. Zvláštní přílohou jsou tu dušené jedlé kaštany, které se podávají polité máslem ve zvláštní misce.
Když si prohlédnete suroviny na tento poměrně slavnostní pokrm, dovíte se leccos o Bretani…
Ale přece jen se vraťme k moři a jeho „plodům“. Asi nejznámějším a také nejvíce oceňovaným mořským darem je humr. U nás budete mít zřejmě vždycky poněkud potíže při úpravě tohoto veleslavného korýše, protože – i když není zdaleka tak nedostupný jako před léty – patří k potravinám spíše luxusním a podle mého názoru má místo především tam, odkud přišel – v přímořských krajích. Pokud se tam tedy ocitnete a budete mít příležitost, neváhejte jí využít.
Může to být třeba humr po armoricku. Proč po armoricku? Armorika (či Armorique, chcete-li) byl starší název pro území Bretaně… Je flambovaný koňakem a dušený na bílém víně se šalotkami, česnekem a rajčaty, ale já dávám přednost jiné úpravě – možná proto, že jsem ji měla možnost ochutnat právě tam, kam patří, totiž na mysu Finistere. Tam humra, rozpůleného podélně, grilují posoleného a řádně ochuceného cayenským pepřem; na servírovací míse ho pak polijí rozpuštěným máslem a pak flambují calvadosem – a k dovršení všeho se polije čerstvou smetanou a chvilku zapeče v troubě, aby dostal zlatavý nádech. Příprava je obřad, jídlo je sen… Přiznám se, že jsem nikdy nepodlehla touze připravit humra jaksi podomácku. K tomuhle mořskému obrněnci prostě patří ten mys Finistere… jestli mi rozumíte.
Ale o další plody moře vás nepřipravím – jen buďte opatrní, pokud je jíte poprvé. Leckterý mořský živočich totiž obsahuje látky, na které je potřeba si déle zvykat a to, co lidem na pobřeží potíže nepůsobí, může nám docela pěkně zkazit večer. U svatojakubských mušlí (hřebenatek) se vám to však patrně nestane, takže tady je pár téměř historických receptů:
Hřebenatky po starobretonsku se nejprve vaří v bílém víně se šalotkami, solí a pepřem. Pak se vyjmou a vývar se použije na přípravu omáčky: opatrně se zahustí jíškou, pak se přidá smetana a citronová šťáva. Do vychladlé tekutiny se pak ještě zašlehají žloutky. Uvařené hřebenatky vrátíme zpátky do lastur, zalijeme připravenou omáčkou, posypeme trochou strouhanky a krátce zapečeme v troubě, aby zezlátly.
Možná ještě starší je předpis na mušle sv. Jakuba z Cournouaille, což je historická oblast Bretaně ležící v jižní části mysu Finistere s hlavním městem Quimper. Hřebenatky se velmi nahrubo nasekají a dusí na směsi másla, šalotek, kerblíku, petrželky, česneku a cayenského pepře. Vzniklou směsí se naplní lastury a zapečou se podobně jako v předchozím případě.
Poslední předpis na přípravu hřebenatek s bylinkami je jednoduchý a ďábelsky rafinovaný: předem si připravíme bylinkové máslo z aromatických bylinek podle vlastní chuti a dáme do chladu uležet. Maso (ořech) z každé mušle se nakrájí na dva nebo tři dílky, vloží zpět do lastur a zapečou ve středně vyhřáté troubě. Asi 10 minut před podáváním se přidá do každé mušle bylinkové máslo a hřebenatky se nechají dopéci. Zbytek másla se dá na stůl ve zvláštní misce, aby si každý mohl čerstvou dávku bylinek sám do lastury přidat podle chuti.
Čerstvě nalovené ryby tvoří podstatnou část jídelníčku Bretonců, a jsou také základem pokrmů zvaných cotriade. Je to cosi mezi polévkou a ragout, a může to být velmi jemné nebo přímo výbušné, z jednoho nebo více druhů ryb… Tady se fantazii opravdu meze nekladou, protože vždycky tak trochu záleželo na tom, co se zrovna chytí do sítě… Cotriade z makrel a hub je spíš z těch jemnějších. Budete potřebovat:
12 malých makrel, 35 dg žampiónů, 3 dg másla, 2 lžíce olivového oleje, šalotku, 5 pórků, 3 stroužky česneku, 5 cibulí, 1 lžíci mouky, 4 sklenky vody, 3 sklenky bílého vína, citrón a koření: bobkový list, petrželku, čerstvý fenykl, sůl a karí. Bez problému tím nasytíte 6 lidí.
Očištěné makrely zbavíme hlav (ty zatím odložíme, ještě na ně přijde řada), vyjmeme z nich páteř a nakrájíme na větší kousky. Takto připravené ryby uložíme v chladu. V kameninovém kastrolu na polovině másla a lžíci oleje necháme zpěnit nadrobno nasekanou šalotku a pórek, pak přidáme očištěné a nakrájené žampiony, petržel, fenykl, sůl a pepř. Všechno necháme asi 5 minut osmahnout a pak dusíme zakryté pokličkou ještě asi 12 minut.
Mezitím v dalším kastrolu na zbytku másla a oleje dozlatova usmažíme nakrájené cibule a zbylé pórky, pak zaprášíme moukou, necháme lehce osmahnout a přidáme obsah prvního kastrolu, tedy podušené žampiony s kořením. Zalijeme vodou a bílým vínem, přidáme očištěné hlavy makrel bez žaber a necháme na velmi mírném ohni „bublat“ pod pokličkou asi 15 minut. Pak hlavy vyjmeme a místo nich vložíme naporcovanou makrelu (tímto manévrem získáme z ryb opravdu všechno a masu makrel uchováme chuť, protože je vlastně vaříme ve vývaru z jejich vlastních hlav…).
Přidáme 3 jemně nakrájené stroužky česneku, bobkový list, snítku petržele a fenyklu. Podle chuti posypeme práškovým karí a přidáme i šťávu z citronu. Zamícháme a necháme dusit ještě asi 15 minut na prudším ohni, aby se objem tekutiny zmenšil asi o třetinu.
Při podávání položíme do hluboké mísy 6 krajíčků tmavého chleba usušeného v troubě a na ně nalijeme omáčku se žampiony. Na druhou mísu rozložíme makrely a posypeme je jemně nasekanou petrželkou. Neměli bychom zapomenout vyjmout vyvařené bylinky, v omáčce nepůsobí právě nejlépe.
Cotriade z oblasti města Nantes je ovšem něco zcela jiného… Připravuje se vždy z více druhů ryb, místo žampiónů se používají brambory a podstatně větší množství cibule. Místní zvyk navíc velí pokropit jídlo před podáváním poctivou dávkou silně opepřeného vinného octa a celkový výsledek odpovídá drsnému duchu námořnické Bretaně…
Z běžnějších ryb by bylo možné uvést třeba makrely z Roscoffu (významný rybářský přístav), jejichž příprava možná nepatří k nejjednodušším, ale výsledek je víc než uspokojivý.
Suroviny: 4 větší makrely,
na marinádu: 3 lžíce oleje, nadrobno nasekaná cibule, sůl a pepř
na bílou omáčku: 2 sklenice court-bouillonu*, oříšek másla, lžíce mouky, 3 lžíce kaparů, nasekaná jarní cibulka (nebo šalotka), šťáva z půlky citrónu
* court-bouillon: 1 l suchého bílého vína, ½ l vody, ½ sklenice octa; ve směsi vaříme 5 dg soli, 3 mrkve a 3 velké cibule nakrájené na kolečka, 2 stroužky česneku, kořenovou petržel, 3 bobkové listy, 2 snítky tymiánu, 15 zrnek pepře, 2-3 hřebíčky a z půl citronu kůru. Pro účel tohoto receptu přidáme i hlavy a ocasy z makrel. Vaříme asi 40 minut, potom přidáme 2 l studené vody. Tenhle přípravek představuje trochu problém, protože se v naší domácí kuchyni příliš nepoužívá a v malém množství se připravuje nepohodlně. Ale jde i to.
Ryby očistíme, uřízneme hlavy a ocasy a necháme asi 1 hodinu marinovat. Do připraveného court-bouillonu dáme makrely a na mírném ohni je asi 15 minut udržujeme pod bodem varu. Pak je vyjmeme a necháme okapat. V kastrolu rozpustíme máslo a z mouky uděláme světlou jíšku, kterou zalijeme court-bouillonem. Povaříme, přidáme kapary, nasekanou jarní cibulku a šťávu z půlky citrónu. Ryby přesuneme do zapékací mísy, polijeme omáčkou a vložíme do velmi horké trouby na 6-7 minut zapéci.
Největším kamenem úrazu tohoto receptu je, že makrely by měly zůstat pevné…
Zajímavé a oblíbené jsou i grilované makrely podávané s omáčkou vinaigrette, prohřátou ve vodní lázni. Jednoduché a moc jedlé…
A nakonec ještě něco zajímavého a jak jinak – značně starobylého. Moučník zvaný farsach du Finistere, o němž se tvrdí, že je to pra-pra-pradědeček anglického pudinku. No, nevím… zkuste porovnat:
Suroviny: 25 dg sušených švestek, 20 dg mouky, 15 dg cukru krupice, 4 vejce, ½ l mléka, lžíce armagnacu, 10 dg másla, špetka soli.
Sušené švestky opláchneme a necháme namočené alespoň hodinu ve vodě. V míse smícháme mouku, cukr a sůl, přidáme vejce a za stálého šlehání postupně přiléváme mléko. Výsledkem této činnosti bude řídké těsto jako na palačinky – přidáme armagnac a necháme hodinku odpočinout. Pak kameninovou nádobu vymažeme máslem, na dno dáme okapané a vypeckované švestky a zalijeme těstem. Navrch položíme několik hoblinek másla a na 45 minut dáme péci do předem vyhřáté, středně horké trouby.
Přiznávám, že jsem naprosto záměrně vynechala řadu mořských ryb, které není možné mít ve zcela čerstvém stavu, a stejně tak ústřice. K bretaňské kuchyni totiž – a zdá se mi, že víc než ke kterékoliv jiné, co znám – potřebujete i tu Bretaň…útesy, přístav St. Malo, šedé moře a jeho všudypřítomnou ostrou vůni… A čerstvě ulovené ryby, kterým často ani nedokážete přijít na jméno – ale docela určitě jim přijdete na chuť.
Milí mlsní Zvířetníci, moc děkuji za pochvaly a jsem ráda, že se putování líbí. A nezapomeňte se dobře obléci a pořídit péřovku – příště jedeme do Alp! 😀
Terro-san – mám dotaz. Teď, když nastává čas perníčků, se mi dostal do ruky recept na tu pravou a jedinečnou polevu na jejich zdobení (chuckle) – a tam je napsáno „barvit bretonem“. Má tento breton něco společného s Bretonci (wasntme) ?
YGO, nemám tušení. Slovo je francouzského původu, ale barva je to v podstatě syntetická (i když neškodná a jedlá). Opravdu nevím. :O
A tak to mám za trest za 17
breton byl už za první republiky, barví s ním už Sandtnerka, tak asi nebude moc chemickej, ale je strašně intenzívní, tak se dává jen trošííínka.
Milá Terro-san, tleskám (clap) a klaním se (bow) . Je to nadmíru půvabné putování (happy) .
Terro-san, tvoje putování je prostě kouzelný (y) . Takhle večer po studeným pondělku už si sumíruju, co všecko bych z toho mohla zkusit (clap)
Terra-san, BRAVO. (clap) (y) Dychla na mne z tveho psani slana vune more, ryb a jineho morskeho potvorstva. Recepty absolutne fantasticke vcetne nemorskeho veproveho.
S dovolenim bych pridala svuj nahled na pripravu morskeho potvorstva – cim bliz ke zdroji, tim jednodussi priprava, aby se zachovala puvodni morska chut. casto ty dochutovacky podavam bokem. Podle stejneho pravidla, cim zarucene cerstvejsi, tim kratsi doba pripravy. Zejmena u hrebenatek – maximalni doba pripravy tak 5 minut, aby si podrzely tu morskou chut a zustaly stavnate a mekkoucke – konec koncu je to dost tezce pracujici sval a delsi tepelnou upravou ztuhne. Udelanost zkousim prstem – pokavad hrebenatka peruje, tak je to fajn. Jakmile perovani pri stlaceni prstem je mensi, tak uz je to skoro predelane a sup z panve ven. A vlastne jsem se, mila terra-san, samomozkem dopracovala pred lety ke hrebenatkam po starobretonsku, aniz bych kdy ten recept cetla. Akorat, ze uz nezapekam, jen ten vyvar z vina krapet zahustim smetanou, maslem a moukou, pridam bylinky a, ano, spetku cayenskeho pepre, opecenou bagetu a hned je nahled na zivot lepsi.
Co se court-bouillonu tyce – ano, je to otrava, ale vyresila jsem to inkrementalne. Schovavam do mrazaku rybi odrezky, obcas vysomruju rybi hlavu. Az je toho dost, tak to navarim ve vetsim mnozstvi a v umernych porcich zamrazim.
A proc to nazyvam potvorstvo? Protoze ceskou terminologii jsem na to skoro vubec neznala neb za socialismusu se to jaksi neprodavalo a i dnes jsem si musela najit ve slovniku, co je hrebenatka – ano, scallop. Odtud ten kolektivni nazev.
No tedy to je prímo kulinární rádení. To se nestydíte Zvíretníci? Dostala jsem desný hlad, musím vzít zavdek speciálním gulásem který jsem dostala sebou od syna, je v té smesi hodne zeleniny ba i fazole a krásne pálí na jazyku. Asi posléze i jinde. (chuckle)
Prominte, zase mi zmizel dolní rádek a nemohu tím pádem na cestinu. Ani se neodvázím volat syna o radu, asi jeste spí po nocní smene a i pres telefoní vedení bych videla jak obrací oci v sloup. Má se mnou trpelivost, to musí ríci, ale ta mu sem tam dojde. 🙁 (sweat) 😉 😀 (rofl)
Velká kočko, však ti rozumíme (inlove)
Když jsme byli v Bretani my, tak na mě zapůsobilo nejvíc moře a útesy, potom dvojkomínové domy, něco jako gotická katedrála v každé vesnici a kolem toho ty ohromné velmi často modré hortenzie, a nakonec crepes… 😛 (to je mlsavej smajlík) Jinak souhlasím s tím, že jít mořské potvory je nejlepší právě na pobřežích – moje domácí snahy nikdy nevyzněly tak skvěle, i když jsem na tom pobřeží náhodou bydlela (shake) asi mi holt chybějí ty stovky let zkušeností předávané generačně z mlsných matek na mlsné děti 😀
O těch dalších jídlech – bramborové placky, pečeně a tak, jsem do tohoto mlsotníku nevěděla nic, ale recepty se mi líbí. A navíc – poetika toho textu je neodolatelná, jak je už u obou terrových zvykem (inlove)
Že je to radost je oba číst! (h) (y)
Ale tvé povídání čtu taky moc rád, máš moc krásný styl! (h)
Mno, jestli se mlsnost přenáší (posléze třeba i geneticky – já vím, je to nesmysl, ale představa je to hezká) z rodičů na děti, tak potěš koště všechny naše potomky a prapotomky, budou-li jací. Oba máme s terrou jazyky velmi huňaté. Za poklony děkujeme, ale ono se dobře píše o věcech, které má člověk rád. Ujišťuji vás, že o přiznání k dani z nemovitosti bych poetickou ódu nespáchala ani omylem.
Logiku by ta dědičná mlsnost měla – prostě lépe vyvinuté chuťové buňky. (chuckle)
Ňam, kapou mi sliny. Tak bych si dala humříčka… A byl by to možná dobrý lék. Mám rýmu, že nevidím, kašlu, že je to slyšet až k rybníku 🙂 , prostě jsem na odpis. Ještě, že mě potěšil u sousedů pan profesor Piškot!
Jejda, veram, mně dneska posílal jeden kolega z práce SMS téměř stejného znění – bere si na to choření dovolenou a doufá, že ho to za dva dny přejde. A ten humr z Finistere by mohl fungovat jako slušná desinfekce ústní dutiny a přilehlých trubek – oni tím cayenským pepřem a dalšími pálivostmi fakt nešetří. Konec konců, kde jinde už by mělo být dostupné cizokrajné koření, když ne v přístavech, ne? Přeji co nejrychlejší uzdravení, i když bohužel asi bez humra…
milá Veram, nevylejzej z pelechu a hezky se zdrav! (inlove) nezapomeň na zázvorový čaj … 🙂
Veram, držím všechny (y) , aby choroby utekly co nejdál! (h)
Veram (h) (y) !
V neděli jsme se byli podívat na adventní farmářský (hm, ten termit mi taky nesedí) trh na Kulaťáku. Tamní zkušený prodavačky si notovaly, že optimální je kombinace zázvorovýho čaje a napaření (nejlíp celýho člověka, ale pokud to někomu nedělá dobře, tak aspoň nohy nebo aspoň předloktí).
Řekla bych, že ty teda vědí, o čem mluví…
Opatruj se!
Jé, hřebenatky můžu. A to tak, že dost. To je tak dobré masíčko. A zapečené s bylinkami bych si dala hnedle.
Jednou nám je nabídli v omáčce z vepřové krve. Dost zvláštní…. Mušle v prdelačce bez marjánky…. Nepochutnala jsem si.
A bardatte by mi určitě chutnal, na tohle jídlo jsem vyloženě dostala chuť.
Smarjajosef, panenko skakava, hrebenatkova prdelacka!!! I kdyz na jednu stranu chapu, ze je-li toho dostatek, zacne se to pouzivat jak bezne „maso“. Zazila jsem to v Mainu, kde jsem nekolikrat byla primo na Penobscotske zatoce (brana do opravdoveho severniho Atlantiku) u tatova kamarada, ktery tam bydlel, a kde je doslova prehumrovano. My jsme si davali humry dodane rybarem v zavesnych kosicich primo pod kamaradovo molo na zatoce, ovarene v ochucenem vyvaru, ani pod gril jsme to nesoupli, aby to masicko neztuhlo. A tak jsem dala rec s rybarem, ktery ty humry dodaval a v ramci kulinarni turistiky jsem se zeptala, jak ze oni to ji. No, pry na vetsi prilezitosti celeho na loiupacku (jak my tam), ale jinak to vyloupe, narve do mrazaku a delaji to do spagetove omacky, s bramborama a zelim, sekanou…
Takové plýtvání superpochoutkou. I když jim by asi připadala naše zabíjačka taky děsně exotická. (chuckle)
Úplně tomu rozumím – traduje se, že v Praze si také služebnictvo dávalo svého času do smluv, že losos nebude k jídlu víc než třikrát týdně… to ještě nestály přehrady a jezy a řeky byly více méně přirozené. Ostatně, jeden náš známý z kraje, kde se daří candátům, se taky trochu divil, proč kolem téhle ryby obcházím s posvátnou úctou a odmítám ji „kazit“ čímkoliv jiným než čerstvým máslem a limetkou. Pak ale připustil, že kdyby viděl candáta jednou za rok jako my, dělal by to stejně 😛
Jojo, candáta bych si dala…..
Jo ty hřebenatky v prdelačce – to bylo nedaleko Lyonu, velmi hoch restaurace, jídelní lístek každý den jiný – list ručního papíru, 3 předkrmy, 3 hlavní jídla,
3 moučníky, asi 20 sýrů na vozíčku; na talíři obraz ne jídlo. Fakt zážitek. Jen ty hřebenatky byly dost překvápko.
a Terro-san, nesmíme zapomenout ani na všudepřítomné Galettes a Crepes 😉
Určitě, sharko, sladké i slané, tenké a vždycky děsně dobré. Jenže já mám u těch receptů obvykle hrozné dilemato 😀 Co vynechat? Nepíšu přece kuchařku, že. Tak tentokrát to odnesly palačinky. Příště to nepochybně odnese nějaký dobrý moučník nebo masová směs 😀 Obávám se, že tomu se nevyhnu… Ale napadá mě myšlenka přímo ďábelská (devil) Nechtělo by se ti popovídat na Mlsotníku o „krepech a galetkách?“ Ať se v tom neplácám sama…
Jojo, provedu, už tam čekají i paštičky, jen je Dede ještě nezveřejnila… 😉
Jedním slovem: SKVĚLÝ! Ono se toho do jednoho zvířetnického článku opravdu moc nevejde, to jsem zjistila teď, když jsem „docestovala“ do Savojska… Co já toho musela vynechat. A jak nerada. Budu se těšit – paštičky i palačinky smím v jakékoliv verzi, úpravě a bohužel i množství.
Tak na paštičky se moc těším. 😛 (mlsající smilník)
a já na krepy (clap)
MOje Bretaň květen 2007, jak já se těším, že se tam jednou vrátím…
jinak já t yhřebenatky s bylinkama trošku šidím – mušle by mi doma nepozřeli (alespoň na mne víc zbyde), tak tam místo svatojakubky dávám syrovou rybičku, je jedno jestli mořskou nebo sladkovodní..v mušlích to vypadá stejně krásně a s bylinkovým máslem to moc dobře chutná..jen doba pečení v troubě je kratší, musíte si to hlídat…pro urychlení lze nechat kousky ryby uvařit v páře (nebo v bílém víně) a pak dát rovnou do škeble maso s bylinkovým máslem a zapéct jen aby se byl.máslo rozpustilo a udělalo na rybě slabou kůrku… nebo ho obalit v jemné strouhance a postupovat stejně – vrazit do škeble s máslem a zapéct. :*
Ad ošizené škeble – mám takový dojem, že se tohle „šidítko“ používá už dost dlouho, mám totiž po předcích zapékací misky ve tvaru hřebenatky (dokonce i věrohodně kolorované) z materiálu, který se mi dodnes nepovedlo identifikovat. Nemá glazuru, je tenký a pevný. Ze všeho nejvíc připomíná kostní porcelán, ale jen připomíná. Zapéká se v něm skvěle. Tak nevím. Občas dělám
(nevím přesně proč, ale hlavně kolem Silvestra) tu verzi rybky uvařené v bílém víně a zapečené s bylinkami. Mňam…
Předci nám zanechávali bezva věci, Sandtnerka má na zapékání v pseudomušlích několik receptů. Já to podezřívám, že je to speciální druh skla, devatenácté století bylo na tyhle technologie suprový. (Něco přibližně podobného jsem si před málo lety koupila jako talíře do mikrovlnky, made in France, sklo, co nevypadá jako sklo, nýbrž skoro jako porcelán a není to porcelán.)
Tak to já mám origoš mušle nechané,vždy pečlivě omyté a usušené… (sun)
Baty, když ono to není hladké jako „arcopal“ – tedy to francouzské „sklo“. Je to matné a drsnější, nejspíš to připomíná porcelán řečený „bisquit“, ale je to pevnější a tenké, v bisquitu téhle tloušťky bych sotva něco zapekla. Probarvené v materiálu, ne kolorované – prostě tak moc to připomíná tu škebli, že na původ z lidské ruky tě upozorní až to, že jsou ty „hřebenatky“ všechny více méně stejné… Původ někde v půli 19. století by asi odpovídal, ale tehdejší technologie neumím – konec konců, vždyť je docela hezké mít takovou kuchyňskou záhadu, ne? Kromě mušlí máme i speciální srpkovité nádobky zhruba ze stejné doby, ale tam je účel jasný: dají se přichytit k talíři a na dně mají krasopisně napsáno „Prosím o kosti!“ A pak nebuď v kuchyni poeta – v takovéhle společnosti 🙂
Koukám na ni, škrábu do ní, klepu do ní – záhada zůstává záhadou. Máš pravdu, tak to má být.
Jé – Bretaň (inlove) . Finistere, poloostrov Crozon… Září 2005. Týden klidu, útesů, hlodáše, racků, farních dvorců, kamenných městeček, kde se zastavil čas a malých hospůdek, které často nabízely v poledne jen různé typy plněných palačinek… Ty byly 😛