Měl jsem psa a kočku… tedy vlastně: Máme kocoura a čubu. Snad pan Čapek promine, že parafrázuji titul jeho krásné knížky, ono se to tak nabízí, zvláště když ani o čubizně a kocourovi asi nenapíšu nic, co by se svými zvířátky pan Čapek nezažil.

Kdysi, v minulém století – co století, v minulém tisíciletí, přitáhlo naše dítko domů maličké hubené černé kotě, nějak se k ní připletlo kdesi ve stájích a nikdo ho nechtěl. Kotěti se nezavírala mžurka, teklo mu z nosu a blechy jím hýbaly. Žralo, chudák, studený starý bramborák a předlo u toho.

Mně si získalo tím, že ihned vědělo, k čemu použít plastovou krabici od vyvolávání fotek, do níž jsem nasypala písek, co jsem měla pro přesazování kytek. Údajně si ho vezme kamarádka – čti: milosrdná lež pro otce, který zvíře nechtěl. No kamarádka se jaksi nekonala, kotě jsme složitě a za dlouhou dobu vyléčili a náš pan veterinář si vzápětí koupil nové auto, chichi…

Z kotěte vyrostl Pan kocour, přísně nám vládl osm nerušených let, jen občas jsme mu zpestřili život návštěvou sousedovic psa. Upozorňuji, že se jedná o pána bytového, který nikdy nechodil ven a sýkory chytal jen na balkóně. Děti se vydaly na studia a kocour nám zůstal.

Pak jednoho krásného dne přibylo štěňátečko, tedy naše česká strakatá slečna Bony. Ta byla z rodného hnízda na kočky zvyklá, ovšem Pan kocour se s ní nehodlal smířit a štěně tloukl, vrčel, syčel – o strach to bylo. Pár dnů jsme je nějak oddělovali a – jak se dneska říká – monitorovali.

Jednou jsme otevřeli štěňátku konzervu a štěně mělo tolik rozumu, že počkalo, než Pan kocour ochutná z její misky a slečna Bony si pak dolízala zbytek. Pan kocour si zvykal, nicméně žádná láska ke štěněti nevznikla, pořád na Bonynku zle zahlížel a občas prsknul.

No jo, jenže se stalo, s čím Pan kocour nepočítal – štěně vyrostlo a síly se poněkud převrátily. Naše čubizna je povahy vlídné a kocoura vzala za parťáka, ostatně s ním vyrůstala v jednom bytě a co má opuštěné zvířátko dělat, když páníčci jsou v práci, tak si kocoura oblíbila.

Hravé mladé psí zvíře mělo prima živou hračku, která piští líp než koupené hračky, takže bývalý Pan kocour, dnes už jen kocour, se hodil za plyšáka. Čubizna ho nejdřív tahala za ocásek, ale pak přišla na to, že to není dobře, lépe ho chytit za celou přední packu a pohltit ji až ke kocourovu rameni, to ho docela dobře uzemní a vřeštění lapeného kocoura, který nemůže dost dobře využít některou ze svých skrýší, bylo slyšet u všech sousedů.

Čubizna proháněla – a dodnes prohání – kocoura po bytě, ten vždycky prchal tryskem, pak se vynořil a honička začala znovu. Jednou jsem čubiznu zadržela, aby kocour mohl utéci, ovšem ten se zastavil, vztyčil ocásek a ohlížel se přes rameno s výrazem „Kde to vázne?“ Tak jsem zas pustila a oba pokračovali ve svém destrukčním díle.

Kocourovo krmení jsme přestěhovali na kuchyňskou linku, aby měl alespoň nějaký azyl, ovšem štěně záhy přišlo na to, jak kocoura zlobit. Než kocour, jako každá kočka, někam skočí, obvykle si zamele packami pod sebou a skok vyměří.

A tak jakmile se kocour chystat ke skoku, čubizna nešla po něm, mazaně začala pobíhat před tou kuchyňskou linkou ve směru budoucího skoku a kocour si mohl vyměřovat, co chtěl, čuba mu křížila letovou dráhu. Jak na tohle přišla… Občas ho zachytila ve skoku a kocour se potupně rozpleskl na linu jako hromada chlupů – to vždycky spolehlivě naštvalo, zvlášť když jsme se hlasitě smáli.

Když přijedeme z nějakého pobytu venku, čuba se hned běží pozdravit s kocourem a pokud kocour nevyleze z nějaké své skrýše, čuba si ho rychle najde. Máme na to dokonce povel, na výzvu „Kde máš kocoura?“ se čuba rozběhne po bytě a hledá a hledá a najde. Nepřinese, to ne, jen ho pošťuchuje nosem a vyžaduje pochvalu.

Nepochybuji o tom, že ho má opravdu ráda. Předvedla nám to opakovaně, když jsme vloni kocoura několikrát stěhovali na veterinu. Je-li kocour umisťován do přepravky, vydává děsné a výhružné zvuky naprosté nespokojenosti a když se nelekneme, začne plačtivě mňoukat, že by se jeden slitoval.

Slečna Bony reaguje ihned, ochranitelsky pobíhá kolem přepravky a chce ho vysápnout ven. Když to nejde, začne taky žalostně kvílet a protestovat a dorážet na nás tlapkami, že takhle se s jejím kocourem zacházet nemá. Naopak je-li kocour zase přivezen zpět, může se Bony zbláznit radostí, poskakuje kolem a nosem ho vyšťouchává z té přepravky ven, aby už byl doma.

Bony se časem smířila s tím, že do postele obvykle nesmí, kdežto kocour tam má právo strávit celou noc. Taky respektuje kocourovo právo na přihlížení všemu vaření zblízka, ostatně obě zvířata na kuchyňské lince opravdu nestrpím.

Už se těším, jak si s nimi užiju vánočního kapra – dopoledne po Štědrém dnu si sednu k televizi s mísou studené smažené ryby na klíně, čubizna si sedne přede mne, kocour se usadí vedle křesla na taburetku a já budu střídavě zastrkávat vykostěné kousky kapra do otvorů v srsti. Strouhanku pak nechám pro slepičky a budu-li mít štěstí, i na mne kousek masa zbude. Nebo taky ne.