Pro aidu: kdybys sis nevsimla u diskuse o Leningradskych kovboju – tez jsem fanda. Co mne se tyce, tak je to nejlepsi Yellow Submarine, co jsem v zivote slysela – tak krasne absurdni, ze Lennon se musi nad tim potesene usmivat – to by si nevymyslil. (y)

Buéé, takové parádní téma a já jdu pozdě. Dede, to se ti moc povedlo! Tvůj rozhovor s Vuvu a Kazanem je neuvěřitelně autentický (inlove) .

Jéje, kde jsou ty časy, kdy jsem vytáčela matku svou rodnou vzdorovitým zpěvem Já husárek malý… – vždycky po pokusu o nějakou výchovnou korekci (chuckle) . Teď už z ohleduplnosti pěju většinou jen se zapnutým vysavačem. Ale občas mě to popadne naplno (eh, sluchátka jsou fakt nebezpečná věc) a sjíždím staré i novější oblíbence – Ježkoviny, Spirituály, Nohavicu, Landu. Ovšem mnohem častěji mi útržky písniček naskakují v duchu jako asociace k aktuálnímu dění. Kupř. „Strejček vůl, teta kráva, každej půl rady dává“ nebo „Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě“ (rofl) . Někdy je to dost nepraktické, protože i když ovládnu cukající koutky, jiskřičky v očích mě prozradí. Smečka moje pokusy o zpěv přijímá poměrně vlídně, protože mám hluboký hlas. Ale jak bafnu foukací harmoniku, okamžitě se na protest skučí, mňaučí a vyje…

PetroK, kdo jsou „hošíčci Germánští“ ? Scorpions? Rammstein? Alphaville ? Puhdys ? Já o německých kapelách nemám moc přehled, toto jsou jediné co znám.

Dede, tohle je nosné téma! (rofl) Vuvu je nádherná a ty dialogy nemají prostě chybu! (y)
Jinak zpívám děsně a děsně rád. Hlavně když jedu sám autem, poslouchám z telefonu (rádia nemaje) stařičkou polskou kapelu Perfect (jednu její věc převzal s otrocky přeloženým textem Katapult), Landu, Kryla… Doma máme 4 díly Já písnička a MLP, když má splín, sedá ke klavíru, listuje a hraje. A pokud mám náladu (a nedává Mistra, Míšu Davida apod.), tak se přidávám. Když se někdy večer sedí ve větší společnosti a hladinka stoupá, začínají budovatelské a podobná zvěrstva. Kupodivu si toho pamatuju docela dost i z téhle oblasti. Lidovky a klasiku moc nemusím, raději klasický folk – Nohavica, Kryl, Greenhorni, Mišík – prostě to, co se před 20 – 40 lety zpívávalo u ohně než se vynalezly diskmeny, MP3, iPody a podobné zvěrstva, které totálně zrušily kulturu kytarových táboráků.

Já zpívám, hm, vydávám opatrné zvuky, jen v kostele neb tam mi není moc slyšet. Avšak tuhle jsem se přířítila pozdě na nějakou zádušní mši, plácla sebou na jediné volné místo a až o chvílu jsem zjistila, že sedím vedle knížete ze Schwarzenbergů. No tak to jsem se pak neodvážila ani kvíknout. Zato kníže burácelo náramně. 🙂

Jo a Dede, na fotce je Vuvu – Berrinka jako poloflet (rofl) . Z jedné strany ocho ovčáčí, z druhé fletí, dlouhý čenich mezi tím, oči tázavé a plné čertoviny 😉 . Prostě slepenec nekolika psů je ta tvoje holčička. To je ještě hodně stará fotka, že?

Vuvuší přemítání je vždycky báječné! (y) (h) A téma je příhodné, milá Dede, protože přesně za měsíc je Štědrý den, a to se zpívají koledy skoro všude. 🙂
Já jsem měla zpěv zakázaný od dětství. Jen moje babičky mě nechávaly bez poznámek zpívat s nimi. A dokonce babička mých sestřenic, moje milovaná babička haratická, mě dokázala pochválit, když jsme jednou v zimě u ní dělaly pěveckou přehlídku. Krásně zpívající holky se mi řehtaly, když jsem začala Žil nežil, byl nebyl bájnej Hvízdavej Dan – falešně od prvního písmenka, ale babička trvala na tom, ať dozpívám, že se jí to líbí, a pak jsem dostala nějakou odměnu.
Bohužel holky měly pravdu a tak zpívám jen tichounce ve velkém kolektivu nebo si hulákám s nějakým interpretem, hlavně při úklidu nebo vánočním pečení. Jojo, dobře´s připomněla, milá Dede, že je čas oprášit cédéčka a naladit hlasivky na vánoční cukroví. (nod)
Přeju všem krásný den. (h)

Milá Dede, tak přesně tuhle otázku jsem si kladla někdy před pár měsíci – a to už opakovaně. A velice ráda se teď dočítám, že si jí nekladu sama. Také mě se totiž během let někam ztratily písničky. Při tom zpívám velmi ráda, ale tak nějak nárazově a v posledních letech si to skoro musím přikázat – „zpívej si“. Jsem z rodiny, kde se hodně zpívalo (a stále zpívá) – celé přeslicové příbuzenstvo. Kdykoli jsem se pak z ciziny dostala do Prahy, vždy jsem si s maminkou večer nějakou dobu zpívaly. Když jsem se vystěhovala, postupem doby jsem si z domova navozila hezkou zásobu desek – převážně lidovek zakoupených právě proto, abych si s deskou pak doma „v cizině“ mohla zpívat. A také jsem tak dělala, naučila jsem se z desek i nové písně a uměla všechny sloky zpaměti. Kudy jsem chodila, tudy jsem si zpívala. I když jsme byli s chotěm někde na procházce v lese – já pěla zeleným velikánům. A manžel to rád poslouchal, můj zpěv se mu líbí. Ale pak nějak můj vlastní zpěv zmlknul. Pouštěla jsem si dál desky, ale přidávala jsem se čím dál méně. Jednu dobu jsem si hodiny doma pouštěla magnet.pásky s nahranými populárními písněmi „z mládí“. .Pak nějak i ty desky a pásky přestaly.Teď s chutí přizvukuji lidovkám na CD, které si pouštíme v autě a zpívací nálada mě většinou chytne, když vařím či peču nějaké české jídlo – hned mi to jde lépe od ruky. Někdy nelením si i tu desku pustit, ale častěji si jen tak sama prozpěvuji. Ale abych si zpívala denně, jako dříve – tak to už dávno ne. Anglicky si sama nezpívám vůbec, vlastně bych těžko nedala dohromady jedinou celou píseň. Akorát se zase přidám při CD v autě (třeba John Denver, Nana Mouskouricouri, Hank Williams apod.). Přemýšlal jsem nad tím, čím to je. A našla jsem si dva důvody. Ten první je asi ten, že už jsem tady po létech opravdu doma. V začátcích se mi hodně stýskalo, dopisy šly dlouho, hovory byly drahé a Amerika je opravdu hóódně jiná země. Manžel byl hodný, za můj stesk nemohl, ale mě prostě domovina chyběla. A tak jsem ten smutek zaháněla alespoň českým zpěvem. Ale pak jsem si postupně na svůj nový domov přivykla, „zapadla“ jsem to amerického života a i když se mi často zastesklo, už to tak nějak nebolelo. A když jsme pak dokonce bydleli na různých místech v Německu, situace byla jiná. Mohla jsem kdykoliv a o porovnání levněji telefonovat mamince, poslouchat české radio a pak i bez problémů jet domů. Pak přišel internetový spoj, levné hovory, volné hranice. Z toho života „za velkou louží“ byl najednou život „přes rybníček“. A tím nějak zmizel nejen ten můj stesk, ale i moje potřeba si rodnou řeč připomínat alespoň v písničce. Ráda je budu mít vždycky a přestože se mi občas vypaří nějaká ta sloka i to lalalala má něco do sebe – hlavně, že si pamatuji melodii.
A druhý důvod je možná ten, že pro mně (nás oba) je v posledních letech nejlahodnější muzikou „ticho“. Prostě muzika žádná. Ani trochu nemám ráda ten tamtamový rock, hiphop či jak se tomu šílenému randálu říká – prostě ten oblbovací randál (to není muzika), který se někdy line z vedlejšího domu Kris (a já neváhám jít kluky umravnit) a z kolemjedoucích aut, z něhož já slyším akorát to bušení do ušních bubínků a mám z toho křeče v žaludku. Stejně tak mi vadí i řvavá hudba na veřejných akcích. Prostě nemám ráda rámus a protože je ho nějak kolem čím dál tím víc, asi to kompenzuji dokonalým tichem bez jakékoli hudby. Tedy umělé hudby – tu přírodní, tedy zpěv ptáků na zahradě, tak ten se mi neomrzí nikdy.

Můj manžel také umí hezky zpívat (a skvěle hvízdat, jako to uměla jeho maminka, zato já nesvědu ani náznak melodie). V mládí několik let brigádničil jako osvětlovač podia u víkendových tanečních orchestrů (něco jako naše Lucerna a čaje, jen to bylo večer). Právě proto, aby věděl, kdy a kam stočit reflektor, naučil se stovky písní zpaměti. A neuvěřitelně si je pamatuje dodnes. Ale aby si zazpíval sám od sebe, tak to se stalo snad jen párkrát. Zato při poslechu CD v autě vyzpěvuje s gustem a přidá se ke každé druhé písničce v rádiu. A umí úplně všechny sloky.